Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Horák, dr
Buday, inž. Dostálek, Slavíček,
Zierhut.
188 poslanců podle presenční listiny.
Zapisovatelé: Ježek, dr Petersilka.
Zástupci vlády: min. předseda Udržal;
ministři dr Mayr-Harting, Najman, dr Nosek,
inž. L. Novák, dr Spina, dr Srdínko,
dr Šrámek, dr Vlasák.
Předseda nejvyššího účetního
kontrolního úřadu dr Koerner.
Z kanceláře sněmovny: zástupci sněm.
tajemníka Nebuška, dr Mikyška,
dr Záděra.
Předseda (zvoní): Zahajuji 183. schůzi
posl. sněmovny.
Dovolenou dal jsem na týden p. posl. dr Polyákovi
pro neodkladné záležitosti.
Došlo oznámení o změně v klubu.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Klub poslanců komunistické strany v Československu
oznamuje přípisem ze dne 14. února 1929,
že posl. Čermák přestal býti
jeho členem.
Předseda: Došlo oznámení o změně
ve výboru.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte): Do výboru zahraničního
vyslal klub poslanců slovenské strany ľudové
posl. Hancko za posl. Onderčo.
Předseda: Došly dotazy. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Dotazy posl. dr Koberga:
ministru financí, že rozvedeným manželkám
a dětem jest předpisována daň rentová
z příspěvků na výživu
(č. D 1345-II),
ministru vnitra o provádění silničního
policejního řádu (č. D 1346-II).
Předseda: Došly odpovědi na dotazy.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Odpovědi:
ministra nár. obrany na dotaz posl. Gregorovitse o veci
konania vojenských cvičení v dobe najsúrnejších
poľnohospodárskych prác (č. D 1191-II),
ministra pošt a telegrafů na dotaz posl. Bezděka,
Sedláčka, dr Daňka a druhů, zda jsou
známy stížnosti moravského živnostnictva
na stranický postup šekového úřadu
v Praze (č. D 1262-II),
ministra zemědělství na dotaz posl. Sladkého
o projektovaném zrušení státní
parní pily v Návsí na Těšínsku
(č. D 1142-II),
ministra železnic na dotaz posl. dr Mičury a druhů
o nedostatečném přidělování
nákladních železničních vozů
na Slovensku (č. D 1214-II),
ministra zahraničí na dotaz posl. Sladkého
o úpravě starých pohledávek a peněžních
závazků československých občanů
v Polsku (č. D 1110-II),
ministra zemědělství a vnitra na dotaz posl.
Adámka o živelní pohromě v obci Německé
Rybné, okres Žamberk (č. D 1187-II),
ministra vnitra na dotazy: posl. dr Koberga o udělení
státního občanství vdově po
nadlesním Arpadu Rummlerovi (č. D 1087-II), posl.
dr Korlátha o poukázaní penzie Zoltánovi
Fekézházymu (č. D 1166-II),
posl. Bergmanna o peněžitých srážkách
četnickým gážistům, odcházejícím
na odpočinek za opotřebování četnické
služební výzbroje (č. D 1237-II).
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání pořadu dnešní
schůze, jímž jest:
1. Zpráva výboru rozpočtového o
státním závěrečném účtu
republiky Československé za rok 1927 (tisk 1770)
spolu s účty státního melioračního
fondu, státního bytového fondu a dávky
z majetku (tisk 1998).
Budeme pokračovati v rozpravě, která jest
současně rozpravou o prohlášení
pana předsedy vlády.
Přihlášeni jsou řečníci
na straně "proti": pp. posl. de Witte,
Bechyně a Bergmann.
Dávám slovo p. posl. de Wittemu.
Posl. de Witte [německy]:
Dámy a pánové! Tak bychom tedy zas jednou
měli oficielně aktivního šéfa
vlády nebo alespoň zdánlivě aktivního,
a musí se již říci, že koalici
nebylo naprosto lehkým k tomu dojíti. Sledoval-li
někdo i jen vládní tisk, ví, jak ohromné
osobní potíže bylo nutno překonati,
až se konečně přišlo na to, aby
bylo možno touto funkcí obmysliti právě
ministra války.
