Dne 2. října 1925
na táboru lidu u Bezovky na Žižkově mluvil
redaktor rudého Práva Josef Kozák. tábor
byl svolán výborem I. kraje komunistické
strany Československa s programem: "Proti katanské
hrůzovládě v Maďarsku a proti připravované
popravě soudruha Rakosziho". Na schůzi byli
za policejní ředitelství policejní
komisař Jaroslav Komzák, a policejní koncipient
dr. Josef Šejnoha. Zápis o řeči prováděl
dr. Josef Šejnoha.
V prvé části
řeči podle zápisu komisaře mluvil
redaktor Kozák o tom, že Maďarská vláda
se připravuje zavražditi zajatce v třídním
boji. Uvedl statistiku o stíhání dělníků
pro politické zločiny a tento odstavec, týkající
se Maďarska, podle zápisu policejního úředníka
končil těmito slovy: "Je
třeba zanechati snů o demokracii a říci"
ať žije revoluce!" V poznámkách policejního
úředníka jsou za tímto odstavcem uvedeny
výkřiky.
V druhé části
řeči mluvil o boji mezi proletariátem a buržoasií,
o týrání dělníků v Bulharsku
a Maďarsku a uváděl konkrétní
případy. Dokazoval, že ve státech bílého
teroru vítětí ty elementy, které předestavovaly
starou, předválečnou Evropu. V Maďarsku
Horthy, v Německu Hindenburg, v Rakousku křesťanští
sociálové atd. Pak pokračoval podle zápisů
policejního úředníka, jež
uvádíme doslovně takto: "My se s touto
starou Evropou stýkáme jako rovný s rovným.
Je v zájmu čsl. vlasti, aby se dostali do čela
staří imperialisté, kteří by
stavěli staré systémy? Jde zde o nebezpečí,
o československý národ a čsl. svobodu.
Kde je Legionářská
Obec? Rozvoj československého národa je možný
jen ve Svazu sovětských republik, jinak se vrátí
starý pořádek. Všichni cítíke
s padlými revolucionáři celého světa."
V další části
své řeči dokazoval, že vítětství
bílého teroru v zemích sousedních
by mělo za následek vítězství
bílého teroru všude. Dělníci
se nemají nechat svésti štvaním proti
revolucionářům proto, že prolévají
krev. Kontrarevoluce je vždy krvavější.
Zápisky podle doznání
komisařů nebyly stenografovány a nebyly doslovné.
Dr. Šejnoha doznal při soudním řízení,
že zapisoval to, co považoval za důležité,
ne tedy všechno. Relaci přepisoval ze zápisků
tak, že opět nepřevzal všechno, a v citovaných
částech byly vynechány tučně
vytištěné věty, které byly pak
při soudním řízení zjištěny.
U vyšetřujícího
soudce prohlásil dr. Šejnoha o prvním citovaném
výroku doslovně: "Mluvil (rozuměj obžalovaný)
o poměrech v Maďarsku, o vzrůstu vlivu kapitalismu
a buržoasie a mezi řečí, na niž
se již podrobně nepamatuji a záznamů
přesných nemám, pronesl, jak se
určitě pamatuji, výrok "Je třeba
zanechati snů o demokracii. Ať žije revoluce!"
Na výrok ten ozvalo se asi deset lidí současně
jako na povel "Ať žije revoluce!", takže
mám za to, že to volala nějaká skupina
přítomných. Ostatní zástup
na projev ten nereagoval.
Výrok ten pronesl mezi řečí o Maďarsku."
Stejným způsobem
vypovídal u vyšetřujícího soudce
i komisař Komzák, který prohlásil
o jiném výroku, že kdyby se tento výrok
týkal Československa, jitě byl by řečníka
napomenul a doznal, že dr. Šejnoha psal po tmě,
takže chvílemi ztratil souvislost řeči.
Uvedl také, že řečník nebyl ani
jednou napomenut.
Obžalovaný doznal
při výslechu u vyšetřujícího
soudce, že na schůzi mluvil, že relace zachycuje
část jeho řeči, ne však věrně,
že schází mnoho k posouzení souvislosti
a smyslu výroků. doznal zejména, že
použil sice, ne však přesně tak jak byly
zapsány, obou výroků a nikoli v té
souvislosti, jak je uvádí relace, takže smyslem
těchto výroků nebylo pobuřování
k násilné změně republikánsko-demokratické
formy státní,
protože to nebylo vůbec účelem a předmětem
schůze.
