Mám dojem, že agrární učitelstvo
má slovo, že ono také slovo má, protože
ve "Venkově" od 1. dubna jsou otiskovány
vážné články, které svědčí
o tom, že i agrární učitelstvo trpce
cítí útoky na zákon o obsazování
učitelských míst. Nebudu citovati, čeho
se lze dosti časti v tomto tisku dočísti.
Chci jenom říci, že víme o tom, že
článek čtvrtý má své
nedostatky. Odvádí z venkovských škol
staré zkušené učitele a na školy
jmenuje mladé síly s dvouletou nebo tříletou
praksí, kteří potřebují, aby
rostli pod vedením zkušeného a dobrého
starého učitele. Naproti tomu města přeplňuje
starými učiteli, kteří dorůstají
ke svým 40 služebním rokům, takže
města zase velmi trpí pro tuto stránku a
pod tímto důsledkem zákona. Ale přesto
článek IV má také své plus,
a to plus je významné zvláště
v těchto dobách, v nichž rozhoduje tak často
jenom politická síla a tak málo politický
rozum. V těchto dobách je článek IV
pevnou zárukou klidu v učitelských rodinách,
je zárukou toho, že školství není
otřeseno a rozvráceno. A přece, vážené
dámy a pánové, je otřeseno, neboť
právě při projednávání
tohoto návrhu o školách pomocných vysvitlo
jasně, jak těžkým nebezpečím
je pragmatika profesorská, převedená na poměry
učitelské. Podle starého způsobu kvalifikace
učitelské, jak byla uzákoněna článkem
IV, bylo asi 55% učitelů, kteří mohli
podle své kvalifikace kompetovati o každé volné
vypsané místo. Ale na základě převzaté
pragmatiky profesorské až 99%, ba někde i 100%
všech učitelů je kompetentními, aby
žádali na každé vypsané učitelské
místo. Pragmatika profesorská má totiž
kvalifikaci, která se naprosto nehodí na poměry
škol národních. Stará kvalifikace měla
dva kompetenční stupně: velmi dobrý
a dobrý, které zaručovaly výběr
učitelstva na národních školách.
Kdo měl dobrou, mohl žádati, žadatel s
horší kvalifikací byl ustanoven jenom tenkráte,
když nebylo jiných žadatelů. Teprve ten,
kdo měl horší známku než dostatečnou
čili čtvrtý stupeň, ztrácel
postupové příplatky na svém služném.
Dnes, když byla zavedena profesorská kvalifikace výtečný,
velmi dobrý a dobrý stupeň - je kompetentní
k tomu, aby ten, kdo byl kvalifikován těmito třemi
prvními stupni, mohl žádati na každé
místo. A těchto učitelů, kteří
také mohou žádati, je 99%, jinde 98%, někde
96%, v některých okresích a v některých
kategoriích škol dokonce plných 100%. Čili,
dámy a pánové, tento útok na článek
IV dosáhl toho, že o obsazování míst
na školách národních nerozhoduje dnes
už kvalifikace, nýbrž prošoupané
kalhoty. Kdo je má prošoupanější,
kdo sedí déle na určitém místě,
dostává se na místa. To způsobila
pragmatika profesorská. Ale já tohle nepovažuji
za právě nejčestnější
postup proti článku IV. Naše vysoká
byrokracie měla by si uvědomiti, že tímto
způsobem "od lesa" se nechodí na nejvzácnější
vymoženosti celého velikého padesátitisícového
stavu.
Tento § 17, takovým způsobem na učitelstvo
aplikovaný, má ještě jinou nesnáz.
Kdyby učitel dostal čtvrtý stupeň
kvalifikace, přestává jeho právo na
postup, on ztrácí postupové příplatky.
A tak žádný inspektor se neopováží
kvalifikovati tak, jak tomu bylo dříve za staré
kvalifikace, čtvrtým stupněm, protože
jakmile by kvalifikoval učitele čtvrtým stupněm,
trpí za to jeho rodina. A tak ohromná většina,
někde, jak jsem řekl, i 100% učitelských
sil je kvalifikováno výtečně, velmi
dobře a dobře. Článek IV byl tím
naprosto znehodnocen.