Musí se již říci, že Malá
Dohoda se činí. Rumunsko jest, jak známo,
zemí, kde se vládne naprosto fašisticky, v
níž osobní svoboda neznamená příliš
mnoho, je známo, že i v přílepku či
nohsledu Dohody, v Polsku, stále ještě existují
diktátorské choutky maršála a jeho vojenské
kliky, v Jugoslavii jest veškerá politická
svoboda zrušena a ministr války, voják, hospodaří
v čele vlády libovolně, a v Československu
jsme ve skutečnosti teď tak daleko, že ministr
války jest aspoň v čele vlády. Jak
dlouho je tomu, nutno se ptáti, co tak zvané západní
demokracie nastoupily nejen s kulomety, nýbrž i s
krásnými mravnými průpověďmi
proti poloabsolutismu středních mocností,
a dnes vidíme, že Německo a Rakousko staly
se pravými demokraciemi, kdežto Italie a Jugoslavie
propadají úplně absolutismu a v celé
řadě ostatních vítězných
států vládne přinejmenším
poloabsolutismus. Československá republika jest
však, jak můžeme pozorovati, naplněna
dvojí ctižádostí, chce totiž býti
demokracií a zároveň její protivou.
Na štítě stojí "demokratická
republika" a uvnitř v krámě je znásilňování
lidu. Ústava praví: "Veškerá moc
pochází z lidu" a ve skutečnosti lidu
se vládne proti jeho zřetelně zjištěné
vůli. Jest jen zapotřebí podívati
se blíže na jeden obrat z včerejšího
vládního prohlášení, kde nový
předseda vlády praví, že vypsání
voleb bylo by profanací demokracie, abychom již věděli,
jaký duch vládne, jak nedemokraticky jsou lidé
zařízeni a jak se s tím, co na venek se vystavuje
jako štít Československé republiky,
tropí neplecha.
Přes rok měli jsme ministerského předsedu,
který oficielně nebyl činný. K tomu
při družilo se jako velmi přitěžující
pro vládní koalici, že jeho zástupcem
byl pán, který se v těchto kruzích
těšil vzácné všeobecné neoblibě.
Chtěli se ho zbýti, ale on nešel. Právě
tak velikou jako jeho talent činiti se neoblíbeným,
jest jeho mimořádně vyvinutá ctnost
vytrvalosti, nehybnosti, houževnatosti: Nejde. On a jeho
strana byli ve volebním boji krvavě poraženi
na hlavu, ale on zůstává. Nyní zbývá
koalici poslední východisko, aby ho ponechala a
přes to jej usadila, tedy odstoupení nemocného
ministerského předsedy. Tak nemá pak jeho
zástupce co zastupovati. Tak myslí, že se koalice
a lid dají sklížiti.
Máme zde co činiti s neporozuměním
voličstva, které by zasloužilo býti
nazváno groteskně komickým, kdyby jeho následky
nebyly příliš smutné. Většina
lidu rozhodne proti měšťanskému bloku,
proti systému, který jest právě při
veslu, proti tomuto, kletbami obtíženému, miliony
lidí utiskujícímu systému a koalice
míní, že z vota voličstva může
činiti uzávěr, že postačí
změna, vystřídání v hodnostech,
aby bylo voličstvo uspokojeno. Většina se rozhoduje
proti tomuto vojenskému šílenství a
koalice na to odpovídá, že otce zbrojení
činí předsedou vlády. To jest situace,
jak ji dnes zde nacházíme. Předseda vlády
zmenšuje zbrojení a onen, jenž zkrucuje sociální
politiku, jest jeho zástupcem. To má býti
odpověď měšťanského bloku
na výsledky voleb z 2. prosince.
