Poselství se domáhá úcty k zemědělské
práci. Zemědělská práce žije
prý ve znamení hanby. Ano. Je třeba úcty
k zemědělské práci, úcty k
těm, kteří ji konají. Velectění!
Mám vám líčiti poměry, v nichž
žije zemědělský proletariát ?
Stačí, řeknu-li, že průměrná
mzda zemědělského dělníka v
republice činí denně 11.45 Kč - peněžní
i naturální - zatím co průměrná
mzda průmyslového dělníka, také
nízká, činí 20.46 Kč, tedy
o 45 % více, než kolik činí průměrná
mzda dělníka zemědělského.
Bytové poměry těchto proletářů
jsou pode vší kritiku. (Posl. Bechyně: To
se musí vidět!) To se musí viděti.
Přijde doba, kdy tu předložíme fotografické
snímky, jak bydlí zemědělští
dělníci. Dobytek bydlí namnoze lépe
než tito lidé, jichž denní modlitbou jest
ta užitečná zemědělská
práce, která dává chléb, ta
práce, kterou jsme živi všicci a která
agrárnímu poselství je důvodem k hlásání
diktatury nad ostatními stavy sociálními.
Velectění! Na venkově přibývá
pachtýřů. Zemědělští
podnikatelé středních i velikých statků
pokládají s hlediska osobního zájmu
za prospěšnější propachtovati své
pozemky a usedlosti a žíti ve městě
pohodlně z renty, kterou na jejich půdě jiní
lidé, skutečně pracující zemědělci,
jim opatřují. Jest v proudu veliký útěk
z venkova, ale klamal by se, kdo by se domníval, že
to utíkají jen zemědělští
dělníci z vesnic. Nikoli. Statistika nám
povídá, že největší procento
těch, kteří ze zemědělství
odcházejí k jiným povoláním,
tvoří příslušníci zemědělského
stavu, rodiny samostatně pracujících zemědělců,
zejména ženského pohlaví. Na Moravě
až 75 % těch, kteří odcházejí
ze zemědělství do měst, tvoří
dcery rolníků. (Slyšte!) Není
to ten zemědělský rolník, jemuž
smrdí práce zemědělská. Jsou
to jiní, kterým tato práce smrdí a
kteří hledají práci pohodlnější.
Velectění! Musil bych se vrátiti k tomu,
co jsem zde svého času vykládal o velikém
stěhování národů v moderní
době z vesnic do měst, o úžasném
vzrůstu měst na účet venkova, vesnice,
zemědělství. Není toho dnes třeba.
Ty věci jsou obecně známy. V Mnichově
narodil se každý druhý člověk
mimo Mnichov, a kdybychom hledali rozené Pražáky
v Praze, našli bychom jich malou část. Velká
většina i pražského obyvatelstva stejně
jako velkých průmyslových středisek
našich pochází z vesnic, z venkova, ze zemědělské
práce. A tu poselství agrární strany,
když bylo vyzvedlo vysoce práci zemědělcovu
a řeklo nám, že ona nás všechny
živí, proneslo tvrdé slovo o parasitních
městech. My tedy, kteří nežijeme z práce
zemědělské, kteří nemáme
své statky, jsme sociálními parasity.
Parasit v přírodopise je obecně znám.
Je to štěnice, veš, blecha, krátce tvor,
který se pase na těle druhého. Agrární
poselství typovalo všechen nezemědělský
lid jako elementy parasitní, pasoucí se na těle
našich zemědělců. (Výkřiky
posl. Srby.) Jsou parasité sociální,
kteří jsou však v městech jako na vesnici
ve všech povoláních, jsou to lidé, kteří
žijí z práce jiných.
Velectění! Cožpak neví filosofie agrární
strany nic o existenci zemědělského kapitálu
? Ona neví nic o vlastnících velkých
statků a velkostatků, žijících
ve městě nebo na venkovských zámcích,
kteří žijí z renty těžce
dobývané jejich bližními ? (Výkřiky
poslanců čsl. strany soc.- demokratické.)
