Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zemská finanční ředitelství nechávají po měsíce, ba i po léta nevyřízené poukazy jednotlivých resortů státní správy odpočivných požitků percipientů, ba dokonce zakročení poslanců zůstavají nepovšimnuty a nezrychlují vyřízení pensijních spisů, ležících u zemských finančních ředitelství po dlouhé měsíce.

Namátkou uvádíme z četných případů jen tyto charakteristické případy, aby z nich bylo vidno, jaká praxe se v záležitostech pensijních u finančních úřadů zahnízdila.

80tiletému vrch. poštmistrovi v. v. Hubertu Spiehsovi v Čes. Budějovicích nebyla dosud poukázána pense dle zákona čís. 287/1924, ačkoliv spis byl 26. března 1925 ředitelstvím pošt a telegrafů předložen zemskému finančnímu ředitelství v Praze a urgován 1. prosince 1925 a 6. února 1926. Mimo to zakročil 21. října 1925 u zemského finančního ředitelství podepsaný posl. Bergmann, jemuž bylo slíbeno, že věc bude ihned projednána. Tentýž spis urgoval M. N. O. třikrát v 15 měsících, ale marně. Vrchní poštmistr Hubert Spiehs dodnes nemá zvýšené požitky poukázány, ačkoliv jest starcem nad hrobem a věc se již 15 měsíců projednává.

Božena Jechová, vdova po soudním kancelistovi v Rim. Sobotě na Slovensku, bytem v Táboře, zažádala 25. prosince 1924 u soudní tabule v Košicích o poukaz pense po manželu Janu Jechovi, zemřelém dne 4. listopadu 1924. Dle sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 5. září 1925 byl spis tento ihned předložen generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě, aby poukaz schválilo a vypravilo. Přes několik urgencí nedošlo vyřízení. Obrátil se proto podepsaný posl. Bergmann na odborového přednostu J. U. Dra. Bohumila Vlasáka v ministerstvu financí 13./10. 1925 se žádostí, aby urychlení této věci zařídil.

Dodnes však nedošla odpověď, co bylo ve věci této zařízeno.

Poštovní úředník Rudolf Prach ve Velké Revuci byl 1./12. 1925 dle zákona čís. 286/1924 dán na odpočinek. Ředitelství pošt a telegrafů v Košicích zastalo 22./12. 1925 pod čís. 72281/I. gener. finančnímu ředitelství v Bratislavě návrh na poukaz pensijních požitků Rudolfa Pracha, který dodnes přes urgence, i telegrafické, není vyřízen, a úředník tento i s rodinou trpí bídu a hlad, čekaje, že se nad ním smiluje referent g. f. ř. v Bratislavě a pensi mu milostivě poukáže.

Poněvadž takové stížnosti jsou téměř na denním pořádku, budí to dojem, jakoby finanční úřady při poukazování pensí provozovaly pravou pasivní resistenci.

Proto táží se podepsaní pana ministra financí:

1. Ví o těchto poměrech?

2. Hodlá pan ministr zjednati pořádek u finančních úřadů, aby odpočivné požitky státním zaměstnancům, vdovám a sirotkům byly bez průtahu poukazovány?

3. Jest pan ministr ochoten volati k odpovědnosti referenty, kteří tyto průtahy působí?

4. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil, neb zaříditi hodlá?

V Praze dne 8. dubna 1926.

V ministerstvu financí hromadí se stále spousta aktů, jednajících o žádostech válečných poškozenců za přiznání důchodů, předložených ministerstvem soc. péče k souhlasu ministerstva financí.

Nehledě k tomu, že většinu případů vyřizuje ministerstvo financí zamítavě, leží spisy v ministerstvu financí rok i déle, než se vyřídí. Jestliže ministerstvo financí při sdělávání různých zákonů vymáhá vždy spoluúčast při jejich provádění, pak nelze souhlasiti s praxí, jaká se v tomto ministerstvu ujala, že příslušné spisy zdržuje po dobu dlouhých měsíců, ba roků, než je vyřídí.

Tak si asi zákonodárci při schvalování různých zákonů spoluúčast ministerstva financí nepředstavovali, že ono stane se brzdou včasného provádění usnesených zákonů.

