Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. Upozornili jsme ministerstvo sociální péče, jakož i ministerstvo vnitra, na nezákonné jednání manželů Jana a Anežky Šimoníkových v Přerově, jakož i na zneužití úřední moci stavebním úřadem města Přerova při vymáhání podpory stavební na přestavbu maloměšťáckého domu č. p. 544 v Přerově a na toto upozornění dostali jsme od zmíněných ministerstev tuto odpověď:

Manželé Šimoníkovi podali v r. 1924 dvě žádosti za podporu a to jednu na přestavbu a druhou na novostavbu nájemního domu na místo zbouraného domu č. p. 544 v Přerově. Zemská správa politická odděl. pro stavební ruch v Brně, jsouc vyzvána, aby věc vysvětlila, sdělila, že stavba nájemního domu, které se týkala prvá žádost, byla provedena a že od stavby domu, který měl býti postaven v sousedství a které se týkala druhá žádost, bylo upuštěno.

Výnosem min. soc. péče ze dne 3. srpna 1925 čj. 16595-II-25 byly obě žádosti zamítnuty, prvá poněvadž staré stavení bylo zbouráno po 28. květnu 1921 a k zbourání nebylo vyžádáno předem schválení zem. pol. úřadu, a druhá, poněvadž od stavby bylo upuštěno. Dne 2. února 1926 došla zem. správě politické odděl, pro staveb. ruch v Brně obnovená žádost za udělení podpory na stavbu nájemního domu na pozemku č. kat. 846 kat, obce Přerova.

Žádosti této bylo výnosem min. sec. péče ze dne 18. března 1926 čís. j. 4845/II-1926 vyhověno, a podpora podle zákona ze dne 25. ledna 1923 udělena. Zbourání domu čís. 544 bylo na základě osvědčení městské rady v Přerově ze dne 4. prosince 1923 čj. 22.300 spolu potvrzeného okr. správou politickou v Přerově, zem. správou politickou v Brně schváleno, takže nebylo překážek proti udělení podpory. Šetřením, zavedeným na dotaz posl. Knejzlíka bylo dále zjištěno, že přerovský městský lékař sám radil Šimoníkovi, zjistiv, že jedna jeho dcera onemocněla a zemřela na tuberkulosu, aby si vystavil byt zdravý. Starý dům byl tmavý a vlhký následkem nízké polohy pod niveau silnice (asi půl metru). Vlhkost byla zvyšována ještě četným zastavením a velikou sousední kuchyní, v níž se celý den vařilo pro dobytek a ze které výpary vnikaly do vedlejšího pokoje obytného, Že dům čp. 544 nebyl dávno bezvadný nasvědčuje, že již podle nařízení městského úřadu ze dne 23. března 1920 čís. 17.080 bylo zjištěno, že dlažka vněm je prohnilá a že by měla býti nahrazena zcela novou podlahou, ovšem na zdravém a čistém násypu.

Pokud se týče majetkových poměrů Šimoníkových, podotýká se, že jim byla vyměřena dávka z majetku 253.300 Kč,tedy daleko pod částkou uvedenou v §u 20 odst.(1) vl. nař. ze dne 19. července 1923 čís. 160 Sb. z. a n.

Vzhledem k tomuto stavu věcí není příčiny, aby bylo zavedeno proti komukoliv trestní stíhání. Podepsán min. soc. péče Msgr. Šrámek a ministr vnitra Černý.

Odpověď tato svědčí o naprosto neúplném úředním šetření. Ministerstvo sociální péče zamítlo výnosem z 31.srpna 1925 čj. 16.595/II-25 žádost manželů Šimoníkových o udělení stavební podpory na stavbu zbouraného selského gruntu čp. 544, poněvadž stavení bylo zbouráno po 28. květnu 1921, a k zbourání nebylo předem vyžádáno svolení Zemského politického úřadu. A rozhodnutím ze dne 18. března 1926 čj. 4845/II-26 bylo obnovené žádostí za podporu na výstavbu tohoto selského gruntu čp. 544, podané plné tři roky po jeho výstavbě, vyhověno a stavební podpora ve výši 80.000 Kč povolena, poněvadž stavebníci uváděli, že staví obytný dům o třech nájemních místnostech a doložili svoji žádost předstíranými a pravdě neodpovídajícími tvrzeními.

