II. volební období. | 4. zasedání. |
Fast in jeder Sitzung hat das Abgeordnetenhaus eine Anzahl Immunitätsangelegenheiten
zu verhandeln, die Auslieferungsbegehren der Gerichte wegen angeblicher
von Abgeordneten begangener, unter die Strafbestimmungen des Gesetzes
zum Schutze der Republik fallender Verbrechen oder Vergehen zum
Gegenstande haben. Besonders zahlreich sind die Immunitätsfälle,
in welchen die Bewilligung zu r Strafverfolgung von Abgeordneten
verlangt wird, die in irgend eine Beziehung zu den ťSudetendeutschen
HeimatbündenŤ in Wien, Berlin oder Passau getreten sind,
welche Auslandsverbände von der Regierung als unter den §
17 des Schutzgesetzes fallende ťgeheimeŤ Organisationen
erklärt wurden. Der Interpellant hat bereits in der Sitzung
des Abgeordnetenhauses vom 15. Februar 1. J. an der Hand der Satzungen
dieser öffentlich - rechtlichen Vereinigungen und an der
Hand der zwischenstaatlichen Verträge dargelegt, daß
diese Auslegung der Regierung ganz zu Unrecht besteht. Nichtsdestoweniger
hält die Regierung an ihrer Auffassung, die Staatsanwälte
daher an ihrer Zensurund Anklagepraxis und die Gerichte an der
in solchen Fällen geradezu ungeheuerlichen, jedem Rechtsgefühl
hohnsprechenden Rechtsprechung fest. In seiner Darlegung vom 15.
Februar glaubt der Interpellant mit Recht hervorgehoben zu haben,
daß für die Beurteilung der Tätigkeit einer Organisation
doch nur deren Beschlüsse oder die aus Beschlüssen derselben
erfließende Tätigkeit maßgeblich sein können.
Wesen und Geist der Arbeit unserer Heimatbünde gehen besonders
klar hervor aus den programmatischen Richtlinien, die der Präsident
des Heimatbundes in Wien, Dr. von Langenhan, in der Verbandszeitschrift
vom Juni 1924 niederlegte. Dort heißt es u. a.:
ťWir müssen uns im Hinblick auf die gegenwärtige
Machtlage darüber klar sein, daß all unser Tun nur
dann dauernden Erfolg verspricht, wenn es die Billigung der gesamten
Kulturwelt findet. Diese wird sich da auch im Gegensatz zur čechischen
Auffassung über Kultur und Freiheit befinden, falls in Prag
nicht im Interesse des čechischen Volkes selbst eine völlige
Umkehr eintritt. Hier sehen wir vorläufig noch keinen Ansatz
zu Hoffnungen und wir müssen arbeiten, ohne eine Einsicht
der Čechen in Rechnung zu stellen.
In geheimen Verschwörungen und Putschplänen, in militärischen
Spielereien und in nutzlosen Beschimpfungen des Gegners kann diese
Arbeit nicht gelegen sein. Wir lehnen dies alles ab und fühlen
uns eins mit unseren Mitgliedern, die ausnahmslos die Frage der
Heimat tief erfaßt haben und aus dieser Auffassung heraus
arbeiten. Wir berauschen uns nicht an phrasenreichen Reden, in
denen die Čechei in der Luft zerrissen wird aber wir arbeiten
innerhalb des vom Einzelnen umspannten Wirkungskreises, belehren
die Bodenständigen über die Siedlungs- und Kulturverhältnisse
in der alten Heimat, über ihr täglich neu sich gestaltendes
Schicksal und den Geeist der Gegner, vergegenwärtigen uns
innerlich immer wieder aufs neue, was die Heimat bedeutet und
leisteten in den vergangenen Jahren eine gewaltige Arbeit, um
die Teilnahme der Welt für unser Herzeleid zu erwecken.
Wir sind keine eitlen Träumer, keine blinden Draufgänger.
Wir wissen, daß das Schicksal der Heimat heute nicht von
dem Wollen der Sudetendeutschen hüben und drüben allein
abhängt. Klar ist uns aber, daß unsere kluge Arbeit,
von heißem Sehnen gespornt, für die Heimat eine Notwendigkeit
ist und auch zum Ziele zu führen vermag.
Diese klare Erkenntnis dessen, was wir wirklich wollen, bedeutet
Gewinn und so wollen wir offen vor aller Welt in aller Welt für
das Recht der Heimat auf Freiheit werben, damit ihr das zuerkannt
werde, was ihr als einer Stätte alter, blühender Kultur
gebührt.Ť
Zu was für Justizskandalen die Auslegung der Regierung in
Bezug auf den Charakter der Heimatbünde führt, zeigt
der jüngste im Zusammenhang mit den Heimatbünden stehende
Gerichtsfall des Abgeordneten Hans Krebs. Krebs wurde als
verantwortlicher Schriftleiter des in Aussig erscheinenden ťTagŤ
vom Leitmeritzer Kreisgerichte zu einer 4wöchentlichen Arreststrafe,
verschärft durch 2 Fasttage, unbedingt verurteilt, weil in
der Folge vom 24. Dezember 19225 des Blattes ein Bericht über
die Tätigkeit und das wollen der Heimatbünde enthalten
war. Der Bericht ist von der Zensur unbeanständet geblieben.