Velectění! Je to tvrdé slovo, které
agrární poselstvo vmetlo ve tvář nezemědělskému
obyvatelstvu, tato nadávka rozhodně nemůže
se týkati jenom obyvatelstva městského. Kolik
je lidí na vesnici, kteří se nezabývají
zemědělskou prací! Ti všichni jsou parasiti,
ti všichni jsou typováni jako příživníci
sociální. Bylo by zajímavo zvěděti,
kolik skutečných, výkonných zemědělců
jest organisováno v agrární straně,
hlásající tuto filosofii ? Malý učedník
velkého mistra, ministr zemědělství,
sám není výkonným zemědělcem.
Je tedy parasitem. (Posl. dr. Meissner: Rozdává
subvence! Veselost poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
To je velice záslužná zemědělská
činnost, ale to by ten, kdo béře zemědělci,
byl také zemědělcem, nejen ten, kdo mu dává.
Myslím, že mnozí z nás, jichž otcové
nebo dědové žili na vesnicích, na statku,
rádi by se vrátili na tu půdu, kdyby bylo
lze. (Výkřiky čsl. soc. demokratických
poslanců.) Jsou ochotni, pánové zastupující
filosofii tohoto poselství, postarati se, aby ti z parasitů,
kteří by se rádi vrátili na půdu
svou nebo cizí na vesnici, opravdu se vrátiti mohli
? Jsou ochotni dáti impuls k energickému, radikálnímu
provádění pozemkové reformy nejen
na velkostatcích, nýbrž i na statcích
středních, aby bylo u nás co nejvíce
lidí na půdě a z půdy žijících?
Velectění, vždyť je každému
z nás známo, že pro velice mnohé, kteří
zastupují filosofii poselství agrární
strany, je půda kapitálem, z jejíhož
výnosu vedou pohodlný život. Víme přece
všeobecně, že pro velice mnohé z těchto
pánů je půda prostředkem zábavy
na panství lesním, na panstvích k účelům
myslivosti a tak podobně. Jsou ochotni umožniti parasitům
odervaným od půdy návrat k té matce
zemi a k té těžké, zhanobené,
zemědělské práci ? Pochybujeme.
Já se táži: Jsou parasity všichni, kteří
neořou a s polí nesklízejí, kteří
se zaměstnávají jinak ? Jsou parasity páni
v ministerstvu zemědělství, včetně
ministra zemědělství ? Na půdě
nepracují, zaměstnávajíce se politikou
zemědělskou a podporou zemědělské
činnosti. Jsem přesvědčen, že
pánové nám řeknou, že ti patří
do sféry zemědělců. Vždyť
také na agrárním sjezdu, velectění
pánové, bylo více než polovina ministerstva
zemědělství. Tam jste se stejně jako
na pozemkovém úřadě nikoho nedovolali
prostě proto, že byli na sjezdu strany agrární.
V zemědělských radách jsou také
živly parasitní ? Nejsou, to jsou jistě puncovaní
agrárníci, puncovaní zemědělci.
Ale, vážení pánové, podívejte
se, jestliže není paras1tem inženýr ministerstva
zemědělství nebo zemědělské
rady, který pracuje na technických operacích
půdních, je parasitem inženýr, montér,
který sestrojuje mláticí stroj pro zemědělce?
Je to stejná činnost. Ten zlepšuje podstatu
půdní, pracuje na technice půdní,
ten zase obstarává strojní techniku potřebnou
zemědělci v jiné fási jeho hospodářského
roku. Možná, že agrární fabriky
na hospodářské stroje, jmenovitě továrny
v koncernu Agrární banky, budou vzaty také
na milost a vyjmuty ze společnosti parasitní. Ale
já se vás ptám: Když tedy inženýr
a montér, sestrojující u Bächrů
pluh pro naše zemědělce, koná užitečnou
práci, zdaž není sociálně užitečným
činitelem i dělník na Poldovce, který
pracuje na oceli potřebné pro tyto stroje, nebo
havíř, který v Nučických dolech
kope železnou rudu pro tyto hospodářské
stroje našich zemědělců?
Velectění! Tak bych mohl ukazovati na souvislost
hospodářské činnosti jednotlivých
stavů a vrstev našeho obyvatelstva, abych prokázal,
jak nespravedlivým a v základě falešným
je to hanlivé označení, kterým sjezd
největší strany vládní hodil
po všem nezemědělském obyvatelstvu našeho
státu.
