Středa 20. března 1929

Přes všechny tyto potíže a těžké doby Společnost Národního divadla ochránila Národní divadlo s těžkými obětmi a odevzdala je v plném rozkvětu jeho uměleckého poslání osvobozené vlasti. Lze tudíž mluviti o prvních 35 letech tohoto ústavu slovy nejuznalejšími.

Společnost Národního divadla likvidovala r. 1920 a nový Zemský správní výbor ujal se sám správy jako podnikatel. Byl tedy od tohoto roku až do dnešních dnů spravován náš slavný kulturní ústav zemským správním výborem a od prosince m. r. novým správním útvarem zemským, jenž po něm nastoupil. Od r. 1920 pak ujal se bývalý zemský správní výbor provozování divadla také ve Stavovském divadle, jež podle předloženého návrhu má rovněž přejíti do správy státní.

Tím vychází se vstříc všem odborným úvahám a dávné touze celého československého národa. Vláda pociťujíc morální odpovědnost za plnění úkolů Národního divadla po stránce ideové, umělecké i politické, předložila osnovu zákona, jež je právě před námi.

Všimneme-li si blíže důvodové zprávy, vidíme, že k tomuto kroku vedly vládu nejenom důvody umělecké, nýbrž i zřetele administrativní.

Národní nadšení, z něhož naše Národní divadlo vzniklo na rozdíl od mnohých jiných divadel evropských, dalo mu sice potřebnou sílu, značnou popularitu a uměleckou výbojnost a dalo mu tak vše, co činilo toto divadlo vpravdě národním, ale, přihlédneme-li k organisaci správy tohoto ústavu, jak jsem ji byl právě naznačil, nedalo mu onoho klidu bezpečné organisace, jehož je nutně třeba k budování umělecké tradice a uměleckého zrání.

Správa střídajících se institucí, v jejichž rukách se divadlo nacházelo od času k času, nemohla u Národního divadla vytvořiti trvalého ovzduší bezpečně fungujícího orgánu. Tento stav určité nejistoty byl širokou naší veřejností československou pozorován a srovnáván s obnovou našeho státního života, která přikázala nové úkoly i našemu Národnímu divadlu. Z toho plyne, že nynější poměr Národního divadla k dosavadnímu svému správci, lépe řečeno k národu, neuspokojoval. Stav tento byl pociťován a bezděčně uznáván všemi za provisorium.

Proto se nová definitivní úprava, která by vnesla do uměleckého tvoření i do hospodářské správy Národního divadla pevnou stabilisaci, klid a možnost největšího vypětí, cítí jako nutnost, jako základ, na němž by stál pevně ústav tak mimořádně celonárodního významu.

Stát přejímá tu ovšem úkol veliké odpovědnosti. Národní divadlo je totiž kulturním ústavem stejně rozsáhlým, jako zároveň organismem velmi jemným. Nesnadno bude jistě provésti jeho organisaci tak, aby byla zajištěna harmonie mezi požadavky kulturními a hospodářskými. Bude velmi často potřebí s bedlivým rozhledem a s krajní taktností rozhodovati o tom, zda má vítěziti ohled umělecký či plná divadelní pokladna.

Lze míti jistě za to, že o tyto věci bude nejlépe postaráno, stane-li se stát podle navrhovaného zákona bezprostředním správcem a provozovatelem Národního divadla, stát, jenž skýtá svým trváním a svojí výsostnou mocí nejlepších záruk pro bezpečnost a trvalý rozvoj našeho tak drahého ústavu národního.

Nové poměry správní vyžádají si přirozeně také nové správní organisace a především vystřídání dosavadních vrchních orgánů zemských příslušným orgánem státním. A na tomto místě chtěl bych vysloviti jeden požadavek, aby totiž naše Národní divadlo pod novou správou bylo vedeno zásadami skutečné odbornosti, ať již kulturní nebo administrativně hospodářské, a aby bylo očištěno od různých politických vlivů, jež byly uplatňovány v předcházejícím období někdy na úkor velké národní tradice tohoto ústavu.

