II. volební období. | 7. zasedání. |
Ústavně-právní výbor projednal
vládní návrh zákona, kterým
se mění a doplňují trestní
zákony a trestní řády (tisk č.
1967) ve schůzích dne 27. února 1929 a po
jednání subkomitétu v další schůzi
dne 1. března 1929 a podává o něm
slavné sněmovně tuto zprávu.
Účelem zákona především
je odstraniti definitivně vliv, který měl
pokles hodnoty peněz po válce na kvalifikaci některých
trestných činů, jakož i na trestní
sazby peněžitých trestů. Touto otázkou
zabývá se aspoň částečně
též iniciativní návrh poslance Dra Patejdla
a soudr. (č. tisku 1974) a řeší ji v
zásadě stejným způsobem jako návrh
vládní. Možno tudíž tento návrh
projednáním vládního návrhu
považovati za spolu vyřízený. Podotknouti
sluší, že navrhovanou úpravou zmíněné
otázky má býti odstraněno provisorium,
které s různými doplňky a změnami
trvá již od roku 1920.
Druhá a třetí část vládního
návrhu je věnována změnám a
doplňkům občanských a vojenských
trestních řádů. Jejich účelem
je další zjednodušení trestního
řízení, zejména u soudů okresních,
v zájmu úlevy našemu soudnictví a zjednodušení
úřadování vůbec.
Ústavně-právní výbor uznal
po prozkoumání vládního návrhu
navržený způsob řešení první
otázky zásadně správným a též
úlevy a zjednodušení, které mají
býti v trestním řízení soudům
poskytnuty, účelnými. Rovněž
tak třeba zdůrazniti snahu vládního
návrhu sjednotiti neb aspoň v mezích možností
přiblížiti různé systémy
u nás platného trestního práva. Ústavně-právní
výbor považuje za zbytečné opakovati
v tomto směru to, co bylo již podrobně uvedeno
v odůvodnění vládního návrhu,
k němuž se připojuje.
V jednotlivostech navrhuje arci ústavněprávní
výbor - nehledíc k opravám tiskových
chyb (v § 2, odst. 2, chyběla za první alineou
čárka, v § 6, odst. 1, byl nesprávně
uveden rok 1928 místo správného 1918) některé
změny, k jichž odůvodnění budiž
uvedeno toto:
V § 3, odst. 1, navrhoval vládní návrh
po vzoru slovenského práva rozšíření
případů, z nichž krádež
má býti zločinem nehledíc na hodnotu
věci, o některé další případy
uvedené v § 336, č. 3, 4 a 6, uh. tr. z. Tím
chtěl docíliti vyrovnání práva
dříve rakouského s právem slovenským,
obávaje se, že by zvýšení peněžitých
částek z 50 Kč na 500 Kč, rozhodných
pro zločinnou kvalifikaci podle práva rakouského,
byly dosavadní rozdíly proti právu slovenskému,
které v obdobných případech nečiní
zločinnou kvalifikaci závislou na hodnotě
věci, ještě zvětšeny a prohloubeny.
Ústavně-právní výbor nemohl
se přikloniti k tomuto řešení, protože
ani takovou formální unifikací by nebyl uvedený
rozdíl odstraněn, naopak vznikl by nový,
podle názoru ústavně-právního
výboru ještě povážlivější
rozdíl. Podle slovenského práva má
totiž soud možnost s použitím § 92
uh. tr. z. ve velké části těchto případů
změniti druh trestu na mírnější
a tím kvalifikovati čin jako přečin.
Podle práva dříve rakouského soud
takové možnosti nemá. Znamenalo by tudíž
ustanovení § 3, odst. 1, neobyčejné
zpřísnění práva dříve
rakouského v poměru k právu slovenskému.
Proto doporučuje ústavně-právní
výbor, aby § 3, odst. 1, byl škrtnut a aby §
3 byl omezen pouze na ustanovení odst. 2, na němž
neshledáno důvodu něčeho měniti.
