Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Die Regierung wird aufgefordert, dem Abgeordnetenhause noch in der laufenden Session einen Gesetzentwurf vorzulegen, durch welchen die vollständige Gleichstellung sämtlicher Pensionistenkategorien durchgeführt wird. Diese Regelung hat sich auf alle Ruheständler zu beziehen, gleichgültig ob sie ihre Ruhegenüsse direkt aus der Staatskasse oder von staatlichen Anstalten, Unternehmungen und Fonds beziehen und ob sie im Inlande oder im Auslande leben. In derselben Weise ist auch die Gleichstellung der Lehrer-Pensionisten durchzuführen. Die bestehenden Ausreisebeschränkungen sind aufzuheben.

Die Regelung der Ruhe- und Versorgungsgenüsse, welche mit dem Gesetze vom 22. Dezember 1924, Zahl 287 Slg. d. G. u. V. beschlossen wurde, hat die berechtigte Forderung nach Gleichstellung der sogenannten Altpensionisten nicht erfüllt, auch das Gehaltsgesetz vom 24. Juni 1926, Nr. 103 Slg. d. G. u. V. hat in dieser Richtung, keinen Fortschritt gebracht, sondern im Gegenteil, eine neue Pensionistenkategorie geschaffen und dadurch das an den Altpensionisten begangene Unrecht noch vermehrt. Es bedarf keiner näheren Begründung, daß die Zurücksetzung der Altpensionisten, welche während ihres aktiven Dienstes dieselben Leistungen zu vollbringen hatten, wie die später in den Ruhestand versetzten Angestellten, sozial durch nichts gerechtfertigt werden kann. Auch die Bezüge der Neupensionisten sind bescheiden. Es ist daher ein unerträglicher Zustand, daß eine große Zahl von Ruheständlern und zwar gerade die älteren und somit sozial am meisten berücksichtigenswürdigen, bei denen auch die Möglichkeiten eines Nebenerwerbes geringer sind, nicht einmal diese Bezüge erreichen. Die bedeutende Steigerung der Lebenshaltungskosten, die seit dem vorigen Jahre, nach der Einführung der Lebensmittelzölle eingetreten ist, macht die Notwendigkeit einer endlichen Regelung dieses Problems besonders aktuell. Daß nicht nur die ehemaligen Angestellten des Staates selbst, sondern auch der Anstalten. Unternehmungen und Fonds, sowie die Lehrer in die Regelung einbezogen werden müssen, versteht sich von selbst. Für die unterschiedliche Behandlung der sogenannten Auslandspensionisten besteht heute kein Grund mehr, das die Wahrungen überall stabilisiert sind und damit auch eine gewisse Angleichung der Lebenshaltungskosten eingetreten ist. Die Verzehrung der Ruhegenüsse im Auslande fällt bei der geringen Zahl der in Betracht kommenden Personen volkswirtschaftlich überhaupt nicht tns Gewicht. Nach einer offiziellen Statistik gab es im Jahre 1924 etwa 1000 Zivilstaatspensionisten, 230 Eisenbahner und 120 Lehrer, eine Zahl, die inzwischen durch Todesfälle noch bedeutend gesunken ist. Aus denselben Gründen spielt die Einbeziehung der Auslandspensionisten auch finanziell keine Rolle. Noch weniger ist es natürlich gerechtfertigt, daß die Beschränkungen, welchen der vorübergehende Aufenthalt von Pensionisten im Auslande noch immer unterworfen ist, aufrecht erhalten bleiben.

Was die Frage der Bedeckung anbelangt, so sind die Antragsteller zwar nicht verpflichtet, einen Vorschlag zu erstatten, da nach § 41, Absatz 2 der Verfassungsurkunde ein solcher Vorschlag nur bei Gesetzentwürfe erforderlich ist. Da aber die finanzielle Frage das eigentliche Hindernis der Gleichstellung gewesen ist, weisen die Antragsteller darauf hin, daß der Aufwand, welcher auf 200 Millionen zu schätzen ist, durch die Einführung einer laufenden Vermögenssteuer von 200.000 Kč übersteigenden Vermögen gedeckt werden kann. Eine solche Steuer ist zweifellos sozial gerecht, zumal sie insbesonders jenes Kapital erfassen würde, das sich der Besteuerung durch die Ertragssteuern entzieht. Solche Steuern bestehen unter anderem in Deutschland, Österreich und Ungarn, und haben sich dort vollauf bewährt. Durch Verbindung mit der Einkommensteuer ist eine einfache und nicht kostspielige Veranlagung möglich. Diese Steuer würde selbst bei sehr niedrigen Sätzen das notwendige Erträgnis ergeben. Aus allen diesen Gründen hat a ch der 3. deutsche Juristentag. also eine Körperschaft, die sicher nicht zu steuerpolitischem Radikalismus neigt, diese Steuer empfohlen.