První hlavní líčení
se konalo 13. ledna 1926 u zemského trestního soudu
v Praze. Předseda vyloučil veřejnost a postupoval
způsobem, který udivoval všechny přítomné.
Když na příklad dr. Šejnoha na dotaz předsedův,
zda obžalovaný chtěl pobuřovat, odpověděl,
že myslí, že ne, nýbrž případu
Rákosziho jen agitačně použíti,
předseda senátu prohlásil, že svědek
nerozuměl otázce. Na svědka křičel,
co to mluví, vždyť je přece právník
a přece ví, jaké má povinnosti.
Jen na opakovanou žádost obžalovaného
a obhájce dal předseda senátu vrchní
rada Pudil výrok svědkův protokolovat. Když
se obžalovaný tázal svědka policejního
komisaře Komzáka, proč jej nenapomínal,
předseda křičel na svědka, aby na
tuto otázku neodpovídal,
protože se ho má právo na to ptáti pouze
jeho nadřízený úřad. Předseda
křičel tak, že se hluk ze zasedací síně
rozléhal i po přilehlých chodbách.
Obžalovaný dokazoval, že první výrok
interpelací z poznámek citovaný uvedl mluvě
o Maďarsku, že před tím
ani slovem se Československa nedotkl. Druhému výroku,
použil v tom smyslu, že rozvoj národa jest možný
jen v souvislosti ve vztahu ve spojení se sovětským
Svazem, protože by jinak neměl smyslu. Nemělo
by jistě smyslu zváti Legionářskou
Obec k tomu, aby prováděla
sovětský převrat v Československu.
Z citovaného odstavce je pak patrno, že ukazoval pouze
na to, kde by Československo mohlo hledat oporu "proti
starým imperialistům" a proti tomu, aby se
nevrátil "starý pořádek".
Svědci ani policejní komisaři, doslovné
znění výroku nepotvrdili a hájení
obžalovaného ani jediným slovem nevyloučili.
Přes to soud uznal obviněného vinným
přečinem podle § 14 odst. 1., protože
prý výroky byly proneseny doslovně tak, jak
byly v relaci, o čemž se prý soud přesvědčil
kombincí různých
průkazních prostředků. Soud sám
doznal, že výroky nebyly doslovně potvrzeny
ani jediným svědkem. Odsoudil obžalovaného
na jeden měsíc do vězení.
Nejvyšší soud
rozhodnutím z 9. prosince 1926 vyhověl odvolání
státního zástupce, rozhodl, že v citovaných
výrocích je spatřovati zločin podle
§u 15. odst. 3. zákona na ochranu republiky, věc
vrátil první instanci a zmateční stížnost
obviněného poukázal k tomuto rozhodnutí,
aniž se jí zabýval.
K novému líčení
před I. instancí došlo 26. dubna 1927. Při
tomto líčení ani státní zástupce
nenavrhl, aby řízení bylo neveřejné.
Bylo tedy konáno veřejně. Ačkoliv
ani zde nikdo nepotvrdil doslovné znění výroku,
rozhodl soud na základě zápisků a
relace, že obžalovaný skutečně
ve své řeči pronesl tyto výroky: 1.
Je třeba zanechati
snů o demokracii a říci: ať žije
revoluce! 2. Rozvoj československého národa
je možný jen ve Svazu sovětských republik.
Protože však oba policejní
komisaři i obžalovaný tvrdili, že první
výrok byl pronesen v řeči o Maďarsku
a že nebyl v souvislosti s poměry v Československu,
dospěl soud k přesvědčení,
"že obžalovaný výrok ten pronesl
mluvě o Maďarsku, o poměrech tamtéž
panujících, jak byly bílým terorem
vyvolány a že se tím nedotýkal zdejších
vnitřních poměrů a že tudíž
títmto výrokem kritisujícícm
poměry v Maďarsku nesledoval úmysl směřující
k násilné změně demokraticko-republikánské
reformy, v Československu platné, a že tudíž
zde nejsou prokázány a zjištěny skutkové
okolnosti, požadované v §u 1. zákona na
ochranu republiky.
