II. volební období. | 2. zasedání. |
Skutečnost, že ministerstvo financí použilo
zvláštního fondu pro zmírnění
nezaviněných ztrát nastalých z poválečných
poměru k.sanaci celé řady bank, znovu rozvířila
zájem o význam a roli bank v československém
hospodářském životě. A tu se
v prvé řadě naskytá otázka
po příčinách různého
postupu vlády, resp. ministerstva financí vůči
třem roku 1923 padlým a nyní likvidujícím
bankám a vůči bankám ostatním,
jež jsou nyní sanovány. Tuto otázku
stavíme proto, že odpověď na ni osvětlí
pravý význam a celou podstatu zásahu vlády
do vnitřní situace soukromokapitalistických
podniků, jakými jsou banky.
Krise bankovních ústavů, která se
tak ostře projevila úpadky bank Bohemie, Moravskoslezské
a Pozemkové, byla v podstatě krisí všeho
finančního kapitálu v Československu
a plynula ze současné krise průmyslového
podnikání. Této krisi předcházela
krátká doba závratné konjunktury,
jež byla vítaným prostředím pro
nejdalekosáhlejší a nejodvážnější
spekulace bursovní a pro investiční horečku.
Vysoké zisky konjunkturní neplynuly jako zvýšené
dotace do reservních fondů, nýbrž staly
se soukromou kořistí finanční oligarchie,
která právě v těchto dobách
enormě zbohatla. Důsledky krise, jež po vysoké
konjunktuře nastala, nesly však pouze r. 1923 zkrachované
banky, zatím co ostatní banky byly zásahem
Bankovního úřadu podchyceny v pádu,
který jim hrozil runem vkladatelů, znepokojených
starostí o ztrátu svých vkladů. Politicky
se jeví tento zásah jako životní nutnost
buržoasie kapitalistického státu, jehož
samotné základy jsou ohroženy ohrožením
hospodářské a politické prestyže
finanční oligarchie. Pád dalších
bank býval by odhalil pravou podstatu charakteru této
vrstvy buržoasie, vykořisťující
celou společnost, i formu tohoto vykořisťování
a jeho důsledkem byl by býval nebezpečný,
do základu jdoucí společenský otřes.
A zde jsme u příčiny, proč vedoucí
činitelé padlých bank byli trestně
stíháni, kdežto druzí nalezli plnou
podporu vlády. Bylo totiž nutno z ohledu na hrozící
společenský otřes vyvolati v nejširších
kruzích veřejnosti dojem, jako by pád prvních
tří zkrachovaných bank byl zjevem ojedinělým,
zaviněným toliko osobními vlastnostmi jejich
vedoucích činitelů. A vláda při
tom stála před veřejností jako nestranný
a důsledný strážce spravedlnosti a práva.
Ale skutečnost, že ťživéŤ banky
byly na tom stejně zle, jako padlé, nebyla tímto
manévrem se světa odstraněna, a nestranný
a důsledný strážce spravedlnosti a práva
musel vzít na vědomí novou skutečnost,
totiž falešné bilance, vykazované ťživýmiŤ
bankami. Falešné bilance se tak staly za souhlasu
československé vlády vývěsními
štíty, vzbuzujícími v širokých
vrstvách vkladatelů důvěru v zkrachované
podniky a v netrestané jejich trestu hodné činitele
a zaručujícími těmto vedoucím
bankovním činitelům stabilitu pramene jejich
soukromého bohatství. Ministerstvu financi jest
stav bank dopodrobna znám a je mu proto také známo,
do jakého stupně jsou bankami vykazované
bilance - i letošní - falšovány. A sanace
bank není ničím jiným než pokusem
o likvidaci tohoto stavu, pokusem, prováděným
na základě kapitalistickém a s cílem
chrániti hospodářskou i politickou posici
finanční oligarchie.