Pravil-li pan kol. zpravodaj Vičánek, že
je třeba, aby pro děti debilní na školách
pomocných byli dobří, kvalifikovaní
učitelé, aby tu byl náležitý
výběr, já s ním úplně
souhlasím. Je nutno, aby školy debilní měly
dobré učitele, ale já se ptám: Jak
dlouho budeme čekati, až na tuto tribunu vystoupí
některý z poslanců a bude se ptáti:
"Dámy a pánové! A což děti
zdravé? V kompak je větší poklad národa,
v dětech debilních nebo v dětech zdravých?
Děti debilní potřebují výběr
učitelský. Děti zdravé toho výběru
nepotřebují? Dolů s článkem
IV!" - A bude se volati po zrušení článku
IV.
To právě teď při jednání
o školách pomocných jasně vyšlo
na světlo, když zástupce vlády pan min.
rada Buzek konstatoval, že vláda právě
proto musí požadovati porušení a narušení
čl. IV, poněvadž zákon obsahuje nebezpečí,
že by se na školy pomocné dostávali učitelé
bez výběru, protože podle nové pragmatiky
je každý schopen a má právo a možnost
dosáhnouti takového místa. A chci upozorniti
na jednu věc: Tento útok na čl. IV stal se
v době, ve které pan ministr Hodža v
rozpočtovém výboru mluvě jaksi za
kulturní výbor posl. sněmovny prohlásil:
"Při úvahách o personálních
otázkách národního školství
byla dotčena potřeba revise článku
IV zákona č. 306 z r. 1920. Připomínám
k tomu, že o věci jednal již také kulturní
výbor posl. sněmovny a usnesl se zásadně,
aby tyto předpisy zatím měněny nebyly".
Ale v téže době, ve které to pan ministr
prohlašoval, vysocí byrokrati seděli u pragmatiky
profesorské a nepřizpůsobovali ji potřebám
služby na školách národních, nýbrž
školu národní přizpůsobovali
profesorské pragmatice a svým choutkám o
porušení čl. IV. Vážení
pánové a dámy! Strana soc. demokratická
nemůže se odhodlati k tomu, aby tento průlom
do čl. IV odhlasovala tak, jak se to žádá.
Čl. IV je zárukou spravedlnosti a my nemůžeme
souhlasiti s názorem pana kol. Vičánka,
který řekl: Ono již se do učitelstva
udeřilo kolikráte, totiž do toho čl.
IV, může se tedy do něho udeřiti ještě
jednou. Ne. Čl. IV je nutno hájiti, poněvadž
hájí kde koho, tak katolíka jako soc. demokrata,
jako kohokoliv proti zlému vlivu kruhů politických,
proti libovůli naší vysoké byrokracie,
která se stala přímo postrachem posledních
tří let.
A nyní, pánové a dámy, mně
dovolte, abych se začal zabývati meritem jenom jednoho
paragrafu, který považuji za centrální
paragraf tohoto zákona. Nikoliv jen se stránky věcné,
nýbrž i se stránky formální.
Jsem přesvědčen o tom, že to, co tu
prohlásil dnes pan kol. Lukavský a pan kol.
Vičánek ve zprávě důvodové,
mělo by vliv a bylo by pravdivé jenom tenkráte,
kdyby to bylo v zákoně. Ale v zákoně
je něco zcela jiného. Nebudu se tady dotýkati
ani toho odstavce, který proti snahám učitelstva
i proti přiznaným hlasům ministerským,
že učitelstvu je třeba vyššího
vzdělání, vysokoškolského vzdělání
- připouští na soukromé školy pomocné
každou nedovzdělanost, a to tou zvláštní
formou, která říká, že může
býti jmenován na pomocné škole soukromý
učitel, který "prokáže své
vzdělání jiným dokonalým způsobem".
My již známe ty jiné dokonalé způsoby.
Když mají nějakou legitimaci v ruce, daří
se jim lépe, než když jsou docela bez legitimace
anebo mají legitimaci oposiční.
Chci tu mluviti o jiné části §u 18.
Ve třetím odstavci toho §u se praví:
"Prokáže-li se, že soukromá škola
pomocná úplně vyhovuje potřebě
výchovy a vzdělání všech dětí
ve školní obci, může zemská školní
rada povoliti na základě žádosti školní
obce, aby se v takové obci nezřizovala veřejná
škola pomocná".
