II. volební období. | 3. zasedání. |
Die Unterzeichneten stellen den Antrag:
Die Nationalversammlung möge beschlossen:
Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik
hat folgendes Gesetz beschlossen:
Der Absatz 4 des § 215 des Gesetzes Slg.
d. G. u. V. 103/1926 wird aufgehoben.
Alle Bestimmungen des Gesetzes Slg. d. G. u.
V. 103/1926, die mit dem vorliegenden Gesetze in Widerspruch stehen,
verlieren ihre Wirksamkeit.
Dieses Gesetz tritt am 1. Jänner 1926
in Kraft. Mit seiner Durchführung werden alle Mitglieder
der Regierung betraut.
Der § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G.
u. V. Nr. 103/1926 will alle jene Staatsangestellten von den Bestimmungen
dieses Gesetzes ausschliessen, die nach § 13 oder §
16 des Abbaugesetzes Slg. d. G. u. V. Nr. 286/1924 in den dauernden
Ruhestand versetzt oder entlassen wurden, sofern sie längstens
bis zum Tage der Verlautbarung des Gesetzes Slg. d. G. u. V. Nr.
103/1926, dem 7. Juli 1926, davon schriftlich verständigt
worden sind. Die Dienst- und Gehaltsverhältnisse dieser Bediensteten
sollen nach den bis zum 31. Dezember 1925 gültig gewesenen
Bestimmungen beurteilt werden.
Der Gesetzgeber kann nicht an der Tatsache
vorübergehen, dass eine Reihe von Angestellten, die von ihrem
beabsichtigten Abbaue verständigt wurden, noch im Jahre 1926
in aktivem Dienste standen. Die Bezüge dieser Angestellten
sollen infolge der Bestimmungen des § 215, Abs. (4) des Ges.
Slg. d. G. u. V. Nr. 103 1926 nicht reguliert werden, weil nach
dem Motivenberichte zu diesem Gesetze alle diese Angestellten
bis zum Ende des Jahres 1925 in den dauernden Ruhestand hätten
versetzt oder entlassen werden sollen. Dem muss entgegengehalten
werden, dass im Abbaugesetze Slg. d. G. u. V. Nr. 286/1924 keine
Bestimmung vorgesehen ist, der zufolge Angestellte, die im Laufe
eines bestimmten Jahres die Verständigung von ihrem beabsichtigten
Abbaue erhielten, bis zu Ende dieses Kalenderjahres auch tatsächlich
abgebaut sein müssen, wie auch in demselben Gesetze keine
Bestimmung darüber enthalten ist, dass Angestellte, die in
einem bestimmten Jahre von dem beabsichtigten Abbaue verständigt
wurden, schon im vorhergehenden Jahre hätten abgebaut werden
sollen. Es kann somit von den Angestellten, die nach § 215,
Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 bis zum 7. Juli
1926 die Verständigung von ihrem beabsichtigten Abbaue erhielten,
nicht behauptet werden, dass sie schon im Jahre 1925 hätten
abgebaut werden sollen. Aus welchen Gründen immer der Abbau
eines Angestellten erst im Jahre 1926 erfolgte oder aus welchen
Gründen immer die Verständigung vom bevorstehenden Abbaue
erst im Jahre 1926 intimiert wurde, keineswegs kann bestritten
werden, dass alle diese Angestellten im Jahre 1926 noch aktiv
waren und ihre Aktivitätsbezüge nach dem Gesetze Slg.
d. G. u. V. Nr. 103/1926 unter allen Umständen zu regulieren
gewesen sind, ohne Rücksicht darauf, ob ihr Abbau im Laufe
des Jahres 1926 bereits erfolgte oder noch erfolgen wird. Diese
Regulierung stünde mit dem Motivenberichte zum Ges. Slg.
d. G. u. V. Nr. 103/1926 durchaus im Einklang, demzufolge eine
Schädigung der Bediensteten vermieden werden soll. Der §
215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 bedeutet
aber eine solche Schädigung, nicht nur hinsichtlich der Gebühren
in der Aktivität, sondern auch hinsichtlich der Gebühren
im Ruhestande.
Ebensowenig kann übersehen werden, dass
in vielen Fällen, in denen der Angestellte den Anspruch auf
vollen Ruhegenuss bereits erworben und das 60. Lebensjahr überschritten
hatte, dieser Angestellte nach den Bestimmungen der Beamten- bzw.
der Lehrerdienstpragmatik aus dem aktiven Dienste entfernt wurde,
in anderen vollkommen gleichliegenden Fällen aber nach dem
Abbaugesetze Slg. d. G. u. V. Nr. 286/1924 vorgegangen wurde,
trotzdem eine Versetzung in den dauernden Ruhestand nach der Dienstpragmatik
möglich gewesen wäre. Diese ungleichmässige Behandlung
hat zur Folge, dass die aktiven und die Ruhegenüsse der nach
der Dienstpragmatik Behandelten nach dem Ges. Slg. d. G. u. V.
