Celá bytová péče v Československé
republice byla vybudována na těchto základních
principech:
1. Výpověď z bytu se připouštěla
jen se svolením nájemního úřadu,
později soudu a jen ze závažných důvodů.
2. Byla stanovena určitá hranice pro nájemné,
které nesmělo býti zvyšováno.
3. Byla-li povolena výpověď z bytu, stalo se
tak jen ve výjimečných případech,
a to ještě připouštěl se odklad
exekučního vyklizení bytu za určitých
podmínek.
4. Obcím byla vyhrazena zvláštní pravomoc
za účelem čelení nedostatku bytů.
5. Pro odstranění nedostatku bytů mohly býti
vyvlastňovány stavební pozemky a stát
na stavbu poskytoval záruku až 85% stavebního
nákladu.
Sledujeme-li vývoj těchto jednotlivých principů,
na kterých byla v Československé republice
vybudována bytová péče, vidíme,
že tato základna se stále zúžuje,
principy se zhoršují v neprospěch nájemníků.
Tak na př. co se týče prvního principu
ochrany nájemníků, výpovědi
z bytu, bylo v zákoně z r. 1920 uvedeno jen 6 výpovědních
důvodů. V zákoně z r. 1922 byl tento
počet výpovědních důvodů
zvýšen na 11, v zákoně z r. 1923 na
16, v zákoně z r. 1924 na 18 a v zákoně
z r. 1927 na 19 důvodů k výpovědi
z bytů.
Všechny tyto důvody k výpovědi byly
v zákoně postaveny velmi ostře proti nájemníkům
a soudní prakse československá je značně
rozšířila, takže nájemníci
byli soustavně vyhazováni z bytů, o čemž
nejlépe svědčí ohromná skladiště
uloženého nábytku soudně vystěhovaných
rodin v Praze a ve všech jiných městech.
Nyní fašistický režim v Československu
přechází k útoku na zbytky ochrany
nájemníků a navrhuje do chystaného
vládního návrhu další důvody
k výpovědi z bytu.
Jako další důvod k výpovědi z
bytu uvádí se, že majitel domu může
nájemníka vypověděti, aniž by
mu byl povinen dáti náhradní byt, chce-li
se sám nastěhovati do vlastního domu, nebo
ho potřebuje pro děti, pro ženu anebo pro nějakou
provozovnu.
Jako další důvod se uvádí, že
majitel domu může dáti nájemníkovi
výpověď, opatří-li mu "dostatečný"
byt náhradní; byt je považován za dostatečný,
je-li s to ukojiti nezbytnou potřebu.
Co to znamená? To není jen rozšíření
výpovědních důvodů, nýbrž
majitel domu bude míti nyní úplně
volnou ruku pro dání výpovědi, neboť
vždycky si najde svůj důvod, že bytu potřebuje
pro dítě nebo rozvedenou ženu, aby nájemník
mu uprázdnil byt, a konečně i když by
důvod nebyl, opatří nějakou díru
pro nájemníka, do které se tento nájemník
musí pak vystěhovati.
V druhém principu ochrany nájemníků
byla stanovena hranice nájemného. Také tato
hranice byla neustále zvyšována v neprospěch
nájemníků. Podle zákonů z r.
1918, 1919, 1920 zvýšilo se nájemné
o 20%, r. 1919 až 1922 o 20%, 40 a 60%, a to podle velikosti
bytu vedle příplatků na opravu domu. Poslední
zvýšení dostoupilo 120, 140 až 150% nájemného,
a kromě toho majitel domu má právo vybírati
zvláštní příplatky na uhrazení
mimořádných nákladů na osvětlení,
na vodu, elektriku, na zvýšení dávek,
čištění chodníků, odstraňování
popele, čištění komínů
atd.
Nyní se chystá nové zvýšení,
a to od 1. ledna 1930 navrhuje se zvýšení o
20 až 40%, k 1. lednu 1931 prozatím o dalších
20 až 40% a konečně ve starých domech
má býti nájemné valorisováno
na šestinásobek činže předválečné
z r. 1914.