V kulturním výboru jsem prohlásil, že
tento paragraf znamená v podstatě, že Československá
republika bude zákonem, trestem a žalářem
donucovati děti rodičů k tomu, aby povinně
navštěvovaly školu soukromou. Pan kol. Vičánek
to popřel, pan kol. Lukavský dnes řekl:
Konstatuji, že to není pravda. Já bych byl
velmi rád, kdyby pan kol. Vičánek i
pan kol. Lukavský pravdu měli. Ale zdá
se mi - ba nejenom zdá se mi, já bych mohl, myslím,
s větší akuratesou prohlásiti, že
konstatuji - že to není pravda a že v Československé
republice uvádíme do života zákon, který
skutečně bude žalářem a trestem,
nebo může žalářem a trestem doháněti
děti k návštěvě soukromé
školy. (Výkřiky.) Počkejte, pane
kolego, dojdeme k tomu. Tento odstavec předpokládá
povinnost, zákonný závazek obce ke zřízení
školy. Konstatuji však, že v celém zákoně
žádného závazku ve smyslu tohoto odstavce
§u 18 naprosto není a že ministerstvo, navrhovatel,
buduje na předpokladu, který neexistuje. Zákon
mluví o závazku, ale v zákoně toho
závazku není, zákon ho předpokládá,
ale v žádném paragrafu není uveden závazek,
že by obec musila stavěti pomocnou školu, kromě
jednoho odstavce §u 12, o němž se později
zmíním. (Předsednictví se ujal
předseda Malypetr.)
Když se projednával tento návrh v kulturním
výboru, upozorňoval jsem na to, co to znamená.
Věc vyvolala diskusi, v níž i p. vládní
zástupce a po něm také důvodová
průvodní zpráva p. posl. Dubického
a p. předsedy soc.-politického výboru
Čuříka tvrdí, že výbor
konstatoval tak, jako kol. Lukavský i jako kol.
Vičánek, že "soukromá pomocná
škola, jejíž existence může způsobiti
odklad ve zřízení školy veřejné,
nečiní tuto soukromou školu školou veřejnou
a že proto nemohou býti ze zásadních
důvodů rodiče dětí donucováni,
aby své děti do ní posílali, ježto
docházka do soukromých škol vůbec může
býti vždy jen dobrovolnou". Lituji, že musím
znovu prohlásiti, že této utěšující
zprávě nemohu ani já - a věřím
- ani jiní odborníci, kteří návrh
zákona studovali a ještě prostudují,
dáti víry. Zákon se jmenuje zákonem
o pomocných školách. Jeho § 6 ukládá
povinnost choditi do pomocných škol, do veřejných
právě tak jako do soukromých. Kdyby se to
dotýkalo jen soukromých škol, již ta hlava,
pod níž je § 6, obsahovala by titul "o
veřejných školách pomocných".
Ale její titul je generální, všeobecný
"o školách pomocných". Vztahuje
se tedy § 6 nikoliv jen na školy veřejné,
nýbrž také na školy soukromé. Řád
školní a vyučovací z r. 1905 v §u
193, stejně jako malý školský zákon
z 23. července 1922 v §u 17, odst. 2 nařizují,
že soukromé obecné i občanské
školy vázány jsou ve příčině
docházky školní týmiž ustanoveními
jako školy veřejné. Jestliže tedy §
8 této osnovy prohlašuje totéž, znamená
to, že děti k návštěvě školy
soukromé mohou býti a budou donucovány. Jen
tenkráte by hlas soc. politického výboru
měl oprávnění, kdyby se byl soc.-politický
výbor postaral, aby takovéto ujištění,
jaké dal do důvodové zprávy, bylo
dáno do zákona. Průvodní zpráva
nemá však váhy. Promiňte pánové
a dámy, zdržím-li se při této
vysoce delikátní věci déle, déle,
než by snad zdánlivá nezajímavost věci
připouštěla, neboť na tomto případě
snažím se demonstrovati neudržitelný způsob
dělání zákonů v tomto státě.
A konstatuji předem: Ví-li ministerstvo školství
a vláda, která za návrhem stojí, o
čem se v zákoně vskutku jedná, potom
to má býti otevřeně přiznáno.
Neví-li, co se tímto návrhem připravilo
a dává-li soc.-politickému výboru
příležitost, aby za ní neodpovědně
prohlašoval, že tu nebezpečí není,
potom je to stejně zlé.