Dům čp. 544, v němž bydlila pouze rodina majitele, byl selským gruntem, V žádosti o stavební podporu uvádělo se, že jedná se o stavbu domu činžovního. V tomto nově vyštavěném domě bydlí rodina stavebníkova sama a pro jeho velikou rozlohu, jde o dům jednopatrový, jsou pronajaty pouze dvě místnosti, pokojík a kuchyň, manželům Hlaváčkovým, aby tak úřady byly oklamány.

Dům čp. 544 nebyl ve zchátralém stavu, aby musil býti zbořen. Svědčí o tom fakt, že manželé Šimoníkovi dali si dne 15. února 1923 u stavitele Jana Malčíka v Přerově, zhotoviti plány na adaptaci tohoto domu, kterážto adaptace byla při stavební komisi stavebním úřadem města Přerova povolena. Ač byla povolena tato adaptace domů čp. 544 stavebním úřadem, města Přerova a tím uznán tento dům za způsobilý k obývání, zbořili později majitelé dům celý a stavební úřad města Přerova vydává, proti svému rozhodnutí o schválené adaptaci, vydanému téhož roku, 4. prosince 1923 čj. 22.300 prohlášení o nutnosti zbourati dům, tedy v době kdy už dům byl zbořen a část přízemního zdiva novostavby již vystavena. Leč důvody, jimiž obě ministerstva mluví pro zboření domu, nejsou správné. Je pravda, že jedna dcera Šimoníkova zemřela na tuberkulosu, leč neshledáváme v lékařské zprávě sdělení, že tato dcera od svého narození byla mrzáčkem, neschopným k životu a že by byla zemřela i v nejlepším paláci. Ostatní uváděné závady měly přece majitele domu čp. 544 v úmyslu odstraniti adaptací, pro niž si dali zhotoviti plány, které si dali stavebním úřadem města Přerova povoliti.

Stavební úřad města Přerova, okr. správa politická v Přerově, ano i zemská správa politická nevyšetřily tyto další skutečnosti, pro něž ministerstvo soc. péče nemohlo by uděliti stavební podporu:

1. že manžele Šimoníkóvi jsou nejen vlastníky domu čp. 544, ale že jsou vlastníky jednopatrového činžovního domu, stojícího těsně vedle domu čp. 544,jenž tvoří součást jejich selské usedlosti a že klidně mohli z domu čp. 544 přesídliti do domu vedlejšího, který s domem čp. 544 tvoří harmonický celek,

2. že manželé Šimoníkovi, kteří vlastní přes 250 měřic nejlepší řepné půdy, jsou majiteli panského dvora, býv. velkostatku s obytnými a hospodářskými budovami v obci Předmostí a že tento panský dvůr je pouze 8 minut vzdálen od domu čp. 544 v Přerově,

3. že v téže obci Předmostí vlastní čtvrtý objekt obytný, dům čís. 26, v němž bydlí několik nájemníků.

Sdělením těchto skutečností nemohlo by dojíti k povolení stavební podpory 80.000 Kč statkáři, majiteli čtyř domů s více než 20 nájemníky, na přestavbu jeho selského gruntu čp. 544, v němž na oklamání úřadů trpí ve dvou místnostech jediného nájemníka.

II. Zcela jinak postupovalo ministerstvo soc. péče při žádosti Jana Ruprechta, dělníka ve Vejšovicích, okr. Prostějov, za stavební podporu na znovuzbudování domku, povodní zničeného.

