Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Mimo toho mají politické a policejní úřady vykazovat jako nevítané ty cizince, kteří by u nás hledali práci, obce a zprostředkovatelny práce mají na příkaz ministerstva sociální péče zostřit prováděn evidence cizinců.

To všecko ale neznamená zlepšení situace nezaměstnaného domácího obyvatelstva, neboť při podobných opatřeních v sousedních státech zůstává doma stále stejný hrozivý počet polozaměstnaných a nezaměstnaných.

V jak úzké souvislosti je problém populační s otázkou kapitalistické organisace výroby a spotřeby a jejími důsledky, jakými jsou mimo jiné nezaměstnanost a vystěhovalectví, o tom právě svědčí poměry na Slovensku, kde přichází na svět v jedné rodině 6-10 i více dětí a kde také nejen nemocnost a úmrtnost dětí (hlavně kojenců), ale i počet vystěhovalců je nejnápadnější. Ke všem těmto útrapám druží se bytová tíseň pracujících vrstev. Tato není snad nějakou poválečnou specialitou velkoměst a průmyslových středisk, nýbrž trvalým průvodním zjevem obnoveného kapitalistického systému. Souvisí s problémem drahoty životních potřeb, která pro pracující vrstvy vždy znamená omezení jejich koupěschopnosti, jednak platy, které nejsou nikdy úměrné cenám potřeb, polozaměstnaností a nezaměstnaností - jednak spekulačními akcemi podnikatelů, kteří se neohlíží na katastrofální následky, jež z jejich loupežných tažení chudým vrstvám vznikají.

V Praze na příklad přes všecky usilovné akce zůstává stále 4.000 rodin, t.,j. přes 20.000 osob vůbec bez řádných bytů. Než se bude rozhodovat o tom, má-li býti bytová tíseň zařazena mezi sociální indikace, nechť páni zákonodárci sami navštíví dělnické byty na periferiích, aby poznali jak jsou přeplněné lidmi a nevyhnutelnými věcmi - jak každý nový přírůstek do rodiny znamená nejen katastrofální zhoršení situace celé rodiny, ale kterak pro matku je to zbytečné plýtvání životní silou, mrzačením vlastního organismu, který každým porodem pozbývá pracovní schopnosti a ztrácí těžko získanou kvalifikaci pracovní a to naprosto bezúčelně, poněvadž děcko jest odsouzeno k pozvolnému umírání v takovém přeplněném bytě. Nechť pánové navštíví pověstné barákové kolonie kolem Prahy, kde bydlí řádní pracovití lidé se svými rodinami v poměrech pro kulturního člověka přímo nesnesitelných. Nedostatek vody a kanalisace vůbec znemožňuje udržovati čistotu v takovém měřítku, jako toho vyžaduje potřeba řádně vedených domácností ženy musí donášeti si vodu z daleka a jen pořádkumilovná hospodyně a lidsky cítící lékař pochopí, co to znamená. V případě vypuknutí epidemie nejen že jsou ohroženi obyvatelé kolonií, ale i obyvatelstvo bydlící v městských domech.

Že je třeba uznání sociálních indikací u matek náhodou dosud zdravých v nepříznivých bytových poměrech - o tom svědčí článek ve Věstníku Masarykovy ligy proti tuberkulose z 1. prosince 1920, líčící ťZkušenosti sestry pro sociální péčiŤ z poradny pro plicní choroby v Karlíně. Pisatelka stěžuje si na nedostatek léčebných ústavů pro tuberkulosní a tuberkulosou ohrožené a praví mimo jiné: ťSnažíme se z bytu nemocného, kde je to možné, udělati domácí sanatorium. Kde není jiné pomoci třeba, obmezuje se naše činnost jen na radu. Někdy ovšem vyzní spíše jako ironie a divím se skutečně, že mně ještě za celé mé působnosti nikde nenandali. A není to ironie, když já mám raditi, aby se hodně větralo, když byt nemá oken a dveře ústí do úplně tmavé chodby, takže se v bytě celý den musí svítit - nebo aby nemocný sám spal, když obývá jednu malou místnost až 8 členů a spí na dvou lůžkách a slamníku, který na noc dají na zem, takže nemocný musí spáti s jedním ne-li ještě se dvěma členy, kterým po celou noc tuberkulosu přímo očkuje! Nezřídka jsou byty tmavé, vlhké, malé a nevzdušné. Není divu potom, že takový byt bývá i špinavý, neboť jakou radost může mít rodina z takového bytu, zvláště usídlí-li se zde ještě i nemoc.Ť

To není bolševička, která takto píše - ale je to také člověk neotupělého lidského citu a zdravého úsudku, člověk, který by rád pomohl a ve své bezmocnosti začíná tušit pravé příčiny zla.

