Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Čeho se obávaly, ale s čím rozumně a včas u nás počítaly kruhy zemědělské, stalo se skutkem. Veliká poválečná konjunktura cukerní dostala prvý náraz: Anglie uzavírá hranice a omezuje dovoz rafinády nejenom nám, ale všem vývozním státům ostatním.

Jako zástupcům pracujících vrstev národa není nám lhostejno opatření anglické vlády. Zemědělci ochrání se omezeným pěstováním řepy. Vždyť ceny obilí, zejména pšenice a žita jsou takové, že překročují desetinásobek cenový z doby předválečné. Omezení anglického trhu dolehne více na cukerní průmysl než na zemědělce.

A přece nemá průmysl cukerní v této chvíli na svojí straně sympatie snad jediného člověka. Po 9 let počínal si od převratu diktátorsky. Na vládách vymáhal vždy jen úlevy daňové a dopravní. Na svých zaměstnancích trpělivost s malými platy. Na veřejnosti poslušné placení cen jí diktovaných. Vůči parlamentu měli páni jen velkopanská gesta boháčů, kteří nemusí s nikým vyjednávati. Však poslanci všech stran ještě nezapomněli na jednání v ministerstvu obchodu v r. 1926!

Byly doby, kdy Česká cukerní společnost a Schöllerovy cukrovary vyplácely 24 - 30 - 55 ano i 60% dividendy. Akcionáři shrabovali desítky milionů bez práce, risika a starostí! Bursy vyháněly cukerní papíry do nemožné výše.

V té době obrovských a snadných zisků nedělili se cukrovarníci o prospěchy ani se státem, ani s odběrateli, tím méně se svými zaměstnanci. To přece věděl každý, že to nebude trvati věčně, když tak četné státy snažily se vybudovati si svůj cukerní průmysl.

Vždyť stížení dovozu rafinády do Anglie nestihlo jenom nás.

Doposud neslyšeli a nečetli jsme však, že by cukrovarníci z Holandska, spojených Států a Kanady žádali kategoricky na vládách svých států, aby jim ztráty na vývozu byly hrazeny jejich vládami a obyvatelstvem.

Výroba a obchod pracují se ziskem i risikem. Kdyby vláda u nás podlehla nátlaku cukrovarníků a slevami daňovými, zdražením domácí spotřeby cukerní atd. chtěla je odškodniti, vytvořila by strašnou precedenci. to by mohl přijíti každý výrobní odbor a říci: Když se mi daří dobře, je to jen moje a bude-li hůře, však on mi to stát zaplatí. Stejně by měli právo průmyslníci textilní, uhelní, sklářští, kovoprůmysloví, atd. zabezpečiti se před jakýmikoliv ztrátami nebo před ochabnutím konjunktury.

Není tomu tak dávno, co několik předních cukrovarníků hrálo hazardérsky na cizozemských bursách cukerních a ztratili desítky milionů Kč. A přeochotná nynější vláda spekulaci pánům nahradila tím, že jim povolila tak zvanou ťdopravní přirážkuŤ. Jedině na ní získávají cukrovarníci bez práce a risika na 30 až 40 mil. Kč, což vysvítá z této tabulky. Ve Velké Praze spotřebuje se na 400.000q cukru ročně. Na 1q cukru povolena byla ťpřirážka dopravníŤ 14 Kč. - Ve skutečnosti činí pouze: Z Modřan 1.61 Kč, Kostelce n. L. 2.94 Kč, z Peček 3.49 Kč, Čakovic 1.73 Kč, Mělníka 3.84 Kč, Cerhenic 3.95 Kč, Čes. Brodu 2.29 Kč atd.! Jen na pražské dopravní přirážce vydělává cukrovarnický průmysl 4 - 5 milionů Kč.

Ale stát povoluje cukrovarníkům další výhody. Ve vládní odpovědi na interpelaci našeho klubu ze dne 27. ledna 1928 tisk 1460 přiznává vláda, že slevila v kampani 1927/28: Na přepravu surového cukru vývozního 8 - 17% a rafinády 10 - 20% dopravní slevy na našich drahách.

Dále počítejme, že mimo zvýšení cen cukru ťdopravní přirážkouŤ (vlastně bursovními ztrátami jednotlivců), zvýšení cen cukru nastalo od roku 1926 ještě dvakrát!!! Jen proto máme nejdražší cukr v celé téměř Evropě, ač ³/₄ ho musíme vyvážeti.

Cukrovary v době konjunktury, aby enormní zisky nemusely zdaňovati, dávaly obrovské obnosy na přestavby, nová zařízení a jiné investice. V téže době však neostýchaly se žádati od vlády slevy na daních (v Lounech cukrovar Walterův dostal odpis 7 milionů na daních v době, když dal do investic na 20 milionů Kč).