In formeller Hinsicht beantragen wir, diesen Antrag dem sozialpolitischen und dem Budgetauschuß zuzuweisen.

Podepsaní navrhují:

Vláda se vyzývá, aby ještě v tomto zasedání podala poslanecké sněmovně návrh zákona, jímž se všechny druhy pensistů staví úplně na roveň. Tato úprava nechť platí pro všechny pensisty, lhostejno, dostávají-li své odpočivné platy přímo ze státní pokladny nebo od státních ústavů, podniků a fondů a žijí-li doma nebo v cizině. Týmž způsobem budiž také provedeno zrovnoprávnění učitelů-pensistů. Platná omezení odjezdu za hranice buďtež zrušena.

Úprava odpočivných a zaopatřovacích požitků, která byla usnesena zákonem ze dne 22. prosince 1924, číslo 287 Sb. z. a n. nesplnila požadavků po zrovnoprávnění tak zvaných staropensistů, ani platový zákon ze dne 24. června 1926, číslo 103 Sb. z. a n. nebyl v tomto směru pokrokem, nýbrž naopak utvořil novou skupinu pensistů a tím bezpráví spáchané na staropensistech ještě rozmnožil. Netřeba zevrubněji odůvodňovati, že odstrčení staropensistů, kteří za své činné služby musili plniti totéž, jako zaměstnanci přeložení do výslužby později, nelze sociálně naprosto ničím ospravedlniti. Také požitky novopensistů jsou skrovné. Působí tedy nesnesitelně, že velké množství pensistů a právě ti starší a tedy ti, kteří zasluhují sociálně největšího ohledu, kteří mají také nepatrnou možnost opatřiti si vedlejší zaměstnání, ne.. mají ani těchto požitků. Uvážíme-li značné zdražení životních nákladů, k němuž došlo od loňského roku po zavedení cel na potraviny, jest nutnost konečné úpravy této otázky zvláště palčivá. Že do úpravy musí býti pojati nejen bývalí zaměstnanci státu, nýbrž i ústavů, podniků a fondů a rovněž i učitelé, jest samozřejmé. Pro různé nakládání s tak zvanými pensisty žijícími v cizině, není již zde důvodů, poněvadž měny jsou všude stabilisovány a tím nastalo také jakési vyrovnání nákladů na živobytí. Ztrávení odpočivných platů v cizině při nepatrném poctu takovýchto pensistů nemá národohospodářsky vůbec významu. Podle úřední statistiky bylo roku 1924 asi 1000 občanských státních pensistů, 230 železničních zaměstnanců a 120 učitelů, kteréžto číslo zatím ještě značně kleslo úmrtím. Z týchž důvodů jest také finančně bezvýznamné, budou-li mezi ně pojati také zahraniční pensisté. Ještě méně jest ovšem odůvodněno, aby zůstala zachována omezení, která stále ještě platí pro přechodný pobyt pensistů v cizině.

Pokud jde o otázku úhrady, nejsou navrhovatelé sice povinni činiti návrh, poněvadž podle § 41, odst. 2 ústavní listiny takový návrh vyžaduje se jen při návrzích zákonů. Poněvadž však finanční otázka byla vlastní překážkou zrovnoprávnění, navrhovatelé poukazují na to, že náklad, který odhadují asi na 200 milionů, dal by se uhraditi zavedením běžné daně z majetku, převyšujícího 200.000 Kč. Taková daň jest sociálně zajisté spravedlivá, poněvadž by postihla zvláště kapitál, který se vyhýbá zdanění daněmi výnosovými. Takovéto daně jsou zavedeny mezi jiným v Německu, Rakousku a Maďarsku a plně se tam osvědčily. Jednoduché a levné ukládání lze provésti spojením s daní důchodovou. Tato daň i při velmi nízkých sazbách vynesla by potřebný výtěžek. Ze všech těchto důvodů doporučil tuto daň také třetí německý sjezd právníků, tedy korporace, která se jistě nekloní k daňově politickému radikalismu. Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému a rozpočtovému.