II. volební období. |
I. posl. Hellera a druhů min. financí, že na budově celního úřadu v Horním Lichtenvaldu jest jen český nápis,
II. posl. dra Mayr-Hartinga a druhů vládě a zvláště ministrovi železnic o zamýšleném všeobecném organisačním řádu podniku "Československé státní dráhy",
III. posl. Krause a druhů min. železnic o neuvěřitelných poměrech na tratích státních drah, zvláště na ústecko-teplické a na bývalé české severní dráze,
IV. posl. J. Patzela a druhů min. sociální péče jak se Všeobecný pensijní ústav stará o nezaměstnané,
V. posl. J. Patzela a druhů min. financí, min. pro věci zahraniční a min. školství a národní osvěty o nákladech na školství ruských a ukrajinských uprchlíků v Československé republice,
VI. posl. Platzera a druhů min. pošt a telegrafů o obchůzce samot,
VII. posl. Kunze, dra Luschky a druhů min. financí o podporování spořitelen,
VIII. posl. dra Feierfeila, Scharnagla a druhů min. veř. zdravotnictví a těl. výchovy, že prý má býti zrušeno místo obvodního lékaře v Kalku v soudním okresu jirkovském,
IX. posl. dra Feierfeila, Scharnagla a druhů min. školství a nár. osvěty, že v Pivoni (ve školním okrese horšovsko-týnském) jest umístěna česká škola v bytě tamějšího faráře,
X. posl. dra Luschky a druhů vládě, aby bylo zrušeno výjimečné nařízení pro okres Hlučín,
XI. posl. Simma a druhů min. sociální péče o vydání zákona na zvýšení důchodů Všeobecného pensijního ústavu s působností od 1. ledna 1926 až do nové úpravy pensijního pojištění,
XII. posl. Kirpalové, Grünznera a druhů ministrovi školství a národní osvěty o nezákonitém postupu předsednictva české zemské školní rady,
XIII. posl. dra Schollicha a druhů min. nár. obrany o spále u dělostřeleckého pluku č. 8 v Hradci,
XIV. posl. dra Luschky, dra Keibla, inž. Junga a druhů předsedovi vlády, jak odbor. přednosta Jaroslav Fiala z odboru II. zemského výboru v Praze jednal s poslancem Krausem,
XV. posl. Wenzela a druhů min. financí, aby byla ihned vyřízena veškerá daňová odvolání a aby u berních správ byla provedena novela o dávce z majetku,
XVI. posl. Matznera, dra Koberga a druhů min. nár. obrany, aby v jeho odboru byla provedena úsporná opatření podle zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n.,
XVII. posl. Horpynky a druhů předsedovi vlády dru A. Švehlovi o uveřejnění statistiky státních zaměstnanců,
XVIII. posl. Krause a druhů min. financí, aby konečně
provedl zákon ze dne 30. září 1924
o úpravě válečných půjček.
V území obce Horního Lichtenvaldu, v okrese
cvikovském přímo na saských hranicích
byla v letech 1924/1925 vystavěna budova nového
celního úřadu a dnem 1. listopadu 1925 odevzdána
do užívání.
Ačkoliv podle soupisu lidu z roku 1921 v soudním
okrese cvikovském jest 12.438 obyvatelů německé
národnosti a jen 575 obyvatelů české
národnosti, v obce Horním Lichtenvaldu samotné
pak je 484 německých obyvatelů a žádný
Čech, přes to jsou nápisy na této
celní budově jen v jazyku českém.
Tato věc odporuje předpisům zákona
ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. a porušuje
jej tedy; zároveň však projevuje hrubou nevážnost
k německému obyvatelstvu, bydlícímu
v okrese cvikovském.
Podepsaní se tedy táží:
1. Ví pan ministr o těchto věcech?
2. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby označení
a nápisy na celním úřadě v
Horním Lichtenvaldu byla napsány podle zákona?
v Praze dne 15. prosince 1925.
Zákonem ze dně 15. prosince 1922, č 404 Sb.
z. a n. bylo umožněno státní závody,
jež převahou nemají plniti úkoly správní,
vládním nařízením prohlásiti
za podniky, spravované podle zásad obchodního
hospodaření.
