Přes všechny tyto potíže a těžké
doby Společnost Národního divadla ochránila
Národní divadlo s těžkými obětmi
a odevzdala je v plném rozkvětu jeho uměleckého
poslání osvobozené vlasti. Lze tudíž
mluviti o prvních 35 letech tohoto ústavu slovy
nejuznalejšími.
Společnost Národního divadla likvidovala
r. 1920 a nový Zemský správní výbor
ujal se sám správy jako podnikatel. Byl tedy od
tohoto roku až do dnešních dnů spravován
náš slavný kulturní ústav zemským
správním výborem a od prosince m. r. novým
správním útvarem zemským, jenž
po něm nastoupil. Od r. 1920 pak ujal se bývalý
zemský správní výbor provozování
divadla také ve Stavovském divadle, jež podle
předloženého návrhu má rovněž
přejíti do správy státní.
Tím vychází se vstříc všem
odborným úvahám a dávné touze
celého československého národa. Vláda
pociťujíc morální odpovědnost
za plnění úkolů Národního
divadla po stránce ideové, umělecké
i politické, předložila osnovu zákona,
jež je právě před námi.
Všimneme-li si blíže důvodové zprávy,
vidíme, že k tomuto kroku vedly vládu nejenom
důvody umělecké, nýbrž i zřetele
administrativní.
Národní nadšení, z něhož
naše Národní divadlo vzniklo na rozdíl
od mnohých jiných divadel evropských, dalo
mu sice potřebnou sílu, značnou popularitu
a uměleckou výbojnost a dalo mu tak vše, co
činilo toto divadlo vpravdě národním,
ale, přihlédneme-li k organisaci správy tohoto
ústavu, jak jsem ji byl právě naznačil,
nedalo mu onoho klidu bezpečné organisace, jehož
je nutně třeba k budování umělecké
tradice a uměleckého zrání.
Správa střídajících se institucí,
v jejichž rukách se divadlo nacházelo od času
k času, nemohla u Národního divadla vytvořiti
trvalého ovzduší bezpečně fungujícího
orgánu. Tento stav určité nejistoty byl širokou
naší veřejností československou
pozorován a srovnáván s obnovou našeho
státního života, která přikázala
nové úkoly i našemu Národnímu
divadlu. Z toho plyne, že nynější poměr
Národního divadla k dosavadnímu svému
správci, lépe řečeno k národu,
neuspokojoval. Stav tento byl pociťován a bezděčně
uznáván všemi za provisorium.
Proto se nová definitivní úprava, která
by vnesla do uměleckého tvoření i
do hospodářské správy Národního
divadla pevnou stabilisaci, klid a možnost největšího
vypětí, cítí jako nutnost, jako základ,
na němž by stál pevně ústav tak
mimořádně celonárodního významu.
Stát přejímá tu ovšem úkol
veliké odpovědnosti. Národní divadlo
je totiž kulturním ústavem stejně rozsáhlým,
jako zároveň organismem velmi jemným. Nesnadno
bude jistě provésti jeho organisaci tak, aby byla
zajištěna harmonie mezi požadavky kulturními
a hospodářskými. Bude velmi často
potřebí s bedlivým rozhledem a s krajní
taktností rozhodovati o tom, zda má vítěziti
ohled umělecký či plná divadelní
pokladna.
Lze míti jistě za to, že o tyto věci
bude nejlépe postaráno, stane-li se stát
podle navrhovaného zákona bezprostředním
správcem a provozovatelem Národního divadla,
stát, jenž skýtá svým trváním
a svojí výsostnou mocí nejlepších
záruk pro bezpečnost a trvalý rozvoj našeho
tak drahého ústavu národního.
Nové poměry správní vyžádají
si přirozeně také nové správní
organisace a především vystřídání
dosavadních vrchních orgánů zemských
příslušným orgánem státním.
A na tomto místě chtěl bych vysloviti jeden
požadavek, aby totiž naše Národní
divadlo pod novou správou bylo vedeno zásadami skutečné
odbornosti, ať již kulturní nebo administrativně
hospodářské, a aby bylo očištěno
od různých politických vlivů, jež
byly uplatňovány v předcházejícím
období někdy na úkor velké národní
tradice tohoto ústavu.
