Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Spolek československých právníků "Všehrd" svolal na den 8. prosince 1926 svou řádnou valnou hromadu do Národního domu na Smíchově, jíž súčastnili se pouze členové Všehrdu, posluchači právnické fakulty Karlovy university v Praze a pozvaní hosté. Klidný průběh schůze rušen byl fašistickými živly, které, ač nečleny spolku Všehrd, vloudily se do této valné hromady jako "hosté". Přítomný policejní komisař proti těmto rušitelům vůbec nezakročoval. Když však drtivá většina studentstva nefašistického žádala, aby rušitelé schůze vykázáni byli na galerii a když podala návrh na vyslovení nedůvěry předsednictvu valné hromady, což provázeno bylo potleskem se strany navrhovatelů a výkřiky fašistů, použil tohoto zcela nepatrného incidentu policejní komisař, který na žádost předsednictva schůzi rozpustil, ačkoliv k tomuto zakročení shromáždění nedalo příčiny, a ačkoliv policejní komisař v předcházejících chvílích vůbec nebyl v sále a nemohl tedy míti z vlastního poznání vědomosti o průběhu schůze v daném okamžiku. Rozpuštění valné hromady znemožnilo, aby projednám byl stanovený jednací pořad a jmenovitě, aby provedeny byly také volby nového výboru spolku Všehrd. Valné hromady účastnili se po vykázání pokřikujících fašistů jen řádní členové spolku Všehrd, kteří zapsáni byli v presenční listině a jichž adresy zjistitelny jsou na rektorátě university. Ačkoliv tedy jednalo se o valnou hromadu spolku, přístupnou jen členům, přece intervenující policejní komisař použil bezdůvodně nejkrajnějšího prostředku a schůzi rozpustil. Zakročení toto více než silně kontrastuje s jednáním policie při veřejné schůzi fašistických studentů v Plodinové burse dne 3. prosince konané, kde intervenující policejní komisař nečinně přihlížel k surovému napadání, bití a týrání nefašistických studentů. Současně na této valné hromadě fašistických studentů rozšiřován byl dosavadním vedením spolku Všehrd anonymní leták bez udání tiskaře, ale proti tomu policejní komisař nezakročil. Z uvedeného je více nežli zjevno, že policie nepostupuje objektivně a že straní fašistickým živlům stejně jako se také stranickost jeví, když policie nezakročuje proti fašistickým živlům, které na ulicích za největší frekvence obtěžují obecenstvo a způsobují konflikty a výtržnosti pod záminkou udržování pořádku.

Podepsaní se táží:

1. Je pan ministr vnitra ochoten zameziti tomu, aby policie a její orgány nadržovaly fašistům?

2. Chce pan ministr vnitra zakročiti a zjednati nápravu, aby policie jednala způsobem naprosto objektivním?

3. Chce pan ministr vnitra postarati se, aby se případy stranického jednání policie vícekráte neopakovaly?

Roku 1922 byly rozloučeny obce Modlany a Nové Modlany, které do té doby tvořily obec Modlany v politickém okrese Ústí nad Labem. Bohužel, nebyla však současně a ani v příštích létech nařízena úprava majetkově právních poměrů. Tímto prodlením, jež se obci Modlany přes veškeré úsilí nepodařilo dosud napraviti, octly se obecní finance obce Modlany v největších potížích, poněvadž odloučená obec Nové Modlany nehodlá převzíti splácení své části starých závazků. Poněvadž finanční stav Modlan jest čím dál horší, táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten dáti si co nejdříve předložiti případ majetkově právního rozloučení obce Modla a Nových Modlan?

