Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ústavně-právní výbor uvažuje o návrhu zákona uznal za nutné provésti některé změny. Jsou to jednak změny věcné, jednak většinou stylistické, kterými má býti vyjádřena jasněji myšlenka nebo zákon nabýti stručného přesného výrazu. Jako věcnou změnu navrhuje, aby v § 1, odst. 1 odpadlo omezení o dětech nemanželských. Ustanovení dv. d. z 28. ledna 1856, č. 1206 Sb. z. s., že nemanželské děti nemohou býti od otce osvojeny, byl zrušen § 20 první dílčí novely k ob. z. obč. Bylo tedy možno nyní se svolením druhého manžela, neměl-li osvojitel manželských dětí. Ale již § 171 ob. z. obč. ve znění novely upravil poměr mezi otcem a nemanželským dítětem tak, že povinnost je vyživovati a zaopatřiti přechází jako jiný dluh na dědice a bylo-li otcovství uznáno nebo zjištěno, mohou nemanželské děti, které v jeho domě jsou zaopatřovány a vychovávány požadovati na dále touž měrou ošetřování a výchovu. Všeobecně jest snaha zlepšiti postavení nemanželských dětí; jde vždy o zájem dítěte samého a tím, že se jemu poskytují výhody, nemá býti nikterak schváleno porušení jiných ohledů mužem anebo ženou, kteří žijí v platném manželství. Senát připustil, aby muž osvojil své nemanželské dítě, i když má děti manželské nebo jim na roveň postavené s jedinou výjimkou, že bylo zplozeno za platného manželství jednoho z rodičů. Ale i tu trestáno by bylo dítě za poklesek jednoho neb obou rodičů, a neshledal proto úst. práv. výbor důsledným, aby děti takového původu byly vyloučeny z úpravy jejich rodinných i majetkoprávních poměrů, zejména, může-li jinak býti osvojeno úplně cizí dítě. Uvážil také, že případů, na které by se toto omezení mohlo vztahovati, bude nepatrně. Je-li muž svoboden a dítě porozeno provdanou ženou, jest pokládáno za manželské naproti jejímu manželu, pokud neodporoval v zákonné lhůtě manželskému původu. Nemá-li již muž svobodný osvojence, může pak osvojiti dítě z cizoložství ať bylo uznáno za nemanželské anebo zůstalo v matrice manželským. Mohlo by tudíž jíti jen o osvojení dítěte, které se zrodilo mimo manželství ať svobodnou nebo jinou provdanou ženou. V tomto případě, neodporoval-li manžel, zůstává dítě manželským a nebude moci býti osvojeno jiným mužem, přirozeným otcem, má-li již manželské děti (na roveň jim postavené) a nedá-li manželka svolení. Zůstal by tedy případ, že byl uznán v žalobě nemanželský původ dítěte a o druhé žalobě dítěte, že osvojitel jest jeho otcem. (Chce-li osvojiti své nemanželské dítě.) Pak stačí svolení otcovy zákonné manželky k osvojení, kterého se vyžaduje v každém případě. Podobně pošlo-li nemanželské dítě z poměru ženatého muže se svobodnou. A právě takové děti; které ve vlastní rodině by mohly býti přítěží nebo jsou mimo rodinu, zasluhují více ochrany než děti cizí, naproti přirozenému otci.