Toto neslýchané zvýšení činží
zejména ve starých domech vynucují si majitelé
domů a bytoví spekulanti, kteří v
důsledku zákona o stavebním ruchu a velkých
daňových úlev postavili velký počet
činžáků, které mají nyní
prázdné, neboť nikdo nemůže platiti
tak ohromné nájemné, jaké se požaduje
v nových činžovních domech, které
byly postaveny na spekulaci a vydírání nebydlících
a kde se požaduje za jednu místnost 3000 Kč
a ze 3 místností 15 až 20 tisíc Kč
ročního nájemného. Tak ohromné
nájemné nemůže platiti nikdo, leda ministerští
radové a vysocí státní úředníci,
velcí obchodníci, ale nemohou je platiti úředníci,
tím méně zřízenci, - o dělnících
ani nemluvě - neboť velmi málo je těch
šťastných dělníků v Československu,
kteří mají výdělek 15 až
20 tisíc Kč ročně.
Podle zprávy, uveřejněné v Národních
Listech dne 30. dubna t. r. bylo na valné hromadě
pražských stavitelů konstatováno, že
v samotné Praze, té Praze, kde lidé bydlí
ve sklepích, záchodech, na půdách
a okolo Prahy v dřevěných boudách,
ve skalních děrách, ve vagonech několik
rodin pohromadě, jest přes 4000 prázdných
bytů v novostavbách.
Pánové, může tento sprostý cynism
bytových keťasů přejíti pracující
třída mlčením? Mohou ještě
ta sta a tisíce rodin nebydlících nebo špatně
bydlících strpěti tento cynický výsměch?
Zajisté že ne. Připravujete-li, pánové,
tento zákeřný plán na drancování
kapes nájemníků, k úplnému
zbídačení pracující třídy
a spoléháte-li na své pendreky, šavle
a bajonety, o něž se opíráte, a máte-li
za to, že jsou vám dostatečnou oporou, abyste
svůj plán provedli a každý obranný
boj pracující třídy za větší
kus chleba a lidské bydlení krví potlačili,
pak vám říkáme otevřeně,
že se šeredně klamete.
Budou to dělníci ze závodů, jichž
jménem zde mluvím, kteří vám
udělají pořádnou čáru
přes vaše zákeřné plány.
I když nasazujete všechny páky a používáte
všech prostředků k rozrážení
dělnických řad, i když saháte
ke korumpování jednotlivých vůdců,
ukáží se tyto vaše prostředky nakonec
jako neúčinné.
Třetím principem zákona na ochranu nájemníků
jest odklad exekučního vyklizení bytu. Tento
princip byl stále a stále zkracován, až
přichází se nyní s návrhem
za jeho úplné zrušení.
Čtvrtým principem zákona na ochranu nájemníků
bylo obcím vyhrazeno zvláštní právo
a pravomoc bytové péče v obci. Obce byly
r. 1920 důležitým činitelem při
zabírání bytů pro nebydlící,
kteréžto právo jim bylo později vzato
a na obce přenesena povinnost pouhého uložení
soudně vystěhovaného nábytku. Ale
i tato povinnost, totiž uložení soudně
vystěhovaného nábytku byla pak zrušena.
Byla zkrácena na jeden rok a tak soudně vystěhovaní
nájemníci byli poškozeni dvakráte; když
do roka nenašli nového bytu, dalo se obci právo
k prodeji uloženého nábytku.
Zákon z r. 1927 o ochraně nájemníků
uložil obcím do dvou tisíc obyvatel, že
mohou likvidovati ochranu nájemníků pouhým
usnesením obecního zastupitelstva. Ale s tímto
se buržoasie nespokojila a dnes přichází
s návrhem, aby v žádném případě
nebyla likvidace ochrany nájemníků odvislá
od usnesení obecního zastupitelstva, nýbrž
rušení ochrany nájemníků má
býti ponecháno na libovůli okresních
a zemských úřadů, tedy orgánům
zfašisovaným reformou veřejné správy.
Tyto orgány fašistického státního
aparátu mají na přání domové
buržoasie zrušiti do určitého času
ochranu nájemníků vůbec a zavésti,
jak říká chystaný vládní
návrh, normální poměry, to jest volné
zdražování bytů a vyhazování
nepohodlných nájemníků na dlažbu.
Vládní návrh má také připustiti
smluvní volnost co do vzdání se ochrany nájemníků
před výpovědí nájemní
smlouvy, ale toto vzdání se ochrany nájemníků
má býti provedeno písemně. Tak se
tedy dávají všechny možnosti a otevírají
se všechny cesty buržoasii, aby ochrana nájemníků
byla co nejrychleji zprovozena se světa.