2. Jest pan ministr ochoten toto rozloučení obcí co nejdříve vyříditi?

Klatovská okresní politická správa odsoudila krejčovského pomocníka Maxe Röhrla z Železné Rudy nálezem ze dne 9. ledna 1926, č. 92462/25 podle nařízení ze dne 19. ledna 1953, č. 10 ř. z. k peněžitému trestu 50 Kč nebo k pěti dnům vězení, poněvadž jako předseda spolku "Nationalsozialistischer Jugendverband" ("Svaz národně-socialistické mládeže") dovolil, aby při slavnosti cyklistického spolku v Železné Rudě dne 6. září 1925 byl v průvodu nesen spolkový prapor, ač k tomu neměl povolení. Zemská politická správa výnosem č. 248868 ai 1926/14-A-663-2 ai 1926 ze dne 22. června 1926 zamítla odvolání do trestu, avšak ve výroku o vině provedla změnu spatřujíc v tom, že Röhrl jako předseda spolku "Svaz národně-socialistické mládeže" nezabránil, aby byl v průvodu nesen prapor ozdobený na modrém podkladě černobílo-červenou barvou, skutkovou podstatu přestupku druhé věty §u 11 nařízení ze dne 20. dubna 1854, č. 96 ř. z. Tímto svým jednáním dal Röhrl na jevo demonstrativní odpor ke vládě nebo československému státu.

Toto rozhodnutí jest zajisté svévolné. Barvy černá, bílo-červená a modrá byly na praporu rozděleny stejnoměrně a nikoliv tak, aby se bylo možno domnívati, že to jsou barvy starého říšského praporu. Na starém říšském praporu byl, jak známo, černý, bílý a červený pruh, kdežto na vlajce, která byla shledána závadnou (nebyl to vůbec prapor, nýbrž jen jakási vlajka, kterou nosívá mládež při každém výletě) na modrém podkladě jest červený okraj s bílým vnitřkem, v jehož středu jest opět černý skobový kříž. Takovéto sestavení barev nebo takovéto symboly nebyly ani před válkou ani nyní v německé říši barvami nebo odznaky německé říše.

Jest tedy jasné, že ve výnose zemské politické správy jde o chybný rozsudek. Max Röhrl se proto také dne 28. října 1926 znovu odvolal a to k ministerstvu vnitra, odvolání není však dosud vyřízeno.

Podepsaní se proto táží pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten dáti si předložiti případ potrestání Maxe Röhrla z Železné Rudy a důkladně jej prozkoumati?

2. Jest pan ministr ochoten zrušiti chybný rozsudek zemské a okresní politické správy a potrestání Maxe Röhrla?

Německé překlady Sbírky zákonů a nařízení jsou vydávány tak pozdě, že se tím působí velké škody německým vrstvám, majícím značný zájem na tom, aby rychle dostaly znění nových zákonů. Tak n. p. částky 81 a 85 Sbírky zákonů a nařízení, jež vyšly 25. a 27. září 1926, byly v německém vydání vydány teprve 6. listopadu 1926, tedy o více než 5 neděl později. Nelze nehlédnouti, proč se vydávání německých překladů tak příliš protahuje. Bylo by snad lze pochopiti, že se německé vydání zvláště velkých a objemných zákonů opozdí o několik dní. Není však rozhodně přípustno, aby vycházelo s několika týdenním opožděním. V tomto případě jde dokonce o krátké zákony, jejichž znění bylo již dávno známo a mohlo býti zajisté z velké části přeloženo již tehdy, než se stalo zákonem.

Tážeme se tedy vlády:

Jest ochotna příště zameziti, aby německé vydání Sbírky zákonů a nařízení nevycházelo s takovým zpožděním?

Jest vláda ochotna pečovati, aby německé znění zákonů bylo vydáváno co nejrychleji, pokud možno současně s českým vydáním?

Při předvádění kinematografického filmu "Slavnost svazu tělocvičných spolků ve Vídni v r. 1926" naskytly se v Moravské Třebové značné potíže. Tento film pražská censura propustila, škrtnuvši ovšem mnoho obrazů, což již bylo předmětem sněmovní interpelace posl. Krebse. Avšak moravsko-třebovský censurní úřad považuje za nutné vedle toho, co zabavila již pražská censura, zakazovati ještě další věci. Především žádal, aby nápisy obrazů byly dvoujazyčné a když se tomuto příkazu vyhovělo - zakázal censurní úřad nápisy vůbec. Referent města Moravská Třebová pro biograf - městský biograf jest majetkem obce - musil u okresní politické správy podepsati zápis, že se film bude předváděti bez jakéhokoliv označení, by dokonce se v tomto zápise žádalo, aby byl vynechán nejen název a každá vysvětlivka k obrazům, nýbrž také firma půjčovny a že se nesmí ústně nic vysvětlovati.