Na konec těchto svých několika slov chci ještě poznamenati, že nezmiňuji se o hospodářské stránce Národního divadla, jež zajisté spadá do referátu kol. referenta výboru rozpočtového. Chci jenom v závěru vysloviti vroucí přání, aby předloha navrhovaného zákona přinesla národu, co od ní očekává, a prosím, aby ji posl. sněmovna přijala tak, jak byla vládou předložena a ve výboru kulturním a rozpočtovém příslušnými resolucemi doplněna. (Souhlas.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším zpravodajem je posl. dr Jos. Černý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Jos. Černý: Slavná sněmovno! Podle projednávaného vládního návrhu přejímá stát správu a provozování Národního divadla, při čemž nese i veškeré náklady, pokud nejsou uhrazeny vlastními jeho příjmy. Otázek

majetko-právních se osnova nedotýká, poněvadž řešení jejich - které bude vzhledem k neúplnosti a neurčitosti knihovních zápisů obtížným právnickým problémem

- vyžadovalo by značného průtahu, který by nebyl ku prospěchu divadla.

Po stránce finanční jest Národní divadlo podnikem pasivním, a to poslední léta okrouhle obnosem 10,000.000 Kč ročně. Touto cifrou, jejíž eventuelní zvýšení jest vzhledem ku velikému národnímu a kulturnímu významu Národního divadla velmi pravděpodobným, bude náš státní rozpočet do budoucna zatížen, při čemž bude nutno, aby bez újmy uměleckého rozmachu bylo ve všech směrech náležitě hospodařeno.

Sestátněním bude se moci Národní divadlo věnovati výhradně svému uměleckému poslání a bude mu umožněno, aby definitivně zbaveno jsouc tíživých starostí hmotných, dosáhlo oněch vysokých met, kterých by si bylo na první scénu národní přáti.

Převzetím ve správu státní bude divadlo oproštěno i od jakéhokoliv jednostranně politického vlivu - jak zmínil se již pan kol. referent výboru rozpočtového - který není ku prospěchu a který může býti naopak jen překážkou klidného a řádného rozvoje. Národní česká veřejnost bez rozdílu žárlivě střeží repertoir Národního divadla a bude zejména v budoucnosti žádati, by toto sloužíc svým opravdovým uměním celému národu, zůstalo ušetřeno všednosti politických bojů a otřesů.

Veškerému protekcionářství - které znamená počátek úpadku - musí býti v zájmu divadla vždy učiněna bezpodmínečně přítrž.

Pevné a neodvislé ruce státní správy prodchnuté duchem opravdové demokracie a vedené snahami výhradně uměleckými podaří se nalézti onu správnou cestu, kterou bude Národnímu divadlu kráčeti, by jeho budoucí význam - jakožto divadla státního - odpovídal velikým tradicím národním, jakož i jeho zvýšenému poslání kulturnímu.

Uměleckým silám, jakož i veškerému zaměstnanectvu, které vstupuje oproti státu v poměr, kterýž doposud zaujímalo oproti zemskému výboru, musí sestátněné divadlo poskytnouti bezpečný existenční základ a bude je honorovati tak, aby do budoucna zabráněno bylo smutnému zjevu, totiž útěku nejlepších našich divadelních sil do ciziny.

Pensijní fond Národního divadla musí býti podle potřeby náležitě doplněn, aby umělci, kteří na podiu Národního divadla, ve službě svému národu sestárli, neživořili, naopak aby o jejich stáří bylo náležitě postaráno.

Tím přejímá stát i řešení důležitého a velkého problému sociálního jenž dotýče se více než 800 osob, které dnes ve službách Národního divadla stojí, nehledě k velké řadě pensistů, vdov a sirotků.

Historie Národního divadla, jeho přímo legendární vznik a spontánní nadšení celého národa, jest zjevem, který jest jen těžko dnešním generacím pochopiti. Vše co bylo krásné v charakteru národa, bylo dáno do služeb veliké myšlenky, svaté celému národu.