Sociologie venkova ukazuje na rozdíly mezi městy
a vesnicí. Poukazuje zejména na to, že bohatství
rychlejším tempem se soustřeďuje ve městech
než na vesnicích. To je pravda. Ale cožpak je
naší zásluhou, elementů parasitních,
že utíkají zámožní lidé,
ústavy a zařízení pro venkovský
lid určené z vesnic do měst? Kdo na př.
chtěl, aby táborská zemědělská
akademie byla vzata Táboru a šla do Prahy ? Kdo nutí
pány z agrární strany, aby soustřeďovali
svá musea, své školy hospodářské,
své výzkumné stanice v městech, kde
je život pohodlnější ? Proč je
nenechají uprostřed toho zemědělského
života tam kdesi na vesnicích? Proč je Agrární
banka v Praze, proč není v Dlouhé Lhotě
? Proč není zemědělská rada
kdesi na Kolínsku, proč je na Václavském
náměstí ? Není tedy vina nás,
že se venkovské bohatství přelévá
do měst, to je přirozená podstata sociálního
vývoje, na kterém máme všichni stejnou
vinu nebo na němž jsme všichni bez rozdílu
bez viny.
Vždyť je také rozdíl mezi vesnicemi! Není
jenom rozdíl mezi městy a vesnicemi, nýbrž
i mezi vesnicemi samými. Prosím, právem se
ukazuje na pokročilost takových Příkaz
na Hané. Mají tam spolkový dům, mají
tam chodníky, dlažbu, světlo, snad vodovod,
čítárnu, mají tam zařízení
sociální, a všechno, co naleznete ve městě,
ba více než můžete nalézti na mnohém
venkovském městečku. Přirovnejte s
touto vesnicí kdesi v horách zastrčenou vesničku
na Českomoravské vysočině, na jihu
Čech, na Slovensku, na Podkarpatské Rusi. Když
srovnáváte, shledáte mezi těmito dvěma
vesničkami stejně velký rozdíl, ba
v mnohém ohledu ještě větší,
než mezi mnohým městem a mnohou vesnicí.
Ten, kdo kope hrob, propast mezi městem a vesnicí,
dělá práci pošetilou, žel, že
práci, s hlediska nutné solidarity národní
společnosti velmi škodlivou a zejména, myslím,
nehodnou přední strany politické, odpovědné
za osudy tohoto státu a konec konců nás všech.
(Výkřiky posl. Srby.)
Velectění, z této myšlenky odvodilo
poselství nakonec pak zásadu velmi praktickou: "Kdo
nám má dáti?".....ptá se sjezd
agrární strany. "Nikdo! My si vezmeme sami
!" Nuže, k čemu jsou pánové v koalici
s ostatními politickými stranami ? Proč si
nevezmou, co chtějí, proč nezařídí,
co chtějí, když jim stačí jen
vůle to nebo ono chtíti, když si mohou vzíti,
co si přejí ? Je to špatná poklona ostatním
koaličním partnerům agrární
strany, ale myslím, že je to i velmi špatná
služba věcným zájmům zemědělským.
Na sjezdu agrárním byla usnesena velká řada
dlouhých resolucí. Račte, prosím,
přečísti si takovou resoluci komise zemědělské.
To je dlouhý seznam požadavků, které
předkládá agrární strana ostatním
v zájmu lepší budoucnosti zemědělství
a zemědělců. Vezme si, co tu žádá,
sama bez ohledu na ostatní ? Stačí snad příklad
se živelní pojišťovnou. Kdyby pan dr. Zadina
mohl si ji vzíti sám, dávno již
by ji měl. Jenže je k tomu přece jen třeba
také těch druhých. V praktické politice
agrárníci přece jen poznávají,
že nejsou sami, že jsou tu také jiní,
že representují sotva 15% celkového voličstva
naší republiky.
