Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podomní obchod na území republiky Československé jest dosud upraven a to jak v zemích historických, tak i na území slovenském a Podkarpatské Rusi císařským patentem ze dne 4. září 1852, č. 252 ř. z., jakož i různými výnosy a předpisy prováděcími, platnými jednak na celém území republiky Československé, jednak však pouze v zemích historických nebo na bývalém území uherském a často si značně odporujícími.

Předpisy dosavadní příliš hověly podomnímu obchodu a proto již v bývalé říši Rakousko-uherské bylo naléháno na novou úpravu podomního obchodu. Byla v tom směru předložena zákonná osnova již v roce 1894, a opětovně v letech 1897, 1900, 1901, 1907 a posledně r. 1911, ale žádná z těchto předloh nestala se zákonem hlavně z důvodů politických.

Po zániku říše Rakousko-uherské vyskytly se zase v našem státě četné hlasy poukazující na neudržitelný dosavadní stav, na velikou rozmanitost předpisů a žádaly, aby již z důvodů státní bezpečnosti bylo provozování podomního obchodu upraveno jednotně pro celý stát a aby bylo dbáno také kritické situace stavu obchodního a živností vůbec, které příliš trpí velikým rozvojem podomního obchodu v době poválečné a to jak podomního obchodu legitimního, tak i nelegitimního.

Ministerstvo průmyslu, obchodu a živností zahájilo za tím účelem rozsáhlé šetření prostřednictvím Obchodních a živnostenských (priemyselných) komor, jakož i ústředních organisací živnostenských, jehož výsledkem jest předložená osnova. Slyšené korporace vyslovily se vesměs pro novou úpravu podomního obchodu a jeho omezení. Některé měly pouze pochybnosti, zda přítomná doba jest vhodná ke změně stavu dosavadního. Po této stránce sluší pouze poukázati na stále se množící volání po vhodné a vyhovující úpravě podomního obchodu a na četné stesky přednášené poslanci jednotlivých politických stran v Národním shromáždění.

Některé komory projevily názor, že by bylo vhodno upraviti podomní obchod v rámci nového živnostenského řádu. Na toto stanovisko nemohla vláda přistoupiti, poněvadž podomní obchod jest přece rázu tak typicky odlišného od běžného pojmu živností, upravených platnými předpisy živnostensko-právními, že vyžaduje úpravy samostatné podobně jako i ostatní kočovně provozovaná zaměstnání.

Předkládá proto vláda návrh zvláštního zákona o podomním obchodě. Základním jeho motivem jest chrániti, pokud možno, usedlé živnostníky a obchodníky před každou přílišnou konkurencí, omeziti proto značně oproti stavu dosavadnímu provozování podomního obchodu (§§ 2, 3), ponechati však podomní obchod v krajích, kde odedávna jest obvyklou a zakořeněnou formou obchodování a zprostředkování oběhu statků a předmětů potřeby, jakož i v chudých krajích, jejichž obyvatelé by ztěží nalezli jiným způsobem dostatečné obživy a zaměstnání (§ 17). Pro tyto kraje byly stanoveny značné úlevy z obecných předpisů. Obdobné výhody byly také poskytnuty válečným poškozencům (§ 16) z důvodů humánních a sociálních. V osnově bylo zvláště také pamatováno výrobků domáckého průmyslu, jejichž odbyt jest pře vážnou měrou odkázán na podomní obchod. Nebylo proto přikročeno k úplnému odstranění podomního obchodu, jak to příliš jednostranně žádaly některé zájmové korporace.

Snaha po omezení podomního obchodu jeví se zejména v zostření podmínek nutných k dosažení povolení k podomnímu obchodu, ve vyloučení celé řady zboží a předmětů z podomního obchodu v určitých mě stech a místech, v časovém omezení platnosti povolení, v nemožnosti provozovati podomní obchod současně se živností o stálém stanovišti nebo se živností trhoveckou a zvláště v zostření trestní sankce.

Definice podomního obchodu byla ve své podstatě převzata z císařského patentu z roku 1852. Jenom slova "od místa k místu" a "bez určitého stanoviště" byla nahrazena rčením "od obce k obci" a "bez pevného stanoviště", poněvadž lépe vystihuje kočovnou povahu podomního obchodu.