Urgence zájemníků, organisací i poslanců se pravidelně ignorují a spisy leží v ministerstvu financí klidně dále, jak dokazují tyto konkrétní případy, namátkou vybrané:

1. Vdova Anežka Němcová z Podolí u Přerova žádala o přiznání důchodu pro svoje dítko přes 18. rok. Sirotek Emilie je úplně nezpůsobilá k výdělečné práci, je to mrzáček. Podaná žádost byla vyšetřena všemi úřady a neschopnost k výdělečné práci úředním lékařem prokázána. Spis zaslán z ministerstva sociální péče dne 10. dubna 1925 pod č. j. 14209-25 ministerstvu financí k souhlasu s výplatou důchodu. Po třikráte bylo urgováno, ale záležitost dosud vyřízena není.

2. Spis Anny Urbanové ze Žirovnice u Počátek, byl dne 22. prosince 1925 pod č. j. 55535-25 zaslán ministerstvu financí, ale vyřízen není přes to, že od té doby uplynulo přes 3 měsíce.

3. Spis Ticháčka Bohuslava z Prahy II.byl zaslán dne 17. prosince 1925 pod č. j. 55194-25 na ministerstvo financí k projevení souhlasu se zvýšením důchodu podle § 9. zákona č. 39-22 ze dne 25. ledna 1922. Jmenovaný jest neschopen jakékoliv práce a odkázán na pomoc druhých, děti má nedospělé. Vyřízení urgováno 19. ledna 26, 5. února 26, 5. března 26.

4. Ministerstvo sociální péče předložilo spis Vágnerové Marie z Prahy VIII. dne 10. prosince 1925 pod č. j. 52463-25 k projevení souhlasu s výplatou důchodu předků podle zákona č. 146-23. Jedná se o starou matku, která se sotva pohybuje, pracovat naprosto nemůže. Přes 2 urgence u ministerstva financí není záležitost vyřízena.

5. Týmž ministerstvem byl předložen spis Josefa a Marie Králových z Duchcova dne 12. ledna 1926 pod č. j. 846-26, ale i přesto, že urgováno vyřízení, dosud spis nevyřízen. Jedná se o staré rodiče, neschopné práce, kteří nemohou existovati.

6. Invalida Krajdl Václav z Vídně žádal o prohlídku a přiznání důchodu v roce 1923. I přes to, že již je rok 1926, tedy 3 roky uplynuly, dosud nebyl k prohlídce předvolán a není také rozhodnuto o jeho přihlášce. Spis pod č. j. M-S-P, 56609-25 byl dne 9. ledna 1926 zaslán ministerstvu financí, dosud však přes urgenci nevyřízen.

7. Marie Birbaumová z Kladna žádala o přiznání důchodu sirotčího pro svého syna přes 18tý rok. Chlapec není schopen práce ani pohybu. Od podání žádosti uplynula hodně dlouhá doba. Po konečném šetření spis byl z M. S. P. pod č. j. 3116-26 dne 5. února 1926 zaslán na ministerstvo financí. Provedena intervence, spis dosud nevyřízen.

Ministerstvo financí zamítá žádosti válečných poškozenců i které jsou plně odůvodněny, jak dokazuje tento případ:

Vdova M. Seidlová z Roketnice u Vsetína žádala o výplatu důchodu pro své dítě Marii, starou 19 roků, která jest úplný mrzáček. Žádost podala v březnu 1925 a koncem roku dostalo se vyřízení vdově, že ministerstvo financí neprojevilo souhlasu s výplatou důchodu a proto že se nepřiznává. - Jedná se o naprostého mrzáčka, který nejen, že není schopen práce, ale ani pohybu. Při vyšetřování musel dítě prohlédnouti úřední lékař. Ovšem, dítě se nemohlo na okresní správu politickou dostaviti, matka musela je dál dovézti. Vdově vznikly výlohy Kč 170,- za lékařské vysvědčení a dovoz děvčete k okresní správě politické, ovšem, důchod přiznán nebyl. Tímto způsobem a nařízenými formalitami vyhazují se chudákům peníze, které oni nemají. Proč ministerstvo financí neprojevilo souhlas s výplatou důchodu tomuto mrzáčkovi, vdova se ovšem nedověděla.