Vůle žít, vůle procitnouti z národní agonie posvěcuje sílu tehdejšího vlasteneckého hnutí našeho národa a dokazuje opravdové divy.

Národ v kritické chvíli poznává, že prvním příkazem jeho jest, žíti životem kulturním, nemá-li - jako národ malý a potlačovaný v budoucnu úplně vyhynouti. Dochází ku přesvědčení, že kultura jest nejpevnější zárukou jeho bytí a že národ kulturní - třeba slabý - nemůže býti ani národnostně ani politicky vyhlazen.

Veliká doba let padesátých minulého století nenašla národ náš malým a nalezla i svoje veliké muže, kteří dovedli osvobozenecké myšlenky úspěšně realisovati.

Rokem 1868, kdy položen základní kámen ke stavbě Národního divadla, vybavuje se nám jeden z největších a nejslavnějších úseků naší národní historie. Založením Národního divadla skončeno jest naše duchovní osvobození a definitivně rozhodnut staletý vyhlazovací boj o naše národní bytí.

V co nikdo neodvažoval se doufati a v co nevěřili ani první buditelé našeho národa, stává se skutkem. Národ velké a slavné historie s tisíciletou svojí státní tradicí, krutou sudbou osudu však národně i politicky potlačený, se probouzí a silou nezdolné vůle k národnímu životu uvádí v úžas celý kulturní svět. Řeč česká, doposud jen řeč nesvobodného lidu selského a hrstky vlasteneckých nadšenců v poněmčených městech, oživla.

Dr Karel Sladkovský ve slavnostní řeči při položení základního kamene k Národnímu divadlu pravil: "Divadlo bylo v dobách hluboké naší poroby prvním ústavem, v němž s láskou byl pěstován český jazyk, bylo první tribunou, s které se počal jazyk náš znovu dojemně a působivě ozývati českému lidu. Divadlo bylo posledním strážcem naší národnosti a první silou probouzejícího a po staleté porobě se zotavujícího českého národa.

Národní divadlo stalo se pro celý národ jak v historických zemích tak i za hranicemi představou všeho nejdražšího a nejkrásnějšího, stalo se symbolem všech nejsmělejších a nejsvatějších tužeb národních a politických."

Dr Fr. Lad. Rieger promluvil o slavnostech Národního divadla velikou historickou řeč, v níž již tehdy věštecky pojal do rámce příštího našeho státu i bratry Slováky, tehdy těžce ujařmené pod maďarskou krutovládou. Pravil: "Koruna česká jest nám symbolem našich práv národních v Čechách i na Moravě. Pod ní sdružen jest stejnorodý kmen Čechů a Moravanů; stejný s námi kmen slovenský je sice mimo hranice koruny té, ale cíl, jenž nás se slovenskými bratry spojuje, je týž, jenž nás spojuje s bratry moravskými."

Vedle Riegra a ostatních našich národních velikánů současné doby byl to zejména "otec národa" František Palacký, slavné paměti, který jako prvý předseda spolku pro zřízení Národního divadla, svojí osobou a svým významem posvětil historicky slavné a pro nás věkopamátné heslo "Národ Sobě", které rychlostí blesku rozneslo se po všech českých vlastech a dovedlo nadchnouti celý český národ k činům významu opravdu historického.

František Palacký učinil také první poklep na základní kámen N. divadla, přivezený z částí z Řípu, Žižkova, Blaníka, Trocnova, Radhoště a z jiných ještě památných míst se slovy: "Ve jménu národa v Čechách a na Moravě jednotného požehnej Pán Bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká pravda a krása."

První divadelní hrou, která na Národním divadle byla sehrána, bylo nesmrtelné dílo osobně přítomného našeho genia Bedřicha Smetany "Libuše", jejíž slavné a kouzelné fanfáry fascinovaly celý národ ve všech jeho složkách doma i za hranicemi.