Nově se za podomní obchod prohlašuje prodej zboží, provozovaný obcházením na veřejných místech bez pevného stanoviště. Jest to potvrzení téměř jednotné prakse úřadů politických, které již dlouhou řadu let takovýto prodej zboží pokládaly za obchod podomní, poněvadž se nedá zahrnouti pod pojem živnosti ve smyslu platných předpisů živnostensko-právních.

Nákup zboží provozovaný od obce k obci a dům od domu (na př. vajec a másla) nesluší považovati za podomní obchod, zejména jde-li o nákup pro vlastní potřebu nebo za účelem prodeje ve stálém obchodě nebo na trzích či do ciziny.

Podomním obchodem podle tohoto zákona není také kočovně provozovaný obchod dobytkem a drůbeží, hnanou ve stádech a v hejnech. Stanovisko toto vyplývá již z patentu z roku 1852, z jehož celého obsahu jest zřejmo, že zbožím podomním jest rozuměti pouze takové zboží, které podomní obchodník může s sebou nositi a že podomní obchodník má se omeziti pouze na takové množství zboží, které jediný člověk jest s to unésti. Jen výjimečně jest dovoleno používati nosičů nebo jiných pomůcek, nikoliv však pomocníků.

Podomní obchod omezuje se podobně jako již v patentu z roku 1852 pouze na státní občany. Ustanovení toto vyskytuje se i v právních předpisech o podomním obchodě ve státech jiných, poněvadž každý stát v zásadě podomní obchod omezuje a přirozeně vyhrazuje potom právo provozovati podomní obchod jedině svým příslušníkům, nehledíc ani k důvodům státní bezpečnosti, které zejména při tomto druhu zaměstnání mají obzvláštní význam a důležitost.

Oproti stavu dosavadnímu bylo zvýšeno stáří, jehož se vyžaduje k nabytí povolení k podomnímu obchodu z 30 na 35 let. Vodítkem při tom byla myšlenka klásti meze náklonnosti k lehkému a namnoze zahálčivému způsobu života a přiměti tak občany, aby v mladém věku snažili se opatřiti sobě jiné zaměstnání, kterého se pak v pozdějším věku sotva vzdají, takže podomní obchod stane se pozvolna skutečně pouze zaměstnáním těch, kteří se nemohli v životě a boji existenčním jiným způsobem uchytiti.

Z této zásady připouštějí se výjimky jen ve prospěch válečných poškozenců (§ 16) a ve prospěch obyvatelů chudých krajů a míst uvedených v § 17.

Snaha omeziti podomní obchod jest zřejma zejména z ustanovení, že podomní knížka může býti vydána pouze osobám, které poměry rodinnými (na př. pro četnou rodinu nebo nemoci v rodině), pro nedostatek výdělku nebo skrovné poměry majetkové jsou nuceny hledati v podomním obchodu způsob obživy.

K provozování podomního obchodu jest třeba nejenom úředního povolení, nýbrž ještě průkazu o zaplacení daně výdělkové (zárobkové) se všemi přirážkami, jakož i daně obratové. Opatření toto vyplývá z podstaty podomního obchodu jakožto zaměstnání bez pevného stanoviště a jest nutné z důvodů fiskálních.

Již podle podomního patentu mohlo býti povolení k podomnímu obchodu propůjčeno pouze osobám, které nebyly stiženy nakažlivou nebo odpor vzbuzující nemocí nebo takovým neduhem. Nově se ještě vyžaduje úředně lékařské zjištění, že tyto osoby byly v posledních 5 letech s úspěchem očkovány anebo v téže době přestály pravé neštovice.

K omezení podomního obchodu směřuje také značně zostření důvodů vylučujících, jimiž má býti docíleno, aby povolení k podomnímu obchodu bylo skutečně udělováno pouze osobám v každém ohledu bezúhonným a zachovalým.

Aby pak obcházení zákona bylo pokud možno co nejvíce ztíženo, stanoví se neslučitelnost podomního obchodu se živností o stálém stanovišti nebo se živností trhoveckou nejen pro podomního obchodníka samého, nýbrž i pro určité blízké příbuzné.