Nyní k prohlášení pana předsedy
vlády. Nejprve slovo o otázce, jakou cenu mají
vládní prohlášení z tohoto místa
vůbec. 14. října 1926 pronesl tehdejší
šéf vlády mezinárodního měšťanského
bloku prohlášení pro tuto a pravil, že
považuje za svoji úlohu případně
této vlády a většiny raziti cestu a
přivoditi řešení hospodářské
krise a výslovně se vyjádřil, což
bych rád citoval doslovně: "Každá
věcná a positivní kritika bude nám
vždy vítána." Avšak co přišlo
místo toho? Daňová reforma se svými
úlevami pro boháče a větší
zatížení chudých a malých lidí,
s neslýchaným větším zatížením
konsumu! Jako úspěch této měšťanské
vlády možno zapsati, že československý
dělník patří dnes k nejchudším
dělníkům celého světa, že
reální mzda v Československu jest menší
než ve většině evropských států,
a co se týče vítané kritiky, o níž
mluvil šéf vlády měšťanského
bloku, viděli jsme ve skutečnosti, že spočívala
ve zdeptání oposice, v nevážnosti -všech
popudů se strany oposice.
Švehla tehdy také pravil, že dnes počíná
vláda společnou práci k vytvoření
harmonického spolužití v rámci daných
státních hranic. Prohlásil, že jest
si toho vědom, že diference plynoucí z různých
národních kultur nezmizí, avšak to,
oč jde, jest prý možnost a nutnost, aby diference
a různosti mínění byly odstraněny.
V tomto ohledu, tak pravil dále, chce vláda jíti
po nových cestách a tak se otevírá
cesta k řešení otázky národnostního
spolužití a k uskutečnění všech
státních úkolů. A porovnáme-li
nyní s tímto prohlášením skutečnosti,
případně vše, co od té doby měšťanský
blok za vlády Švehlovy učinil, nacházíme
zákon o obecních financích s odstraněním
obecní samosprávy, nacházíme reformu
správy, která všecky zárodky národní
autonomie, které již zde byly, třebaže
jen skrovné, nepatrné zárodky, avšak
přec jen zárodky, která všecky tyto
zárodky úplně odstranila, nacházíme
zemská zastupitelstva s majorisováním všech
Nečechů, nacházíme zrušení
země Slezska, nacházíme skutečnost,
že státní okresní náčelníci
jsou stavěni v čelo bývalých samosprávných
okresních zastupitelstev, nacházíme falšování
národnostních a politických skutečností
libovolnými jmenováními do zemských
a okresních zastupitelstev, nacházíme, že
německým okresům se zakazuje členství
ve Svazu německých samospráv, nacházíme
další rdoušení německých
škol, útisk německých odborných
škol, bagatelisování německých
kulturních potřeb v rozpočtu, nacházíme
tedy zadržování práv, loupež všech
práv, znásilňování dřívějších
svobod - a to má býti tedy řešení
otázky národnostního spolužití.