Ale, velectění, dámy a pánové,
tak sami budou museti nakonec přijíti páni
z agrární strany se svými požadavky
zemědělsko-politickými. Ke komu ? K nám,
k těm ostatním parasitům, k těm, kterým
se vynadá a nad kterými se vyhlašuje svaté
právo diktatury? Stěžuje-li si agrární
strana na hanbu, v níž žije zemědělská
práce, na zneuznání této činnosti,
která dává chleba, je její dvojnásobnou
povinností, aby taktním a rozumným způsobem
v ostatním lidu budila porozumění a pochopení
pro práci zemědělců, aby až přijde
k jednání s těmi ostatními o věcných
požadavcích zemědělských a zemědělců,
našla tu pochopení a porozumění a dobrou
vůli vyhověti. Zatím jdou páni na
to s klackem. Tak se může jednati na statku s deputátníkem,
s odvislým podruhem, ale nikoli s rovnoprávnými
občany našeho státu. Poselství vytýká,
že zemědělec je stižen potupným
přívlastkem "chrapoun". Ano, takovéto
jednání klasifikuje náš lid jako chrapounství,
tu zpupnost, bezohlednost, která vnucuje bezohledně
vlastní vůli jiným a která je nutí,
aby sloužili zájmům jim cizím a jim
ku škodě. To jest špatná služba zemědělcům
a zemědělským zájmům, kterou
prokázal agrární sjezd. Sejdeme se s tím,
agrární strana brzy pozná, do jaké
nebezpečné situace sama se dostala bohužel,
že při tom budou trpěti také zájmy
zemědělců.
Vzpomínám, když jsme slyšeli o této
mocenské filosofii s tolika stran, kolik tu bylo již
diktátorů, po nichž dnes není ani potuchy!
Kde je Vilém se svou "Übermensch"teorií,
se svým právem Německa na nadvládu
nad Evropou a celým světem, kde jest každé
naše domácí hnutí, které si vytklo
za prostředek svého snažení diktaturu
? Isolace byla přirozeným následkem každého
takového velikášství, isolace agrární
strany bude také následkem jejího poselství
a její politiky, kterou na svém sjezdu zahájila.
Z celkového počtu 14 mil. obyvatel našeho státu
něco málo přes 5 mil. náleží
zemědělství. Z toho 2 1/2 mil. jsou
příslušníci rodin, děti, z toho
1 mil. jsou dělníci, zřízenci a úředníci
a jen 800.000 je samostatných podnikatelů zemědělských,
z nichž 75%, jsou zemědělci nejmenší,
zemědělci pracující. A teď tato
hrstka bohaté zpychlé agrární buržoasie
vyhlašuje ostatním, ale také veliké
části venkovského lidu diktaturu, snahu po
komandu, právo dávati všem nám zákony.
Co bude přirozeným, logickým toho závěrem?
Že se ti druzí srazí, že s dvojnásobnou
nedůvěrou budou přijímati každý
počin na poli zemědělsko-politickém
a že opravdu může dojíti nejen k věcnému
poškození zájmů zemědělství,
nýbrž i k politickému poškození
agrární strany.
Velectění, dámy a pánové! Na
sjezdu, a zvláště po něm, bylo s jistou
pýchou poukazováno na agrárně-živnostensko-národně-demokraticko-internacionální
blok a bylo nám to servírováno jako hrozba.
Dobrá! Tedy agrárníci anektovali stranu politických
živnostníků (Posl. Srba: Parasity!), tento
parasitní element na vesnicích i v městech!
Zasvěcené lidi to nikterak nepřekvapilo.
To jest jen projev stavu, který dávno existoval.
Kdo chce žíti v podruží, prosím,
to jest jeho věcí, to jest jeho právo. Chtějí-li
žíti živnostníci v deputátu u strany
agrární, to jest věc jejich politiky, jejich
taktiky. Jen je třeba říci, že přece
jen podle našeho skromného názoru zájmy
obou těchto skupin podnikatelských velmi se rozcházejí.
Zemědělci jsou výrobci, živnostníci
jsou výrobci a obchodníky. Dejme tomu, že venkovský
živnostník má jistý zájem na
koupěschopnosti svého selského sousedstva.
Ale já se táži: Cožpak jsou živnostníci
jenom na vesnicích? Nejsou hlavně v městečkách
a v městech? Co pomůže městskému
živnostníku, bude-li podporovati koupěschopnost
zemědělského stavu, když jeho konsumenti
zemědělskému stavu nenáležejí
? A když platí tady teorie: "Má-li sedlák,
má také živnostník" - zdaž
z toho logicky neresultuje další, že živnostník
má také tehdy, má-li předem dělník,
má-li zřízenec, úředník
a všichni ti, kteří tvoří tu
širokou obec našeho středního živnostenského
stavu ? A vida! Politika živnostenské strany dovede
dělati politiku s agrárními podnikateli,
ale nedovede, nechce dělati politiku s dělnickými
stranami, s dělníky, kteří jsou neméně
jejich konsumenty a jejich živiteli.......