Vládní nařízení ze dne 24.
září 1924, č. 206 Sb. z. a n. používá
tohoto zmocnění mezi jiným také pro
československé státní dráhy.
Podle §u 2 tohoto zařízení jest je spravovati
tak, aby plnily co nejdokonalejší svůj národohospodářský
a správní úkol, dbaly všeobecně
uznaných zájmů veřejných a
při tom byly vedeny podle zásad řádného
obchodníka.
Nedávno dostal se do veřejnosti návrh všeobecného
organisačního řádu podniku Československé
státní dráhy. Nevyslovíme se prozatím,
zda těchto nadmíru obšírných
28 paragrafů tohoto řádu skutečně
splní uvedený účel. Zcela určitě
nelze to však říci o 12 odstavcích §u
26, který pod názvem Jazyková ustanovení
upravuje jak rozsáhle tak také neúčelně
jazykové právo pro železniční
podnik. Tato ustanovení budí přímo
dojem, jakoby vybudování státních
železnic na obchodní podnik nemělo jiného
účelu, než vymknouti se předpisům
jazykového zákona ze dne 29. února 1929,
č. 122 Sb. z. a n. jenž upravuje užívání
jazyků státními soudy, úřady
a činiteli.
Neboť nejenom učívání menšinového
jazyka v uvedeném paragrafu učiněno závislé
na tom, že jde o soudní okresy, v nichž aspoň
50% státních občanů užívá
tohoto jazyka, nýbrž soustava nesmírně
spletitých jednotlivých ustanovení, která
příkře odporují potřebám
dopravy a veřejnému zájmu, přímo
vylučuje užívání jiného
jazyka než československého.
Zamýšlená úprava styku železničních
činitelů s osobami, které používají
služeb železnice, svědčí, že
naprosto nepochopeny úkoly železnice, a jest možna
jen u podniku, který se pro monopolní ráz
domnívá, že nemusí dbáti potřeb
cestujících a zasilatelů. Zamýšlená
úprava způsobila by v uzavřeném jazykovém
území většině obyvatelstva velké
potíže při používání
železnice, by ve velmi mnoha případech by její
používání přímo znemožnila.
Avšak úsilí podniku, jehož účelem
jest podporovati jak průmysl, obchod a živnosti, tak
také dopravu, i když tomuto podniku není výslovně
zákonem předepsáno, aby byl spravován
podle obchodních zásad, musí vždy směřovati
k tomu, aby zabránilo všemu, co by mohlo překážeti,
aby se doprava děla hladce nebo co musí obecenstvu
ztěžovati používání železnice.
Podepsaní se tedy táží vlády
a zvláště pana ministra železnic:
Jste ochoten zamýšlený všeobecný
organisační řád podniku Československé
státní dráhy a jmenovitě jeho §
26 formulovati tak, aby tím provoz československých
státních drah byl skutečně způsobilý,
dokonale splniti své národohospodářské
a správní úkoly a hájiti všeobecně
uznané veřejné zájmy a na druhé
straně aby širokým vrstvám obyvatelstva
neztěžoval nebo dokonce neznemožňoval
dopravu po železnici.
v Praze dne 17. prosince 1925.
Vlak č. 1504, jenž má odjeti v 7 hodin ráno
z Varnsdorfu do Podmokel a jenž zjednává
celé spojení jak směrem k Rumburku,
Podmoklům a Praze tak také přes Německé
Jablonné do Liberce odejel dne 13. prosince 1925 z konečné
stanice Varnsdorfu o půl hodiny později, tedy v půl
osmě, pro nedostatek vody, takže přes sto cestujících
ztratilo připojení v uvedených směrech.
Mnozí ztratili tak celý den, jelikož nejbližší
vlaky odjíždějí teprve krátce
po polední.
Jízdní personál na této dráze,
procházející veskrze německým
územím, nejen že jest skorem úplně
český, nýbrž umí tak málo
německy, že nemůže německým
cestujícím podávati uspokojivá vysvětlení.
Tak se nedávno stalo, že český průvodčí,
když rychlík vjížděl do Rumburska,
odpověděl německému cestujícímu.
"Jsme již v České Lípě",
a přece Česká Lípa jest asi 46 km
vzdálena od Rumburku.