Tato praxe ministerstva financí dokazuje, že snaha strhovati na se veškeré rozhodování má za následek, že nelze veškerou agendu zmoci a vyřizování těchto věcí zdržuje se na úkor stran, které ve své neuvědomělosti viní za tyto následky zákonodárce, kteří nenesou viny na tomto nezdravém systému.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra financí:

1. Ví o těchto poměrech pan ministr?

2. Jak hodlá pan ministr je odstraniti?

3. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným co v této věci zařídil?

V Praze dne 8. dubna 1926.

Hospodářská situace státních zaměstnanců a pensistů, jakož i jejich pozůstalých vůbec a na Slovensku a Podkarpatské Rusi zvlášť, stává se vlivem stálých, mimořádných a těžkých drahotních poměrů den ode dne kritičtější.

Těžká jejich existence byla nad to zhoršována různými zákony, vydávanými v předpokladu, že se ozdraví a zlepší všeobecné hospodářské poměry, což nejen že se nedostavilo, nýbrž naopak drahota se stupňovala a tím tíživěji vháněla zaměstnance v bídu a zoufalství, jež dovršeno bylo zákonem ze dne 21. prosince 1921 čís. 495 Sb. z. a n., dle něhož státní zaměstnanci jsou povinni platiti daň z příjmu dle vysokých sazeb, stanovených zákonem ze dne 12. srpna 1921 čís. 294 Sb. z. a n.

Státní zaměstnanci jsou si plně vědomi své berní povinnosti vůči svému státu, ale za dnešních, tak obtížných podmínek na Slovensku a Podkarpatské Rusi, nejsou s to zaplatiti daň z příjmu za několik roků najednou vyměřenou, bez úplného zadlužení a zhroucení finančního stavu nejen jednotlivců, ale i celých rodin.

Dovolujeme si poukázati zde na okolnost, že státním zaměstnancům, kteří ze všech vrstev obyvatelstva, jak válečnými, tak i poválečnými poměry nejvíce trpěli, zdaňovány jsou jejich požitky do posledního haléře, zatím co těm, kteří, těžíce z válečné i poválečné situace, ceny produktů zvyšovali, valutovými obchody bohatli, do syta všeho užili a bídy nikdy nepoznali, nejen se jejich horentní zisky při vyměřování daní na minimum snižují, nýbrž dokonce zák. ze dne 8. října 1924 čís. 235 Sb. z. a n. event. prov. nař. ze dne 23./XII. 1924 čís. 300 Sb. z. a n. se jim odpisují tyto nízko uložené a nezaplacené daně, inklusive 1923, jdoucí do milionů.

Křiklavým dokladem daňového přetížení státních a ostatních zaměstnanců slouží zde státní rozpočet pro rok 1925 s preliminovaným obnosem daně z příjmu per 800,000.000 Kč, z kterého na ubohé platy zaměstnanců připadá horentní částka 500,000.000 Kč, kdežto na ostatní kapitalisticky silné vrstvy pak pouze 300,000.000 Kč.

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou poměry mezi uložením daně z příjmu stát. zaměstnancům a ostatním poplatníkům velmi křiklavé, neboť zaměstnanci XI. hodin. třídy 1. plat. stupeň předepsáno jest na dani z příjmu ročně 424,50 Kč, kdežto milionáři K. B. z Hustu není na rok 1923 předepsáno ani haléře, nebo na př. H. L. z Berehova, lihovarníku a vinaři bylo za rok 1923 předepsáno pouze 162,50 Kč. Sta a sta případů nepoměrného zdanění na P. Rusi dosvědčuje, že daňové břemeno bez milosti a milosrdenství převaluje se na bedra ubohých stát. zaměstnanců.