Mimo to rozhodují tu také ustanovení § 59 živnostenského řádu a § 74 živnostenského zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi o vyhledávání objednávek zboží živnostníky nebo obchodními cestujícími.

Ustanovení tohoto paragrafu vyhovuje stále a stále opětovanému požadavku Obchodních a živnostenských (priemyselných) komor, aby jim byl poskytnut vliv na udělování povolení k podomnímu obchodu. Povolení samo uděluje ovšem i nadále úřad politický podle volného uvážení, bude však jistě zpravidla přihlížeti k vyjádření komor.

Povolení k podomnímu obchodu vztahuje se zásadně pouze na obvod příslušného zemského župního svazu, v Podkarpatské Rusi na celé území Podkarpatské Rusi. Z tohoto pravidla jest stanovena důležitá výjimka pouze pro válečné poškozence (§ 16) a pro obyvatele chudých krajů a míst (§ 17), kteří mohou provozovati podomní obchod v celém státě a to dokonce i v obcích, v nichž jest podomní obchod zakázán (§§ 12, 15) Toto opatření má usnadniti jmenovaným osobám obživu, poněvadž zasluhují zvláštního zřetele a ohledu a jest tedy výlučně rázu humánního a sociálního.

Dříve však než začne podomní obchodník provozovati podomní obchod v určitém městě nebo místě, jest povinen předložiti podomní knížku k vidování. Vidování ponechává se hlavně z důvodů policejních a kontrolních. Nezakládalo ani podle patentu z r. 1852 nějaké nové právo, nýbrž platnost povolení k podomnímu obchodu vztahovala se již od původu na obvod dotyčné korunní země, avšak měl-li podomní obchodník po užíti práva jemu z tohoto povolení vyplývajícího k provozování podomního obchodu v určité obci, musel si dáti z důvodů policejně evidenčních vidovati knížku podomní příslušným úřadem. Neučinil-li tak, dopouštěl se trestného činu.

Z důvodů praktických nemohlo býti vyhověno žádosti některých obchodních a živnostenských komor, aby podomní obchodník byl povinen před započetím podomního obchodu v určité obci předložiti podomní knížku obecnímu úřadu k vidování. Tento požadavek jest zejména v obcích venkovských neproveditelný, poněvadž obecní starostové mají úřední hodiny namnoze velice nepravidelné, po případě nejsou úřední hodiny vůbec stanoveny, takže by podomní obchodník mohl se octnouti v situaci, že mu nebude vůbec možno v dotyčné obci provozovati podomní obchod.

Při vidování může býti určena doba, po kterou smí podomní obchodník v dotyčné obci své zaměstnání provozovati. Tato doba nesmí býti kratší tří dnů, aby podomní obchodník stanovením příliš krátké lhůty nebyl poškozován. Aby však také usedlí obchodníci nebyli příliš častými návštěvami podomních obchodníků zkracování, může býti stanoveno, že podomní obchodník může se vrátiti do obce teprve po uplynutí určité doby, která však nesmí překročiti maximum čtyř neděl.

Z toho jsou vyňati pouze podomní obchodníci uvedení v §§ 16 a 17.

Platnost povolení k podomnímu obchodu může býti prodloužena o další jeden rok, dlužno však za toto prodloužení žádati u politického úřadu prvé stolice, v jehož obvodě má žadatel bydliště. Aby pak nemusel podomní obchodník za účelem povolení odebrati se k tomuto úřadu i za okolností, jež by mu mohly způsobiti značnou hmotnou škodu, poskytuje se mu úleva, že i úřad jeho dočasného pobytu může prodloužiti povolení, avšak pouze o 30 dnů. O tomto prozatímním prodloužení musí však býti bezodkladně z důvodů evidenčních zpraven úřad, který vydal původní povolení.

Preklusivní lhůta k podání žádosti o prodloužení povolení byla v zájmu žadatelů snížena ze 3 měsíců na 4 neděle, poněvadž tato doba jistě postačí ke zjištění, zda tu není důvodů proti prodloužení svědčících (§§ 2, 3).

