II. volební období. | 2. zasedání. |
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Dluhy vyjádřené rakousko-uherskými
korunami, vzniklé z jakéhokoliv důvodu před
3. listopadem 1918 mezi osobami fysickými, právnickými,
obchodními společnostmi nebo ústavy práva
veřejného, které dne 23. března 1921
měly řádné bydliště (sídlo)
na území připojeném Italii mírovými
smlouvami se strany jedné a na území československém
se strany druhé, budou placeny nezávisle na dni
splatnosti podle těchto ustanovení:
a) Dlužníci na území připojeném
Italii zaplatí za každou korunu rakouskouherskou
568 (pětsetšedesátosm tisícin) liry
italské.
b) Dlužníci na území československém
zaplatí za každou korunu rakousko-uherskou ve měně
československé částku v hodnotě
0.568 (pětsetšedesátosm tisícin) liry
italské podle směnečného kursu ženevského
italské liry a československé koruny v den
placení.
Dluhy vyjádřené korunami rakousko-uherskými,
vzniklé z jakéhokoliv důvodu mezi stranami
výše uvedenými po 3. listopadu 1918, budou
placeny nezávisle na dni splatnosti, vyjma zvláštní
úmluvy, buď dlužníky, kteří
dne 23. března 1921 měli řádné
bydliště (sídlo) na území připojeném
Italii anebo dlužníky, kteří téhož
dne měli řádné bydliště
(sídlo) na území československém,
ve měně československé "al pari"
čili v poměru jedné koruny československé
za každou korunu rakousko-uherskou.
Dluhy jakéhokoliv druhu, vyjádřené
korunami rakousko-uherskými mezi osobami fysickými,
právnickými, obchodními společnostmi
aneb ústavy práva veřejného, které
dne 23. března 1921 měly řádné
bydliště (sídlo) na území starých
provincii italských se strany jedné a na území
československém se strany druhé, budou placeny
nezávisle na dni splatnosti ve měně československé
"al pari" čili v poměru jedné koruny
československé za každou korunu rakousko-uherskou.
(1) Po rozumu těchto ustanovení (§§ 1
až 3) budou osoby, podniky, společnosti a ústavy
československé, které měly dne 23.
března 1921 anebo 3. listopadu 1918 odbočky u soudu
zapsané v nových provinciích, připojených
Italii, a pokud se týče osoby, podniky, společnosti
a ústavy nových provincií italských,
které měly dne 23. března 1921 anebo 3. listopadu
1918 odbočky u. soudu zapsané na území
československém, pokládány pro závazky
sjednané uvedenými odbočkami, jakoby sídlily
v místě, kde odbočka v ten neb onen rozhodný
den byla zapsána.
(2) Stejně posuzovati jest odbočky, které
liší se od svrchu zmíněných jedině
tím, že náleží ústavům
peněžním nebo pojišťovacím,
které v rozhodné době měly sídlo
jinde než v Československu nebo jinde než v nových
provinciích připojených Italii.
Ustanovení tato (§§ 1 až 4) platí
také se zpětnou působností pro případy,
ve kterých dlužník uložil dluhovanou částku
do soudního uschování.
Ustanovení tato (§§ 1 až 5) neplatí
pro pojistky znějící na koruny rakousko-uherské
mezi osobami sídlícími v nových provinciích
království Italského a osobami sídlícími
na území československém.
Vyrovnání (§§ 1 až 5) děje
se jedině přímo mezi věřitely
a dlužníky bez jakékoliv účasti
Československého zúčtovacího
ústavu v Praze.
Zákon tento provede ministr financí v dohodě
s ministrem spravedlnosti a ministrem obchodu, průmyslu
a živností.
Úmluva právně-finanční ujednaná
s Italií dne 23. března 1921 v Římě
a uveřejněná ve Sbírce zákonů
a nařízení č. 132/1924 upravuje řadu
otázek povahy finanční a právní
v poměru mezi republikou Československou a královstvím
Italským.
