Místopředseda Slavíček (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
panu posl. dr Klapkovi.
Posl. dr Klapka: Slavná sněmovno! V prohlášení
pana min. předsedy slyšeli jsme tato slova: "Budeme
pečovati o bezvadnou administrativu ve všech oborech
státní správy." Jak vypadá v
praksi naše administrativa? Nynější koalice
chlubí se tím, že konsolidace poměrů
ve státě byla provedena reformou vnitřní
správy, se kterou souvisejí věci personální,
tedy zákon požitkový, dále že konsolidace
byla provedena zákonem o daňové reformě
v souvislosti se zákonem o úpravě poměrů
finančních v komunálních svazcích.
K těmto zákonům jako další reformní
krok má přistoupiti úprava měny tím
způsobem, že má býti koruna československá
připevněna na zlato.
Dovolte mi, abych zhodnotil výsledky tohoto reformního
díla a ukázal, jak se projevují v praksi.
Jeden z velkých znalců rakouského veřejného
práva prohlásil, že v Rakousku státní
právo jednotu říše trhá a veřejná
správa že jednotu říše udržuje.
V naší republice nemáme bohudík t. zv.
státních problémů. Pan Tuka
vyrukoval sice na Slovensku s problémem t. zv. vacua iuris,
ale tato koncepce neměla býti vážnou
státoprávní námitkou, neměla
býti ničím jiným, než kulisou,
za kterou mělo býti připravováno odbojné
hnutí proti republice. Toto vyvolávání
zvláštního státního problému
Slovenska přirozeně živené z Budapešti,
skončilo úplným fiaskem nejen ve světě
právním, nýbrž - a to musíme
s díky konstatovati - i u veškerého slovenského
obyvatelstva. Je však nutno říci dnes s tohoto
místa, že je v prvé řadě povinností
politických činitelů, kteří
právě jsou u moci, aby se s veškerou energií
postavili proti každému hnutí, které
po stránce státoprávní znamená
rozvrat státní myšlenky a musím prohlásiti,
že bude navždy skvrnou v dějinách této
koalice a této vlády, že z důvodů
stranických nepostavila se proti této myšlence
porušování státní jednoty, jak
ji vidíme ve snahách Tukových. Jestliže
se tedy díváme na stát, na Československou
republiky, není zde zvláštních problémů
státních, ale je zde celá řada problémů
správních. A tu je nutno říci, pokud
jde o veřejnou administrativu, že výsledky
činnosti této koalice a této vlády
jsou velice žalostné a že nám hrozí
rozklad celé administrativy státní, nejen
té administrativy státně-podnikové,
k níž náležejí železnice,
nýbrž celé administrativy státní.
Tato koalice místo aby bránila objektivnost a naprostou
nestrannost veřejné administrativy, vnesla do ní
prvky, které nejsou daleko od demoralisace a úplného
rozkladu.
Slavná sněmovno! Odsouzení bývalého
okresního náčelníka Bodnára
na Slovensku, odsouzení vysokého státního
funkcionáře do žaláře, není
jen odsouzením této osoby, nýbrž znamená
to odsouzení koaličních metod ve veřejné
správě. (Předsednictví ujal se
předseda Malypetr.) Toto odsouzení jest popravou
metod, které z důvodů stranickopolitických
nestaví v čelo státní administrativy
skutečné odborníky, nýbrž vyložené
straníky. V případě Bodnárově
se ukázalo, že veřejná administrativa,
je-li ovládána po celou řadu let jedinou
stranou, může snadno dopomoci této straně
v určitých územích republiky k okamžitému
úspěchu volebnímu, ale že takováto
metoda znamená demoralisaci veřejné správy.
Je příznačno, že velká složka
této koalice, strana lidová, aspoň žurnalisticky
bojuje proti těmto metodám a je příznačno,
že teprve několik neděl je v životě
zákon o reformě veřejné správy
a že již přichází výkonný
výbor této strany lidové, která se
tak usilovně proti nám bila za tento zákon,
a hořekuje nad tím, že zemská zastupitelstva
jsou bez pravomoci a žádá, aby zemská
zastupitelstva novelisací zákona byla vybavena novou
a dostatečnou pravomocí lidových zástupců.