Konečně posledním principem zákona
o ochraně nájemníků byla podpora stavebního
ruchu, podle které bylo spočátku udělováno
na stavbu vilových čtvrtí až 85% státní
garancie. Dnes mají podle chystaného návrhu
spočívati stavební výhody v dlouhodobých
osvobozeních od daní, přirážek
a dávek, a to na stavbách velikých činžáků.
Ale má býti zato uplatněno právo státu
na tak zvanou regresi, a to zejména naproti bytovým
družstvům, která stavěla dělnické
domky, a hledá se jen cesta k úplnému zničení
dělnických stavebních družstev. Družstva
mají býti zaskočena průměrným
výkupem anebo individuelním odhadem stavby. To znamená,
že bankám a finančnímu kapitálu
má býti umožněna cesta pro zakoupení
domovního majetku od družstev, aby pak finanční
kapitál diktoval výši nájemného
a řídil tak celou bytovou otázku jako část
svého vydřidušského systému.
Chystaný vládní návrh zákona
znamená předně vytlačení nájemníků
ze starých domů do domů nových, pracující
třídu vytlačiti z vnitřního
města na periferie a ven z měst vůbec; za
druhé zvýšiti činže ve starých
domech o šesteronásobek a uvolniti cestu pro soustavné
zvyšování činže; za třetí
zlikvidovati ochranu nájemníků jako poslední
zbytek z poválečné doby a zavésti
ve všech směrech libovolné zdražování
bytů a persekuci nájemníků. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
S tímto neslýchaným vydřidušským
plánem na další zbídačení
pracujícího lidu přichází dnes
buržoasie v tom domnění, že je nejpříhodnější
čas k vyssávání a zotročení
všech nájemníků a k zabrání
domovního majetku pro koncern kapitalistů. Buržoasie,
aby napřed rozrazila řady nájemníků,
vyhlašuje, že státní a veřejní
zaměstnanci dostanou zvýšené příbytečné
na úhradu zvýšeného nájemného.
O dělnících v továrnách nebylo
dosud ani slova, jak a z čeho mají uhraditi zvýšené
nájemné. S dělníky z továren
chce buržoasie se státním aparátem svésti
boj a proto chystaný návrh je zákeřným
plánem buržoasie, potlačiti za pomoci státního
aparátu každý zápas za zvýšení
mezd. Proti tomuto fašistickému zásahu do zákona
na ochranu nájemníků vyhlašujeme již
dnes jménem celé pracující třídy
a jejího revolučního předvoje, komunistické
strany, bezohledný boj.
Pracující třída odpoví na tuto
provokaci fašistického režimu zostřeným
bojem ne za drahotní výpomoc, ale za generální
zvýšení mezd, bojem pro zachování
ochrany nájemníků, za její zachování,
za její rozšíření a za nevypověditelnost
dělníků z bytů, bojem za zrušení
činží vůbec. (Potlesk poslanců
strany komunistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Staněk. Dávám mu slovo.
Posl. Staněk: Slavná sněmovno! Náš
řádný sjezd republikánské strany
zemědělského a malorolnického lidu
vzbudil pozornost široké veřejnosti a zvláště
část oposičního tisku používá
projevů, učiněných na sjezdu, ke svým
cílům, mezi které již po tři
roky na prvním místě patří
rozbití dnešní vládní koalice
a povalení vlády, jež bezpočtukráte
bylo již předpověděno. V této
činnosti pokračováno bylo v této sněmovně
včera tím, že se posuzovala a uváděla
z projevů sjezdových jen vyňatá slova
nebo věty, které se hodí, zbaveny byvše
souvislosti s celkem, pro zamýšlené nesprávné
dedukce nebo pro výtky, směřující
proti republikánské straně zemědělského
a malorolnického lidu.
Včerejší řečník čsl.
strany sociálně-demokratické odvodil z projevu
předsedy strany Antonína Švehly, tlumočeného
sjezdu, některá svoje tvrzení, která
nutno kategoricky odmítnouti. Vzkaz Švehlův
prý "hlásá diktaturu nad ostatními
stavy", "hrstka bohaté, zpupné agrární
buržoasie ohlašuje ostatním diktaturu".
A zatím slova vzkazu Švehlova výslovně
říkají: "Zákony, správa,
vše se musí díti za naší spoluúčinnosti.
