Zpravodaj posl. V. Beneš: Vážená
sněmovno! Vláda předložila kulturnímu
výboru posl. sněmovny návrh zákona
o reorganisaci vysoké školy obchodní v Praze
a z uložení kulturního výboru podávám
o vládním návrhu tisk 490 tuto zprávu:
Návrh zákona není bohat na paragrafy, ale
pro věcný i právní dosah svých
ustanovení bude to zákon v oboru, jehož se
týká, značného významu.
Dosah jeho je dvojí: Upravuje se jím v prvé
řadě právní vztah a základ
vysoké školy obchodní, škola se nově
organisuje a konečně, a to je stejně důležité,
dává se jí možnost svobodnějšího
vnitřního vývoje. Podotýkám
předem, že takto navrhovaná úprava nemá
vlivu na změnu dosavadních nákladů
na tuto školu. Nezatěžuje tedy státní
pokladnu novým finančním nákladem.
Naopak. Podle zákona z 23. července 1919 byla původní
vysoká škola obchodní přiorganisována
k vysokému učení technickému jako
jeho odbor a měla býti podle tohoto zákona
po 3 letech, tedy od r. 1922, od vysokého učení
technického úplně oddělena a osamostatněna.
Takové osamostatnění mělo by ve svých
důsledcích značný finanční
náklad. Ale vzhledem k tomu, že tento návrh
zákona od tendencí původního návrhu
z r. 1919 upouští a úplného vytržení
ze svazku vysokých škol technických si nežádá,
nezvyšují se významněji ani věcné,
ani osobní náklady udržovací, neboť
všechna eventuální opatření,
zvláště seřízení 4. studijního
ročníku, budou hrazena v mezích dosavadního
rozpočtu.
Pražská vysoká škola obchodní vznikla
teprve r. 1919 a je to tedy učení poměrně
mladé. Jeho vnitřní organický vývoj
není proto dokončen. To je vyjádřeno
v §u 3 návrhu zákona. Potřeba vysoké
školy obchodní byla pociťována již
dávno v předválečných dobách.
Již r. 1907 zřízeno bylo při vysoké
škole technické v Praze skromné oddělení
obchodních nauk. Spolek posluchačů věd
obchodních, kteří od r. 1907 byli v něm
organisováni, vytrvale poukazoval na nedostatky tehdejšího
obchodního studia a žádal náležitě
nadanou i organisovanou speciální vysokou školu
obchodní, pro niž vídeňské poměry
však toho času neměly již porozumění.
K nápravě došlo teprve po převratu a
revoluční Národní shromáždění
odhodlalo se tehdy k založení vysoké školy
obchodní, která r. 1919 vešla v život
jako odbor pražských technických škol.
Byly žádány tenkráte dvě vysoké
školy obchodní, ale nedostatek kvalifikovaných
učitelských sil, nedostatek budov i jiné
námitky byly příčinou, že k zřízení
vysoké školy obchodní v Olomouci dojíti
nemohlo a ani v brzku také nedojde.
15. října 1919 byly otevřeny hned dva ročníky
jako samostatný odbor při české vysoké
škole technické v Praze s tím, že od 1.
října 1922, tedy po tříletém
trvání a přípravě, bude tento
odbor změněn na samostatnou školu od vysokého
učení technického úplně oddělenou.
Ale změna nedala na sebe čekati ani tak dlouho.
Po nabytých zkušenostech ustavily se totiž roku
1920 až 1921 všecky odbory tehdejšího vysokého
učení technického jako školy samostatné,
zůstávaly však nadále ve společném
svazku. Byla to tedy jakási školská federace
samostatných školských útvarů,
které si zachovaly školskou samostatnost, autonomní
sbory učitelské, ale administrativně, tedy
z důvodů hospodářských a snad
i jiných, hlavně správních, podržely
i nadále pevné spojení. Nová organisace
se úplně osvědčila. Umožnila
tomuto federativnímu školskému útvaru
úspěšnější školské
hospodářství, které se projevilo v
lepším hospodaření finančním
i časovém vzhledem k tomu, že všechny
školy organisované ve společném svazku
měly také některé společné
zájmy, kterým společná administrativa
lépe hověla.
Proto, když podle přijatého zákona nastala
roku 1922 možnost úplného osamostatnění
a vytržení ze svazku techniky, nedošlo k němu.
