II. volební období. | 2. zasedání |
Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:
Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:
Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen
Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:
Der § 27 des Gesetzes vom 9. Oktober 1924
Zl. 221 Slg. d. G. u. V. hat zu lauten:
Die bestehenden Genossenschafts- (Gremial-)
Krankenkassen werden in Genossenschafts- (Gremial-) Krankenversicherungsanstalten
umgewandelt. Auch sind zwei oder mehrere Genossenschafts- (Gremial-)
Krankenkassen über ihr Verlangen zu einer Krankenversicherungsanstalt
zu vereinigen, in welchem Falle, die so zusammengeschlossenen
Genossenschafts- (Gremial-) Krankenkassen als Lokalstellen erhalten
bleiben können.
Versicherungspflichtige Personen, mit Ausnahme
der im Haushalte tätigen, die bei Zwangsmitgliedern einer
Gewerbegenossenschaft (eines Handelsgremiums) beschäftigt
sind, sind bei der Genossenschafts- (Gremial-) Krankenversicherungsanstalt
zu versichern.
Neue Genossenschafts- (Gremial-) Krankenversicherungsanstalten
können nur dann errichtet werden, wenn gleichzeitig mit der
Anmeldung der Errichtung bei der Zentralversicherungsanstalt der
durch die zuständige politische Behörde I. Instanz bestätigte
Nachweis erbracht wird, daß die betreffenden Anstalten ihre
Tätigkeit mit 1000 Versicherten (Abs. 2) zu beginnen in der
Lage sind.
Die Neuerrichtung von Genossenschafts- (Gremial-)
Krankenversicherungsanstalten ist nicht gestattet, wenn sie nicht
innerhalb eines Zeitraumes von 3 Monaten, gerechnet seit der Anmeldung
bei der Zentralsozialversicherungsanstalt an, durchgeführt
wird.
Der § 29 des Gesetzes vom 9 Oktober 1924,
Zl. 221 S. d. G. u. V. hat zu lauten:
Eine nach dem Gesetze vom 16. Juli 1892 R.
G. Bl. Nr. 202 bestehende registrierte Hilfskasse, (Hilfsversicherungsanstalt)
kann auch fernerhin die für den Krankheitsfall versicherungspflichtigen
Personen mit der Wirkung versichern, daß dieselben bei der
zuständigen Bezirks- landwirtschaftlichen oder Betriebs-
Krankenversicherungsanstalt nicht versichert sein müssen.
Neue Hilfsversicherungsanstalten können
nur dann errichtet werden, wenn gleichzeitig mit der Anmeldung
der Errichtung bei der Zentralversicherungsan- stalt der durch
die zuständige politische Behörde Nachweis gebracht
wird, daß die betreffenden Anstalten ihre Tätigkeit
mit 1000 Mitgliedern zu beginnen in der Lage sind.
Die Neuerrichtung von Hilfsversicherungsanstalten
ist nicht gestattet, wenn sie nicht innerhalb eines Zeitraumes
von 3 Monaten gerechnet seit der Anmeldung bei der Zentralversicherungsanstalt
an, durchgeführt wird.
Die Bestimmungen dieses Gesetzes treten mit
1. Juli 1926 in Wirksamkeit und der Minister für soziale
Fürsorge wird die Durchführung desselben im Einvernehmen
mit den beteiligten Ministern auftragen.
Handel und Gewerbe haben es als einen schweren
Schlag gegen ihre sozialpolitischen Bestrebungen empfunden, als
durch das Gesetz 221/24 in den §§ 27 und 29 dekretiert
wurde, daß alle jene Genossen schafts-, Gremial- und registrierten
Hilfskassen aufgelöst werden müßten, die am 1.
Jänner 1924 nicht mehr als 4000 bezw. 2000 versicherungspflichtige
Mitglieder aufzuweisen hatten. Diese Bestimmung hatte insoferne
eine faßt vollständige Ausrottung der genannten Institutionen
zur Folge, als sowohl die Wahl des Stichtages, wie die der Mindestzahl
den denkbar ungünstigsten Maßstab darstellen.
