II. volební období. |
Ochrana domácího trhu práce jest pro všecky státy problémem legislativním, ježto ustanovení. prohibitivní nacházíme v Belgii, Bulharsku, Francii, Italii, Jugoslavii Německu, Nizozemí, Lucembursku, Maďarsku, Polsku, Švýcarsku a Rakousku a Velké Britanii. Jen u nás v Československu byla otázka ochrany domácího trhu práce opatřena nedostatečně a to jen administrativním opatřením a ministerskými výnosy, jež neměly naprosto platnost zákona.
Trvalou ochranu domácího pracovního trhu nelze však prováděti administrativním opatřením a proto vláda naší republiky rozhodla se předložiti sněmovně návrh zákona, jímž by ochrana trhu práce nebyla prováděna jen jako vůle byrokracie, ale, aby při provádění dle možnosti bylo použito spolupůsobení zájmových korporací jak zaměstnaneckých tak zaměstnavatelských. Prospěšnost takovéhoto návrhu byla velkou většinou zúčastněných kruhů uznána, neboť bylo jasno, že úplnou volnou soutěž na trhu práce mohou prováděti a připustiti státy paritně mocné a vyzbrojené, nikoliv však náš mladý stát, který má co činiti s těžkými začátky finančními i obchodními. Třeba by nebylo správno domáhati se všude a za všech okolností soběstačnosti, přece jen musíme se snažiti docíliti soběstačnosti aspoň v oněch směrech, které jeví se pro udržení našeho státu nezbytnými; to znamená, že vlastními prostředky i vlastním personálem dle možnosti musíme ovládat své průmyslové podniky. Namítá-li se, že zákon tento bude mít škodlivé účinky na naše příslušníky v cizině, kterých jest více než cizinců u nás, pak dlužno poukázati k tomu, že naši lidé v cizině již stejně jsou i podrobeni zákonu o ochraně práce, kdežto u nás tomu tak není. Chceme-li tedy řádnou ochranu trhu práce u nás provésti, není ta možno jinak, než cestou zákona. Při tom lze očekávati, že zákon tento bude působiti na ostatní státy, aby otázku mezinárodního trhu práce nějak upravily, při nejmenším, že pohne sousední státy k tomu, aby s naší republikou zahájily vyjednávání o nové úpravě domácího trhu práce na základě podmínek daleko mírnějších než dosud tomu jest.
Sociálně politický výbor projednával vládní návrh zákona všeobecně i podrobně v plných dvou schůzích. Proti úmyslu zákona nebylo celkem vzneseno žádných závažných námitek. Pokud odchylná mínění v debatě se uplatňovala, směřovala po-nejvíce k tomu, aby při provádění zákona v nejdůležitějších generelních věcech tam, kde běží jak o dělníky tak o zaměstnavatele - neboť jenom zájmů těchto vrstev se zákon týká - bylo ministerstvo soc. péče povinno vyžádat si vyjádření ústředen odborových organisací zaměstnaneckých i zaměstnavatelských. Tomuto přání bylo také dodatkem k § 13 referentem vyhověno. Jinak celý vládní návrh byl přijat tak, jak sněmovně byl předložen.
Sociálně politický výbor navrhuje
tedy poslanecké sněmovně, aby přiloženou
osnovu zákona schválila. Tím zároveň
vyřízeny budou petice č. 790, 798, 803 a
818. Vedle toho doporučuje sociálně politický
výbor ke schválení připojené
resoluce.
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Zaměstnávání cizích státních
příslušníků (cizinců)
na území Československé republiky
podléhá po dobu nepříznivého
stavu na domácím trhu práce ustanovením
tohoto zákona.
(1) Ustanovení tohoto zákona se netýkají cizinců, kteří přišli na území československé republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě.
(2) Cizincům, kteří prokáží
okolnosti uvedené v předchozím odstavci,
bude o tom vydáno osvědčení úřadem
uvedeným v § 5.
(1) Kdo chce zaměstnati cizince, na nějž se nevztahuje § 2, jako dělníka, zřízence, pomocníka v domácnosti, zaměstnance ve vyšších soukromých službách, nebo jako učně, volontéra či praktikanta, jest povinen opatřiti si k tomu svolení příslušného úřadu.
(2) Zaměstnáním ve smyslu tohoto zákona
se rozumějí výkony, které převážně
vyčerpávají výdělečnou
činnost zaměstnancovu, počítajíc
v to i bezplatnou činnost přípravnou.
Povolení zaměstnávati cizince, dosud udělená,
zůstávají po dobu, na kterou byla udělena,
v platnosti i po počáteční účinnosti
tohoto zákona, byli-li dotyční cizinci v
tomto okamžiku již ve služebním (pracovním,
učebním) poměru na území Československé
republiky. Po uvedenou dobu není třeba znovu žádati
o povolení k jejich zaměstnání.