Velká většina průvodčích
na státních drahách jsou Češi,
kteří Bůh ví odkud býti přeloženi
na německé tratě státních drah
a nemohou Němcům podávati vysvětlení.
Působí to ohromnou nejistotu mezi cestujícími,
poněvadž průvodčí ani nevědí,
na které straně jsou stanice.
Bylo by rozhodně radno, kdyby ministerstvo železnic
vydalo vhodnou vyhlášku, zvláště
sousední má říšskoněmeckému
území, že průvodčí československých
drah jen velice chatrně umějí německy,
dávají převrácená vysvětlení
a že proto jejich vysvětlení dlužno přijímati
s jistou opatrností.
Podepsaní se táží pana ministra železnic,
zná-li poměry na československých
státních drahách, způsobené
přibráním českých, nevyškolených
zaměstnanců a co zamýšlí učiniti,
aby cestující mohli na československých
drahách bezpečně cestovati.
V Praze, dne 15. prosince 1925.
Podle časopiseckých zpráv, usnesla se správní
komise Všeobecného pensijního ústavu
ve schůzi dne 2. listopadu t. r., že příště
bude poskytovati peněžní podpory jen oněm
nezaměstnaným, kteří jsou příslušníky
odborové organisace, jež vyplácí státní
příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti
podle zákona z 19. července 1921 č. 267 Sb.
z. a n.
Uvedené usnesení správní komise Všeobecného
pensijního ústavu nelze uvésti v soulad
ani s duchem základní myšlenky sociálního
pojišťovnictví ani ho nelze ospravedlnit nějakým
jiným věcným důvodem, poněvadž
pojištěnci, které nyní Všeobecný
pensijní ústav vyloučil ze své péče
o nezaměstnané, musí svými příspěvky
přispívati na jeho vydání.
Ostatní se domníváme, že uvedené
usnesení odporuje také platným předpisům
zákona o pensijním pojištění.
Na výslovnou žádost mnoha tisíců
postižených soukromých zaměstnanců
tážeme se tedy pana ministra sociální
péče:
1. Ví pan ministr o mnohokráte již jmenovaném
usnesení správní komise Všeobecného
pensijního ústavu a zkoumalo již ministerstvo
sociální péče jako příslušný
dohlédací úřad, zda jest podle zákona
odůvodněno?
2. Jest pan ministr ochoten toto usnesení ihned zrušiti?
Poněvadž na dřívější
interpelaci, podanou v poslanecké sněmovně
dne 4. června 1925, nedošla odpověď, podáváme
je tímto znovu.
V Praze, dne 17. prosince 1925.
Ve zprávě, kterou podal v rozpočtovém
výboru poslanecké sněmovny o československém
státním rozpočtu pro rok 1926 poslanec prof.
dr. Srdínko, odhadují se náklady na podpory
ruským a ukrajinským uprchlíkům na
území Československé republiky pro
příští správní rok asi
na 62 milionů korun. Po léta vydává
již ministerstvo pro věci zahraniční
každoročně přes 60 milionů korun
na vzdělání Rusů a Ukrajinců,
žijících na území státu
československého, aniž byly podle ústavy
schváleny ve finančním zákoně
a ve státním rozpočtu. Tak v posledním
předloženém státním závěrečném
účtu pro správní rok 1923 uvádí
se výslovně, že na mimořádné
výdaje ústředí ministerstva pro věci
zahraniční bylo v rozpočtu zařaděno
pouze 14,950.000 Kč, ve skutečnosti však bylo
poukázáno 77,268.620 Kč. Toto překročení
rozpočtu odůvodňuje se výdají
na ruské uprchlíky, nezařaděnými
do rozpočtu. Také v rozpočtu pro rok 1926
svrchu zmíněná částka zařaděna
není a jen kdo čte vysvětlivky, najde zprávu,
že se použije částky podle ústavy
vůbec neschválené pro tento účel.
Přejeme východním Slovanům, zbaveným
domova a vyštvaným z vlasti, poskytuje-li jim jiný
stát útulek a dopřává jim vyučování,
aby byli náležitě vzděláni, vrátí-li
se jednou do vlasti. Tento pocit však ztrpkne, vidíme-li,
jak česká státní správa jest
zde štědrá, kdežto německé
školství rdousí a omezuje ťze šetrnostiŤ.