Podle obsahu tohoto zákona - pánové, mám
jej v rukou - lze návrh rozděliti do pěti
hlav. Tak je také rozdělení v návrhu
provedeno. První hlava obsahuje všeobecná ustanovení.
To jsou §§ 1 až 11. Právě tam se
nemluví o veřejných školách pomocných,
ale generálně o školách pomocných.
Tam jsou §§ 6 a 8, které vyjadřují
závaznou povinnost docházky do "pomocné
školy" nikoliv jen do "veřejné"
pomocné školy. Hlava první zřejmě
tedy platí pro všechny školy veřejné
i soukromé. Pokud neplatí pro školy veřejné
anebo pokud neplatí některé ustanovení
v těchto paragrafech 1 až 11 také pro školy
soukromé, je to vždy hned v určitém
odstavci tohoto paragrafu uvedeno. Tedy, jak říkám,
charakter těchto 11 paragrafů jest všeobecný,
jakož i záhlaví uvedené v nadpisu. Jinak
platí pro všechny školy pomocné i soukromé.
Kdyby toho nebylo, byly by ty hlavy takto vypadaly: "O účelu
a zařízení veřejných pomocných
škol", "O školní docházce do
veřejných pomocných škol", "O
účelu a zařízení na veřejných
školách pomocných". Ale toho tam právě
není. Až u hlavy II. Hlava II staví se na stanovisko
veřejných pomocných škol a zase ve třetím
případě na stanovisko soukromých pomocných
škol. § 6 prohlašuje za povinné školou
všecky debilní děti ve školním
obvodu, kde je nejen škola veřejná, nýbrž
i škola soukromá. Již to stačilo by každému
školskému odborníku, aby se přesvědčil,
že nikoliv soc.-politický výbor, nýbrž
já mám pravdu, že totiž i soukromá
škola pomocná je školou pro všechny děti
povinnou. Ovšem tam, kde jiné není. Velmi jasně
vyplývá to také z odst. 2 §u 8, kde
se vypočítává, ve kterých případech
děti nemusejí do pomocné školy. Zatím
co platná ustanovení o docházce normálních
dětí do školy obecné uvádějí
v zákoně r. 1869, že děti nemusejí
do školy, jsou-li vyučovány doma nebo ve škole
soukromé, v §u 8 kromě důvodů
zdravotních nic takového uvedeno není. Není
to tam, protože tento zákon zase platí pro
školy obojí, veřejné i soukromé.
Tvrzení soc.-politického výboru, že
rodiče donuceni býti nemohou, odporuje znění
zákonné osnovy; není v ní nikde ustanovení,
o něž by se takové tvrzení mohlo opříti.
Naopak je přece známo, že na Slovensku podle
zák. čl. XXXVIII z r. 1868 jest docházka
do škol soukromých povinná tam, kde není
školy veřejné. Soc.-politický výbor
sice tvrdí, ale nedokládá své tvrzení,
proti němuž mluví již samo rozvržení
zákona podle ohlavení. Kdybychom však přece
jen chtěli připustiti pravdivost toho, co p. kol.
Vičánek, soc.-politický výbor
a p. kol. Lukavský tvrdí, že soukromá
škola povinnou školou není a že § 8
platí jen pro školy veřejné, potom,
prosím, podle předloženého znění
zákona, bylo by každé dítě nuceno
choditi do školy veřejné a muselo by okamžitě
opustiti školu soukromou tam, kde vedle ní by byla
škola veřejná. Že mám pravdu, tomu
nasvědčuje § 8, kde jest uváděno,
které děti jsou zbaveny povinnosti navštěvovati
školu veřejnou. V §u 8 jsou to důvody
zdravotní, ale nikoli návštěva soukromé
školy a proto tam, kde vedle školy veřejné
je škola soukromá, děti podle §u 8 musí
vyjíti ze školy soukromé a navštěvovati
školu veřejnou. Máte-li pravdu, pane kolego,
vy, má-li pravdu soc.-politický výbor - vyberte
si, co chcete, mně je to docela lhostejné. Myslím,
že se nikdo nedomnívá, že by tento koaliční
režim chtěl dnes jíti tak daleko, aby p. ministru
Šrámkovi vědomě zavíral
jeho soukromé pomocné školy. Ale návrh
zákona sám ukazuje na to, že věci jsou
jiné a že tu té obavy není, poněvadž
není pravda to, co tvrdil soc.-politický výbor,
co tvrdí p. zástupce vlády a všichni
ti, kdož dokazují, že zákonné povinnosti
do škol soukromých není. Znovu ukazuji, že
podle §§ 6 a 8 jest pomocné školství
povinné pro děti. Naproti tomu je škola dobrovolná
pro obce, jak vysvítá z §u 12, který
říká, že pomocná škola zřízena
býti může, chce-li ji obec a povolí-li
ji zemská školní rada. Tedy jest to škola
pro obec dobrovolná. Jak jest za těchto okolností
možné, aby se v §u 18 stanovilo, že školu,
k níž obec podle §u 12 povinna není, zříditi
nemusí? Dokonce když o to požádá
zemskou školní radu.
