II. volební období. | 3. zasedání. |
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi trvá od založení
republiky v otázce státního občanství
a příslušnosti chaos, jehož příčiny
jsou:
1. že zákon č. 236/1920 neodpovídal
ustanovením mírových smluv a uherským
zákonům platným v této věci
na Slovensku a Podkarpatské Rusi;
2. že nejvyšší správní soud
nesprávně a protizákonně interpretoval
§ 10 uher. zák. čl. XXII z r. 1886;
3. že vláda měla zájem, aby tohoto chaosu
bylo využíváno k policejním opatřením
proti širokým, chudým a politicky nepohodlným
vrstvám obyvatelstva.
Náš iniciativní návrh zákona
z r. 1924 tisk č. 4690, který otázku státního
občanství a příslušnosti řešil
radikálně dle skutečných potřeb
obyvatelstva i v duchu mírových smluv, dle nichž
každému, kdož měl 20. října
1918 na území republiky stálé bydliště
nebo příslušnost do některé obce
na území republiky ležící, bylo
ipso jure přiznáno státní občanství,
nebyl vůbec projednáván.
Zákon č. 152/1926 podle návrhu poslance Dérera
a Szent-Iványho byl usnesen jako zákon ústavní.
Tento zákon však nepřinesl nápravy oněm
desetitisícům chudých lidí, jichž
nejzákladnější právo bylo popíráno
a kteří po mnohaletém pro následování
a nejistotě chtěli konečně dojíti
svého práva.
Příčina dále trvající
zoufalé situace těchto lidí vězí
v tom,
a) že zákon č. 152/1926 je nedostatečný
a
b) že provádění zákona jest zdlouhavým
byrokratickým řízením, které
díky protizákonnému vměšování
se policejních a četnických úřadů
činí nejen hodnotu zákona, ale i samotné
zákonodárné sbory směšnými.
I. Nedostatky zákona jsme objasnili již při
jeho projednávání. Dle důvodové
zprávy návrhu zákona (tisk č. 225)
návrh zákona je kompromisom medzi stanoviskom najvyššieho
správného súdu a praxe a výkladom
uradov býval. Uhorska.Ť Toto přiznání
již samo o sobě znamená, že zákon
není žádným konečným řešením,
nýbrž právě jen kompromisem, a doba
jež od počátku účinnosti zákona
zatím uplynula, ukazuje, že situace je dále
neudržitelná.
Zákon, zejména zákon ústavní,
upravující otázku státního
občanství, musí býti jasný
a nedvojsmyslný a musí určovati objektivní
podmínky. Každý, kdož vyhovuje těmto
objektivním podmínkám, má míti
možnost, aby svá práva ex lege (ze zákona)
krátkou cestou uplatnil.
Zde tomu však tak není. Oprávněný
musí podati žádost (§ 1) a i když
přiloží všechny potřebné
doklady (§ 4), zůstává v nejistotě,
1. bude-li státní občanství ministrem
vnitra uznáno,
2. doporučí-li policejní úřady
splnění jeho práv.
Nynější praxe dává v případě,
že jsou splněny všechny zákonné
podmínky, právo policejním úřadům,
aby činily potíže a aby podávaly libovolné,
nekontrolovatelné, často falešné důvěrné
zprávy, o nichž se žadatel nevyrozumí,
proti nimž nemá žádné ochrany a
žádného odvolání. Děje
se tedy potajmu něco, co znamená, že nejsou
většinou rozhodujícími zákonné
podmínky, nýbrž četnická hlášení.
Tato policejní hlášení jsou ovšem
neodvolatelná a svatá. Četník na vesnici,
který má přátele a nepřátele,
policejní úředník s nejrozmanitějšími
politickými názory, jenž nenávidí
socialistů, jenž má fašistické
sklony, který po své chuti třídí
občany na ťstátotvornéŤ a ťprotistátníŤ,
hlásí ministru vnitra své nejvyšší
mínění, jež jako důvěrné
a nedovolatelné zůstává rozhodujícím.
Co to všechno znamená? To znamená, že
vůle zákonodárných sborů je
věcí vedlejší, že vedlejší
věcí jsou zákonné objektivní
podmínky, že v otázkách státního
občanství na Slovensku a Podkarpatské Rusi
rozhoduje četník a policajt a podle jejich hlášení
ministr vnitra. K čemu potom jakého zákona?
Již diskrecionální právo ministra je
podezřelé a slabinou zákona. Udělení
státního občanství není pak
důsledkem práva, nýbrž aktem milosti.
Tak zv. policejní řízení je protizákonné.
Dle odst. 3, § 4 ťpolitický úrad II. stolice
(županský úrad) ihneď predloží
žiadosť, zodpovedajúcu predpisom predošlého
odstavca ministerstvu vnútraŤ. Podle odst. 4 téhož
paragrafu ťkeď udaje žiadosti nie sú doložené
hodnovernými listinami, úrad vyšetrí
a zistí podmienkyŤ.
Citáty mluví jasně. ťIhnedŤ znamená,
že zákon nedává žádného
oprávnění policejnímu řízení.
A i v případě, když do klady v žádosti
nejsou v pořádku zavádí županský
úřad sám, avšak nikoliv prostřednictvím
četnictva a policie, průvodní řízení
(ťpri čom môže dať prísažne
vypočuť svedkov, stránky a použiť
všetkých dokazovacích prostriedkov podľa
zásad civilného procesného poriadkuŤ).
Provádění zákona je tudíž
neslýchaným, zákon sesměšňujícím,
protizákonným jednáním, k čemuž
zákon nedává žádného oprávnění.
Tato protizákonná praxe činí zkrátka
zákonodárné sbory směšnými
a obyvatelstvo zůstává vzdor zákonu
v rukou policejně četnické libovůle.
Dokud zájemci nemohou svých práv dosáhnouti
eo ipso, ex lege, není zákon žádným
řešením, a dokud je obyvatelstvo podrobeno
tajným špiclovským hlášením,
dotud zůstává na Slovensku a Podkarpatské
Rusi stará policejně státní nejistota
při níž nikdo nesmí míti svobodného
přesvědčení a při níž
oposičně smýšlející člověk
může svého státního občanství
pozbýti a nemůže práv státního
občana nabýti.
II. Zákon je také jinak slabý a vylučuje
celé vrstvy obyvatelstva. Bývalí američtí,
polští, rakouští, němečtí,
srbští a rumunští státní
občané jsou nadále zákonem vyloučeni.
Nepřetržitý pobyt od roku 1906 až do dnešního
dne, tedy plných 20 let je podmínkou příliš
těžkou a vedení důkazu je často
velmi obtížné. Vůbec je důvodová
zpráva návrhu zákona daleko liberálnější,
nežli jeho vlastní předpisy, čímž
navrhovatelé přiznali, že zákon je spěšným,
z mnohých kompromisů se zrodivším nouzovým
zákonem, jenž musí býti co nejdříve
novelisován. Aliney c) a d) odst. 3. § 1 jsou úplně
reakční.
Tážeme se tudíž vlády:
1. Je ochotna do 30 dnů předložiti poslanecké
sněmovně návrh novelisace zákona č.
152/1926 o státním občanství a příslušnosti
na Slovensku a podkarpatské Rusi?
2. Je ochotna z řízení podle cit. zákona
odstraniti protizákonné šetření
četnictvem a policií a naříditi županským
úřadům, aby žádosti o státní
občanství předkládaly přímo
ministerstvu vnitra bez předchozího policejního
šetření?