Poukazujeme dále, že na Slovensku a Podkarp. Rusi daň z příjmu nejen že není a nebyla srážena při poukazování požitků, ale nebyla také u většiny stát. zaměstnanců za léta 1922-1925, následkem nedostatku schopných sil u finančních úřadů dosud vyměřena. Státním zaměstnancům, zápasícím stále s nedostatečnými gážemi, nebude pro shora uvedené okolnosti absolutně možné dostáti v dnešní době berní povinnosti tak, aby mohli platiti daně najednou vyměřené za léta 1922-1925, při čemž důsledné a bezohledné vymáhání daně za léta tato bylo by vážně a nebezpečně ohrozilo existenci mnoha rodin státních zaměstnanců.

Proto táží se podepsaní pana ministra financí:

1) Jest pan ministr financí ochoten rozšířiti působnost výnosu ministerstva financí ze dne 25. února 1926 čís. 16340/26-III/9 a) i na státní zaměstnance na Slovensku a Podkarpatské Rusi?

2) Jest pan ministr ochoten stanoviti existenční minimum stát. zaměstnance na Slovensku a Podkarpatské Rusi pro výměr daně z příjmu penízem 10.000 Kč?

3) Jest pan ministr ochoten k vyrovnání nedoplatku daně z příjmu za léta 192-1925, jakož i na úhradu daně z příjmu vyměřené na rok 1926, ustanoviti pro státní zaměstnance na Slovensku a Podkarpatské Rusi srážku v roce 1926 a sice:

a to z požitků dle stavu 1. ledna 1926 a zaplacením takto stanovených srážek uznati za vyrovnání berní povinnosti stát. zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi za všechna minulá léta až do konce roku 1926?

4) Jest pan ministr ochoten zaříditi, aby počínaje 1. lednem 1927 předepsány byly srážky na daň z příjmů za běžný rok měsíčně předem stát. zaměstnancům na Slovensku a Podk. Rusi likvidaturami jednotlivých resortů tak, jak tomu jest v zemích historických?

5) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným co v této věci zařídil, neb zaříditi hodlá?

V Praze dne 12. dubna 1926.

Státním zaměstnancům, na Podkarpatskou Rus dočasně přikázaným (zatímně přiděleným), přísluší po dobu jich přikázání místo diet mimořádné přídavky a to ženatým 1.500 Kč a svobodným 1.200 Kč.

Nejvyšší správní soud v konkrétním případě přiznal nárok na tento přídavek zaměstnanci, který od 1. září 1923 byl na Podkarpatskou Rus exponován a v lednu 1924 během svého exponování se oženil, vynesením čís. 12799/24 ze dne 3. dubna 1925.

Při tom vycházel nejvyšší správní soud se stanoviska, že nelze tu užíti zásady zákona prosincového (zák. čís. 394/22 Sb. z. a n. § 6. odst. II.), že změna rodinného stavu po 31. prosinci 1922 nemá vlivu a výměru jednotného drahotního přídavku a přídavku na děti, ježto zásada ta platí pouze o přídavcích v citovaném zákonném ustanovení výslovně uvedených, tedy o jednotném drahotním přídavku a přídavku na děti a že nelze předpis ten - poněvadž na přídavky jiné, tedy také ne na mimořádný přídavek, o který se zde jedná.

V konkrétním případě na základě toho, jak již uvedeno stížnosti onoho zaměstnance vyhověl a rozhodnutí správního úřadu pro nezákonnost zrušil.

Konaným meziministerským projednáváním věci zjištěno, že ministerstvo vnitra, jakožto úřad, který úpravou těchto otázek byl vládním usnesením pověřen, již ve svém oběžníku z 5. června 1924 č. 9612, stojí na stanovisku, že nejde tu o drahotní přídavek rodinný ve smyslu zákona č. 394/22 Sb. z. a n., nýbrž o náhradu výloh, způsobených vedením dvojí domácnosti a že směrodatnou pro vyměření jest nikoliv, zda zaměstnanec oženil se po 31. prosinci 1922, nebo před tím, nýbrž jedině a výlučně okolnost, zda se oženil před svým exponováním na Podkarpatskou Rus, či teprve potom, ježto pouze v prvém případě nárok na mimořádný přídavek dlužno a možno mu přiznati.

jest zde tudíž zásadní rozpor mezi názorem nejvyššího správního soudu, který in concreto přiznal tento nárok bez ohledu na to, že zaměstnanec se oženil až po svém exponování na Podkarpatskou Rus a mezi stanoviskem ministerstva vnitra, které dle intence vládního usnesení v takovém případě nárok ten odpírá.

