II. volební | 1. zasedání |
Podepsaní navrhují:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti
o tomto zákoně:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Ustanovení zákona ze dne 19. září
1898, č. 176 ř. z., zákona ze dne 28. března
1918, č. 115 ř. z., zákona ze dne 9. dubna
1920, č. 246 Sb. z. a n., dále ustanovení
zákonného článku XIV; 1898, zákonného
článku XIII: 1909, zákonného článku
XXXVIII: 1913, jakož i ta ustanovení zákonného
článku IX: 1917, která vztahují se
také na oso by, požívající doplňku
kongruy, pozbývají platnosti.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem vyhlášení.
Provedením zákona pověřuje se ministr
školství a národní osvěty spolu
s ministrem financí.
Podle rakouského i uherského zákonodárství,
převzatého naší republikou, jest stát
zavázán k různému hmotnému
plnění některým církvím
(náboženským společnostem); mezi jiným
jest jmenovitě zavázán starati se o zabezpečení
hmotného postavení kněží některých
církví, pokud působí ve veřejné
správě duchovní.
V Rakousku dovršen byl tímto zákonodárstvím
vývoj, který jest hlavně spjat s josefinskou
dobou; bylo její myšlenkou, že státu přísluší
- třebas jen subsidiárně pečovati
o hmotně postavení duchovenstva, vedoucího
správu duší stejným způsobem
jako o postavení veřejných zaměstnanců.
K tomuto účelu měl pak sloužiti zvláštní
fond - ťnáboženská maticeŤ - zřízený
roku 1782, zprvu doplňující v prvé
řadě příjmy duchovních na nově
zřizovaných farách. Vyplývá
pak z celého vývoje církev nepolitických
otázek v bývalém Rakousku, že byla to
církev katolická, o jejíž hmotně
potřeby se tu od počátku jmenovitě
a hlav ně jedná; nerozhodoval tu nikterak ohled
na potřeby církví jiných. Výsledkem
jest, že podle rakouského práva, převzatého
naším státem, jest naše republika právně
zavázána na bývalém svém území
rakouském k majetkovému plnění ve
prospěch duchovenstva církve katolické; -
a pak ještě jen pouze ve prospěch církví
evangelických, nikoliv však ve prospěch církví
jiných.
Jsou pak různě upraveny tyto finanční
poměry státu vůči církvi katolické
a vůči církvím evangelickým.
Těmto jsou zaručeny par. 20 evangelického
patentu č. 41 z r. 1861 ťjährliche Beiträge
aus dem StaatsschatzeŤ a to ťzur Bestreitung ihrer kirchlichen
BedürfnisseŤ. tedy právně za ručen
roční hmotný příspěvek
ze státní pokladny na osobní i věcně
potřeby evangelického kultu; není však
tu zákonem předem přesně stanovena
ani výše této roční dotace, ani
jakým podílem bude upotřebena na výdaje
osobní. Jinak u finančních závazků
státu vůči církvi katolické.
Zde jest hned v zákoně samém přesně
stanoveno, že jest to ťdas standesgemäße
Minimal- Einkommen (Congrua)Ť (v příloze zákona
uvedené pevnou cifrou), které ťwird aus den
Religionsfonden, beziehungsweise aus der staatlichen Dotation
ergänztŤ. Se zřetelem na duchovní veřejné
správy katolické jest tak v našem zákonodárství
rakouského původu přesně stanoveno
že závazky našeho státu vůči
církvi katolické na bývalém území
rakouském týkají se kongruy, jejíž
výši státní zákon sám
sta noví současně ukládaje státu
povinnost subsidiárně ji na tuto výši
doplňovati ze státních peněz.
Se zřetelem na kongruu vybudovány byly těž
uherským zákonodárstvím hmot ně
závazky vůči církvím jsoucí
největšího finančního dosahu.
Historický vývoj tohoto uherského zákonodárství
vedl však částečně k jiným
důsledkům nežli v Rakous ku. Kongruální
církví není tu jako v Rakousku pouze církev
katolická nýbrž církví více
; jestliže pak duchovním všech církví
mimo katolickou jsou požitky doplňovány jen
ze státních prostředků jest na proti
tomu zavázána přispívati na kongruu
katolického duchovního vedle státu i ťnáboženská
základnaŤ i vysocí hodnostáři
katoličtí. Kongruální církve
na bývalé uherské části naší
republiky jsou: katolická podle obřadu latinského
i řeckého evangelická augšpurského
vyznání reformovaná (kalvínská)
a náboženská společnost židovská.