Cukrovarnický průmysl však šetřil také neobyčejně na svých zaměstnancích. Když si ze zisků zmodernisoval výrobu, odneslo to dělnictvo. V r. 1918 bylo u nás činno asi 180 cukrovarů se 22.000 zaměstnanci stálými a 150.00 zaměstnanci sezonními. Nyní jest v chodu již jen 164 cukrovarů asi s 11.000 stálých a 100.000 sezonních zaměstnanců. Na 50% stálých a na 33% sezonních dělníků a zřízenců cukrovarnických přišlo o práci racionalisací a koncentrací závodů, aniž vláda nebo průmyslníci pro ně hnuli prstem.

Nově docházejí nás zprávy, že zejména labské rafinerie hodlají risiko anglického vývozu hoditi na bedra svých zaměstnanců. Cukrovarníci nečekají, až jaké budou důsledky anglického incidentu. Ale dávají výpověď stálým zaměstnancům, kteří u nich byli 20 - 30 i 40 roků zaměstnáni! Stejně činí také rafinerie rosická, skřivanská a závody smíšené. Najednou propouštějí jednotlivé závody 30 i 40 lidí. Mimo to labské rafinerie v polovici května rozkázaly zahájiti dělnictvo akci, aby byli cukrovarníci sanováni vládou nebo na účet poplatnictva a konsumentů, jinak že přes rostoucí drahotu srazí všechny drahotní přídavky, což by znamenalo až 40% snížení zaměstnaneckých mezd!

Zaměstnanci naproti tomu žádají svolání společné ankety za účasti vlády, parlamentu, zaměstnavatelů a zaměstnanců, aby celá veřejnost zvěděla, co zaměstnavatelé vydělávali a jak za výrobu bílého zlata mizerně platili zaměstnance.

Za tento poctivý požadavek se také poslanci nár. soc. otevřeně staví,. ale pánům cukrovarníkům je velmi nemilý.

Nás zajímá, že generální sekretář Svazu cukrovarnického, p. dr. Gustav Heidler si šel stěžovati a žádati pomoc až do amerického časopisu ťChicago TribuneŤ. Tam žádá: redukci výrobních nákladů, snížení ceny řepy a event. zvýšení cen cukru u nás doma... čili po česku řečeno: snížení mzdy zaměstnancům, zvýšení ceny cukru konsumentům a lacinou řepu od zemědělců. Řešení tedy náramně jednoduché. My bychom pánům cukrovarníkům poradili ještě jeden snadnější prostředek:

Aby se páni chytili Baťova dobrého příkladu a když ztratí částečně tržiště v jednom státě, aby se rozejeli do světa a hledali tržiště nová. Tak to dělají všichni řádní výrobci i obchodníci a tak to také mohou dělati naši cukrovarníci. Stát a obyvatelstvo doma nejsou hromosvodem, po kterém by se každý mezinárodní záchvěv hospodářský svezl.

Jedno uznáváme: Že je u nás zdanění cukru nesnesitelně vysoké. Kč 2.09 daní z 1 kg cukru je přímo hřích na výrobě i spotřebě cukerní. Ale kdo to odhlasoval, zavinil? Ne socialisté, ale strana lidová, která potřebovala peníze na kněžskou kongruu, strana nár. dem., která již za národní koalice žádala daň 2 Kč z 1 kg cukru a strany agrární i polit. živnostníků, které společně odhlasovaly vysokou cukerní daň.

Protože se mluví veřejně o tom, že požadavky cukrovarníků na vládě byly jednou z hlavních příčin, proč ministr financí odchází na dlouhou dovolenou, což jenom stupňuje napjetí a nespokojenost ve veřejnosti, táží se podepsaní poslanci celé vlády republiky Československé:

1. Jaké požadavky přednesli cukrovarníci vládě?

2. Co s cukrovarníky vláda dosud ujednala?

3. Proč odchází ministr financí z jednání s cukrovarníky?

4. Svolá vláda v nejbližší době poradu hospodářských ministrů, zástupců parlamentu, cukrovarníků, zaměstnanců cukrovarnických a konsumentů podle přání zaměstnaneckých organisací?

5. Je vláda ochotna snížiti vysokou cukerní daň a sraziti ceny cukru, aby domácí spotřeba stoupla?

6. Zakročí vláda ve sporu zaměstnanců s cukrovarníky na ochranu zaměstnanců proti propuštění z práce a pro úpravu mezd podle dnešních drahotních poměrů?