Svolí-li manželka k osvojení, lze pokládati po většině, že prominula; tu není obavy nějakého rozvratu; nesvolí-li však, jest zde již znamení rozvratu a dítě bez jejího svolení osvojeno býti nemůže. I má-li muž vlastní manželské děti, není zproštěn povinnosti starati se o výchovu, výživu a zaopatření svého nemanželského dítěte; podle cit. § 171 ob. z. obč. přechází tato povinnost i na dědice. Mohou tedy zákonné děti osvojením býti zkráceny jen v dědickém právu, ale tu může jednak býti vyloučeno podle osnovy (§ 6, resp. 5) dědické právo nebo jinak upraveno, jednak může zůstavitel omeziti své děti na povinný díl již podle platného práva a tudíž i osvojením dalšího dítěte nebudou ani děti ani předkové zkráceni ve svém povinném dílu. Uvážiti bylo dlužno i, že podle práva platného mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus jest možno legitimovati dítě, uzavřel-li otec s nemanželskou matkou - zde teď buď po smrti manželčině nebo po smrti matčina manžela - sňatek, již pouhým pozdějším sňatkem a že na Slovensku a Podkarpatské Rusi sice dítě narozené za manželství jednoho z rodičů nemůže býti sice legitimováno pozdějším sňatkem, může však býti vždy osvojeno, i když jsou tu manželské děti, a není nižádném případě třeba k osvojení svalení manželova, jedině nesmí podle zvykového práva býti ve smlouvě nebo v zápisnici. zmínky, že jde o nemanželské dítě. Dále jest tu možno legitimace svolením vlády po rozumu § 162 ob. z. obč. Konečně bylo uváženo, že vlastní děti mohou býti zkráceny ve svém dědickém nároku již tím, že otec uzavře nové manželství, z něhož vzejdou další děti. Z úvah těch nepokládal ústavně-právní výbor omezení v § 1, odst. 1. za odůvodněné a důsledné a tudíž je vypustil. Následkem toho byla ustanovení § 1, odst. 1. a 2. usnesení senátu přestylisována. Aby však byly seslabeny obavy, že by mohl nastati rozvrat mezi manžely, i kdyby druhý manžel dal svolení, byl doplněn § 8 osnovy v odst. 3., že schválení soudu (poručenského úřadu) lze odepříti, může-li osvojení nemanželského dítěte vésti k rozvratu osvojitelova manželství. Nedal-li manžel svolení, nedojde k osvojení. Jest tu jen obava, aby svol ní nebylo vynuceno nebo omylem přivoděno. Doplňkem § 8 jest zdůrazněno, že v tomto případě musí soudce (poručenský úřad) podle § 10 zvláště také vyšetřiti poměr mezi manžely a zjistiti, není-li svolení druhého manžela snad vynuceno nebo předstíráno a zda proto není obavy nějakého rozvratu.

V odst. 3. neuznal výbor - třebas jest tu převzata ustanovení § 180 ob. z. obč. ve znění novely - důvodným, aby nebylo třeba svolení manželova, je-li pro choromyslnost anebo slabomyslnost zbaven svéprávnosti anebo není-li jeho pobyt znám; osvojením může zkrácen býti právě tento manžel, který jinak má nárok na zvláštní zákonnou ochranu, ve svých právech zejména dědickém a alimentačních. Proto doporučil žádati svolení zástupce a schválení soudu (poručenského úřadu). V ostát ním byl jen přestylisován.

V § 2 vynechal výbor omezení, že svolení nelze odvolati. Nezdálo se mu důvodným, aby před schválením smlouvy nemohli rodiče odvolati svolení; mohou zvěděti později okolnosti, které nedoporučují osvojení neb o se mu příčí. Byla-li smlouva schválena a tím stala se perfektní, nebude možno svolení platně odvolati. V tomto § i v § 1, odst. 3 bylo doplněno kromě toho, "je-li pobyt trvale neznámý", aby se vyhnulo výkladu, že stačí snad, vzdálí-li se manžel na. nějaký čas (delší cesta a pod.).

§ 3 zůstal věcně nezměněn, byl toliko pro jasnost přestylisován; vynecháno bylo rčení, že jest "nutným právním účinkem" přijetí jména, ježto to plyne z doplněného nadpisu i z ustanovení § 6 (nyní § 5).