Was den Stichtag anbelangt, ist dar auf zu
verweisen daß er in einem Zeitraum verlegt wurde, in dem
sich die Deflationskrise mit allen ihren Folgen in schärfster
Weise auswirkte. Dies bedingte unter anderem, daß sich der
Unternehmer auf einem Minimum an Arbeitskräften beschränkte
was naturgemäß auch in der Mitgliederbewegung der Kassen
in ungünstigster Weise in Erscheinung trat. Namentlich aber
kehrt sich die Wahl des 1. Jänner 1924 als Stichtag gegen
jene Kassen, deren Mitglieder Saisongewerben angehören. So
würde beispielsweise, wenn es bei der gegenwärtigen
Stilisierung des § 27 bliebe, selbst die Krankenkasse der
Baugewerbe in Brünn, die am 20. Juni 1922 5939, am 17. Juli
1924 7180 und am 26. September 1925 5935 Mitglieder auf zuweisen
hatte und ihre Leistungsfähig keit voll, ganz erwies, ihre
Auflösung er fahren.
Hinsichtlich der Mindestgrenze von 4000 bzw.
2000 Versicherungspflichtigen Mitgliedern jedoch wäre ganz
abgesehen davon, daß sie bloß wegen der außerordentlichen
Nachkriegsverhältnisse in den seltensten Fällen am 1.
Jänner 1924 er reicht werden konnte, zu bemerken, daß
deren Wahl wohl nur in der Absicht auf eine verschleierte Beseitigung
der in Betracht kommenden Kassen betroffen werden konnte; denn
irgendein nennenswertes sachliches Moment vermag man in der Maßnahme
nicht zu erblicken.
Es wird ohne weiteres anerkannt, daß
eine Krankenkasse nicht ständischen oder Parteiinteressen
sondern lediglich sozialpolitischen Zwecken dienen darf daher
nur dann Anspruch auf Berücksichtigung besitzt wenn sie ihre
Widmung auch voll erfüllt. Dem aber haben gerade die hier
genannten Kassen, die teilweise sogar bessere Leistungen als die
Bezirkskrankenkassen gewähren, vollkommen entsprochen. Schon
der Umstand, daß sie sich über die Zeit der Kriegs-
und Geldentwertungsperiode hinwegzuretten vermochten, spricht
für ihre Prosperität. Jedenfalls würden sie, die
ihre Daseinsberechtigung in schwersten Krisen zu erweisen vermöchten
nun, da sich die wirtschaftlichen und valutarischen Verhältnisse
zu konsolidieren beginnen, erst recht den an sie gestellten Anforderungen
zu entsprechen in der Lage seien.
Auch gaben sie begrüßenswerten Anlaß
zu einem heilsamen Wettbewerbe zwischen den einzelnen Kassenkategorien,
dessen Wegfall zu einer besorgniserregenden Monopolstellung mit
allen Gefahren einen solchen Anlaß geben müßte.
Es ist daher nicht einzusehen, warum alteingelebte
bestfundierte und ihren Zweck restlos erfüllende Institutionen
nun auf einmal ihre Daseinsberechtigung verlieren sollten. noch
dazu in einem Augenblicke da der Landwirtschaft die Möglichkeit
geboten wird sich beliebig viele neue Kassen ohne Rücksicht
auf deren Mitgliederzahl zu errichten, Kassen also denen jede
finanzielle Fundation fehlen würde welche den bestehenden
Kassen von Handel und Gewerbe tatsächlich zur Verfügung
steht. Denn die Auflösung von Kassen, die etwa 3900 bzw.
1900 Mitglieder am 1. Jänner 1924 besaßen während
der Landwirtschaft das Aufrechterhalten und Neuerrichten von Kassen
mit etwa bloß 50 Mitgliedern konzediert wird, ließe
ich durch keinerlei sachliche Erwägungen begründen.