Stojíme na zásadách demokracie, to znamená,
že jsme proti diktatuře, proti vládě
menšiny, jsme pro kooperaci všech vrstev ve státě."
Tak doslovně napsal sjezdu našemu předseda
strany. A dále praví: "Dnes lekají se
mnozí slova: vládnouti, a přece nemůže
býti ušlechtilejší snahy lidské,
než touha vrcholné zájmy svého národa
spravovati si sám. To znamená já, ty, on
atd. Přece nebojuje národ za svoji svobodu proto,
aby dosáhnuv jí, utíkal od odpovědnosti
a nechal si vládnouti. Má-li celý národ
takto vládnouti a má-li celý národ
tak cítiti, musíme já, ty, on, my tak cítiti,
neboť národ není abstraktní pojem, to
jsme my všichni." Tak nám psal předseda
Švehla, a já se táži, proč
zamlčují se tyto součástky projevu,
a ptám se, kde se hrozí agrární diktaturou
ostatním vrstvám národa, nebo jak může
kdokoliv ostatní části projevu vykládati
jako snahu po diktatuře, když zde přímo
a jasně se mluví proti diktatuře, pro kooperaci
a pro vládu celého národa.
Operuje se dále tvrzením, že náš
sjezd "hlásal boj venkova městům a že
kope hrob, propast mezi městem a vesnicí" a
včerejší řečník strany
sociálně-demokratické v několika variacích
opakoval takováto tvrzení. A přece bylo na
sjezdu praveno a veřejně vytištěno:
"Agrární demokracie, prostá každé
stopy diktatury a nespravedlnosti vůči komukoliv,
nechce ovládati tento stát, ale spolupracovati v
něm jako rovný s rovným" a dále:
"jsme ochotni ke spolupráci s každým".
To jest smysl také známého Švehlova
výroku, že nechceme býti v oposici, že
chceme v tomto státě býti vždy při
positivní práci. A jak může někdo
odvozovati ze slov Švehlových vypovídání
války městům? Vždyť jasně
a výslovně zamítá takové argumenty,
jakými jsou t. zv. akce mass, nazývá je brutálními
a žádá, "aby byly nahrazeny argumentem
přesvědčování, vedoucím
k dohodě". Tak to bylo čteno na našem
sjezdu. A co konečně říci o tvrzení,
že projev předsedy naší strany obsahoval
nadávky a urážky nezemědělských
vrstev národa? Prohlašuji, že konstatování
větší závislosti většiny
městských obyvatel a naopak větší
neodvislosti zemědělcovy jest naprosto vzdáleno
i pouhého úmyslu nějaké urážky,
a konstatuji, že ani v plenárních schůzích
sjezdových ani v žádné z deseti komisí
nebylo proneseno ani jediné příkré
slovo proti vrstvám městským, ani proti stranám
socialistickým.
Naopak zdůrazňuji, že ve vzkazu předsedy
Švehly a v referátech mých jako
předsedajícího sjezdu, kol. Srdínka,
Udržala, Štefánka a Hodži
jsou celé statě, ve kterých republikánská
strana zdůrazňuje potřebu společného
postupu jednotlivých složek stran a nutnost kompromisního
jednání v naší demokratické republice.
Konstatuji znovu a se vším důrazem, jak učinila
již sjezdová komise během jednání
sjezdového, že ve vzkazu předsedy Švehly
nebylo slov ani o parasitech, ani o parasitním založení
městského nebo nezemědělského
obyvatelstva. Jedině správné znění
vzkazu předsedy Švehly otištěno
bylo ve Venkově a veškerá jiná tvrzení
v této věci jsou nesprávná a nepravdivá.