Pokud se týče druhého
výroku, dospěl soud k přesvědčení,
že výrok má úplnou souvislost s výroky
předcházejícími a následujícími
a že právě tato suvislost vyvrací hájení
obviněného, že výrokem myslel pouze
na politický spolek se sovětským svazem.
Soud vyslovil názor, že
obžalovaný myslel zcela jistě na převrat
ve smyslu sovětském. Následkem toho a pak
následkem toho, že obžalovaný mluvil na
jiných místech své řeči o násilí,
dospěl soud k přesvědčení,
že obžalovaný skutečně podněcoval
k násilné změně demokraticko-republikánské
formy státní a odsoudil jej na tři měsíce
do žaláře pro zločin podle § 15,
odst. 3. zákona na ochranu republiky. Soud považoval
také za zjištěno, že padly z řad
posluchačů výroky: "Ať žije
revoluce", uvádí však v důvodech
rozsudkových, že "není bezpečně
zjištěno kde a za kterých výroků
obžalovaného byly proneseny."
Odvolal se opětně zástupce žaloby a odvolal se také obžalovaný. Obžalovaný namítal zejména, že výrok, za nějž byl odsouzen, není bezpečně zjištěn, a že souvislost v zápiscích přímo vylučuje, že ho použil v tom smyslu, v jakém jej vykládá soud.
Dokazoval také, že
je mylná představa, jakoby komunista vždy a
všude a za všech okolností neměl nic jiného
na práci než podněcovati k povstání,
protože povstání má zcela určité
podmínky a pokud nejsou splněny, je podněcování
beze smyslu. Nejvyšší soud však prohlásil,
že výrok je prokázán pečlivě
a že je v logické souvislosti s ostatními větami.
Rozsudkové důvody v plném rozsahu schválil.
Při tom však Nejvyšší
soud vyhověl odvolání státního
zástupce. Státní zástupce se totiž
dožadoval zvýšení trestu zejména
proto, že z řad posluchačstva se ozvaly výkřiky
"Ať žije revoluce!", což prý podle
soudního zjištění bylo následkem
podněcování obžalovaného. Obžalovaný
v odvodním spise ukazoval na to, že výkřiky
padly zajisté při prvním ze zjišťovaných
výroků, jejž soud považuje za beztrestný,
poněvadž byl namířen do Maďarska.
Přes to Nejvyšší soud ve svém rozsudku
prohlásil, že citovaný výkřik
z posluchačstva dokazuje "zhoubný vliv jeho
(obžalovaného) výroku vůbec"
a zostřil odsouzení ze tří na pět
měsíců s jedním postem měsíčně.
Je jistě svrchovaně
povážlivou logika, s níž soud nalézací
i soud odvolací vykládá výrok a jeho
spojení s ostatními větami, za nějž
obžalovaný byl odsouzen. Je přece na prvý
pohled zřejmo, že obžalovaný mluvil o
obraně československého státu před
návratem starého pořádku, před
návratem starých imperialistů, že volal
na pomoc pro politiku k tomu směřující
Obec Legionářskou, kterou nikdo, a snad ani soud,
z převratných úmyslů podezírati
nechce. Výrok doslovně žádným
svědkem neprokázaný, jehož znění
je dokazováno tak krkolomně "logickou souvislostí",
při čemž lze zajisté slušně
říci, že logická souvislost aspoň
týmž právem vede k výkladu uváděnému
obhajobou, nemůže sloužiti podle platných
právních zásad za základ odsuzujícího
rozsudku pro zločin. správným by tu bylo
jedině, aby Nejvyšší soud rozsudek buď
z důvodu §u 281 č. 5. tr. ř. pro zmatečnost
(neúplné zjištění rozhodujících
skutečností) zrušil a věc přikázal
k novému jednání nebo aby
rozsudek změnil v osvobozující, dospěl-li
k názoru, že přesnější důkaz
viny není možný.