V § 7 navrhuje ústavně-právní
výbor jen nepatrné vsuvky, jejichž účelem
je zcela jasně vyjádřiti, že tu jde
o tresty ukládané ve stavovském kárném
řízení a nikoli snad o tresty pořádkové,
vyplývající na př. z kárné
pravomoci soudu, o nichž jedná již § 6 osnovy.
V § 8 navrhuje ústavně-právní
výbor změnu odst. 1 a 3. Účelem těchto
změn je omeziti výměru náhradního
trestu na svobodě a čeliti tak, pokud možno,
námitce, že tímto těžším
druhem trestu mají býti přísněji
potrestány vrstvy nemajetné, které nemohou
uložený peněžitý trest zaplatiti.
Toho docíliti chce ústavně-právní
výbor změnami, které spočívají
v tom, že:
1. I když náhradní trest má býti
uložen podle zavinění, přece mají
býti zachovány určité objektivní
meze (za 10 až 100 Kč uloženého trestu
jeden den trestu na svobodě), což má význam
zejména při užití odst. 4. Byl-li tedy
na př. uložen za přestupek peněžitý
trest 100 Kč, bude možno, aby soud podle zavinění
uložil náhradní trest na svobodě od
jednoho do deseti dnů.
2. V případě, když měl soud na
vybranou mezi trestem vězení a trestem peněžitým,
nesmí náhradní trest na svobodě býti
nikdy vyšší než trest, jaký by soud
byl mohl uložiti, kdyby byl uložil hned v rozsudku trest
na svobodě; nesmí tedy peněžitý
trest přesahovati meze zákonné sazby výběrem
ustanoveného trestu na svobodě.
3. U přestupků a přečinů bylo
maximum náhradního trestu podstatně sníženo,
a to na polovici.
Pokud jde o řízení mandátní,
byly vysloveny v ústavně-právním výboru
pochybnosti o účelnosti navrženého rozšíření.
Ústavně-právní výbor těchto
pochybností v zásadě nesdílí.
Nemohl arci neuznati, že mandátní řízení
by nebylo vhodným způsobem řízení
tam, kde značná část obyvatelstva
nezná čísti a kde jsou tudíž
zcela oprávněné obavy, že by obvinění
občané mohli býti postiženi těžkými
následky, když by se proti vydanému trestnímu
příkazu pauze z neznalosti jeho obsahu a právního
poučení k němu připojeného
nebránili. Vládní návrh vycitoval
sám toto nebezpečí a snažil se je zmírniti
§em 13, odst. 2. Podle názoru ústavně-právního
výboru nebylo by však ani tímto ustanovením
zcela odstraněna zmíněné nebezpečí.
Proto navrhuje ústavně-právní výbor,
aby § 13, odst. 2 byl vůbec škrtnut, za to však
by do § 22 bylo zařaděno nové ustanovení,
jímž se vládě ukládá,
aby hledíc k místním poměrům
ustanovila, v kterých obvodech na Slovensku a Podkarpatské
Rusi lze užíti ustanovení tohoto zákona
o trestním příkazu. Při tom přihlédne
vláda ke gramotnosti obyvatelstva zmíněných
obvodů a též k větší možnosti
městského obyvatelstva opatřiti si vysvětlení
a informace, kterážto možnost je na venkově
menší.
Kromě této důležité změny
navrhuje ústavně-právní výbor
ještě další důležitou změnu
škrtnutím § 1, odst. 4, a vyslovením opačné
zásady, než jaká byla stanovena v § 14,
odst. 5. Ústavně-právní výbor
byl totiž toho názoru, že důvody, pro
které se strana nedostavila k hlavnímu přelíčení,
mohou býti velmi různé a že by nebylo
správné, aby mohlo dojíti k odsouzení
strany bez líčení i v případech,
kde by jinak bylo odůvodněno navrácení
v předešlý stav. Zákaz reformace in
peius, jak jej navrhuje ústavně-právní
výbor v § 14, odst. 4, je pak odůvodněn
tím, že strany by mohly pociťovati uložení
přísnějšího trestu po případě
jako trest za to, že podaly proti trestnímu příkazu
odpor, což by jistě bylo s hlediska důvěry
občanstva v soudy důsledkem nevítaným.
