Jakkoliv žádný ze státních zaměstnanců
nemá žádného právního
nároku na jakoukoli mimořádnou dovolenou,
přece jenom jak státní správa železniční,
jejíž zaměstnance má interpelace zvláště
na mysli, tak i vláda, snažila se vždy i při
největších potížích služebních
poskytnouti státním zaměstnancům co
nejširší možnost účasti na
nejrozmanitějších slavnostních příležitostech.
Avšak blahovůle, se kterou byly poskytovány
pravidelně dovolené mimořádné,
má pochopitelně své meze, kterých
nelze překročiti bez vážného
ohrožení služby a zejména vlastních
dovolených řádných. Při obrovském
množství žádostí nebylo tedy možno
bez dalšího a vždy mimořádné
dovolené povolovati.
Našla-li pak tato faktickými služebními
poměry vyvolaná nutnost snad prvého svého
použití u sjezdu slovanského hasičstva,
jest to přičítati pouze shodě okolností,
nikoli však nějakému zvláštnímu
hodnocení významu a důležitosti tohoto
sjezdu vůči jiným příležitostem,
o nichž bylo rozhodnuto dříve a za jiných
okolností. Při tom nelze přezírati,
že právě u státní správy
železniční jsou v tomto ohledu ze samozřejmých,
příčin poměry zvláště
obtížné. Při zmíněné
upřímné snaze nelze tedy tvrditi, že
by vláda a státní administrativa vůbec
neměla dostatečného a spravedlivě
objektivního porozumění pro občanské
slavnostní příležitosti, jejichž
zdařilý průběh i jinak účinně
podporuje. Není též správným
tvrzení, že ministerstvo železnic odpírá
poskytnouti platné slevy; ovšem nemůže
vždy a to právě z důvodů obchodního
vedení, na něž interpelace poukazuje, vyhověti
všem kladeným požadavkům, které
jdou pravidelně přes krajní meze hospodářské
možnosti železničního podniku.