Velectění! Ostatně nelogičnost politiky
živnostenské strany byla dávno zřejmá.
Její nenávistné tažení proti
dělnickým konsumům bije každému
do očí - ale pardonování agrárních
družstev, skutečně bohatě subvencovaných,
bije do očí široké veřejnosti
ještě víc. Ale tato věc, anexe živnostenské
strany agrární stranou, zasvěcence nepřekvapila.
Poněkud překvapila anexe národně-demokratické
strany agrární stranou. (Posl. Bechyně:
Anexe bez náhrad, aspoň v tomto případě!)
Ano, bez náhrad, bez kontribucí. (Výkřiky
posl. dr. Meissnera.) Pravdu mají hlasy, že je
to výsledek osobní politiky, která hraje
takovou roli v našem vnitropolitickém i zahraničně
politickém životě. Je to smutný konec
kdysi veliké a slavné strany mladočeské:
v podruží u agrárníků! Tam končí
tato strana městské, průmyslové, obchodní
buržoasie a vysoké byrokracie.......(Výkřiky
posl. dr. Meissnera a Srby.)
Včera konal se sjezd největší organisace
podnikatelské, celostátní, internacionální
organisace podnikatelské naší republiky. A
ve zprávě o tom čteme dokonce ve "Venkově",
že tam byli přední zástupcové
agrární strany, generální tajemník
a jiní a jiní. (Posl. Tomášek: A
také vláda!) Vždyť je to jejich vláda.
(Výkřiky posl. Srby.) Velectění,
to nutí k přemýšlení ze dvou
hledisek: Za prvé, že ten selský radikalismus
pánů z agrárního sjezdu nebude míněn
tak vážně, když přední činitelé
agrární strany mají co dělati na sjezdu
průmyslových podnikatelů. (Výkřiky
posl. Srby.) Za druhé: Má-li agrární
demokracie jen kousek hrdosti a životaschopnosti, měla
by si dáti na tyto pány tam v těch kruzích
velký pozor, aby jí nevzali to poslední,
co ještě má. My tomu rozumíme tak, že
se tu tvoří pod patronancí první koaliční
strany veliká jednotná fronta vrstev podnikatelských,
zemědělského, průmyslového,
bankovního i obchodního kapitálu. To je,
velectění, vlastní podstata toho bloku 1,800.000
voličů, v jehož jménu se nám
a jiným po sjezdě a na sjezdě agrární
strany hrozilo. (Výkřiky čsl. soc. demokratických
poslanců.)
Ale velectění! Ono to má také svoji
stránku nacionální. Že jsou agrární
internacionální, dávno nás nepřekvapuje.
Dnes vítá předsednictvo agrární
strany sjezd mezinárodního agrárního
bureau velikým prohlášením, které
končí patheticky: "Ať žije Mezinárodní
sdružení agrárních stran, ať žije
mezinárodní solidarita zemědělců
!" (Veselost.) Ejhle, když jsme my volali: "Nechť
žije mezinárodní solidarita proletářská
!", stavěli nám vlastenecké šibenice,
a podívejte se! Naši agrárníci, jak
známo, nestůňou nikterak na nějaké
skrupule v ohledu nacionálním, ale je třeba
přece se zeptati: Není v tom bloku s německými
agrárníky a živnostníky úzko
té naší národní demokracii (Výkřiky.),
jejímž hlavním existenčním
argumentem je stráž zájmů národních?
Velectění, je třeba říci, že
se nebojíme pohrůžek tohoto bloku podnikatelského
a že se postaráme, aby jeho podstatě rozuměli
všichni pracující lidé v městech
i na vesnicích.
Opakuji, tento blok není ničím jiným
než jednotnou frontou podnikatelstva československo-německého
agrárního, průmyslového, bankovního
i obchodního kapitálu. (Tak jest!) A na to
už nalezneme příslušnou odpověď,.
Ale zdá se, že i tu platí, že ten, kdo
se bojí, píská si. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Je v této straně, která nám tak pohrozila
a vyhlásila nad námi své svaté právo
nám poroučeti a dávati zákony, nápadná
snaha způsobiti volby do Národního shromáždění
tak brzy, než se vzpamatuje lid, který čím
dále tím více přemýšlí
a který hrozí při nejbližším
velikém parlamentním účtování
vynésti zcela jiný soud nad takovouto politikou,
nežli jaký předpokládá poselství.