§§ 4 a 5 byly spojeny a vyloučeno ustanovení, že osvojitel nemá práv naproti osvojenci, do zvláštního paragrafu. Výbor upravil totiž v § 4 poměr osvojence a jeho potomků k osvojiteli a jeho rodině a měl proto za záhodno, ve zvláštním článku upraviti opačný poměr. Ustanovení § 5 jinak by plynula již z § 4, aby však bylo vyvarováno domněnce, že původní § 4 vztahoval se jen na osobní, rodinný poměr a teprve v § 5 byly upraveny majetkoprávní nároky, byly v § 4 slučujícím oba co do poměru k osvojiteli uvedeny výslovně majetkoprávní nároky. Při tom bylo poukázáno na to, v původně navrženém § 5 jest sice vytčeno dědické právo, nárok na povinný díl a na výživu, že by však mohly vzejíti pochybnosti o jiných nárocích, jako na zaopatření, dotační povinnost a pod. Slovy "majetkoprávní nároky" zahrnují se tudíž veškeré nároky, které co do majetku mohou vzniknouti mezi rodiči a dětmi.

§ 7 byl znovu upraven, aby bylo jasně vysloveno, je-li a kdy je třeba souhlasu všech účastníků - jsou-li tu již osvojencovi potomci - ke zrušení smlouvy, a stejně kdo má býti stranou v tomto případě, dojde-li ke sporu.

Odst. 2 dřívějšího znění (usnesení senátu) byl vynechán. V mimoslovenském právu není dosud osvojenecký poměr překážkou manželství ani pro něj není manželství zakázáno. § 18 zák. čl. XXXI:1894 (o manželství) zakazuje uzavříti manželství mezi osvojitelem a osvojencem, jeho dřívějším manželem a potomky, pokud trvá právní poměr založený osvojením. Rovněž osnova revidovaného ob. zák. obč. navrhuje podobné ustanovení.

Poněvadž tato osnova připouští a upravuje i zrušení tohoto právního poměru a tedy po jeho zrušení lze uzavříti manželství, neměl výbor za vhodno, usnadniti přes zákaz uzavření, manželství a teprve uzavření sňatku přiznati účinky zrušovací. Odstavec 4 téhož paragrafu jako formelní předpis byl přesunut do § 11.

V ostatním jsou provedeny jen stylistické změny v tomto a v § 11, zde škrtnutím slov "příslušných", což se rozumí samo sebou.

Ústavně-právní výbor navrhuje tudíž poslanecké sněmovně, aby schválila předloženou osnovu v tomto znění:

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Kdo nemá vlastních dětí manželských anebo jim na roveň postavených (legitimovaných, osvojených, jakož i v poměr u k matce nemanželských) může jiného smlouvou přijmouti za vlastního (osvojiti).

(2) Osvojitel (osvojitelka) musí býti starší čtyřiceti let, osvojenec alespoň o 18 let mladší než osvojitel.

(3) Chce-li muž osvojiti své nemanželské dítě, není překážkou, že má děti uvedené v odstavci 1., ani že nemá stanoveného věku a že není předepsaného věkového rozdílu mezi osvojitelem a osvojencem.

(4) Manžel může toliko se svolením druhého manžela někoho osvojiti neb osvojen býti. Byl-li manžel pro choromyslnost anebo slabomyslnost úplně zbaven svéprávnosti (dán pod opatrovnictví) anebo je-li jeho pobyt trvale neznámý, může za něho dáti svolení ustanovený opatrovník se schválením soudu (poručenského úřadu). Bylo-li manželství rozvedeno, není svolení třeba.

(5) Pokud trvá poměr založený osvojením, nemůže býti osvojenec jinou osobou osvojen než osvojitelovým manželem. Jako společné dítě mohou někoho osvojiti jen manželé. Nikdo nemůže osvojiti vlastního manžela, sourozence a příbuzné v přímém pokolení. Několik osob může býti současně osvojeno, ale jed tehdy, není-li mezi nimi poměru, který se nesrovnává s přirozeným poměrem sourozenců.

(1) K osvojení svéprávných osob jest třeba svolení osvojencových rodičů a soudu (§ 9). Jsou-li rodiče různého mínění, rozhoduje mínění otcovo. Není-li osvojenec svéprávným, jest třeba svolení rodičů, po případě zákonného zástupce a soudu (poručenského úřadu) (§ 10).

(2) Svolení nemůže býti dáno plnomocníkem. Je-li ten, jehož svolení se vyžaduje, pro choromyslnost nebo slabomyslnost úplně zbaven svéprávnosti (dán pod opatrovnictví) anebo je-li jeho pobyt trvale neznámý, jest třeba svolení zákonného zástupce a soudu (poručenského úřadu).