To je, promiňte, nejméně nelogické
- ne chci říci nesmysl, který byl vložen
do zákona a který mě vedl k tomu, abych návrh
zákona o školách pomocných jako zákonnou
nemohoucnost podrobně studoval. Nemohu uvěřiti,
že by se toho omylu dopustili pánové nevědomky.
Naopak jsem přesvědčen, že za tím
něco vězí. My jsme sice u nás leccos
zvyklí, ale abychom si troufali vyjíti na světlo
s takovou stylistickou botou, k tomu musí býti nějaké
zvláštní důvody. Kde kdo z pánů
v ministerstvu přelouskal přec několik učebnic
logiky a není možné, aby nechápal, že
by zákon mohl zbavovati kohokoliv povinností, kterých
nemá. A to chce § 18, odst. 3; a ještě,
prosím, obec má o to žádati, aby nemusela
konati to, co podle zákona konati nemusí.
Pan kol. Vičánek podjal se úkolu přímo
sysifovského. Chce chrániti tuto stránku
zákona. Našel v zákoně něco,
nad čím je nutno kroutiti hlavou, a proto s velikou
radostí uvítal tvrzení, že pravdy nemám.
Pan kol. Vičánek praví ve své
referentské zprávě: Při §u 18,
odst. 3 bylo vzato na vědomí, že existence
soukromé pomocné školy v obci zakládá
sice možnost zprostiti vydržovatele škol od povinnosti
zříditi veřejnou pomocnou školu ve smyslu
§u 12, odst. 2 osnovy (obdobně jako je tomu při
obecných školách podle §u 72, odst. 2
zák. č. 62/1869 ř. z.)
Co pak se tím snaží prokázati kol. Vičánek?
Tohle, dámy a pánové: Ve 2. odstavci §u
12 se říká, že ministerstvo školství
a nár. osvěty může v osadách
se 30 debilními, slabomyslnými dětmi naříditi
zřízení školy pomocné, že
potom je škola v takové obci závazek obce podle
zákona, a takovou obec že školský úřad
může zbaviti povinnosti veřejnou školu
zříditi, když je tam dobrá škola
soukromá. - Když pánové na tohle přišli,
že je tu ještě druhý odstavec §u
12, který je může vysvoboditi z toho tvrzení
o povinné návštěvě soukromých
škol v republice, byli jistě velmi spokojeni. Ale
žel, ono to zase není tak. Přečetli
si pánové, kdo podle §u 12 školu nařizuje?
Podle toho odst. 2 je to ministerstvo školství. To
je skutečně závazek, tam kde je 30 dětí.
Přečetli si však, kdo v §u 18 zbavuje
obec povinnosti takovou školu pomocnou zrušiti? Zemská
školní rada. Pánové, tady je něco
nového, je to podívaná pro bohy: Zemská
školní rada v tomto státě bude rušiti
nařízení, které dalo ministerstvo
školství. Tady, jak vidět, dostali se vykladači
zákona z bláta do louže. Není prostě
logicky myslitelné, ani po správní stránce
možné, aby zemská školní rada rušila
výnosy úřadu sobě nadřízeného,
výnosy ministerstva školství. To snad připustí
každý logicky myslící občan.
