Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nahezu 6 Jahre nach der Erlassung des Sprachengesetzes hat die Regierung endlich die erste Durchführungsverordnung zu diesem Gesetze kundgemacht. Aber sowohl der Vorgang, der dabei eingehalten wurde, als auch der Inhalt der Verordnung hat eine grosse und berechtigte Empörung hervorgerufen. Unter Missachtung der primitivsten Grundsätze der. Demokratie hat de Regierung eine Verordnung; welche in die Lebensschicksale von Millionen Menschen auf das Tiefste einschneidet, als nacktes Diktat dekretiert und schon damit neuerlich bewiesen, dass in der Čechoslovakei die Angehörigen der Minderheitsnationen nicht als gleichberechtigte Staatsbürger behandelt werden, die in ihren ureigensten Angelegenheiten ein Mitbestimmungsrecht besitzen.

Dieses Vorgehen der Regierung widerspricht aber nicht nur den Grundsätzen der Demokratie, es bedeutet auch den offenen Bruch einer ausdrücklich gegebenen Zusage. Am 10. Juli 1920 hat der damalige Minister des Innern; der heutige Vorsitzende der Regierung Švehla die Erklärung abgegeben, dass die Regierung über die Sprachenverordnungen noch vor ihrem Inkrafttreten im Verfassungsausschuss Bericht erstatten werde. Die Abgeordneten Dr. Czech, Hackenberg und Genossen haben in der abgelaufenen Legislaturperiode wiederholt wegen der Sprachenverordnungen interpelliert (Dr. 5040/IX und 5201/V). Sie haben den Herrn Ministerpräsidenten auch ausdrücklich an seine in aller Form in offener Parlamentssitzung gemachte Zusage erinnert. Der Herr Ministerpräsident hat unbekümmert um die gesetzlichen Vorschriften die Interpellationen einfach unbeantwortet gelassen.

Die Regierung hat es während der ganzen 6 Jahre, während welcher Zeit die Sprachenverordnungen nach der zitierten Regierungserklärung doch ständig in Vorbereitung gewesen sind; überhaupt nicht der Mühe wert gefunden, mir Vertretern der von dieser Verordnung so schwer betroffenen Minderheiten das Einvernehmen zu pflegen oder auch nur ihre Wünsche entgegenzunehmen oder ihnen Informationen zu erteilen. Die Regierung ist also in dieser so überaus wichtigen Angelegenheit mit rein absolutistischen Methoden vorgegangen und hat durch das Rechtsempfinden und das Selbstbewusstsein der Minderheiten auf das Tiefste verletzt und beleidigt.

Aber auch der Inhalt der Sprachenverordnung bedeutet eine schwere Zurücksetzung der Minderheiten und verletzt viel Fach den Grundsatz der Gleichheit aller Staatsbürger. Die Sprachenverordnung ist nicht von dem Bestreben geleitet, Vene sachliche, zweckmässige Regelung der Materie herbeizuführen, sondern sie stelzt schroff und einseitig auf dem Standpunkte des nationalen Prestiges. Die sprachlichen Rechte der Minderheiten, a selbst die Interessen der Staatsbürger, welche der Minderheitsnation angehören, lind der Regierung weit weniger wichtig, weit weniger schutzbedürftig erschienen, als die Buchstabengrösse von Aufschriftstafeln und die Anordnung der Inschriften von Amtssiegeln.

Die Gemeinden werden n ihrer Autonomie hoch weiter als bisher eingeschränkt und zur Erfüllung der ihnen durch das Sprachengesetz auferlegten Aufgaben mit einem Apparat belastet, der vielfach ihre finanzielle Leistungsfähigkeit übersteigen wird. Für die Staatsangestellten wird förmlich ein neues Abbaugesetz geschaffen, wobei auch die letzten sozialen Rücksichten ausgeschaltet und selbst die aber 5jährigen der Gnade des betreffenden Ressortsministers anheimgegeben werden. Die Ausdehnung des Sprachenzwanges auf die Geometer, Ziviltechniker und Aerzte wird neuerlich viele Existenzen gefährden oder gar vernichten.

Die Verordnung ist aber in manchen Punkten auch direkt verfassungswidrig. Es sei nur auf den Artikel 99 verwiesen; der über das Recht, den Sprachengebrauch von Behörden und öffentlichen Korporationen zu regeln, hinausgeht; ebenso auf verschiedene Eingriffe in das Disziplinarverfahren; die mit einer sprachenrechtlichen Regelung absolut nichts zu tun haben.

Aus allen angeführten Gründen ist die Sprachenverordnung für die Bevölkerung der nationalen Minderheiten unerträglich. Abhilfe kann nur geschaffen werden, wenn sich die Regierung endlich entschliesst, den Weg der Demokratie zu betreten und im Einvernehmen mit den gewählten Vertretern der Minderheiten, ihren autonomen Körperschaften und Interessenvertretungen eine solche Neugestaltung der Verordnung herbeizuführen, welche den sachlichen Bedürfnissen Rechnung trägt.

Ebenso ist es unbedingt erforderlich; dass dieser Vorgang bei der Erlassung der Sprachverordnung für die von der bisherigen Regelung noch nicht betroffenen Ressorts eingehalten wird

Wir fragen daher die Regierung:

1: Wie rechtfertigt die Regierung ihr autokratisches Vorgehen und den Bruch ihrer ausdrücklichen Zusage?

2. Ist die Regierung bereit, die erlassene Durchführungsverordnung ausser Kraft zu setzen und nach Anhörung und im Einvernehmen mit den Vertretern der nationalen Minderheiten eine neue Durchführungsverordnung zu erlassen, welche den Lebensbedürfnissen, zumindest aber dem Minderheitsschutzvertrage, der Verfassung und dem Sprachengesetze der Minderheiten entspricht?