Poněvadž úředník moravsko-třebovské okresní politické správy se dopustil tak neslýchaného šikanování, jsou podepsaní nuceni tázati se:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten dáti si tento případ předložiti a přezkoumati jej?

2. Jest pan ministr ochoten potrestati censora, jenž své úřední oprávnění velice překročil a dopustil se šikanování?

3. Co zamýšlí pan ministr naříditi, aby se podobné přehmaty při censurování kinematografických filmů již nepřiházely?

Odborné školy pro ženská povolání (dřívější ženské školy průmyslové) octly se v posledních dvou letech v těžké krisi. Třebaže se těší velké oblibě a důvěře občanstva, jež do nich posílalo ve školním roce 1925 - 26 přes 17.000 žákyň a 13.000 frekventantek různých kursů, a přes to, že z dívčího školství právě odborné školy mají největší význam pro výrobní schopnost a pro hospodářský rozkvět našeho státu, chová se k nim v poslední době státní správa přímo macešsky. Ačkoliv jiným školským typům dostávalo se a dostává vzorné státní péče, velmi trudné počátky měly ženské odborné školy, jež vyrostly, vyvolána jsouce v život potřebou praktické dívčí výchovy v různých městech jako školy spolkové nebo obecní a jež vesměs trpěly nedostatkem příjmů - jsouce odkázány na výnos školného a na nedostatečné, nepravidelné a nejisté subvence. Byly zjevně odstrkovány v poměru ke školství chlapeckému, státem a zeměmi vydržovanému.

Po státním převratu bylo zadostiučiněno hospodářskému pokroku i spravedlnosti, když byl vydán zákon ze dne 17. února 1922, č. 75 Sb. z. a n. (novela k němu z 20. prosince 1923, č. 252 Sb. z. a n.), podle něhož stát má hraditi personální náklad ženských odborných škol, což se týká asi 900 učitelských osob v celé republice.

Sotva však bylo s postátňováním učitelstva započato, vyšel v prosinci 1924 zákon č. 286 Sb. z. a n. o úsporách ve státní správě, jehož § 5 zakázal pro přechodnou dobu přijímati další osoby do státní služby. Ač toto opatření mohlo býti účelné nebo aspoň snesitelné jenom v takových úřadech a školách, kde byl přebytek nebo alespoň dostatek státních zaměstnanců, byla postátňovací akce přerušena i na ženských odborných školách, trpících vždy takovým nedostatkem interního učitelstva, jaký se nevyskytoval nikdy na jiných školách. Nejenom že není obsazen značný počet učitelských míst, z úsporných důvodů nejsou obsazena na školách o mnohých pobočkách ani místa ředitelská a ředitelské práce vykonávají členové učitelských sborů (někdy velmi staří) pověření správou školy.

Z celkového počtu 74 českých, slovenských a německých ženských odborných škol pouze 6 (šest) má definitivní státní správu nebo ředitele, což jest zjev, jemuž obdobný bychom jinde marně hledali.

Přes to, že letos vydaný zákon č. 103 Sb. z. a n. dovoluje opět přijímati na systemisovaná místa nové osoby, takže není překážky, aby byl prováděn výše zmíněný zákon č. 75 Sb. z. a n. a jeho novela, nebyli dosud postátněni ani zasloužilí a bezvadně kvalifikovaní učitelé, jichž postátnění bylo navrženo již roku 1923 a 1924.