Ale potíže daleko více by vzrostly, kdyby rodiče
dětí, kteří odpírají
posílati své debilní dítky do pomocné
školy soukromé, zpravidla klášterní,
cítili se poškozeni zrušujícím
rozhodnutím zemské školní rady, která
jejich obec zprostila povinnosti zříditi pomocnou
školu veřejnou a podali proti tomu instanční
odvolání k ministerstvu školství z důvodů
zasahování do jejich práv. Odvolali by se
k ministerstvu, které školu zříditi
obci nařídilo podle odst. 2 §u 12 a které
nyní by se podruhé musilo zabývati touto
věcí jako instanční úřad.
Myslím, že by nikdo nechtěl tvrditi, že
rodičům právo stěžovací
v tomto případě proti rozhodnutí zemské
školní rady o zrušení rozkazu ministerstvem
daného ve příčině návštěvy
školy jejich dětí, že jim takové
právo rekursu nenáleží. Či nemá
v tomto případě nikdo odvolacího práva?
Přece je nesporné, že každé úřední
rozhodnutí, jímž se zasahuje do práv
třetích osob, může jimi býti
bráno v odpor. A že se tu zasahuje těžce
právo rodičů, to připouští
i průvodní zprávy výborů právě
tím, že popírají, co já tvrdím.
Jestliže však zákon ukládá dětem
debilním povinnost do pomocné školy choditi
a na druhé straně nedává jim možnosti
navštěvovati takovou školu veřejnou, nezbývá
jim nic, kromě povinné návštěvy
školy soukromé. Vyučovati doma nebo vyučování
na pravidelné škole obecné předpokládati
tady nelze, poněvadž zase § 8 nezná takové
důvody pravidelné návštěvy školy
obecné anebo vyučování doma. Neuznává
to za důvod omluvy a donucuje zákonem k návštěvě
školy.
Takhle se tedy, pánové, logice §u 18 neunikne
a utíkající dostane se z jedné nesnáze
do nesnáze druhé. Není prostě správné,
že odst. 3 §u 18 vztahuje se na školství
podle odst. 2 §u 12, pane kol. Vičánku!
Kdyby to byla pravda, nemohla by jednak zemská školní
rada rušiti ministerské rozhodnutí, ale hlavně
bylo by to v tom §u 18 aspoň uvedeno. Nemá
cenu dávati to do průvodní zprávy.
Ale zákon toho neustanovuje, protože § 18, odst.
3 se na školy ministerstvem zřízené
prostě, pane referente, nevztahuje. Kdo si přečte
návrh zákona, vidí to. Nemluví o §u
12, mluví všeobecně. Druhý odstavec
§u 12 dává právo naříditi
zřízení pomocné veřejné
školy ministerstvu, protože pomocné školy
jsou jinak dobrovolné. Ministerstvo snaží se
tímto zákonem nezatěžovati obce, které
podle zákona č. 77 nemají dnes ani možnosti
finančně nakládati na nové školy
pomocné. Proto je zde ta fakultativnost. A najednou ji
v §u 12 zákon opouští, uvaluje na obec
náklady, někdy hodně těžké.
Právě pro tuto výjimečnost po dle
§u 12, odst. 2 vzalo si odpovědnost ministerstvo.
Nevěří-li mně pánové
ze soc.-politického výboru, že § 12 nevztahuje
se na ty školy, míněné §em 18,
nechť uvěří alespoň osnově
zákona. Kdyby byli pánové i p. kol. Vičánek
pročetli celou osnovu zákona, jehož byli
referenty a o němž píší, byli by
tam vedle §u 12 a §u 18 našli také §
15, který docela jasně a nesporně praví:
"Veřejná škola pomocná, vyjímajíc
školy uvedené v §u 12, odst. 2, může
býti zrušena zemskou školní radou",
čili: Zemská školní rada může
zrušiti všechny školy, kromě těch,
které povoluje ministerstvo. To je v §u 18 a tvrditi
něco opačného, je prostě nesprávné.
Návrh zákona praví, že na školy
zřízené ministerstvem pravomoc zemské
školní rady se nevztahuje. Nemohu za to, že to
p. kol. Vičánek popírá. Celé
to rušení škol a předpoklad závazku
obcí ke zřizování pomocných
škol je tedy falešný. Takového závazku
není a proto je zde úplný zmatek a zpráva
kulturního výboru je v naprostém rozporu
se zákonem, který právo rušení
zemskou školní radou §em 15 přímo
vylučuje.
Dámy a pánové! Už v kulturním
výboru p. vládní zástupce a znovu
p. kol. Vičánek v průvodní
zprávě odkazovali k zákonu z r. 1869, na
jeho § 72, z něhož prý jsme převzali
onu nešťastnou klausuli §u 18.
