II. volební období. | 3. zasedání. |
Národní shromáždění republiky
československé usneslo se na tomto zákoně:
Platnost zákona č. 53/1925 Sb. z. a n. prodlužuje
se do konce roku 1930.
(1) Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1. ledna 1927.
(2) Provedením jeho se pověřují všichni
členové vlády.
Podle §u 4 zák. ze dne 22. prosince 1924, č.
289 Sb. z. a n., má se krýti náklad, který
vzešel výplatou odměn pro státní
zaměstnance, mimo jiné z výnosu dávek
za úřední úkony. Ku provedení
tohoto zákonného ustanovení vydán
byl zákon č. 53/1925 Sb. z. a n., kterým
byla vláda zmocněna, aby za úřední
úkony ve věcech správních, které
se dějí podstatně v zájmu soukromém,
pak za udělení oprávnění a
poskytnutí výhod vybírala vedle kolkových
poplatků zvláštní dávky a aby
vydala za tím účelem dávkové
řády pr o jednotlivá odvětví
správní. Současně bylo umožněno
§ 10 tohoto zákona zavedení podobných
dávek zemským správním výborům
(komisím) a okresním správním komisím
(silničním výborům).
Ku provedení tohoto zmocňovacího zákona
č. 53/1925 Sb. z. a n. vydala vláda pro všecka
ministerstva (vyjímajíc ministerstvo pro zásobování
lidu a ministerstvo pro sjednocení zákonů
a organisace správy), pak pro státní úřad
statistický dávkové řády, obsahující
výpočet dávce podrobených úředních
úkonů a výši dávek a vedle toho
sazbu všeobecnou, platnou pro všechny odbory správní
(vl. nař. č. 163/1925 a 185/2 Sb. z. a n.).
Vyměřovací a vymáhací řízení
bylo v prováděcím nařízení
č. 163/1925 Sb. z. a n. po přání Národního
shromáždění tak upraveno, aby bylo co
nejjednodušší. Dávka se vybírá
pokud možno při úkonu samém a to zhusta
pomocí bloků. Výměr dávky se
připojí zpravidla na konci vyřízení
k úřednímu úkonu.
Dávky, vybírané podle těchto dávkových
řádů, vynesly za zbývající
část roku 1925 (dávkové řády
č. 163/1925 platily od 22. července 1925 a řády
č. 185/1925 od 9. září 1920) 12,122.984
Kč a vynesou pravděpodobně za rok 1926 přibližně
35 mil. Kč.
Vzhledem k tomu, že výnos dávky byl určen
ke krytí pouze přechodných odměn pro
státní zaměstnance, jakož i ku povaze
zákona jako zmocňovacího, byla obmezena jeho
platnost do konce roku 1926.
Poněvadž však mezitím provedená
definitivní úprava platů zaměstnaneckých
přinesla vzrůst výdajů a vláda
výnosu dávek a úřední úkony
nemůže postrádati, předkládá
osnovu zákona, umožňující další
vybírání těchto dávek.
I odůvodnění dávek za úřední
úkony se poznamenává:
Kdežto systém soudních poplatků v republice
platící béře v dostatečné
míře zřetel na různost jednání,
aby co možno nejvíce kryl vyšší náklady
s některými soudními výkony spojené
(odstupňování poplatku z podání
podle ceny sporného předmětu a z protokolů
podle doby trvání soudního jednání);
vybírá dále v řízení
nesporném vedle poplatku z jednotlivých podání
a protokolů ještě paušální
poplatky - slučuje tedy systém jednotlivých
poplatků s poplatky paušálními - zůstává
zdanění úředních úkonů
ve správním řízení ve
staré ztrnulé formě poplatků z jednotlivých
úředních úkonů (protokol, licence),
to jest fixních poplatků, které jen v nedostatečné
míře kryjí náklady správního
řízení.
Poválečné zákonodárství,
uznávajíc, že ve správním řízení
jde často o úkony, provedené ve veřejném
zájmu, hledělo zdaniti intensivněji aspoň
takové úřední úkony, které
provádí stát u vykonávání
své výsostné pravomoci a které se
dějí podstatně v zájmu soukromém.
Zvláště se to týká různých
oprávnění a výhod, které stát
poskytuje. Tak se stalo po prvé v Prusku v roce 1923 (Gesetz
über staatliche Vervaltungsgebühren vom 29. September
1923, Preuss. Gesetzsammlung str. 445 ex 1923). Správní
poplatky jsou buď fixní nebo stanoví je úřad,
úkon projednávající, v určitých
číselných mezích, při čemž
odpadá placení kolku.