Nr. 103/1926 reguliert werden, die nach dem Abbaugesetze Behandelten
hingegen infolge der Bestimmungen des § 215, Abs. (4) des
Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 von diesem Gesetze ausgeschlossen
sind. Für alle jene Fälle, in denen nach dem Abbaugesetze
und nicht nach der Dienstpragmatik vorgegangen wurde, kann das
bereits Gesagte wiederholt werden. Besonders nachdrücklich
muss auf den Umstand hingewiesen werden, dass durch die ungleichmässige
Behandlung derjenigen, die auch nach der Dienstpragmatik hätten
pensioniert werden können, im Zusammenhange mit § 215,
Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 Schädigungen
hervorgerufen werden, die nicht in der Absicht des Gesetzgebers
gelegen sind, wie aus dem Motivenberichte zum Ges. Slg. d. G.
u. V. Nr. 103/1926 hervor geht. Es wäre gegen Treu und Glauben
und verstiesse auch gegen die guten Sitten, wenn zwei Angestellte
unter sonst vollkommen gleichen Umständen womöglich
am selben Tage mit durchaus verschiedenen Bezügen in den
Ruhestand abgingen.
Bliebe der § 215, Abs. (4) weiter in Geltung,
so hätte dies eine wesentliche Veränderung de Pensionsgrundlage
zur Folge, da diese nach dem Gesetze Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926
höher ist als nach den früher geltenden Bestimmungen.
Sobeträgt die Pensionsgrundlage eines Angestellten mit den
Bezügen von VIII/4 im Jahre 1925 14.610 Kč,
während sie im Jahre 1926 23.400 Kč ausmacht, eines
Angestellten in VII/4 im Jahre 1925 18.804 Kč, im Jahre
1926 je nach der Dienstklasse zwischen 25.200 und 27.600 Kč,
eines Angestellten (Mittelschulprofessors) in VI/4 im Jahre 1925
24.210 Kč, im Jahre 1926 je nach
der Dienstklasse zwischen 30.600 und 39.600 Kč. Die Unterschiede
in den Pensionsgrundlagen nach den früheren und den gegenwärtigen
Bestimmungen bewegen sich demnach zwischen 6.390 und 15.390 Kč.
Aus diesen Ziffern erhellt zur Genüge
die grosse Härte der Bestimmungen des § 215, Abs. (4)
des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/ 1926.
Diese gesetzliche Bestimmung bedeutet demnach
eine schwere wirtschaftliche Schädigung einer Gruppe von
Staatsangestellten, insbesondere jener Angestellten, die nicht
nach den Bestimmungen der Dienstpragmatik pensioniert wurden,
obzwar dies möglich gewesen wäre. Dies steht mit den
Absichten des Gesetzes Slg. Nr. 103/1926 im Widerspruch, verstösst
auch gegen das gesunde Rechtsempfinden und ist daher aufzuheben.
Das finanzielle Erfordernis ist gering. Die
Bedeckung ist im Rahmen des Staatsvoranschlages, insbesondere
im Ertrage der Fahrkartensteuer und der Spiritussteuer zu finden.
Schliesslich wird beantragt, den vorliegenden
Gesetzesantrag dem Sozialpolitischen und dem Budgetausschusse
der Nationalversammlung zur raschesten Beratung zuzuweisen.
II. volební období. | 3. zasedání. |
Podepsaní navrhují:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Odst. 4 § 215 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n.
se ruší.
Všechna ustanovení zákona č. 103/1926
Sb. z. a n. odporující tomuto zákonu, pozbývají
účinnosti.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1. ledna 1926. Provedením jeho pověřují
se všichni členové vlády.
§ 215 odst. (4) zákona č. 103/1926 Sb. z. a
n. chce vyloučiti všechny státní zaměstnance
z ustanovení tohoto zákona, kteří
podle § 13 nebo § 16 restrikčního zákona
č. 286/1924 Sb. z. a n. byli přeloženi do trvalé
výslužby nebo propuštěni, jestliže
byli nejdéle do vyhlášení zákona
č. 103/1926 Sb. z. a n., t. j. 7. července 1926
písemně o tom vyrozuměni. Služební
a platové poměry těchto zaměstnanců
mají se říditi předpisy platnými
do dne 31. prosince 1925.