Dosavadní finanční tíseň vydržovatelů dívčích odborných škol, kteří se spoléhali na postátňovací zákon č. 75 Sb. z. a n. a č. 252 Sb. z. a n., bude se stupňovati v katastrofu a rozvrat, nebudou-li tyto zákony provedeny. Chudé obce musely se po vydání zákona č. 75 zavázati ministerstvu školství a národní osvěty, že vystaví vhodné budovy a opatří je drahým zařízením. Závazek svůj většinou již splnily, poněvadž ministerstvo dalo jim určitý slib (podle zákona č. 75), že převezme všechen personální náklad. Stavbou a vybavením školy se zadlužily, předpokládaly však, že milionové stavební náklady budou moci zúrokovati a umořovati, jelikož je stát zbaví osobního nákladu na školu. Ministerstvo však neplní, k čemu se zavázalo. Nezámožné, přirážkami přetížené obce nemohou platiti úroků z dluhů a umořovati jej, a kromě toho ještě uhražovati neztenčený personální náklad na školu, jíž potřebuje poplatnictvo pro výchovu svých dcer a stát pro zvýšení hospodářské výrobnosti.

Proto táží se podepsaní:

1.) Jest vláda ochotna splniti zákon ze dne 17. února 1922, č. 75 Sb. z. a n. a zákon ze dne 20. prosince 1923, č. 252 Sb. z. a n., aby tak bylo co nejdříve pokračováno v přerušené postátňovací akci?

2.) Jest ministerstvo školství a národní osvěty a ministerstvo financí ochotno převzíti do státních služeb ještě v prosinci t. r. skupinu 65 učitelských sil, jichž postátnění bylo povoleno již usnesením ministerské rady roku 1924 a v nichž jest velká většina sil učitelských z občanských škol, jejichž přikázání službou na ženské rodinné školy končí 31. prosince t. r.?

Nový platový zákon stanoví v §u 35 výměru dovolené pro zřízence a podúředníky. Pohraniční finanční stráži odpírají však nadřízené úřady dovolenou na zotavenou, stanovenou citovaným ustanovením zákona s odůvodněním, že prý nejsou pragmatikálními podúředníky a že tedy se na ně toto ustanovení nevztahuje.

I když jest pravda, že pohraniční finanční stráž není kategorií pragmatikální, přece nelze upírati jí nárok na stejnou dovolenou, jaká jest předepsána pro pragmatikální podúředníky, poněvadž dovolená jest v podstatě služebním požitkem a pohraniční finanční stráž jest podle §u 3 nařízení vlády ze dne 18. října 1923, čís. 201 Sb. z. a n. co do služebních požitků postavena na roveň podúředníkům pragmatikálním; přísluší jí tedy také stejný nárok na dovolenou z tohoto titulu zákonného, ale i z titulu zaměstnavatelské slušnosti, pro její vysilující, namáhavou, zodpovědnou a nebezpečnou službu na hranicích v nehostinných krajích, vzdálených veškeré kultury.

Dostává se jí tedy podivné odměny za to, že s nasazením života hájí hranice i finance státu věrně a poctivě.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra financí:

1.) Ví o tom pan ministr?

2.) Jest pan ministr ochoten naříditi podřízeným úřadům, aby neupíraly pohraniční finanční stráži zákonem i slušností zaměstnavatelskou odůvodněnou výměru dovolené, stanovenou v §u 35 nového platového zákona?

3.) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil neb zaříditi hodlá?

Tak zvaní kontroloři lichevního úřadu dělí se na 3 kategorie: 1.) Kategorie zaměstnanců přijatých policejním ředitelstvím v lednu 1919 (jako kancel. pomocníci), 2.) zaměstnanci legionáři, 3.) zaměstnanci, přijatí jako smluvní kontroloři. Všem těmto kategoriím byly později dekrety pozměněny a byly zařazeny jako smluvní síly na 1měsíční výpověď. Dosavadní jejich kroky jak v ministerstvu zásobování, tak vnitra, aby kontroloři lichevního úřadu byli zařazeni do kategorie pragm. zaměstnanců, byly bezvýsledné. I veřejný denní tisk konstatoval, že oni to byli, kteří jmenovitě v létech po převratu 1919 - 1921 zachránili republice miliony korun československých, a jenom svědomitým vykonáváním služby, neúplatností umožnili, že nezřízené lichvě učiněna byla částečně přítrž. Jest samozřejmo, že tím znemožnili se jak u obchodníků tak i u soukromých podnikatelů a dnes, kdyby byli ze státní služby propuštěni, neobdrželi by soukromého zaměstnání právě z těchto důvodů. Jsou mezi nimi lidé ženatí, otcové rodin, i mnoho legionářů (asi 10). Bylo by aktem spravedlnosti, aby tito lidé při event. zrušení ministerstva zásobování byli alespoň zajištěni jako definitivní zaměstnanci u jiných resortů. Finanční náklad s tím spojený nebyl by veliký, poněvadž se jedná celkem asi o 40 osob. Všichni tito zaměstnanci jsou vedeni ve statutu min. zásobování. Úřední sídlo mají v Praze a odtud jsou posíláni na kontroly po všech městech republiky.