Na venkově není líp. Lidé bydlí hůře než dobytek ve stáji. Lidé se rozmnožují, ale není tu zákonem stanovená stavební povinnost těch veřejných i velkých soukromých podniků, podle nichž by tyto musely postavit byty alespoň pro všechny své zaměstnance. Jsou-li kde nové byty k pronajmutí, tedy za takovou cenu, kterou právě ti, kdož bytovou nouzí nejvíce trpí, zaplatit nemohou.

Jak se vážně odpomáhá bytové nouzi na př. v Praze, o tom svědčí oběžník z presidia hlavního města Prahy, ve kterém jsou obecní a veřejní zaměstnanci upozorněni, že ťrada hlav. města Prahy se 15. ledna 1926 usnesla navrhnouti ústřednímu zastupitelstvu, aby obec pražská odebrala postupně zatím 10.000 státních stavebních losů pro své bytovou nouzí trpící zaměstnance. Obecní zaměstnanec trpící bytovou nouzí má, podle tohoto usnesení při svém mizerném platu odebrat 60 stavebních losů po 500 Kč, t. j. tedy za 30.000 Kč celkem, a za to bude mít naději na jednu obytnou místnost - až se ovšem domy postaví!

Jaký tedy div, že za takovýchto poměru rozumné ženy vědomé si veliké své odpovědnosti k dětem žijícím i k těm, které by se do těchto nepříznivých poměrů mohly zrodit, zříkají se mateřství. - A nám se to zdá být velmi podivným, když musíme tyto samozřejmosti zde uvádět právě pro ty zásadní odpůrce této novelisace, kteří zcela určitě sami neřídí se zásadami, jež doporučují pracujícím vrstvám, ani nežijí v poměrech takových, aby měli mravní právo říci: ťmám sice jen 120 až 200 Kč týdně, nejsem existenčně zajištěn, nemám úspor, hrozí mi nezaměstnanost, ale jsem pro rozmnožování počtu vlastních dětí za každých okolností a tedy i pro zachování nejpřísnějších ustanovení potratového zákona.Ť

Právě proto, že většina odpůrců původní novelisace vytýkala návrhu, že jest pracován na zásadě práva ženy rozhodovati úplně samostatně nad vlastním tělem, aby byl ulomen hrot líčeným mravním rozhořčením a umožněno uzákonění novelisace v době co nejkratší, obnoven byl návrh novelisace autory 8. listopadu 1922, tisk čís. 3851 s obmezením beztrestnosti potratu do 3 měsíců těhotenství, jsou-li tu indikace

a) zdravotní, na př. celková tělesná slabost, silná chudokrevnost, různé choroby, které podle úsudku ošetřujícího lékaře mohly by se mateřstvím zhoršiti nebo značně prodloužiti eventuelně i ohroziti život matky jako na př. tuberkulosa, srdeční vady, nemoci ledvin, lues atd....,

b) eugenické na př. syfilis, alkoholism, těžké choroby nervové i tuberkulosa a p. v. u jednoho neb obou rodičů,

c) sociální na př. chudoba, více než 3 děti, existenční nejistota, nezaměstnanost, nedostatečný byt a pod. v.,

d) přípaly svedení mladistvých dívek do 16 let, neboť jich organism není ještě dostatečně silný k řádnému vykonávání mateřské funkce,

e) případy hrubého znásilnění ženy, jehož následkem jest otěhotnění postižené.

Ve všech těchto případech žádá návrh čís. 3851 z r. 1922, aby zavedení umělého potratu bylo dovoleno ale jen jako každý jiný výkon operativní, jedině ústavním lékařem v léčebném ústavu vyjímaje případy takové, kdy je třeba okamžitého zákroku na místě samém v zájmu zdraví a života matky. Rozhodující slovo o nutnosti zákroku má matka a lékař. V návrhu je mimo jiné též uvedeno, jak si má lékař počínat v případech, kde důvody ženy zdají se mu být nedostatečnými, jak má se v takových případech snažit poučit ženu o risiku zákroku a žádati doklady o příjmech, početnosti, bytových a jiných poměrech rodin.

Přes všecky ústupky, učiněné na základě výsledků diskusí v novém návrhu, nestal se tento předmětem sněmovního projednání, neboť presidium ministerstva zdravotnictví odkázala návrh státní zdravotní radě k vyjádření a podle referátu prof. Rubešky vyzněl posudek v ten smysl, že indikace zdravotní, resp. lékařské, jsou už dnes za beztrestné uznávány, avšak není ta zákonem výslovně řečeno, lze tedy uzákonění jich jen vítati: Ovšem je třeba rozšířiti možnost zákroku i po třetím měsíci těhotenství, jelikož bývalí případy, kdy i v měsících pozdějších nastane v zájmu zdraví a života ženy potřeba umělého přerušení těhotenství.