Na konec těchto svých několika slov chci
ještě poznamenati, že nezmiňuji se o hospodářské
stránce Národního divadla, jež zajisté
spadá do referátu kol. referenta výboru rozpočtového.
Chci jenom v závěru vysloviti vroucí přání,
aby předloha navrhovaného zákona přinesla
národu, co od ní očekává, a
prosím, aby ji posl. sněmovna přijala tak,
jak byla vládou předložena a ve výboru
kulturním a rozpočtovém příslušnými
resolucemi doplněna. (Souhlas.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším zpravodajem je posl. dr Jos. Černý.
Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Jos. Černý: Slavná sněmovno! Podle projednávaného vládního návrhu přejímá stát správu a provozování Národního divadla, při čemž nese i veškeré náklady, pokud nejsou uhrazeny vlastními jeho příjmy. Otázek
majetko-právních se osnova nedotýká, poněvadž řešení jejich - které bude vzhledem k neúplnosti a neurčitosti knihovních zápisů obtížným právnickým problémem
- vyžadovalo by značného průtahu, který
by nebyl ku prospěchu divadla.
Po stránce finanční jest Národní
divadlo podnikem pasivním, a to poslední léta
okrouhle obnosem 10,000.000 Kč ročně. Touto
cifrou, jejíž eventuelní zvýšení
jest vzhledem ku velikému národnímu a kulturnímu
významu Národního divadla velmi pravděpodobným,
bude náš státní rozpočet do budoucna
zatížen, při čemž bude nutno, aby
bez újmy uměleckého rozmachu bylo ve všech
směrech náležitě hospodařeno.
Sestátněním bude se moci Národní
divadlo věnovati výhradně svému uměleckému
poslání a bude mu umožněno, aby definitivně
zbaveno jsouc tíživých starostí hmotných,
dosáhlo oněch vysokých met, kterých
by si bylo na první scénu národní
přáti.
Převzetím ve správu státní
bude divadlo oproštěno i od jakéhokoliv jednostranně
politického vlivu - jak zmínil se již pan kol.
referent výboru rozpočtového - který
není ku prospěchu a který může
býti naopak jen překážkou klidného
a řádného rozvoje. Národní
česká veřejnost bez rozdílu žárlivě
střeží repertoir Národního divadla
a bude zejména v budoucnosti žádati, by toto
sloužíc svým opravdovým uměním
celému národu, zůstalo ušetřeno
všednosti politických bojů a otřesů.
Veškerému protekcionářství -
které znamená počátek úpadku
- musí býti v zájmu divadla vždy učiněna
bezpodmínečně přítrž.
Pevné a neodvislé ruce státní správy
prodchnuté duchem opravdové demokracie a vedené
snahami výhradně uměleckými podaří
se nalézti onu správnou cestu, kterou bude Národnímu
divadlu kráčeti, by jeho budoucí význam
- jakožto divadla státního - odpovídal
velikým tradicím národním, jakož
i jeho zvýšenému poslání kulturnímu.
Uměleckým silám, jakož i veškerému
zaměstnanectvu, které vstupuje oproti státu
v poměr, kterýž doposud zaujímalo oproti
zemskému výboru, musí sestátněné
divadlo poskytnouti bezpečný existenční
základ a bude je honorovati tak, aby do budoucna zabráněno
bylo smutnému zjevu, totiž útěku nejlepších
našich divadelních sil do ciziny.
Pensijní fond Národního divadla musí
býti podle potřeby náležitě doplněn,
aby umělci, kteří na podiu Národního
divadla, ve službě svému národu sestárli,
neživořili, naopak aby o jejich stáří
bylo náležitě postaráno.
Tím přejímá stát i řešení
důležitého a velkého problému
sociálního jenž dotýče se více
než 800 osob, které dnes ve službách Národního
divadla stojí, nehledě k velké řadě
pensistů, vdov a sirotků.
Historie Národního divadla, jeho přímo
legendární vznik a spontánní nadšení
celého národa, jest zjevem, který jest jen
těžko dnešním generacím pochopiti.
Vše co bylo krásné v charakteru národa,
bylo dáno do služeb veliké myšlenky, svaté
celému národu.