Nicht zuletz aus diesem Grunde, der schon allein für sich
die Begründung des Motivenberichtes zum Sozialversicherungsgesetz
für die Auflösung der hier gemeinten Kassen, das nämlich
die Träger der Versicherung entsprechend mächtige und
wirtschaftliche starke Gebilde darstellen müsen, entkräftet,
verlangen die beiden oben genannten Stände mindestens eine
annähernd gleiche Berechtigung, wie die Landwirtschaft, deren
gegenwärtige Bevorzugung in diesem Falle von sachlichen Gesichtspunkten
aus, niemals begriffen werden kann. Bei dieser Gelegenheit scheint
es nicht unzweckmäßig darauf zu verweisen, daß
die Verfassungsurkunde (Ges. vom 29. Februar 1920 Zl. 121 Slg.
d. G. u. V.) im § 106 aus drücklich ťVorrechte
des BerufesŤ nicht anerkannt, so daß auch aus diesem
Grunde nicht einzusehen ist, wieso sich der Gesetzgeber den zahllosen
Kundgebungen der Krankenkassenverbände, Handelskammern, Gewerbe-
und Handelskorporationen im Interesse der hier gemeinten Kassen
bisher so völlig zu verschließen vermöchte, während
er der Landwirtschaft bedeutende Vorrechte einräumte.
Schließlich darf nicht unerwähnt
bleiben, daß die Erhaltung der Kassen schon im Hinblicke
auf das bevorstehende neue Gesetz über die Pensionsversicherung
der Angestellten zweckmäßig ist. Da auch diese Versicherungsart
ebenso wie die Sozialversicherung auf einer Krankenversicherung
aufgebaut werden wird, wäre es nur zu begrüßen,
wenn die hier in Frage stehenden Kassen im Augenblicke des Inkrafttretens
des neuen Pensionsversicherungsgesetzes bereits bestünden,
und soweit sie sich nicht mit der Beamten versicherung beschäftigen,
sofort als untere Verwaltungsstellen für die Pensionsversicherung
ihre Tätigkeit aufzunehmen in der Lage wären.
Einem durch das Sozialversicherungsgesetz statuierten
schweren Unrechte und einer Auflösung wertvoller Faktoren
zu begegnen ist Zweck dieses Gesetzantrages, der zwar wohl Aufrechterhalten
bestehender Institutionen verlangt, in seiner Stellungnahme zu
der Möglichkeit von Neuerrichtungen jedoch insoferne eine
nennenswerte Konzession statuiert als solche Errichtungen nur
dann gestatte t, sein sollen wenn die Arbeit der betreffenden
Kasse mit einem Mitgliederstande von 1000 binnen 3 Monaten nach
Anmeldung begonnen werden kann, wodurch dokumentiert wird, daß
auch Handel und Gewerbe ach wie vor Wert darauf legen, bloß
erfolgversprechende Institutionen zu schaffen.
Stenzl, Dr. Spina, Dr. Luschka, Ing. Jung, Tichi, Szent-Ivány,
Kurťak, Nitsch, Koczor, Dr. Korláth, Füssy, Böhm,
Eckert, Simm, Mayer, Platzer, Fischer, Dr. Holota,
Patzel, Windirsch, Schubert, Böllmann.
II. volební období. | 2. zasedání |
Podepsaní navrhují:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Národní shromáždění republiky
československé usneslo se na tamto zákoně:
§ 27 zákona ze dne 9. října 1924, č.
221 Sb. z. a n. zní:
Dosavadní společenstevní (gremiální)
nemocenské pokladny mění se ve společenstevní
(gremiální) nemocenské pojišťovny.
Na svou žádost mohou býti také dvě
nebo více společenstevních (gremiálních)
nemocenských pokladen přeměněny v
jednu nemocenskou pojišťovnu, v kterémžto
případě takto spojené společenstevní
(gremiální) nemocenské pokladny mohou zůstati.
jako místní úřadovny.