Podle dosud platného předpisu § 9 podomního patentu jest podomní obchodník povinen do desíti dnů od té doby, kdy vstoupil do jiné země, než na jejíž obvod povolení k podomnímu obchodu bylo vydáno, dáti si toto povolení buď pro jednotlivá místa nebo pro celou zemi vidovati a tím rozšířiti jeho platnost i na tuto zemi. Ustanovení toto značně ztěžovalo agendu úřední, poněvadž bylo nesnadno dokázati podomnímu obchodníkovi, přistiženému v jiné zemi při provozování podomního obchodu bez vidované knížky podomní, že se již deset dnů v této zemi zdržuje a bylo nutno téměř vždy propustiti podomního obchodníka bez potrestání. Tomu má býti nyní učiněna přítrž, poněvadž v obvodu jiného zemského svazu župního nebo na území Podkarpatské Rusi nelze započíti s provozováním podomního obchodu, aniž by si byl podomní obchodník dal dříve podomní knížku vidovati.

Ustanovení 1. - 3. odstavce shodují se celkem s příbuznými předpisy podomního patentu. Nově se zavádí pro podomního obchodníka povinnost předložiti nejen knížku podomní, ale i své zboží a to i úřadům obecním.

Ustanovení odstavců 4. a 5. byla převzata do osnovy k žádosti četných obchodních a živnostenských (priemyselných) komor, jakož i korporací živnostenských.

Ustanovení odstavce 6. bylo pojato do návrhu z důvodů sociálně-hospodářských. Umožňuje se jím obyvatelům chudých krajů a míst uvedených v § 17 předlohy, navštěvovati trhy a míti tam stánky, což se ostatním podomním obchodníkům nedovoluje, poněvadž by to bylo v rozporu s platnými živnostensko-právními předpisy (§ 67 živnostenského řádu a § 95, odstavec 1. a 2. živnostenského zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi).

Odstavce 9. a 10. jsou pouhým důsledkem zákonných předpisů o nedělním klidu a uzavírání obchodních a živnostenských provozoven. Poněvadž však osoby uvedené v §12, odstavec 3., zejména pokud provozují podomní obchod ve veřejných místnostech, mají největší odbyt na své zboží ve dny nedělní a v době večerní, po případě noční, bylo nutno v jejich prospěchu učiniti výjimku z ustanovení 9. a 10. odstavce.

Většina předmětů a zboží uvedených v §10 byla již podomním patentem z roku 1852 vyloučena z podomního obchodu. V předloženém návrhu zákona jest počet těchto předmětů pouze doplněn a účelněji uspořádán. Především mají býti vyloučeny u podomního obchodu všecky předměty a zboží, jejichž nekontrolovaný prodej jako na př. jedů, jedovatých látek, zbraní, výbušných látek a těles ohněstrojných, mohl by ohroziti veřejnou bezpečnost, nebo jako u rtuti, kosmetických a dietetických prostředků, brejlí a očních skel všeho druhu, obnošeného šatstva, obuvi, prádla a ložního prádla mohl by škoditi zdraví, nebo jako u hracích karet, lihových nápojů, zlatého a stříbrného zboží, kapesních hodinek, losů loterních a cenných papírů vůbec podporovati poživačnost, rozmařilost a nepoctivost.

Prodej masa a masného zboží, jakož i mléka a mléčných výrobků, chleba a pečiva vůbec je zakázán jednak z důvodů zdravotních, poněvadž některé z uvedených předmětů podléhají zejména v teplém ročním období snadno zkáze, jednak že změněné komunikační a trhové poměry nevyžadují podomního obchodu tohoto druhu.

Jedlé tuky (margarin, margarínové máslo, margarínové sýry a umělé tuky do pokrmů) jsou v zemích historických vyloučeny z podomního obchodu § 5 zákona ze dne 25. října 1901, č. 26 ř. z. Na území uherském není analogického ustanovení.

Vyloučiti bandáže, průtržní pasy a therapeutické pomůcky vůbec z podomního obchodu bylo pokládáno za vhodné, poněvadž při jejich používání jest zpravidla třeba lékařského návodu.

Podomní obchod octem se zakazuje, poněvadž obchodníci si stěžovali, že jsou příliš poškozováni rozvětveným prodejem octa, jednak dle zkušeností nabytých politickými úřady prvé a druhé stolice byly prodávány často fabrikáty zdraví škodlivé a přímo nebezpečné.