I když se domnívám, že v Československu
je velmi problematické přejímati při
tvoření nových zákonů nemožná
ustanovení starého rakouského zákona,
chci říci, že to není ani pravda, že
jsme přejali staré rakouské ustanovení.
§ 72 rakouského zákona z r. 1869 měl
totiž docela jiný smysl i docela jiný základ,
než je ustanovení odst. 3 §u 18.
Ukázal jsem, že pomocné školy jsou až
na výjimku 2. odstavce §u 18 dobrovolné a že
se zde nejedná o žádný závazek,
o jakém mluví zákon z r. 1869 a který
by tedy zemská školní rada mohla odpouštěti,
jako tomu bylo ve starém rakouském zákoně.
Proto bylo užito té šroubované, ale přece
pořád nezašroubované a naivní
stylisace, že se odpouští něco, co žádným
závazkem fakticky není. Lituji školského
znalce, který zákon vytvořil, a jsem přesvědčen,
že ten vynikající odborník byl k takové
stylisaci politickými zásahy přinucen. §
18 - prý obdobně jako § 72 z r. 1869 - umožňuje
zemské školní radě, aby povolovala v
obcích, kde soukromá škola úplně
vyhovuje potřebě výchovy a vzdělání
všech dětí - tak je to v naší osnově
- dětí, povinných choditi do školy pomocné
za známých podmínek, nezřizovat veřejnou
školu pomocnou. Podtrhuji tu důrazně to znění,
jež praví: "potřebě výchovy
a vzdělání všech dětí".
O tomto ustanovení zákona praví se ve zprávě
kulturního výboru, že existence soukromé
školy pomocné může býti důvodem
zproštění vydržovatelů školy
od povinnosti zříditi veřejnou školu
pomocnou ve smyslu §u 12, odst. 2 této osnovy, ale
že vydržovatelé nemají na toto zproštění
nároku právního. Jejich žádosti
tedy vyhověno býti nemusí. O to však
nikdo nevede spor, musí či nemusí-li býti
obec zproštěna. Předmětem pečlivých
úvah však je to, může-li obec býti
zproštěna předpokládané povinnosti.
Jsou-li však v školní obci podmínky pro
uložení povinnosti zříditi pomocnou
školu, potom je otázka, lze-li v demokratickém
státě zásadně trpět, aby povinnost
veřejným zájmem uloženou přebíral
na sebe někdo jiný, činitel soukromý,
aby výsostné právo i výsostnou povinnost
státu, který jest si jich vědom, či
alespoň má si býti vědom, přejímal
činitel soukromý.
Jest z toho patrno, že při tvoření tohoto
návrhu zákona nerozhodoval zájem veřejný,
nýbrž zájem zcela jiný, zájem
koaliční. Je pak otázka, kryjí-li
se zájmy koalice se zájmem a posláním
státu úplně. Bylo řečeno zástupcem
vlády v kulturním výboru, že jsme přejali
ustanovení §u 72 zákona rakouského z
r. 1869. Prosím, promysleme, jaký měl rakouský
zákon smysl. Druhý odstavec tohoto § 72 pravil
o soukromých školách doslovně: "Učiní-li
se ústavem takovým dosti potřebě škol
v obci některé, může býti zproštěna
závazku zříditi novou školu".
Proti §u 18 zákona, o němž jednáme,
a který, jak jsem zdůraznil, praví: "potřebě
výchovy a vzdělání všech dětí"
mluví rakouský zákon "o potřebě
škol". My o vzdělání a výchově
dětí, rakouský zákon o potřebě
škol. To je, dámy a pánové, rozdíl
zásadní. Rakouský zákon má
tu zřejmě na mysli případy, kdy soukromou
školu navštěvuje dobrovolně a z vlastní
vůle počet dětí, které z určitého
důvodu nenavštěvují povinnou školu
veřejnou, buď pro její vzdálenost nebo
pro cizí vyučovací řeč, a to
zvláště - či snad ještě
z jiných příčin. Správným
předpokladem tohoto opatření §u 72 rak.
zákona byla dobrovolnost návštěvy soukromé
školy, již rodiče museli prokazovati okresnímu
školnímu úřadu na důkaz, že
vyhověli povinnosti návštěvy školy
veřejné, jejich dětem také dostupné.