Vůle žít, vůle procitnouti z národní
agonie posvěcuje sílu tehdejšího vlasteneckého
hnutí našeho národa a dokazuje opravdové
divy.
Národ v kritické chvíli poznává,
že prvním příkazem jeho jest, žíti
životem kulturním, nemá-li - jako národ
malý a potlačovaný v budoucnu úplně
vyhynouti. Dochází ku přesvědčení,
že kultura jest nejpevnější zárukou
jeho bytí a že národ kulturní - třeba
slabý - nemůže býti ani národnostně
ani politicky vyhlazen.
Veliká doba let padesátých minulého
století nenašla národ náš malým
a nalezla i svoje veliké muže, kteří
dovedli osvobozenecké myšlenky úspěšně
realisovati.
Rokem 1868, kdy položen základní kámen
ke stavbě Národního divadla, vybavuje se
nám jeden z největších a nejslavnějších
úseků naší národní historie.
Založením Národního divadla skončeno
jest naše duchovní osvobození a definitivně
rozhodnut staletý vyhlazovací boj o naše národní
bytí.
V co nikdo neodvažoval se doufati a v co nevěřili
ani první buditelé našeho národa, stává
se skutkem. Národ velké a slavné historie
s tisíciletou svojí státní tradicí,
krutou sudbou osudu však národně i politicky
potlačený, se probouzí a silou nezdolné
vůle k národnímu životu uvádí
v úžas celý kulturní svět. Řeč
česká, doposud jen řeč nesvobodného
lidu selského a hrstky vlasteneckých nadšenců
v poněmčených městech, oživla.
Dr Karel Sladkovský ve slavnostní řeči
při položení základního kamene
k Národnímu divadlu pravil: "Divadlo bylo
v dobách hluboké naší poroby prvním
ústavem, v němž s láskou byl pěstován
český jazyk, bylo první tribunou, s které
se počal jazyk náš znovu dojemně a působivě
ozývati českému lidu. Divadlo bylo posledním
strážcem naší národnosti a první
silou probouzejícího a po staleté porobě
se zotavujícího českého národa.
Národní divadlo stalo se pro celý národ
jak v historických zemích tak i za hranicemi představou
všeho nejdražšího a nejkrásnějšího,
stalo se symbolem všech nejsmělejších
a nejsvatějších tužeb národních
a politických."
Dr Fr. Lad. Rieger promluvil o slavnostech Národního
divadla velikou historickou řeč, v níž
již tehdy věštecky pojal do rámce příštího
našeho státu i bratry Slováky, tehdy těžce
ujařmené pod maďarskou krutovládou.
Pravil: "Koruna česká jest nám symbolem
našich práv národních v Čechách
i na Moravě. Pod ní sdružen jest stejnorodý
kmen Čechů a Moravanů; stejný s námi
kmen slovenský je sice mimo hranice koruny té, ale
cíl, jenž nás se slovenskými bratry
spojuje, je týž, jenž nás spojuje s bratry
moravskými."
Vedle Riegra a ostatních našich národních
velikánů současné doby byl to zejména
"otec národa" František Palacký,
slavné paměti, který jako prvý předseda
spolku pro zřízení Národního
divadla, svojí osobou a svým významem posvětil
historicky slavné a pro nás věkopamátné
heslo "Národ Sobě", které rychlostí
blesku rozneslo se po všech českých vlastech
a dovedlo nadchnouti celý český národ
k činům významu opravdu historického.
František Palacký učinil také první
poklep na základní kámen N. divadla, přivezený
z částí z Řípu, Žižkova,
Blaníka, Trocnova, Radhoště a z jiných
ještě památných míst se slovy:
"Ve jménu národa v Čechách a
na Moravě jednotného požehnej Pán Bůh
dílu svatyně této, ve které národu
českému zjevovati a před oči stavěti
se má všeliká pravda a krása."
První divadelní hrou, která na Národním
divadle byla sehrána, bylo nesmrtelné dílo
osobně přítomného našeho genia
Bedřicha Smetany "Libuše", jejíž
slavné a kouzelné fanfáry fascinovaly celý
národ ve všech jeho složkách doma i za
hranicemi.