Dodržel skutečně slovo, jako vždycky slovo
dodržel. 7. listopadu 1927 pronesl Švehla v rozpočtovém
výboru nové prohlášení pro měšťanský
blok, v němž přichází výslovně
tato slova: národnostní dorozumění,
mobilisace rozumu, škola nesmí býti politikem,
nýbrž má se považovati pouze za kulturní
úkol a jazykový problém nesmí býti
řešen se stanoviska prestiže, nýbrž
účelnosti. Co však přišlo? Odpověď
stojí v rozpočtu, který dělal týž
rozpočtový výbor, a tu vidíme, škola
jest politikem, i tato většina měšťanského
bloku jedná s ní jako s politikem, neboť rozpočtové
číslice mluví výmluvnou řečí,
již nemožno popříti, zmobilisován
nebyl rozum, nýbrž násilná jazyková
nařízení. A jak se dál pokus o řešení
jazykového problému, na to, prosím, je odpověď
z nejposlednějších dnů, kdy na rozkaz
ústředí nebyla připuštěna
usnesení okresů stran stanovení jednací
řeči. Jazyková otázka nesmí
býti projednávána se stanoviska prestiže,
nýbrž jen se stanoviska účelnosti: a
v okamžiku, kdy se okresní zastupitelstva scházejí
a z důvodů účelnosti chtějí
se usnésti o jednací řeči, přichází
zákaz, ze vůbec nemá dojíti k takovému
usnesení. Tak to vypadá s vládními
prohlášeními měšťanského
bloku. Tehdy, když pan Švehla - jest zapotřebí
říci něco i o takovém licoměrnictví,
s nímž se tady pracuje - tehdy, když pan Švehla
v říjnu 1926 se sem postavil jako prorok národnostné
spravedlnosti, volali pravověrní ve sněmovně
německé vládní strany: Hle, nestal-liž
se ze Šavla jazykových nařízení
Pavel národnostního dorozumění? Nehoroval
tehdy ihned předseda klubu Svazu zemědělců,
že bylo právě slyšáno poselství
spásy. Než neštěstí kráčí
rychle. Pan předseda klubu Svazu zemědělců
našel svoji spásu v zemědělské
radě, bojoval úspěšněji než
jím pranýřovaní mužové
ze 4. března. A prohlášení šéfa
vlády? Řeči, řeči, nic než
řeči! A citovati nutno Viléma Busche: "Neb
předně dopadne to jinak, za druhé než
jak on praví."
Nuže slyšeli jsme včera prohlášení
nového šéfa vlády, prohlášení,
v němž se praví, že nové volby
by byly profanací demokracie. Prohlášení
končilo několika frázemi o utrpení
obyvatelstva za této tuhé zimy, aniž pan šéf
vlády jasně a zřetelně pověděl,
co se vlastně prakticky děje, aby se zimou trpícím
pomohlo. Celkem však pravil, že vše se dělá
dále tak, jako dosud, vždyť všechno bylo
správné a krásné a konečně
on prý pouze drží místo pro Švehlu,
jemuž se přeje brzké uzdravení. K tomuto
přání se ovšem z lidských důvodů
úplně připojuji. Podle slov nového
šéfa vlády jde tedy všecko dále
jako dosud a proto považuji za nutné jednou promluviti
trochu více o činech a opominutích této
vládní většiny.
Mluvíme-li o tom, pak jest samozřejmou první
myšlenka, jež se nám zde vnutí, myšlenka
na lidi, kteří za této nemilosrdně
tuhé zimy trpí dvojí nouzí následkem
mrazu a následkem sociálních běd.
K těmto bědám přihlíží
vláda jednoduše nečinně. Chápeme
již, že vzniknou obtíže dopravní,
vyskočí-li kola z kolejí, ne že vlaky
zamrzají, jak mínil pan ministr železnic; je
zde množství odborníků, jichž úsudek
zní poněkud jinak než páně ministrův,
který míní, že je v tom něco
jiného, že vlaky ke kolejím nepřimrzají.
Avšak jest dosti obtíží a přece
by při troše péče ministerstva železnic
nebylo zapotřebí, aby se lidé celé
hodiny nechávali v netopených vlacích státi
na otevřené trati, a dojista by bylo možno,
kdyby se železniční správa zabývala
více dopravou a méně šikanováním
železničního personálu, vyvarovati se
váznutí v zásobování obyvatelstva
uhlím, dokonce v zásobování uhlím
hlavního města země. Rád bych použil
této příležitosti, abych zde výslovně
jménem svého klubu proslovil upřímný
dík železničářům, kteří
obětavě a za stálého sebezapření
konají svoji službu v nejhroznějších
poměrech, kteří s hrdinstvím vzdorují
nebezpečím této abnormální
zimy, aby, pokud jsou jich vlastní síly s to, přispěli
aspoň poněkud k udržení železniční
dopravy a chránili životy a bezpečnost cestujících.
Pro tyto lidi není dosti slov díků a bylo
by si přáti, abychom mohli říci i
železniční správě alespoň
maloulinko toho velikého díku, který dluhujeme
železničnímu personálu.