Zvláště důrazně se ohražuji
v tomto ohledu právě vůči té
straně, z jejíž středu byla ražena
skutečně příkrá slova, která
nechci opakovati, straně, která dále ve svém
manifestu říjnovém horovala pro demokracii
pouze proletářskou, a jejíž každý
větší projev končí výzvou
k boji za republiku socialistickou. Náš předseda
Švehla si nezaslouží, aby byl podezříván
a snižován těmi z politických odpůrců,
kteří nadužívali příležitosti
ho poznati, kteří však mu upírají
stejné právo, na jaké činí
sami nárok, totiž promluviti ve vlastní straně
také stranicky. Naše strana děkuje svému
předsedovi za jeho velkou starost (Potlesk poslanců
republ. strany zeměděl. a malorol. lidu.), kterou
straně věnuje i ve své rekonvalescenci, prohlašuje,
že rozumí jeho projevu a bude ho uskutečňovati
jak úsilovnou organisační prací pro
vzrůst strany, tak neúnavným a trpělivým
hledáním základny pro spolupráci se
stranami ostatními ku společnému řízení
záležitostí státních. Za tyto
myšlenky, které nám vštěpoval a
které vrcholí v touze po rozkvětu naší
demokratické republiky, zůstane mu jistě
vděčen v našem státě každý
občan dobré vůle. A že těchto
lidí "dobré vůle" je víc,
jsem pevně přesvědčen. Nemůže
ani jinak býti. (Potlesk poslanců republ. strany
zeměděl. a malorol. lidu.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Mondok. Dávám mu slovo.
Posl. Mondok (malorusky): Zakarpatská Ukrajina
otevřela novou stránku svých dějin,
započala druhé desítiletí pod panováním
československé buržoasie. Jak československá
tak i zakarpatská buržoasie ustanovila den 8. května
jako výročí připojení Zakarpatské
Ukrajiny k Československé republice a letos československá
buržoasie oslavila tento den na Zakarpatské Ukrajině
rozličnými parádami jako desítileté
jubileum svého panování. Den 8. května
byl zvolen proto, že tehdy, 8. května 1919 konala
se pod předsednictvím kněze Vološina
slavnostní schůze tak zvané Centrální
Ruské Národní Rady, na níž zakarpatská
buržoasie se rozhodla jménem "všeho obyvatelstva"
připojiti se k Československé republice.
Českoslovenští imperialisté usilují
přesvědčiti masy, že právě
na základě vyjednávání a usnesení
skupinky zakarpatské buržoasie, která se nazvala
Centrální Ruskou Národní Radou, byly
určeny hranice Zakarpatské Ukrajiny a bylo rozhodnuto
o její státní příslušnosti,
bylo rozhodnuto o jejím připojení k Československé
republice.
To je hrubé padělání dějinných
skutečností. Nikoliv proto sténá pod
jařmem československé buržoasie obyvatelstvo
Zakarpatské Ukrajiny, že se to zlíbilo skupině
zakarpatských popů a úředníků,
nýbrž proto, že toho vyžadoval zájem
mezinárodního imperialismu, jehož ostří
jest obráceno proti SSSR vůbec a proti sovětské
Ukrajině zvláště. Československá
buržoasie mohla slaviti desítileté výročí
svého panování mnohem dříve
než 8. května. Abychom určili přesné
datum, musili bychom najíti den, kdy vítězná
Dohoda vyznačovala hranice Československé
republiky, t. j. hranice nového imperialistického
státu ve střední Evropě a zřizovala
nový imperialistický středoevropský
blok, Malou Dohodu. Mluví-li se o připojení
Zakarpatské Ukrajiny k Československé republice,
bylo toto ustanovení podepsáno a zapečetěno
tehdy, když československé vojsko pod velením
dohodových generálů obsadilo území
Zakarpatské Ukrajiny a ujalo se diktátorské
vlády. Toho dne by měla československá
buržoasie slaviti desítileté výročí
svého panování na Zakarpatské Ukrajině.
V době, když masa legionářů,
podvedená buržoasií, prolévala krev
ve válce s bolševiky, čeští buržoasní
politikové využili situace a u Dohody měnili
si tuto krev na směnku, vyprošovali si od dohodových
diplomatů vlastní stát, to znamená,
že si vyprošovali pro československou buržoasii
právo samostatně vykořisťovati československý
proletariát. Přání českých
imperialistů shodovala se s úmysly Dohody, která
chtěla: 1. rozbíti Rakousko-Uhersko, 2. pokud možno
nejvíce zeslabiti i svého soka ve světové
válce, t. j. Německo a Rakousko-Uhersko a 3. utvořiti
ve střední Evropě několik malých
států na ní závislých.
Pod rouškou osvobození národů a Wilsonovského
liberalismu vyznačovali nové hranice států,
a tak povstávaly nové imperialistické státní
jednotky. K takovým patří i Československá
republika.