Naproti tomu osnova v §u 18, odst. 3 nepředpokládá,
že rodiče sami se rozhodnou pro návštěvu
školy soukromé, ba jejich žádosti o to,
aby se škola veřejná nezřizovala anebo
alespoň prohlášení, že budou děti
do soukromé školy posílati, vůbec třeba
není. Stačí žádost školní
obce, aby nemusila zříditi školu, ke které
podle §u 6 vůbec povinna není. A vše bude
zařízeno. Rodičům bude pak nařizováno
a oni budou musiti rozkazu poslechnouti, aby své děti
do soukromých škol pomocných posílali.
Rakouský zákon žádal "dostičinění
potřebě škol v obci", osnova žádá,
aby "soukromá škola vyhovovala potřebě
výchovy a vzdělání dětí".
Kdežto pak pojem "potřeby školy" je
v rakouském zákoně přesně stanoven,
a to počtem dětí určitého jazyka,
vzdáleností do školy dosavadní a jinými
okolnostmi, prostě ten pojem docházky a potřeby
školy je tam přesně stanoven - pojem "potřeby
výchovy a vzdělání" v tomto návrhu
zákona na školy pomocné definován zase
není.
Vážení pánové a dámy!
Já přiznávám, že tato materie
je velmi složitá a nikterak nezapírám,
že mně to dalo velmi mnoho práce, abych do
smyslu osnovy tohoto zákona vnikl. Já tu celou věc
předvádím před plenum posl. sněmovny
z toho důvodu, že bych chtěl vyvolati pozornost
mužů práva, aby se zabývali touto stylisací
zákona a aby oni rozhodli, zda já či vládní
koalice, která návrh zákona předkládá,
má pravdu. Zdali je možno, aby v tomto státě
byly předkládány zákony nelogické,
zákony protismyslné, zákony formálně
naprosto nemožné. Zda je možno, aby v tomto státě
byly děti donucovány trestem a žalářem
k návštěvě soukromých škol.
Dospívám k závěru svých slov.
Zákon o školách pomocných podle svého
rozvržení, podle svých hlav a jejich smyslu,
podle svých jednotlivých paragrafů ustanovuje
pod trestem pokuty či žaláře docházku
dětí do soukromých škol. Je to neuvěřitelno,
ale je to tak. Myslím, že i se stanoviska ústavního
je návrh tohoto zákona proti duchu ústavy.
Musela se sehráti hotová fraška ve stylisaci
zákona, aby tato nesporná stránka osnovy
byla ozřejměna anebo lépe řečeno,
aby byla zastřena ministerstvem školství. Lituji,
že je to už za p. ministra Štefánka,
u něhož pozoruji upřímnou vůli
a snahu o to, aby na stoly poslanecké sněmovny dostaly
se předlohy, které by ve smyslu potřeb národního
školství konečně již uvedly řadu
osnov a zákonů, které by těmto potřebám
vyhovovaly. Lituji, že ministerstvo školství
musilo obětovati raději svou vážnost,
nežli aby buď statečně přiznalo
záludné okolnosti skryté v návrhu
tohoto zákona, nebo aby jej ještě statečněji
nepřipustilo. Je to takřka prvý školský
zákon občanské koalice a já jsem přesvědčen,
že právě pro tuto právní stránku
je to zákon velice příznačný
a v celku nešťastný. Přináší,
pravda, právní základ k pomocnému
školství. Přiznávám a tvrdím,
že naše pomocné školství nanejvýše
potřebuje právní základny, na niž
by bylo postaveno. Ale vedle této vážné
potřeby, která volá po uzákonění
podané osnovy, jsou tu ještě vážnější
námitky a překážky. Návrh zákona
prolomil zásadu obsazování míst učitelských,
porušil článek IV, nejdražší
zákon učitelský. A prolamuje, a to je snad
ještě horší, úžasnou stylisací
výsostnou povinnost státu, právo otce a matky
na vzdělání dítěte ve státní
škole. Nemáme odvahy nésti za tento zákon
ani před otci a matkami, ani před širokou veřejností
jakoukoli odpovědnost. Veřejnost posoudí
a odsoudí ty, kdož ve věci tohoto zákona
nejednali dosti svědomitě. (Výborně!
Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)