Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Senát Národního shromáždění republiky Československé přijal v 95. schůzí dne 12. července 1927 tuto osnovu zákona:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Země zřídí nucené pracovní kolonie.

(2) Stát nahradí zemím nutné a účelné náklady na zřízení nucených pracovních kolonií a bude podle potřeby a účelnosti přispívati na ostatní náklady, avšak jen potud, pokud přes hospodárné vedení tyto náklady na nucené pracovní kolonie téže země trvale převyšují příjem z nich plynoucí.

(3) Nucené pracovní kolonie jsou zvláštním druhem donucovacích pracoven a sluší na ně užíti ustanovení zákona ze dne 24. května 1885, čís. 90 ř. z. o donucovacích pracovnách a ústavech polepšovacích, pokud se v tomto zákoně neustanovuje nic jiného.

(4) Podrobná ustanovení o nucených pracovních koloniích a o zadržení v nich vydána budou vládním nařízením.

§ 7, odst. 2 zákona ze dne 24. května 1885, č. 89 ř. z. o tom, kdo může býti držen v donucovacích pracovnách a polepšovacích ústavech, bude zníti takto:

Soud může v rozsudku vysloviti, že odsouzený smí býti držán v donucovací pracovně,

a) odsuzuje-li vinníka pro některý z přestupků uvedených v §§ 1 až 6 tohoto zákona, nebo

b) odsuzuje-li pro zločin spáchaný ze zahálčivosti nebo z ničemné lehkomyslnosti nebo z hrubé zištnosti vinníka, který v posledních pěti letech před spácháním zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte trest na svobodě za zločin nebo přestupek spáchaný některé takové pohnutky.

Zák. č. 90/1885 ř. z. mění a doplňuje se takto:

1. § 6, odst. 2 zní:

Do donucovací pracovny nesmějí býti přijímány osoby:

1. k jakékoliv práci nezpůsobilé,

2. duševně choré (blbé, pomatené),

3. stižené nakažlivým neduhem nebo nemocí, pokud nemohou býti léčeny v ústavě,

4. těhotné a kojící.

2. § 7, odst. 1 zní:

Vysloví-li trestní soud o někom, že smí býti držán v donucovací pracovně, přísluší politickému úřadu II. stolice rozhodnouti o tom, má-li býti zadržení uloženo, a naříditi jeho výkon. Přikazuje kárance do jednotlivých ústavů má politický úřad II. stolice přihlížeti k tomu, aby do téhož ústavu byli přijímáni káranci pokud možno stejné povahy a nebezpečnosti. Káranci choří nebo jen k lehčím pracem způsobilí buďtež přikazováni do zvláštního oddělení některého ústavu.

3. K § 8 dodává se tento třetí odstavec:

Odsouzení, kteří podle výroku soudu smějí býti zadrženi v donucovací pracovně, smějí býti z trestu podmínečně propuštěni jen se souhlasem politického úřadu II. stolice příslušného rozhodnouti o zadržení v donucovací pracovně. Byl-li odsouzený se souhlasem politického úřadu II. stolíce podmínečně z trestu propuštěn, lze dodatečně naříditi jeho zadržení v donucovací pracovně jen tehdy, když podmíněné propuštění z trestu bylo odvoláno.

4. § 9 bude zníti:

Káranci přikázaní do donucovací pracovny jen podle § 7, odst. 2. lit. a) zák. č. 89/1885 ř. z. zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky; ostatní zůstanou tam nejméně jeden rok, nejdéle pět let.

Po uplynutí nejkratší doby, pro kterou musí v ústavě pobýti, mohou býti káranci, kteří svým chováním poskytují jistotu, že se polepší, podmíněně propuštěni na zkušebnou dobu dvou až pěti let. Podmíněné propuštění budiž odvoláno, vyjde-li za zkušebné doby najevo, že se propuštěný nepolepšil. Bylo-li podmíněné propuštění odvoláno, pokračuje se v zavření v ústavě, při čemž doba ztrávená na svobodě se nevčítá do doby, po kterou káranec může býti ještě v ústavě zadržen.

Rozhodnouti o podmíněném propuštění a o jeho odvolání přísluší komisi uvedené v § 7.

Zrušuje se § 4 zákona ze dne 1. dubna 1872, č. 43 ř. z. o výkonu trestu na svobodě v samovazbě a o zřízení komisí pro výkon trestu.