Poněvadž se ministerstvo zásobování pomalu likviduje, táží se podepsaní vlády:

1.) Co hodlá učiniti pro zabezpečení vpředu uvedených zaměstnanců?

2.) Jakým způsobem míní existenci jejich vyřešiti?

3.) Jest ochotna sděliti podepsaným, co zamýšlí ve prospěch těchto zaměstnanců učiniti, nebo již učinila?

Bochov jest okresní město, čítající dnes kolem 2000 duší, z toho 100 duší českých - většinou státních zaměstnanců - tudíž lidí ne skvěle situovaných. V místě jest okresní soud se 6 zaměstnanci, berní úřad též se 6 zaměstnanci, poštovní úřad s 13 zaměstnanci, stanice poštovní automobilové dopravy s 3 zaměstnanci, četnická stanice se 4 zaměstnanci, česká škola s 1 učitelem, tedy úhrnem 33 státních zaměstnanců. Z toho jest 14 Čechů a 19 Němců. Čechů ženatých 7 a svobodných také 7. Mimo to jest zde železniční úřad se 14 zaměstnanci, - povětšině českými - ježto jest zde obytná budova pro železniční zaměstnance. Česká škola čítá 15 dětí. Nadřízené úřady nemohou přesazovati sem české zaměstnance, ježto není pro ně bytů. Německé obyvatelstvo českému člověku bytu nepronajme, pouze je-li k tomu donuceno okresní správou politickou, ale jen byty takové, které žádný Němec nechce. Můžeme ukázati na byt montéra Bícy a poštovního zřízence Kolouška.

Předsednictvo ministerské rady se usneslo v poradě dne 2. listopadu 1925, aby do nového stavebního programu byla zařazena stavba domu pro státní zaměstnance v Bochově. Po delší době projevilo jediné ministerstvo pošt ochotu přispěti na uskutečnění této stavby nákladem, který připadá na tři byty. To bylo 25. května 1926. Dosud však nebylo ničeho učiněno.

V blízkém okresním městě Žluticích (sídlo okres. polit. správy), které není obyvatelstvem o mnoho početnější, se už dům pro státní zaměstnance staví. Proč Bochov jest stále opomíjen, jest nám hádankou.

Při té příležitosti dovolíme si poukázati na jednání obce. Ve všech vesnicích ve zdejším okolí zříme označení úřadů též v českém jazyku - v Bochově však nikoliv. Dle výroku městského tajemníka prý to Bochov nepotřebuje. Snad prováděcí nařízení k jazykovému zákonu i jazykový zákon pro Bochov neplatí.

Vystrojení městské policie není republikánské. - Silniční koty, označení okresní správní komise, okresní nemocenské pokladny, označení zájezdních hostinců, vše jest jen německé jako někde v "Reichu". Marně domáhá se bochovská menšina nápravy. Žádala vojenskou posádku, která byla by dobře ubytována v neobydleném zámku Kysíbl od Bochova hodinu vzdáleného. Poukázala na nebezpečí organisace "Kriegsfreunde", na způsob psaní německého tisku, plného štvanic proti státu, - ale marně.

Žádala, aby vládní kruhy poskytly menšině ochrany - nebylo však učiněno ničeho.

Při této příležitosti dovolíme si poukázati i na stav místnosti poštovního úřadu: Dvě malé díry, tmavé, začouzené, slouží za čsl. poštovní úřad, kde pracuje 13 zaměstnanců. Věříme, že kdyby byl přednostou Němec, obec poskytla by čsl. správě poštovní jistě jiné místnosti. Sám obvodní lékař Dr. Pfeifer - Němec - prohlásil, že jest to lidomorna. Nemohla by poštovní správa postaviti budovu pro poštovní úřad?

Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády:

1. Jest ochotna postaviti pro státní zaměstnance v Bochově obytný dům a pro poštovní úřad novou, vhodnou budovu?

2. Jest ochotna přeložiti do Bochova české státní zaměstnance a tamní zaměstnance německé do českého území, aby se přiučili státnímu jazyku?

3. Jest ochotna naříditi české označení obecního úřadu, okr. správní komise, silničních kot a republikánské uniformování městské stráže?

4. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v těchto věcech zařídila, aneb hodlá zaříditi?

Občanští zaměstnanci voj. správy na Slovensku a Podkarpatské Rusi podali ústní i písemné prosby o přiznání slovenské výhody již za předchozího ministrování pana ministra Udržala.

Záležitost pokročila již tak daleko, že M. N. O. vypracovalo příslušný návrh, ale po odchodu pana ministra Udržala z úřadu ministra N. O. celá záležitost uvázla.

Občanští zaměstnanci byli ve službách voj. správy na Slovensku a Podkarpatské Rusi většinou již v roce 1919 - 1921 a proto jejich platy byly upraveny podle zásad pro úpravu hmotných a osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku, schválených v ministerské radě dne 27. července 1920, č. j. 22.047 m. r. ex 1920, V. V. č. 47/1920, čl. 498.

Tyto zásady nabyly platnosti dnem 1. srpna 1920 a upravovaly platy tak, že dosavadní plat měs. 969.- Kč klesl během několika měsíců na 834.- Kč. V tomto směru, na existenci obč. zaměstnanců tak bolestně doléhajícím, nabyly tyto zásady okamžité platnosti, ale neprati tomu nebyly až dosud ani v nejmenším uplatněny v těch ustanoveních, která skýtala byť i nepatrná zlepšení obč. zaměstnancům.

V odst. II/-A- výslovně se praví: "jmenování oficiantů nemusí býti vázáno na podmínku tříleté služby jako kancel. pomocník", ale z občanských zaměstnanců nebyl však jmenován dříve ani jeden.

Dle odstavce II/-B- bylo možno po jmenování oficianty přiznati vyšší stupně služného a to přiměřeně jako zaměstnancům do hodnostních tříd zařazeným, u nichž tento postup mohl býti přiznán až o 1 hodnostní třídu a 2 stupně, tedy v některých případech až o 10 roků dříve.

Rovněž tohoto ustanovení nebylo pro obč. zaměstnance použito a proto ani jediný z nich neobdržel vyšších stupňů služného, čili "slovenskou výhodu", ačkoliv v této záležitosti M. N. O. v r. 1923 - 1926 podali množství proseb písemných i ústních.

Jistě jest velikou nesrovnalostí, že nebyla zásadně provedena příznivá ustanovení odst. II/A a II/B t. j. nebyli jmenováni oficianty v kratší lhůtě, než 3leté a nepřiznány jim vyšší stupně služného, ale naproti tomu okamžitě provedena ustanovení pokud se týkala snížení požitků.

Občanští zaměstnanci u voj. správy jsou nejhůře placení zaměstnanci vůbec a žádná kategorie toto opomenutí tak bolestně nepocítila, jako jej pociťují právě tito zaměstnanci a jich ubohé rodiny. Tito zaměstnanci jsou oddanými služebníky státu, pilně a poctivě plných 5 - 7 roků konají na Slovensku, resp. v Podkarpatské Rusi své povinnosti a práce povětšinou velmi kvalifikované, ačkoliv pro jejich práci a pro spravedlivou její odměnu není pochopení. Toto vědomí bolí dvojnásob. Mimo výše uvedené byla však i jiná ustanovení, jejichž použití, podobně jako u jiných resortů státní správy, mohlo aspoň částečně odměniti pilnost a kvalitu výkonu. Těchto ustanovení však rovněž v resortu M. N. O. zásadně nebylo použito pro obč. zaměstnance voj. správy.