Jsou však věci, které jsou ještě
daleko horší než dopravní kalamity. Tuhy
a dlouhotrvající mráz zostřil velice
sezonní nezaměstnanost a přivedl tak lidi,
kteří právě nyní by měli
více vynakládati na teplý oděv, na
tučnější výživu a na otop,
do těžké situace. Děti nezaměstnaných
mrznou v nevytopených místnostech a slyšeli
jsme již o případech, kdy lidské životy
bídně zahynuly. Většina věnovala
při projednávání státního
rozpočtu se zdánlivě sociálním
gestem z hospodářských přebytků
5 milionů Kč na účely dětského
stravování a 5 milionů na akce péče
o mládež. Těmito organisacemi jsme však
obléháni žalobami, že musí samy,
místo aby obdržely značnější
podpory, čekati na výplatu již povolených
částek. Zde platí pod dojmem velké
nouze slovo: Bis dat, qui cito dat, dvakrát dává,
kdo rychle dává.
Průtahy v poskytování pomoci znamenají
zničení pomoci samé. Nemělo by zůstati
jen při gestu, podpory měly by skutečně
býti též rychle vypláceny. Žádáme,
aby vláda zbývající hospodářské
přebytky - až dosud byl vydán jen žebrácký
groš - které, přihlížíme-li
k účelům stanoveným ve čl.
XXII finančního zákona, činí
ještě přes 15 milionů, uvolnila ihned
pro pomocné akce ve prospěch hladovějících
a mrznoucích dětí. Jsme velice zvědaví,
zda vládní strany seženou truchlivou odvahu,
aby tento požadavek odbyly s obvyklou skoupostí. Výmluva,
že žádáme nemožné, byla většině
od prvopočátku znemožněna. Situace státních
financí není taková, že by znemožňovala
i nejskromnější sociální výdaje.
Dovolte, abych se trochu zabýval tímto problémem,
poněvadž byla nám předložena také
účetní uzávěrka. Nechci se
však pouštěti do hospodaření v
r. 1927, poněvadž to dostatečně obstarali
kolegové ze strany při projednávání
ve výboru, nýbrž chci se zabývati aktuálnějšími
věcmi, totiž dosud oznámenými daty o
hospodaření za r. 1928. Z měsíčního
výkazu Národní banky k 1. lednu 1929 jest
patrno, že finanční správa docílila
přímo nehorázných příjmů
nad preliminář. Výtěžek cel byl
v rozpočtu preliminován s 1100 mil. Kč. Avšak
již koncem září byl ve skutečnosti
zaznamenán výtěžek 1070 milionů
Kč, t. j., že veškeré příjmy
posledního čtvrtletí, příjmy
oněch měsíců, v nichž byl dovoz
nejsilnější, tvoří čistý
přebytek nad preliminář, což asi činí
daleko více než 300 milionů Kč.
Nejinak to dopadá s daní z obratu. Zde bylo preliminováno
jako příjmy státní pokladny 1125 milionů
Kč, avšak již v měsících
od ledna do října bylo vedle 63 milionů Kč
daně luxusní přijato neméně
než 1429 milionů. Tedy i zde znamenité příjmy
nad rozpočet, které překročí,
připočteme-li k tomu zbývající
dva měsíce do roka, půl miliardy. Při
tom se ovšem objeví zvláštní úkaz,
na nějž musíme se vším důrazem
upozorniti. Veškeré příjmy z daně
z obratu, tedy čítaje v to i podíl samosprávných
těles, činí 1757 milionů Kč,
takže po srážce shora uvedené položky
zbývá pro samosprávná tělesa
338 milionů Kč na 10 měsíců
nebo přepočteno na rok něco více než
400 milionů Kč. Podle rozpočtu mají
však přikázané částky
se zálohou na učitelské platy činiti
374 milionů a my musíme na vládu říditi
dotaz, zda samosprávná tělesa dostala r.