Avšak tam, kde Nejvyšší
soud prohlašuje výkřiky z obecenstva za přitěžující
okolnost, za následek nezákonné činnosti
obžalovaného, porušuje dokonce i formální
předpisy právní. Nalézací soud
nikde nezjišťuje, že tyto výkřiky
z obecenstva byly následkem nezákonných výroků
obžalovaného. A jak je ze spisů patrno, tedy
ve skutečnosti tomu také tak nebylo, protože
podle výpovědí svědků u vyšetřujícího
soudce a jiných výpovědí
tomu odporujících, není zjištěno,
že výkřiky padly skutečně za
výrokem obžalovaného, který byl shledán
nezávadným, a až do tohoto místa řeči,
nalézací soud také nezjistil a nikde neuvádí,
že by obžalovaný použil jediného
slova, které by bylo možno uvésti
v souvislost s trestním činem, pro nějž
byl obžalovaný odsouzen.
Dal-li však Nejvyšší
soud těmto výkřikům ten smysl, že
je považoval za okolnost přitěžující,
za následek zhoubného působení obviněného,
tak překročil zřejmě meze svojí
kompetence dané předpisem §u 288 tr. ř.,
podle něhož Nejvyšší soud jest striktně
vázán skutkovým zjištěním
soudu první stolice. Nebyla zjištěna ani časová
a tím méně ovšem příčinná
souvislost mezi výkřiky z obecenstva a činností
obžalovaného, rozhodnutí Nejvyššího
soudu ji však předpokládá,
což samozřejmě znamená porušení
příslušných předpisů trestního
řádu.
Rozsudky Nejvyššího
soudu byly v poslední době velmi často předmětem
nepříznivé kritiky odborné. Zvláštní
poměry u Nejvyššího soudu byly již
několikráte veřejností přetřásány.
Vzpomínáme zde zejména dotazu poslance Marchy
na ministra spravedlnosti o poměrech u Nejvyššího
soudu, zejména o činnosti jeho bývalého
vicepresidenta dra. Prouzy. Avšak tento rozsudek a celá
řada jiných, v poslední době vynesených
rozsudků, dokazují,
že poměry u Nejvyššího soudu se nikterak
nezlepšily. Judikatura Nejvyššího soudu
má normativní vliv na rozhodování
nižších instatncí soudních vůbec
a je pochopitelné, že tak vzniká všeobecná
právní nejistota. Jest zajisté povinností
parlamentu, aby se domáhal
toho, aby úřad zákonem povolaný k
hájení zákonů zákony neporušoval,
neboť takové soudnictví a rozhodování
zejména o činech suvisejících s politickou
činností by muselo vážně ohroziti
legalitu politické činnosti vůbec.
Při této příležitosti
poznamenáváme ještě, že se s odsouzenci
podle zákona na ochranu republiky nakládá
jako se sprostými zločinci a že jsou jim odpírána
práva politických vězňů. Zákon
na ochranu republiky neuvedl sice, že odsouzencům
podle tohoto zákona práva politických vězňů
náležejí,
nic takového však také nevyloučil. Nelze
zajisté říci nic jiného, než
že je opravdovou ostudou, je-li se nutno domáhati
interpelací toho, aby se s politickýmim odsouzenci
v Československé republice zacházelo alespoň
tak, jako se s nimi zacházelo za reakční
rakousko-uherské monarchie.
Z těchto důvodů
táží se podepsaní ministra spravedlnosti:
1. Je ochoten přezkoumati
celý postup soudu v interpelované věci a
oznámiti výsledky svého zkoumání
sněmovně?
2. Je ochoten vyzvati generální prokuraturu, aby
ve smyslu ustanovení §u
292 tr. ř. podala stížnost zmateční
pro zachování zákona?
3. Je ochoten zaříditi,
aby práva politických vězňů
byla respektována i u odsouzenců pro přečiny
a zločiny podle zákona na ochranu republiky?
4. Je ochoten předložiti
sněmovnám v nejbližší době
osnovu zákona o právech politických vězňů?
V Moravské Ostravě
byly tyto dny rozšiřovány a nalepovány
tisíce plakátů a letáků, jimiž
se vyzývalo k nejostřejšímu bojkotu
německých a židovských obchodníků.
Tato výzva zněla:
"Nekupujte šatů
a běžných denních předmětů
spotřeby u německožidovských obchodníků,
jako (následují jména.)
Nekupujte třídních
losů u cizozemských židů. Jsou to (následují
jména).
Nenavštěvujte židovských
"putyk".