Ten selský radikalismus, který jsme slyšeli
z agrární strany, není upřímný.
Takhle mohl mluviti Stanislav Kubr, tak mohl mluviti Alfons Šťastný
z Padařova, takhle mohl mluviti Rataj, takhle mohli mluviti
ti, kteří stáli u kolébky agrární
strany na počátku tohoto století, ale tak
nesmějí mluviti ti, kteří dnes představují
agrární stranu, vedou její politiku a kteří
mají v tomto státě více moci, nežli
jim po právu náleží! (Výborně!)
Já se táži, jaké je to vysvědčení
pro oficielní zemědělskou politiku našeho
státu, když je možné takovéto poselství
? Deset let máme svůj stát, deset let exponenti
agrární buržoasie spravují ministerstvo
zemědělství, zemědělské
rady, všechna zařízení pro povznesení
a podporu zemědělství, a výsledky
že jsou tyto ? Že práce zemědělská
žije v hanbě, že zemědělec nemá
jemu patřící mzdu, že se u nás
zemědělec sociálně odstrkuje do kouta,
protože smrdí hnojem a koňskou močí
? Jaké je to vysvědčení pro ty pány,
kteří používají bohatě
státní pokladny a státní moci ke své
zemědělské politice podle receptu, jak mu
rozumějí ? To je obžaloba dosavadní
oficielní politiky zemědělské.
Ale, velectění, ten selský radikalism, kterým
se tu má zmásti venkovský člověk,
slouží k zakrytí jiného stavu. Agrární
strana dnes není tím, čím byla v dobách
Stanislava Kubra, v dobách svých zakladatelů.
Na zemském sněmu českém měla
pár zástupců v nečetné poměrně
kurii. Na radě říšské sdílela
osud příslušníků národa
politicky a národně porobeného a nad vším
tím spočíval mohutný tlak historického
feudalismu. Co jest z toho, prosím, dnes v této
republice? Agrární strana je tu se svými
46 mandatáři. Je dík zvláštním
poměrům vnitropolitickým nejsilnější
stranou vládní majority. Její vůle
je dnes zákonem, její je ministerský předseda,
její je ministr zemědělství, její
jsou představitelé zemědělských
rad, její je předseda posl. sněmovny, její
je pozemkový úřad - její posice v
našem politickém a státním životě
je nevyrovnatelná. Velectění, kde je historický
feudalism? Je hospodářsky zničen. U nohou
našich leží ruiny toho velkého, mocného
hospodářského základu historické
šlechty: její velkostatky jsou rozděleny a
největší část této kořisti
je v rukou příslušníků agrární
buržoasie.
A já se teď táži, jak je možno mluviti
o našem zemědělci jako o "takovém
sedláku", jak je možno vážně
chtíti, abychom věřili, že u nás
se zemědělec odmítá proto, že
smrdí hnojem a koňskou močí. Kde jsou
zde objektivní důvody k tomuto selskému radikalismu,
k této mučednicky falešné póze?
Nikde. Tím se má jen zmásti veřejnost,
najmě venkovská, zemědělská.
Kapitál proniká stále více i výrobu
zemědělskou. Ve vládním prohlášení
četli jsme slova o nutnosti zprůmyslnění
našeho zemědělství. Co je to ? Více
kapitálu. Strojní technika, půdní
technika nové metody výrobní, nové
investice, racionalisace - to všechno jsou cesty, kterými
kapitál proniká naše zemědělství.
A nejen to, náš zemědělec se dnes nespokojí
pouhou výrobou, ať na poli živočišné
produkce nebo produkce rostlinné, on jde dále, on
chce zpracovati co sám vyrobí, chce prodávat
notový výrobek, on zakládá, přejímá
veliké složky našeho průmyslu hospodářského;
škrob, líh, cukr a všechno ostatní.
Velectění! Ale nejen to, on svou kapitálovou
mocí proniká i do ostatních koncernů
průmyslové výroby, jako je Škodovka
a řada jiných. Račte si vzíti do rukou
zprávu Agrární banky o jejím interesu
průmyslovém - a žasnete! On proniká
do našeho bankovnictví a peněžnictví.
