Vládny návrh zákona o zahladení odsúdenia
č. 45 bol podaný už v decembri 1926 a v marci
1927 v senáte.
Prvé usnesenie senátu č. 107 poslanecká
snemovňa dňa 9. júna 1927 zmenila usnesením
č. 435 a 487 na návrh ústavne-právneho
výboru svojho.
Tieto zmeny boly:
1. Z odstavcu 4. §u 1 utvorený
bol nový § 2.
2. K tomuto §u 2 pripojený bol doplnok, ktorým
dva pripady rozmnožené boly na tri, ked' výška
trestu nerozhoduje pri zahladení odsúdenia.
3. V §e 2 prevedená bola i tá zmena, že
zahladenie odsúdenia malo byt' vylučeno, bol-li
tam uvedený trest uložený súdom a nie
zákonom.
4. K §u 3 lit. a) a b) trvanie doby zkúšobnej
navrhnutá bola miesto jednoho mesiaca na tri mesiace.
5. V §e 2 škrtnutý bol odstavec
2.
6. V §e 4 navrhovano bolo zahladenie nielen
všetkých, lež i len daktorých odsúdení.
7. K §u 13 bol pripojený dodatok ako odstavec druhý
tohoto znenia: "Nárok na zahlazení odsouzení,
který již někdo měl podle zákonů
uvedených v odst: 1. v den, kdy tento zákon nabude
účinnosti, zůstává zachován."
Z týchto sedem zmen senát prijal päť a
dve neprijal, preto sa budeme zabývať iba týmito
dvoma zmenami.
Senát je toho názoru, že dodatok k druhému
paragrafu: "nebo o odsouzení za nějaký
takový trestný čin a s ním se sbíhající
přestupek nebo přečin nepatrného významu
a nespočívající na nízké
a nečestné pohnutce" by zmaril účel
ustanovenia §u 2, podľa ktorého bez ohľadu
na výšku trestu zahladenie odsúdenia je prípustné
jedine pri takých trestných činoch, ktoré
sú spáchané alebo výlučne z
politickej pohnútky alebo len
podľa druhého dielu vojenského zákona
trestného výlučne z politickej pohnútky,
rešpektíve z púhej nedbalosti, alebo pri odsúdencovi
do dvadsať rokov, nakoľko v oboch prípadoch nej
de o trest smrti, alebo doživotnej ztraty slobody.
Ústavne-právny výbor
poslaneckej snemovne a poslanecká snemovňa túto
taxáciu rozšírily o tento jeden prípad,
čo senát neprijal, lebo nesdieľa názor
nášho výboru a poslaneckej snemovne, že
by urážka na cti bola vždy prečinom nepatrného
významu a preto túto kombináciu
senát odeprel. Senát neuznáva ani
ten dôvod poslaneckej snemovne za dostatočný,
že by toto ustanovenie bolo prísne jedine preto, že
sa ono vzťahuje výhradne na politické činy.
Senát neprijal ani zmenu poslaneckej snemovne ohľadom
§u 4 v tomto znení: "Byl-li kdo odsouzen více
než jednou, povolí soud zahlazení kteréhokoliv
z těchto odsouzení, ohledně něhož
jsou splněny podmínky, uvedené v §u
1 a 2.", lebo pri poskytovaní tohoto dobrodenia treba
vychádzať so stanoviska právneho poriadku a
štátu a nie z osobných
záujmov odsúdenca. Nemožno ponechať na
ľubovôľu odsúdenca, či chce a či
nechce sa zbaviť následkov daktorého odsúdenia,
preto štát oprávnene požaduje pri poskytovaní
tejto výhody záruku od odsúdenca, že
on dosavádnym chovaním svojím dal znak skutočného
polepšenia ohľadom všetkých trestných
činov, ako i vedomia si toho, že mu štát
činí dobrodenie.
Ohľadom ústavného sporu som toho názoru,
že sa tu nejedná o § 44 ústavnej listiny,
lebo senát nesotrval na svojom pôvodnom usnesenie,
jež prijal nové usnesenie,
k čomu má právo tak senát, ako i poslanecká
snemovňa. Keby senát nebol prijal zmeny poslaneckej
snemovne, tak by bol sotrval na svojom pôvodnom usnesení
a len na tento prípad by sa vzťahoval odstavec 3.
§u 44 ústavnej listiny, ktorý znie takto: "Osnovy
takto zamítnuté
nemohou býti v žádné sněmovně
před uplynutím jednoho roku znovu podány."
Som toho náhľadu, že nesúhlas medzi usneseniami
oboch snemoveň Národného shromaždenia
môže sa odstrániť buďto pomocou Stáleho
výboru, buďto vzájomným prijímaním
usnesenia druhej snemovni Národného shromaždenia,
lebo § 44 ústavnej listiny pripúšťa
možnosť a nie povinnosť tohoto, ako i preto,
lebo na základe § 81 jedn. por. poslaneckej snemovne
a § 80 jedn. por. senátu môže byt'
súhlasným usnesením poslaneckej snemovne
a senátu uloženo Stálemu výboru
Národného shromaždenia, aby v prípade
nesúhlasu istého návrhu oboch
snemoveň podal obom snemovňám
o veci zprávu. Tento posledný prípad j e
komplikovanej ší a posledný expedient dohody
a tak priamy spôsob styku oboch snemoveň je riadna
cesta docielenia súhlasu oboch snemoveň.
