| lI. volební období. |
Státoprávní poměry Podkarpatské Rusi upraveny jsou body 10. až 14, hlavy II. mírové smlouvy uzavřené dne 10. září 1919 v Saint Germaine en Laye mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem. Ač na uzavření smlouvy nebrali účasti zvolení, pověření a povolaní zástupci lidu z Podkarpatské Rusi a ač nehráli ani roli třetí třídy kreatur komandovaných tam československou diplomacii a nemohli ani smlouvu podepsati, ač ani s velmocemi ani s Československem neuzavřeli samostatnou smlouvu, jest přes to smlouva saint-germainská, jež je výsměchem sebeurčovacímu právu rusínsko-ukrajinského národa, hlavním právním pramenem státoprávního postavení Podkarpatské Rusi.
Československé zákonodárství pojalo saint-germainskou smlouvu a tak zv. generální statut, jež obsahově podstatně změnilo, v ústavní zákon podle bodů 2. až 9. § 3 ústavního zákona č. 121/1920. Na vydání tohoto zákona také neměly účasti národy Podkarpatské Rusi, ježto v té dohodě neměla Podkarpatská Rus volených zástupců.
Na jaře r. 1924 podali jsme ihned po prvních volbách do N. S. naléhavou interpelaci č. 4715 vládě o úpravě státoprávního postavení Podkarpatské Rusi a o provedeni autonomie. Na interpelaci však vláda samozřejmě nedala uspokojivé odpovědí, ježto centralistická koaliční politika československých vlád stojí v cestě i takovéto nepatrné autonomii.
Stát československý zavázal se podle čl. 10. smlouvy saint-genmainské a § 3, č. 2 ústavní listiny, že uznává ťsamosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno největší autonomii slučitelnou s jednotností republiky ČeskoslovenskéŤ. Orgánem samosprávy jest podle čl. 11. mírové smlouvy volený autonomní sejm, jenž má ve věcech jazykových, vyučovacích a náboženských, jakož i v místní správě (pour les qutestions d'administration locale) a mimo to ve všech věcech československým Národním shromážděním na něj přenesených zákonodárnou moc (exercera le pouvoir legislatif).
Vládní systém československé buržoasie již 7 let neplní svých závazků jemu mezinárodní smlouvou a ústavní listinou uložených a pravděpodobně nesplní je dotud, pokud poslanci vládních stran na:Podkarpatské Rusi stotožňovati se budou s tímto vládním systémem a dokud národové Podkarpatské Rusi těmi nejenergičtějšími prostředky nedonutí vládu, aby plnila svých závazků. Jazykový zákon nastoupil v platnost s naprostým pohaněním práv autonomních, obecní zákon, vyučování jest v moci úřadů ducha centralistického, úřadů, jež zřizují v čistě rusínských krajích české školy, avšak tam, kde toho vyžaduje zájem národnostních menšin také menšiny české - tam vhodných škol nezřizují, v otázkách náboženských o kostely zuří boj s četníky, volené orgány místních zpráv nejsou vybudovány, vybudované orgány se zrušují a na místě zastupitelského sboru samého hlavního města, jenž jest již půl druhého roku zrušen, řádí český úředník s plnou mocí jako vládní komisař. Na místě autonomních orgánů místní správy disponuje v nejvyšší stolici se všemohoucí mocí civilní správa, naprosto protizákonný centrální orgán. Rusínští a maďarští úředníci, tudíž lidé pocházející z místního obyvatelstva, téměř vůbec nejsou jmenováni, ač k tomu jest československý stát zavázán, ba co více, právě v těchto dnech propadá i ten malý počet rusínských a maďarských úředníků při jazykových zkouškách. O ztenčení jejich počtu však se také postaral důkladně restrikční zákon.
Vrcholem tohoto porušování mezinárodní smlouvy i ústavní listiny však jest, že úřednická vláda, jak se zdá, osvojila si naprosto myšlenku dra Kramáře o župní autonomii a denní tisk přináší zprávy, že vláda sloučila nařízením župy Podkarpatské Rusi v jednu velžupu.
Podle odstavců 2. a 6. § 3 zákona ze dne 29. února 1920,:č. 126 Sb.;z. a n. ťObvody a sídla župních úřadů mohou býti změněna jen zákonem; v prvých pěti létech působnosti tohoto zákona jest však vláda zmocněna, aby menší změny obvodů prováděla nařízením, vyslechnouc dříve zúčastněná župní zastupitelstva.Ť V příloze A. tohoto zákona uvádějí se pod č. I až XIV župy zemí historických, v č. XVI až XX župy Slovenska a v č. XXI župa těšínská. Zákon tento ještě poněkud tedy respektoval autonomní práva Podkarpatské Rusi.
§ 11 zákona č. 210 z r. 1920 o prozatímní úpravě správy politické na Slovensku poskytl způsobem naprosto svévolným a ústavní listinu porušujícím vládě možnost, aby mohla ustanovení zákona prozatímně rozšířiti nařízením také na Podkarpatskou Rus.