Na žádný způsob není však
možno, aby se zde po léta vynakládaly miliony
bez ústavního schválení.
Tážeme se tedy pánů ministrů:
Podle jakého zákonného zmocnění
se po léta vydávají tyto částky
a používá se jich?
V Praze, dne 17. prosince 1925.
Jak jsme se poslední dobou dověděli, zamýšlí
poštovní správa zastaviti doručování
dopisů na samotách zřízenci poštovní
správy. Skutečně bylo již toto opatření
na zkoušku v několika krajích provedeno. Takto
ztrácejí tisíce státních občanů
německého území, zvláště
naší Šumavy své dobré právo,
jelikož tam jsou veskrze jen samoty, pro něž
se právě jako pro jiné platí předepsané
poštovné.
Podepsaní se tedy táží, ví-li
pan ministr pošt o tomto úmyslu poštovní
správy, a je-li tomu tak, žádají, aby
toto domnělé úsporné opatření
bylo zrušeno v zájmu řádné a
spořádané poštovní dopravy.
V Praze, dne 19. prosince 1925.
Podle zákona ze dne 9. října 1924, č.
237 Sb. z. a n., byl zřízen zvláštní
fond pro peněžní ústavy poškozené
poválečnou dobou, do něhož plyne státní
roční příspěvek 50 milionů
korun a svépomocné příspěvky
roční 20 milionů korun. Jistina, jež
tím má býti umořena, činí
1640 milionů korun.
Rozdělení tohoto fondu potřebným peněžním
ústavům bylo svěřeno kuratoriu, skládajícímu
se ze 20 členů. Mezi těmito 20 členy
byl však jen 1 Němec.
Rozdělení tohoto fondu pro německé
spořitelny a záložny bylo přímo
neuvěřitelné, dostaly totiž 3 padlé
banky ťBanka BohemiaŤ, ťPozemková BankaŤ
a ťMoravsko-Slezská bankaŤ 330 milionů
korun, všechny ostatní potřebné banky
700 milionů korun, konsumní spolky a hospodářská
družstva 350 milionů korun, záložny 150
a spořitelny 110 milionů korun. Při tom budiž
poznamenáno, že na prvním místě
uvedené 3 banky vůbec již neexistují
a že jediné ťMoravsko-Slezské banceŤ
bylo přiděleno 118 milionů korun. Tato banka
byla založena v roce 1911, v roce 1919 měla čistého
jmění 4 miliony korun a v roce 1921 vykazuje schodek
194 miliony korun, takže její činovníci
jsou nyní stíháni trestním soudem.
Na tento schodek 194 milionů přidělilo se
této bance, jejíž pád má ráz
velmi pochybný, 118 milionů korun, to jest 61 %
ztrát, které jistě nebyly vykázány
příliš nízko.
Naproti tomu převážně německým
spořitelnám, které vykazují úhrnem
ztrátu 1 miliardy 80 milionů korun, byla přidělena
zcela směšná částka 110 milionů
korun, t. j. 10 %, a při tom dlužno míti na
zřeteli, že tyto ztráty spořitelen nepovstaly
snad z pochybných spekulativních obchodů.
Tyto ztráty povstaly tím, že stát sice
převzal všechna aktiva starého Rakouska, pokud
však jde o pasiva, byl příliš ochoten
popírati právní následnictví
starého státu, zvláště pokud
jde o válečnou půjčku, pro jejíž
zhodnocení byly spořitelnám předepsány
nesplnitelné podmínky, čímž stát
uspořil značné peníze. Nyní
mají tyto ztráty uhraditi obce, které beztoho
nejsou v dobrém finančním stavu.
Stát tedy v těchto případech neučinil
nic jiného, než že závazky, které
mu připadly, přenesl na obce. Využil tedy všeobecné
ručební povinnosti obcí, jež zajisté
nebyla zřízena pro takového ulehčení
státu, a to způsobem, jenž namnoze ničí
finanční hospodářství obcí.
Pro tyto křiklavé události táží
se podepsaní pana ministra:
1. Jest pan ministr ochoten co nejvíce použíti
zmocnění, které mu dává novela
o válečných půjčkách
ze dne 30. listopadu 1924, č. 216 Sb. z. a n., po této
stránce učiniti co nejrychleji nutná opatření
a podle platných zákonů poskytnouti všemožnou
podporu spořitelnám a tím poněkud
nahraditi škody, spořitelnám způsobené?