V roce 1924 v květnu zničila povodeň v obci Vejšovicích velký počet obytných domků, vystavěných z nepálených cihel. Komise okresní správy politické v Prostějově zjišťovala tyto škody a stavební podporu na znovuzbudování svých obydlí dostali všichni poškozeni, jimž domky byly zbořeny do příchodu této komise. Domek Jana Ruprechta ve Vejšovicích byl rovněž povodní podmočen, vzdoroval však sesutí déle a zbořil se teprve po odchodu komise. Přes to, že obecní úřad ihned, jakmile objevily se silné trhliny na domku Ruprechtově, nařídil vystěhování jeho rodiny a úředně potvrdil sesutí domku, rozhodlo ministerstvo soc. péče 5. února 1927 čj. 16.964/II-27 že nemůže vyhověti žádosti za poskytnuti podpory stavební, jelikož nemá k tomu účelu dosud ústavně povolených finančních prostředků. Jest zajímavo připomenouti, že byly finanční prostředky pro vybudování všech ostatních domků, ve Vejšovicích zbořených.

Podepsaní táží se proto pana předsedy vlády:

1. Jest pan předseda vlády ochoten dáti tyto dva křiklavé případy co nejpřísněji vyšetřiti a zjednati nápravu?

2. Jest pan předseda vlády ochoten podati podepsaným zprávu, co v obou těchto případech bylo učiněno?

Dne 29. března 1927 v časných hodinách ranních došlo na trati Rokycany-Plzeň k prudké srážce nákladního vlaku s nákladním automobilem firmy Kozák v Klabavě. Stalo se to v místě již dávno veřejně označeném za velmi nebezpečné, neboť docházelo tam k častým nehodám automobilovým, srážkám a jiným neštěstím. Na místě tom zahájena byla před třemi lety přestavba silnice pro vybudování přejezdu, aby zabráněno bylo srážkám a jiným nehodám dopravním. Práce ty však byly zastaveny, což ještě zhoršilo situaci tím, že státní silnice byla z poloviny vysokým návozem zúžena. Provoz automobilový, jízdní a frekvence pěší byla tímto zúžením velmi znesnadněna a bylo velmi často upozorňováno, že za takové situace může dojíti v tomto nebezpečném úseku k vážnému nebezpečí. Urgence, aby práce s vybudováním přejezdu a úpravy silnice byly urychleny, zůstaly nepovšimnuty.

Žel, že tyto průtahy a netečnost k úpravě nebezpečného terénu vyžádaly si obětí dne 29. března. Nákladní automobil firmy Kozák byl v pravém slova smyslu rozdrcen a části jeho vlečeny po trati na vzdálenost až 200 m. Při této srážce byl velmi těžce poraněn šofér a syn továrníka Kozáka, kteří oba ve stavu zuboženém dopraveni byli do plzeňské nemocnice. Případ ten vyvolal v obyvatelstvu města Rokycan a okolních obcí veliké rozhořčení, neboť správně se vytýká, že vinu na tomto neštěstí má ministerstvo železnic, které nedbalo výstrah a urgencí a zdržovalo dokončení přejezdu na tak nebezpečném místě, jímž kolejemi projíždí denně přes 40 vlaků a silnicí veliký počet automobilů a povozů.

Poněvadž netečnost železniční správy ve věci přejezdu u Rokycan způsobila uvedenou srážku a poněvadž je nebezpečí, že se budou opakovati takováto neštěstí, táží se podepsaní:

Jest pan ministr ochoten přísně vyšetřiti, proč uskutečnění přejezdu bylo zdržováno a jest ochoten naříditi, aby neprodleně se zahájily práce na odstranění závad?

Užhorodská veřejná nemocnice jest největší a nejlépe zařízenou nemocnicí v Podkarpatské Rusi. Přednostou jejího operačního oddělení je MUDr. Václav Merhaut, který stal se špatnými výsledky svých operací tak pověstným, že dnes tvoří předmět veřejné diskuse jak lékařské tak i široké veřejnosti, ba v poslední době následkem naší činnosti některé případy dostaly se i před soud, kde výpovědi nemocných i lékařů ještě více kompromitují jmenovaného primáře.

