Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zákon z 8. srpna 1893 ve znění zákona ze dne 16, července 1912 (prováděcí dekret ze dne 18. listopadu 1920) obsahuje ustanovení o pobytu cizinců ve Francii a o ochraně národní práce. Cizinec jest povinen hlásiti se po příchodu do 4 dnů a prokázati svoji totožnost, o čemž mu bude vydán úřadem průkaz totožnosti ("carte d'identité"). Zaměstnávati cizince bez tohoto průkazu jest trestné. Za vydání průkazu se platí poplatek, který původně podle zákona z 13. července 1925 činil 68 fr., zákonem ze dne 3. srpna 1926 byl zvýšen na 375 fr., zákonem z 26. března 1927 byl opětně snížen na 100 fr. Tato částka může býti snížena pro určité kategorie cizinců, vyhoví-li podmínkám, jež jsou stanoveny v prováděcím nařízení. Nařízení to bylo vydáno jako dekret presidenta republiky ze dne 30. listopadu 1926 o průkazu totožnosti cizinců. Nová úprava provedena dekretem presidenta republiky z 20. ledna 1927. Průkaz totožnosti platí také jalo povolení pobytu a může býti zase odňat. Osoby, ubytovávající cizince resp. zaměstnavatelé jsou povinni oznamovati ubytování, resp. zaměstnání cizince policii neb starostovi obce. Zaměstnavatelé mají povinnost, dříve, než přijmou cizince do práce přesvědčiti se, vyhověl-li předpisům o průkazu totožnosti. Průkaz platí podle nové úpravy na 1 rok. Snížená taxa činila 40 fr., nyní podle zákona z 20. března 1927 20 fr., a mají na ni nárok také námezdní pracovníci, kteří vyplní podmínky stanovené ministerstvy práce, zemědělství a vnitra, jakož i jejich příslušníci.

Nařízení ministra vnitra č. 204.000 ze dne 15. června 1925 obsahuje podrobná ustanovení o regulaci přílivu cizozemských pracovních sil do Maďarska. Podle tohoto nařízení mohou po 1. srpnu 1925 přicestovati do země za účelem vstoupení do zaměstnání pouze oni cizinci, kteří k tomu dostali předběžné povolení a v jichž cestovním pasu jest o tom příslušná doložka. Doložka tato vztahuje se na určitého zaměstnavatele, na určité místo a na určitou dobu. O povolení přicestování jest povinen žádati zaměstnavatel. Žádost se podává - jde-li o zemědělského dělníka - centrální kanceláři rolnické dělnické zprostředkovatelny, jde-li o zaměstnání při průmyslu, obchodu, hornictví neb domácnosti, Státnímu úřadu pro zprostředkování práce v Budapešti, v ostatních případech ministru vnitra. O žádostech rozhoduje na základě posudku zúčastněných úřadů ministr vnitra a za povolení platí se poplatky. Povolení se uděluje nejvýše na dobu jednoho roku a může býti prodlouženo na žádost zaměstnavatelovu.

Cizincům cestujícím do Maďarska vydává se, pokud nežádali o toto povolení, visum s doložkou, že majitel pasu nesmí na území maďarském přijmouti zaměstnání.

V Dánsku podléhají kontrole pouze cizinci, kteří tam hledají zaměstnání. O nich platí zákon z 15. května 1875, č. 52 a z 23. října 1913, č. 67. Zaměstnavatelé jsou povinni hlásiti cizího zaměstnance, cizinci sami jsou povinni hlásit, že hledají práci. Povolení se uděluje obyčejně jen kvalifikovaným dělníkům.

V celé řadě jiných států se ochrana pracovního trhu provádí na základě všeobecných předpisů o cizincích, zejména předpisů pasových, a to tak, že cizím pracovním silám se udělení visa obyčejně odepře a tím jim zabraňuje vstup do země. Jako příklady uvádíme:

Velká Britanie. R. 1914 byl vydán jako opatření po dobu války zákon o omezení práv cizinců (Aliens Restriction Act), který byl novelisován r. 1919 a proměněn v zákon trvalý. Na jeho základě vydáno nařízení o cizincích (The Aliens Order z 25. března 1920, novely z 3. prosince 1920 a z 12. března 1923). Mezi obšírnými předpisy o kontrole cizinců zejména z důvodů politických a zdravotních je také předpis [§ 1, odst. 3. lit. b)], že cizinec, který chce na území Velké Britanie vstoupiti do zaměstnání, musí se již při vstupu do země vykázati imigračnímu úředníku - povolením, vydaným ministerstvem práce jeho budoucími zaměstnavateli.