Národní divadlo stalo se pak během pozdějších desetiletí hodným veliké a slavné svojí historie a plnilo svoje vznešené poslání způsobem nejkrásnějším. "Národ Sobě" v letech 1868 Národní divadlo založil a posvětil, dnes pak splňuje opět "Národ Sobě" veliký dějinný příkaz a v samostatné vlasti Národní divadlo postátňuje.

Veliká tradice, jakou nemá divadlo pro žádný kulturní národ světa, jest pro naše

Národní.shromáždění příkazem a povinností, by toto divadlo bylo učiněno podnikem státním a pro všecky doby příští nadáno všemi prostředky, které by slavný jeho rozvoj přivedly k největšímu kulturnímu významu.

K účelu tomu nemůže býti proto se strany státu žádná oběť dosti velikou, při čemž bude ovšem nutno, aby Národní divadlo šlo vpřed k vyšším cílům, aby nadále přestalo býti divadlem provinciálním a aby opravdu uměleckou volbou repertoiru, jakož i prvotřídní kvalitou přijímaných sil řadilo se důstojně po bok velikým zahraničním scénám pověsti světové.

Jménem výboru rozpočtového dovoluji si navrhovati slavné poslanecké sněmovně, aby vládní předloha byla přijata bez jakýchkoliv změn. (Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Ke slovu jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 30 minutami. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je přijata.

Ke slovu jsou přihlášeni řečníci vesměs "pro" pp. posl. Pik, Sivák, Langr a Jaša.

Dávám slovo prvnímu řečníku, p. posl. Pikovi.

Posl. Pik: Slavná sněmovno! Klub poslanců čsl. strany soc. demokratické akceptuje předlohu o zestátnění provozu a správy Národního divadla v Praze, neboť odpovídá jeho stanovisku, aby tak významný umělecký podnik byl vzat pod péči státu pro svůj celonárodní a všekulturní ráz. Nechceme však v tomto postátňovacím aktu viděti pouze mechanický převod a řešení materielní stránky našeho celonárodního stánku umění dramatického a hudebního. Zdůrazňujeme proto, aby za nové správy respektována byla stránka umělecká repertoirní a výchovná, jak to má býti prvním a hlavním úkolem našeho representačního divadla hlavního a sídelního města. Postátněním Národního divadla nesmí trpěti umělecký zájem byrokratickými opatřeními a uměleckému napětí nesmí státi v cestě zbytečný formalism, který by potlačoval uměleckou iniciativu, jež se nedá vázati byrokratickými šablonami a která krom pružnosti správy jest jednou z hlavních podmínek uměleckého rozvoje a úspěchu. Úkolem nové správy zestátněného divadla musí býti, aby při organisaci její byl respektován orgán mimobyrokratický, který by byl směrodatný při sestavování repertoiru a spoluodpovědný za uměleckou stránku divadelního provozu. Podepření Národního divadla po stránce materielní nemělo by žádného účinku a významu, kdyby souběžně s finančním zabezpečením jeho nebylo dbáno vyšších zájmů uměleckých, které musí státi na prvém místě jeho provozu. Finanční zabezpečení Národního divadla má býti podle našeho soudu základnou k tomu, aby ono ve všech svých tělesech i repertoiru bylo postaveno na nejvyšší úroveň, aby se stalo opravdovou representací našeho nejlepšího dramatického, hudebního a zpěvního umění a bylo zřídlem toho nejkrásnějšího, čím oplývá tvorba dramatická i skladatelská. Musíme také žádati, aby Národní divadlo nebylo přístupno pouze vrstvám zámožným a aby tudíž cenově a dobře voleným repertoirem bylo otevřeno i vrstvám ostatním, neboť divadlo krom svého účelu eminentně uměleckého musí sledovati účel popularisace umění v lidu a výchovy jeho pro vyšší umělecké snahy životní.