Uvádíme tyto dokázané případy z praxe Dra Merhauta:

1. Anna Geníková z Novoselic přišla v září 1925 se zlomeninou stehenní kosti do užhorodské nemocnice. Pro špatný obvaz zůstala zlomená noha o 3 cm kratší, Dr. Merhaut jí doporučil opětovnou operaci novým zlomením kosti, aby zkrácení bylo odstraněno. Operace tato byla drem Merhautem provedena, avšak Geníková má nyní nohu kratší o 10 cm.

2. Dimitrij Levický, užhorodský školní sluha byl poslán do nemocnice se zápalem slepého střeva dr. Kuhnerem. Přijímající lékaři dr. Fedinec a dr. Fiala konstatovali tutéž chorobu a připravili nemocného k operaci. Avšak dr. Merhaut dozvěděv se, že diagnósa pochází od soukromého lékaře, odepřel nemocného operovati. Zatím však stav nemocného se stále zhoršoval. Až konečně po týdnu nemocný byl operován podřízenými lékaři. Kdyby nebylo došlo k této operaci, byl by Levický zemřel.

3. Juraj Posyponka, bezovský rolník, dostal se v r. 1926 pro zápal slepého střeva do užhorodské nemocnice. Byla nutna okamžitá operace. Ale matka nemocného jej přemluvila, aby se operovati nedával. Na to prudký dr. Merhaut odpověděl: "Kdo nemůže jít na stranu, nemusí ještě chodit do nemocnice!." Tento výrok se stal v přítomnosti nemocného, jeho matky i bratrů. V operačním oddělení přesvědčili rodinu o nutnosti operace a rodina s ní souhlasila. Avšak dr. Merhaut dozvěděv se o tom, nedovolil operaci provésti. Poněvadž situace byla vážná lékaři naléhali na dra Merhauta aby co nejdříve operace byla provedená. Avšak dr. Merhaut operovati nedovolil, takže pomocní lékaři nemocnice proti vůli primářově operaci musili provésti.

4. Jan Haragonic dělník, kterého nemocenská pokladna se zápalem slepého střeva poslala do nemocnice, zemřel 12 dní po operaci pro nedostatečné opatření při operaci, kterou provedl dr Merhaut. Při soudní pitvě bylo zjištěno, že ve střevě byl malý otvor který operující lékař mohl bez jakýchkoliv těžkostí zašíti, což však neučinil. Tato neopatrnost nebo nevědomost stála dělnický život.

5. Andrej Kocura, dělník, byl poslán nemocenskou pokladnou do nemocnice s protrženým močovým měchýřem. Dr. Merhaut provedl operaci tak nešťastně, že nemocný za několik dnů zemřel, poněvadž jak bylo potom zjištěno, močový měchýř byl špatně zašit.

6. Dne 1. záři 1926 přišla do nemocnice Marie Pavlišová v 8. měsíci těhotenství s velikou oteklinou na stehně. Dr. Merhaut konstatoval v oteklině hnis, dal jí proto otevříti a do rány vsunouti dlouhý pean, kterým na jeho rozkaz asistující mu medik Cmor ránu a otvor rozšiřoval. Dr. Merhaut hodlal rozšířením dostati z rány ven hnis. Avšak oteklina byla aneurismaspurium a proto pohybováním peanu tepna se přetrhla a nemocná i s plodem na operačním stole vykrvácela, ačkoliv mohla býti vyléčena jednoduchým tamponováním a plod mohl býti v každém případě zachráněn císařským řezem.

7. Štěpán Toth přišel do nemocnice v srpnu 1926 trpěl na paralyticus illeus. Dr. Merhaut ihned doporučoval operaci, ale nemocný se zdráhal dáti se operovati. Na to dr. Merhaut prohlásil k ošetřující jeptišce i k pomocným lékařům, že v případě, že bude operace nutná, ji provádět nebude. Hlavní lékař oddělení pro vnitřní choroby konstatoval však, že jedná se tu o prosté bolení žaludku a nemocný skutečně za dva dny byl zdráv. Jeho štěstím bylo, že neposlechl vyzvání dra Merhauta k operaci.