(3) Odpírají-li rodiče nebo jeden z nich bez závažného důvodu svolení, může je dáti místo nich příslušný soud anebo poručenský úřad označený v §§ 9 a 10.

Osvojenec obdrží jméno osvojitelovo neb rodové. (dívčí) jméno osvojitelčino. Je-li osvojitelka provdána, obdrží osvojenec smlouvou jméno manželovo jen za jeho souhlasu. Provdaná osvojenka musí připojiti ke jménu osvojením získanému své dosavadní jméno, jiný osvojenec pak, bylo-li to smlouvou sjednáno.

(1) Mezi osvojitelem a osvojencem a jeho potomky později narozenými nastává po právu týž poměr, jako mezi rodiči a manželskými dětmi, pokud zákon jinak neustanovuje. Osvojenec a tito jeho potomci nabývají naproti osvojiteli všech majetkoprávních nároků jako manželské děti. Na osvojencovy potomky, kteří tu byli při ujednání smlouvy, vztahuje se poměr ten, jestliže dali k tomu souhlas sami, nebo nejsou-li svéprávnými, ustanoveným opatrovníkem se schválením soudu (poručenského úřadu).

(2) Není-li osvojenec zletilým, přijde pod otcovskou moc osvojujícího muže.

(3) Vůči členům osvojitelovy rodiny nevzniká osvojením nijaký poměr rodinný a nenabývají osvojenec a jeho potomci nijakých majetkoprávních nároků.

(4) Ve vlastní rodině nepozbývají osvojenec a jeho potomci práv. Nárok na výživu mají, pokud není osvojitel sám s to, aby jim poskytoval slušnou výživu.

Práva mezi o svojitelem a osvojencem a jeho potomky mohou býti smlouvou i jinak upravena, pokud se tím nemění účinek vytčený v § 3 ani se nezkracují bez jeho souhlasu práva někoho jiného.

Osvojitel nenabývá osvojením nijakých majetko-právních nároků naproti osvojenci a jeho potomkům.

(1) Dohodou všech účastníků právního poměru založeného osvojením může býti tento poměr opět zrušen. Jsou-li tu nesvéprávní účastníci, jest ke smlouvě o zrušení zapotřebí svolení zákonného zástupce, který se jim ustanoví a schválení poručenského (opatrovnického) soudu nebo úřadu.

(2) Ze závažných důvodů, zejména z důvodů, pro které někdo se stává nehodným děditi nebo může býti vyděděn, může býti tento poměr zrušen o žalobě proti všem účastníkům anebo všech účastníků.

(3) Zrušením osvojení pominou do budoucna všechny jeho účinky. Osvojenec obdrží opět své dřívější jméno, a není-li svéprávným, vrátí se pod moc otcovskou nebo poručenskou.

(4) Právní účinky osvojení mohou pro jednotlivé účastníky opět zaniknouti smlouvou mezi nimi a osvojitelem anebo podle rozsudku vydaného o žalobě osvojitelově na jednotlivého účastníka tohoto právního poměru nebo tohoto na osvojitele z důvodů uvedených v odstavci 2. O smlouvě platí ustanovení odstavce 1.

(i) K účinnosti smlouvy (§§ 1 a 7) vyžaduje se veřejné listiny nebo takové soukromé listiny, na níž jsou podpisy stran soudně nebo notářem (veřejným notářem) ověřeny. Je-li třeba schválení poručenským (opatrovnickým) soudem neb úřadem, může býti sepsána osvojovací smlouva také zápisem u tohoto soudu (úřadu). Totéž platí o svolení účastníků, jehož jest třeba podle § 1 odst. 4., § 2 odst. 1., § 4 odst. 1. a § 7 odst. 1. a 4.

(2) Smlouva osvojovací musí míti ustanovení o podstatném účinku osvojení vytčeném v § 3, může míti dále ustanovení odchylná od zákona, pokud jsou přípustna, ale nesmí býti podmíněna ani časem omezena.