Ani jediný nebyl po jednom roce pomocnické služby jmenován kancel. oficiantem podle § 1., nař. vl. č. 130 z r. 1920 a dále ani jednomu z nich nebyly přiznány vyšší požitky podle nař. min. ze dne 25. ledna 1914, č. 21 § 10, odst. 1., v důsledku vyšší kvalifikace. Postup při provádění usnesení min. rady z 27. července 1920, V. V. č. 47/1920 a vládních nařízení výše citovaných způsobil, že tito zaměstnanci se svými rodinami žijí ve velké nouzi a bídě a jejich příjmy zůstaly daleko za příjmy těch kategorií, s nimiž jistě mají stejné vzdělání i výkony.

Ve svých žádostech stále poukazovali na tuto prostou skutečnost, že mají totéž vzdělání a tentýž pracovní výkon jako rotmistři služby účetní i manipulační, jimž byla slovenská výhoda přiznána započítáním 8 roků do postupu (4. bývalé plat. stupnice) a že tedy jest spravedlivé, aby i obč. zaměstnancům dostalo se platového zvýšení v téže výměře, neboť mají stejné zásluhy o konsolidaci vojenské administrativy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a stejně trpí panující drahotou.

Toto stanovisko M. N. O. téměř před dvěma roky v zásadě uznalo a dle toho také vypracovalo příslušný návrh, který však, snad pro nesouhlas ministerstva financí, nebyl dosud projednán, ačkoliv vedoucí orgánové admin. odd. M. N. O. deputacím slibovali brzké a příznivé vyřízení této záležitosti.

Stát nemá na tom zájmu, aby slovenské výhody nedostala jedna tak nečetná a málo placená složka, povětšinou váleční invalidé, resp. legionáři. Zde by šetrnost jistě nebyla na pravém místě. Ještě věříme ve spravedlnost a proto doufáme, že Vy, pane ministře, jejich prosbu neoslyšíte a jich se zastanete, aby spravedlnost zvítězila a aby se jim dostalo a dodatečně nahradilo to, co jim podle zásluhy patří a co jim po dlouhá léta neprávem jest odpíráno.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra Národní Obrany:

Jest pan ministr ochoten konečně příznivě rozhodnouti pro přiznání slovenské výhody občanským zaměstnancům na Slovensku a v Podkarp. Rusi v době co nejkratší?

Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil, aneb hodlá učiniti?

Im Jahre 1921 wurde in Reichenberg die "Deutsche Bank in der Tschechoslovakei" gegründet und zwar, nachdem vergebens um die Bewilligung zur Errichtung einer Aktiengesellschaft angesucht worden war, in der Form einer Genossenschaft. Bereits Ende 1922 wurde der Stand des Unternehmens ein direkt ungünstiger, daß eine Fusion mit der "Kreditanstalt der Deutschen" angestrebt wurde. Im Zuge der Verhandlungen stellte sich die Lage der "Deutschen Bank" als direkt trostlos heraus, sodaß die Fusion angelehnt wurde. Im Jahre 1923 sah sich der Verwaltungsrat ändlich gezwungen, den Ausgleich anzumelden, wobei er die Passiven mit 14,195.000 Kč angab. Die Ausgleichbilanz hat aber ergeben, daß sie weit höher waren und mehr als 19¹/₂ betrugen.