Národní divadlo stalo se pak během pozdějších
desetiletí hodným veliké a slavné
svojí historie a plnilo svoje vznešené poslání
způsobem nejkrásnějším. "Národ
Sobě" v letech 1868 Národní divadlo
založil a posvětil, dnes pak splňuje opět
"Národ Sobě" veliký dějinný
příkaz a v samostatné vlasti Národní
divadlo postátňuje.
Veliká tradice, jakou nemá divadlo pro žádný kulturní národ světa, jest pro naše
Národní.shromáždění příkazem
a povinností, by toto divadlo bylo učiněno
podnikem státním a pro všecky doby příští
nadáno všemi prostředky, které by slavný
jeho rozvoj přivedly k největšímu kulturnímu
významu.
K účelu tomu nemůže býti proto
se strany státu žádná oběť
dosti velikou, při čemž bude ovšem nutno,
aby Národní divadlo šlo vpřed k vyšším
cílům, aby nadále přestalo býti
divadlem provinciálním a aby opravdu uměleckou
volbou repertoiru, jakož i prvotřídní
kvalitou přijímaných sil řadilo se
důstojně po bok velikým zahraničním
scénám pověsti světové.
Jménem výboru rozpočtového dovoluji
si navrhovati slavné poslanecké sněmovně,
aby vládní předloha byla přijata bez
jakýchkoliv změn. (Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci,
zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 30 minutami. (Námitky
nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci
vesměs "pro" pp. posl. Pik, Sivák,
Langr a Jaša.
Dávám slovo prvnímu řečníku,
p. posl. Pikovi.
Posl. Pik: Slavná sněmovno! Klub poslanců
čsl. strany soc. demokratické akceptuje předlohu
o zestátnění provozu a správy Národního
divadla v Praze, neboť odpovídá jeho stanovisku,
aby tak významný umělecký podnik byl
vzat pod péči státu pro svůj celonárodní
a všekulturní ráz. Nechceme však v tomto
postátňovacím aktu viděti pouze mechanický
převod a řešení materielní stránky
našeho celonárodního stánku umění
dramatického a hudebního. Zdůrazňujeme
proto, aby za nové správy respektována byla
stránka umělecká repertoirní a výchovná,
jak to má býti prvním a hlavním úkolem
našeho representačního divadla hlavního
a sídelního města. Postátněním
Národního divadla nesmí trpěti umělecký
zájem byrokratickými opatřeními a
uměleckému napětí nesmí státi
v cestě zbytečný formalism, který
by potlačoval uměleckou iniciativu, jež se
nedá vázati byrokratickými šablonami
a která krom pružnosti správy jest jednou z
hlavních podmínek uměleckého rozvoje
a úspěchu. Úkolem nové správy
zestátněného divadla musí býti,
aby při organisaci její byl respektován orgán
mimobyrokratický, který by byl směrodatný
při sestavování repertoiru a spoluodpovědný
za uměleckou stránku divadelního provozu.
Podepření Národního divadla po stránce
materielní nemělo by žádného
účinku a významu, kdyby souběžně
s finančním zabezpečením jeho nebylo
dbáno vyšších zájmů uměleckých,
které musí státi na prvém místě
jeho provozu. Finanční zabezpečení
Národního divadla má býti podle našeho
soudu základnou k tomu, aby ono ve všech svých
tělesech i repertoiru bylo postaveno na nejvyšší
úroveň, aby se stalo opravdovou representací
našeho nejlepšího dramatického, hudebního
a zpěvního umění a bylo zřídlem
toho nejkrásnějšího, čím
oplývá tvorba dramatická i skladatelská.
Musíme také žádati, aby Národní
divadlo nebylo přístupno pouze vrstvám zámožným
a aby tudíž cenově a dobře voleným
repertoirem bylo otevřeno i vrstvám ostatním,
neboť divadlo krom svého účelu eminentně
uměleckého musí sledovati účel
popularisace umění v lidu a výchovy jeho
pro vyšší umělecké snahy životní.