V důsledku toho nebyla praxe uvedena v soulad s citovaným rozhodnutím a názorem nejv. správ. soudu, čímž značně byla oslabena právní autorita tohoto nejvyššího rozhodčího tribunálu.

Poněvadž tento případ není ojedinělým a jest jen článkem praxe u nás vžité, že se vynesení nejv. správ. soudu, jsou-li pro státní zaměstnance příznivá, neaplikují na ostatní stejné případy, za to však aplikují se vždy, jsou-li státním zaměstnancům nepříznivá, čímž se podrývá autorita nejv. správního soudu a důvěra v objektivnost a spravedlnost státní administrativy, táží se podepsaní pana ministerského předsedy:

1) Ví o této praxi pan předseda vlády?

2) Jest pan předseda vlády ochoten zaříditi, aby rozhodnutí nejvyš. správ. soudu byla vždy respektována a pokud se týče státních zaměstnanců, aplikována na všechny stejné sporné případy?

3) Jest pan předseda vlády ochoten podepsaným sděliti, co v této věci zařídil, neb zaříditi hodlá?

V Praze dne 12. dubna 1926.

Do převratu byli jen okrasní četničtí velitelé poděleni revolverem a v nynější době jen někteří velitelé stanic.

Četnická karabina, podle starých zkušeností z četnické služby v míru i za války je přítěží četníkovi ve službě, v pátrání, rychlém pronásledování pachatele lesem, pohořím, ve dne i v noci, při eskortách, domovních prohlídkách, kladení řetízků a při napadení četníka samotného jedním nebo několika pachateli, ohrožuje-li jeho obranu.

Při pronásledování pytláka, podloudníka a j. ve dne neb i v noci houštinami, když četník jest oblečen v plášti, nese služební tašku 1 kg těžkou, nábojnici, karabinu s bodlem, šavli a helmu, jest naprosto nehybným a neví na co má dříve soustřediti mysl, zda na prchajícího, neb na houštiny a větve stromů, aby si nevyrazil oko, nebo na vlastní bodlo, aby se jím nezranil, aneb konečně na ostatní nepraktickou výzbroj.

Při eskortách, zvláště na železnici, za většího návalu obecenstva, musí četník opětně rozděliti svoji pozornost, aby nikoho neporanil, zvláště při nevhodném sundávání a nasazování bodla; a pak při vybíjení a nabíjení karabiny, aneb na řemení a brašnu aby nezůstal viset mezi obecenstvem.

Při domovních prohlídkách jest rovněž karabina nevhodná, poněvadž ji musí četník opět držeti v ponosu nebo na ruce. Při tom může pracovati pouze jednou rukou, což ztěžuje jeho výkon, zvláště při prohlídkách půd, sklepů, kůlen, stodol, při lezení po žebříku a pod.

Při kladení svěracích řetízků jest karabina dvojnásob nebezpečná, je-li četník nucen při zatčení pouta dávati sám.

Bylo by tedy v zájmu služby i v zájmu bezpečnosti daleko účelnější, ozbrojiti četnictvo opakovací pistolí, a karabin používati jen při demonstracích, soustředěních a pod.

Jiné státy již takového přezbrojení četnictva dávno provedly. Z toho důvodu táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1) Jest pan ministr ochoten aspoň postupně zaříditi přezbrojení četnictva a odstraniti neúčelnou a nevhodnou výzbroj karabinou,

2) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil, nebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 12. dubna 1926.

Až do převratu byly příslušníkům četnictva každoročně v lednu připisovány k dobru přebytky z oděvní podstaty. To se dělo v době, kdy většina četnictva své potřeby kryla z oděvní podstaty, která toho času činí 900 Kč ročně.

Tato praxe byla poslední dobou změněna a jednotlivá velitelství předpisovala, aby předložené účty vedle kolkovného dle škály II, byly opatřeny i kolkem účetním, takže četnický gážista, žádající o výplatu účtu, musí prodělati pravé martyrium, než obdrží nepatrný svůj vlastní, mu náležející peníz.