(3) Osvojovací smlouva stává se právně účinnou teprve, byla-li schválena poručenským (opatrovnickým) úřadem anebo soudem (§§ 9 a 10). Schválení lze odepříti jen tehdy, není-li tu zákonné náležitosti osvojení, anebo, není-li smlouva k prospěchu nesvéprávného osvojence anebo může-li osvojení nemanželského dítěte vésti k rozvratu manželství osvojitelova. Schválení nemá účinku, jestli před schválením smlouvy obě strany od ní odstoupí, jedna z nich zemře neb osvojitel pozbude zcela neb částečně svéprávnosti.

Je-li osvojenec svéprávným, jest příslušným osvojovací smlouvu schváliti okresní soud, u něhož má osvojitel své obecné sudiště ve sporných věcech.

(1) Není-li osvojenec svéprávným, přísluší schváliti smlouvu poručenskému (opatrovnickému) soudu (úřadu) první stolice, u něhož jest poručenstvo (opatrovnictví) zahájeno nebo který jest jinak podle zákona pro nesvéprávného příslušný. Tento soud (úřad) vyšetří poměry pro schválení rozhodné z úřední povinnosti a rozhodne o žádosti. Usnesení, kterým o žádosti za osvojení konečně rozhodne, předloží dříve, než je vydá, i se spisy v obvodu, pro nějž platí jurisdikční norma z 1. srpna 1895, č. 111 ř. z. svému nadřízenému sborovému soudu, na Slovensku a Podkarpatské Rusi poručenskému úřadu druhé stolice ke konečnému potvrzení.

(2) Rozklad nebo stížnost (odvolání) proti tomuto vyřízení podati jest do čtrnácti dnů u první stolice. Rozklad jest pak předložiti sborovému soudu první stolice, pokud se týče poručenskému úřadu druhé stolice. Stížnost (odvolání) jde pak ke sborovému soudu druhé stolice případně k poručenskému úřadu třetí stolice, nevyhoví-li jí již jako rozkladu sborový soud první stolice nebo poručenský úřad druhé stolice.

Smlouvu jest padati trojmo s doklady (křestními nebo rodnými listy, domovskými listy a pod.). Byla-li smlouva schválena, založí soud anebo poručenský úřad první stolice jedno vyhotovení do sbírky listin, zapsav ji do příslušných seznamů, dodá po jednom vyhotovení se schvalovací doložkou stranám opatří, aby osvojení bylo poznamenána v matrice o narození osvojencově, a je-li důsledkem toho změna jména i jiných osob (manžela, dětí), v rodné neb oddací matrice a vyrozumí domovskou obec osvojencovu. Totéž platí o zrušení poměru osvojeneckého (§ 7).

Je-li při osvojení účasten cizinec, řídí se osvojení právním řádem státu, jehož příslušníkem jest osvojitel. Otázku, je-li nutno přivolení dítěte, jeho příbuzných a zástupců nebo jiného úřadu, jest rozhodnouti podle právního řádu státu, jehož příslušníkem jest osvojenec.

(1) Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti ustanovení §§ 179 až 185, § 755 a poslední věty § 756 ob. zák. obč., §§ 257 až 262 pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., pak ustanovení dosavadního zvykového práva, zák. čl. XX. z r. 1877 a nařízení na osvojení se vztahující, na Slovensku a Podkarpatské Rusi platná.

(2) Zákon nedotýká se právních poměrů založených osvojovacími smlouvami, které byly do dne jeho účinnosti schváleny již soudem aneb úřadem první stolice podle §§ 9 a 10: Ustanovení § 7 platí i při zrušení osvojovacích smluv schválených před účinností tohoto zákona.

(3) Smlouvy ujednané na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a pokud jest třeba, schválené sirotčí vrchností neb poručenským úřadem první stolice do dne účinnosti zákona, a pokud není třeba tohoto schválení, do toho dne došlé ministerstva spravedlnosti, přísluší potvrditi tomuto ministerstvu.

Zákon provésti náleží ministrům spravedlnosti a vnitra.