Váleční poškozenci (§ 16), obyvatelé chudých krajů a obcí (§ 17), osoby uvedené v § 12, odstavec 3. mohou provozovati podomní obchod cukrovinkami a jiným zbožím cukrovým, osoby posléze uvedené kromě toho také chlebem a pečivem vůbec, jejichž podomní prodej jest jinak zakázán, předpokládajíc, že tyto poživatiny jsou v obalech znemožňujících znečištění zboží.

Vládě jest ponecháno, aby nařízením do plnila výpočet předmětů v § 10 uvedených, pokud se toho ukáže potřeba z důvodů veřejné bezpečnosti, zdravotní péče nebo z jiných závažných důvodů.

Ustanovení toto jest přirozeným důsledkem povinnosti státu pečovati o veřejné zdravotnictví.

Jeví se tu zřetelně snaha omeziti podomní obchod hlavně z důvodů veřejných, na př. v lázeňských místech. Ale i ve všech ostatních obcích, které mají alespoň 15.000 obyvatel, se podomní obchod zakazuje a pokud jde o obce menší, může v nich býti podomní obchod zakázán politickým úřadem prvé stolice k návrhu obecního zastupitelstva po slyšení Obchodní a živnostenské (priemyselné) komory, jakož i příslušného živnostenského společenstva.

Již podle patentu z roku 1852 bylo zakázáno provozovati podomní obchod v hlavních městech a lázeňských místech, mimo to četné obce samy ve svém obvodu podomní obchod zakazovaly, ale svým obyvatelům dávaly povolení k podomnímu obchodu v obcích jiných, čímž byli tamní obchodníci a živnostníci značně poškozováni. Aby tyto poměry byly odstraněny, zakazuje se obyvatelům obcí, ve kterých jest podomní obchod vyloučen, provozovati podomní obchod v obcích jiných. Pouze nuzným, podpory hodným a zachovalým občanům jmenovaných obcí může býti uděleno omezené povolení k podomnímu obchodu v těchto obcích, nikoliv však v obcích jiných.

Ale váleční poškozenci (§ 16) a obyvatelé chudých krajů a míst ve smyslu § 17 mohou provozovati podomní obchod výrobky domáckého průmyslu nebo jiným zbožím z podomního obchodu nevyloučeným i v obcích, v nichž jest podomní obchod zakázán.

Tímto ustanovením není zakázáno podomnímu obchodníkovi prodávati zboží zcela nebo z části na úvěr, nýbrž zakazuje se pouze prodejna splátky ve smyslu zákonných ustanovení o obchodech splátkových.

Již pojem podomního obchodu jako takového vylučuje používání soumarů, ručních vozíků, tažných zvířat, vozidel a plavidel všeho druhu. Jen v případech výjimečných a zvláštního zřetele hodných může vládním nařízením po slyšení obchodních a živnostenských (priemyselných) komor používání těchto dopravních prostředků býti dovoleno. Takovým podomním obchodníkům vyznačí se toto povolení v knížce podomní úřadem (§ 27). Vyznačení má ovšem pouze povahu deklaratorní, nikoliv konstitutivní.

Pro povolení podomního obchodu v území pohraničním mluví zejména okolnost, že území toto bývá zpravidla hornaté, méně přístupné a chudé. Proto také osady bývají od sebe vzdálenější a podomní obchod jest tu namnoze nutností. Aby však obyvatelům území pohraničního byla usnadněna možnost obživy, připouští se pouze domácí obyvatelstvo k provozování podomního obchodu.

Poněvadž však podomního obchodu v území pohraničním mohlo by snadno býti zneužito k činnostem protistátním, omezuje se podomní obchod v tomto území na okres bydliště žadatelova, aby úřadům bylo možno jeho počínání stále sledovati. Naproti tomu připouští se obyvatelé území pohraničního k provozování podomního obchodu v území vnitrostátním podle předpisů předloženého návrhu, aby jim z důvodů existenčních bylo nahrazeno omezení v provozu jejich zaměstnání v území po hraničním. Před udělením povolení k podomnímu obchodu v území pohraničním jest nutno vyžádati si souhlas úřadu finančního (§ 27, odstavec 3.).