8. Vojtěch Necze, mladý chlapec z Malé Téglaše, přišel do nemocnice, dr. Merhaut u něho konstatoval zánět slepého střeva a pověřil sekundáře, aby provedli operaci. Tito chlapce prohlédli a zjistili u něj břišní tyf. Bylo to ohlášeno dru Merhautovi, ten však přes to nařídil, aby operace slepého střeva byla provedena, Po operaci, která ovšem byla zbytečná, byl poslán nemocný do tyfového oddělení.

Tyto případy, jež jsou však jen některé z mnohých, způsobily, že užhorodská nemocnice, zvláště pak její operační oddělení, stala se smutně proslulou po celé Podkarpatské Rusi a že nemocní odvracejí se raději od nemocničního ošetření, než aby se vystavili všem nebezpečným pokusům léčení dra Merhauta. Sami lékaři a ošetřující personál konají v nemocnici svoji povinnost jen s největším sebezapřením neboť třebaže dr. Merhaut na veřejnost vydává velkou statistiku své činnosti a počtu operací jim provedených, mluví o výsledku jeho práce jen mrtvoly. Domohli jsme se sice toho, že proti dru Meihautovi v poslední době bylo zavedeno disciplinární řízení, k němuž shromáždili svědkové i lékaři velmi mnoho kompromitujícího materiálu. Avšak řízení z neznámých příčin bylo zastaveno a dr Merhaut dále beztrestně koná svoji smutně proslulou praxi v užhorodské nemocnici. Na ochranu podkarpatského obyvatelstva, pro dobré jméno kdysi chvalně známé užhorodské nemocnice a v zájmu veřejného zdravotnictví tážeme se pana ministra:

1. Ví pan ministr o jmenovaných případech o poměrech na operačním oddělení užhorodské nemocnice vůbec a o činnosti dra Merhauta zvlášť?

2. Je ochoten co nejrychleji dáti vyšetřiti tyto případy, na základě úředně zjištěných důkazů dáti zavésti proti dru Merhautovi disciplinární řízení a zbaviti jej úřadu?

3. Je pan ministr ochoten postaviti v čelo operačního oddělení užhorodské nemocnice odborníka stojícího na výši doby?

Zemská školní rada v Brně výnosem čís. 25252 ze dne 24. září 1919 povolila na žádost českých rodičů z obcí Úsova, Janoslavovic, Klopiny, Police, Třeštiny, Bezděkova, Dubicka, Stavenic a Velehoře českou obvodovou měšťanskou školu v Úsově, která nejenom že velice dobře prospívá, ale vykazuje značně veliký počet žáků nad normál, potřebný pro udržení občanské školy.

Mimo výše uvedené obce navštěvují tuto školu české děti z Králova, Zadního Újezda, Rohle, Hlivice a Medlova. A jednoroční kurs navštěvují mimo to žáci z obcí Dědinky, Pískova, Lupinky, Troubelic, Hladečné a ze Šumvaldu.

Zamýšlené přeložení této školy z Úsova do Dubicka je nemožné již proto, že Dubicko leží na pokraji školního obvodu a že návštěva této školy do Dubicka přeložené byla by většině českých dětí téměř znemožněna. Za to nynější obvod se školou v Úsově je vytvořen přirozeně. Úsov, nehledě na stranu jižní, kde les Doubrava tvoří hranici tisovské kotliny, je přibližně ve středu obvodu, zvláště přihlíží-li se na žactvo, chodící do ročníku IV. třídy z okresu Uničovského. Úsov je se všemi přiškolenými obcemi výborně komunikačně spojen dobrými silnicemi. Nejvíce žactva je podle průměru tří let z obce Police, která je asi půl hodiny od Úsova vzdálena. Úsov sám byl a zůstane střediskem celého kraje odedávna. Měšťanská škola v Úsově je vytouženým dobrodiním celého od dráhy vzdáleného obvodu, který dříve možnosti nenákladného vzdělání dětí byl zbaven. Její přemístění nebo zrušení způsobilo by nenahraditelné mravní Škody tamějšímu chudému horskému českému lidu.