2. Jest pan ministr ochoten konečně příznivě
vyříditi žádosti spořitelen,
které již před měsíci byly podány
ministerstvu financí, aby jim bylo povoleno privilegované
upisování jejich válečných
půjček?
3. Jest pan ministr ochoten povoliti spořitelnám,
majícím mnoho válečných půjček,
přiměřenou lhůtu na umoření
půjčky, která byla dodatečně
upsána a také lombardní úrokovou míru,
která by umožnila, aby spořitelna vynášela?
V Praze, dne 18. prosince 1925.
V rudohorské obci Kalku (s 910 obyvateli, s dosti vyvinutými
průmyslovými podniky) byl dosud obvodní lékař
a toto místo bylo již proto naléhavě
nutné, že nejbližší místo,
kde rovněž bydlí lékař, Blatno,
jest vzdáleno 9 km, druhé nejbližší
místo s lékařem, Chomutov, 14 km. Uvedené
vzdálenosti musíme však zdůrazniti zvláště
ještě také proto, že jsou to namáhavé
horské cesty, po nichž v drsném ročním
období nelze často po týdny a měsíce
buď vůbec jíti nebo jen nesmírně
těžko. Lze lehce posouditi co znamená takováto
věc při náhlém těžkém
onemocnění nebo při porodu, při němž
jest třeba lékařské pomoci, jestliže
lékař v Kalku nebude.
Místo obvodního lékaře v Kalku má
býti nyní zrušeno a obec připojena k
obvodu Blatno. Věc prý se odůvodňuje
tím, že v obvodu Kalku není takový počet
obyvatelstva, jehož jest podle zákona potřebí
ke zřízení vlastního obvodu. Zatím
však mělo by se to zde vykládati tak, že,
i když zákon určitý počet předpisuje,
dlužno od případu k případu připustiti
takový výklad, který se shoduje s duchem
zákona, totiž, že má býti postaráno
o náležitou zdravotní službu. Jaké
vážné nepřístojnosti musily by
však vzniknouti v případě kalkovském,
jimiž by dokonce mohl býti ohrožen lidský
život, poněvadž jinak nelze včas opatřiti
lékařskou pomoc, patrno již z toho, že,
jak jsme se již svrchu zmínili, nejbližší
místa s lékařskou stanicí jsou vzdálena
9 - 14 km.
Podepsaní se tedy táží:
Jest pan ministr ochoten vydati příslušnému
úřadu ve věci Kalku nařízení,
že tam místo obvodního lékaře
zůstává nadále?
V Praze, dne 18. prosince 1925.
V Pivoni (ve školním okrese horšovskotýnském)
jest od počátku tohoto školního roku
česká škola pro 3 děti. Jedno dítě
jest české národnosti (dítě
tamějšího četníka), 2 děti
jsou německé.
Přes všechny rozklady, které tamější
farář uplatnil, bylo nařízeno, aby
tato škola byla umístěna v obydlí farářově;
místnost zabraná pro tuto školu byla vypáčena,
a kostelní věci, uložené v této
místnosti, byly prostě vyneseny na otevřenou
chodbu.
Fara v Pivoni nemá vlastní farní budovy,
nýbrž jest umístěna od roku 1785 v tamějším
zámku, - jest to ostatně Augustinianský klášter,
zrušený za císaře Josefa II. Obytné
a úřední farářovy místnosti,
jsou velmi skrovné. Nemá na příklad
místnosti pro archiv, pro úschovu kostelních
paramentů a jiných kostelních předmětů
a tyto věci musí býti uschovány v
soukromém bytě farářově. Nemá
půdu ani dřevník, nýbrž musí
užívati otevřené chodby. Přes
to pokoj jeho soukromého bytu, v němž měl
dosud uloženy kostelní paramenty, kostelní
knihy, nádoby, svíčky, Boží hrob,
jesličky a jiné věci, byl dne 14. září
t. r. za přítomnosti místního četníka
násilně vypáčen a všechny věci
vyneseny na otevřenou chodbu, aniž se o ně
činitelé, kteří vypáčení
provedli, nějak postarali.