V důsledku toho táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1) Jest pan ministr ochoten zaříditi výplatu oděvní podstaty měsíčně v hotovosti četnickým gážistům tak, jak se děje u důstojníků, čímž odpadnou veškeré stížnosti v tomto směru?

2) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v tomto směru zařídil, neb zaříditi hodlá?

V Praze dne 12. dubna 1926.

Město Opava usiluje již od roku 1920, aby na ně bylo pamatováno při rozdělení velkého majetku pozemkového, ležícího v oblasti měst. Prvé kroky byly učiněny již v dubnu 1920. Na prvá podání, učiněná v roce 1920, odpověď nedošla, poněvadž podle sdělení státního pozemkového úřadu ucházeti se o zabranou půdu mělo býti přípustné teprve v době po zahájení přídělového řízení. Počátkem roku 1921 pozemkový úřad vydal vyhlášku, podle níž mohou býti podávány žádosti o příděl podle níž mohou býti podávány žádosti o příděl zabrané půdy z Lichtensteinova majetku a majetku německého řádu. Druhou vyhláškou prohlašovalo se za přípustné ucházeti se o rozptýlené pozemky z obou jmenovaných velkých majetků pozemkových. Žádosti, které podal městský úřad na základě této vyhlášky, byly však zamítnuty. Také kroky, podniknuté roku 1923, aby byla získána půda, byly bez úspěchu. Když se počátkem roku 1924 městský úřad dověděl, že státní pozemkový úřad činí přípravy k provedení přídělového řízení na Lichtensteinově majetku v Opavě, zahájil znovu vyjednávání. Rovněž tak 18. Února 1924 uplatnil nárok na pozemky, které patřily k zabranému velkému majetku pozemkovému opavské Rafinerie cukru a. s. Ani tyto kroky neměly výsledku. Vyjednávání s lichtensteinským lesním úřadem v Krnově o prodeji pozemků vedla sice k dohodě, kterou schválilo městské zastupitelstvo 8. Ledna 1925. Tato dohoda byla zaslána po schválení pozemkovému úřadu prostřednictvím zemské správní komise.

Vyřízení dosud nedošlo, avšak v rozmluvě dne 17. Září 1925 o směrnicích přídělového plánu pro pozemky tak zvaného Knížecího dvora prohlásil správce obvodové úřadovny státního pozemkového úřadu v Olomouci, Werner, že pozemky, ležící na Polní ulici budou postoupeny stavebním družstvům a 18 ha bude ponecháno dosavadnímu majetníku statku jako záloha pro rozšíření města, kdežto zbytkový statek Knížecí dvůr má býti prozatím pronajat na 10 let. O této rozmluvě byl dne 26. Září zastlán městskému úřadu opis zápisu. Za krátko poté byl skutečně rozepsán pronájem zbytkového statku Knížecí dvůr. Podle usnesení městského zastupitelstva město Opava se o tento pronájem ucházelo.

To se stalo 29. Listopadu 1925. Od té doby nevědělo se nic o dalším osudu Knížecího dvora, až před nedávnou dobou vešlo ve známost, že nemá býti pronajat, nýbrž odevzdán do vlastnictví protežované osobnosti.

Proti takovémuto postupu pozemkového úřadu, který nejen odporuje předpisům přídělového zákona, nýbrž i naprosto nedbá nutnosti, kterou uznávají také orgánové pozemkového úřadu, postarati se, aby se město mohlo rozšiřovati, vyslovilo se opavské městské zastupitelstvo v resoluci co nejostřeji. Tato resoluce byla jednomyslná, tedy přijata i hlasy českých členů městského zastupitelstva. Již z této okolnosti jest zřejmo, že zde jde skutečně o všeobecně uznávaný veřejný zájem.

Podepsaní se tedy táží pana předsedy vlády:

Jest ochoten tuto věc co nejpřísněji vyšetřiti a zabrániti svrchu vylíčeným machinacím a postarati se, aby byl proveden protokolárně zjištěný pronájem zbytkového statku Knížecí dvůr?

V Praze dne 20. dubna 1926.