Přes pět miliard peněz leží jen
v Hospodářských záložnách,
dalších pět miliard je v Kampeličkách
a Raifeisenkách. A teď se nám, velectění,
chce namluviti, že náš zemědělec
je ten ubohý sedlák jugoslávský nebo
rumunský nebo maďarský, úpějící
pod patou svých nepřátel, kteří
mu nepřejí trvání na tomto božím
světě. Ne, velectění, tato veliká
přeměna strany agrární se strany pracujících
zemědělců na stranu zemědělských
a průmyslových podnikatelů, která
řídí zemědělskou politiku jen
s tohoto hlediska bez ohledu na zemědělskou práci,
ta má býti zakryta selským radikalismem.
Ti, kdo nevědí, co je to pluh, kteří
neumějí orati, kteří nedovedou vzíti
cep do rukou, kteří nerozeznají pampelišku
od bramboru, ti najednou navlékají na sebe togu
toho pravého selství a chtějí získati
sympatie zemědělské veřejnosti tímto
primitivním selským radikalismem. Nikdo tomu neuvěří.
Já bych nerad, aby toto nešťastné poselství
agrární strany a její filosofie svádělo
mnoho lidí k nepřátelství vůči
zemědělství a pracujícím zemědělcům.
Bude a musí býti naším úkolem,
abychom tomuto osudnému v celku pochopitelnému následku
zabránili. Ne proti zemědělství, nejméně
pak v našich dělnických stranách! Průmyslový
dělník má a musí míti pochopení
pro pracujícího zemědělce, ať
je to samostatný malý podnikatel, či ať
je to námezdně pracující dělník.
Velectění, prohřešoval by se na principu
dělnické solidarity každý z pracující
třídy, kdyby neměl pro svého pracujícího
zemědělce totéž uznání
a hodnocení, kterého žádá pro
sebe a pro práci jinou.
Tedy ne proti zemědělské práci, ne
proti oprávněným zájmům zemědělským
- ty musíme držeti, neboť to je veliký
obor národní výroby, to je veliký
pramen bohatství, který tvoří naše
půda - ale proti těm, kteří ze stranickopolitických
důvodů zastírají pravé potřeby
a zájmy zemědělství a pracujících
zemědělců a kteří úmyslně
mu kladou v cestu překážky, aby se mu pak mohli
objeviti jako spasitelé a nepostradatelní pomocníci.
Dámy a pánové, proti té vaší
frontě zaměstnavatelů agrárních
a průmyslových bez rozdílu národnosti
bude pracující lid snažiti se postaviti svou
vlastní práci, práci pracujících
lidí v městech i na vesnicích.
A volby ? Nehrozte nám! Řekl to tu přítel
dr. Meissner ve své poslední velké
řeči velmi jasně: My se voleb nebojíme,
my jich nechceme, ale také se jich nelekáme. Přijdou-li,
budeme pokračovati v odhalování této
neupřímné a falešné politiky
se stejnou vervou, jako jsme činili tehdy, kdy průmyslový
kapitalism snažil se ve svou sféru zatáhnouti
třídně uvědomělý pracující
lid.
Končím své vývody tím, že
hluboce třeba litovati nepředloženého
poselství agrární strany, které ve
svých následcích je s to zemědělství,
jeho věcným zájmům a pracujícím
zemědělcům co nejvíce ublížiti.
Zvláště živě litujeme, že
k hlásání této falešné,
proti zdrcující většině obyvatelstva
tohoto státu namířené filosofii propůjčil
se člen této vlády, muž, kterému
především náleží povinnost
zájmy zemědělské stříci
a porozumění všech vrstev obyvatelstva pro
ně zjednávati. (Výborně! Potlesk
poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Ke slovu je dále přihlášen pan posl.
Krumpe. Uděluji mu slovo.
Posl. Krumpe (německy): Slavná sněmovno!
Předložený návrh zákona o zřízení
nucených pracovních kolonií má doplniti
naše trestní právo v několika bodech
a především má za účel
v boji proti zločinnosti, nabývající
přílišných rozměrů, poskytnouti
dostatečné prostředky, aby bylo lze účinněji
čeliti jmenovitě asociálním zločincům
ze zvyku a z povolání. Návrh zákona
spatřuje tyto prostředky v dalším vybudování
donucovacích pracoven a především ve
zřízení nucených pracovních
kolonií.