Rovněž považoval ústavné-právní
výbor za vhodné vysloviti v zákoně
přímo a jasně, že v trestním
příkazu nemůže býti vyslovena
ztráta volebního práva, což by ostatně
hledíc k nutnosti zjištění pohnutky
činu nebylo ani dobře možné. Učinil
tak doplňkem § 11, odst. 1.
Kromě toho navrhuje ústavně-právní
výbor ještě menší změny
v § 10, odst. 11, jejichž účelem je omeziti
možnost vydání trestního příkazu
na případy, kdy o pravdivosti trestního oznámení
není skutečně žádné pochybnosti,
a menší změnu v § 14, odst. 1.
O účelnosti ustanovení § 15 (zjednodušení
při sepisování rozsudku v řízení
před okresními soudy) se názory v ústavně-právním
výboru značně rozcházely, zejména
pokud jde o sepsání odůvodnění
odsuzujícího rozsudku. Ústavně-právní
výbor neshledal však námitky proti navrženému
ustanovení do té míry podstatnými,
aby navrhl škrtnutí tohoto ustanovení, které
znamená zajisté velmi podstatnou úlevu, zjednodušení
a omezení přílišného psaní.
Ústavně-právní výbor má
za to, že veškeré námitky proti tomuto
ustanovení vycházejí hlavně z toho,
že jde o instituci našemu právu dosud neznámou
a i v cizině, pokud tam již byla zavedena, dosud nevyzkoušenou.
Proto se rozhodl navrhnouti, aby platnost tohoto ustanovení
byla časově omezena do 31. prosince 1931. To je
jistě doba dostatečně dlouhá, aby
praxe ukázala, zda toto zařízení se
osvědčí a zda je bude možné převzíti
do nového trestního řádu jako nařízení
trvalé. Kromě toho považoval ústavně-právní
výbor za vhodné vyloučiti toto zjednodušení
v řízení proti mladistvým provinilcům,
poněvadž v těchto případech je
odůvodnění rozsudku velmi cenným a
důležitým podkladem pro případná
opatření soudu poručenského a je tudíž
nutné, aby celý rozsudek i s důvody byl vždy
sepsán.
Změny v § 19 jsou pouhým důsledkem navrženého
škrtnutí § 3, odst. 1.
V § 21 navrhla vláda, aby účinnost některých
zákonných ustanovení byla prodloužena
až do dne, kdy nabude účinnosti jednotný
nový trestní řád. Ústavně-právní
výbor považoval toto časové určení
za příliš neurčité a navrhuje
proto, aby uvedená zákonná ustanovení
byla ve své platnosti prodloužena do 31. prosince
1931.
Projednání tohoto vládního návrhu
se poněkud zdrželo. Poněvadž jím
mají býti z velké časti nahrazena
některá ustanovení zákona č.
471/1921 Sb. z. a n., jehož účinnost pomíjí
dnem 31. března t. r., jiná pak ustanovení
tohoto zákona a zákona č. 1 z r. 1920 mají
býti prodloužena, navrhuje ústavně-právní
výbor, aby zákon nabyl účinnosti 1.
dubna 1929, takže kontinuita by nebyla přerušena.
Tím byly uvedeny veškeré změny, které
ústavně-právní výbor na vládním
návrhu provedl. Ústavně-právní
výbor doporučuje sněmovně, aby přijala
vládní návrh ve znění dole
uvedeném a přijatou resoluci.
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
(1) Peněžité částky, rozhodné
podle trestních zákonů vydaných před
28. říjnem 1918, jakož i podle zákona
ze dne 14. října 1919, čís. 556 Sb.
z. a n., kterým se mění některá
ustanovení vojenského trestního zákona,
pro posouzení, zdali soudně trestný čin
je zločin, přečin nebo přestupek nebo
pro trestní sazbu, zvyšují se na desetinásobek,
není-li v § 2 jinak stanoveno.