Poznamenáváme, že za intendance soc. demokratických referentů bývalého zemského výboru bylo Národní divadlo na vysoké úrovni umělecké a repertoirní a že za té doby bylo vykonáno mnoho dobrého i ve věci popularisace umění. Přejeme si, aby budoucnost Národního divadla byla přiměřená k velikému uměleckému poslání, jaké divadlo zbudované národem a pro národ má míti v oblasti našeho kulturního života.

Musím však také zdůrazniti, aby nebylo zapomínáno sociálních zájmů výkonných umělců, členů všech těles uměleckých a také ostatního personálu divadelního. V postátnění Národního divadla chceme viděti také akt sociálního smyslu a porozumění pro existenční potřeby těch, kteří mají sloužiti provozu našeho největšího a nejvýznamnějšího stánku kulturního. V personálních otázkách výkonných umělců buď také zavedena spravedlnost co do využití uměleckého jejich fondu i co do uplatnění těch, kteří někdy při dobré kvalitě umělecké se nerozvinou a neuplatní, když na ně nezasvitne slunko přízně rozhodujících orgánů artistické správy.

Žádáme také, aby v nejbližší době byla řešena otázka stavby nové budovy pro operu Národního divadla, ježto dosavadní stav je nesnesitelný pro operu i činohru. Pražská i mimopražská veřejnost se sjednotila v to, aby budova pro operu Národního divadla byla vystavěna na státních pozemcích na náměstí Republiky. Leč v poslední době se vyskytly zprávy, že opera Národního divadla má býti umístěna v projektované budově na Smíchově u Kinského zahrady a že pozemky na náměstí Republiky mají býti zcizeny pro soukromou spekulaci. Aby se předešlo všem nepříjemným dedukcím, žádáme, aby věc stavby nové budovy byla zásadně rozhodnuta, a to tak, jak to odpovídá účelnosti a významu Národního divadla, moderním požadavkům opery a jak je to přáním celé naší veřejnosti.

Při řešení důležité otázky zestátnění Národního divadla jest nutno poukázati na těžkou finanční krisi městských divadel v republice a žádati, aby státní správa nejen jí věnovala pozornost, nýbrž pomohla ji také řešiti. I tato divadla mají veliký význam umělecký a výchovný, neboť jsou součástí našeho života kulturního jako nezbytná potřeba člověka civilisovaného, toužícího po vyšších formách života, po ukojení svých potřeb citových a uměleckých. Už z dějin probuzení národního vidíme, jak divadlo v nejširších vrstvách lidových mělo veliký význam, jak za doby potlačovatelského režimu rakouského sílilo a podněcovalo a jak bylo nabádavé v ohledu národní kultury a vzdělání lidu. Nejen rozmach na poli školském, v knihovnictví, musejnictví, výtvarnictví a v ostatních oborech života kulturního, nýbrž i rozvoj našeho divadelnictví a touha lidu po čistém umění dramatickém a hudebním jest důkazem vysoké úrovně našeho života kulturního.

Již na počátku minulého století zbudovala četná města z důvodů kulturních a representačních divadelní budovy. Ve větších městech jsou divadla stálá a tam hlavní starost o jejich udržování připadá obcím, které je založily a velikými náklady dosud udržují. V hlavních městech tento úkol plní země, které divadelní budovy stavěly nebo divadlo finančně dotují, čímž sproštěny jsou obecní správy tamější velikých nákladů a položek rozpočtových. V ostatních městech zůstala však udržovací povinnost zcela na bedrech obcí, což za dnešních poměrů znamená břemeno velice tíživé a v poměru k divadlům zemským také nespravedlivé. Tato města si velmi stěžují do tohoto stavu, neboť nemohou uhraditi stále rostoucí schodky svých divadel, která prožívají těžkou krisi nejen hospodářskou, nýbrž i uměleckou. Případ finančního úpadku českého divadla v Č. Budějovicích jest vykřičníkem v této těžké situaci všech našich t. zv. provinciálních divadel městských. Písemnou anketou bylo zjištěno, že ze 189 českých a slovenských obcí má divadelní budovy 40 měst a divadelních sálů 37 měst. Mimo Prahu a Brno jsou v 25 městech divadelní budovy městské, které obce svým nákladem zřídily, vydržují a spravují. Provoz těchto divadel byl zadán buď divadelním sdružením nebo soukromým divadelním podnikatelům při závazné podpoře od obce.