Tato ochrana nesprávných bilancí v bankách
šla tak daleko, že sanovaným bankám bylo
dovoleno i letošního roku na základě
falešně vykazovaného zisku vypláceti
dividendy, zatím co i nejbanálnější
pojem práva a spravedlnosti by žádal, aby eventuelní
zisky za právě uplynulý rok nerozdělovaly,
nýbrž použily na zmenšení ztrát,
které jim stát sanuje, čili na zmenšení
kvoty potřebné k sanaci. Eventuelní zisk
patřil k zvýšeni likvidity bank a nikoliv na
reklamní dividendy.
Hospodářský význam sanace, jak jest
zřejmo, není ani zdaleka tím, zač
sanaci prohlašuje ministerstvo financí, že totiž
sanací budou banky postaveny na ťzdravé základyŤ.
Peněz, které banky ze sanace obdrží,
bude možno použíti jenom k odpisu, a to ještě
jen částečnému, hlavních položek
ztrátových; postavení banky na zdravé
základy předpokládá však produktivní
umístění peněz, t. j. použití
jich k účelům, jež by zajišťovaly
nové zisky.
Ale právě sanované banky opatřovaly
si většinu svého provozovacího kapitálu
výpůjčkami, povětšině
eskontem státních bonů, Sanačních
peněz mohou banky použíti tedy buď k investicím
ve výrobním odvětví, skytajícím
naději na konjunkturu, anebo k proplacení svých
dluhů.
V prvém případě by zdravé základy
banky trvaly tak dlouho než by vypukla krise v dotčeném
odvětví, vyvolaná přílivem
finančního kapitálu. Ale poněvadž
otázka sanace bank je v podstatě problémem
oživení průmyslové konjunktury - a ta
však nebude oživena vzrůstem finančního
kapitálu, - je možnost, uložiti kapitál
sanací bank získaný ve stabilně prosperujícím
průmyslu, velice úzká a naprosto nedostatečná
k tomu, aby všechny existující banky trvale
postavila na pevné základy. Jako na doklad, že
není možno sanovati banky přílivem finančního
kapitálu, poukazujeme na vývoz finančního
kapitálu v Americe následkem poklesu diskontní
sazby.
V druhém případě (proplacení
dluhů) bylo by pravděpodobně na prvním
místě proplatiti eskontované státní
bony směnek a lombardovaných cenných papírů.
Tím byly by banky na jedné straně zbaveny
placeni úroků ze svých výpůjček
a na druhé straně byly by jim zajištěny
úroky z jejich pohledávek, které měly
zastaveny. Tím by byl nesporně do jisté míry
uvolněn příliv zisků do sanovaných
bank. Tím se však na celkové situaci bank,
na jejich ťzákladechŤ ničeho nezmění,
poněvadž produktivní použití těchto
zisků je opětně vázáno stavem
konjunktury průmyslu. A tím jsme u samých
sociálních kořenů sanace bank.
Zisky, nabyté přídělem sanačních
peněz, zajistí části finanční
oligarchie súčastněné na sanaci, rentu,
kterou až dosud byly nuceny postupovati finanční
oligarchii ovládající největší
ťzdravéŤ banky. To v podstatě znamená
jedině nové rozdělení důchodů
finanční oligarchie.
Úbytek na podílu těchto důchodů
finanční oligarchie ťzdravýchŤ
bank jest cenou, kterou tato vykupuje dočasnou stabilitu
své třídní existence. Sanace bank
neznamená však pouze zajištění
důchodu úzkému kruhu finanční
oligarchie, nýbrž je ve své podstatě
snahou, zajistiti trvalost důchodu celé společnosti
súčastněné na bankovním podnikání.
Základem špatného stavu bank je nedobytnost
jejich pohledávek, umístěných v průmyslu,
který nepracuje, a tudíž jejich nerentabilnost.
Na rentabilnosti těchto investic v průmyslu je však
založena rentabilita bank a tudíž důchod
(úrok) všech súčastněných
na bankovním podnikání i jako vkladatelé.