Vysoká škola obchodní usilovala od té
doby, aby nová organisace vysokého učení
technického, v jehož svazku se jednotlivým
školám tak dobře dařilo, zůstala
zachována. K tomu řešení přiklonil
se i senát vysoké školy technické a
z takového společného úsilí
vzešel předložený vládní
návrh, kterým dosavadní poměr, jímž
vysoké obchodní učení zůstává
sice samostatnou školou se samostatným sborem učitelským,
ale současně setrvává ve svazku vysoké
školy technické, byl podržen.
Výhody z takového svazku jsou trvalé a cenné:
odpadne nákladná administrativa pro každou
školu zvláště, poněvadž pak
všechny školy jsou na sebe jednak společnými
učiteli, jednak pomůckami i jinými vztahy
odkázány, nastává možnost výhodné
ekonomisace časem, látkou a koncentrace školské
mezi řadou ústavů, vzájemně
na sebe do značné míry odkázaných.
Tolik zákon, pokud se týče právní
povahy tohoto svazku.
Vedle toho přináší návrh zákona
ještě možnost další reformy. Naše
vysoké školství obchodní je, jak jsem
řekl, příliš mladý útvar,
než aby mohlo konservativně lpěti na svých
nehotových ještě formách. Budou se proto
vytrvale hromaditi nové zkušenosti ze školské
prakse a také hospodářský život
státu bude se projevovati novými potřebami.
Šlo tedy vládnímu návrhu o to, aby ústavu
zajištěna byla určitá míra vývojových
možností, určitá míra vnitřní
svobody. Toho bylo dosaženo stylisací §§
2 a 3. Jimi jsou jednak využitkovány a do zákona
vtěleny zkušenosti minulých let, jednak položeny
podmínky dalšího svobodného vnitřního
vývoje.
§ 2 rozšiřuje studium ze 6 na 8 normálních
školských semestrů. Není třeba
mnohými slovy dokazovati jeho účelnost. Stačí
pročísti důvodovou zprávu vládního
návrhu zákona, aby bylo patrno, že tato změna
je naprosto nutná. Statistika tam uvedená ukazuje,
že více než 2/3 dosavadních posluchačů
vysoké školy obchodní potřebovaly na
ukončení svého studia - v té době
šestisemestrového - nejméně 7, z největší
části však 8, dokonce 11 semestrů. Je
velmi jasno, že to zavinila jedině veliká přemíra
učebné látky. Obsáhlá studijní
materie stala se závadou a překážkou
normálního studia. Dostalo se mi právě
dnes z vysoké školy obchodní nových
dat o tom, jakým způsobem projevují se nové
poměry z posledních let. Z toho je patrno, že
počet reprobovaných dosahuje 20 až 25% všech
studentů, kteří se podrobují zkouškám.
Obsáhlá studijní materie je tedy závadou
a překážkou normálního studia,
neboť není naprosto myslitelno, že by student
na naší vysoké škole obchodní byl
studentem horších kvalit rozumových, menší
píle a schopnosti nežli student na jiných školách
vysokých. Je to tedy v prvé řadě obsáhlost
látky - znovu opakuji - která nedopouští,
aby ji normální student zdolal v době 6 semestrů.
Přílišný obsah látky působí
nesnáze i v podání, ve školské
methodě, nedává studentovi dosti možnosti,
aby látku příliš spěšně
podávanou náležitě zažil.
Bylo by bývalo možné jediné řešení,
neměla-li se škola rozmnožiti o nové semestry:
redukce učebné látky. To ovšem pro vědecký
charakter školy nebylo možno. Aby tedy škola mohla
konati své poslání s tou všestranností,
jak si toho věc i doba, náš hospodářský
vývoj žádá, bylo nutno rozšířiti
studium školy na normální 4 léta. Je
to vlastně jen kus reformy školské ve smyslu
výtek, jež byly na poslední anketě školské
pronášeny z řad učitelů vysokoškolských
i jiných odborníků školských
vzhledem k našemu školství.
Ustanovení §u 2 umožňuje methodickou úpravu
učebné látky, poskytuje možnost další
vnitřní úpravy a zaručuje školský
úspěch. Stejným způsobem organisováno
je a plně se osvědčuje vysoké školství
obchodní ve všech ostatních zemích evropského
západu.
V dosavadní organisaci činily určité
potíže semináře vysoké školy
obchodní. Proto tyto semináře přesunuty
budou do třetího studijního roku a nikoliv,
jak důvodová zpráva uvádí,
do roku čtvrtého. Čtvrtý rok bude
věnován přípravě ke zkouškám
odborným. Tak získá obojí: student
dosti času k přípravě na zkoušky,
škola pak lepší příležitost
k seminárním pracím, které nebudou
tísněny nedostatkem studentova času.