Nehledě k tomu, že jest ohrožena bezpečnost
cenných kostelních věcí a také
věcí, důležitých pro stát,
dlužno prohlásiti, že nebylo nutno umístit
školu právě v bytě farářově.
V témž zámku, v němž, jak řečeno,
jest obydlí farářovo, jest nejméně
20 pokojů prázdných a neobydlených
a mezi nimi jest dokonce i pokoj, jehož se před stavbou
německé místní školy přes
20 let užívalo jako školní třídy
pro německou školu.
Dlužno přihlížeti ještě k
těmto věcem: Pokoj, který byl nyní
zabrán, nemá vlastního vchodu do domu. Musí
tedy vchod do domu vedoucí k obydlí farářovu,
poněvadž jest tam škola, zůstati nyní
trvale otevřen, ačkoliv předměty,
které vyklízecí komise prostě postavila
venku na chodbě, jsou většinou neuzavřeny.
Dále, kdyby některé dítě docházející
do školy onemocnělo nakažlivou dětskou
nemocí, farář, poněvadž má
na téže chodbě své úřední
a soukromé místnosti, nemohl by docházeti
do ostatních škol svého církevního
obvodu.
Tážeme se pana ministra:
1. Jest ochoten informovati se o postupu, jenž byl nařízen,
aby byla umístěna česká škola
v Pivoni?
2. jest ochoten naříditi novou komisi, k níž
bude přibrán farář a obecní
zastupitelstvo, a poukázati, že zabrání
části farářova obydlí, beztoho
skrovného, jest nápadné, jestliže v
samotném zámku jest mnoho úplně nepoužívaných
místností (mezi nimi dokonce bývalá
školní síň), jež by mohly býti
použity bez obtěžování kohokoliv,
kdežto jinak školní vyučování
musí vždy někoho obtěžovati?
V Praze, dne 18. prosince 1925.
Dne 15. listopadu 1925 mohl konečně politický
okres hlučínský užíti volebního
práva zaručeného ústavou. Výsledek
voleb ukázal, že výjimečný stav,
zavedený v novém politickém okrese s připojením
Hlučínska, nesplnil svého účelu,
aby totiž u tamějšího obyvatelstva vynutil
přiznání k české národnosti.
Vládní nařízení ze dne 4. května
1920, č. 321 Sb. z. a n. neposkytlo německému
obyvatelstvu na Hlučínsku, které podle výsledku
voleb tvoří značnou většinu v
tomto okrese, ani oněch práv, která nemohla
býti odňata německým státním
občanům v ostatním území Československé
republiky. Výjimečný stav, který nastal
zmíněným nařízením a
který dodnes nemá zákonitého podkladu
a jest v přímém odporu s demokratickou ideou
státu, upevnil tam absolutistickou vládní
a výkonnou moc. Ve všech oborech hospodářského
a sociálního života, především
však ve všech věcech pokládaných
za politické, stalo se byvatelstvo hříčkou
bezohledného odnárodňování.
Aby tamější obyvatelstvo užívalo
německého jazyka nebylo uznáno ani z důvodu
účelnosti, nýbrž jako projev nepřátelství
státu vymýceno ze všech oborů veřejného
života. Tak byly zavřeny všechny německé
školy, pozemkové reformy se zneužilo jen k politickým
čachrům, obecní zastupitelstva byla svévolně
rozpuštěna, sociální zařízení
jako na př. správa okresní nemocenské
pokladny hlučínské složena bez německého
zastoupení.
Tento nesnesitelný stav způsobil obyvatelstvu velmi
těžké politické a hospodářské
škody a jako nepřeklenutelná překážka
stojí v cestě konsolidaci tohoto území.
Nařízení jako definitivní základ
správy okresu nemůže nikdy a nikdy tamější
obyvatelstvo uklidniti. Autorita úřadů bude
trvale pochybná.
Podepsaní se tedy táží vlády,
je-li ochotna v okrese hlučínském:
1. Zrušiti nařízení ze dne 4. května
1920 č. 321 Sb. z. a n. odporující ústavě?