Z důvodů sociálně-hospodářských připouštějí se výjimkou z ostatních ustanovení této předlohy obyvatelé chudých krajů a míst, uvedených v § 17, k provozování podomního obchodu v území pohraničním (§ 5, odstavec 2.). Aby však byla zajištěna evidence těchto osob, které v častých případech budou přicházeti do pohraničí z krajů vnitrozemských, nařizuje se § 27, odstavcem 4. vidimace jejich podomní knížky kromě úřadu politického ještě příslušným úřadem finančním.

Paragraf tento byl vřazen do osnovy, jak již shora bylo podotčeno, jedině z důvodů sociálních a humánních, aby váleční poškozenci ve smyslu zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. o požitcích válečných poškozenců - jejichž počet jest v přítomné době značný - mohli dojíti snadněji obživy a alespoň tímto způsobem poněkud svou existenci uhájiti.

Poněvadž výhody v předloženém návrhu zákona obsažené poskytují se pouze těm válečným poškozencům, kteří mají nárok na důchod podle citovaného zákona, není se obávati, že by jich bylo zneužíváno.

Z týchž důvodů byly poskytnuty různé výhody a úlevy také obyvatelům chudých krajů a obcí, je jichž seznam bude vyhlášen vládním nařízením po slyšení obchodních a živnostenských (priemyselných) komor.

Již z podomního patentu z roku 1852 vyplývá, že podomní obchod má býti omezen zásadně pouze na takové zboží, které podomní obchodník může sám unésti, jakož i že podomní obchod má býti provozován pouze zbožím, které dle jeho povahy lze nositi. Dovoluje se proto pouze výjimečně v § 14 tohoto patentu používati při provozování podomního obchodu pomocníka, správněji řečeno nosiče zboží.

Aby bylo zabráněno všelikým dosud se vyskytujícím pochybnostem při výkladu tohoto paragrafu, používá předložená osnova výrazu "nosič zboží", aby tak zřejmě vysvitlo, že tato osoba smí pouze nositi zboží a nesmí podomnímu obchodníkovi pomáhati při jeho prodeji. Používání takových pomocníků jest mimo to výslovně zakázáno.

Povolení používati nosiče musí býti v podomní knížce výslovně vyznačeno a nosič musí vyhovovati ustanovením 5. odstavce § 18. Z této zásady platí pouze výjimka ve smyslu 6. odstavce § 18.

Ustanovení trestní jsou proti § 19. patentu z roku 1852 zjednodušena, poněvadž místo specielních trestních sazeb pro jednotlivé přestupky zavádějí se trestní sazby všeobecné, v jejichž mezích může úřad vyměřovati pokuty podle volného uvážení. Ustanovení toto jest tím výhodnější, že při prvním přestupku možno užíti sazby mírnější, při opětování se trestního činu nebo za okolností přitěžujících možno zase trestní sazby přiměřeně zvýšiti, což podle stavu dosavadního nebylo přípustno.

Renitentní pachatele těžších přestupků v § 19. předložené osnovy uvedených možno stíhati kromě pokuty ještě trestem na svobodě, což jest značné zostření proti dosud platným předpisům.

Jelikož není možno uvésti všecky způsoby a druhy přestupků zákona, které se při jeho praktickém provádění vyskytnou, obsahuje tento paragraf všeobecné ustanovení, které umožňuje úřadům účinné stíhání i přestupků v § 19. neuvedených. Toto opatření se v patentu z roku 1852 nevyskytuje.

Ustanovení toto není obsaženo v podomním patentu a přispěje jistě značně k odstranění nekalých živlů při provozování podomního obchodu. Dle předpisů dosavadních ručilo za pokuty zboží, které měla u sebe osoba v době spáchaného přestupku a jestliže hodnota tohoto zboží nepostačovala, nebylo možno odsouditi pachatele k náhradnímu trestu vězení. Tento nedostatek se předloženou osnovou odstraňuje.

Zásada kumulace trestu tímto paragrafem vyslovená jest sice přísným ustanovením, avšak přispěje jistě podobně jako předpis § 21. k omezení podomního obchodu a k vyloučení různých pochybných živlů z tohoto zaměstnání.

