II. volební období. | 4. zasedání. |
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
V zákoně ze dne 29. února 1920, č.
121 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní
listina Československé republiky, se mění
a doplňují jednotlivé paragrafy takto:
a) § 56 zní takto:
(1) President republiky jest volen přímo hlasováním
lidu.
(2) Hlasovací právo má každý,
kdo je oprávněn voliti do poslanecké sněmovny.
(3) Volen může býti státní občan
československé republiky, který je volitelný
do sněmovny poslanecké.
b) 57 zní takto:
(1) Ku platnosti volby jest třeba nadpoloviční
většiny odevzdaných hlasů,
(2) Nedosáhl-li žádný kandidát
v prvé volbě nadpoloviční většiny,
koná se do tří týdnů užší
volba mezi těmi kandidáty, kteří obdrželi
nejvíce hlasů. Zvolen je ten, kdo obdržel nejvíce
hlasů. V případě rovností počtu
hlasů rozhoduje los.
(3) Podrobností upravuje zákon,
c) V §u 59 se vypouští věta poslední:
ťNárodní shromáždění
(§ 38) budiž k tomu konci svoláno do 14 dnů.Ť
d) § 62 zní takto:
(1) Ku platnosti volby jest třeba přítomnosti
nadpoloviční většiny úhrnného
počtu členů sněmovny poslanecké
i senátu v čas volby a třípětinové
většiny přítomných,
(2) Nevedla-li dvojí volba k cíli, koná se
užší volba mezí těmi kandidáty,
kteří obdrželi nejvíce hlasů.
Zvolen je, kdo obdržel nejvíce hlasů. Jinak
rozhoduje los.
(3) Podrobnosti upravuje zákon,
e) V §u 38 v odst. 1, se vypouští číslice
ť56Ť, ť59Ť;
Všechna ustanovení, jež odporují ustanovení
tohoto zákona, pozbývají platností.
Zákon tento nabývá účinností
dnem vyhlášení a provedením jeho pověřuje
se ministr vnitra.
Tento návrh směřuje k nahražení
dosavadního způsobu volby presidenta Národním
shromážděním přímou volbou
všeho obyvatelstva, hlasováním lidu. Jsme daleci
toho, abychom přeceňovali význam takovýchto
voleb. Přesto však i za dnešních poměrů
znamenala by volba presidenta hlasováním lidu určité
zlepšení, neboť bylo by smýšlení
obyvatelstva o volbě presidenta a jeho osobě aspoň
částečně zřejmější
a kromě toho byli by kandidáti presidentství
nuceni obrátiti se k obyvatelstvu, předložiti
mu svůj program a převzíti i určité
závazky pro svoje působení. Požadavek
všeobecného hlasování lidu je pak dnes
dvojnásob odůvodněn tím, že většina
poslanců a senátorů měšťáckých
i socialistických stran nevyjadřuje to, co lid skutečně
cítí a chce, jak se to ukázalo pří
clech; kongrui, vojenských předlohách, státním
rozpočtu atd. Tyto protilidové zákony president
také podepsal, aniž by byl povinen zodpovídati
se za to lidu pří nové volbě. Je pochopitelno,
že zodpovídá-li se president u příležitosti
opětné volby za své činy pouze členům
Národního shromáždění,
že jeho volba nemůže býti ničím
jiným, nežli předmětem odporných
zákulisních jednání, handlů
a čachrů mezi jednotlivými skupinami měšťáků,
jako jsme toho svědky dnes. Rovněž i president,
který není zvolen na žádný program
a není ani povinen před svojí volbou prohlásiti,
jakým způsobem chce vykonávati svojí
funkci a v jakých intencích hodlá uplatniti
svoji značnou moc, která je mu dána ústavou,
může, nejsa nijak vázán obyvatelstvu;
státi se nástrojem různých vládních
klik.
Po stránce formální navrhujeme, aby zákon
byl přikázán k urychlenému projednání
ústavně-právnímu výboru.