Když máme mluviti o připojení Zakarpatské
Ukrajiny k Československé republice, musíme
rozlišovati dvě věci: 1. zevní, t. j.
všechno úsilí, které projevili s pomocí
dohodových generálů čeští
diplomaté, aby získali pro versailleskou smlouvu
papírové důkazy o "vůli národa"
připojiti se k Československé republice a
2. imperialistické úmysly Dohody.
V poměru k ukrajinskému národu Dohoda se
dostala do slepé uličky se svými lživými
hesly o sebeurčení, o osvobození utlačených
národů. Tato hesla přišla jí
velice vhod při rozbíjení bývalého
Rakouska-Uherska, ale nehodila se pro Dohodu, pokud jich chtěl
využíti ukrajinský národ, neboť
již tehdy existoval ukrajinský stát, byla zde
sovětská Ukrajina. Proto Dohoda zdeptala práva
značné části ukrajinského národa,
poslala své generály na pomoc polským, českým
a rumunským imperialistům a místo sebeurčení
dala ukrajinskému národu okupaci a mírové
smlouvy, které rozdělily nesovětské
ukrajinské území mezi tři státy:
Československo, Polsko a Rumunsko. Vítězní
imperialisté se obávali, že sebeurčením
se zvětší území sovětské
Ukrajiny a proto na základě svých hesel o
osvobození ujařmených národů
provedli ujařmení ukrajinského národa.
Tím, že Zakarpatská Ukrajina byla připojena
k Československé republice, má Československá
republika společné hranice s Rumunskem, nemluvě
již o tom, že získala přírodní
bohatství Zakarpatské Ukrajiny a neobyčejně
důležité strategické území.
Když versailleská smlouva byla již dohodnuta
mezi Dohodou a zástupci české buržoasie,
octli se čeští diplomaté před
úkolem získati nějaké formální
důkazy o tom, že se obyvatelstvo Zakarpatské
Ukrajiny dobrovolně rozhodlo připojiti se k Československé
republice. To byla dosti těžká věc,
neboť Národní rady, které se v této
době utvořily na Zakarpatské Ukrajině,
takového stanoviska nehájily. Tyto rady, v nichž
byli zastoupeni sedláci a částečně
i dělníci, jako chustská rada, svaljavská
rada, huculské organisace, vyslovily se přímo
a rozhodně pro připojení k Ukrajině.
Užhorodská rada, v níž vliv získali
kněží, byla pro Maďarsko, ovšem jen
potud, pokud v Maďarsku vládla buržoasie.
Ale čeští diplomaté se nedali ničím
odstrašiti, a když se jim nepodařilo získati
potřebné listiny doma, obrátili se do Ameriky,
k tamějším vystěhovalcům. Tam
věc byla snadná, neboť zakarpatské ukrajinské
organisace v Americe úplně opanovali kněží
a buržoasie a bylo tedy snadno s nimi se dohodnouti. Tam
rychle provedli všeobecné hlasování
ve věci Zakarpatské Ukrajiny, a ačkoliv dělnická
emigrace se znovu vyslovila pro připojení k Ukrajině,
přece kněžsko-panské výbory daly
českým výborům listinu, v níž
se rozhodují připojiti Zakarpatskou Ukrajinu k Československé
republice. Zároveň zvolily také ze svého
středu osoby, které měly vládnouti
na Zakarpatské Ukrajině. O tuto listinu se opírali
i tvůrcové versailleské smlouvy, to byl pro
ně psaný důkaz o vůli národa
připojiti se k Československé republice.
Potom jen dodatečně získávala československá
vláda v této zemi psané důkazy o vůli
národa. To byl lehký úkol, neboť právě
tehdy dohodoví generálové a čeští
legionáři měli obsazeno území
Zakarpatské Ukrajiny a bojovali proti maďarské
rudé armádě. Nejprve obsadili západní
území, na němž byla tehdy prešovská
Národní rada. V této radě zasedali
kněží a rusofilové, straníci
carského Ruska.
Prešovská rada přijala resoluci o připojení
k Československé republice. K takovému rozhodnutí
přispěly tyto příčiny: 1. strach
místní buržoasie před ukrajinským
východem a Maďarskem, neboť na těchto
územích byla již tehdy diktatura proletariátu
a 2. obsazení země - tenkrát vyhlášena
byla vojenská diktatura, v zemi hospodařili dohodoví
generálové a důstojníci, kteří
se opírali o legionářské bodáky.
Za takových okolností přijala prešovská
rada resoluci o připojení k Československé
republice. To byl druhý v řadě, ale první
místní dokument o tak zvané vůli národa.
