Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

My jsme pochopitelně vytýkali panu ministru soc. péče, že nebylo dbáno dohody. Právě tak, jako nám nebylo dodrženo slovo, dané při jednání o novelisaci sociálního pojištění jeho vlivem, zrovna tak nebyla dodržena dohoda tentokráte. Na to nám odpověděl pan ministr, že o žádné dohodě není mu oficielně nic známo, že neví, že by se byli dohodli zaměstnavatelé, a že neví, že by se byli dohodli pojištěnci. Nevím, jaká je stranická disciplina ve straně pana ministra soc. péče; nevím, jak dalece jsou jednotliví členové této strany a zejména vyjednavači organisací této strany povinni podávati svému předsedovi zprávu. Možná, že mají všeobecné absolutorium od toho, to není vyloučeno. Ale i kdyby bylo pravda, že pp. posl. Čuřík a Petr nehlásili panu ministru soc. péče, že jednají s ostatními zájmovými organisacemi pojištěnců a že docílili s nimi dohody, byl by se o tom pan ministr velmi snadno dověděl sám ze všech novin, i ze svých, do kterých zejména pan kol. Petr několikráte psal. Pan ministr soc. péče je znám jako velmi pilný čtenář denních listů, takže je málo pravděpodobno, že by mu nebylo bývalo známo, že tato jednání byla vedena, že se jeho stoupenci tohoto jednání zúčastnili, že dali svůj podpis, své slovo na ujednání, a že jest jeho povinností, když jednání nezmařil v jeho zárodku, honorovati tento podpis.

Mám za to, že úsudek nás všech o tom, jak pan ministr jednal s daným slovem svých stoupenců, bude jednomyslný, a nevylučuji ani jeho vlastní stranu. Jsem přesvědčen, že i v jeho vlastní straně jeho vlastní stoupenci posuzují jeho jednání stejně, jako je posuzujeme my. Ovšem je to pro nás pro všechny poučení, že napříště složky křesťansko-sociální strany nejsou činiteli, se kterými lze vyjednávati, i když dají slovo a i když dají podpisy. Jsem přesvědčen, že i kdyby daly pečeť, že by byl výsledek zůstal úplně takový, jaký jsme viděli v Úředním listě.

Pan ministr soc. péče cítil však potřebu, aby odůvodnil, že se vůbec do jmenování pustil, a proto uváděl v soc. politickém výboru, že bylo třeba, poněvadž byly pronášeny oprávněné a tentokráte doznal - i neoprávněné - výtky proti nemocenským pojišťovnám, dáti nahlédnouti do hospodářství nemocenských pojišťoven i jiným vrstvám, než které dosud tam jsou zastoupeny. Poukázali jsme, že nahlíží do tohoto hospodářství dozorčí výbor pojišťovny, že nahlíží tam Ústřední soc. pojišťovna, že nahlížejí tam politické úřady, že tam nahlíží - a to velmi často - i ministerstvo soc. péče, takže není potřebí, aby tímto způsobem bylo povolováno nahlížeti do hospodářství nemocenských pojišťoven osobám, které s hospodářstvím pojišťoven a s pojišťováním vůbec nemají co dělati. Nebudu uváděti podrobně, co bude ještě podrobněji v debatě odborné uvedeno, jaké osoby, o kterých zemský úřad nebo okresní politický úřad předpokládá, že jsou stoupenci p. ministra soc. péče, byly jmenovány, aby jim bylo dáno právo nahlížeti do hospodářství nemocenských pojišťoven. Nebudu se také zabývati otázkou, jak dalece všechny činy, které za součinnosti těchto osob budou v pojišťovnách udělány, odpovídají zákonu, či nic. To bude vyřízeno na jiných místech.