Italie. Předpisy o cizincích a pasové předpisy umožňují politickým a zastupitelským úřadům, aby měly dostatečný vliv na příliv cizích pracovních sil. Královský dekret z 25. ledna 1923 na př. stanoví, že zaměstnavatel má hlásiti politickému úřadu (prefektovi) každý případ zaměstnání cizince (vstup do práce i výstup z práce).

Svaz sovětských socialistických republik (Rusko): Politika ochrany domácího trhu práce se provádí pomocí všeobecných předpisů o cizincích i pomocí pasových předpisů. Do utvoření Svazu byly to zejména: v Ukrajinské SSR dekret z 28. března 1922, č. 237 ukraj. Sb. zák., v Běloruské SSR dekret ze 4. srpna 1922, č. 148 bělorus. Sb. zák., v Ruské SFSR čl. 8. uvozovacího dekretu k občanskému zákoníku z 31. října 1922, č. 904 ruské Sb. zák. Nyní je právní postavení cizinců předmětem svazového zákonodárství. Pasové předpisy obsahuje dekret z 20. října 1921, č. 559 ruské Sb. zák., který dnes fakticky platí pro celý Svaz SSR. Podle toho se příjezd cizince dovoluje plnomocným zástupcem SSSR (visum v pasu), před čímž musí cizinec vyplniti podrobný dotazník. O imigraci zemědělců platí zvláštní předpisy (dekret z 2. února 1925), tyto však se týkají především zemědělské kolonisace.

Naše osnova chce docíliti ochrany domácího trhu práce tím, že pro každého, kdo hodlá zaměstnati cizince, zavádí zákonem povinnost, aby si k tomu opatřil svolení příslušného úřadu.

Povinnost tato však platí pouze pro zaměstnávání cizinců, kteří přišli do Československa až 1. května 1923 nebo později, nebo kteří přišli sice dříve, nezdržují se však zde od 1. května 1923 nepřetržitě (§ 2). Jak vidno, osnova umožňuje nerušenou obživu prací těm cizincům, kteří zde již delší dobu (t. j. aspoň 4¹/₂ roku) bydlí a vžili se zde tak, že by jim bylo za těžko hledati zaměstnání ve své vlasti nebo jinde. Rovněž pro cizince, kteří se v Československé republice sice trvale nezdržují, kteří však sem již delší dobu pravidelně přicházejí za prací (zejména v tak zv. pohraničním styku), je ministr sociální péče oprávněn vydati zvláštní předpisy, případně stanoviti výjimky z obecných ustanovení zákona [§ 13, lit. d)]. Již z těchto ustanovení je zřejmo, že osnova je vyvolána pouze nezbytnou nutností ochrany domácího trhu práce do budoucna, ježto se vztahuje jen na ty cizince, kteří se zde zdržují pouze kratší dobu nebo kteří se zde nezdržují nepřetržitě a u nichž tedy provádění zákona nepovede k nějakým příkrostem.

Tato tendence osnovy ostatně vyplývá též z ustanovení § 8, lit. c), podle něhož jest povolení uděliti (tedy i pro zaměstnání cizinců zdržujících se zde krátkou dobu), mluví-li pro to mimořádné důvody s hlediska poměrů rodinných nebo osobních.

Konečně nutno poukázati k ustanovení § 4, z něhož jde jasně na jevo, že osnova vychází cizincům vstříc v mezích nejzazší možnosti, ježto podle tohoto ustanovení dosavad udělená povolení zůstanou až do konce své účinnosti v platnosti a pro zaměstnání těchto cizinců není třeba, pokud budou tato stará povolení platna, žádati znovu o povolení podle § 3.