1928 podíl jim přináležející,
či zda nebyla nakonec snad přes rdousící
je finanční nouzi, do níž je vrhla lehkomyslná
fabrikace zákonů měšťanským
blokem, zkrácena ještě na částkách
státem přikázaných. Na odpověď
vlády jsme mimořádně zvědavi.
Zvláštní kapitolu tvoří tabáková
režie. Nemyslím jen co do jejích bídných
výrobků, nýbrž i co do neslýchané
lichvy, která se zde provozuje. Vůči předpokládanému
čistému zisku 1051 milionů Kč mohl
býti již v době od ledna do října
účtován čistý výtěžek
1307 milionů Kč. To znamená, že čistý
zisk za celý rok nebude činiti jednu, nýbrž
1 1/2 miliardy Kč.
Že zde bylo úmyslně preliminováno falešně,
jest zjevno. V účetní uzávěrce
pro 1927 se poukazuje na to, že bylo preliminováno
na nákup tabáku 457 1/2
milionu Kč, kdežto skutečná potřeba
suroviny činila jen 238 milionů Kč, tedy
přibližně polovinu. Přes to shledáváme,
že nejen r. 1928 bylo opět preliminováno 469 1/2
mi lionu Kč, nýbrž shledáváme
tytéž zcela zjevné falešné částky
opět i v rozpočtu pro r. 1929. Tímto způsobem
preliminování - není možno se mírněji
vyjádřiti - jest parlament jedno duše držen
za blázna, jednoduše si z něho střílí.
Pouze mimochodem bych rád poznamenal, že skorem veškeré
spotřební daně přibližně
vynesly tolik, co bylo preliminováno, na bezpečný
důkaz, že je možno správně preliminovati
a že vláda tropí s právem parlamentu
povolovati rozpočet frivolní hru, aby zastřela
skutečnost, že vládnoucí nesociální
daňový systém vymačkává
z nejširších vrstev obyvatelstva částky
daleko znamenitější nežli je v rozpočtech
udáno. Za těchto okolností je prostě
nepochopitelno, že ministr financí na jedné
straně staví se proti každému požadavku
po snížení tíživých-spotřebních
daní se strohým "Ne", na druhé
však straně poukazuje při každém
sociálním požadavku na bídný
stav státních financí. Nejkřiklavějším
příkladem z po slední doby jest dojista sotva
uvěřitelná skoupost při vyměření
stavebních podpor, o níž však nebylo proneseno
poslední slovo a jejíž důkladnou kritiku
si vyhrazujeme. Do této kapitoly patří i
zacházení s válečnými invalidy,
jež nejen mají za blázny rok od roku s nadějí
na zlepšení jejich požitků, nýbrž
i kterým se snaží rigorosním a skorem
nelidským použitím zákona ztenčiti
i ty ubohé nároky podle platného práva.
Sem náleží již dávno splatné
a potřebné zrovnoprávnění staropensistů,
u nichž má vždy ministr financí též
výmluvu o scházející úhradě
po ruce, ačkoli, jak jsem číselně
dokázal, větší příjmy
tabákové režie by samy postačily problém
úplně rozřešiti.
Do této kapitoly náleží v neposlední
řadě konečně i zacházení
se státními zaměstnanci. Již dávno
jest jasno, že předčasně a stranicky
provedená restrikce finančně byla ranou do
vody, službě však úžasně uškodila.
Zvláště bez útěšné
poměry na železnicích tkví v neposlední
řadě v naprosto pochybené osobní politice.
Ačkoli musilo býti známo všecko to již
r. 1926, přinesl požitkový zákon z tohoto
roku zaměstnancům těžké zklamání
a systemisováním na základě tohoto
zákona bylo spácháno nové těžké
bezpráví na zaměstnancích. Místo
aby tyto chyby byly napraveny, odpírá vláda
státním a veřejným zaměstnancům
dokonce výplatu jednorázové drahotní
výpomoci. Při tom mohla by potřebná
částka býti vzata hladce z pokladních
hotovostí, které činily již koncem r.