(1) V týchž případech, ve kterých soud může nebo má podle zák. čl. XXI/1913 o veřejně nebezpečných zahalečích odkázati vinníka do donucovací pracovny, má vysloviti v rozsudku vždy, že odsouzený může býti dán pod policejní dohled.

(2) Naříditi policejní dohled, jehož přípustnost byla soudem podle čís. 1. vyslovena, přísluší politickým (státním policejním) úřadům I. stolice. Starostové obcí jsou povinni spolu dohlížeti na osoby pod dohled dané a vykonávati nařízení úřadů k tomu se vztahující.

(3) Nikdo nesmí býti dán pod policejní dohled na delší dobu než na tři roky, počínajíc ode dne, kdy byl z trestu propuštěn. Je-li osoba jsoucí pod policejním dohledem znovu odsouzena pro trestný čin, za který lze vysloviti přípustnost dání pod policejní dohled, může býti policejní dohled prodloužen na tří roky, počínajíc ode dne propuštění z posledního trestu.

(4) Ten, kdo byl dán pod policejní dohled, smí býti v osobní svobodě omezován jen potud, pokud to dopouštějí následující ustanovení:

a) Úřad, který nařídil policejní dohled podle čís. 2., může mu zakázati pobyt v určitém okrsku nebo místě vůbec, nebo mu vykázati určité místo pobytu a uložiti mu za povinnost, aby se z tohoto místa nebo z místa, které si sám za pobyt zvolil, bez dovolení nevzdaloval; pobyt v domovské obci nesmí se mu však nikdy zakázati.

b) Kdo byl dán pod policejní dohled, je povinen každou změnu svého obydlí ještě téhož dne oznámiti bezpečnostnímu úřadu, na každé vyzvání se k tomuto úřadu dostaviti a dáti zprávu o svém zaměstnání, o své výživě a výdělku, jakož i o svém styku s jinými lidmi.

c) Bezpečnostní úřad může mu uložiti, aby se v určitých lhůtách u něho osobně hlásil, může mu zakázati, aby se zúčastnil určitých shromáždění, aby navštěvoval určité místnosti a v noci nebo tehdy, když se neobyčejně mnoho lidí sejde, svoje obydlí bez nutné příčiny opustil.

d) Z příčiny policejního dohledu smí býti u něho kdykoliv provedena prohlídka domu nebo jeho osoby.

Kdo, byv dán pod policejní dohled, jedná proti povinnostem neb omezeným uloženým mu podle lit. a) až c), potrestá se soudem za přestupek vězením od osmi dnů do tří měsíců.

(5) Opatření pod čís. 4. uvedených budiž užito jen potud, pokud jich okolnosti vyžadují, a vždy tak, aby se co nejvíce šetřilo pověsti a výdělku osoby dané pod policejní dohled. Tato opatření buďtež zrušena ihned, jakmile jich není již potřebí.

(6) V týchž případech, ve kterých soud může nebo má podle zák. čl. XXI/1913 odkázati vinníka do donucovací pracovny, může místo toho vysloviti, jeví-li se to hledíc k menší nebezpečnosti vinníka účelným, přípustnost jeho zadržení v nucené pracovní kolonii. V takovém případě nemůže však naříditi, aby v nucené pracovní kolonii byl také vykonán trest vězení. Osoby, odkázané do nucené pracovní kolonie, zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky.

Ozbrojené dozorčí orgány v trestnicích, soudních věznicích, donucovacích pracovnách, nucených pracovních koloniích a polepšovnách smějí při výkonu své služby užíti zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, jen v těch případech, ve kterých smějí jí podle zákonných stanovení použíti příslušníci četnictva.

(1) Zákona budiž užito ode dne, kdy nabude účinnosti, i na tresty v samovazbě již vykonávané.

(2) Den, kdy nabudou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi účinnosti ustanovení čl. I. odst. 1. a . a čl. V. č. 6 tohoto zákona, bude ustanoven vládním nařízením.

(3) Provésti tento zákon ukládá se všem členům vlády.

I. Vláda se vyzývá, aby učinila příslušná opatření, by trestanců umístěných v nucených pracovních koloniích podle možnosti nebylo používáno k výrobě zboží, kterým by se konkurovalo na úkor řemeslných živností výdělečných.

II. Vláda se vybízí, aby učinila potřebná opatření, by se trestanců v nucených pracovních koloniích nepoužívalo k takovým pracem, kterými by průmyslovým a zemědělským dělníkům v jejich mzdách způsobovali soutěž.