V této souvislosti se pak jeví sanace bank jako
zajištění důchodu nejen finanční
oligarchii, ale všem, kteří - na příklad
i ve formě úroků - brali podíl na
vykořisťování práce průmyslových
dělníků bankami Průmyslová
krise zastavila tento jediný pramen příjmů
vykořisťujících vrstev a sanací
bank se umele oživuje -kontinuita tohoto příjmu
a sice z veřejných prostředků, t.
j. především z daní všech druhů,
vydřených na konec zase jedině z pracujících
vrstev.
Sanace bank neznamená nic jiného, než že
risiko podnikání, plynoucí nutně i
pro každého vkladatele tím okamžikem,
kdy svěřil bance peníze, aby pro něho
ťvydělávalaŤ úroky, bylo přeneseno
ze soukromého podnikatele, který v době konjunktury
podržoval celé zisky, na stát t. j. na konec
opětovně na pracující a vykořisťovanou
třídu.
Nutným důsledkem risika kapitalistického
podnikání v případě sanovaných
bank by bylo, aby všichni, kteří měli
účast na jejich ziscích, tedy i na úrocích,
nesli i nastalé ztráty. Důsledkem toho by
bylo integrální ochuzení všech účastníků
- i vkladatelů - na padlých bankách.
Samosebou, že uznáváme nutnost sanovati malé
vkladatele, které bankovní podnikatelé tímto
způsobem fakticky připravili o jejich úspory.
V daném případě však jejich sanování
je jenom záminkou k sanaci finanční oligarchie.
Důsledkem zkrachování bank by podle nejprimitivnějších
pojmů spravedlnosti byla jejich likvidace a odškodnění
malých vkladatelů především na
účet soukromého, do milionů jdoucího
a v zkrachovaných bankách získaného
jmění oné finanční oligarchie.
Ale vláda činí opak: místo aby bankovním
ředitelům, správním radům a
vedoucím úředníkům zabavila
jmění, místo aby zkoumala souvislost jejich
soukromého bohatství se ztrátami bank a pod.,
dává jim pod záminkou sanace vkladatelů
a falešných teorií o ozdravění
zdejšího hospodářského života
stamiliony na hotovosti, nehledě na berní úlevy,
poskytované jak bankám přímo, tak
jejich podnikům.
Podepsaní se táží pana ministra financí:
1. Zda zjistil nebo měl snahu zjistiti stav a původ
jmění jednotlivých bankovních ředitelů
a správních radů, a zda a pokud bylo získáno
v době, do níž spadají ztráty
které nyní sanuje?
2. Do jaké míry a zda bylo sáhnuto jednotlivým
bankovním činitelům na jejich soukromé
jmění a do jaké míry ho bylo použito
k úhradě bankovních ztrát?
3. Je pan ministr financí ochoten sděliti sněmovně
výši účasti jednotlivých bank
na sanaci a sděliti poměr, v jakém jsou celkově
bankám přidělené sanační
podpory k celkovým jejich ztrátám?
4. Víme, že sanační příděl
ani zdaleka nekryje ztráty sanovaných bank a tážeme
se proto, co podnikl pan ministr financí k dalšímu
zajištění jejich drobných vkladatelů
a jakým způsobem zamezí další
jejich klamání podvodnými bilancemi, obzvláště
učiní-li nějaké kroky k omezení
práva, přijímati u sanovaných bank
další vklady?
5. Jak vysvětli pan ministr financí vyplácení
dividend sanovanými bankami, které měly logicky
obrátiti eventuelní zisk za právě
uplynulý rok k zlepšení své likvidity
t. j. k odpisu ztrát?
6. Učinil pan ministr financí nějaké
kroky, a jaké, ke stihání falešného
vykazování zisků sanovaných bank v
kritických letech?
7. Je pan ministr financí ochoten oznámiti sněmovně,
v jaké výši byly bankám odepsány
daně, resp. odloženo jejich placení a v jakém
vztahu je panem ministrem financí povolené vyplácení
dividendy sanovanými bankami k těmto daním?
8. Budou nebo byly bankám ještě mimo sanační
fond poskytnuty jiné sanační podpory?