Poznamenáváme, že za intendance soc. demokratických
referentů bývalého zemského výboru
bylo Národní divadlo na vysoké úrovni
umělecké a repertoirní a že za té
doby bylo vykonáno mnoho dobrého i ve věci
popularisace umění. Přejeme si, aby budoucnost
Národního divadla byla přiměřená
k velikému uměleckému poslání,
jaké divadlo zbudované národem a pro národ
má míti v oblasti našeho kulturního
života.
Musím však také zdůrazniti, aby nebylo
zapomínáno sociálních zájmů
výkonných umělců, členů
všech těles uměleckých a také
ostatního personálu divadelního. V postátnění
Národního divadla chceme viděti také
akt sociálního smyslu a porozumění
pro existenční potřeby těch, kteří
mají sloužiti provozu našeho největšího
a nejvýznamnějšího stánku kulturního.
V personálních otázkách výkonných
umělců buď také zavedena spravedlnost
co do využití uměleckého jejich fondu
i co do uplatnění těch, kteří
někdy při dobré kvalitě umělecké
se nerozvinou a neuplatní, když na ně nezasvitne
slunko přízně rozhodujících
orgánů artistické správy.
Žádáme také, aby v nejbližší
době byla řešena otázka stavby nové
budovy pro operu Národního divadla, ježto dosavadní
stav je nesnesitelný pro operu i činohru. Pražská
i mimopražská veřejnost se sjednotila v to,
aby budova pro operu Národního divadla byla vystavěna
na státních pozemcích na náměstí
Republiky. Leč v poslední době se vyskytly
zprávy, že opera Národního divadla má
býti umístěna v projektované budově
na Smíchově u Kinského zahrady a že
pozemky na náměstí Republiky mají
býti zcizeny pro soukromou spekulaci. Aby se předešlo
všem nepříjemným dedukcím, žádáme,
aby věc stavby nové budovy byla zásadně
rozhodnuta, a to tak, jak to odpovídá účelnosti
a významu Národního divadla, moderním
požadavkům opery a jak je to přáním
celé naší veřejnosti.
Při řešení důležité
otázky zestátnění Národního
divadla jest nutno poukázati na těžkou finanční
krisi městských divadel v republice a žádati,
aby státní správa nejen jí věnovala
pozornost, nýbrž pomohla ji také řešiti.
I tato divadla mají veliký význam umělecký
a výchovný, neboť jsou součástí
našeho života kulturního jako nezbytná
potřeba člověka civilisovaného, toužícího
po vyšších formách života, po ukojení
svých potřeb citových a uměleckých.
Už z dějin probuzení národního
vidíme, jak divadlo v nejširších vrstvách
lidových mělo veliký význam, jak za
doby potlačovatelského režimu rakouského
sílilo a podněcovalo a jak bylo nabádavé
v ohledu národní kultury a vzdělání
lidu. Nejen rozmach na poli školském, v knihovnictví,
musejnictví, výtvarnictví a v ostatních
oborech života kulturního, nýbrž i rozvoj
našeho divadelnictví a touha lidu po čistém
umění dramatickém a hudebním jest
důkazem vysoké úrovně našeho
života kulturního.
Již na počátku minulého století
zbudovala četná města z důvodů
kulturních a representačních divadelní
budovy. Ve větších městech jsou divadla
stálá a tam hlavní starost o jejich udržování
připadá obcím, které je založily
a velikými náklady dosud udržují. V
hlavních městech tento úkol plní země,
které divadelní budovy stavěly nebo divadlo
finančně dotují, čímž
sproštěny jsou obecní správy tamější
velikých nákladů a položek rozpočtových.
V ostatních městech zůstala však udržovací
povinnost zcela na bedrech obcí, což za dnešních
poměrů znamená břemeno velice tíživé
a v poměru k divadlům zemským také
nespravedlivé. Tato města si velmi stěžují
do tohoto stavu, neboť nemohou uhraditi stále rostoucí
schodky svých divadel, která prožívají
těžkou krisi nejen hospodářskou, nýbrž
i uměleckou. Případ finančního
úpadku českého divadla v Č. Budějovicích
jest vykřičníkem v této těžké
situaci všech našich t. zv. provinciálních
divadel městských. Písemnou anketou bylo
zjištěno, že ze 189 českých a slovenských
obcí má divadelní budovy 40 měst a
divadelních sálů 37 měst. Mimo Prahu
a Brno jsou v 25 městech divadelní budovy městské,
které obce svým nákladem zřídily,
vydržují a spravují. Provoz těchto divadel
byl zadán buď divadelním sdružením
nebo soukromým divadelním podnikatelům při
závazné podpoře od obce.