Povolení k zaměstnání cizince uděluje
k písemné žádosti politický úřad
II. stolice, příslušný podle místa,
kde má cizinec konati práce nebo služby.
(1) Povolení k zaměstnání cizince uděluje se pouze určité osobě (budoucímu zaměstnavateli) pro určité zaměstnání nebo určitý podnik pro určitého cizince na určitou dobu a může býti vázáno podmínkami.
(2) Povolení může býti uděleno
současně pro zaměstnání více
cizinců, vždy však musí býti všichni
jmenovitě uvedeni.
V žádosti o povolení zaměstnávati
cizince nebo více cizinců jest uvésti zvláště
pro každého cizince jméno a příjmení,
den a rok narození, stav, státní příslušnost
a dosavadní povolání cizince, dále
podnik, zaměstnání, případně
způsob zaměstnání nebo výkon.
pro který se o povolení žádá,
jakož i dobu,.na kterou se o povolení žádá.
Povolení jest uděliti toliko tehdy:
a) když to v jednotlivých případech připouští stav domácího trhu práce nebo toho vyžadují důležité zájmy národohospodářské;
b) nebo když jde o takový zvláštní druh zaměstnání nebo výkonu, pro který nelze získati sílu domácí;
c) anebo konečně, mluví-li pro udělení
povolení mimořádné důvody s
hlediska poměrů rodinných nebo osobních.
(1) V povolení jest uvésti zvláště pro každého cizince: jméno, rok narození, stav, státní příslušnost, dále pak podnik, způsob zaměstnání nebo výkon, pro který bylo povolení uděleno, jakož i dobu, na kterou je povolení platné.
(2) Povolení může býti prodlouženo
k písemné žádosti zaměstnavatele,
kterou jest podati měsíc před uplynutím
jeho platnosti u úřadu příslušného
podle § 5.
Zaměstnavatelé jsou povinni do 3 dnů hlásiti
úřadu, příslušnému podle
§ 5 k udělení povolení, každý
vstup cizince do práce (služby) nebo vystoupení
z práce (služby), uvádějíce současně
státní příslušnost cizincovu.
Na požádání jsou povinni předložiti
témuž úřadu seznam cizinců s
udáním jejich státní příslušnosti,
oboru zaměstnání a doby, od které
je zaměstnávají. Není-li zaměstnavateli
možna státní příslušnost
zaměstnancovu řádně prokázati,
jest povinen zaměstnanec sám věrohodným
způsobem prokázati svou státní příslušnost.
(1) Přestupky tohoto zákona nebo předpisů na jeho základě vydaných, trestají, pokud nejde o trestní činy stíhané přísněji, politické úřady I. stolice trestem na penězích do 10.000 Kč nebo trestem na svobodě do jednoho měsíce.
(2) Pokuty plynou do státní pokladny.
Předpisy pasové a o hlášení nejsou
tímto zákonem dotčeny.
Ministr sociální péče se zmocňuje, aby přihlížeje k dočasnému stavu na domácím trhu práce, určil v dohodě se zúčastněnými ministry vyžádav si vyjádření ústředen odborových organisací zaměstnaneckých i zaměstnavatelských vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení rozsah provádění zákona, zejména
a) aby použití zákona na určitou nebo neurčitou dobu zastavil;
b) aby určitá zaměstnání, druhy zaměstnání, nebo výkony z platnosti zákona nebo z platnosti jednotlivých ustanovení zákona vyjmul, případně tyto výjimky opět odvolal;
c) aby stanovil pro zaměstnání příslušníků jednotlivých států podmínky obdobné, jaké platí v dotyčném státě pro zaměstnání příslušníků československých;
d) aby vydal zvláštní předpisy pro cizince, kteří nebydlíce trvale na území Československé republiky přecházejí hranice za zaměstnáním.
Kterých ústředen vyjádření
jest opatřiti, určí ministerstvo sociální
péče.
Pokud o předmětech upravených tímto
zákonem obsahují mezinárodní smlouvy
odchylná ustanovení, platí ustanovení
těchto smluv. Tato smluvní ustanovení nabývají
platnosti vyhláškou ve Sbírce zákonů
a nařízení.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem vyhlášení a jeho provedením se
pověřuje ministr sociální péče
v dohodě se zúčastněnými ministry.
Vláda se vybízí, aby použila vší možné příležitosti, aby zahájila s ostatními státy, zvláště se sousedními státy, hraničícími s československou republikou, vyjednávání stran uzavření smluv o vzájemném zrušení nebo zmírnění zákonodárství o cizincích.
Sociálně-politický výbor vybízí
vládu, aby na základě usnesení Mezinárodní
hospodářské konference, konané roku
1927 v Ženevě, dala podnět k mezinárodní
konvenci, upravující právní a pracovní
poměry cizích zaměstnanců.