(2) Toto ustanovení nevztahuje se na částky
200 Kč a 10.000 Kč uvedené v § 216 a
469 trestního zákona čl. V/1878.
(1) Na 2000 Kč se zvyšují:
částka 100 Kč uvedená v § 1 zákona
o trestních ustanoveních proti maření
exekuce ze dne 25. května 1883, č. 78 ř.
z. a v § 380 a 402 zák. čl. V/1878,
částka 400 Kč uvedená v § 430
zák. čl. V/1878.
(2) Na 10.000 Kč se zvyšují:
částka 600 Kč uvedená v § 100
trestního zákona ze dne 27. května 1852,
č. 117 ř. z. a v § 378 vojenského trestního
zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.,
částka 2000 Kč uvedená v § 462
zák. čl. V/1878 a v § 495 zák. č.
19/1855 ř. z.
(3) Na 20.000 Kč se zvyšuje částka 4000
Kč uvedená v §§ 383, 403, 415 zák.
čl. V/1878 a v § 49, odst. 2., č. 1 trestní
novely zák. čl. XXXVI/1908.
V případech uvedených v § 336, čís.
7. a 8., a § 338 zák. čl. V/1878 je krádež
zločinem jen, když hodnota ukradené věci
je větší než 500 Kč.
(1) Přestupky podle §§ 460, 461, 464 zák.
č. 117/1852 ř. z., přečiny podle §§
356, 359, 370, 380, 402 zák. čl. V/1878 a podle
§ 48 zák. čl. XXXVI/1908 a přečiny
podle §§ 732, 733, 737 zák. č. 19/1855
ř. z., buďtež, převyšuje-li hodnota
věci nebo výše škody 1000 Kč, potrestány
tuhým vězením v mezích dosavadní
trestní sazby, jejíž spodní hranice
se v takovém případě stanoví
na čtrnáct dnů.
(2) Přestupek podle § 1 zákona č. 78/1883
ř. z. budiž, převyšuje-li způsobená
škoda 1000 Kč, potrestán vězením
od čtrnácti dnů do šesti měsíců.
Na pětinásobek se zvyšují:
1. pevnými částkami určené
sazby peněžitých trestů (pokut) stanovené
zákony vydanými před 28. říjnem
1918 na činy, které přísluší
trestati občanským a vojenským trestním
soudům;
2. částky rozhodné pro ukládání
peněžitých trestů (pokut), uvedené
v § 26 zák. čl. V/1878, v § 16 a 17 přestupkového
zákona čl. XL/1879 a v § 69 zák. čl.
VII/1913 o soudech mládeže;
3. částka 10.000 Kč uvedená v §
27 zákona ze dne 6. ledna 1890, č. 19 ř.
z. o ochraně známek;
4. sazby peněžitých trestů (pokut) rozhodné
pro promlčení podle § 532 zák. č.
117/1852 ř. z. a podle § 135 zák. č.
19/1855 ř. z.
(1) Na pětinásobek se zvyšují sazby
peněžitých trestů a pokut, které
mohou býti uloženy podle zákonů o řízení
před soudy, byly-li zákony stanovící
tyto tresty a pokuty vydány před 28. říjnem
1918.
(2) Na stejný násobek se zvyšují peněžité
částky rozhodné pro záměnu
těchto peněžitých trestů a pokut
v trest na svobodě.
(1) Sazby kárných pokut, které mohou býti
uloženy podle platných zákonů ve stavovském
kárném řízení advokátům
a (veřejným) notářům, stanoví
se na 100 Kč až 10.000 Kč.
(2) Pokud podle platných zákonů mohou býti
ve stavovském kárném řízení
uloženy kandidátům advokacie a (veřejného)
notářství kárné pokuty, stanoví
se jejich sazby na 50 Kč a 2.000 Kč.
(3) Peněžité částky uvedené
v § 159, odst. 2., zákona ze dne 25. července
1871, č. 75 ř. z. (notářský
řád) a v § 45, odst. 3., zák. čl.