Jak velikým břemenem jest při dnešních těžkých poměrech finančních v samosprávě divadlo pro obec, ukazují náklady, které vydává obec plzeňská na své městské divadlo. Za dobu od jeho založení, t. j. od r. 1902, do r. 1918 vydala obec plzeňská na divadlo 1,256.298 25 K. Za posledních 10 let, t. j. od r. 1919 do r. 1929 vydala však obec plzeňská na nákladech personálních a věcných, na fundus a příspěvek podnikateli již více než 14 milionů Kč. Roční náklad plzeňské obce na divadlo činí nyní 1,500.000 Kč. Podpora státní proti tomu činí pouhých 80.000 Kč, které dostává podnikatel. Uváží-li se, že zákonem č. 77 z r. 1927 byly obce citelně na svých příjmech zkráceny, je pochopitelné, že všechna města, udržující svá divadla, trpce si do tohoto stavu stěžují a také oprávněně tvrdí, že finanční a hospodářská krise má vliv také na uměleckou, ideovou a mravní situaci našeho divadelnictví vůbec.

Je pravda, že poválečná doba působila velmi zhoubně i na vkus obecenstva v ohledu divadelním. Je to zjev všeobecný u nás i v cizině. Soukromí podnikatelé přizpůsobují se úpadkové době, neohlížejíce se na mravní a umělecké poslání divadla. Kasovní důvody potlačují principy a krise finanční zatlačuje divadla na úroveň nejnižší. Hledají a protlačují se divadelní šlágry, tvoří se nové druhy divadelních her převážně s motivy erotickými, kabaretními a dobrodružnými na úkor umělecké a mravní tradice a výchovné stránky divadla, jakou mělo divadelnictví v době svého nejlepšího rozkvětu a významu. Divadla veřejných svazků nemohou míti při provozu na mysli výlučně výdělečnou stránku. Jejich působení musí se říditi ohledy na veřejné zájmy a vyšší poslání umění dramatického, takže při zápasu s úpadkem v divadelnictví končí provoz těchto divadel schodky. Poněvadž divadla, která jsou spravována veřejnými korporacemi, nemohou soutěžiti s podniky výdělečnými a nemohou své repertoiry přizpůsobovati pokleslému vkusu, budou jistě dlouho pasivní.

Zdražení provozu našich divadel znemožňuje též popularisaci dramatického umění v nejširších vrstvách lidových. Ceny míst v našich divadlech jsou nedostupné nejhůře placeným vrstvám dělnictva, gážistům a živnostníkům. Ty bývaly kádrem našich divadel na místech levných, které dnes cenově jsou na výši míst dříve nejdražších. Jest opravdu svátkem pro nemajetné, když jednou nebo dvakrát do roka mohou jíti do divadla. Divadlo je však odcizováno svému úkolu výchovnému v nejširších vrstvách obyvatelských a jen některá města s risikem další finanční podpory umožňují pořádání lidových představení za nižších cen, čímž však není kryta úplná potřeba těch, pro něž dramatické umění mělo by býti trvalou náhradou za úpadkové produkce různých poválečných podniků zábavných a lidu spíše škodlivých. Snížení cen v divadlech jest tudíž potřebou našeho kulturního a mravního života a může ho býti dosaženo za podpory veřejnosti i státu. Provoz plzeňského divadla vedle výše vzpomenuté podpory končí ročním schodkem 300.000 Kč, takže je vyloučeno, aby ceny míst za tohoto stavu mohly býti redukovány.