3. Ist die Regierung bereit, die in Vorbereitung befindliche Durchführungsverordnung zum Sprachengesetze soweit se in den Bereich der Eisenbahn- und Postverwaltung, sowie ins Ressort des Schulministeriums und des Ministeriums für soziale Fürsorge fällt, dem Verfassungsausschusse zur Aeusserung vorzulegen?

4. Ist die Regierung bereit, in Hinkunft bei Regelung der Sprachenfrage im Einvernehmen mit den Betroffenen vorzugehen?

Konečně téměř po šesti letech od vydání jazykového zákona vyhlásila vláda první prováděcí nařízení k tomuto zákonu. Avšak jak postup při jeho vydání, tak také obsah nařízeni vzbudil velké a oprávněné rozhořčení. Nedbajíc nejzákladnějších zásad demokracie, dekretovala vláda jako čirý diktát toto nařízení, je hluboko zasahuje do životních osudů milionů lidí, a již tím znovu prokázala, že se v Československu nenakládá s příslušníky menšinových národů jako s rovnoprávnými občany, kteří ve svých nejvlastnějších věcech mají právo spolu rozhodovati.

Tento postup vlády příčí se však nejen zásadám demokracie, nýbrž také zjevně porušuje výslovně daný slib. Dne 10. července 1920 prohlásil tehdejší ministr vnitra; dnešní předseda vlády Švehla, že vláda podá o jazykových nařízeních zprávu v ústavním výboru než ještě vejdou v platnost. Poslanci dr. Czech, Hackenberg a druhové podali v uplynulém zákonodárném období několikráte interpelací stran jazykových nařízení (tisk čís. 5040/IX a 5201/V). Výslovně také panu předsedovi vlády připomenuli jeho slib, daný ve vší formě ve veřejné schůzi sněmovny. Pan předseda vlály, nedbaje zákonných, předpisů, prostě na interpelace neodpověděl.

Po celých 6 let, po kteroužto dobu podle uvedeného vládního prohlášeni byla přece jazyková nařízení stele připravována, neuznala vláda za hodno námahy, dohodnouti se se zástupci menšin; tak těžce postižených tímto nařízením, nahá třebas jen vyslechnouti jejich přání nebo je informovati. Vláda tedy v této tak nesmírně důležité věci jednala čistě absolutisticky a velmi hluboce zranila a urazila právní cit a sebevědomí menšin.

Avšak také obsah jazykového nařízení tvrdě odstrkuje menšiny a často porušuje zásadu rovnosti všech státních občanů. Jazykové nařízení není vedeno úsilím upraviti tuto látku věcně a účelně, nýbrž stojí příkře a jednostranně na stanovisku národní prestiže. Jazyková práva menšin, ba dokonce zájmy státních občanů, patnících k menšinovému národu; žádaly se vládě mnohem méně důležité a že vyžadují mnohem měně ochrany než to, jak velká mají býti písmena na vývěsních tabulích a jak mají býti uspořádány nápisy úředních razítek.

Obecní samospráva jest o-mezována ještě více než dosud a obce, aby mohly splniti úkoly uložené jim jazykovým zákonem, jsou zatěžovány aparátem, jenž často bude přesahovati jejich finanční výkonnost. Pro státní zaměstnance se vydává přímo nový restrikční zákon, při čemž se vylučují i poslední sociální ohledy a dokonce i lidé přes 50 let budou vydáni na milost příslušného resortního ministra. Jelikož povinné tužíváni jazyků bylo rozšířeno na, geometry, civilní techniky a lékaře, znovu to ohrozí nebo dokonce zničí mnoho existencí.

Nařízení se však v mnohých směrech přímo příčí ústavě. Budiž poukázáno jen na článek 99; jenž přesahuje právo upravovati používání jazyků v úřadech a veřejných korporacích, rovněž na rozličná zasahování do disciplinárního řízení, která nemají naprosto co činiti s úpravou jazykového práva.

Ze všech uvedených důvodů jest jazykově nařízení nesnesitelné pro obyvatele národních menšin. Lze to napraviti jenom, jestliže se konečně vládá rozhodne, dáti se cestami demokracie a jestliže se rozhodne v dohodě se zvolenými zástupci menšin, s jejich samosprávnými sbory a zájmovými zastupitelstvy nově upraviti toto nařízení tak,. aby vyhovovalo věcným požadavkům.

Rovněž jest rozhodně nutno, aby se takto postupovalo, až vydávána budou jazyková nařízení v oborech, pro něž dosavadní úprava neplatí.

Tážeme se tedy vlády:

1. Jak ospravedlní vláda svůj autokratický postup a porušení své výslovné přípovědi?

2. Jest vláda ochotna zrušiti vydané prováděcí nařízení a vyslechnuvši zástupce národních menšin a v dohodě s nimi vydati nové prováděcí nařízení, které by vyhovovalo životním potřebám, při nejmenším se ušák shodovalo se smlouvou o ochraně menšin, s ústavou a jazykovým zákonem menšin?

3. Jest vláda ochotna předložiti ústavnímu výboru připravované prováděcí nařízení k jazykovému zákonu, pokud patří do oboru železniční a poštovní správy, jakož i do oboru ministerstva školství a národní osvěty a ministerstva sociální péče, aby se o něm vyslovil?

4. Jest vláda ochotna postupovati příště při úpravě jazykové otázky v dohodě s těmi, jichž. se úprava dotýká?