Osoby povinně pojištěné, s výjimkou
osob činných v domácnosti, které jsou
zaměstnané u povinných členů
živnostenského společenstva (obchodního
gremia), musejí býti pojištěny u společenstevní
(gremiální) nemocenské pojišťovny.
Nové společenstevní (gremiální)
nemocenské pojišťovny mohou býti zřizovány
jen tehdy, podá-li se zároveň s ohlášením
o zřízení ústřední pojišťovně
průkaz potvrzený příslušným
politickým úřadem I, stolice, že tyto
ústavy mohou zahájiti svou činnost s 1000
pojištěnců (odst. 2.).
Nově zřizovati společenstevní (gremiální)
nemocenské pojišťovny není dovoleno, neprovede-li
se to během tří měsíců
od ohlášení u ústřední
sociální pojišťovny.
§ 29 zákona ze dne 9. října 1924, č.
221 Sb. z. a n. zní:
Zapsaná pokladna pomocná (pomocná pojišťovna),
zřízená podle zákona ze dne 16. července
1892, č. 202 ř. z., může rovněž
i nadále pojišťovati osoby povinně pojištěné
pro případ nemocí s účinkem,
že osoby ty nemusí býti pojištěny
u příslušné okresní nebo zemědělské
nebo zavodní nemocenské pojišťovny.
Nové pomocné pojišťovny mohou býti
zřízeny jen tehdy, podají-li, ohlašujíce
své zřízení, ústřední
pojišťovně průkaz, potvrzený příslušným
politickým úřadem, že mohou zahájiti
svou činnost s 1000 členů.
Zřizovati pomocné pojišťovny není
dovoleno, neprovede-li se to během tří měsíců,
počínaje od ohlášení u ústřední
pojišťovny.
Ustanovení tohoto zákona nabývají
účinnosti dnem 1. července 1926 a ministru
sociální péče se ukládá,
aby je provedl dohodna se se zúčastněnými
ministry.
Pro sociálně politické snahy obchodu a živnosti
bylo těžkou ranou, když zákonem č.
221/1924 v § 27 a 29 bylo ustanoveno, že musejí
býti rozpuštěny všechny společenstevní,
gremiální a zapsané pomocné pokladny,
které dne 1. ledna 1924 nemohou vykázati více
než 4000 nebo 2000 povinně pojištěných
členů. Toto ustanovení způsobilo skorem
úplné vyhlazení těchto ústavů,
poněvadž jak rozhodující den, tak také
nejmenší počet jsou nejnepříznivějším
měřítkem, jež si lze pomysliti.
Pokud jde o rozhodující den, dlužno poukázati
na to, že byl položen do doby, v níž se
nejostřeji projevila deflační krise se všemi
svými následky. To bylo mezi jinými příčinou,
že se podnikatel omezil na nejmenší počet
zaměstnanců, což se ovšem nepříznivě
projevilo také při pohybu členů v
pokladnách. Zvláště však směřuje
volba 1. ledna 1924 jak o rozhodujícího dne proti
těm pokladnám, jejíchž členové
patří k sezonním živnostem. Tak by na
příklad, kdyby byla ponechána nynější
stylisace §u 27, byla rozpuštěna dokonce nemocenská
pokladna stavebních živností v Brně,
která dne 20. června 1922 vykazovala 5939 členů,
dne 17. července 1924 7180 a dne 26. září
1925 5935 členů a svou výkonnost zcela a
úplně prokázala.
Pokud však jde o nejnižší počet 4000
nebo 2000 povinně pojištěných členů,
mělo by se, nepřihlížejíc k tomu,
že pro mimořádné poválečné
poměry mohlo se ho dosíci dne 1. ledna 1924 jen
ve velmi řídkých případech,
poznamenati, že mohl býti zvolen zajisté jen
s tím úmyslem, aby se jím zakrylo odstranění
těchto pokladen; neboť pro toto opatření
není žádného věcného důvodu,
který by stál za zmínku.