Vyplývá z uvedeného že těž
ve směru hmotných závazků státu
týkajících se po stavení duchovenstva
veřejně správy duchovní, dnešní
stav představuje úpravu ne jednotnou. V bývalé
rakouské části naší republiky
závazky státu opírají se v jednom
případě o systém kongruální,
v případě druhém o systém dotační,
v bývalé uherské části ČSR.
pouze o systém kongruální. V bývalé
rakouské části jest pouze jediná církev
kongruální - katolická -, kdežto v
bývalé uherské části jest kongruálních
církví hned několik. Nejpodstatnějším
znakem této nejednotnosti jest zřejmě ta
okolnost, že i v bývalé uherské části
našeho státu, třebas tu stát byl hmotně
zavázán vůči více církvím,
tyto jeho závazky neslouží k prospěchu
všech církví státem uznaných,
nýbrž pouze jen některých. Tento znak
nejednotnosti dané zákonné úpravy
vyniká pak ovšem tím více v bývalé
rakouské částí ČSR kde uvedené
právní závazky státu znějí
vůbec pouze ku pro spěchu církve katolické
a evangelické. Dnešní prakse aby tyto křiklavě
nesrovnalosti alespoň částečně
fakticky vyrovnala povoluje tu bez řádného
zákonného podkladu t. j. aniž by stát
tu byl vázán podpory subvence církvím
(náboženské společnosti židovské)
ostatním. Jest tak z tohoto celého stavu zřejmo
jak v daném majetkovém směru jsou některé
církve privilegovány pro ti církvím
druhým v první řadě ovšem církev
katolická proti všem ostatním. Stav ten odporuje
tak požadavkům spravedlivých řádů
které vyslovil uvozovací zákon k ústavní
listině, a zásadě že všechny státem
uznaně církve jsou před zákonem rovny
již vyslovil její par. 124.
Naznačenou nejednotnou úpravu, v důsledcích
protivící se až samotnému požadavku
rovnosti a spravedlnosti ovládající mu naši
ústavu přinesly zákony jichž platnost
nezávisí na žádných ustanoveních
platnosti mezinárodní. Není tudíž
žádné formální překážky
aby zákony ty byly opět zákonem zrušeny.
Osnova navrženého zákona nenahrazuje pak žádnými
novými závazky zrušený kongruální
systém finanční státní vázanosti
vůči církvím. Osnova vychází
právě z názorů že jest na čase,
aby stát byl osvobozen od povinností, jichž
důvod jest dnes jen historický a neodpovídá
žádné potřebě doby naší.
Duchovní třebas vykonávali veřejnou
správu, nevstupují zajisté tím ještě
v žádný poměr k modernímu státu,
kterému jest zcela vzdáleno, aby zřízence
církevní pokládal za svoje zaměstnance
veřejné. Z hmotných značných
obětí které tu stát podstupuje, vznikají
tak pro něho jen závazky, jichž protiváhou
vsak nejsou, a pro moderní stát býti ani
nemohou žádné výhody. Závazky
ty plněny jsou ze státní, t. j. obecně
pokladny, postihují však všechny občany
státu, z nichž tak mnozí jsou nuceni přispívati
na kultové výdaje společností, ač
nejsou jich členy a nemají k nim žádného
vztahu. Jak vidno, dnešní stav daných hmotných
závazků státu trpí všemi důsledky
neřešeného poměru mezí moderním
státem a církví, a jest tu dosti zřejmo,
že jedině odlukou může tu býti
dosaženo ku prospěchu obou institucí spravedlivě
a moderně vyhovující úpravy.
Osnova navrženého zákona přispívá
tedy uskutečniti v podstatné otázce rozluku
státu a církve u nás a pomáhá
tak uplatniti správnou zásadu, že náboženství
jest a má býti záležitostí soukromou.
Neřeší tím ovšem, a to ani jen
se zřetelem na otázky majetkově, celou otázku
této odluky. Kongrua, kterou odstraňuje, jest jen
částí všech povinností, které
náš stát podle jeho zákonů vůči
církvím vážou ve směru majetkovém.
Stranou jsou ponechány některé jiné
závazky vůči církvi katolické
i ostatním; tak na př. otázka dotace podle
evangelického patentu z roku 1861. Jestliže tak osnova
přítomného návrhu nesměřuje
k odstranění všech hmotných závazků
státních vůči církvím,
ač o nich v zásadě platí zajisté
všechny důvody uvedené ohledně zrušení
kongruy jest tu nutno uvážiti, že zrušuje
závazek pro náš stát zvláště
tíživý:
1. ciferně ukazuje se, že ve státním
rozpočtu doplňky kongruální dotace
jsou ze všech výdajů osobních, státem
poskytovaných kultu, daleko nejvyšší,
2. formálně pak představuje kongruální
zákonodárství proti ostatním závazkům
hmotné povahy závazky nejtíživější
z toho důvodu, že výše kongruy jest v
zákoně samotném přesně stanovena,
v té musí býti státem dodržena
a nezávisí tudíž její výměra
od volného vyměření státního
jako jest tomu u evangelické dotace z r. 1861.
Zákon neznamená zatížení finanční,
není proň třeba zvláštní
úhrady. Podepsaní do poručují, aby
tento návrh byl přikázán výboru
kulturnímu a rozpočtovému.