Podepsaní táží se pana ministra:

1. Ví pan ministr, že zahájeno bylo jednání o přeložení měšťanské školy v Úsově do Dubicka?

2. Jest pan ministr ochoten zabrániti přeložení české občanské školy z Úsova a způsobiti ponechání její v sídle dosavadním?

3. Jest pan ministr ochoten podati podepsaným zprávu, co v této věci zařídil aneb zaříditi hodlá.

Úmrtím presidenta krajského soudu ve Znojmě Jana Samsoura uprázdnilo se před časem místo presidenta tohoto soudu Obvod krajského soudu znojemského vykazuje podle sčítání lidu z roku 1921 celkem 246.171 obyvatel, z čehož je toliko 109.156 obyvatel národnosti německé; vykazuje tedy obvod českou většinu téměř třicetitisícovou.

Na základě těchto fakt jest tedy více než spravedlivo, aby místo presidenta krajského soudu ve Znojmě bylo obsazeno úředníkem národnosti československé.

Přesto rozšiřují se po Moravě z interesovaných kruhů poplašné zprávy, že místo toto má býti obsazeno úředníkem národnosti německé a poslanecké kruhy české jsou vyzývány, aby nepřipouštěly takového řešení této otázky, poněvadž by nutně takový postup vyvolal nebezpečné roztrpčení obyvatelstva.

Táží se proto podepsaní, zdali p. ministr spravedlnosti sleduje otázku obsazení místa presidenta krajského soudu ve Znojmě a hodlá-li do Znojma na toto místo dosaditi úředníka národnosti československé?

V Loděnicích na Pohořelsku bylo při provádění pozemkové reformy přiděleno do drobného přídělu celkem 31 ha zabrané půdy, z čehož se dostalo čtyřicetiprocentní české menšině v této obci toliko 2 ha, kdežto 29 ha bylo přiděleno uchazečům národnosti německé. Na německé straně byl příděl poskytnut lidem, kteří oň nežádali a nakonec ani jej nepřijali, kdežto českým uchazečům nebylo poskytnuto ani stavebních míst.

K tomuto nepochopitelnému postupu S. P. Ú., který vzbuzuje oprávněnou roztrpčenost české menšiny V Loděnicích, přistupuje nyní další zvěst, že na ostatním Pohořelsku má se postupovati při přídělu půdy z velkostatku Dol. Kounice-Pohořelice v poněmčených obcích ještě drastičtěji: podle dohody s majitelem, mají obdržeti všechnu půdu navrženou pro drobný příděl, jenom občané národnosti německé.

Jde o tyto obce a výměry:

Nová Ves:do drobného přídělu přijde 75 ha, kromě toho jde tu o zbytkový statek o výměře 55 ha a 2 kolonisační nedíly po 30 ha;

Pasohlávky:jde o drobný příděl 30 ha.

Kupařovice:jde o drobný příděl 20 ha.

Němčičky:jde o drobný příděl 18 ha.

Vlasatice:jde o drobný příděl 15 ha.

Takové zprávy vyburcovaly celou českou veřejnost hraničářskou na Pohořelsku a naplnily ji obavami o vlastní osud. Naši hraničáři na Pohořelsku nemohou věřiti, že by zprávy ty mohly býti pravdivy a že by rozhodující kruhy byly úplně opustily dřívější své zásady kolonisační, které směřovaly k upevnění českého živlu hraničářského.

Podepsaní tlumočí jen všeobecné rozechvění na Pohořelsku, když se táží, zdali p. předseda vlády ví o shora uvedených skutečnostech a úmyslech, hodlá-li se o poměrech na Pohořelsku informovati a zaříditi, aby se nestala českým hraničářům křivda?