Jak velikým břemenem jest při dnešních
těžkých poměrech finančních
v samosprávě divadlo pro obec, ukazují náklady,
které vydává obec plzeňská
na své městské divadlo. Za dobu od jeho založení,
t. j. od r. 1902, do r. 1918 vydala obec plzeňská
na divadlo 1,256.298 25 K. Za posledních 10 let, t. j.
od r. 1919 do r. 1929 vydala však obec plzeňská
na nákladech personálních a věcných,
na fundus a příspěvek podnikateli již
více než 14 milionů Kč. Roční
náklad plzeňské obce na divadlo činí
nyní 1,500.000 Kč. Podpora státní
proti tomu činí pouhých 80.000 Kč,
které dostává podnikatel. Uváží-li
se, že zákonem č. 77 z r. 1927 byly obce citelně
na svých příjmech zkráceny, je pochopitelné,
že všechna města, udržující
svá divadla, trpce si do tohoto stavu stěžují
a také oprávněně tvrdí, že
finanční a hospodářská krise
má vliv také na uměleckou, ideovou a mravní
situaci našeho divadelnictví vůbec.
Je pravda, že poválečná doba působila
velmi zhoubně i na vkus obecenstva v ohledu divadelním.
Je to zjev všeobecný u nás i v cizině.
Soukromí podnikatelé přizpůsobují
se úpadkové době, neohlížejíce
se na mravní a umělecké poslání
divadla. Kasovní důvody potlačují
principy a krise finanční zatlačuje divadla
na úroveň nejnižší. Hledají
a protlačují se divadelní šlágry,
tvoří se nové druhy divadelních her
převážně s motivy erotickými,
kabaretními a dobrodružnými na úkor
umělecké a mravní tradice a výchovné
stránky divadla, jakou mělo divadelnictví
v době svého nejlepšího rozkvětu
a významu. Divadla veřejných svazků
nemohou míti při provozu na mysli výlučně
výdělečnou stránku. Jejich působení
musí se říditi ohledy na veřejné
zájmy a vyšší poslání umění
dramatického, takže při zápasu s úpadkem
v divadelnictví končí provoz těchto
divadel schodky. Poněvadž divadla, která jsou
spravována veřejnými korporacemi, nemohou
soutěžiti s podniky výdělečnými
a nemohou své repertoiry přizpůsobovati pokleslému
vkusu, budou jistě dlouho pasivní.
Zdražení provozu našich divadel znemožňuje
též popularisaci dramatického umění
v nejširších vrstvách lidových.
Ceny míst v našich divadlech jsou nedostupné
nejhůře placeným vrstvám dělnictva,
gážistům a živnostníkům.
Ty bývaly kádrem našich divadel na místech
levných, které dnes cenově jsou na výši
míst dříve nejdražších.
Jest opravdu svátkem pro nemajetné, když jednou
nebo dvakrát do roka mohou jíti do divadla. Divadlo
je však odcizováno svému úkolu výchovnému
v nejširších vrstvách obyvatelských
a jen některá města s risikem další
finanční podpory umožňují pořádání
lidových představení za nižších
cen, čímž však není kryta úplná
potřeba těch, pro něž dramatické
umění mělo by býti trvalou náhradou
za úpadkové produkce různých poválečných
podniků zábavných a lidu spíše
škodlivých. Snížení cen v divadlech
jest tudíž potřebou našeho kulturního
a mravního života a může ho býti
dosaženo za podpory veřejnosti i státu. Provoz
plzeňského divadla vedle výše vzpomenuté
podpory končí ročním schodkem 300.000
Kč, takže je vyloučeno, aby ceny míst
za tohoto stavu mohly býti redukovány.
Zdražení provozu našich divadel a jejich notorická
krise finanční doléhá také
těžce na existenční poměry výkonných
umělců a divadelního personálu vůbec.