Z těchže důvodů budou některé
národohospodářské partie všeobecného
rázu (z obchodního práva a techniky) přesunuty
do odborného studia druhých dvou let. Tak se i prvým
dvěma rokům uleví a nastane lepší
vyrovnání v podávané látce.
Velmi důležité a nutné pravomoci dostává
se vysoké škole obchodní §em 3. Tento
paragraf zmocňuje ministerstvo školství a národní
osvěty, aby vedle nutných studijních řádů
stanovilo také studijní poměry vysoké
obchodní školy. To má v našich poměrech
a v počátcích obchodního vysokého
studia zvláštní význam. Až do té
doby směřovala vysoká obchodní škola
spíše k individuálním zájmům,
k zájmům velkého obchodu, bankovnictví,
pojišťovatelství a průmyslu, tedy hlavně
pro soukromé podnikání. To ovšem nevyhovovalo
zcela potřebám našeho národohospodářství,
neboť veřejný státní život
žádá si také odborně připravených
pracovníků pro veřejno-hospodářskou
činnost. Je to v prvé řadě národohospodářská
žurnalistika a její nutná úroveň,
jsou to otázky vědecké reklamy, je to vytrvale
mohutnící hnutí odborové a družstevní,
jsou to veřejné podniky státní i komunální,
jako nemocnice, tabáková režie, elektrické
dráhy a také instituce sociálně-pojišťovací,
kde je třeba vždy vědečtější
organisace a důkladné kontroly. Jsou také
různé syndikáty, které volají
po vědecky připraveném dorostu úřednickém,
tedy zájmy mohutných hospodářských
kolektivů vyžadují si stále nového,
lepšího a vědeckého organisování.
A neposlední, po čem volá náš
státní život, je vědecká kontrola
soukromého i veřejného hospodaření
ve státě, který musí úspěšně
konkurovati s cizinou. V těchto otázkách
je nutno mnoho doháněti a hlavní závadou
je nedostatek vědeckého statistického podkladu,
na kterém by kontrola národního hospodářství
mohla býti bezpečně a tedy vědecky
vykonána. Stěžovali si právě
profesoři vysokého obchodního školství,
že není ani dosti porozumění pro tyto
funkce spořádaného národního
hospodářství právě tam, kde
by mohlo býti očekáváno. Proto se
často stává, že i naše zákonodárství
trpí z toho vzešlým nedostatkem pochopení
a ochoty některých zájmových organisací
a místo aby stavělo na znalosti tak zv. velkých
čísel, vědeckými metodami opatřovaných,
staví na generalisacích z jednotlivých jevů
hospodářského života, tedy nikoli vědecky
a také ne dosti správně.
Chci nakonec ještě říci, že není
u nás školy pro službu zahraniční
a konsulární. Je proto přirozeno, že
i tento úkol musí býti svěřen
nově reformované vysoké škole obchodní.
§ 3 návrhu zákona o reorganisaci vysokých
škol obchodních dává k tomu dosti vnitřní
svobody.
K §§ 4 a 5 nemám, co bych v podstatě dodal,
protože mluví samy za sebe jako prosté důsledky
prováděné změny. Jen jedné
věci bych se dotkl, stránky formální.
Jde o inženýrský titul, proti němuž
ozvaly se s některých stran hlasy protestu.
Nesouhlas s titulem inženýr pro tento obor podnikání
ozval se již brzy po tom, co kulturní výbor
posl. sněmovny r. 1926 přijal osnovu, kterou dnes
v plenu projednáváme. Bylo co litovati, že
tyto kruhy přišly se svým nesouhlasem opožděně.
Byla by tak bývala dána příležitost,
aby již kulturní výbor byl o věci promluvil
a otázku tohoto titulu prodiskutoval.
Ale ani takto není příčin, proč
by na zákoně mělo býti něco
měněno. Zdá se, že je to jen trochu
větší míra konservativního nazírání
na tyto otázky, která přiměla určité
kruhy k nesouhlasu.
Mají-li právě největší
a veliké podniky dvojí ředitele, ředitele
technické vedle ředitelů obchodních,
nelze říci - a prakse to všude prokazuje -
že by ředitelé obchodní byli méně
ceněni a méně významní, zvláště
u nás, kde dovedeme mnoho věcí dobře
technicky udělati, ale ne již vždycky a všude
tak dobře prodati. Je to ostatně podobně
uplatněno i v jiných oborech práce. Tak jsou
i u nás inženýři agrikulturní,
inženýři architekti a není vážného
důvodu, proč by nemohli býti inženýři
v oboru práce jiné.