Der Richter fällte das Urteil auf Grund der Relation der
Prager Staatspolizei die sich natürlich auf die Weisung der
Regierung stützt, die Heimatbünde nach ä 17 des
Schutzgesetzes als Geheimorganisationen zu betrachten. Irgendwelche
Beweisanträge des Angeklaten wurden gar nicht zugelassen.
Diese Knebelung der Pressfreiheit und dieses Kerkerregiment stehen
wohl einzig da in ganz Europa. Es fehlen einem die Worte, um dieses
System einer angeblich freien, demokratischen Republik entsprechen
zu kennzeichnen.
Genau so steht es auch mit dem Falle des Hauptschriftleiters der
ťWestböhmischen GewerbezeitungŤ Franz Otto und
des verantwortlichen Schriftleiters dieses Blattes Franz Modl.
Wegen Aufnahme eines Berichtes vom Berliner Heimatbunde erhielt
ersterer 3 Wochen, letztere 4 Wochen Arrest unbedingt.
Nicht besser steht es mit der Handhabung des Schutzgesetzes im
allgemeinen. Was sich eine der Regierung willfährige Justiz
auf diesem Gebiete leistet, zeigt die Verurteilung des Sekretärs
des deutschen Landbundes Franz Nowotny, der wegen seines Zitates
aus Schillers ťWilhelm TellŤ zu 6 Wochen Arrest, verschärft
durch einen Fasttag und zum Verlust der bürgerlichen Rechte,
auch unbedingt verurteilt wurde.
Das Schutzgesetz wurde im Jahre 1923 unter dem Eindruck und im
Zusammenhang mit dem Attentate auf den damaligen Finanzminister
Dr. Rašín erlassen. Es sollte ein vorübergehendes
Ausnahmsgesetz gegen Bewegungen sein, die den gewaltsamen Umsturz
im Staate zum Ziele haben. Mag in der damaligen Zeit der Gährungen
die Besorgnis der Regierung vielleicht vom čechischen Standpunkte
aus begreiflich gewesen sein, so fallen die damaligen Gründe
heute ganz und gar weg. Stehen wir doch nach den Erklärungen
der Regierung im Zeichen der Friedens- und Verständigungspolitik
von Genf und Locarno, im Zeichen der Zusammenarbeit aller Nationen
der Republik, die in der national gemischten Regierung ihren sichtbaren
Ausdruck findet und am Vorabende der Anerkennung Sowjetrußlands.
Im Hinblicke auf das Vorstehende richten die Gefertigten daher
an die Gesamtregierung folgende Anfragen:
Ist die Regierung gewillt
1. die Behörden und Gerichte dahin anzuweisen, daß
die Sudetendeutschen Heimatsbünde in Berlin, Wien und Passau
nicht mehr nach § 17 des Schutzgesetzes als Geheim-Organisationen
zu behandeln sind,
2. dem Abgeordnetenhause sogleich einen Antrag auf Aufhebung des
Gesetzes zum Schutze der Republik vorzulegen?
II. volební období. | 4. zasedání. |
Téměř v každé schůzi poslanecké
sněmovny projednává se množství
imunitních případů, jejichž předmětem
jsou žádosti soudů za vydání
poslanců, kteří se prý dopustili zločinů
nebo přečinů spadajících pod
trestní ustanovení zákona na ochranu republiky.
Zvláště četné jsou imunitní
případy, v nichž se žádá
za svolení k trestnímu stíhání
poslanců, kteří navázali nějaké
styky se ťSudetsko-německými vlasteneckými
svazkyŤ ve Vídni, v Berlíně nebo v Pasově,
neboť vláda prohlásila tyto zahraniční
svazy za ťtajnéŤ organisace, spadající
pod § 17 zákona na ochranu republiky. Interpelant
již ve schůzi poslanecké sněmovny dne
15. února tohoto roku na základě sanov těchto
veřejno-právních sdružení a na
základě mezistátních smluv vyložil,
že tento výklad vlády jest úplně
neoprávněný. Přes to však vláda
trvá na svém názoru, státní
zástupci tedy na své censurní a obžalovací
praksi a soudy na nalézání právem,
které v takovýchto případech jest
přímo strašlivé a jest paškvilem
každého právního citu. Interpelant se
domnívá, že ve svém výkladu z
15. února právem zdůraznil, že pro posuzování
činnosti nějaké organisace mohou býti
rozhodné jen její usnesení nebo činnost
vyplývající z jejich usnesení. Podstata
a duch práce našich vlasteneckých svazů
jsou patrny zvláště z programových směrnic,
které vyložil president vídeňského
vlasteneckého svazu, dr von Langenhan, v časopise
svazu ze dne 24. června 1924. Tam se praví mezi
jiným:
ťVzhledem k nynějšímu mocenskému
stavu musíme si ujasniti, že všechno naše
počínání jen tehdy slibuje trvalý
úspěch, dojde-li schválení celého
kulturního světa. Octne se tu také v rozporu
s českým názorem na kulturu a svobodu, jestliže
v Praze v zájmu samotného českého
národa nenastane úplný obrat. Prozatím
nevidíme zde ještě žádného
náběhu k nadějím a musíme pracovati
nepočítajíce s uznáním Čechů.