Zákon o reformě veřejné správy
předpokládal, že cestou nařizovací
bude upravena řada záležitostí. Měly
býti upraveny hranice okresů, vydán jednací
řád, upravena otázka jazyková, ale
cestou nařizovací měly býti upraveny
i další problémy. Tato předchozí
přípravná práce administrativy, jako
předpoklad zdárného výkonu zákona,
nebyla však vykonána.
Vydán byl jednací řád pro zemská
a okresní zastupitelstva, který vyléčil
z optimismu i nadšené obhájce tohoto řádu
z řad nynější koalice. Hned v prvních
schůzích zastupitelstva uznaly veškeré
strany, že tyto jednací řády musí
býti podrobeny revisi.
Pokud jde o okresní úřady, zavádí
se prakse, která se úplně příčí
úmyslům zákona.
Pokud jde o předpisy jazykové, jednací řád,
který byl vydán nařízením z
29. prosince 1928, č. 229, znamená úplný
debakl zejména v českém zemském zastupitelstvu.
V zasedací síni českého zemského
zastupitelstva při zahájení jednání
tohoto sboru vznášela se k velkému překvapení
členů tohoto sboru nad nimi úplná
a dokonalá dvoujazyčnost. Se stolku presidentova
mluvilo se německy právě tak jako česky.
Pokud jde o sídla okresních úřadů,
byly tímto zákonem a nařízením
petrifikovány veškery křivdy, kterých
se dopouštěla Vídeň na českému
obyvatelstvu a ministerstvo vnitra nám prohlašuje,
že tento stav musí trvati po dobu pěti let.
Jakým způsobem bylo provedeno jmenování
do zemských a okresních zastupitelstev? Musím
říci, že ani v teorii ani v praksi není
příkladu, že by některá administrativní
akce byla prováděna s větší nevážností,
než s jakou bylo prováděno jmenování
členů okresního zastupitelstva.
Podle diktátu určitých stran koaličních
byly jmenovány osoby, o jejichž odborné kvalifikaci
a osobních vlastnostech nemělo ministerstvo vnitra
nejmenšího ponětí. Jmenovací
dekrety pro členy okresních zastupitelstev byly
zaslány okresním hejtmanům a ti teprve zkoumali,
zda po stránce osobní je vůbec možno,
aby dekrety byly jmenovaným vydány. A tak jsme zjistili
případ, že jmenovací dekret nemohl býti
doručen členu okresního zastupitelstva, a
to proto, že okresní hejtman zjistil, že příliš
holduje alkoholu a že by svěření této
funkce jemu vzbudilo veřejné pohoršení.
(Hlasy: Tak to byl odborník!) To byl odborník
po stránce kulturní, sociální, humanitní
atd. Jestliže zkoumáme symptomy veřejné
správy, vypadá to tak, že účelem
celého zákona a zejména účelem
provádění jeho není nic jiného,
nežli diskreditovati na dlouhou dobu myšlenku demokracie
a účasti lidu na veřejné správě.
Při výtkách, které jsme činili
proti reformě veřejné správy, zdůrazňovali
jsme, že zemský úřad v Čechách
- tak se také stalo - bude největším
úřadem ve střední Evropě, že
tu povstane ohromný administrativní aparát,
který bude velmi těžkopádný.
Uvažte, že po reformě, která byla provedena,
má zemský úřad v Čechách
34 oddělení, k nimž přistupuje ještě
30 oddělení technických, dohromady 64 oddělení.
A teď si představte ubohého občana,
který má v těchto 64 odděleních
hledati svou záležitost a má tam dojíti
práva a spravedlnosti! (Výkřiky posl.