Pokud se týče indikací eugenických, odkazuje referent na výsledky debat ve spolku českých lékařů v listopadu 1919, kdy se jednalo o návrhu zákona doplňujícího obřadnost smlouvy manželské, a opět v listopadu 1921, kdy dr. Wassermann uvedl k diskusi své eugenické a sociální indikace.

Referent však nepodává přehledné zprávy o průběhu těchto diskusí a nelze proto z jeho kusé zprávy o tom učiniti si úsudek o jejím skutečném výsledku. Ale že přece jen debata měla kladný výsledek, vysvítá z toho, že v referátě se doporučuje uvážiti všechny poměry každého případu, a kde hrozí větší pravděpodobnost zdědění vážné choroby, rozhodnouti se pro přerušení těhotenství, což lze zařadit prý pod indikace zdravotní (lékařské).

O znásilnění jako důvodu k umělému potratu praví referent, že by ho bylo zneužíváno, a lékař že by nemohl zjistiti pravdivost údaje. Musilo by prý býti provedeno celé soudní řízení, aby byla potvrzena správnost tvrzení, a - zdravou, vyvinutou ženu nedovede prý znásilnit ani velmi silný muž!

Zcela jisto, že potvrzení údaje o znásilnění vyžadovalo by času a námahy se strany úřadů. Ale mají snad obtíže být důvodem odmítnutí této části návrhů? Což vyšetřování jiného zločinu než znásilnění nevyžaduje též námahy úřadů a výloh, což loupež mrtvého majetku je větším zločinem než loupež spáchaná na ženě znásilněním? Tvrzení, že nelze ani silnému muži znásilniti zdravou ženu, jest pouhou theorií. Snad se může ubránit znásilnění žena, jestliže riskuje raději bezpečnost života. Jsou takové případy známé z denního tisku, kdy lokálka hlásí, že nalezena byla mrtvola pohaněné dívky. Ale kdo má právo kázat ženě, aby se raději dala zmrzačit či zabít než znásilnit? Jak je možno tak ledabyle přejít všecky momenty strachu a hrůzy, kdy zápas ženy s násilníkem musí skončit jejím pohaněním, třebas v nevědomí, nedostane-li se jí včas pomoci?

Jak vzdáleno je vědomí odpovědných kruhů u nás od bolesti a zápasu skutečného života, dovedou-li pánové tak ledabyle posoudit a odbýt tragedie znásilněných žen! A když už je tu obava před zneužitím zákona, lze přece omeziti možnost toho na míru nejmenší. Lze přece pro oprávněnost indikace znásilnění stanovit určité podmínky a sice, že umělý potrat z důvodů znásilnění lze provést beztrestně padle ustanovení tohoto zákona tehdy, jestliže postižená žena v nejkratší době po provedeném činu oznámila vše úřednímu lékaři, který by věc pomocí úřadů vyšetřil s náležitou šetrností vůči postižené a vydal jí pak potvrzení o oznámení, které by jí opravňovalo uchýliti se k odbornému lékaři (do ústavu) v případě, že by následkem prokázaného násilí otěhotněla.

Stejně nesprávným a velmi pohodlným jest stanovisko referenta k indikaci svedení mladistvých dívek do 16 let (podle tohoto návrhu do 17 let).

Zde opět mluví referent všeobecně o možnosti zneužití zákona a sice tentokráte se strany svůdců a vilníků, kteří by prý vyhledávali právě proto nejmladší dívky, aby se zbavili následků a závazků z těhotenství pro ně vyplývajících. Ani státní zdravotní rada ani referent se pravděpodobně těmito dvěma problémy vůbec vážně nezabývali - neboť by nemohli tak povrchně a ledabyle odbýt otázku tak závažnou a pro tisíce vykořisťovaných žen a dívek tak tragickou. Státní zdravotní rada mohla rozebrat otázku do všech důsledků a byla by musela dojít k úsudku: ano, taková indikace je nejen přípustna, ale přímo nutna, aby jí však nemohlo být zneužíváno, tedy za určitých stanovených podmínek.

Je přece všeobecně známo, jakému zneužívání je vydáno na pospas sta, snad tisíce mladistvých dívek v kancelářích, dílnách a jiných různých podnicích a sice hlavně se strany nadřízených. A tu svedení jako důvod k umělému potratu musilo by být zjištěno nejen se vší možnou šetrností vůči postižené, ale také se všemi trestnými následky pro vinníka právě tak jako v případě znásilnění.

V obou případech musí býti vinník při nejmenším donucen uhraditi nejen všecky výlohy spojené s vyšetřováním případu, ale musí také postižené uhraditi výlohy spojené s lékařským zákrokem, ošetření, bolestné a ztrátu výdělku.