Zásada vyslovená již podomním patentem, že zboží ručí za pokutu, rozšiřuje se i na soumary, tažná zvířata, vozy a vozidla všeho druhu. Důvodem tohoto opatření jest, aby zejména osoby, které provozují podomní obchod neoprávněně a používají velice často vozů a podobně, byly se vší přísností stíhány. Mimo to i oprávněný podomní obchodník bude se vystříhati, aby se dopustil přestupku § 14. a pocítil na sobě jeho přísné důsledky.

Již zákonem z 21. března 1883, č. 37 ř. z. jest předepsáno, aby úřad bydliště podomního obchodníka byl zpraven o každém trestu, na který bylo proti podomnímu obchodníkovi nalezeno. Podle § 24. předložené osnovy může býti toto sdělení učiněno eventuelně také úřadu politickému a obecnímu úřadu rodiště provinilcova a doporučuje se tento postup zejména v případech, kdy bylo nalezeno na ztrátu povolení a vyloučení z podomního obchodu vůbec nebo na určitou či neurčitou dobu, poněvadž dotyčné osoby ve snaze uvésti úřady v omyl mění často své bydliště. Včasným sdělením trestu ve smyslu tohoto paragrafu bude možno dosáhnouti účele jeho ustanoveními sledovaného.

Na bývalém území uherském obsahuje, ovšem ne měrou dostatečnou, obdobné předpisy § 161. uh. pol. tr. z. (nař. čís. 65.000/1909).

Ustanovení toto nevyskytuje se v podomním patentu a bylo převzato analogicky podle příslušných předpisů rádu živnostenského o řízení trestním před úřady živnostenskými.

V tomto paragrafu jsou shrnuty způsoby zániku povolení k podomnímu obchodu, kteréžto opatření usnadní úřadům, provádějícím v praksi předložený návrh zákona, přehled a rychlou orientaci.

Důvod zániku povolení sub c) uvedený byl stanoven, aby se znemožnilo obcházeti různé předpisy zákona o podomním obchodě, jako na příklad vyloučení určitého zboží a předmětů z podomního obchodu (§ 10), zákaz používati soumarů, tažných zvířat a vozidel (§ 14), jakož i nosičů (§ 18., odstavec 1.) a jest důsledkem ustanovení 2. odstavce § 3.

Udělovati povolení k podomnímu obchodu, jakož i odníti toto povolení bylo vyhrazeno politickému úřadu prvé stolice, v jehož obvodě má žadatel bydliště. Návrhům, aby povolení k podomnímu obchodu uděloval politický úřad, v jehož obvodě jest domovská obec žadatelova, nebylo možno vyhověti, poněvadž ve většině případů jsou tyto osoby z domovské obce dlouhá léta vzdáleny a nemohla by tudíž domovská obec dáti o nich zprávu, zda vyhovují podmínkám § 2., nebo zda se nevyskytují při nich důvody vylučující ve smyslu § 3. předloženého návrhu zákona.

Pokud se týká rozšíření povolení k podomnímu obchodu na území jiného zemského svazu župního nebo na území Podkarpatské Rusi, povoluje toto rozšíření politický úřad prvé stolice, kterým jsou v Podkarpatské Rusi úřady služnovské a na Slovensku, kde bylo již započato s prováděním zákona o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., jsou to úřady okresní.

Shora uvedeného rozšíření povolení k podomnímu obchodu nepotřebují jedině osoby uvedené v §§ 16. a 17. osnovy, jejichž povolení vztahuje se na celé území republiky (§ 5., odstavec 2.). Rozumí se samo sebou, že i tyto osoby jsou povinny dáti si vidovati knížku podomní ve smyslu ustanovení § 6., než začnou provozovati podomní obchod v určité obci.

Tímto paragrafem poskytuje se možnost institucím samosprávným vyjádřiti se o žádaném zákazu podomního obchodu, o dovolení používati určitých dopravních prostředků jinak zakázaných a o poskytnutí výhod a úlev pro jednotlivé kraje a místa. Slyšení v tomto paragrafu uvedených institucí samosprávných nařizuje se z toho důvodu, že okolnosti, o nichž mají se vyjádřiti, jsou pro obvod samosprávných svazků hospodářsky významné a důležité.