Vydání tohoto zákona jest vyvoláno naléhavou národohospodářskou potřebou. Proto obsahuje návrh ustanovení, která zaručují, že zákona bude používáno pouze v době, kdy tato naléhavá národohospodářská potřeba trvá a pouze v míře, jakou tato nutnost vyžaduje. Všeobecnou direktivu dává již § 1, že totiž úprava se děje "po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce". Zákon však obsahuje dále zcela konkrétní ustanovení, která umožňují dostatečnou pružnost v jeho používání, jež jest při povaze věci naprosto nutnou. Podle § 13 návrhu má býti ministr sociální péče zmocněn:

a) aby použití zákazu na určitou nebo neurčitou dobu zastavil;

b) aby určitá zaměstnání, druhy zaměstnání, nebo výkony z platnosti zákona, vyjmul, případně tyto výjimky opět odvolal.

Zákon tedy ponechává výkonné moci možnost, aby jeho použití přizpůsobila národohospodářským potřebám státu, jež jsou měnlivé. Jakmile nutnost přiměřené ochrany domácího pracovního trhu odpadne, má podle návrhu výkonná moc možnost jeho provádění úplně nebo částečně zastaviti. Výkonné moci ponecháno též, aby dočasně uvolnila příliv cizích pracovních sil v oborech, kde to bude odpovídati našim národohospodářským zájmům.

Pokud se týče kompetenčních předpisů jednotlivých resortů, zůstává kompetence nezměněna, což platí zejména o dosavadní praksi v příčině zaměstnávání zemědělských dělníků.

Zákon poskytuje v § 14 také možnost, aby byla suspendována úplně nebo částečně jeho platnost pro příslušníky oněch států, s nimiž Československo uzavře zvláštní dohodu o předmětu upraveném tímto zákonem. Československo muselo však si ponechati možnost, aby proti příslušníkům států, které postupují vůči našim příslušníkům jinak, než my vůči jejich příslušníkům, mohlo postupovati obdobným způsobem. To je smysl ustanovení § 14, lit. c.

Povolení k zaměstnávání cizinců podle návrhu mají udělovati politické úřady II. stolice.

Povolení musí býti uděleno zvláště pro každého jednotlivého cizince, určitému zaměstnavateli, pro určité zaměstnání, určitý výkon a na určitou dobu (§ 6, odst. 1, §§ 7 a 9). To jest nutno proto, aby bylo možno používání pracovních sil regulovati podle potřeb a zájmů našeho národního hospodářství. Povolení však možno uděliti současně pro více cizinců, ovšem při tom jmenovitě pro každého z nich (§ 6, odst. 2.), takže kolektivní najímání návrhem zamezeno není. Aby pak nebylo nutno v okamžiku vstupu zákona v účinnost provésti revisi všech pracovních poměrů cizinců, což by vedlo k mnohým obtížím a bylo by těžko proveditelno, ustanovuje § 4, jak již bylo uvedeno, že není třeba až do konce účinnosti starých povolení žádati o povolení pro cizince, kteří v okamžiku použití zákona již ve služebním poměru jsou. Aby však toto ustanovení bylo možno přesně prováděti, jest zase nutno, aby zaměstnavatelé hlásili každé zrušení pracovního poměru s cizincem, jak stanoví § 10. Ustanovení § 10 mimo to jest třeba ke kontrole, zda opravdu cizinci, jejichž zaměstnání bylo povoleno, jsou zaměstnáváni v podnicích, na místech a po dobu, pro něž povolení uděleno. Pokud trvá potřeba, jež vedla k zaměstnání cizince, jest možno povolení prodloužiti (§ 9, odst. 2.).

Aby bylo úspěšné provádění zákona zajištěno, obsahuje § 11 návrhu trestní sankci, která je mírnější než trestní sankce obdobných zákonů jiných států.

Možno doufati, že uzákonění ochrany domácího trhu práce umožní zmírnění, příp. úplné odstranění visové povinnosti, čímž se vyhoví přáním mezinárodních institucí zřízených při Svazu národů a potřebám vzájemného mezistátního styku v národním hospodářství.

Vláda projevuje přání, aby tento návrh by v poslanecké sněmovně a pak i v senátě přikázán sociálně-politickému výboru k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.