Zabýváme se povrchním stanoviskem státní zdravotní rady a jejího referenta vůči dosud uvedeným indikacím proto, že její námitky vůči indikacím sociálním chceme posoudit v souvislosti s námitkami i jiných odpůrců, což bude kapitolou o sobě. Proto také nepostupujeme v pořadí uvedeném v referátu prof. Rubešky a předem ještě chceme poukázat na falešnou morálku, kterou je celý referát prodchnut a která činí z něho polemický článek bez vážného vědeckého opodstatnění. Neboť co je vědecky vážného v námitce proti dovolení umělého přerušení těhotenství za uvedených podmínek, jestliže referent státní zdravotní rady odůvodňuje zamítnutí tím, že ťodpadlo by z větší části užívání prostředků zamezujících těhotenství a celá tíha obmezování potomstva by byla složena na bedra žen k jejich škodě a záhubě. Muži nenesli by žádného risika, žena stala by se obětí mužova rozkošnictví beze vší odpovědnosti, byla by ponížena ve své lidské a mravní hodnotě jako matka budoucích generací. - -Ť

Kdo si pozorně přečetl odůvodnění ahou návrhů potratových, musí prostě užasnout nad touto ťnámitkouŤ. Chceme umožnit chudým ženám přístup k lékařům, kteří by jim byli rádci v otázce odpovědného, regulovaného mateřství, ukazujeme jedině možnou cestu k omezení počtu potratů a všech těch katastrofálních následků pro postižené, bezradné ženy, chceme, aby vhodnou radou v pravý čas byly ženy vůbec chráněny před pohlavním otroctvím a jeho následky, a to všecko že znamená ponížení ženy? Má-li být ženě zaručeno mateřství dobrovolné, regulované zájmem rodiny, společnosti i vlastní osobnosti, v čem vlastně vidí pan referent státní zdravotní rady ponížení lidské a mravní hodnoty ženy jako matky budoucích generací?

Opak je pravdou! Dosavadní a vůbec jakákoliv trestní ustanovení potratová jsou pro ženu jako člověka nedůstojná, neboť ji snižují na pouhý rodicí aparát bez nejprimitivnějších lidských práv jak v manželství tak i v mateřství. Rodinné právo u nás dosud platné je toho zahanbujícím dokladem stejně jako dosud platná ustanovení potratová. Vždyť už stylisace starých potratových ustanovení sama svědčí o nízkém názoru na ženu, kde matka je nazývána ťosobou ženskouŤ, provinilý muž však je zván prostě ťotcemŤ.

Stejně povrchní jsou námitky referenta státní zdravotní rady proti indikacím sociálním. Jsou to vlastně námitky rázu především formálního týkající se možnosti zjištění sociálních poměrů těhotné, ač v návrhu 3851 velmi jasně a určitě se praví, za takých okolností může lékař operativní zákrok odmítnouti a působiti na ženu vysvětlením o risiku zdraví, života i možnosti příštího mateřství vítaného. Stejně jasně se praví v návrhu, že má lékař právo v případech oprávněných pochybností žádati příslušné doklady o sociálních poměrech klientky, a jsou-li nedostatečné, mají se obrátiti na úředního lékaře první stolice, který jest povinen pravdivost údajů co nejrychleji a zevrubně vyšetřiti atd.... Další námitkou je, že potrat může způsobiti více škod než porod a přírůstek dítěte. O škodlivosti porodu a potratu bylo zde už pojednáno, pokud se týče posouzení se stanoviska sociálního, to nejlépe může posouditi žena sama, tolik soudnosti jí musí přiznati každý pokrokově smýšlející a normálně cítící člověk. Vždyť ona nese všecko risiko těhotenství, porodu i šestinedělí a ve většině případů dnes i veškeré další starosti o výživu a výchovu dítěte - patří jí tedy také zcela přirozeně právo rozhodovati a rozhodnouti ve sporném případě o tom, zda jsou tu všecky příznivé podmínky pro mateřství či nikoliv.

Vítěznou, ba slavnostní námitkou má však být ta, že choroby sociální, tedy bídu a pod. v. je třeba léčiti prostředky sociálními, pojištěním v mateřství, v nezaměstnanosti, sociální péčí atd.... - ve skutečnosti však je pouze dokladem, jak málo znalí někteří jinak vynikající lékařští odborníci strukturu dnešního společenského zřízení, když ještě věří v možnost uskutečnění humanitních účinných zřízení v jeho rámci.