Jest jen otázka, zda vzhledem k dnešnímu stavu
zločinnosti jest třeba nových zvláštních
prostředků, aby bylo lze čeliti zločinnosti
a jsou-li navrhované prostředky také skutečně
účelné.
Na prvou otázku dlužno najisto odpověděti
kladně. Zločinnost v poválečné
době jak u nás, tak také v jiných
státech vzrostla a zvláště musíme
konstatovati, že stále stoupá zločinnost
opětných zločinců. O tom nám
podávají dostatečné vysvětlení
zprávy denních časopisů, z nichž
jmenovitě vysvítá, že nejtěžších
útoků na život a majetek bližních
dopouštějí se v mnoha případech
zločinci právě nedávno propuštění.
Ovšem musíme prohlásiti, že tento zákon
bude jen velmi slabou pomůckou a že by bylo spíše
třeba ucpati zdroje zločinnosti než postupovati
proti zločincům represivními opatřeními,
ucpati prameny zločinnosti lepší výchovou
již v mládí, směřující
k mravnému životu. Zpustnutí mládeže
jest nejlepším semeništěm zločinnosti
a jest chybou čeliti přestupkům zpustlé
mládeže jen nucenou prací a vězením,
místo aby se vynakládala péče, aby
mládež byla uchráněna před zpustnutím.
Proto bylo by již v mládí třeba lepší,
mravní výchovy.
Na druhém místě dlužno se zmíniti
o všeobecném sociálním zlepšení
živobytí, neboť nejvíce vyrůstá
zločinectví ze sociální bídy
a leckdo, kdo se seznámil s donucovací pracovnou
a vězením, jest obětí sociálního
vývoje, proti němuž se účinně
postaviti byl příliš slabý. Přes
to však musíme říci, že musíme
stále ještě dávati do rukou společnosti
zvláštní prostředky prostřednictvím
trestního práva, abychom se mohli více a
lépe než dosud chrániti právě
proti opětovnému zločinectví. Neboť
nebezpečí opětovného, asociálního
zločinectví dosáhlo právě nyní
akutního stadia. Stát promluvil jednak pokud jde
o mírnější posuzování
příležitostného zločince a zavedl
pro něj podmíněné trestní odsouzení.
O ceně nebo bezcennosti toho lze míti různé
názory a jest otázka, zda tím nevzniklo právě
tak mnoho stínů, jako zákon přinesl
světla. Na druhé straně jest však stát
opět povinen poskytovati obyvatelstvu proti velkému
sužování práce se štítícími
opětnými zločinci mocnější
ochranu než dosud. Jedině trest k dosažení
tohoto účelu nestačí. Trest se vyměřuje
podle zákonité výměry, přihlíží
k činu, méně již přihlíží
k nebezpečnosti osoby a trest není s to, aby nebezpečného,
notorického zločince aspoň na delší
dobu vyloučil ze společnosti. Tak vidíme,
že velké množství individuí žije
střídavě ve vězení a na svobodě
a sotva opět nabyté svobody používají
ke spáchání nových zločinů.
Naše vězení jsou také častokráte
jakousi školou nebo praktickou výchovou zločinců
z povolání, kteří vycházejí
z vězení mnohdy nově posíleni a obohaceni
vědomostmi, aby mohli nastoupiti zločinecký
život ještě větší měrou.
Jest tedy třeba jiných prostředků,
aby tito živlové buď se polepšili, nebo,
kdyby to nebylo možno, aby společnost byla před
nimi ochráněna účinněji než
dosud. Podle dnešního stavu nauky o trestním
právu jsou tyto prostředky jen bezpečnostními
opatřeními, jejichž trvání jest
neurčité a musí býti přizpůsobeno
individuálnímu charakteru zločincovu. Proto
potřebujeme tedy nových prostředků
právě proti opětným notorickým
zločincům a zločincům z povolání.
Nyní naskytne se otázka, zda tento zákon
jest k tomu způsobilý. Tu bych ihned zdůraznil,
že se splní jen část nadějí,
v něj kladených. Jak již slovo ukazuje, donucovací
pracovny a nucené pracovní kolonie mají osoby
tam chované navyknouti práci a tím je polepšiti.
Teprve na druhém místě přichází
v úvahu myšlenka ochrany společnosti, totiž
zadržeti tyto nebezpečné živly na delší
dobu, aby nespáchali nové zločiny a učiniti
je neškodnými.