2. Uznávajíc demokraticky výsledek voleb,
poskytnouti hlučínskému okresu, jako okresu
patřícímu k německé menšině,
oprávnění užívati úředně
německého jazyka?
3. Všechny funkce, které byly pro tamější
území zřízeny podle výjimečného
nařízení, ihned zrušiti?
V Praze, dne 17. prosince 1925.
Zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 299 Sb., z. a
n., o drahotních přídavcích k důchodům
podle zákona o pensijním pojištění,
prodlouženým zákonem ze dne 20. prosince 1922,
č. 399 Sb. z. a n., se stanoví, že příslušní
nositelé pojištění musejí vypláceti
přídavek k důchodu, to jest k důchodu
invalidnímu, starobnímu, vdovskému a k příspěvkům
a příplatkům vychovávacím.
Podle § 2 uvedeného zákona vyměřuje
se přídavek 300 %ty důchodu, při čemž
však důchod starobní nebo invalidní
s přídavkem musí činiti nejméně
2400 Kč, důchod vdovský nejméně
1200 Kč, příspěvek vychovávací
jednostranně osiřelého dítka nejméně
600 Kč, oboustranně osiřelého dítka
nejméně 1200 Kč a příplatek
vychovávací nejméně 300 Kč.
Vydavatel tohoto zákona chtěl vší pochybnosti
poskytnutím přídavků k normálním
důchodům náležitě vyhověti
hospodářským a sociálním poměrům,
změněným od chvíle, kdy nabyl působnosti
zákon o pensijním pojištění,
zvláště však drahotě, která
povstala za války a za převratu. Bohužel jednal
příliš úzkoprse; zvláště
to vysvítá z ustanovení §u 3 uvedeného
zákona, jenž tyto částky vůbec
v jejich výši omezuje. To však brání,
aby se uskutečnil zamýšlený účinek
zákona podle zákona o pensijním pojištění.
Zákon ustanovil 300 %ní přídavek k
normálním důchodům, kdežto proti
poměrům, v nichž byly vyměřeny
normální důchody, ceny životních
potřeb stouply o 900 % až 1100 % a ani se nepřihlíží,
že také již tehdy normální důchod
byl vyměřen nedostatečně. Skutečný
nepoměr důchodu z pensijního pojištění
k životu zhoršují ještě úřední
číslice indexu, které dne 12. srpna 1921,
kdy byl usnesen zákon o drahotních přídavcích,
mluvily ještě drsnější řečí.
Dnes se však poměry staly přímo neudržitelné.
Dostává-li úředník-invalida,
jenž jest padesátiletý a 32 let byl činným
ve svém povolání s posledním platem
36.000 Kč, nejvyšší důchod 7200
Kč, t. j. 20 % svých posledních požitků,
vyplácejí-li se podle platného zákona
nanejvýše měsíční důchody
200, 300, 400 Kč, vdovské důchody 100, 200,
300 Kč, lze pochopiti, že tento zákon je nadále
nemožný.
Domníváme se, že jest třeba co nejrychlejší
pomoci. Úprava této otázky rozhodně
nemůže čekati až do nové úpravy
pensijního pojištění. Přídavky,
vyměřené podle zákona ze dne 12. srpna
1921, č. 299 Sb. z. a n., musí býti ihned
zvýšeny novelou k tomuto zákonu, kterou by
pan ministr měl připraviti. Myslíme, že
jest nezbytně nutno, aby sazby drahotních přídavků
k důchodům byly zvýšeny ze 300 % na
700 %, poněvadž by se pak drahotní přídavky
poněkud přizpůsobily nynějším
hospodářským poměrům. Kdyby
se to stalo ihned, nebo aspoň tak, že by působnost
těchto nových sazeb byla upravena od 1. ledna 1926
nebo se zpětnou platností od tohoto dne, byla by
poněkud zmírněna krutá bída
důchodců Všeobecného pensijního
ústavu.
Tážeme se pana ministra:
1. Souhlasí s námi, že drahotní přídavky
k důchodům podle zákona o pensijním
pojištění musejí býti zvýšeny?
2. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby se k tomu
účelu ihned zahájily přípravné
práce na zákonu a předložiti sněmovně
v nejkratší lhůtě novelu kplatnému
zákonu v duchu interpelace?
V Praze, dne 18. prosince 1925.