Kupujte pouze u českých
obchodníků a živnostníků.
Držte se pevně hesla
Palackého: Svůj k svému."
Rozšiřováním
tiskopisů s tímto obsahem jest zajisté dána
skutková podstata §u 14, odst. 2 a 3 zákona
ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., poněvadž
se veřejně popuzuje k nepřátelským
činům a záští proti jednotlivým
skupinám obyvatelů pro jejich národnost,
jazyk, rasu nebo náboženství.
Zajisté lze žádati, aby státní
orgány se vší horlivostí zjistily, kdo
dal tyto plakáty a letáky tisknouti a rozšiřovati,
kdo tedy jest odpovědný za celou tuto akci. Nebude
také za těžko co nejdříve zjistiti
samotného tiskaře, v jehož tiskárně
byly tyto tiskopisy zhotoveny
a zde zjistiti na čí rozkaz se to stalo. Poněvadž
četní kolportéři rozšiřovali
tyto letáky v celém městě, jest i
zde možno snadno zjistiti pachatele a tím přijíti
na stopu temným mužům v zákulisí
této zločinné činnosti. Jest také
zarážející,
že se policejním orgánům nepodařilo
ihzned zameziti rozšiřování, zmocniti
se pachatele a přivoditi jeho potrestání.
Podepsaní táží
se tedy obou odpovědných ministrů:
Jste ochotni neprodleně
přikázati moravsko-ostravskému státnímu
zastupitelství a policejnímu ředitelství,
aby zcela rozhodně a co nejostřeji tento přípd
vyšetřily a co nejdříve odevzdaly vinníky
ke spravedlivému potrestání, aby se podobná
neslýchaná bojkotová štvanice nikdy
více neopakovala?
Na schůzi litoměřických
pensistů dne 11. května 1927 prohlásil pan
posl. Krumpe, že předseda vlády určitě
slíbil německým vládním stranám,
že v červenci 1927 každý staropensista
bude míti v rukou vyšší požitky,
a to 20 %ní zvýšení základní
pense od 1. ledna 1927.
Jak známo, tento slib dodržen
nebyl. V červenci 1927 bylo dokonce četným
staropensistům neočekávaně sraženo
z pense 100 až 300 Kč, a nebylo to vysvětleno,
jak to zákon předpisuje.
Dne 19. července prohlásil
pan ministr financí redaktorovi "Lidových novin",
"že bude možno v podzimním zasedání
směnoven podati zákon o staropensistech, podaří-li
se potřebný náklad uhraditi ekonomisací
ve státním rozpočtu." A dne 19. října
1927 slíbil pan ministr financí deputaci pensistů,
že do měsíce určitě podá
návrh o staropensistech.
Z těchto projevů
rozhodujícího odborného ministra jest zřejmo,
že výše zmíněný slib pana
předsedy vlády v době, kdy byl učiněn,
něměl spolehlivého podkladu a proto musil
staropensisty, nacházející se v nejtrpčí
nouzi, znovu bolestně zklamati. Jest jen příliš
pochopitelné, že taková, po léta se
opakující nelítostná hra s polozoufalými
staropensisty musila je
jen znovu a ještě více rozhořčiti.
Že se takovým postupem povážlivě
poškozuje vážnost státu a jeho správy,
poznamenáváme jen mimochodem.
Podepsaní táží
se tedy pana předsedy vlády:
1. Učinil pan předseda vlády skutečně s počátkem května t. r. výše zmíněný určitý slib?
2. Proč se nepostaral,
aby tento slib byl splněn, tedy aby dodržel své
slovo?
Dne 28. října t.
r. podnikli uniformovaní a do občanského
šatu oblečení četníci, policejní
agenti a jiní špehouni obchůzky, aby zjistili
zdali také občané Československého
státu skutečně oslavují státní
svátek. Bylo podáno tolik udání, že
úřady a soudy jsou zásobeny
prací na dlouhou dobu a nebudeli se postupovati rozumně,
lze očekávati, že chudá, pracující
vrstva venkovského obyvatelstva bude postižena tresty.