Zákonodárce nemůže nedbati skutečnosti,
že mnoho zaměstnanců, kteří byli
vyrozuměni o zamýšlené restrikci, konalo
ještě v roce 1926 činnou službu. Platy
těchto zaměstnanců nemají býti
upraveny podle ustanovení § 215, odst. 4 zákona
103/1926 Sb. z. a n., poněvadž podle důvodové
zprávy k tomuto zákonu všichni tito zaměstnanci
měli býti přeloženi.do trvalé
výslužby nebo propuštěni do konce roku
1925. Proti tomu dlužno namítnouti, že v restrikčním
zákoně čís. 286/1924 Sb. z. a n. není
nijaké ustanovení, podle něhož by zaměstnanci,
kteří byli během roku vyrozuměni o
zamýšlené restrikci, musili býti také
do konce tohoto kalendářního roku skutečně
restringováni a rovněž tak není v témž
zákoně nijaké ustanovení, že
zaměstnanci, kteří byli v určitém
roce vyrozuměni o zamýšlené restrikci,
měli již býti restringováni předešlého
roku. Nelze tedy tvrditi o zaměstnancích, kteří
podle § 215, odst. 4 zákona 103/1926 Sb. z. a n.,
byli do 7. července 1926 vyrozuměni o zamýšlené
restrikci, že měli býti již restringováni
v roce 1925. Ať již byl zaměstnanec restringován
z jakéhokoliv důvodu teprve v roce 1926 nebo ať
byl z jakéhokoliv důvodu vyrozuměn o hrozící
restrikci teprve v roce 1926, naprosto nelze popírati,
že všichni tito zaměstnanci v roce 1926 sloužili
ještě činně a jejich činovní
plat měl býti upraven za všech okolností
podle zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., ať již
byli restringováni během roku 1926 nebo ještě
budou. Tato úprava byla by úplně ve shodě
s důvodovou zprávou k zákonu č. 103/1926
Sb. z. a n., podle níž má se zabrániti
poškození zaměstnanců. § 215, odst.
4 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. znamená
však takové poškození, nejen pokud jde
o požitky v činné službě, nýbrž
i ve výslužbě.
Rovněž tak nelze přehlédnouti, že
v mnoha případech kdy zaměstnanec nabyl již
nároku na plné odpočivné požitky
a překročil 60. rok věku, byl propuštěn
z činné služby podle ustanovení úřednické
nebo učitelské služební pragmatiky,
avšak v jiných, úplně stejných
případech, postupovalo se podle restrikčního
zákona č. 286/1924 Sb. z. a n., ačkoliv by
bylo možno přeložiti ho do trvalé výslužby
podle služební pragmatiky. Tímto nestejnoměrným
nakládáním se stalo, že činné
i odpočivné požitky zaměstnanců,
u nichž se postupovalo podle služební pragmatiky,
upraví se podle zákona čís. 103/1926
Sb. z. a n., avšak ti, kdo byli propuštěni podle
restrikčního zákona, podle ustanovení
§ 215, odstavec 4 zákona č. 103/1926 Sb. z.
a n. jsou z tohoto zákona vyloučeni.
Pro všechny ony případy, v nichž se postupovalo
podle restrikčního zákona a nikoliv podle
služební pragmatiky, lze opakovati, co jsme již
řekli. Zvláště důrazně
musíme poukázati na to, že nestejnoměrným
nakládáním s těmi, kteří
mohli býti přeloženi do výslužby
také podle služební pragmatiky, v souvislosti
s §em 215, odst. 4 zákona č. 103/1926 Sb. z.
a n., byli poškozeni, což zákonodárce
nezamýšlel, jak vysvítá z důvodové
zprávy k zákonu č. 103/19226 Sb. z. a n.
Bylo by proti dobré víře a také pokleskem
proti dobrým mravům, aby dva zaměstnanci,
jinak za úplně stejných okolností,
téměř téhož dne odešli do
výslužby s naprosto různými požitky.
Kdyby zůstal v platnosti § 215, odst. 4, mělo
by to v zápětí podstatnou změnu pensijní
základny, poněvadž podle zákona č.
103/1926 Sb. z. a n. jest pensijní základna větší
než podle dříve platných ustanovení.
Tak pensijní základna zaměstnance s požitky
VIII/4 činí v roce 1925 14.610 Kč, kdežto
v roce 1926 23.400 Kč, zaměstnance v VII/4 v roce
1925 18.804 Kč, v roce 1926 podle té které
služební třídy 25.200 až 27.600
Kč, zaměstnance (středoškolského
profesora) v VI/4 roku 1925 24.210 Kč, v roku 1926 podle
příslušné služební třídy
30.600 Kč až 39.600 Kč. Rozdíly v pensijních
základnách podle dřívějších
a nynějších ustanovení činí
tedy 6390 až 15.390 Kč. Z těchto čísel
dostatečně vysvítá velká krutost
ustanovení § 215, odst. 4 zákona č.
103/1926.
Toto zákonné ustanovení těžce
tedy hospodářsky poškozuje skupinu státních
zaměstnanců, zvláště zaměstnanců,
kteří nebyli přeloženi do výslužby
podle služební pragmatiky, ačkoliv by to bylo
bývalo možné. Příčí
se to úmyslům zákona č. 103/1926 Sb.
z. a n., odporuje to také zdravému právnímu
citu a jest tedy třeba, aby toto ustanovení bylo
zrušeno. Finanční náklad jest nepatrný.
Úhrada budiž opatřena v mezích státního
rozpočtu, zvláště z výtěžku
daně z jízdních lístků a daně
z lihu.
Konečně navrhují, aby tento návrh
zákona byl přikázán výborům
Národního shromáždění
sociálně-politickému a rozpočtovému,
aby jej co nejrychleji projednaly.