Zdražení provozu našich divadel a jejich notorická krise finanční doléhá také těžce na existenční poměry výkonných umělců a divadelního personálu vůbec. Úpadek divadla má v zápětí otřesení existencí velikého počtu umělců a divadelního personálu. Případ českobudějovický jest toho odstrašujícím příkladem. Leč běží také o to, aby umělec i divadelní zřízenec byl za svůj výkon a za svoji práci dobře zaplacen. Osud sestárlých umělců, jichž umělecký fond byl vyčerpán, jest velmi smutný a nezasloužený. Také poměry členů divadelních orchestrů, sborů pěveckých a baletních a všeho ostatního personálu jsou za dnešních desolátních poměrů divadelních velmi neutěšené a postavení jejich nejisté. Souvisí to s krisí našeho divadelnictví vůbec, jež v tomto směru stává se i existenční a sociální krisí tisíců zaměstnanců divadelních.

Divadla pro svůj význam kulturní a výchovný musejí býti zachována a zabezpečena. Po stránce umělecké mohou divadlo povznésti autoři, režiséři, výkonní umělci a všichni, na nichž dobrý provoz divadla závisí. Není pochybnosti, že extrémní zjevy z divadelnictví vymizejí a že divadlo půjde cestami svého hlavního účelu, že bude zřídlem dobrého umění, výchovy lidu a školou života. Než budou městská divadla vyproštěna z dnešní finanční krise, bude potřebí pomoci jim podporou svazků širších a státu. Divadlo jest institucí kulturní, která slouží širší veřejnosti a nikoliv pouze místnímu obyvatelstvu města, které divadlo postavilo a svými náklady udržuje. Zákony protisamosprávnými byla nejvíce poškozena velká města a z nich trpí nejvíce ta, která kromě jiných úkolů a povinností musejí ještě svým nákladem udržovati divadlo. Lituji velice, že ministerstvo školství a nár. osvěty nevyhovělo žádosti postižených měst za poskytnutí mimořádné podpory na úhradu divadelních schodků a že rozpočtová položka na podporu divadel jsoucích v krisi pro r. 1929 nebyla přiměřeně zvýšena. Je to svědectvím malého pochopení pro tak důležitý obor naší národní kultury a svědectvím netečnosti k velkým městům, která loni a letos těžce byla postižena zákonem č. 77 z r. 1927, aniž se jim dostalo aspoň částečné náhrady zvýšenými subvencemi divadelními. Prokazují-li dnes samy koaliční strany, že zákon o finančním hospodářství územních svazků samosprávných přinesl milionové dary kapitalistickým podnikům, stačí k tomu jen dodati, že se tak stalo nejen na úkor rozvoje měst, dobročinné, sociální a školské péče, nýbrž i na úkor našeho divadelnictví, které ochuzenými obcemi nemůže býti dostatečně dotováno.

Stejně tak vzata byla obcím možnost, podporovati účinně divadla ochotnická na venkově, kde není stálých divadel, anebo jsou příliš komunikačně vzdálena. Tato ochotnická divadla byla aspoň z části samosprávnými svazky podporována, což za dnešního stavu finančního jest znemožněno. Všechny položky na podporu ochotnických divadel samosprávnými svazky byly podle zákona č. 77 vyrovnávacími fondy z rozpočtů samosprávných vyškrtnuty. Tuto újmu nenahrazuje stát svojí podporou přes to, že ochotnická divadla, která na venkově nahrazují nedostatek divadel veřejných, jsou propagační průpravou a výchovou pro naše divadla stálá a konají v lidu důležité poslání kulturní. Pro tento svůj význam zasluhují pozornosti a podpory veřejné, které se mnohdy nezaslouženě dostává účelům podřadným, zatím co důležité složce ochotnických divadel nedostává se téměř ničeho. Žádáme proto s důrazem, aby vláda věnovala větší pozornost našemu divadelnictví na venkově, aby přispěla k řešení krise divadel městských a zejména aby neprodleně postarala se o novelisaci zákona č. 77/1927, jímž i naše divadelnictví na venkově jest ubíjeno a zneužíváno. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP