Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Slavíček,
inž. Dostálek, Horák, Stivín,
Zierhut.
Zapisovatelé: Rýpar, Špatný.
130 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: min. předseda Udržal;
ministři inž. Novák, dr Šrámek,
dr Štefánek, dr Vlasák.
Z kanceláře sněmovny: zástupci sněm.
tajemníka Nebuška, dr Mikyška,
dr Záděra.
Předseda (zvoní): Zahajuji 210. schůzi
poslanecké sněmovny.
Omluvy a dovolené uvedené v dnešní prvé
schůzi platí též pro tuto schůzi.
Dovolenou dal jsem dále na dnešní schůze
posl. dr Hallovi pro neodkladné záležitosti.
Došlo oznámení o změnách ve výborech.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
Klub poslanců "Deutsche soz.-dem.
Arbeiterpartei" vyslal do výboru ústavně-právního
posl. Schweichharta za posl. Hackenberga; do výboru
rozpočtového posl. Dietla za posl.
Kirpalovou.
Předseda: Mezi dnešní prvou schůzí
byla tiskem rozdána zpráva.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
2394. Zpráva výboru imunitního o žádosti
kraj. soudu v Liberci za souhlas s trest. stíháním
posl. Haiblicka.
Předseda: Mezi dnešní prvou schůzí
byly tiskem rozdány interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
2313. Interpelace:
I. posl. dr Franke, Zeminové, Bergmanna, Hrušovského,
Špatného a druhů vládě o přeřazení
obce Píšťan do vyšší skupiny
míst činovného státních zaměstnanců,
II. posl. Bergmanna, Tučného, Buřívala,
Procházky a druhů vládě o sdělení
zvýšeného nákladu na úpravu platů
stát. zaměstnanců a učitelů,
vzniklého provedením zákonů ze dne
24. června 1926, č. 103 a 104 Sb. z. a n.,
III. posl. Mikuláše, Zeminové, Špatného,
Bergmanna, dr Klapky a druhů vládě o provedení
pozemkové reformy v Nehvizdech,
IV. posl. Hakena a soudr. min. vnitra, že Tomáši
Duškovi nepovolena státní příslušnost,
V. posl. Landové-Štychové a soudr. min. soc.
péče o chystaných dalších zhoršeních
nočního klidu práce v pekárnách,
VI. posl. Netolického, Slavíčka, Práška
a druhů min. financí o zneužití úřední
moci některými úředníky zem.
finančního ředitelství v Praze,
VII. posl. Bergmanna, Zeminové, Špatného a
druhů vládě o kritické situaci českých
stát. zaměstnanců v národnostně
smíšených místech,
VIII. posl. Bečko, dr Dérera, Brožíka,
inž. Nečase a soudr. předsedovi vlády
a min. veřejných prací, aby platnost předpisů
zákona ze dne 28. března 1928 byla rozšířena
i na Slovensko a Podkarpatskou Rus,
IX. posl. Bečko, dr Dérera a soudr. min. vnitra
o zákazu průvodů v jednotlivých obcích
na 1. května t. r.,
X. posl. Langra, Pechmanové, Vlčka a druhů
vládě o novelisaci zákona o válečných
poškozencích,
XI. posl. Vlčka, Lance, Zeminové, Bergmanna, Sladkého
a druhů min. železnic o zrušení slevy
jízdného dělníků na trati autobusové
linky Kladno-Praha,
XII. posl. dr Uhlíře a druhů min. školství
a nár. osvěty o situaci české školy
v Hořejším Starém Městě
u Trutnova,
XIII. posl. Siegela a druhů min. financí o nepřípustných
pokynech členům daňových komisí,
XIV. posl. inž. Kalliny a druhů min. vnitra o marném
úsilí přiměti okresní úřad
v Sušici, aby přiměl obecní úřad
v Albrechticích u Sušice podle článku
XVI obecního řádu ze dne 16. dubna 1864,
čís. 17, a §§ů 103 a 104 tohoto
zákona, aby splnil závazek, uložený
mu v §§ 18 a 19 stavebního řádu,
XV. posl. Schweichharta, Leibla a soudr. ministru národní
obrany a min. vnitra o stranickém provádění
zákona o náhradní záloze,
XVI. posl. Schweichharta a soudr. min. spravedlnosti o zabavení
časopisu "Nordböhmischer Volksbote",
XVII. posl. Pohla, Leibla a soudr. vládě o opatřeních,
aby se zlevnily životní potřeby,
XVIII. posl. Hackenberga a soudr. vládě, aby byly
co nejrychleji zahájeny a provedeny přístavby
školní budovy v Praze II., Štěpánská
ulice, jichž jest třeba k bezvadnému umístění
Jindřišského reál. gymnasia,
XIX. posl. dr Schollicha a druhů předsedovi vlády,
aby bylo vydáno vládní nařízení
k zákonu čís. 104/1926,
XX. posl. Horpynky a druhů min. vnitra o nenáležitém
a neodůvodněném chování četníka,
XXI. posl. inž. Junga, dr Wollschacka a druhů vládě,
aby byla poskytnuta rychlá pomoc severomoravským
a slezským krajům postiženým v poslední
době těžkými živelními pohromami,
XXII. posl. Schäfera, Schweichharta, de Witte a soudruhů
min. školství a národní osvěty
o hrozící reakci ve školství,
XXIII. posl. Kirpalové a soudr. min. vnitra, že okr.
hejtman dr Urfus od okr. úřadu v Ústí
n. L. šikanoval obecního starostu Josefa Brucha z
Maršova, okres Ústí n. L.,
XXIV. posl. Schäfera, Blatné, Kirpalové a soudr.
vládě o novelisaci zákona o válečných
poškozencích.
Předseda: Mezi dnešní prvou schůzí
byly tiskem rozdány a současně přikázány
výboru iniciativnímu návrhy.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
2392. Návrh posl. Procházky, Moudrého, Buřívala
a druhů na přeřadění obce Chrást
u Plzně do stupnice C činovného.
2393. Návrh posl. Hrušky a soudr., aby poskytnuta
byla výpomoc obyvatelstvu v Radostíně u Vojnova
Městce, postiženému živelní katastrofou.
Předseda: Přikazuji výborům
ústavně-právnímu, rozpočtovému
a zahraničnímu:
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
2375. Usnesení senátu o vládním návrhu
zákona (tisk sen. 890 a 930), kterým se provádí
úmluva mezi republikou Československou a královstvím
Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 7. listopadu
1928 o úpravě vzájemných pohledávek
a dluhů, vzniklých před 26. únorem
1919 ve starých korunách rakousko-uherských
mezi věřiteli nebo dlužníky československými
a srbochorvatskoslovinskými.
Předseda (zvoní): Nyní přistoupíme
k projednávání 1. odstavce pořadu,
jímž jest:
1. Zpráva výborů soc.-politického
a rozpočtového o vládním návrhu
zákona (tisk 2314) o hranici příjmu vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců (tisk 2356).
Budeme pokračovati v rozpravě, započaté
ve 208. schůzi dne 19. června t. r.
Přihlášeni jsou ještě řečníci
na straně "proti" pp. posl. Simm,
Horpynka, Štětka, Vrtaník,
Vobecká.
Dávám slovo p. posl. Simmovi.
Posl. Simm (německy): Dámy a pánové!
Měl jsem příležitost vyložiti své
stanovisko a stanovisko strany k podanému vládnímu
návrhu, jejž dnes doporučují dva odborné
výbory poslanecké sněmovně, aby jej
přijala, právě v těchto odborných
výborech. Chceme-li měřiti význam
řeči v poslanecké sněmovně
k vládnímu návrhu snad podle vyhlídky,
jak jest s to změniti elaborát vlády, s nímž
projevila souhlas většina dvou výborů,
pak bylo zbytečno dnes mluviti, tím spíše,
když jest častokráte také bezúčelné
v samotných výborech positivně pracovati
jako oposice o utváření zákona. Často
a častokráte jsme se o to pokusili a dějiny
naší práce a spolupráce na zákonech
podaných vládou to dokazují. Ale neustále
se opakovalo, že každý, i sebe lepší
a sebe positivnější důvod, který
jsme přednesli k mínění vlády
a koalice, narazil na neprostupnou zeď. Bylo tedy dnes zbytečné
zaujímati stanovisko i k tomuto návrhu, který
předkládá vláda na stůl sněmovny
a jímž se tak jako v minulých letech ustanovuje
hranice příjmu, která, je-li přestoupena,
znamená pro válečné poškozence
ztrátu důchodu. Ale, pánové, je mou
povinností vysloviti se k otázce, o níž
máme za to, že jest důležitou sociální
otázkou státu, i když se toto stanovisko nedotkne
zvláště odpovědných činitelů.
Tuto povinnost, i za těchto poměrů, i při
tomto známém nakládání s našimi
důvody, tuto povinnost promluviti máme vůči
sobě samým. Tímto naším stanoviskem
k dnešnímu zákonu, které nebude jiné,
než které jsem hájil již jménem
své strany v soc.-politickém výboru, chceme
vyložiti, že se naprosto neztotožňujeme
s formou, v níž tato otázka má dnes
býti sankcionována většinou. Proto jest
naší povinností vysloviti své zvláštní
mínění. Říkám předem,
že podávaje naše stanovisko, nebudu se naprosto
obírati podrobnostmi, nýbrž že se budu
zabývati jen zásadní stránkou celé
věci. Myslím, že to postačí.
Neboť podaří-li se nám změniti
zásadní stránku celého zákonodárství,
pokud se týká válečných poškozenců,
pak s touto zásadní změnou změníme
také jednotlivé podrobnosti.
Než zaujmu stanovisko, rád bych kritisoval, jak vláda
po celou dobu porad o tomto návrhu v sociálně-politickém
výboru bagatelisovala otázku válečných
poškozenců, jejíž důležitou
stránku státně-sociální jsem
právě zdůraznil. Po celou dobu jednání
nespatřili jsme jediného člena vlády,
zvláště ne příslušné
a speciálně odpovědné pány
ministry, mám na mysli pana ministra financí a pana
ministra soc. péče. Že oba tito páni
ministři nenašli cesty do výboru, lze tím
spíše litovati, poněvadž právě
ve výboru byly proti nim vzneseny těžké
výtky, proti nimž byli by musili zaujmouti stanovisko.
Nemohli jsme ve výboru zastihnouti žádného
pana ministra. Při projednávání ve
sněmovně samé zjistili jsme sice jak přítomnost
pana ministra financí, tak také ministra sociální
péče. Ale účast ministra sociální
péče jako člena vlády na dnešním
projednávání má tu vadu, že vůči
těžkým žalobám, které byly
předneseny, zvláště opět proti
němu, nepokládal ani za nutné zaujmouti stanovisko,
byť i jen jediným slovem. To jest těžká
vada, kterou jistě právem smíme kritisovati.
(Předsednictví převzal místopředseda
Zierhut.)
Ale věc jest taková, že ani pan ministr financí,
ani pan ministr sociální péče nechtějí
se zde dáti obviniti před veškerou veřejností,
před svědky, kteří mají zájem
na meritu vládních návrhů. Takto se
věc usnáší in camera
caritatis a ponechává se v nejlepším
případě ochotnému zpravodaji a povolnému
úředníku, aby podali vysvětlení
a vzdorovali bubnové palbě oprávněné
kritiky. Při tom ovšem nebudou ušetřeni
hluboké deprese. Opakuji zde svá slova ve výboru:
Nálada, která dnes jest na pravici, tedy na vládní
straně, není zajisté povznášející.
Platí to zvláště o těch členech
koalice, kteří, to připouštíme,
se namáhali, aby v poslední chvíli provedli
aspoň částečnou úpravu otázky
těžkých válečných poškozenců.
Ovšem, když to připouštíme, nehledě
k dalšímu, konstatujeme, že i tito lepší
živlové v koalici jsou vinni vládním
návrhem, který se dnes má státi zákonem,
meritem návrhu; neboť konec konců přece
pro tento návrh hlasují, berou tedy na sebe vinu
za následek tohoto návrhu a musili by uznati a také
moci své upřímné smýšlení,
které zde předstírají, že mají
k těžkému osudu válečných
poškozenců, zdůrazniti jednou něčím
jiným, než jak se to pravidelně děje,
zajisté upřímným opravdovým
zdůrazněním, které však není
provázeno odvahou vyvoditi krajní důsledek
vůči vládě.
Celou tíhu otázky válečných
poškozenců, tak, jak naplňuje jako závažný
sociální problém stát, lze podle mého
mínění a mínění mé
strany pochopiti teprve tehdy, nahlédneme-li poněkud
do celé historie zákonodárství o válečných
poškozencích, jak se v Československé
republice vyvinulo od roku 1920. Náš platný
zákon o válečných poškozencích
má svůj základ v zákonu ze dne 20.
února 1920, čís. 142. Již tenkráte,
kdy revoluční Národní shromáždění
přikročilo k úpravě otázky
válečných poškozenců, musili
jsme uznati, že důchody válečných
poškozenců ustanovené v navrhovaném
zákonu naprosto nestačily k daným hospodářským
poměrům. Ale, velectění, tento zákon
byl přece usnesen, ačkoliv se všude uznávala
tato nedostatečnost ustanovených sazeb a důchodů,
poněvadž se mělo za to, že hospodářské
poměry po těžké době válečné
přijdou nějak do rovnováhy, že se zkonsolidují
a že později, až se tyto hospodářské
poměry zkonsolidují, skrovná míra
hmotných ústupků válečným
poškozencům čím dál tím
více bude postačovati. R. 1920 byl tedy učiněn
pokus na naprosto odvážné naději, podobný
pokus jako později v roce 1926, který se opakoval
se státními úředníky, jimž
v platovém zákoně byly povoleny jen náběhy,
které měly stačiti, kdyby nastaly lepší
hospodářské poměry. Válečným
poškozencům bylo tedy dáno r. 1920 zákonem
z 20. února příliš málo. Z tohoto
dlužno zdůrazniti - nesmí býti činitelé
odpovědní za zákon z r. 1920 zproštěni
viny. Tenkráte nedávalo se rádo a nedávalo
se ochotně. Jako oposiční poslanci připomínáme
důvody, které byly uváděny k zákonu
z 20. února 1920, důvody, které neobyčejně
bolely, zvláště německý postižený
živel státu, německé válečné
poškozence. Mluvilo se o tom, že není žádné
povinnosti pomoci válečným poškozencům,
zvláště pak německým válečným
poškozencům. Zabíhám k událostem
z r. 1920, abych zde konstatoval, že vina na formě
zákonodárství o válečných
poškozencích padá také na ty, kdo dnes
jistě - neuvádím to dnes zde, abych snad
hájil vládní koalici - nynější
vládní koalici ostře kritisují pro
podaný návrh zákona, ale které tíží
při nejmenším stejně těžká
vina z minulosti za nynější formu platného
zaopatření válečných poškozenců.
Prohlásil jsem, že zákon z 20. února
1920 naprosto neodpovídal poměrům, že
důchody ustanovené tímto zákonem pro
jednotlivé válečné poškozence,
jejich vdovy, sirotky a předky měly míti
cenu teprve, až nastane hospodářská
konsolidace. Než ta se nedostavila. A tak - chci-li se dnes
poněkud zabývati historií zákonů
o válečných poškozencích byli
jste nuceni r. 1922 přece konečně provésti
novelisaci zákona z 20. února 1920. Ale kdo doufal,
že se tato novelisace pokusila odstraniti všechny těžké
nedostatky a škody zákona z r. 1920, byl jí
opět zklamán. Neboť nový zákon
přinesl skutečné zlepšení bohužel
jen části zájemců, druhé části
dokonce ještě zhoršení proti starým
předpisům. Tak na příklad nyní
byly zbaveny důchodu všechny vdovy, které neměly
dětí a nebyly aspoň z 30% nezpůsobilé
k výdělku. To bylo velké množství
lidí, kteří i podle prvého zákona
o válečných poškozencích měli
nárok na důchod. Ale přizpůsobení
hospodářským poměrům - a z
tohoto důvodu mělo se dostati novele hlavně
obsahu - přizpůsobení hospodářským
poměrům nebylo provedeno ani novelou z r. 1922.
Později, po roce 1922, zůstalo zákonodárství
o válečných poškozencích do dnešního
dne předmětem, jemuž vláda nevěnovala
potřebného zájmu, neřešila věc
positivně, nechtěla ji vyřešiti skutečně
opravdově a upřímně. Máme za
sebou osmileté vacuum. Od r. 1922 až do dnešní
doby, jak jsem již zdůraznil, nevidíme opravdové
snahy vlády, aby zákony o válečných
poškozencích byly upraveny v duchu přání
a požadavků válečných poškozenců
a jejich organisací, ač by toho bylo třeba,
nikoliv výhradně z důvodů státně-sociálních,
nýbrž i z důvodů státní
morálky. Dotkl jsem se již několika slovy sociální
stránky zákonodárství o válečných
poškozencích a nebylo třeba, abych se šířil
dále, poněvadž již mnoho řečníků
pojednalo o tom v číslech. Státně-sociální
stránka dnešního zákonodárství
o válečných poškozencích jest
všem jasná. Ale platné zákonodárství
musí býti jasné i po stránce státní
morálky. Jest faktem, že zákonodárství
toho druhu, jak je má Československá republika,
stalo se již mezinárodní ostudou. Kolik mezinárodních
sjezdů válečných poškozenců
se konalo v posledních letech, tolikrát na nich
účastníci podrobili kritice zákony
o válečných poškozencích v Československé
republice, tolikrát konstatovali, že není kulturního
státu, který by měl takové zákony
o válečných poškozencích jako
Československá republika, že v žádném
státě evropském přihlížím-li
jen k evropským státům - ani v tak zvaných
vítězných státech, ani v poražených
státech netrpí válečné oběti
takovým nedostatkem sociálního uznání
jako u nás.
Již před tím jsem řekl, že se nechci
zdržovati podrobnostmi, poněvadž v rozpravě
byly podrobnosti již uvedeny. Ale na důkaz, že
naše zákonodárství o válečných
poškozencích jest ve skutečnosti ze zákonů
o válečných poškozencích všech
států nejhorší a na posledním
místě, musím přece uvésti několik
málo čísel.
Podle platných zákonů dostávají
invalidé důchody, které na příklad
u 20 až 24%ního invalidy činí 98 h,
u 25 až 34%ního invalidy 1.47 Kč, u 35 až
44%ního 1.97 Kč, u 45 až 54%ního 2.46
Kč, u 55 až 64%ního 3.94 Kč, u 65 až
74%ního 4.60 Kč, u 75 až 84%ního 5.26
Kč a konečně u 85 až 100%ního
invalidy 6.57 Kč denně. Nechť jednou někdo
z těch, kdož jsou odpovědni za takovéto
zákonodárství, které poskytuje válečným
poškozencům minimální platy, nechť
se pokusí, třebas jen jeden měsíc
vystačiti s tímto příjmem. Nemusilo
by to ostatně trvati ani měsíc, mohla by
to být daleko kratší doba. Snad by takovýto
pokus měl léčivý účinek
na odpovědné činitele, vzbudil by snad lepší
vůli, než jest tomu, bohužel, dnes opět
při tomto zákoně.
Bezdětné vdovy, které nejsou nejméně
z 30% nezpůsobilé k výdělku, nedostávají
žádného důchodu. Pro dítě
nebo vdovu nezpůsobilou k výdělku nejméně
z 30% vyplácí se 1.46 Kč zaopatřovacích
požitků, na 2 děti do 16 let nebo na vdovu
nejméně z 50% nezpůsobilou k výdělku
platí stát 2.46 Kč, na vdovu, která
jest úplně nezpůsobilá k výdělku
nebo nejméně 55 let stará, poskytuje stát
3 Kč, na jednostranného sirotka 1.09 Kč,
na úplného 1.46 Kč, pro předky 1.09
Kč. K těmto částkám dlužno
přičísti jen 50%ní drahotní
přídavek, který ovšem nemá pevných
hranic, neboť víme, že jest také trnem
v oku finančním vládcům tohoto státu
a že mu hrozí nebezpečí, že bude
jednoho krásného dne zastaven.
Jsou-li sazby důchodů, jež jsem zde nyní
ukázal několika čísly, naprosto nedostatečné,
zhoršuje se to ještě ustanovením §u
2 zaopatřovacího zákona o hranici příjmu,
vylučující z nároku na důchod,
ustanovením, které dnes opět podrobujeme
zvláštní kritice, poněvadž totiž
zákon o hranici příjmu má býti
podle návrhu vlády prodloužen.
Nejvyšší hranice, kdy se válečným
poškozencům poskytuje plný důchod, činí
podle zákona, jejž dnes opět projednáváme,
u osob samostatně hospodařících 5000
Kč, u osob hospodářsky nesamostatných
10.000 Kč, čili jinými slovy: požitek
důchodu jest vyloučen pro válečné
poškozence již tehdy, vydělává-li
válečný poškozenec denně 13.69
Kč nebo 27.38 Kč. To jsou hranice příjmu,
které jsou zde ustanoveny, a jakmile jich válečný
poškozenec dosáhne, má býti prohlášeno,
že pozbývá důchodu, avšak tyto
hranice naprosto neodpovídají hospodářskému
stavu. Není státu bylo to zde již řečeno
v rozpravě - který by se směl chlubiti tak
smutnou slávou jako Československá republika;
v žádném jiném státě nenajdete
v zákonech o válečných poškozencích
takovýchto ustanovení jako u nás. Říšskoněmecký
válečný poškozenec smí vydělati
ročně 5000 M, než se mu sníží
důchod. Ale i když dosáhne těchto hranic
příjmu 5000 M, není zbaven důchodu.