Beze všeho se dále uznává, že nemocenská
pokladna nesmí sloužiti stavovským nebo stranickým
zájmům, nýbrž jedině sociálně-politickým
účelům, proto má jen tehdy nárok,
aby se k ní přihlíželo, plní-li
také úplně své poslání.
Tomu však právě zde uvedené pokladny,
které dílem poskytují dokonce lepší
dávky než okresní nemocenské pokladny,
úplně vyhovovaly. Již to, že mohly přestátí
válku a období znehodnocení peněz,
mluví o jejich prosperitě. Když mohly prokázati
své existenční oprávnění
v nejtěžších krisích, nyní,
když se hospodářské a měnové
poměry začínají konsolidavati, rozhodně
by byly s to, aby zvlášť dobře vyhověly
požadavkům na ně kladeným.
Poskytovaly také vítaný podnět ke
zdravé soutěži mezi jednotlivými druhy
pokladen, a kdyby jich nebylo, musila by to býti podnětem
k znepokojivému monopolnímu postavení se
vším jeho nebezpečím.
Nelze tedy uznati, proč by vžité, velice dobře
založené a svůj úkol bez výjimky
plnící ústavy měly najednou ztratiti
své existenční oprávnění
a ta ve chvíli, kdy se zemědělství
poskytuje možnost, aby si zřídilo libovolný
počet nových pokladen bez zřetele na počet
členů, tedy pokladen, jimž by chyběl
finanční základ, jejž nynější
pokladny obchodu a živností skutečně
po ruce mají. Neboť zrušení pokladen,
které dne 1. ledna 1924 měly snad 3900 nebo 1900
členů, nedalo by se odůvodniti věcnými
úvahami, když se zemědělství
povaluje udržeti a nově zřizovati pokladny
snad jen s 50 členy. Nikoliv naposled z tohoto důvodu,
jenž již sám sebou zbavuje síly důvody
pro zrušení uvedených pokladen, uvedené
v důvodové zprávě k zákonu
a sociálním pojištění, že
totiž nositelé pojištění musejí
býti přiměřeně silným
a hospodářsky mocnými útvary, oba
výše uvedené stavy žádají
aspoň přibližně stejného oprávnění
jako zemědělství, jemuž se nyní
nadržuje, čehož nelze v tamto případě
z věcných hledisek nikdy pochopiti. Při této
příležitosti není nevhodné poukázati
na to, že ústavní listina (zákon ze
dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.) v §u
106 výslovně neuznává ťvýsad
povoláníŤ, takže také z tohoto
důvodu nelze pochopiti, jak mohl zákonodárce
tak úplně nedbati četných projevů
svazu nemocenských pokladen, obchodních komor, živnostenských
a obchodních korporací v zájmu pokladen zde
uvedených, když zemědělství vyhradil
značné výsady.
Konečně dlužno se zmíniti, že jest
účelné zachovati pokladny již se zřetelem
na nový zákon o pensijním pojištění
zaměstnanců, jenž se má vydati. Poněvadž
také tento způsob pojištění právě
jako sociální pojištění bude
vybudován na nemocenském pojištění,
mělo by se jen uvítati, kdyby příslušné
pokladny trvaly již ve chvíli, kdy nový zákon
o pensijním pojištění nabude účinnosti
a pokud se nezabývají pojišťováním
úředníků, mohly ihned začíti
svou činnost jako nižší správní
úřadovny pro pensijní pojištění.
Zabrániti těžké křivdě,
kterou spáchal zákon o sociálním pojištění,
a zrušení, cenných činitelů jest
účelem tohoto návrhu zákona, jenž
sice žádá, aby nynější ústavy
byly udrženy, avšak pokud jde o možnost nově
zřizovati takové ústavy, přece stanoví
zmínky hodný ústupek potud, že zřízení
pokladny má býti dovoleno jen tehdy, může-li
zahájiti svou práci se stavem 1000 členů
během tří měsíců po
ohlášení, čímž se zdůrazňuje,
že také obchod a živnosti nyní jako dříve
kladou váhu na to, aby byly vytvořeny jen ústavy,
které slibují úspěch.