Kdybychom stáli před tímto ojedinělým aktem pana ministra soc. péče, mohli bychom snad považovati za bernou minci, co řekl ve výboru, že se stalo pouhé nedopatření. Ale vidíme, že to, co pan ministr při jmenování orgánů nemocenských pojišťoven učinil, je pouze dalším logickým článkem v řetěze jeho činnosti. To jsme mohli sledovati po celou dobu, co vládl nynější koalici. Byl rovněž veden i při této příležitosti snahou, aby urážel přímo a provokativně dělnické strany (Tak jest!), je veden snahou, aby zbavil dělnictvo vlivu, který podle dosavadního stavu zákonodárství mělo. Je veden snahou, aby posílil, kde jen je to možno, i proti zákonu, vliv své vlastní strany i tam, kde je to jen zdánlivé. Je veden těmito snahami na úkor práva, na úkor spravedlnosti, na úkor zákona, na úkor klidu v republice, na úkor zájmů celého státu. A právě proto, že koalice se dává vésti stále touto jeho linií, právě proto, že koalice potvrzuje, ba pomáhá mu k tomu, aby byl udržován neklid v republice, aby jeho politická mocenská posice zůstávala upevněna, je ovšem koalice, která to vše schvaluje, odpovědna politicky a také morálně.

Velectění pánové! Pochopíte proto, že používáme každé příležitosti, abychom konstatovali, že s tímto režimem nechceme míti nic společného a že tento režim budeme potírati až do jeho blízkého konce a že nám v našich snahách a akcích dal p. ministr soc. péče zase injekci, kterou jsme možná po určité době klidu potřebovali.

Na konec bych chtěl požádati p. předsedu i slavný sněm za prominutí, že jsem při debatě o vysoké škole obchodní, (Posl. Remeš: Vždyť je to vysoká škola obchodní Šrámkova!) jejíž význam jest mi velmi jasný, byl nucen mluviti o věci, která jen nepřímo souvisí s předmětem debaty. Mám příliš vyvinutý smysl pro parlamentarismus, než aby mi to bylo lhostejno a než abych to byl dělal rád. My jsme poskytli sněmovní majoritě možnost, abychom mohli řádně podle jednacího řádu, nikoli krouceně, dostati se k této debatě, jejíž potřeba jest uznávána v celé veřejnosti, neboť, jak jsem již dovodil, nespokojenost, neklid pro tento akt pana ministra soc. péče otřásá celou republikou. Podali jsme naléhavou interpelaci a žádali jsme sněmovní většinu, aby třebas ona sama podala naléhavou interpelaci a přiznala této svojí interpelaci pilnost, aby mohla býti provedena o věci debata legální, řádná. Dále jsme ještě dali podnět k tomu, kdyby tato forma většině nebyla snad vhodná, aby pan ministr soc. péče byl pozván většinou neoficielně a aby zde učinil prohlášení o svém činu, o kterémžto prohlášení by mohla býti podle jednacího řádu provedena debata. My jsme se chtěli držeti jednacího řádu a nejsme tím vinni, že jej musíme kroutiti, abychom se k debatě dostali, když v této sněmovní majoritě není dosti pochopení pro to, že jsou věci, o kterých jest potřebí okamžitě mluviti, a že nemůžeme odkládati s debatou, která je akutní 24. a 25. dubna, na 25. květen nebo ještě na pozdější dobu. Dokud sněmovní většina si nezvykne parlamentně jednati, bude nás stále donucovati k tomu, abychom i my porušovali jednací řád, ačkoliv my právě jsme těmi, kteří chtějí parlamentarismus zastávati a hájiti. (Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Schollich.

Posl. dr Schollich (německy): Dámy a pánové! Než se budu blíže zabývati předmětem denního pořadu, jsem povinen jménem německé strany národní podati co nejostřejší ohrazení proti jmenování do správ nemocenských pojišťoven, které vláda nedávno provedla. Jako při jmenováních do zemských a okresních zastupitelstev vláda i zde nedemokraticky změnila vůli lidu, projevující se volbami, a to ve prospěch vládních stran, a hrubě pominula oprávněné nároky oposičních stran a vrstev, majících zájem na těchto ústavech, jako obchodu, živností a zvláště průmyslu. Žádáme, aby tato jmenování byla prohlášena za neplatná a aby co nejdříve byly rozepsány volby.

A nyní k předmětu samému.

Podle předloženého vládního návrhu, jenž ze zcela nezbadatelných důvodů leží nyní již skoro 3 roky nevyřízen ve sněmovním předsednictvu, ačkoliv jej v létě 1926 vydal kulturní výbor bez námitek a sporů, má býti reorganisována česká vysoká obchodní škola v Praze, zřízená zákonem ze dne 23. července 1919 a tehdy přičleněná k české technice v Praze. Nezamýšlím se nyní tím zabývati a podrobně projednávati vládní návrh, ač by bylo lze i k tomu něco říci a ač mnohé ustanovení vybízí ke kritice.

Poukazuji v této souvislosti jen na nemilou otázku titulů. § 5 ustanovuje, že absolventům vysoké obchodní školy přísluší titul "inženýra", proti čemuž se právem podávají námitky a ohrazení, poněvadž se tím ještě zvětšuje zmatek, jejž beztoho dnes již tento titul působí. Tento titul měl by přece býti vyhrazen jen jedné určité skupině, a to absolventům techniky, a jako vyznamenání býti přiznáván vynikajícím absolventům průmyslových škol na samostatném místě. Dále jest správné, že absolventi vysokých obchodních škol nemají titulu, jenž by odpovídal jejich akademickým studiím. Tomuto přání vyhovělo by se jistě nejlépe tím, kdyby tito absolventi vysokých obchodních škol po druhé státní zkoušce dostali na př. titul diplomovaného obchodníka, po absolvování dalších dvou pololetí, po docházce do rozličných semináří, po odevzdání a schválení disertace a po vykonání třetí přísné zkoušky nebo dvou rigoros dostali titul doctor commercialis, jak to jest v jiných zemích správným zvykem. Německo, Francie, Anglie, Holandsko, Belgie, Italie, Japonsko, Švýcarsko a Spojené státy severoamerické znají a udělují doktorát hospodářských věd. Vysoké obchodní škole mělo by býti tedy uděleno právo promoční, není však správné označovati tato studia titulem inženýra. Moje příslušné návrhy byly bohužel kdysi v kulturním výboru zamítnuty, to mi však nebude překážeti, abych znovu zde ve sněmovně neučinil tento pokus, při čemž doufám, že tříleté uležení od té doby snad přesvědčilo vládní strany, že moje návrhy jsou správné a rozumné. Doporučuji jim tedy, aby je přijaly.

Ostatně předmětem samým nechci se blíže zabývati, poněvadž hájím stanovisko, že zde jde o kulturní věc českého národa, do níž žádný Němec nemá práva se míchati. Neboť podle našeho mínění má každý národ přirozené právo, aby si sám a bez jakéhokoliv vlivu jiného národa řídil a upravoval své kulturní otázky a věci. Každý národ má také právo své kulturní ústavy, své školy a vychovatelny podle svých názorů spravovati, vybudovávati a zlepšovati, aby mohly plniti svůj vznešený úkol, poskytovati jeho mládeži pokud možno nejlepší tělesné a duševní vzdělání a výchovu. Toto právo na kulturní samosprávu patří k základním právům každého národa, jak jsem prohlásil již ve své první rozpočtové řeči dne 1. prosince 1920. Od té doby uplynulo ovšem mnoho let, ale mé stanovisko a stanovisko německé národní strany v této věci se nezměnilo. Žádáme i dnes co nejrozhodněji, aby se německému národu v Československé republice konečně poskytlo toto přirozené a samozřejmé právo na kulturní samosprávu. Učiníme německé vládní strany bezohledně odpovědnými před německým obyvatelstvem, nevyhoví-li se v nejkratší době tomuto oprávněnému německému požadavku, o nějž se i ony vždy zasazovaly a podle svých projevů i dnes ještě bojují.

Od října 1919 má již český státní národ pánů českou vysokou obchodní školu, kdežto usilování německého národa, aby dostal německou obchodní a hospodářskou školu, bylo dosud marné. Jen slepý český šovinismus může tak příkře nedbati naprosto oprávněného požadavku veškerého německého národa bez rozdílu stran, může býti tak hluchý k nesčetným podáním německých hospodářských sborů. Na příkaz německého parlamentního školního výboru podal jsem již v květnu 1921 poslanecké sněmovně návrh (tisk 2747) na zřízení německé státní vysoké školy obchodní a hospodářské v Ústí nad Labem jako oddělení německé vysoké školy technické v Praze a odůvodnil jsem tento návrh tím, že německé obyvatelstvo v republice svým číselným a kulturním významem má nárok na takovou vysokou školu. Německý lid daleko nad své procento účastní se hospodářského života, vývozního a dovozního obchodu tohoto státu. V území Němci osídleném jsou četná kvetoucí obchodní střediska jako Ústí nad Labem, Děčín, Podmokly, Lovosice, Litoměřice a j., jejichž jména mají evropský zvuk a význam. Z tohoto vysokého a důležitého postavení Němců v hospodářském životě tohoto státu vyplývá naléhavá nutnost, aby čekatelé na vedoucí místa hospodářského života, dorost, byli přiměřeně vzděláváni, aby tyto pomocné síly pro obchod, průmysl a dopravu byly co nejlépe vyškoleny.

K tomu patří především docházka do odborných škol, obchodních učilišť, do vysoké školy obchodní a hospodářské. Docházkou do takových škol stává se absolvent schopným přehlížeti světová hospodářská území, události na vnitřním a světovém trhu, rozuměti jim, správně je posuzovati a podle toho také správně rozhodovati. Docházka do takových škol poskytuje nutné vědomosti národohospodářské, o technice zboží a právnické, a vzdělávají se zástupci znalí jazyků, kteří obstojí v ostrém hospodářském konkurenčním boji s jinými národy. I pro konsulární službu poskytují tyto školy základ, rovněž pro činnost jednotlivých ministerstev, zvláště ministerstva obchodu a průmyslu, věcí zahraničních, pro banky, spořitelny, pojišťovnictví a celnictví a nikoliv naposled pro žurnalistiku. Tak se stávají absolventi vysokých obchodních škol hledanými spolupracovníky ve všech velkých průmyslových a obchodních podnicích, a také mimo to v rozličných státních a soukromých hospodářských podnicích. Vědecké vzdělání, jehož se zde jednotlivci dostává, činí ho schopným, jako v každé škole, k vyšším výkonům v jeho povolání. Nesmí se zapomenouti, že se zde vzdělávají učitelé ostatních obchodních škol a že to zase jest velice významné pro úroveň těchto škol. Právem říká tedy profesor Bücher:

"Nejde však o to, aby celému obchodnímu stavu bylo poskytnuto dobrodiní akademického vzdělání, nýbrž o to, aby se vedoucí vrstvě, ťelitěŤ obchodního personálu dostalo vyššího duševního vzdělání, které by jí umožnilo zastávati vedoucí místa, odpovědná místa způsobem přiměřeným požadavkům doby."

Podle toho, co jsem uvedl, jest bez dalšího srozumitelné a pochopitelné, že Němci v Československé republice nikoliv naposled z důvodů konkurenční schopnosti naléhavě potřebují vysokou obchodní školu, i že podle svého významu právě v oboru průmyslu, obchodu a dopravy mají na ni přímo právo. Dnešní stav dlužno tedy nazvati naprosto neudržitelným. Ministerským výnosem ze dne 18. prosince 1919 byla na obchodních školách zavedena fakultativní zkouška dospělosti. Od r. 1919 sta absolventů obchodních učilišť v republice vykonalo zkoušku dospělosti a tím získalo právo docházeti na vysokou obchodní školu. Nemohou však vykonávati tohoto práva, poněvadž takové školy není. Jen nepatrné části jest možno jíti do Vídně neb do Německé říše, chce-li se věnovati těmto studiím, a vůbec nelze mluviti o těžkostech, které se jí při tom dělají. Vysvědčení získaná v cizině se neuznávají, nenostrifikují, ba dokonce státním úředníkům se sráží beztoho skrovně vyměřené výchovné. A to vše přes to, že není německé vysoké obchodní školy v republice a že nelze přece nutiti naše studenty, aby docházeli do české školy.

"Spolek pro založení a vydržování německé vysoké školy obchodní a hospodářské v Československé republice" v Ústí nad Labem pracoval od převratu neúnavně, aby tyto těžkosti odstranil, dokonce již sám opatřil obsažnou odbornou knihovnu pro vysokoškolská obchodní studia, která již nyní jest k disposici, takže by bylo možno ihned tuto školu zříditi. I rozpočtové zatížení v mezích našeho miliardového státního rozpočtu jest zcela bezvýznamné a nepatrné, několik set tisíc korun by úplně stačilo. Jest tedy zapotřebí k tomu jen trochu dobré vůle vlády a ta přece nemůže v národnostně smíšené vládě, ve které sedí i dva němečtí ministři a vysokoškolští profesoři, scházeti nebo snad se nedostávati. Krásná slova ovšem dnes již nestačí. President republiky Masaryk již před lety prohlásil deputaci, která mu přednesla toto německé přání, že se chová sympaticky ke zřízení německé vysoké školy obchodní a hospodářské. Stejný projev učinil tehdejší předseda vlády Černý. Slov bylo tedy proneseno již dosti, nechť se konečně ukáží činy. Zřízení této nutné německé vysoké školy bylo by jen krůčkem na cestě k rovnoprávnosti, o níž se v posledních letech tolik a tak často mluví. Takové činy by nejlépe ukázaly, zdali to Češi míní vážně s tou rovnoprávností. Ostatně jde při tomto požadavku o právo Němců, o které naprosto nemusíme prositi a žebrati. Jde o samozřejmou povinnost vlády k německým kulturním přáním. Kdyby v této zemi při vládních rozhodnutích nerozhodoval slepý národní šovinismus, musila by vláda uznati, že zřízení této školy bylo by i výhodou pro stát, nemohla by býti lhostejná k tomu, že některá odvětví národního hospodářství, jako obchod, doprava a průmysl odumírají a chřadnou, a to jen proto, poněvadž se to týká Němců. Tím si zasypává vláda zároveň i daňové prameny a tedy i základy svého vlastního bohatství a blahobytu.

Nechci se v této souvislosti dotýkati otázky, kde má býti německá vysoká obchodní škola, poněvadž podle mého mínění to nemá účelu lámati si nad tím hlavu již nyní, dokud nemáme určitého slibu vlády, že bude zřízena. V návrhu podaném r. 1921 vyslovujeme se pro to, aby jejím sídlem bylo Ústí nad Labem a aby byla oddělením pražské německé technické vysoké školy. V odůvodnění jsme tehdy pravili:

"Doporučuje se přičlenění k německé vysoké škole technické v Praze, neboť výroba a obchod jsou v těsném vzájemném svazku. Úkolem vysoké školy technické jest poskytovati vědecké základy pro znalost a zkoumání surovin a pro jejich zpracování k hospodářskému zboží vyššího řádu; obchodní a hospodářské oddělení musí učiti, jak dlužno toto zboží účelně uváděti do obchodu zde i v cizině. Již před 70 lety měl bývalý "polytechnický institut" ve Vídni pojmouti do svého učebního plánu všechny odbory technického a obchodního studia. Spojí-li se oba studijní směry, bude to pohnutkou ke vzájemnému obohacení a k cennému rozšíření vědy technické i obchodní.

Doporučuje se, aby sídlem německé obchodní a hospodářské vysoké školy zvoleno bylo Ústí nad Labem, poněvadž toto vzrůstající střední město nejen poskytne studentům četné podněty na všeobecném osvětovém poli svou bohatou lidovou knihovnou, svým dobře řízeným divadlem a svým znamenitým městským museem, nýbrž i proto, že Ústí nad Labem jako významné město obchodní a průmyslové se svými velkými přístavy a nádražími a jako dopravní uzel má názorné pomůcky vhodné k tomu, aby se praktickým názorem doplnily a utvrdily vědomosti nabyté vyučováním.

Uznávajíce tyto skutečnosti, vyslovily se na shromáždění svolaném dne 30. července 1920 libereckou obchodní a živnostenskou komorou četné průmyslové svazy a odborová sdružení, aby se zamýšlené obchodní a hospodářské oddělení zřídilo v Ústí nad Labem. Také obchodní a živnostenské komory v Chebu a Opavě se připojily k tomuto prohlášení."

Byli jsme pro Ústí i proto, poněvadž jsme hájili stanovisko, že německé vysoké školy patří do německého jazykového území. Naše německé vysoké školství může se podle mého mínění rozvíjeti jen v úzkém a přímém styku s územím Němci osídleném. Četné duševní a hospodářské síly, které žijí v našich vysokých školách, musejí přinášeti užitek zase domovu a stýkati se s životem německého lidu. Vysoké školy nesmějí býti jen výzkumnými ústavy a nejvyššími učilišti, musí zároveň býti i střediskem a východiskem všeho usilování o duševní zúrodnění veškerého německého lidového a kulturního života, ku povznesení lidové osvěty. Aby mohla plniti tento důležitý národní úkol, musí vysoká škola a lid vzájemně na sebe působiti jak po stránce duševní, tak také národní a osvětové. Německé vysoké školy nemohou dnes dostáti těmto vznešeným úkolům uprostřed české zátopy, v nehostinné Praze, jsouce odříznuty od kypícího německého života. Proto moje strana tak jako dříve žádá, aby německé vysoké školy byly přeloženy do německého jazykového území, jak to jednomyslně žádalo dne 11. května 1919 shromáždění všech zástupců v Teplicích-Šanově. Proto žádáme, aby staré německé obchodní město Ústí nad Labem bylo sídlem německé vysoké obchodní školy. Ostatně bude věcí německých zástupců, až jednou vláda projeví svůj souhlas, aby se dohodli o všech otázkách s tím souvisejících a vyjasnili je.

Bylo by lákavé při této příležitosti přednésti i ostatní přání týkající se německých vysokých škol a naléhati, aby se zřídily scházející německé vysoké školy jako báňská vysoká škola, lesnická vysoká škola, zvěrolékařská vysoká škola, vysoká škola pro tělesná cvičení, hudební a umělecká akademie. Zříkám se toho, poněvadž se obávám, že dnes nalezneme právě tak málo sluchu jako v dřívějších letech. Tato nedoslýchavost a odpor vlády k německým kulturním požadavkům přesto, že německé strany účastní se prý moci, spíše však jen zdánlivé moci, nebude nám překážeti, abychom toho stále a stále znovu žádali a zdůrazňovali právo německého národa na svou kulturní samosprávu, až jednomyslná vůle veškerého našeho německého národa přes všechny stavy a strany zlomí český odpor a přinese nám jejich splnění a kulturní svobodu, bez které žádný národ nemůže existovati. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Macek. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Macek: Slavná sněmovno! Pan referent probral smysl zákona, o němž debatujeme, a vyložil důvody jeho tak zevrubně a přesvědčivě, že, myslím, nepotřebuji nic z jeho vývodů opravovati nebo snad posilovati. Dovolte mi proto, abych vybočil poněkud k thematu, které, myslím, v této souvislosti je radno zde probrati, to jest, abych několika slovy se dotkl postavení vysoké školy obchodní v našem veřejném životě a abych se dotkl také postavení absolventů této školy v našem veřejném mínění.

Vysoká škola obchodní připravuje své posluchače především pro svět podnikový, v druhé řadě pro veřejnou a soukromou správu. Jak pak jsou vítáni absolventi této školy ve světě podnikovém? Mnozí tak zvaní kapitáni průmyslu mají nepokrytou nedůvěru ke školnímu vzdělání a k vzdělancům, kteří prošli treningem školským. Mluvívají rádi o škole života a stavějí ji v antithesu ke škole v běžném slova smyslu. Copak je to ta "škola života?" Když se na to podíváte, zjistíte, že se tím myslí methoda nápodoby a methoda postupu zkusmo, postupu nazdařbůh. Po anglicku: "Try and err" - "zkus - buď se trefíš nebo se mineš."

Velectění, tato methoda tak zvané školy života, tato methoda, učiti se vlastními chybami nebo nahodile poznanými chybami bližního, je methoda velmi drahá. To je právě účelem školy, aby co možná snadno, zřetelně a lacino seznamovala mladou generaci s výsledky duševní práce generací minulých a aby ji seznamovala s postupem práce generací současných. Účelem školy je také inspirovati mladou generaci k tomu, aby pokračovala na těch cestách duševních výbojů, při kterých objevují se nové methody zvládání energií k prospěchu lidstva a hledají se nové způsoby organisace lidské spolupráce v životě společenském. Bohužel, nechtěný následek naší a také namnoze cizí školní výchovy je jakési vysušování energie, potlačování chuti nésti risiko v životě, odstrašování od toho, co básník nazval: Wetten und wagen, das Glück zu erjagen! Tento nechtěný následek se dostavuje v naší výchově školní vlivem přehnaného pěstování vědomostí, přecpávání intelektu a zanedbávání výchovy vůle nebo, jak se tomu říká, výchovy povahy. Tak zvaní lidé se zdravým rozumem, ať jsou to paedagogové z profese nebo lidé ze světa výdělkového, stěžují si na to, a mají pravdu, že nejde o to, pouze vychovati lidi, kteří by znali povolání, kteří by znali to, oč v povolání jde, tu techniku, ty praktiky povolání, nýbrž jde také o to, vychovati lidi, kteří by povolání milovali a kteří by je ctili. A tady jsme u velice bolavé stránky naší školské výchovy, že ona poučuje o tom, oč jde, řekněme ve strojním inženýrství, nebo v obchodě, nebo v zemědělství, ale dusí v nich schopnost milovati to které povolání a ctíti je. Ono se těžko vychovává k lásce a dosti těžko se vychovává k úctě. To musí přijíti jaksi samo sebou. Lásku vzbuzuje člověk nebo věc, která jest milována, k lásce nelze přemlouvati. Ten obchod, to podnikání, ta správa musí vésti k nadšení, k lásce, k zálibě, k napětí a musí vzbuzovati úctu. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Když se ve světě podnikovém setkáváme s takovými methodami podnikovými, jaké mají obdobu v našich metodách politických, o nichž tu mluvil můj klubovní kolega dr Winter, pak se nedivme, že lidé si tak málo váží našeho podnikání, jako si málo váží politiky. Jestliže v podnikání platí za fair napáliti, předstírati, využívati druhého, zbraňovati mu, aby si pomohl, řekněme, nákupem stejně kvalitních věcí z ciziny za menší cenu, jestliže se podnikání mění v drancování bezbranných, kteří se politickou cestou bezbrannými učiní, nedivte se, že to vše nemůže ledakdo ctíti - a o milování tohoto způsobu podnikání teprve těžko mluviti. Jestliže u nejlepších lidí t. zv. světa podnikového objevujeme nedůvěru k lidem, kteří vycházejí s přecpanými hlavami, ale s pustým srdcem a s chutí spíše bohatnouti nicneděláním, než bohatnouti a dobývati úcty velkými zásluhami o celek, zase se nedivme. - Ale kdyby to zůstalo jen na tom. Bohužel, při tom posuzování absolventů vysoké školy obchodní neváží u našich podnikatelů pouze tyto momenty. Ba troufám si říci, že právě vlivem mravních kvalit těch četných a velkých našich podnikatelů padají tyto momenty dosti málo na váhu. U nich pozorujeme ještě něco jiného: nízkou a řekl bych směšnou řevnivost lidí bez školního vzdělání a bez apretury titulů akademických vůči lidem, kteří tu apreturu mají.

Já jsem slyšel často od absolventů vysoké školy obchodní, že jim lidé s nižším nebo s nepatrným školským vzděláním říkají: Vy jste komerční inženýr a tohle neznáte? Já mám jen obecnou nebo tu a tu obchodní školu a vím to - to se rozumí, po dvacetileté anebo třicetileté praxi. Ve světě podnikovém shledáváme se s nesmyslnými názory o tom, co škola může nebo má dáti svému dorostu. U techniků nebo právníků, mediků, jsou tyto věci již dávno vyřízeny. Doktor práv, advokát, ví, že jeho koncipient, i když má vysvědčení s vyznamenáním a je doktorem práv, neumí napsati prvý den své praxe žádost za povolení exekuce. V lékařství je také známo, že když člověk přijde ověnčen vavříny z medicinské fakulty, není mu radno dáti živého člověka na léčení a u čerstvého inženýra strojního nebo stavebního také si lidé neobjednávají velké stavby nebo zařízení velkých fabrik. Zde se všude předpokládá praxe, ale u absolventů vysoké školy obchodní se toto jak se zdá neočekává, nebo se to považuje za nepotřebné. Já si troufám tvrditi, že ti absolventi vysoké školy obchodní jsou zrovna tak málo zkušení v praktickém uplatňování svých vědomostí, jako jsou prakticky málo vycvičeni absolventi právnických fakult atd. Považuji však za bláhové, učiti je nákladně a zdlouhavě na škole tomu, co v praxi se naučí za pár dnů, neboť škola, kdyby to chtěla dělati, musila by vštěpovati takové praktické vědomosti pro nejrůznější povolání. Vzpomínám si na úžas, jaký vyvolal v profesorském sboru pražské obchodní akademie požadavek jednoho velkého praktika z oboru barvířského, který vytýkal pražské obchodní akademii, vyhlášené dobré škole, že neučí své absolventy německé terminologii barvířské, a považoval to za hroznou úhonu této školy. Tedy takové nesmyslné požadavky na školu mohou dělati právě jen lidé, kteří nevědí, co škola je.

U nás bohužel ve veřejnosti se předpokládá, že každá škola, od národní až po universitu odborné v to zahrnuje - musí se organisovati tak, aby lidé, kteří ji vychodí, do smrti se nemusili na knihu podívat. Předpokládá se, že člověk, který vyjde obecnou nebo střední školu, jakživ se už nepodívá na knihu. Tento nesmyslný předpoklad vede k přecpávání našich osnov, k nabíjení lidí vědomostmi, kterých jakživi nebudou potřebovati, poněvadž půjdou na maličký úsek určité činnosti a tam se budou nejdříve učiti.

Jsou však také jiní praktikové. Mluvil jsem kdysi, když jsem byl na obchodní akademii pražské, s velkým bussinessmanem, který mi pravil: Já vám řeknu, jak vybírám dorost pro svoji továrnu z vaší obchodní akademie. Dívám se na známku z mravů a pilnosti. To je pro nás nejdůležitější. Co je v těch dalších rubrikách, tomu se u nás naučí, jestliže to neumějí. (Veselost.) Ten člověk věděl, proč to říká a nemyslel to jen tak žertem.

Kromě světa podnikového připravuje vysoká škola obchodní své absolventy také pro veřejnou správu. Několik cifer, které tu zatím mám, označují pouze skutečnost, nikoli možnosti a nikoli ideál. Shledáváme se s počtem 108 absolventů vysoké školy obchodní v revisním odboru ministerstva financí. Kdyby jich tam nepotřebovali a kdyby se tam neosvědčili, jistě by jich tam nebrali.