Poneváč i ústavne-právny výbor
sa kloní k týmto dôvodom, ale i preto, aby
už raz obe snemovne odhlasovaly tento návrh prepotrebného
zákona, ktorý veľmi súri ministerstvo
národnej obrany, ak o i život každodenný,
navrhuje výbor bez zmeny schváliť usnesenie
senátu.
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
(1) Soud povolí zahlazení soudního odsouzení
nebo jiného odsouzení, jež se zapisuje do rejstříku
trestů a nezní na přísnější
trest nebo na trest na svobodě jednoho roku, napravil-li
odsouzený podle mužnosti škodu trestným
činem způsobenou a nebyl-li v době uvedené
v § 3 znovu odsouzen.
(2) Soud však může za podmínek uvedených
v odst. 1. povoliti zahlazení odsouzení, nezní-li
rozsudek na přísnější trest než
na trest na svobodě pěti roků, jsou-li tu
zcela mimořádné okolnosti, jež činí
odsouzeného zahlazení jeho odsouzení hodným,
jak co do povahy a pohnutky trestného činu, tak
co do chování odsouzeného od doby, kdy trest
odpykal.
(3) Do doby trestu na svobodě se včítá
i náhradní trest uložený pro případ
nedobytnosti vedlejšího peněžitého
trestu.
(1) Výše trestu nerozhoduje pří zahlazení:
a) jde-li o odsouzení jen za čin trestný
spáchaný výlučně z politické
pohnutky nebo jen za čin trestný podle druhého
dílu vojenského zákona trestního,
b) jde-li o odsouzení za čin trestný spáchaný
ve věku do dvaceti roků.
(2) Zahlazení odsouzení jest vyloučeno, byl-li
za trestný čin uvedený v odst. 1. lit. a)
uložen trest smrti nebo doživotní ztráty
svobody.
(1) Doba zkušebná (§ 1, odst. 1.) činí:
a) patnáct roků, jde-li o odsouzení k trestu
na svobodě delšímu tří měsíců
(§ 1, odst. 3.) za jiný zločin, než který
uveden v § 2, odst. 1. lit. a),
b) deset roku, jde-li o odsouzení za zločin k trestu
na svobodě tří měsíců
nebo kratšímu (§ 1, odst. 3.) nebo, jde-li o
odsouzení za zločin uvedený v § 2, odst.
1. lit. a), nebo o odsouzení za přečin k
trestu na svobodě přes tři měsíce
(§ 1, odst. 3.),
c) pět roků ve všech ostatních případech.
(2) Byl-li čin spáchán ve věku do
dvaceti roků a nezněl-li rozsudek na trest na svobodě
delší jednoho roku, zkracuje se doba v odst. (1) uvedená
na polovinu, činí však nejméně
tři roky.
(3) Doba zkušebná se počíná,
jakmile byl trest na svobodě a na penězích
vykonán, prominut nebo promlčen. Do ní nebudiž
vpočten čas, po který byl odsouzenec zadržen
v uzavřeném ústavě.
(1) Byl-li kdo odsouzen více než jednou, povolí
soud zahlazení všech odsouzení zároveň,
jsou-li tu podmínky pro zahlazení každého
jednotlivého z nich (§ 1, odst. 1.) a je-li z chování
odsouzeného po výkonu posledního trestu patrno,
že se úplně polepšil.
(2) Stalo-li se však poslední odsouzení jen
pro přestupek nebo pro přečin nepatrného
významu a nespočívající na
nízké nebo nečestné pohnutce, povolí
soud zahlazení předcházejících
odsouzení i bez zahlazení tohoto
posledního odsouzení.
(3) Jde-li nejvýše o tři odsouzení jen
pro přestupky nebo přečiny nepatrného
významu a nespočívající na
nízké nebo nečestné pohnutce, povolí
soud zahlazení všech těchto odsouzení,
když uplynula aspoň od posledního z nich
zkušebná doba.
Je-li odsouzení zahlazeno, pokládá se odsouzený
nadále za osobu soudně bezúhonnou, pokud
tomu nepřekáží jiné ještě
nezahlazené odsouzení. Odsouzený jest sproštěn
povinnosti vyjeviti odsouzení na dotaz před soudem
nebo před jiným úřadem. Práva
třetích osob, jež se zakládají
na odsouzení, zůstávají nedotčena.
Že odsouzení bylo zahlazeno, bud' poznamenáno
v trestním spise, na trestním listě úřadu
rejstříku trestů, v záznamech,správních
úřadů a ve všech jiných záznamech,
které se vedou o odsouzení. Zahlazené odsouzení
nesmí býti pojato do výpisu z rejstříku
trestů, zpráv podávaných úřadem
rejstříku trestů nebo do vysvědčení
bezúhonnosti, ani jakýmkoliv jiným způsobem
v nich vyznačeno.