V tajných spiknutích a záměrech provésti
puč, ve vojenských hračičkách
a zbytečném nadávání nepříteli
nemůže tato naše práce záležeti.
Vše to odmítáme a cítíme za jedno
s našimi cleny, kteří bez výjimky pochopili
hluboce otázku vlasti a z tohoto pochopení pracují.
Neopíjíme se frázovitými řečmi,
v nichž Česko jest vyhazováno do povětří,
avšak pracujeme v oboru působnosti vymezeném
každému jednotlivci, poučujeme usedlé
obyvatelstvo o osídlovacích a kulturních
poměrech ve staré vlasti o jejím osudu, který
se denně nově utváří a v duchu
nepřátel, a uvnitř si neustále uvědomujeme,
co znamená vlast a jakou ohromnou práci vykonali
jsme v minulých letech, abychom vzbudili účast
světa pro utrpení našeho srdce.
Nejsme marniví snílkové, slepí útočníci.
Víme, že osud vlasti nezávisí dnes jedině
na vůli sudetských Němců tam, či
zde. Avšak jest nám jasno, že naše moudrá
práce, podporovaná vroucí touhou, jest pro
naši vlast nutností a může také
vésti k cíli.
Toto jasné poznání toho, co skutečně
chceme, znamená zisk a chceme otevřeně před
celým světem v celém světě
pracovati za právo vlasti na svobodu, aby jí bylo
přiznáno to, co jí přísluší
jako semeništi staré kvetoucí kultury.Ť
K jakým justičním ostudám vede výklad
vlády, pokud jde o ráz vlasteneckých svazů,
ukazuje poslední soudní případ poslance
Krebse související s vlasteneckými svazy.
Krebs jako odpovědný redaktor časopisu ťTagŤ
vycházejícího v Ústí n./L.,
byl litoměřickým krajským soudem odsouzen
nepodmíněně ke čtyřnedělnímu
trestu vězení, zostřenému dvěma
posty, poněvadž v čísle ze dne 24. prosince
1925 onoho časopisu byla uveřejněna zpráva
o činnosti a snahách vlasteneckých svazů.
Censura zprávu propustila bez závady. Soudce vynesl
rozsudek na základě zprávy pražské
státní policie, která se ovšem opírá
o pokyn vlády, aby vlastenecké svazy byly posuzovány
za tajné organisace podle § 17 zákona na ochranu
republiky. Důkazy žalovaného nebyly vůbec
připuštěny.
Toto rdoušení tiskové svobody a tento žalářnický
režim jsou jistě v celé Evropě ojedinělé.
Nedostává se slov pro náležité
označení tohoto systému, prý demokratické,
svobodné republiky.
Rovněž tak jest tomu s případem hlavního
redaktora časopisu ťWestböhmische GewerbezeitungŤ
Františka Otty a odpovědného redaktora tohoto
časopisu Františka Modla. Pro uveřejnění
zprávy berlínského vlasteneckého svazu
dostal první tři týdny, druhý 4 týdny
vězení nepodmíněně.
S používáním zákona na ochranu
republiky všeobecně není tomu lépe.
Co si dovoluje v tomto oboru soudnictví povolné
vládě, ukazuje odsouzení tajemníka
německého zemského svazu Františka Novotného,
který byl odsouzen také nepodmíněně
pro citát z Schillerova ťViléma TellaŤ
k šesti týdnům vězení, zostřeného
postem a ke ztrátě občanských práv.
Zákon na ochranu republiky byl vydán v roce 1923
pod dojmem a v souvislosti s atentátem na bývalého
ministra financí dra Rašína. Měl to
býti přechodný, výjimečný
zákon proti hnutím, jejichž cílem byl
násilný převrat ve státě. I
když snad z českého stanoviska bylo lze v tehdejší
době kvasu chápat obavu vlády, dnes tehdejší
důvody padají naprosto. Neboť podle prohlášení
vlády stojíme ve znamení ženevské
a locarnské politiky mírové a politiky dorozumění,
ve znamení spolupráce všech národů
v republice, která se znatelně projevuje v národně
smíšené vládě a v předvečer
uznání sovětského Ruska.
Vzhledem k tomu, co podepsaní uvedli svrchu, táží
se vlády:
Jest vláda ochotna
1. dáti úřadům a soudům pokyny,
aby Sudetsko-německé vlastenecké svazy v
Berlíně, ve Vídni a Pasově neposuzovaly
již za tajné organisace podle § 17 zákona
na ochranu republiky,
2. podati poslanecké sněmovně ihned návrh
na zrušení zákona na ochranu republiky?