VII/1886 o změně a doplnění notářského
řádu zvyšují se na pětinásobek.
(1) Doba náhradního trestu na svobodě za
nedobytný trest peněžitý budiž
stanovena podle zavinění, a to za každých
10 Kč až 100 Kč uloženého trestu
na penězích jedním dnem trestu na svobodě.
(2) Uložil-li soud trest peněžitý vedle
trestu na svobodě, vyměří náhradní
trest stejným druhem trestu jako uložený hlavní
trest na svobodě; jinak budiž místo nedobytného
trestu na penězích uložen náhradní
trest vězení (uzamčení).
(3) Doba náhradního trestu nesmí převyšovati
meze zákonné sazby trestu na svobodě na čin
stanoveného, a byl-li peněžitý trest
uložen vedle trestu na svobodě, spolu s ním
meze jeho zákonné sazby. Nikdy nesmí však
býti při odsouzení za přestupek uložen
vyšší náhradní trest než čtrnáct
dnů, při odsouzení za přečin
šest týdnů, při odsouzení za
zločin šest měsíců.
(4) Má-li se vyměřiti náhradní
trest na svobodě za několik peněžitých
trestů uložených za sbíhající
se trestné činy, uloží se toliko náhradní
trest na svobodě za nejvyšší z těchto
trestů. Při tom přihlédne soud k ostatním
uloženým peněžitým trestům.
(5) Byl-li vede peněžitého trestu uložen
trest smrti nebo doživotní neb aspoň patnáctiletý
trest na svobodě, náhradní trest se neuloží.
Ustanovení § 8 budiž užito také,
přeměňuje-li se trest peněžitý
v trest na svobodě podle § 260 lit. a) zák.
č. 117/1852 ř. z. nebo podle § 95 zák.
č. 19/1855 ř. z.
(1) Učiní-li veřejný úřad,
veřejný úředník neb orgán
na podkladě vlastního služebního postřehu
nebo výslovného doznání před
ním učiněného trestní oznámení
pro takový přestupek nebo přečin náležející
k příslušnosti okresního soudu, na který
je stanoven v zákoně trest na svobodě nejvýše
šesti měsíců nebo trest peněžitý
neb oba tyto tresty, může soud, nemá-li pochybnosti
o pravdivosti oznámení, vydati proti obviněnému,
který je na svobodě a v době činu
již dovršil osmnáct let, trestní příkaz,
kterým mu uloží trest bez předcházejícího
řízení.
(2) Trestní příkaz nelze vydati, nesouhlasí-li
veřejný žalobce s výší trestu,
jejž soudce zamýšlí uložiti, nebo
s tím, aby odsouzení bylo podmíněné.
(1) V trestním příkazu smí soud uložiti
obviněnému trest na svobodě nejvýše
sedmi dnů nebo trest peněžitý nejvýše
500 Kč neb oba tyto tresty; také může
vysloviti propadnutí (zabavení) věcí.
Ztráta volebního práva nesmí býti
v trestním příkazu vyslovena.
(2) Doba náhradního trestu za nedobytný trest
peněžitý nesmí převyšovati
sedm dnů, a byl-li zároveň uložen trest
na svobodě, spolu s ním tuto míru.
(3) Soud může odsouditi obviněného také
podmíněně, jsou-li v trestním oznámení
nebo jinak zjištěny nebo soudu úředně
známy okolnosti, které by odůvodňovaly
podmíněné odsouzení i v hlavním
přelíčení.
Trestní příkaz obsahujž:
1. jméno obviněného, jeho věk, bydliště
a zaměstnání,
2. trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným, jak uvedením jeho zákonného
pojmenování, tak i skutečností, zejména
místa, času a předmětu, pokud toho
je třeba k přesnému jeho určení,
a zákonných znaků, pokud nejsou nahrazeny
skutečnostmi,
3. jaký trest se ukládá, a byl-li uložen
podmíněně, také výrok o tom,
4. kterých ustanovení zákona bylo užito
pří výrocích uvedených pod
čís. 2 a 3,
5. byl-li uložen trest peněžitý, jaký
trest má nastoupiti na jeho místo v případě,
že bude nedobytný,
6. jméno úřadu nebo úřední
osoby, které učinily trestní oznámení,
7. poučení o právu podati odpor podle §
14, odst. 1. až 3.