Je-li v rejstříku trestů zapsáno jen
jediné odsouzení a nezní-li rozsudek na přísnější
trest než trest na svobodě jednoho roku (§ 1,
odst. 3.), nebudiž toto odsouzení, i nebylo-li zahlazeno,
pojato do výpisu z rejstříku trestů,
zpráv nebo vysvědčení bezúhonnosti,
uplynula-li od doby, kdy byl trest na
svobodě a na penězích vykonán, prominut
nebo promlčeno, doba patnácti let, a jde-li o odsouzení
pro čin spáchaný ve věku do dvaceti
roků, doba desíti let.
(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje sborový
soud I. stolice (divisní soud), v jehož obvodě
jest úřad vedoucí rejstřík
trestů o odsouzeném.
(2) Jde-li o zahlazení odsouzení vyslovených
soudem občanským nebo současně s nimi
o zahlazení odsouzení vyslovených soudem
vojenským, jest příslušný soud
občanský. Jen tehdy, jde-li výhradně
o zahlazení odsouzení vyslovených československými
soudy vojenskými nebo vojenskými soudy bývalého
mocnářství rakousko-uherského, jest
příslušný soud vojenský.
(1) Zahlazení odsouzení se povoluje
jen k návrhu.
(2) Návrh (žádost) mohou podati mimo odsouzeného
jeho manžel, zákonný zástupce a příbuzní
v linü vzestupné a sestupné.
(3) Také státní zástupce (vojenský
prokurátor), nabude-li z jiného podnětu vědomost
o skutečnostech, které mohou bez dalšího
šetření odůvodniti, aby odsouzení
bylo zahlazeno, navrhne sám zahlazení
odsouzení.
(4) V případě odst. 2. postoupí soud
věc státnímu zástupci (vojenskému
prokurátorovi), který vykoná potřebná
šetření o žádosti. Potřebná
šetření jest všemi orgány provésti
s veškerou šetrností pro odsouzeného.
(5) Jde-li o současné zahlazení odsouzení
vysloveného soudem vojenským, vyžádá
si státní zástupce dobré zdání
vojenského prokurátora.
(1) Soud rozhodne usnesením v neveřejném
sedění tří soudců (tří
důstojníků justiční služby,
z nichž pořadím nejstarší předsedá),
vyslechna dříve státního zástupce
(vojenského prokurátora).
(2) Má-li soud za to, že škoda nebyla ještě
podle možnosti napravena, oznámí odsouzenému
před rozhodnutím částku, kterou má
ještě nahraditi, a stanoví mu k tomu konci
přiměřenou lhůtu.
(3) Vyjdou-li po rozhodnutí soudu
najevo taková odsouzení, pro která by zahlazení
odsouzení nebylo bývalo možno povoliti, zruší
soud (odst. 1.) na návrh státního zástupce
(vojenského prokurátora) usnesení o zahlazení
od!souzení.
(4) Proti rozhodnutím odst. (1)-(3) přísluší
oběma stranám stížnost (rekurs) na sborový
soud II. stolice (nejvyšší vojenský soud)
do osmi dnů s účinkem odkladným.
(5) Jinak, pokud není v tomto zákoně nic
jiného ustanoveno, platí o řízení
předpisy trestních řádů.
V případě úhrnného nebo sjednoceného
trestu (§ 517 býv. uh. trestního řádu)
nebo v případě trestu dodatečného
(§ 265 býv. rak. trestního řádu
a § 311 vojenského trestního řádu)
buďtež veškery rozsudky považovány
za rozsudek jediný. Zahlazovací doba se počíná,
jakmile byly ony tresty vykonány
(§ 3, odst. 3.); do doby té včítá
se í čas mezi výkony všech trestů.
(1) Není-li podmínek tímto zákonem
stanovených pro zahlazení odsouzení, může
je naříditi jen president republiky (§ 103
ústavní listiny).
(2) Řízení při žádostech
za takové zahlazení koná se podle ustanovení
trestních řádů pro řízení
o žádostech. Za milost žádá-li
se však jen o zahlazení odsouzení, přísluší
konati řízení soudu uvedenému v §
8.
(1) Zrušuje se:
1. Zákon ze dne 21. března 1918, č. 108 ř.
z. o odčinění odsouzení,
2. čl. I. zákona ze dne 10. dubna 1919, č.
208 Sb. z. a. n., kterým se mění odst. 1.
§ 5 zákona z 21. března 1918, č. 108
ř. z., a doplňuj se § 411 tr. ř.
(2) Nárok na zahlazení odsouzení, který
již někdo měl podle zákonů uvedených
v odst. 1. v den, kdy tento zákon nabude účinnosti,
zůstává zachován.
Provésti tento zákon ukládá se ministrům
spravedlnosti, národní obrany a vnitra v dohodě
se zúčastněnými ministry.