Úpadek divadla má v zápětí
otřesení existencí velikého počtu
umělců a divadelního personálu. Případ
českobudějovický jest toho odstrašujícím
příkladem. Leč běží také
o to, aby umělec i divadelní zřízenec
byl za svůj výkon a za svoji práci dobře
zaplacen. Osud sestárlých umělců,
jichž umělecký fond byl vyčerpán,
jest velmi smutný a nezasloužený. Také
poměry členů divadelních orchestrů,
sborů pěveckých a baletních a všeho
ostatního personálu jsou za dnešních
desolátních poměrů divadelních
velmi neutěšené a postavení jejich nejisté.
Souvisí to s krisí našeho divadelnictví
vůbec, jež v tomto směru stává
se i existenční a sociální krisí
tisíců zaměstnanců divadelních.
Divadla pro svůj význam kulturní a výchovný
musejí býti zachována a zabezpečena.
Po stránce umělecké mohou divadlo povznésti
autoři, režiséři, výkonní
umělci a všichni, na nichž dobrý provoz
divadla závisí. Není pochybnosti, že
extrémní zjevy z divadelnictví vymizejí
a že divadlo půjde cestami svého hlavního
účelu, že bude zřídlem dobrého
umění, výchovy lidu a školou života.
Než budou městská divadla vyproštěna
z dnešní finanční krise, bude potřebí
pomoci jim podporou svazků širších a státu.
Divadlo jest institucí kulturní, která slouží
širší veřejnosti a nikoliv pouze místnímu
obyvatelstvu města, které divadlo postavilo a svými
náklady udržuje. Zákony protisamosprávnými
byla nejvíce poškozena velká města a
z nich trpí nejvíce ta, která kromě
jiných úkolů a povinností musejí
ještě svým nákladem udržovati divadlo.
Lituji velice, že ministerstvo školství a nár.
osvěty nevyhovělo žádosti postižených
měst za poskytnutí mimořádné
podpory na úhradu divadelních schodků a že
rozpočtová položka na podporu divadel jsoucích
v krisi pro r. 1929 nebyla přiměřeně
zvýšena. Je to svědectvím malého
pochopení pro tak důležitý obor naší
národní kultury a svědectvím netečnosti
k velkým městům, která loni a letos
těžce byla postižena zákonem č.
77 z r. 1927, aniž se jim dostalo aspoň částečné
náhrady zvýšenými subvencemi divadelními.
Prokazují-li dnes samy koaliční strany, že
zákon o finančním hospodářství
územních svazků samosprávných
přinesl milionové dary kapitalistickým podnikům,
stačí k tomu jen dodati, že se tak stalo nejen
na úkor rozvoje měst, dobročinné,
sociální a školské péče,
nýbrž i na úkor našeho divadelnictví,
které ochuzenými obcemi nemůže býti
dostatečně dotováno.
Stejně tak vzata byla obcím možnost, podporovati
účinně divadla ochotnická na venkově,
kde není stálých divadel, anebo jsou příliš
komunikačně vzdálena. Tato ochotnická
divadla byla aspoň z části samosprávnými
svazky podporována, což za dnešního stavu
finančního jest znemožněno. Všechny
položky na podporu ochotnických divadel samosprávnými
svazky byly podle zákona č. 77 vyrovnávacími
fondy z rozpočtů samosprávných vyškrtnuty.
Tuto újmu nenahrazuje stát svojí podporou
přes to, že ochotnická divadla, která
na venkově nahrazují nedostatek divadel veřejných,
jsou propagační průpravou a výchovou
pro naše divadla stálá a konají v lidu
důležité poslání kulturní.
Pro tento svůj význam zasluhují pozornosti
a podpory veřejné, které se mnohdy nezaslouženě
dostává účelům podřadným,
zatím co důležité složce ochotnických
divadel nedostává se téměř
ničeho. Žádáme proto s důrazem,
aby vláda věnovala větší pozornost
našemu divadelnictví na venkově, aby přispěla
k řešení krise divadel městských
a zejména aby neprodleně postarala se o novelisaci
zákona č. 77/1927, jímž i naše
divadelnictví na venkově jest ubíjeno a zneužíváno.
(Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)