1927 přes 1300 milionů Kč, čítaje
v to zásobu cenných papírů přes
1700 milionů Kč, a které jak jsem ukázal,
od té doby nepochybně stouply o stovky milionů.
Ovšem pan odborový přednosta Braun se dovolával
toho, že přebytky státní pokladny jsou
vázány pro účely konsolidace nezaloženého
dluhu. Musíme však přece míti za to,
že vedoucí zástupce ministerstva financí
četl finanční zákon a proto ví,
že se toto vázání vztahuje pouze na
daň důchodovou a výdělkovou, jakož
i daň z obratu, nikoli tedy na daně spotřební,
nikoli na cla a nikoli na tabákovou režii. Vláda
by tedy měla peníze v nadbytku k disposici, ne aby
Československo učinila rájem na zemi, nýbrž
aby nejtíživější nouzi odpomohla
a při nejmenším splnila některé
požadavky pracujících, když se již
reformou daňovou, stabilisačními bilancemi
a refundacemi exportní daně vysypal na majetné
třídy pravý roh hojnosti. Místo toho
vidíme, že vládní strany, nepoučeny
ze své porážky 2. prosince 1928, jdou dále
starou cestou sociální a politické reakce.
Pokouší se sice odíti se v pláštík
popularity, pokouší se sice svým služebním
tiskem vychvalovati své zdánlivě sociální
výkony, ve skutečnosti zůstalo však
jejich protisociální chování týmž
jako doposud. Především nepomýšlí
agrárníci nikterak upustiti od využívání
své nadvlády ve vládním táboře.
S pokryteckým dovoláváním se bídy
zemědělství ohrožují živobytí
konsumujícího obyvatelstva, ohrožují
svými celními požadavky naši obchodní
politiku. Včera mluvil pan šéf vlády
vlastně poměrně málo o zemědělství.
Uložil si újmu, pravděpodobně, aby se
neprohlásil za hlásnici své strany, strany,
která jej na toto místo vyslala, hned v prvním
zasedání sněmovny, kde se představoval.
Mluvil o nutnosti industrialisace zemědělství,
avšak jde-li kdo na venek a táže se malých
zemědělců, jak se vládní pomoc
uplatňuje, slyší věci, z nichž
se nedá vyvoditi, že je u agrárníků
dobrá vůle pomoci zemědělství
jako celku. Co vidíme, je strýčkováním,
jest protekcionismem pro velkozemědělce, pro ony
pány, v jichž zájmu agrární strana
působí, a naprosto nic se nedělá pro
všechny ty malé lidi, jimž by taková pomoc
byla potřebná. Avšak při tom všem,
co se stran pomoci zemědělství agrárníky
říká a podniká, přihodí
se dobrý kousek demagogie, poněvadž statistika
o zahraničním obchodu poučuje nás,
že dovoz živého dobytka r. 1928 poklesl. Avšak
připusťme, že náš dobytčí
chov není schopen konkurence, jsou mechanická zvýšení
cel skutečně jediným prostředkem k
nápravě? Četli jsme dokonce vývody
vynikajících i agrárních odborníků
ciziny, kteří tvrdí pravý opak. Jsou
toho názoru, že nám taková cla neprospívají,
nýbrž škodí, a to i pro příště.
Avšak proč většina, je-li naplněna
obavami o osud pěstitelů dobytka nebo se tak staví,
rostě přešla přes naše návrhy
směřující k odstranění
nedostatku krmiv? Proč se nechtějí naši
agrárníci odhodlati právě k zavedení
chovných a krmných prémií? Ve Švýcarsku,
v nejnovější době však i v Německu
a v Rakousku, požadují jak měšťácké,
tak agrární kruhy zavedení obchodních
monopolů na potírání zahraniční
konkurence. Jen u nás omezujeme se výlučně
na cestu zvyšování cen, které nutně
musí vésti ke zhoršení životní
míry, ke snížení kupní síly,
a tím se podkopávají základy národního
hospodářství.