Vláda ovšem použila tohoto práva, kterého se jí dostalo vůči nám avšak bez nás a podle § 1 vládního nařízení č. 476/190 byla zmocněna, aby, ťvyžadují-li toho veřejné zájmy, nehledíc k platnému právu; nařízením sloučila dvě nebo několik žup neb i části jejich k výkonu vnitřní správy v jediný obvod správní s jediným úřadem župním.Ť
Vláda tohoto zmocnění dříve nepoužila, ježto nevyžadoval toho žádný veřejný zájem, avšak také jinak bylo by věcí delikátní porušiti zjevně mírovou smlouvu a ústavní listinu. Dnes však, kdy úřednická vláda definitivně a bez zvláštní odpovědnosti rozptýlila autonomistické sny a kdy jest odkázána na hlasy slovenských, německých a maďarských buržoasních stran, zamýšlí hoditi jakožto náhražku autonomie buržoasním menšinám vymoženost tzv. župní autonomie, která za nic nestojí a nic neznamená, a jednou ranou může podobným stejnokrojem vystrojiti také Podkarpatskou Rus, která se připojil-a dobrovolně a opírá se o svá ústavní práva - a tedy zahrabavši státoprávní samostatnost Podkarpatské Rusi, učiní ji takovou velžupou, jakou jest košická a ostatní velžupy.
Důtklivě upozorňujeme, že pracující lid Podkarpatské Rusi vzepře se veškerou svojí silou tomuto protizákonnému plánu odporujícímu mírové smlouvě a znovu energický stavíme požadavek provedení bodů 10-14 hlavy II. mírové smlouvy saint-germainské.
Zdůrazňujeme, že vládní nařízení č. 476 z r. 1920 odporuje zákonu a tudíž vláda nemůže se dovolávati zmocnění v něm obsaženého a to tím méně, ježto zřízení velžupy nevyžaduje si žádný veřejný zájem.
V Podkarpatské Rusi jsou župy správními orgány druhé stolice a civilní správa jest orgánem třetí stolice. Bude-li zřízena velžupa, tedy v tomto případě se vlastně druhá a třetí odvolací instance sloučí, ježto úřad velžupy bude pouze expositurou civilní správy. Civilní správa jest sice také orgánem protizákonným, do něhož právě úřad guvernéra, jakožto autonomní orgán nesmí vůbec zasahovati, avšak Podkarpatská Rus ve svém ubohém a počestném administrativním systému potřebuje nezbytně dvě odvolací fora, a dokud sejm a autonomní orgány nepřevezmou větší část oboru působnosti správy civilní, dotud civilní správa, ač třeba protizákonně avšak přece jen do určitë míry, representuje zvláštní státoprávní postavení Podkarpatské Rusi.
Ani administrativa se nezjednoduší splynutím županátů, ježto velžupa bude míti právě tolik práce a tudíž potřebovati bude právě tolik personálu, kolik dnešní tři župy. Pro obyvatelstvo však bude znamenati veliké zkrácení a velikou křivdu, bude-li nuceno cestovati z nejodlehlejších částí země do sídla velžupy více než 200 km vzdáleného, kdežto dnes může cestovati do bližších župních sídel. Jest tedy utvoření velžupy právě proti zájmu veřejnému.
Také specielní hospodářské, zeměpisné, ethnografické a sociální poměry v Podkarpatské Rusi vyžadují více žup. V jiných poměrech žije lid v okolí Užhorodu, než Rusíni v Marmaroši, v jiných poměrech jest rusínské obyvatelstvo hor, než maďarské obyvatelstvo v nížině berešské. Úřad lI. stolice musí pěstovati stálé styky s lidem, musí znáti okresy svého obvodu, musí často jeho úředníci cestovati a přímo vyjednávati s deputacemi, komisemi a stěžovateli. K tomu jediný úřad a jediný velžupan nestačí.
Nejpodstatnějším důvodem jest však při zřizování velžupy politické pozadí, jež znamená zničeni autonomie a posílení centralismu. Župní autonomie a župního výboru na místo zákonodárného sejmu si nepřejeme a nestrpíme. Nemůže to znamenati autonomii ťmístní správyŤ Podkarpatské Rusi, ježto kdyby to znamenalo tolik, tedy by nebylo zapotřebí závazků z mírové smlouvy a z ústavní listiny. Takovouto autonomii místní správy má každá krajina v Čechách, počínaje obcí až po župu. Národy Podkarpatské Rusi nevzdají se svých elementárních práv, kterých se jím od zvítězivších velmocí dostalo po způsobu almužny, která však přes to československé vlády sabotují. Raději zůstaneme přechodně pod dnešní samo vládou a byrokratickou diktaturou, než abychom se vzdali svých práv. Naopak, my věrni svému programu povedeme boj až do úplného uplatnění sebeurčovacího práva národů Podkarpatské Rusi.
Podepsaní se proto táží vlády:
1. Jest pravdou, že ministerská rada se usnesla sloučiti tři župy Podkarpatské Rusi a zříditi velžupu v Mukačevě?
2. Jest si vláda vědoma toho, že takovéto vládní nařízení odporuje základním ustanovením mírové smlouvy saint-germainské, ústavní listiny a generálního statutu, jež jsou závazná pro stát československý?
3. Jakým právem neguje vláda plnění
závazků, obsažených v mírové
smlouvě saint-germainské, a kdy zamýšlí
provésti aspoň § 3, č. 2 až 9 ústavní
listiny č. 121 z r. 1920?