Pak se jen nařídí snížení
důchodu, zvláště se i při takovémto
příjmu ponechá příplatek pro
těžké poškozence a místní
přídavek. Tato německá methoda se
nám zdá rozumnější než naše,
že váleční poškozenci pozbývají
důchodu, dosáhnou-li již příjmu
5000 nebo 10.000 Kč. Zdá se nám nejrozumnějším,
aby ustanovení o hranici příjmu, na niž
jest vázán požitek důchodu válečných
poškozenců, nepřišlo již do zákona
vůbec. Jménem své strany během posledních
let několikráte jsem vyslovil naše stanovisko
právě k tomuto ustanovení. Jménem
své strany hájil jsem při poradách
vždy mínění, že válečný
poškozenec za oběť, kterou přinesl společnosti
a státu, má nárok na důchod za všech
okolností a že nesmí býti žádného
důvodu aby tento důchod byl válečným
poškozencům snížen nebo úplně
odňat. Podle našeho mínění jest
důkazem absolutní velikosti uznání,
které měl stát a společnost ke člověku,
který v nejtěžší době stál
za touto institucí. A běda státu, který
se nepovznese k tomuto názoru, že ekvivalent, který
poskytujeme válečným poškozencům
v peněžních částkách,
ve formě důchodu, za žádných
okolností nemůže býti řádným
a dostatečným ekvivalentem za tuto oběť.
Běda státu, který se nevzchopí k tomuto
vysokému mravnímu názoru, aby v této
věci učinil při nejmenším, co
jest v jeho moci. Pánové, dějiny se nezastavují,
dějiny se vyvíjejí dále a při
tomto pokračování a dalším vývoji
dějin může jednou vzniknouti velmi nepříjemná
situace pro stát, který nyní zanedbává
své povinnosti. Nemusím zde vůbec mluviti
zřetelněji, není toho třeba, poněvadž
každý pochopí, co jsem zde jen naznačil,
a pozná, co tím míním.
Platné zákony o válečných poškozencích
nejsou ani tak špatné, jak se vytvářejí
ještě špatnějším způsobem
provádění. Administrativa slaví přímo
orgie, aby k tomuto špatnému zákonodárství
o válečných poškozencích připojila
ještě horší věci, totiž jejich
skutečné důsledky. Proti tomu jsem se postavil
již ve své řeči loňského
roku, obrátil jsem se v ní zvláště
proti metodám administrativy, podle nichž váleční
poškozenci jsou prohlašováni za zdravé,
proti způsobům nejpřísnějšího
zkoumání příjmů válečných
poškozenců, aby za všech okolností byli
zbaveni důchodu. Loňského roku kritisoval
jsem příkaz vlády zaslaný nemocenským
pojišťovnám, berním úřadům,
četnictvu, zaměstnavatelům a jiným
pomocným orgánům, příkaz nesmyslné
správy, aby si získala materiál, který
by za všech okolností měl zmařiti pokusy
toho či onoho válečného poškozence,
aby podržel důchod ještě nadále.
Administrativa, jak již řečeno, oddává
se přímo orgiím vůči válečným
poškozencům, takže míra důchodu
skrovně vybojovaná přes všechen tento
vývoj stává se pro válečné
poškozence na konec ještě utrpením. Triumf
administrativy po této stránce můžeme
však pozorovati při revisích válečných
poškozenců. Žádá-li válečný
poškozenec, octnuv se v nouzi, o podporu nebo o poskytnutí
zápůjčky, aby si mohl založiti existenci,
vstupuje revisní šetření ve stadium
svého největšího triumfu; lékařská
prohlídka jest pak provedena v 99 ze 100 případů
takovým způsobem, že procenta výdělečné
neschopnosti se snižují, jen aby bylo lze co nejúžeji
omeziti výši požadované zápůjčky
nebo žádané podpory. Ale na zápůjčku
nemá válečný poškozenec nároku
ani po takovémto trapném řízení,
které předcházelo, ani když jest skončeno.
Musí čekati měsíce, často léta,
než se výsledek takového hrdelního řízení
objeví praktickou formou v rozhodnutí. Máme
případy, kdy takoví žadatelé
o půjčku došli svého cíle teprve
po dvou letech.