Tak jedná tato úmluva:
1. o vyrovnání vzájemných pohledávek
a závazků vzniklých v korunách rakouskouherských
mezi věřiteli nebo dlužníky československými
a italskými (čl. 1), poskytujíc v článku
2. možnost odkladu placení takových závazků
ve prospěch dlužníka, jenž je obětí
přímých škod válečných;
2. o zrušení mimořádných válečných
opatření a o navrácení majetku za
války odvlečeného, zabaveného nebo
sekvestrovaného (čl. 3. až 5. a 8.);
3. o uznání státního občanství
italského československém přiznaného
podle mírových smluv úřady italskými
(čl. 6.);
4. o připuštění obchodních a
občanských společností italských
k provozu obchodu a průmyslu na území československém
(čl. 7.);
5. o závaznosti a vykonatelnosti rozhodnutí smíšeného
rozhodčího soudu podle čl. 256 lit. g) mírové
smlouvy St. Germainské (čl. 9.);
6. o závazku ujednati úmluvu o zamezení dvojího
zdanění (čl. 10.);
7. o svěřenství (čl. 11.);
8. o výkladu této úmluvy (čl. 12.);
9. o účinnosti úmluvy (čl. 13.).
Jak patrno z uvedeného obsahu úmluvy, nelze provésti
úmluvu jedním opatřením, nýbrž
nutno prováděti jednotlivé otázky
v úmluvě upravené zvlášť
podle věcné souvislosti.
Takovou otázkou, která vyžaduje samostatného
provedení, jest úprava vzájemných
pohledávek a závazků vzniklých
v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli
nebo dlužníky československými a italskými
(čl. 1. úmluvy). Ustanovení čl. 2.
úmluvy jež byla ve prospěch dlužníků
italských jsou již bezpředmětna uplynutím
šestiměsíční lhůty ode
dne výměny ratifikačních listin, t.
j. ode dne 1. března 1924.
Vyrovnání svrchu uvedených pohledávek
a závazků děje se přímo
mezi zúčastněnými stranami bez
sprostředkování československého
zúčtovacího ústavu v Praze a to
zásadně na podkladě československé
koruny, kterou platiti jest za jednu korunu rakousko-uherskou
nominale. Výjimkou pouze plniti jest za jednu korunu rakousko-uherskou
0568 liry italské (průměrný kurs italské
liry ke koruně rak.-uherské podle obdoby čl.
271 mírové smlouvy St. Germainské) hotově
nebo podle kursu v Kč, jde-li o pohledávku vzniklou
do 3. listopadu 1918 (den ujednání příměří)
a je-li jednou stranou osoba, která dne 23. března
1921 měla řádné bydliště
(sídlo) na území připojeném
Italii mírovými smlouvami (§§ 1. až
3. osnovy).
Všechna ustanovení osnovy až na § 4, pokud
jde o filiálky osob, podniků, společností
a ústavů a na § 5 bylo by možno provésti
vládním nařízením podle zákona
ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n. Zmíněná
dvě ustanovení §u 4 a 5 vymykají se
však z rámce tohoto zákona, bylo by ovšem
možno opříti nařízení
také o zákon z 15. dubna 1920, č. 337 Sb.
z. a n., ale právě proto, aby tohoto časově
již ne dosti odůvodněného opatření
nebylo potřebí, navrhuje se ku provedení
článku 1. uvedené úmluvy zvláštní
zákon.
O odst. 2. §u 4 byla osnova zákona proti úmluvě
právně-finanční důsledkem zásady
vyslavené v § 1, odst. 3. zákona č.
207/1922 Sb. z. , n. rozšířena proto, aby nebylo
pochybností, že stejné předpisy platí
i pro tuzemské odbočky všech cizozemských
ústavů peněžních nebo pojišťovacích.
Stejný postup zachovává italské ministerstvo
financí, pokud jde o posuzování novoitalských
odboček všech cizozemských ústavů
peněžních nebo pojišťovacích,
což potvrdilo výslovně notou ze dne 14. března
1925, N. di Prot. 87824.
Podotýká se, že v Italii vešla úmluva
právně-finanční mezi republikou Československou
a královstvím Italským v platnost dne 1.
března 1924 zákonem č. 263 ze dne 2. března
1924, uveřejněným v úředním
listě "Gazetta Uffiziale del Regno d'Italia"
čís. 59 ze dne 10. března 1924. Od té
doby se také v Italii provádí.
Vláda doporučuje, aby tento její návrh
zákona byl v obou sněmovnách Národního
shromáždění přikázán
výboru rozpočtovému a výboru zahraničnímu
ku podání zprávy.