Jeden z nejseriosnějších odpůrců sociálních indikací JUDr. Milan Janů ve své velmi pečlivě propracované přednášce o potratové otázce, kterou pronesl, na sjezdu Čsl. ochrany matek a dětí v Hradci Král. v roce 192 uznává, že ač bylo v prvním volaném Národním Shromáždění podáno několik návrhů zákonů na vybudování ochrany mateřství a sice od několika žen poslankyň a to: -návrh čís. 698 na doplnění ustanovení zákonného pojištění pracujících vrstev povinným pojištěním mateřským - návrh čís. 1008 na převzetí péče o nemajetné šestinedělky a novorozené děti státem a návrh čís. 1042 o ochraně matek a kojenců a ještě jeden návrh čís. 3805 na vydání zákona o podpoře v mateřství - tedy všecky tyto návrhy zůstaly z největší části pouze zbožným přáním ženských vrstev lidových. Dále zdůrazňuje, jak smutně dopadla otázka ochrany mateřství v zákoně o sociálním pojištění. Zabezpečuje se sice jen určité části žen pracujících vrstev (nikoliv všem pracujícím ženám) pomoc porodní asistentky, event. lékaře a peněžitá podpora ovšem naprosto nedostatečná, tile úplně se pomíjí ústavní péče o rodičky, ač je i laikům pochopitelný její velký význam zdravotní i sociální, ba tuto péči přímo vylučuje, ač léčebny pro pijáky do výhod pojištěnců zahrnuje.

Je opravdu nepochopitelno, proč tedy setrvávají někteří naši lékařští odborníci na svém stanovisku proti sociálním indikacím, když sami žalují na sociální bídu jako hlavní z příčin poklesu porodnosti a zvýšení počtu potratů a sami uznávají úzkou souvislost mezi oběma společenskými jevy.

Že na populaci mají sociální poměry pracujících vrstev rozhodující vliv, o tom svědčí sama statistika o počtu porodů v Čechách v různých letech, uvedená v článku ťOtázka populační a Čsl. ochrana matek a dětíŤ, uveřejněném v Národních Listech 13. prosince 1923 prof. Drem Rubeškou:

Na 10.000 obyvatel připadlo v Čechách porodů jak následuje:

Ale přes tyto dokázané skutečnosti uplatňují se v celém státním zřízení stále určitěji a tvrději tendence svědčící o tom, že ochrana matek a dětí nebude prováděna v celém rozsahu cestou zákona, t. j. soustavně, plánovitě, za vedení a vydatné pomoci státu, zemí a obcí.

Jakkoliv paragr. 126 ústavy republiky Čsl. ujišťuje, že manželství, rodina a mateřství jsou pod zvláštní ochranou zákonů, ve státním rozpočtu po celá léta a také i pro rok 1926 nenajdete jediné položky pro plánovitou zákonnou ochranu a podporu mateřství žen pracujících vrstev, ba nenajdete ani dostatečných obnosů na ochranu dětí.

Podle statistik,Je v ČSR. na 3000 výdělečně pracujících žen (vdaných, vdov a rozvedených), které mají většinou děti, musí ale za prací - a tu není ani plánů, jak zabezpečiti jejich děti před následky nedostatečné péče. Jen v Čechách připadá na 8996 obcí pouhých 50 jeslí, z nich jen 21 veřejných a 543 opatroven!

Na Moravě na 2869 obcí připadá 20 Jeslí a 418 opatroven (viz brožura Anny Malé ťO výdělečné práci ženŤ). Jaký div, že následkem nouze, podvýživy, špatného bydlení a nedostatkem nutné péče umírá u nás do 1 roku každé páté novorozeně, ostatní že podléhají tuberkulose bud záhy v dětství nebo když dorůstají. Dokazuje to Dr. Hnátek ve svém článku ťDůležitost a práce Čsl. ochrany matek a dětíŤ uveřejněném ve ťZprávě o činnosti spolku Čsl. O. M. a D. za rok 1924Ť. Dokazuje, že děti se většinou zrodí zdravé a života schopné a přes to jeví se nejen veliká úmrtnost dětí do jednoho roku, ale i pak děti podléhají následkem špatných sociálních poměrů tuberkulosové nákaze. Počet nákaz stoupá s věkem dětí.

Tuberkulosou se nakazí:

do 2 let 9% dětí,

do 5 let 52%v dětí,

10 letých 86% dětí,

14 letých 94% dětí.