Řízení při přestupcích patentu z roku 1852 bylo podle §§ 20. a 21. tohoto patentu vyhrazeno úřadům důchodkovým a pokuty, na něž bylo nalezeno, připadly rovněž účelům, jimž byly určeny pokuty v trestním řízení důchodkovém. Zákon ze dne 21. března 1883, č. 37 ř. z. zrušil §§ 20. a 21. podomního patentu a přikázal řízení při přestupcích patentu z roku 1852 úřadům politickým. O tomto řízení nastoupila ve smyslu citovaného zákona platnost ustanovení IX. hlavy živnostenského řádu ze dne 20. prosince 1859, č. 227 ř. z. Živnostenský řád z r. 1859 byl několikráte novelisován a nyní platí zákon ze dne 5. února 1907, č. 26 ř. z a na místo předpisů IX. hlavy zákona ze dne 20. prosince 1859, č. 227 ř. z. platí ustanovení hlavy X. zákona ze dne 5. února 1907, č. 26 ř. z.

Shora citovaný zákon z r. 1883 se touto předlohou zrušuje (§ 33.), poněvadž jeho ustanovení jsou jednak přímo převzata do této osnovy, jednak změněné poměry vyžádaly si úpravy odlišné. Co do jednotlivostí jest nutno poukázati zejména na ustanovení §§ 4. - 9. osnovy, dále na předpisy kompetenční a na důležité omezení pořadu instančního uvedené v § 29., které jest jen úplnějším provedením zásady, vyslovené již v § 11. prováděcího výnosu k podomnímu patentu ze dne 22. listopadu 1852, č. 2460. Mimo to sleduje se tímto ustanovením snaha, aby ústřední úřady nebyly zatěžovány záležitostmi často méně významnými, k jejichž rozhodnutí úplně postačí vyřízení v první a druhé instanci.

Ustanovení tohoto paragrafu jsou nutná pro dobu přechodnou na ochranu osob, které již dle dosud platných předpisů podomní obchod provozují a které by vzhledem k tomu, že jejich zaměstnání jest pro ně často jediným zdrojem výživy, byly přímo na své existenci ohroženy, kdyby se měly také na ně vztahovati přísnější předpisy tohoto návrhu zákona. Byly by to zajisté příliš kruté důsledky a je nebezpečí, že by jich pak bylo zneužíváno způsobem stát poškozujícím.

Pokud se týká omezení uvedeného v poslední větě 4. odstavce, bylo nutno k němu přikročiti, poněvadž v případě opačném byli by obchodníci se stálým stanovištěm a trhovci příliš poškozováni.

Pokud jde o příslušnost úřadů v řízení podle tohoto návrhu, nebo o obvod, na který se vztahuje platnost povolení k podomnímu obchodu, nebo na který může býti rozšířena, přihlížela vláda již k budoucímu stavu, jaký nastane provedením zákona o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n. Dokud nebude tento zákon proveden na celém území republiky, bylo třeba zavésti přechodná ustanovení ve smyslu tohoto paragrafu.

Zákon tento má nabýti účinnosti teprve šest měsíců po vyhlášení, aby během této doby mohly býti vydány příslušné předpisy prováděcí, založeny předepsané rejstříky a vůbec učiněna všecka opatření nutná k řádnému provádění nového zákona.

Jelikož zákon vztahuje se na území celé republiky Československé a upravuje se jím tudíž podomní obchod jednotně v celém státě, pozbývají samozřejmě dnem jeho účinnosti platnosti všecky zákony, nařízení a výnosy, které dosud v jednotlivých zemích a to jak historických, tak i v bývalých zemích uherských upravovaly podomní obchod.

Neruší se ovšem, ani se nemění předpisy upravující daňovou povinnost živností podomních a kočovných. Rovněž zůstávají tímto zákonem nedotčeny předpisy o roznášení na prodej výrobků polního a lesního hospodářství, kterých se každodenně potřebuje, jako mléka, vajec, ovoce, zeleniny, rostlých květin, másla, drůbeže a dříví, jakož i přirozených kyselek, pokud prodej těchto věcí koná se dům od domu nebo na ulici výrobci nebo jejich zmocněnci nebo oprávněnými obchodníky.

Zákonem tímto nevzniknou státní správě žádné výdaje.

Vláda doporučuje, aby osnova zákona byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností a v senátě výboru živnostensko-obchodnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.