Osnova zákona č. 53/1925 navrhla vybírání
dávky z úředních úkonů
vedle státních kolkových poplatků,
tedy jako jejich doplněk, takže zvláště
při dávkách, stanovených v určitých
číselných mezích, je spojen, jako
v řízení nesporném, systém
jednotlivého poplatku s poplatky paušálními,
sloužícími k tomu, aby se postihl pokud možno
skutečný náklad, s projednáním
věci spojený. Tuto cestu, totiž ponechání
kolkových poplatků z podání a licencí
vedle oplatků z úředních úkonů
zvolilo též Rakouska (viz Bundes - Verwaltungsabgabenverordnung
č. 444/25 Bundesgesetzblatt für Österreich).
Dělo se to patrně jako u nás proto, že
poplatky kolkové z podání jsou v celku nepatrnými
a hlavně platí se bez ohledu na to, jestli se žádosti
vyhoví nebo ne, kdežto dávka z úředních
úkonů platí se při udělení
oprávnění a poskytnutí výhody
jen tehdy, když oprávnění nebo výhoda
v soukromém zájmu strany skutečně
byla povolena.
Výše dávky je stanovena buď pevnou sazbou
anebo v určitých číselných
mezích. Pevné sazby užívá se
většinou pro případy, kde úřední
úkon je co do obsahu zpravidla stejně velký
anebo kde (jako na př. při koncesích) na
majetkovou výhodu koncesí poskytnutou má
v podstatě vliv jen určitá okolnost, na př.
velikost místa, tedy okruh zákaznictva, na který
může osoba oprávněná počítati
a kde stanovení fixních dávek uspoří
úřadu práci a odpovědnost za stanovení
dávky v číselných mezích v
zákoně stanovených. V případech,
kde se takto postupovati nedá, volí se sazba v určitých
číselných mezích, v kterémžto
rámci úřad stanoví výši
dávky podle výše nákladů, které
projednání věci způsobilo, hlavně
tedy podle rozsahu a obtížnosti jednání,
významu věci pro stranu, podle majetkové
výhody, která straně z toho vznikne a také
vzhledem k majetkovým poměrům, poněvadž
stát osvobozuje osoby chudé a vědecké
zásady poplatkového práva nevylučují
bráti zřetel též na platební
schopnost žadatele (viz zvláště: Dr Ehlers:
"Stellung der Gebühr im Abgabesystem" Finanzarchiv
XIII:1896).
Moderní zákonodárství zná podobný
postup, jak svědčí o tom Bavorský
Kostengesetz, který normuje podobné sazby, pohyblivé
jak v řízení soudním, tak i mimosoudním
a nařizuje odstupňování dávky
v jednotlivém případu podle obsáhlosti
případu, obtížnosti jednání,
významu věci pro občanský život
a podle daňové schopnosti poplatníka (čl.
175, 114 bavorského zák. ze dne 16. února
1921 (Kostengesetz), G. V. Bl. str. 134). Podobnou normu obsahuje
Pruské prováděcí nařízení
o správních poplatcích (§ 11 der allgem.
Verwaltungsgebührenordnung vom 29. Dezember 1923, G. S. 1924
S. 1.).
Co do formy se rozhodla vláda navrhnouti Národnímu
shromáždění pouhé prodloužení
platnosti původního zmocňovacího zákona,
vycházejíc se stanoviska, že skutečné
potřebě praktického života tento způsob
nejlépe vyhovuje, ježto dodává systému
větší pružnosti a umožňuje
mu rychleji se přizpůsobiti změnám
poměrů. V důsledku toho mají býti
detailní dávkové řády jako
původně tak i nadále odkázány
na zvláštní vládní nařízení.
Cestu nařizovací volilo také Prusko (Gesetz
über staatliche Verwaltungsgebühren vom 29./9. 1923
G. S. str. 455) a Rakousko (Bundesverwaltungsabgabenverordnung
No. 444 Bundesgesetzblatt 1925).
Při tom navrhuje vláda, aby platnost nového
zákona byla omezena do konce roku 1930, poněvadž
soudí, že do té doby bude Národním
shromážděním projednán jednotný
poplatkový zákon, do něhož mají
býti dávky za úřední úkony
včleněny.
Zemské správní výbory (komise) a okresní
správní komise (silniční výbory)
sice ustanovení § 10 zák. č. 53/1925
Sb. z. a n. dosud nepoužily, hlavně proto, že
oprávnění toto bylo časově
omezeno. Kromě toho se dějí agendy jejich
skoro výhradně ve veřejném zájmu.
Přes to však ponecháno toto ustanovení,
aby těmto autonomním úřadům
bylo umožněno vybírat podobné dávky
(jak je tomu již u obcí dle zákona č.
329/1921 Sb. z. a n. a u žup dle zákona č.
126/1920 Sb. z. a n.).
Vláda doporučuje, aby osnova byla v obou sněmovnách
přikázána výboru rozpočtovému
k podání zprávy ve lhůtě co
nejkratší.