Trestní příkaz bud obviněnému
doručen do vlastních rukou.
(1) Obviněný a osoby, které mají právo
podati v jeho prospěch odvolání, vyjímajíc
veřejného žalobce, mohou podati proti trestnímu
příkazu u soudu do osmi dnů od jeho doručení
písemně neb ústně do protokolu odpor.
Zároveň mohou oznámiti skutečnosti
a důkazy k obhájení obviněného.
Jinak není proti trestnímu příkazu
opravného prostředku. O navrácení
v předešlý stav pro zmeškání
lhůty k odporu platí přiměřeně
ustanovení daná pro zmeškání
lhůty k opovědi opravného prostředku.
(2) Nepodá-li osoba oprávněná včas
odpor, nabude trestní příkaz právní
moci a má účinnost rozsudku.
(3) Odporem podaným včas osobou oprávněnou
zruší se trestní příkaz a zavede
se řádné řízení.
(4) Soud, rozhoduje v hlavním přelíčení,
nesmí uložiti přísnější
trest na svobodě nebo na penězích, než
jaký uložil v trestním příkazu,
leč by se skutkový podklad rozhodnutí podstatně
změnil.
(1) Nemá-li býti podle platných předpisů
rozsudek při vyhlášení již sepsán,
staniž se tak do osmi dnů od jeho vyhlášení.
(2) V řízení před okresními
soudy není třeba sepsati odůvodnění
odsuzujícího rozsudku vyhlášeného
v přítomnosti obviněného, jestliže
osoby oprávněné užíti proti rozsudku
opravného prostředku se ho výslovně
zřekly nebo jej neopověděly včas.
Byl-li takovým rozsudkem soukromý účastník
odkázán jen s částí svých
nároků na pořad práva civilního,
budiž stručně zaznamenáno, o kterých
jeho nárocích bylo rozsudkem rozhodnuto.
(3) Sepsání osvobozujícího rozsudku
může býti v případě uvedeném
v odstavci (2) nahrazeno záznamem, ve kterém budiž
s poukazem na trestní oznámení stručně
vyznačeno, z kterého důvodu byl obviněný
zproštěn. Záznam podepíše soudce
a zapisovatel.
(4) Záznam o tom, že se strany zřekly opravného
prostředku proti rozsudku, podepíší
také strany.
(5) V řízení proti osobám, které
v době činu ještě nedovršily osmnáct
let, nelze ustanovení odstavce (2) až (4) užíti.
(1) Náhrada nákladů, které vzešly
státní pokladně za trestního řízení
z poplatků za doručování a obchůzky,
z poplatků náležejících soudním
osobám a státním zástupcům
při služebních cestách, z poplatků
porotců neb kmetů, z poplatků svědků,
znalců nebo tlumočníků, budiž
ukládána výměrkem. Náhrada
poplatků znalce a tlumočníka, pokud převyšují
částku 100 Kč, budiž uložena zvláště.
(2) Výše výměrku budiž ustanovena
vládním nařízením přiměřeně
skutečným nákladům a odstupňována
zejména podle toho, před kterým soudem se
trestní řízení konalo, došlo-li
k hlavnímu přelíčení a jak
dlouho trvalo.
Na desetinásobek se zvyšují peněžité
částky uvedené v § 376. odst. 2., a
v § 453, odst. 2., zákona č. 119/873 ř.
z.