Dieser rasche Zusammenbruch der "Deutschen Bank" ist ausschließlich auf Verschulden der Verwaltungsräte und der leitenden Beamten zurückzuführen. Das Unternehmen wurde in einem Maße ausgebaut, das bei seiner finanziellen Grundlage absolut nicht im Einklang stand. Im finanziellen Jahrbuch "Compass" für das Jahr 1922 wurde zwar ein gezeichnetes Kapital von 30 Millionen Kč ausgewiesen, in Wirklichkeit waren aber Ende 1922 an Genossenschaftsanteilen etwa 3,300.000 Kč eingezahlt. Trotzdem wurden in Reichenberg und Teplitz eigene Häuser angekauft, was mit einem Kostenaufwand von 2,700.000 Kč verbunden war, rechnet man dazu die sogenannten Gründungsspesen, welche nicht weniger als 800 000 Kč ausmachten, so ergibt sich, daß schon diese drei Posten höher sind, als das eingezahlten Kapital. Auch der Beamtenapparat war weitaus größer, als es dem Geschäftsumfange des Unternehmens entsprochen hätte. Dazu kam eine beispiellose Vernachlässigung der Buchhaltung, namentlich in der Hauptanstalt, aber auch in einzelnen Filialen. Während des ganzen Bestandes der Bank ist überhaupt nie eine Bilanz aufgestellt worden. Ein weiterer schwerer Mißstand, der die Verluste der Bank wesentlich vegrößert hatte, waren die Spekulationsgeschäfte der Anstalten, welche diese mit Wissen und Duldung des Verwaltungsrates mit vergeschossenen Geldern der Bank machten. Namentlich einzelne Filialleiter haben durch solche Spekulationen das eigene Institut schwer geschädigt. Es ist klar, daß nicht nur die leitenden Beamten, sondern vor allem die Mitglieder des Verwaltungsrates und des Aufsichtsrates, welche die ihnen obliegende Pflicht der Leitung, Überwachung und Beaufsichtigung in geradezu erschreckender Weise vernachläsigt haben, für das katastrophale Ergebnis verantwortlich gemacht werden müssen. Es hat deshalb auch die Staatsanwaltschaft in Reichenberg gegen die Verwaltungs- und Aufsichtsräte, sowie gegen die leitenden Beamten, insgesamt 30 Personen, die Anklage wegen fahrlässiger Krida erhoben, welche bereits im Juli vorigen Jahres rechtskräftig wurde.

Die Gläubiger der Deutschen Bank sind durch diesen Zusammenbruch auf das schwerste geschädigt worden. Es befanden sich unter diesen Gläubigern neben 95 gemeinnützigen Unternehmungen mit Forderungen im Gesamtbetrage von etwa ³/₄ Milionen und 17 Spar- und Vorschußvereine, deren Forderungen etwa 3 Milionen ausmachen, vor allem 1984 Spareinlagen, nahezu ausschließlich der unbemittelten Bevölkerung angehörigen Personen, welche ihre Einlagen von rund 10,478.000 Kč nahezu vollständig verlieren.

Das Kuratorium des Sanierungsfondes nach dem Gesetze vom 9. Oktober 1924, Nr. 237 Slg. d. G. u. V. macht die Zuweisung eines entsprechenden Betrages an die notleidende Bank davon abhängig, daß die schuldtragenden Verwaltungsräte nach Maßgabe ihres Vermögens zur Schadengutmachung mit hereingezogen werden. Da es sich dabei durchwegs um wohlhabende Leute handelt, ist diese Bedingung begreiflich. Die Voraussetzung dafür ist aber, daß das Strafverfahrens andlich dem Abschlusse zugeführt wird. Daß dies nicht geschehen ist, obwohl die Anklageschrift seit mehr als einem Jahre, eingebracht worden ist, hat in der durch den Zusammenbruch betroffenen Bevölkerung große Mißstimmung hervorgerufen und den Verdacht erweckt, daß bei der Verschleppung des Strafverfahrens politische Einflüsse im Spiele seien. Gerade unter diesen Umständen war es im eigenen Interesse der Justizverwaltung gelegen, wenn sie für die Bescheunigung des Verfahrens Sorge trüge. Die Regierung hat der Schaden von den Einlegern, soweit sie aus mittellosen Personen oder aus gemeinnützigen Institutionen bestehen, abgewendet und wenigstens gemildert wird.

Wir fragen daher die Regierung:

Ist die Regierung gewillt, dafür Sorge zu tragen, daß unvorgreiflich dem im Zuge befindlichen Strafverfahren gegen die am Zusammenbruch der Deutschen Bank schuldigen Personen von den Bestimmungen des Gesetzes vom 9. Oktober 1924, Nr. 237 Slg. d. G. u. V. zugunsten mittelloser oder gemeinnütziger Einleger der Deutschen Bank Gebrauch gemacht wird?