I jinak je zpráva o činnosti spolku Čsl. O. M. a D. velmi poučná. Potvrzením toho je fakt, že vlastně 0,9 povinnosti péče o matky a děti převzal spolek na sebe a jest státem velmi macešsky odbýván. Ve stati o činnosti spolku vyjádřené číslicemi (stránka 34) doznává svůj těžký zápas s nedostatkem peněz a odvažuje se k nesmělému stesku: ťStátní správa nás vy zvala k zařizování poraden, k rozšiřování činnosti a nyní, když jsme již pro svůj program získali pochopení, podporuje nás velmi nepatrně, ba ministerstvo zdravotnictví udělilo v roce 1924 subvenci jen nepatrnému zlomku poraden! Ť Z pokladního účtu za rok 1924 pak vysvítá, že spolek obdržel na subvenci od státu, země a pražské obce dohromady celých 214.800,- Kč! (Porovnejte položku státního rozpočtu na výchovu koní, která obnáší pro rok 1926 28,000.000,- Kč!) Kapitalistické podniky věnovaly celkem 19.900,- Kč, takže všechno ostatní břímě udržování provozu a zakládání nových poraden, útulků a p. v. spočívá na obětavosti drobných zpravidla chudých přispívatelů.

Uvádíme toto jako velmi důležitý doklad, že všechny odkazy odpůrců sociálních indikací na možnost úspěchu zvýšeného usilování o soustavnou, plánovitou péči a podporu chudých žen v mateřství je naprosto beznadějné, všechna dosavadní opatření že sou naprosto nedostatečná a není nijaké tendence, která by slibovala zlepšení byť i v pomalém tempu.

Dr. Hnátek praví; že každé páté novorozeně do roka umírá a potvrzuje statistiku Masarykovy ligy proti tuberkulose, že v Československu každých 10 až 11 minut umírá jeden člověk na tuberkulosu. Proč? Znovu bychom mohli opakovat a novými nekonečnými doklady potvrzovat, že z nedostatku všech životních potřeb, který degeneruje a vraždí pracující lid a který je nevyléčitelnou nemoci zaviněnou především dosavadním systémem výrobním a spotřebním. Proto stalo se omezení počtu dětí v rodinách pracujících vrstev prostě příkazem nutnosti. A proto také je povinností zákonodárců dáti matkám pracujících vrstev možnost, aby bez újmy na zdraví a bez risika na životech mohly tak činiti.

Při řešení této otázky musí být také slyšeny hlasy žen z lidu! Hlasy matek stíhaných dosavadními poměry musí tu platit více, než na př. hlas kněze-ministra, který nemůže ani jinak o otázce dobrovolného mateřství mluvit než se stanoviska abstraktních katolických dogmat, jež jsou ženě vždycky nepřátelská, jež ženu jako člověka vždycky sráží na nižší úroveň než tu, jaká je přiznána muži. Slova bývalého ministra zdravotnictví p. Msg. Šrámka, která pronesl ve sněmovně 24. září 1925 k otázce číselného vzestupu potratů v ČSR., svědčí o naprostém nepochopení samé podstaty mateřství a o naprosté neznalosti těžkých existenčních poměrů.

Leč mino chudé matky je tu také úctyhodná řada těch, kdož s principy naší novelisace trestních ustanovení potratových souhlasí, činíce pouze výhrady pro opravné návrhy rázu spíše formálního.

Pro návrh vyslovily se v prvé řadě všecky socialistické poslankyně, jednak ty, které ho spolupodepsaly, čes. soc. paní posl. Zeminová a Pechmanová, dále ty, které o něm příznivě psaly v časopisech a sice pí. posl. A. Malá, zemř. posl. Skaunicová (kom.) a Karpíšková (č. soc. dem.) a konečně i ty, které jej s panem posl. Drem. Holitscherem znovu podaly za německý soc. dem. klub a sice pí. posl. Blatná, Kirpalová a Deutschová.

Považujeme za prospěšné pro věc, uvedeme-li zde i několik dalších posudků z řad veřejných pracovníků a pracovnic, o nichž možno tvrditi, že nemluví za sebe, nýbrž za ty, jichž utrpení denní vidí a spolucítí.

Pí. Božena Kubíčková (sociální pracovnice, Ženské Slovo z 21. listopadu r. 1920) v článku ťOdvážné slovoŤ praví na adresu řečnic lidové strany vyslovujících seprati návrhu novelisace toto: Nebudou to tedy křesťanské ženy a dívky, jež na středeční schůzi protestovaly proti ťprávu na vražduŤ, jak nazývají návrh Landové-Štychové a spol. na odstranění trestnosti za opatření, jež mají za důsledek umělý potrat, nebudou to tyto křesťanské dámy, které by udávaly směr v této otázce. Protože jejich morálka je pokrytecká a falešná; protože vůbec nemají odvahy nazvati věci pravým jménem; protože zavírají oči před fakty, která jim rostou přes hlavu; a protože tato jejich mravnost ještě zla neodstranila, nadržujíc bohatým a poškozujíc chudé.

Bude to žena osvobozená od klerikální ideologie, odpovědná, ukázněná a sebevědomá moderní žena, důstojně pro sebe reklamující právo sebeurčení, právo rozhodovati sama o sobě podle svého svědomí, která v této věci řekne své konečné slovo. A ke konci článku zdůrazňuje:

ťOtázka mateřské odpovědnosti a dnešních poměrů hospodářských je bludným kruhem, ve kterém je těžko určit, kde končí lehkomyslnost a počíná odpovědnost, a je velmi nesnadno dokázati, zda má více odpovědnosti žena, která rodí dítě; za dítětem, aniž má jistotu anebo alespoň vyhlídku, že je uživí a vychová, nebo žena, která v takových okolnostech s nebezpečím vlastního života a zdraví zabrání zrození tvora, který by jí později byl velmi málo vděčen za to, že ho přivedla na svět.

To je tedy suma věci: paragraf o trestnosti, i sebe přísnější, ničeho nemění na faktu, že umělých potratů stále přibývá. Naopak zhoršuje stav věci, protože vytváří privilegium pro bohaté a zvětšuje nebezpečí pro chudé.

Proto je třeba ho odstranit a ponechat svědomí ženy, o niž jde, aby sama rozhodla.Ť

Posl. Karpíšková v ťŽenských NovináchŤ 4. února 1921 v článku ťPalčivá otázkaŤ praví: ťO právu matky na volné, vědomé mateřství nemůže pochybovati žádný, kdo skutečně lidsky a zdravě cítí. Ohledy na společnost, její početnost nebo jakost padají před velikostí úlohy ženy-matky. Ona je to, která přejímá odpovědnost za život příštího člověka, svým tělem a krví dává mu růsti, svými bolestmi a nasazením vlastního života přivádí jej na svět. Společnost ji v této rodové činnosti dosud ničím nepodporuje. Naopak, přenechává odpovědnost za jakost nově narozených ženě a ptá se jen po množství, které u národů zejména padá na váhu. Přírodě rovněž nezáleží na tom, ztráví-li žena 20 až 30 let v bolestném plození, zabíjejíc v sobě úplně člověka ustavičnými porody, které jí nedovolují, aby se rozrostla také duševně a stala se svým dětem nejen matkou tělesnou, ale i duchovní. Příroda si již vybéře z velkého počtu dětí narozených; životaschopné, silné děti zůstávají a ty, jež nejsou vyzbrojeny silou a zdravím, prostě zmírají. Pro matku to však znamená vždycky kus bolesti a marné plýtvání tělesnými a duševními silami.Ť Tato poslankyně také protestovala proti nesprávnému výkladu exministra Msgr. Šrámka o příčinách zvýšeného počtu potratů, poukazujíc na sociální příčiny tohoto zla.

ťZájmy ŽenŤ, odborový ženský časopis, uveřejňuje 15. března 1921 článek: ťUzákonění umělého potratuŤ, ve kterém píše se o velikém zájmu veřejnosti o návrh novelisace a mimo jiné se v něm praví: ťVšak věc je také tak velikého zájmu hodna. Debatuje se pro i proti přijetí návrhu toho. Jisto však je, že návrh, jak byl posl. Landovou-Štychovou podán, vyplynul z velenaléhavé potřeby zmenšiti sociální bídu, která se šíří každým novým rodinným přírůstkem z proletářských matek, a je veřejnosti proto nesympatickým, že se o něm mluví veřejně a dotýká se i matek nejchudších. Pokud pouze bohaté ženy v celých ohromných frontách vyhledávaly lékaře odborníky a porodní asistentky, jež by je snadno za dobrý peníz klíčícího plodu zbavili, bylo dobře. Jakmile však totéž žádají i ženy proletářské, aby nemusely vyhledávati pokoutních fušerů, kteří je jen zdraví a síly zbavují, nýbrž aby se jim dostalo pomoci odborné a vědecké, jakmile téhož dožadují se i ty, které nemají z čeho znovuzrozené děti živiti, ani čím odíti a kam je položiti - hned strhl se takový rozruch, hned je zle.Ť

ťHornické ListyŤ, list horníků severočeských, rovněž uveřejňuje dne 15. dubna 1921 článek: ťNávrh na změnu zákona o vyhnání ploduŤ, v němž rozebírá návrh novelisace i námitky vznesené proti němu a praví v něm mimo jiné:

ťDosavadní praxe byla ta, že systém dvou dětí a vyhánění plodů jsou známy a užívány ve všech hlavních městech Evropy právě tak, jako ve všech vesnicích Evropy. Vyhánění plodů dělo by se všude jednoduchou nebolestnou operaci, kdyby je provozovali lékaři. Ale tím; že se provozují výkony tyto nelékaři; skrytě, nervosně a se strachem a že se průběh potratu utajuje, stává se výkon ten nebezpečným. Buď není dostatečně čistě pracováno; osoba poloznalá věci, nemá čistého místa a vyvařených nástrojů, nebo nabodne dělohu, nakazí ženu hnisáním přímo, anebo s utajováním, žena si netroufá se svěřiti, že stále krvácí a má horečku, nevědouc, že v ní kus lůžka zbylo, že se rozkládá, hnisá a ohrožuje ženu otravou krve. Přece kdyby umělý potrat byl léčením dovoleným, nebylo by jediné ženy, která by všech detailů o průběhu lékaři nesdělila, a to včas, a sobě nebezpečí odvrátila. Zastaralý systém konvence ohrožuje ovšem mnohé ženy, které se nesvěřily rukám povolaným, a také pro tyto poměry umřela už nejedna, jež umříti nemusila. Jak silné a živelní jsou to as důvody, že ženy přes tyto mrtvoly zbavují se svých plodů dále! A tu že by se zákonodárce neměl zamyslit?

Zmíním se na konec o povaze skutkové zločinu, tohoto. Ke zlému činu předpokládá se zlý úmysl. Kde je zlý úmysl zde? Vždyť žena chce sobě prospěti a nechce nikomu druhému uškoditi. Že škodí státu? Republika, ta jest pro občany, ne občané pro republiku a vyháněním plodu je nebezpečné sníženi populace vyloučeno. To ukazují dnes fakta. Řekne se tedy, že je to zločin proti přírodě, která chce rozplozování. - Ano, ale příroda s tím počítá, že se všechny plody neudrží, proto zavádí nadměrné plození a to zvláště tam nadměrné, kde jest slabost a kde ohrožení existence. Lev má, jakož i silný člověk, jedno mladě, ohrožená myš a ryba mají veliké množství mláďat. A pohlédněte na plodný strom. Což je možno, aby všechno uzrálo? Plody příliš četné polámou větve a vysílí strom. A takové vysílení hrozí i národu, proto se zpečuje donositi všechny své plody. Tedy sám zákon přírody, vedle ťroditi!Ť, káže i ťmařiti plod!Ť.

Jdeme-li ještě konkrétněji k věci: koho hubí žena v sobě? člověka? nikoliv. Pro zákonodárce je to pouze kus masa, pokud nejde o narozené dítě. Dobře. Ale vždyť ona zabraňuje tím vzniku člověka! I to jest sporné, bude-li plod sám sebou donošen, a s druhé stránky by pak mohla být zločinem i nechuť k souloži. Jaký je to tedy podivný zločin?Ť

Článek psaný inteligentním horníkem svědčí o tom, oč zdravější a lidštější je názor vzdělaného dělníka oproti názorům studovaných odborníků, dívajících se na problémy denního života, jednostranně, pod zorným úhlem svých abstraktních pojmů, nemajících už schopnosti lidsky soucítit. Proto také nelze svěřiti jim rozhodování o našich bolestech a hledání cest k jich odstranění. Nejsou prostě schopni.

ťŽenský ListŤ z 21. dubna 1921 pojednává v diskusním článku o stanovisku dr. Honzákové k otázce, v čem záleží. pokoření ženy; líčí bolestnou pouť matky, která hledá kout pro své dítě, kde by bylo chráněno, a práci, aby je mohla živit, která je všude s dítětem odmítána a přiváděna na pokraj zoufalství, a praví: ťTo je pokoření ženino, drahá slečno, pokoření, nad něž není většího! Ostatně příroda sama dává příklad hospodaření se semínky a zárodky. Kolik milionů semínek hyne každého jara i podzimu! A za to je příroda nazývána moudrou matkou, že dovoluje růsti organismům, jen za výhodných podmínek. Žena však, která by ji chtěla napodobit a dovolit, aby nový člověk z ní vyrostl jen tehdy, má-li přibližnou záruku zdárného růstu a prospěchu, by měla slouti vražednicí. Zdaliž sluje vrahem květ, bez plodu se opylující, zdaž strom vrhající na zemi tisíce semének, která nevzejdou?Ť A dále: ťPochybuji tuze, že cesta k nápravě je ta, již naznačuje slečna doktorka: tedy jen umravňování, uvědomování, poučování lidu. Tu by ve vrstvách ťuvědomělých, poučených a umravněnýchŤ byl tedy již dnes onen ideální stav? A hleďme! Právě v těchto vrstvách vidíme dětí nejméně a nepodobá se, že by manželé odpírali si při tom pohlavního života. Cesta ta bude asi jiná! Cesta ta bude socialistický, chcete-li komunistický světový řád, jenž vrátí člověku, muži i žen, důstojnost, pošlapanou kapitalistickým systémem - a jenž stvoří novou mravnost, založenou na svobodě a rovnosti každého pracujícího tvora?Ť Je to redakční článek listu, který rediguje v literárních kruzích zde i za hranicemi známá spisovatelka Marie Majerová.