K odůvodnění saint-germainské smlouvy
bylo zapotřebí ještě listiny o tomto
rozhodnutí od celé země. To se provedlo v
Užhorodě. Buržoasii byl zaručen zisk podle
toho, jak československé vojsko pronikalo na východ.
Ačkoliv sama užhorodská rada žádala
připojení k Maďarsku, přece jednak proletářská
revoluce v Maďarsku a jednak přítomnost dohodových
generálů a válečný stav v zemi
měly vliv na změnu jejich rozhodnutí a v
Užhorodě se konala dne 8. května 1919 společná
schůze všech rad, na které se formálně
rozhodly připojiti se k Československé republice.
Na této schůzi byl také americký kandidát
na křeslo místní zemské vlády.
Z chustské rady zavolali koho chtěli, Huculové
vůbec nebyli zastoupeni, a tak bylo zajištěno
jednomyslně rozhodnutí připojiti se k Československé
republice.
Taková listina byla velice potřebná české
buržoasii, aby odůvodnila obsazení a násilné
připojení Zakarpatské Ukrajiny. Také
česká diplomacie a Masaryka vláda
nešetřili sliby a přijímali s velkou
parádou zakarpatskou buržoasii a několik podvedených
sedláků, a slibovali jim guvernérská
a jiná podobná místa. A bylo zač,
neboť oni pořídili a přinesli napsanou
listinu o vůli ukrajinského obyvatelstva připojiti
se k Československé republice. Místní
buržoasie se sice nespokojila s ústními sliby
a žádala psaných záruk. Československá
vláda dala jim i to, vydala listiny s podpisy zástupců
československé vlády a Dohody, saintgermainskou
mírovou smlouvu a ústavní zákon Československé
republiky, v nichž bylo zaručeno právo autonomie
(totiž právo místní buržoasie samostatně
vykořisťovati a utiskovati místní městský
a selský proletariát), ačkoliv naprosto neměli
úmysl uvésti to v život. Když byly provedeny
všechny formálnosti a podepsána saint-germainská
smlouva, československá buržoasie odkopla zakarpatské
vlastence, kteří si již nabrousili zuby na
dobrá místa u žlabu a sama vzala vládu
do rukou.
Marně čekali všichni místní kandidáti
na ministry, že do 3 měsíců po volbách
do parlamentu budou rozepsány volby do autonomního
zákonodárného sněmu, jak to zaručoval
t. zv. "Generální statut". Místo
toho leželo na Zakarpatské Ukrajině československé
vojsko pod velením dohodových generálů,
v zemi byl vyhlášen stav obležení a generálové
měli diktátorskou moc. Pod záštitou
těchto generálů a jejich diktatury přijížděli
na Zakarpatskou Ukrajinu exponenti pražské vlády
a veškerou moc brali do svých rukou. Zakarpatská
Ukrajina byla rozdělena na dvě části:
západní Prešovsko převzala slovenská
buržoasie, východní zbyla pro českou
buržoasii.
Ku potěšení místní buržoasie
bylo jí ponecháno místo guvernéra,
které s počátku dostal zástupce amerických
vystěhovalců Žatkovič a potom Beskid,
jeden z tvůrců "vůle národa"
v prešovské radě. Guvernér nemá
žádné moci, dostává dobrý
plat a je mu dovoleno vystupovati na parádách. Vládu
vykonává zástupce guvernéra, nyní
zemský president, jímž vždy byl Čech.
O úmyslech české buržoasie stran Zakarpatské
Ukrajiny vyslovil se jasně zemský president Rozsypal,
tedy nejvyšší zástupce vlády na
Zakarpatské Ukrajině, v článku "10
let" takto: "Život a existence karpatoruského
národa navždy se spojily s osudem bratrského
československého národa", nebo přeložíme-li
to do obyčejné řeči: českoslovenští
imperialisté nepomýšlejí na to, aby
se vzdali obsazení Zakarpatské Ukrajiny a práva
vykořisťovati zakarpatské pracující
masy.
Pro zakarpatské poměry jest příznačné,
že tento článek vyšel jako úvodník
v neoficielním orgánu agrární strany
"Novoje Vremja", jenž zaujal stanovisko k desítiletému
trvání vlády československé
buržoasie nad Zakarpatskou Ukrajinou.