Ustanovení §§ 10 až 15 platí i v
řízení před soudy vojenskými
s těmito odchylkami:
1. kde se v uvedených paragrafech mluví o soudu
okresním, rozumí se tím v řízení
před vojenskými soudy soud brigádní;
2. trestní příkaz nelze vydati, je-li zákonem
nařízeno odnětí vojenské hodnosti
nebo nesouhlasí-li veřejný žalobce s
tím, aby od odnětí vojenské hodnosti
bylo upuštěno;
3. trestní příkaz obsahujž též
vojenskou hodnost, kmenové těleso (setninu) a posádku
obviněného;
4. ustanovení § 15, odst. 2. a 3., lze užíti
jen v řízení proti obviněným
osobám mužstva.
Zrušují se:
1. veškerá ustanovení dosavadních zákonů
o ukládání náhradního trestu
na svobodě za činy soudně trestné,
pokud odporují ustanovením § 8 tohoto zákona,
zejména pak § 53, odst. 1., věta třetí
a odst. 2. a 3., § 102, odst. 2., zák. čl.
V/1878, § 22, odst. 2. a 3., § 23, odst. 2. a 3., §
30, odst. 1., lit. b), a odst. 2. a 3., zák. čl.
XL/1879;
2. ustanovení §u 260 zák. č. 117/1852
ř. z. a § 95 zák. č. 19/1855 ř.
z., pokud odporují ustanovením §u 9 tohoto
zákona;
3. § 9 a 10 článku I zákona ze dne 22.
prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. a doplňující
je ustanovení čl. I, čís. 2 zákona
č. 259/1923 Sb. z. a n. a zákona č. 257/1925
Sb. z. a n.;
4. § 460 až 462 zákona č. 119/1873 ř.
z. a § 532 až 535 zák. čl. XXXIII/1896;
5. § 23 zákona ze dne 16. ledna 1896, č. 89
ř. z. z roku 1897 o obchodě potravinami a některými
předměty užitnými, § 69 zákona
ze dne 6. srpna 1909, č. 177 ř. z. o zamezení
a potlačení nakažlivých nemocí
zvířecích, a § 39 b) zákona ze
dne 29. února 1880, č. 37 ř. z., ve znění
zákona ze dne 6. srpna 1909, č. 180 ř. z.,
o zamezení a potlačení pádu dobytka,
pokud se dovolává §u 69 zákona č.
177/1909.
Odsouzený, který byl v obnoveném trestním
řízení odsouzen k mírnějšímu
trestu jen proto, že na místo trestního zákona,
kterého užil soud v prvním rozsudku, nastoupilo
zatím mírnější ustanovení
tohoto zákona, nemá nároku na náhradu
za bezprávné odsouzení.
Účinnost §§ 1 až 8 a 11, článku
I, zákona č. 471/1921 Sb. z. a n. a doplňujícího
je článku I, čís. 1, zákona
č. 259/1923 Sb. z. a n., jakož i účinnost
čl. I, čís. 3, 4 a 11, zákona ze dne
18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z roku 1920, kterým
se mění některá ustanovení
trestních řádů, prodlužuje se
do 31. prosince 1931; při užití článku
I, § 1 a 6, zákona č. 471/1921 Sb. z. a n.,
nemá však již býti přihlíženo
k znehodnocení peněz.
Ustanovení § 15 tohoto zákona pozbude účinnosti
dne 31. prosince 1931.
(1) Tento zákon nabude účinnosti 1. dubna
1929. Kdy nabude účinnosti ustanovení §
16, bude ustanoveno vládním nařízením.
(2) Vládním nařízením bude
hledíc k místním poměrům ustanoveno,
v kterých obvodech na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi lze užíti ustanovení tohoto zákona
o trestním příkazu.
(3) Byl-li v některé věci již před
1. dubnem 1929 učiněn návrh podle §
9 zákona č. 471/1921 Sb. z. a n., na potrestání
vinníka pro přečin (přestupek), budiž
užito dosavadních ustanovení.
(4) Tohoto zákona nelze užíti v trestních
věcech důchodkových.
Provésti tento zákon se ukládá ministrům
spravedlnosti a národní obrany v dohodě se
zúčastněnými ministry.
Vláda se vybízí, aby s největším
urychlením podala předlohu zákona o trestním
právu důchodkovém.