II. volební období. | 2. zasedání. |
Podepsaní navrhují, aby usnesen byl tento zákon:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Vojenské soudnictví se zrušuje.
Osoby, které dosud podléhaly vojenským soudům,
buďtež napříště souzeny soudy,
příslušnými pro osoby nevojenské
a to podle trestních řádů platných
pro tyto soudy. Jen jde-li o čin, který jest trestný
pauze, byl-li spáchán osobou vojenskou, konej se
hlavní přelíčení před
soudem složeným ze dvou soudců z povolání,
kteří sloužili aspoň rok při
vojště a dosáhli hodností důstojnické
a je-li obžalovaný gážistou ze dvou přísedících
gážistů, náleží-li však
ke stavu mužstva, ze dvou přísedících
z tohoto stavu.
Zrušení vojenských soudů jest provésti
do šesti měsíců po vyhlášení
tohoto zákona. V této době jest jim pokračovati
jen v trestních věcech, o nichž řízení
bylo v den vyhlášení tohoto zákona již
u vojenského soudu zahájena. V jiných věcech
jest již ode dne vyhlášení tohoto zákona
postupovati podle jeho ustanovení.
Zákon tento provedou ministr národní obrany
a ministr spravedlnosti.
Hlasy po zrušení vojenského soudnictví
ozývají se čím dále tím
mocněji ve veřejnosti a dovolávají
se pro tento požadavek velice platných důvodů.
Zvláště zevrubně psalo o věci
ťPrávo LiduŤ z 12. listopadu 1924 a 9. února
1926.
Především nutno poukázati na to, že
ve státě opravdu demokratickém mají
všichni bez rozdílu stavu a povolání
býti podrobení nejen ve věcech občanských,
ale i v záležitostech trestních stejným
soudům. Není tedy ani u vojska oprávněn
požadavek zvláštní justice, odchylné
od občanského soudnictví. Nelze opravdu nahlédnouti,
proč pro trestné činy obecné, jichž
se může dopustiti i nevoják, má býti
voják souzen jiným soudem než osoba civilní,
a zejména nemá míti nároku, aby o
jeho věci soudila i porota.
Vedle tohoto více politického hlediska jsou tu ale
i neobyčejně vážné momenty právní
a úsporné, které zrušení zvláštní
vojenské justice činí neodkladným.
Především jsou to obtíže a nebezpečí,
která pro nalézání práva plynou
z dvojakosti justice v těch případech, kde
na téže trestní věci zúčastněna
jest více osob, z nichž jedny podléhají
civilní, druhé vojenské pravomoci.
I laik pochopí, že není možná,
aby došlo se k stejnému posouzení věci
a k stejnému konečnému výsledku, když
případ vyšetřují 2 samostatně
pracující vyšetřující
soudcové, vyřídí po skončeném
vyšetřování dvojí veřejní
žalobcové, rozsoudí v prvé stolici dva
různé senáty a přezkoumají
v nejvyšší stolici dva rozličné
nejvyšší soudy. Ale i kdyby to, což nutno
se vším důrazem popříti, možné
bylo, tu skutečnost nelze odstraniti, že pachatelé
vojáci musí býti ve věci spolupachatelů
civilních slyšení co svědci a naopak
obvinění civilisté jsou svědky ve
věci spolupachatelů vojáků.
Dvojakost řízení má dále za
následek mnoho zbytečné práce, protože
téměř všechny úkony nutno vykonávati
u obojích soudů, a, pokud tak nelze učiniti,
potřebuje jeden soud spisy soudu druhého a musí
s vlastním řízením otáleti
a čekati, až skončí se věc druhá,
čímž nastávají velké průtahy
v řízení vůbec a co do trvání
vazeb zvláště.
Poměrně malý počet vojska na velkém
a místně i komunikačně obtížném
území našeho státu má za následek,
že vojenských soudů musí býti
poměrně větší počet. Přes
to mají soudy tyto velice rozsáhlé okrsky.
To má za následek značné náklady
na cestovném soudců i osob k soudu povolaných.
Ale ani, když se jednotlivým soudům vojenským
překáží velké obvody, nemají
soudy ty dosti práce a lze dobře říci,
že soudce vojenský je zatížen nanejvýše
pátým, zpravidla však jen desátým
dílem toho, co musí vykonati soudce občanský.
Justice vojenská jest proto i neobyčejně
drahá. Ministerstvo národní obrany bude s
to, jak o to již veřejně bylo žádáno,
předložiti statistický materiál, který
ukáže, že tato tvrzení jsou správná
a zejména poskytne možnost vypočísti
náklad na jednotlivou trestní věc, projednávanou
před soudem vojenským. Cifry v tom ohledu soukromě
vypočítávané jsou přímo
křiklavé.
Naproti tomu justiční správa civilní
trpí velikým nedostatkem nejen soudců, ale
i personálu kancelářského, obzvláště
soudců i kancelářských sil znalých
jazyka státního. Nedostatek ten způsobí
nyní po vydání jazykových nařízení
jistě katastrofu soudnictví občanského,
nebudou-li mezery vyplněny personálem vojenských
soudů a návladnictev. Jen zrušením vojenské
justice lze zabrániti zhroucení soudnictví
civilního a území smíšenému
dodati soudce jazykově způsobilé.
K úsporám jež plynou z toho, že mezery
personálu civilní justice vyplní se, aniž
by bylo třeba přibírati síly v státní
službě dosud nezaměstnané, přistupuje
uvolnění velkého počtu soudních
budov vojenských, dosud pro soudy a věznice používaných
pro jiné účele veřejné a na
byty. Zvláště vytknouti dlužno, že
vyprázdní se i nehygienické věznice
a trestnice, neboť civilní trestnice a věznice
nejsou nyní dostatečně obsazeny, ba jsou
dokonce i jednotlivé ústavy zrušovány,
takže pojmou civilní vězeňské
ústavy všechny vojenské trestance bez jakýchkoli
obtíží.
Zbývá jediná námitka ohledně
čistě trestných činů, jichž
se může dopustiti jen voják. Ohledně
jích jest namítáno, že ohledy na kázeň
a nedostatek znalostí poměrů a potřeb
vojenských u civilních soudů brání
tomu, aby tyto věci přešly na soudy občanské.
Neuznáváme ani této námitky plně;
chtějíc však i tu vyjíti vstříc
požadavkům vojenským, zřizuje osnova
námi navržená u soudů občanských
pro hlavní přelíčení o těchto
trestných činech čistě vojenských
zvláštní senáty složené
polovinou z vojáků, polovinou, na místě
auditorů, z občanských soudců avšak
takových, kteří mají proto, že
sloužili na vojně a prokázali získanou
hodností důstojnickou, i dostatečnou znalost
vojenských poměrů, nutnou zkušenost
ve věcech vojenských a žádoucí
porozumění pro potřeby zdatné a ukázněné
armády. Tím vyhověno i nejpřísnějším
požadavkům, jež lze činiti z ohledů
na zájmy vojenské.
Po formální stránce navrhujeme, aby osnova
tato přikázána byla ústavně-právnímu
výboru.