Nařízením už z doby rakouské,
ze 14. března 1917, bylo dosaženo toho, že pro
vynikající práci ve svém oboru mohou
docíliti titulu inženýra absolventi průmyslových
škol, a nelze tedy nesouhlasiti s podobným postupem
na poli obchodním.
Inženýr je stavovský titul, gradus, který
se připíná k osobě právě
tak, jako akademický titul doktorský, proti tomu
ředitel vykonává funkci a jeho titul ředitelský
připíná se právě k funkci.
Oba se doplňují, tam ovšem, kde je ta funkce
vykonávána vynikajícím způsobem.
Stavěli se tedy některé zájmové
kruhy proti titulu inženýra u těchto absolventů
vysoké školy obchodní s dvěma státními
zkouškami, nutno poukázati, že je správné,
pojímati pojem inženýra liberálněji
a ne jen v rámci úzké techniky, jako se to
právě někde činí. Je pravda,
že inženýr znamená schopnost konstruktivní
ve starém smyslu. Ale doba sama dala tomuto pojmu také
novou náplň, náplň iniciativní.
Inženýr znamená také iniciativnost.
Vzpomeňme jen, jak nazval inženýr Stanislav
Špaček velmi případně nynějšího
amerického presidenta v jeho funkci zásobovatele
poválečné Evropy: "inženýr
humanity". Bylo to řečeno velmi dobře
a je v tom obsažena právě ta iniciativní
stránka, o níž se zmiňuji. Technika
neomezuje se přece jedině a výlučně
na zacházení s materií, s hmotou. Sociálně
komplikovaný a stále se ještě více
komplikující dnešní stav ukazuje stále
úsilovněji a úsilovněji, že největším
nedostatkem moderní společnosti je právě
hospodárná a účelná organisace
sociálních sil. Proto technický podnikatel,
který jinak třeba výborně konstruuje,
prospívá jen tenkráte, umí-li také
jednati s lidmi, zná-li nejen hmotu a její povahu,
nýbrž ovládá-li též všechny
hospodářské činitele a spolučinitele
práce, zná-li vážiti motivy společenského
pohybu, umí-li konečně výrobky i prodati.
Je tedy inženýrem v širším slova
smyslu každý činitel, který na základě
vědecké průpravy dovede nově vědecky
organisovati součinnost lidských i materielních,
přírodních sil.
Považuji proto titul inženýra pro celý
široký obor, o němž mluvím, a tedy
také pro obor obchodního podnikání,
za zcela přiměřený a, pokud vím,
i ministerstvo školství po projednání
tohoto problému definitivně se rozhodlo pro návrh
v osnově zákona obsažený.
Titul doktorský získává se vedle toho
přiměřenou a obvyklou již vědeckou
kvalifikací, a nikterak ani tady v tomto technickém
oboru nekoliduje s tendencí navrhovatele zákona.
Trvám proto na znění osnovy.
Vládní návrh zákona je výsledkem
nabytých zkušeností a odpovídá
potřebám našeho národního hospodářství.
Vzešel ze spolupráce těch, kdož prakticky
řeší výchovu našeho vědecky
připravovaného dorostu, z kruhů vysokých
obchodních škol, i těch, kdož ji kontrolují.
Proto kulturní výbor navrhuje posl. sněmovně,
aby návrh zákona o reorganisaci vysoké obchodní
školy v Praze v předloženém znění
přijala. (Výborně! - Potlesk.)
Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášeni řečníci,
zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 40 minutami. (Námitky
nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci:
na straně "proti" pp. posl. Simm,
dr Schollich, Wünsch, Krebs a Mondok;
na straně "pro" pp. posl. dr Winter,
inž. Záhorský, dr Macek a Chvojka.
Dávám slovo prvnímu řečníku,
na straně "proti" p. posl. Simmovi.
Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno!
Neoponujeme obsahu vládního návrhu tisk 524
na reorganisaci vysoké školy obchodní v Praze,
o němž byla dnes zde ve sněmovně právě
podána zpráva zpravodajem panem kolegou Benešem.