A proč? Protože na př. selka v Razové,
v okrese bruntálském, která jest již
11 let vdovou, poslala ve
státní svátek své čeledíny
orati pole, jelikož podzimní orba, která nebyla
ještě provedena na 25 jitrech, musí se nezbytně
provésti ještě před brzkým příchodem
zimy. Tato držitelka pracovala se svými lidmi od živelné
pohromy dne 5. května t. r. stále těžce
v neděli i ve všední dny, aby strašné
škody, způsobené bouří na polích
a cestách, aspoň napolo znova napravila , neboť
povodeň strhla most vedoucí k polím i s podezdívkou,
cesty byly naplavenými kameny proměněny v
hromady štěrku a četné, hluboké
vodní příkopy poryly pole. Namáhavě
a s nesmírnou obětavostí snažila se
vdova, aby to aspoň napolo uvedla do pořádku
a při tom jí nikdo nepomohl, neboť nedostala
ani haléře podpory. K tomu všemu byl její
majetek zabaven, poněvadž nemohla zaplatiti nedoplatku
na dávku z majetku
v částce 14.653 Kč. Letošní žeň
musila býti rychle vymlácena, aby se předešlo
tomuto zabavení a aby se zaplatila dávka z majetku.
Jediný syn musil na podzim nastoupiti vojenskou službu,
takže celý dozor na hospodářství
musila obstarávati selka.
Aby se dovršila míra neštěstí,
onemocněla a mohla teprve dne 27. října opustiti
lože a již dne 28. října zahnali jí
četníci oráče s pole.
Také další
případy ukazují, jak úřady
nesociálně postupují:
Majetník rodinné zahrádky, který celý
týden jest v práci,
vypůjčil si u sedláka koně na zorání
zahrádky a proto ho četnictvo udalo.
Chudý dělník,
který si v neděli v lese sesbíral suché
dříví a který ve státní
svátek, jako jediný den, kdy by byl měl čas
je odvézti, vypůjčil si u svého souseda
vůz a koně, aby si odvezl palivo pro studenou zimu.
Oko zákona, jemuž uniká tolik darebáků
a zločinců, vidělo, jak si odvážel
suché dříví a proto ho rovněž
udalo.
Tovární dělník
koupil si v panském lese vůz palivového dřeva
a chtěl toto dříví ještě
před zimou přivězti domů, mohl to
učiniti jen dne 28. října, poněvadž
toho dne majetník povozu měl právě
na několik hodin koně volné. Také
tento dělník stal se obětí udání.
Nikoliv ze svévole nebo
úmyslu, nýbrž poněvadž to v praktickém
životě a zvláště u pracujících
stavů jinak nejde, poněvadž prokázané
laskavosti vyžadují příležitostné
oplátky, pokoušeli se tito chudí lidé
konati práce, kterou musejí vykonávati i
v jiné neděle a svátky, jelikož jim
v týdnu na to nezbývá času. Zdělává-li
zeměděldec, postižený těžkými
pohromami, v drsné
horské poloze své pole, a činí-li
to nucen hospodářskou nouzí, také
ve státní svátek, který dříve
nebyl zaveden, přeci jen usiluje býti užitečným
své rodině a sobě a vykonává
při tom rozhodně užitečnou práci,
místo, aby se oddal zahálce. Zdá
se ovšem, že jest vládě lhostejné,
bude-li žeň dobrá či špatná,
jen když dosáhne toho, aby daně byly přesně
placeny.
Táži se pana ministra:
Jest ochoten všechny oznámené
případy nezachovávání státního
svátku ponechati bez trestu?
Jest ochoten také dále
pečovati, aby i příště klidně
pracující státní občané
nebyli obtěžováni a za svou námahu nebyli
ještě i trestáni?
V našem průmyslu jest
zaměstnán každoročně stoupající
počet žen. Čím rozsáhlejší
jest mechanisování výroby, tím více
se užívá v průmyslu žen. Pro ohromný
počet žen, které již dnes námezdní
prací musejí vydělávati na své
živobytí, zmenšuje se počet těch,
které mohou konati své mateřské povinnosti
v domácnosti. Ale tím více vzrůstá
povinnost společnosti a státu k pracujícím
ženám, které musejí vydělávati
chléb mimo svou rodinu.
Abychom krátce vylíčili
význam ochrany žen, poukazujeme na to, že podle
sčítání lidu z roku 1921 bylo v textilním
průmyslu zaměstnáno 252.187 osob, z nichž
skoro 150.000 bylo žen, tedy asi 2/3 všech zaměstnanců.