Na naši obchodně politickou situaci měla tato
agrární politika velmi neblahý vliv. Před
nedávnem byl oficiosní jásot, poněvadž
nám Francie konečně poskytla nejvyšší
výhody. Avšak prohlédneme-li si tento úspěch
zblízka a zkoumáme jej, pak shledáme, že
neznamená nic, ba dokonce pranic. Francie zaznamenává
3.9% dovozu do Československa a 1.46% vývozu. Tedy
minimum toho, co přichází vůbec pro
naši obchodní bilanci v úvahu, se skonsumuje
ve Francii. Naproti tomu činí vývozní
obchod s Německem asi 20%, s Rakouskem něco 16%
a také Jugoslavii vykazuje v tomto směru značně
vyšší číslice než Francie.
S Německem však a s Jugoslavií nemůžeme
stále ještě dojíti k uspořádaným
obchodním stykům, obchodní politika naší
vlády právě úplně selhala.
Při tom vidíme, že jsou to nejen tyto důvody,
jež včera pan předseda vlády vytkl jako
za to odpovědné, nýbrž ještě
celá řada jiných motivů a především
důvod, k němuž právě jeho strana,
strana agrárníků, podstatně přispěla.
Dále vidíme, že i tak zvané křesťanské
strany lidové odváží se tu a tam proti
této jednostranné agrární politice
nesměle ceknouti, že však, přichází-li
k rozhodnutí, klidně spoluprodělávají
veškeré atentáty na životní míru
širokých vrstev, právě tak jako se propůjčily
ke všem protisociálním zákonům,
právě tak, jako při projednávání
bytového problému tu a tam mluví o zájmech
nájemníků, avšak vždy jednají
v zájmu domácích pánů. Jest
charakteristické, že o tomto důležitém
problému nebylo včera ve vládním prohlášení
vůbec řeči. Musíme při této
příležitosti vysloviti i své politování,
že pan prof. Rauchberg, který stále ještě
maje možnost ztratiti sociálně politickou pověst,
nyní již skoro došel k onomu stanovisku, jež
přičítá ochraně nájemníků
vinu na bytové nouzi, ačkoli právě
on dříve tento nesmysl tak temperamentně
potíral. Považujeme vzhledem na těžkost
mzdových bojů, vzhledem na zatvrzelost, se kterou
se podnikatelé, tajně vládou podporovaní,
staví proti nejskromnějším požadavkům
dělnictva, vzhledem k ohromné nouzi širokých
vrstev obyvatelstva, hru s myšlenkou na přesunutí
za nejvýš nebezpečnou, ba přímo
za frivolní. K řešení bytového
problému vedou dvě cesty: Buď se obnoví
rentabilita soukromě-kapitalistického stavění,
pak ale nedojdeme k valorisovaným, nýbrž k
příliš valorisovanym činžím,
které budou pracujícím vrstvám naprosto
nedosažitelné. Nebo, poněvadž tato cesta
vede nikoli k odstranění, nýbrž ke katastrofálnímu
zostření bytové nouze, bude se stavěti
z veřejných prostředků nebo při
nejmenším s veřejnou podporou. Pak však
jest, i stojí-li se na stanovisku, že činže
zvýšení snesou, hospodářsky i
finančně politicky protismyslnvm zašantročiti
domácímu pánu jako rentu bez práce
prostředky, jichž by se mohlo použíti
k bytovým účelům. Popíráme
naprosto nárok majitelů domů na valorisaci
jejich rent. Všecky renty byly znehodnoceny, proč
by měla právě renta domácích
pánů činiti výjimku? Co musíme
požadovati, jest právo na trvalý nájem,
které chrání sociálně slabšího,
a vydatnou podporu stavebního ruchu ze státních
prostředků, při čemž, dokud se
životní míra nezlepší, nesmí
býti o zvýšení činží
ani řeči.