Ve stejném smyslu vyjádřil jsem naše
stanovisko již při příležitosti
zasedání kulturního výboru 25. června
1926, v níž se tento návrh odborně projednával
a opakuji to dnes zde ve sněmovně: Neoponujeme vládnímu
návrhu na reorganisaci české vysoké
školy obchodní v Praze. Z tohoto důvodu nepouštím
se do probírání jeho obsahu. Spokojuji se
zjištěním, že tento obsah může
míti své technické, administrativní,
národohospodářské, pedagogické
nebo finanční odůvodnění. Avšak
dnešní projednávání zavdá
opět popud k jednomu: ke kritice rozdílu, který
jest mezi vřelou podporou českých zájmů
a podporou zájmů německých. (Souhlas
na levici.) Na tento rozdíl v podpoře zájmů
obou hlavních národů tento stát obývajících
bylo přec při různých kritikách
již tak často zde ve sněmovně poukázáno!
Nikdy se to zřetelněji neukázalo, jako když
se projednávaly školské otázky. Připomínám
dramatické jednání, u příležitosti
schvalování státních rozpočtů,
u příležitosti speciálních školských
debat, dramatická jednání, jež nacházela
své nejhlubší odůvodnění
právě v tom, že jest nesnesitelný rozdíl
v projednávání otázek jednotlivých
národů a národností. Nesmí
býti tedy divu, že při projednávání
dnešního vládního návrhu, z něhož
vidíme opět tento rozdíl vystupovati, cítíme
se opět nuceni kritisovati. Učiniti to považujeme
za svoji povinnost.
Poslanecká sněmovna tedy přijme zprávu
kulturního výboru, jak byla přednesena panem
zpravodajem. A opakuji: Nebudeme oponovati. Nemáme námitek
proti vybavení českého školství,
pokud je toho zapotřebí. Avšak právě
z tohoto důvodu máme zvláštní
sílu, abychom zdůraznili německé školské
požadavky. Pozvedáme ve stejném okamžiku,
v němž chceme v této sněmovně
dáti českému národu, co mu patří,
kategorický požadavek po rovnoprávnosti pro
nás a současně oprávněný
požadavek zřízení německé
vysoké školy obchodní zaručený
schválením zákona o zřízení
takového německého speciálně
vysokoškolského ústavu. (Posl. Krebs [německy]:
Který jest pro náš vývozní průmysl
přímo nutností!) Tak jest. Bylo by vpravdě
zbytečno, kdybychom měli odůvodňovati
potřebu takové školy pro Němce v tomto
státě. Právě podal kolega Krebs
výkřikem odůvodnění tak
jasně, jak jen možno je podati. Hospodářská
struktura našeho lidu - jsme v tomto státě
význačnějšími nositeli obchodu
a hospodářství (Souhlas na levici!) -
tato hospodářská struktura našeho lidu
ukazuje již sama, jak jest náš požadavek
oprávněný, aniž by bylo zapotřebí
na posilu k tomuto argumentu přidávati argument
jiný. Češi mají již od roku 1919
svoji vysokou školu obchodní v Praze. Němci,
význačnější nositelé obchodu
a hospodářství, nemají ještě
dodnes ústavu, v němž by doznala jejich mladá
generace, která se převážně chce
věnovati obchodu a hospodářství, účelného
vzdělání. Není možno tvrditi,
že bychom my Němci nebyli v uplynulých létech
nic nevykonali, abychom dosáhli německé vysoké
školy obchodní. Naopak, jest tu spousta práce,
vykonané všemi německými stranami, směřující
ke skutečné realisaci našeho řádného,
oprávněného požadavku. Poukazuji tímto
tvrzením jen na návrh dr Schollicha, Pittingera,
dr Feierfeila, Simma a Kostky z 10. května
1921 na vydání předlohy zákona o zřízení
státní německé vysoké školy
obchodní v Ústí n. L., jakožto odboru
německé vysoké školy technické
v Praze, podaný ve školském výboru.
Tento návrh, společný návrh všech
německých stran, ustanovuje pro tento potřebný
ústav tříleté studium; organisačně
samostatný, třebaže spojený s německou
vysokou školou technickou, měl míti za sídlo
Ústí n. L., obchodní a hospodářské
středisko, slynoucí věhlasem daleko za hranicemi
státu, jež možno přímo označiti
za ideální půdu pro takové pěstování
vědy obchodní. Měli jsme za to, že tímto
společným návrhem všech německých
stran nežádáme příliš mnoho,
zvláště když, jak jsem již zdůraznil,
měli Češi v tomto státě svoji
vysokou školu obchodní od jara 1919. Měli jsme
také za to, že nežádáme příliš
mnoho, ne více než své právo, zvláště
když si Němci samostatně provedli největší
přípravy pro zřízení německé
vysoké školy obchodní. S německé
strany bylo předem vyřízeno mnoho příprav,
čímž byla státu takřka ubrána
důležitá práce.
V době, kdy Německá říše
má pro svůj obchodně a hospodářsko
vědecky vzdělaný dorost své vysoké
školství ve svých vysokých obchodních
školách v Berlíně, Kolíně,
Düsseldorfu, Frankfurtu n. M., Lipsku, Mannheimu a Mnichově,
Francie ve svých vysokých školách obchodních
v Paříži, Havru, Lyonu, Marseilli a Nancy,
Rakousko ve své vysoké škole pro světový
obchod ve Vídni, Československá republika
svoji vysokou obchodní školu pro Čechy v Praze,
není pro nás, tři a půl milionu sudetských
Němců, snesitelné ponechávati dnešní
stav, není možno, abychom snášeli nedostatek
německé vysoké školy obchodní
v tomto státě. (Souhlas na levici. - Posl.
Geyer [německy]: Je to však také vysvědčení
chudoby pro sám stát!) To nutno zde konstatovati.
Kolega Geyer míní, že je to vysvědčením
chudoby pro sám stát. Je to nejen vysvědčením
chudoby, nýbrž nedostatek německé vysoké
školy obchodní bude pro tento stát také
hmotně nejtěžší škodou. (Různě
výkřiky na levici.) Či nevěříte,
velectění, že nemám s tímto tvrzením
pravdu? Nevěříte, že by státu
přišlo daleko více k duhu, kdyby vyhověl
požadavku po zřízení německé
vysoké školy obchodní a kdyby se německé
mladé generaci, která se chce speciálně
věnovati obchodu a hospodářství, zaručilo
vzdělání na domácím ústavě,
kdyby se této mladé německé generaci
dala příležitost, aby své síly,
přicházející přec dojista i
tomuto státu k dobru, vzdělala společně
také ve vlastním ústavu? Nesmí býti,
pánové, divu, přicházíme-li
z popudu každé školské debaty, jež
se zde v této sněmovně vede, do pochopitelného
rozčilení, neboť který zástupce
svého lidu, chystající se v nejčistším
úmyslu hájiti zájmy svého lidu, mohl
by klidně snésti, že se vleče po mnoho
let tato rozdílnost v zacházení s národnostmi
tohoto státu, rozdílnost, která se stonásobně
ilustruje při hájení zájmů
národů Československé republiky? Národ
jako německý národ v Československu,
třiapůlmilionový národ, vysoce hospodářské
struktury, jak to prokazuje již povrchní pozorování,
takový národ jest ještě stále
nucen posílati do ciziny svoji mladou generaci, jež
by se měla věnovati obchodu a hospodářství
- a o to jest přece potřebí se starati. Kolik
set německých studentů musilo studovati průběhem
doby od 1920 ve Vídni, v Lipsku nebo jinde, nemá
se zde vůbec teprve přesně statisticky zjišťovati,
ačkoliv bychom to mohli učiniti. Chci však
zde pouze jedním slovem uvésti, že nám
Němcům byla způsobena nekonečná
škoda tím, že musili jsme posílati naši
mládež do ciziny. Vždyť cizina byla inflační
cizinou pouze v prvních letech po válce. Byla to
ohromná národohospodářská ztráta,
avšak nejen pro nás, nýbrž i pro Československou
republiku. Velectění, nezůstali jsme nečinnými
v letech po 1920, abychom napravili nedostatek německé
vysoké školy obchodní v Československé
republice, naopak, sta akcí bylo vyvoláno nositeli
zájmů německého národa, aby
to bylo napraveno. Připomínám zde zvláště
práci ústeckých kruhů, které
byly a jsou zainteresovány na zřízení
německé vysoké školy obchodní,
připomínám ještě práce
všech německých stran, jež došly
vyjádření v návrhu z 10. května
1921, připomínám na zvláštní
akci německých stran o tomto návrhu po 10.
květnu 1921, připomínám spoustu intervencí
jednotlivých poslanců v této době
rokem 1920 počínajíc, interpelace, podané
německými parlamentníky, aby realisace německého
požadavku byla urychlena, všechno to připomínám,
abych ukázal na velikost hříchu z opominutí
na nás spáchaného, poněvadž až
dosud se ještě stále nedostalo zřízení
německé vysoké školy obchodní
do proudu.