Státní tabáková režie zaměstnává
skoro až 90 % všech zaměstnanců ženského
pohlaví. Avšak i jiná
průmyslová odvětví vykazují
stále vzrůstající počet žen
jako dělnic.
Jednou z nejdůležitějších
národních a sociálních prací
jest chrániti tyto pracující ženy v
době před porodem a po něm. K ochraně
těchto žen nutno provésti vše, co by je
mohlo ochrániti před škodami z přepracování
v době před porodem a po něm. Podle zákona
o sociálním pojištění a to podle
§u 95 mají sice ženy nárok na podporu
v době 6 týdnů před porodem a 6 týdnů
po porodu, avšak v pracovních řádech
a v §u 82 živnostenského řádu se
praví, že podnikatel
má právo propustiti dělníka bez výpovědi,
trvá-li nezaviněná neschopnost k práci
déle než 4 týdny. Zákonem ze dne 3.
září 1917, č. 475 ř. z. byl
poslední odstavec §u 94 ž. ř. změněn
tak, že šestinedělky lze užívati
k živnostenským pracím po
uplynutí 6 týdnů od porodu, ve starém
znění bylo, že po uplynutí 4 týdnů.
O zákazu zaměstnání
před porodem není řeči ani §u
94, ani v §u 82 ž. ř. Jest tedy ponecháno
podnikateli na vůli propustiti těhotné dělnice
po uplynutí 4 týdnů a odhlásiti je
u nemocenské pojišťovny. Tohoto stavu nelze však
trvale udržeti a jest těžkou krutostí
k pracujícím ženám a musí tedy
býti napraven novou úpravou zákonodárství
na ochranu matek.
Poněvadž již
washingtonská dohoda se zmiňuje o otázce
ochrany mateřství, jest tato úprava tím
naléhavější. Bude tedy nezbytně
nutno všechny ženské zaměstnance, které
podléhají nemocenskému pojištění,
pojmouti do oboru působnosti zákona na ochranu žen
před porodem a po něm. Podle tohoto zákona
musily by těhotné ženy míti právo
odepříti pracovní
výkony, které jim podle pracovní smlouvy
přísluší, mohou-li lékařským
vysvědčením prokázati, že pravděpodobně
do 6 týdnů slehnou. Avšak i 6 týdnů
po porodu musí ženy býti chráněny
tím, že v této době nesmějí
býti zaměstnávány a jejich opětný
vstup do práce musí
býti zákonitě vázán na ustanovení,
že od jejich porodu uplynulo aspoň 6 týdnů.
Vedle toho musily by tyto ženy býti ještě
po dalších 6 týdnů zákonitě
oprávněny odepříti práce, patřící
jim podle pracovní smlouvy, prokáží--li
lékařským vysvědčením,
že nemohou pracovati pro nemoc, která jest následkem
jejich těhotenství nebo porodu nebo mohla by tím
býti podstatně zhoršena. Kojícím
matkám měl by se na jejich žádost po
6 měsíců po porodu poskytnouti v pracovní
době čas potřebný ke kojení
až do výměry
dvakrát po půl hodině nebo po celé
jedné hodině denně. V době od 6 do
12 týdnů po porodu musilo by zrušení
služebního poměru (výpověď)
zůstati bez účinků. Kdyby byla dána
výpověď na dobu, spadající do
ochranné lhůty, prodlužuje se doba ukončení
pracovního poměru
o dobu této ochranné lhůty.
Tyto body obsahují nejdůležitější
zásady, jimiž se má říditi moderní
zákon na ochranu pracujících žen.
Tážeme se pana ministra
sociální péče:
1. Jest ochoten předložiti
sněmovně zákon na ochranu pracujících
žen před porodem a po porodu, aby se na něm
usnesla?
2. Jest pan ministr dále
ochoten svolati zástupce odborových svazů
k anketě, na níž by se pojednalo o otázce
ochrany pracujících žen před porodem
a po něm, a v níž by jim byla poskytnuta příležitost,
aby své zkušenosti v tomto oboru při přípravách
k tomuto návrhu zákona oznámili ministerstvu
sociální péče?