Bergmanna) Představte si další důsledek,
že byly zavedeny pouze dvě instance, kdežto dosud
byly tři. Nyní půjde všechno k Nejvyššímu
správnímu soudu. A tu Nejvyšší
správní soud sám prohlašuje, že
při způsobu, jakým jest obsazen, bude nutno
čekati na vyřízení stížností
od Nejvyššího správního soudu ne
rok, ale 2 až 3 roky. Tedy ve věcech veřejné
správy, kde jest zapotřebí často rychlého
vyřízení, bude se čekati 2 až
3 roky na rozhodnutí! Představte si, že administrativa
takto upravená nalézá tak libého ohlasu
u stran koaliční většiny, že na
příklad v okresním zastupitelstvu v Jílovém
proti odporu stran oposičních usnesli se zástupcové
vládních stran, aby na okresní dům
v Jílovém byla zasazena pamětní deska
na počest toho, že od 1. prosince 1928 přestal
tam úřadovati lidem volený starosta a že
tam úřaduje okresní hejtman. (Výkřiky.)
A jak to vypadá v I. instanci správní, v
obci, o které se říká, že je
základem spořádaného státu?
Vidíme to na Kladně, jak si počínají
okresní hejtmani vůči obecnímu zastupitelstvu.
Když vypukla hornická stávka, usneslo se obecní
zastupitelstvo na Kladně jednomyslně, aby byla projevena
sympatie stávkujícím horníkům,
a tito aby byli posíleni ve svém zápasu proti
cizímu německému těžařskému
kapitálu. A k tomuto jednomyslnému usnesení
obecního zastupitelstva připojen byl návrh
členů stran socialistických, aby se ve prospěch
dětí stávkujících horníků
věnovalo 1000 Kč. A co se stalo? Je možno v
tom viděti něco nezákonného? V době,
když šlo o sociální pojištění,
na příkaz "Venkova" a strany republikánské
řada agrárních obecních zastupitelstev
se usnesla, že jsou proti sociálnímu pojištění.
Ani jeden okresní hejtman neměl odvahy, aby zakázal
takovéto usnesení a prohlásil je nezákonným.
Ale v tomto případě na Kladně, kde
jednomyslně se usneslo obecní zastupitelstvo na
projevu sympatií stávkujícím horníkům,
kde se jedná nebo jednalo o boj proti cizímu kapitálu,
nejenom že okresní hejtman zastavil toto usnesení
jako nezákonné, ale také tento okresní
hejtman za tohoto režimu vládního a této
koalice měl tu troufalost učiniti trestní
oznámení na socialistické členy (Slyšte!)
obecního zastupitelstva, že chtějí
věnovati 1000 Kč horníkům. A skutečně
státní zastupitelství zavedlo přípravné
vyhledávání pro zločin zákona
na ochranu republiky a obesílá socialistické
členy okresního zastupitelstva k trestnímu
řízení. (Výkřiky.)
Tak, prosím, to vypadá v praxi. Na Slovensku musil
býti okresní náčelník, který
tam pracoval pro stranu republikánskou a byl postrachem
celé části Slovenska, byl vyloženým
republikánem, odveden přímo z úřadu
do kriminálu pro podvod, ale u nás v Čechách
se odvádějí do kriminálu čelní
a vynikající členové okresních
zastupitelstev za to, že projevují účast
českému horníku v jeho zápasu s německým
kapitálem. (Slyšte!)
Jestliže mluvím nyní o administrativě,
tedy chtěl bych říci, že první
novelou z r. 1919 k obecnímu zřízení
bylo slíbeno, že celá řada úkonů
bude převzata státem a já z důvodů
principielních jsem pro převzetí určité
agendy, aby se jednak ulehčilo obcím v jejich finanční
tísni a aby bylo zaručeno, že určité
výseky veřejné správy budou spravovány
jednotně, objektivně a spravedlivě.
V praxi jsem zjistil v okresu neveklovském, jak se provádí
řád stavební. Jeden mocný příslušník
strany republikánské proti stavebnímu povolení
postavil si jednu svoji nemovitost tak, že ji postavil úplně
nebo z velké části do tělesa okresní
silnice. Správní komise usnesla se na tom, že
má dodržeti příslušnou čáru
a ustoupiti. Ale ani okresní zastupitelstvo, ani okresní
hejtman nebyli dosti mocni, aby tento veliký agrárník
tohoto nařízení uposlechl a ten dům
tam stojí dále. (Slyšte!)
Z těchto důvodů žádáme
a musíme žádati, aby určité výseky
veřejné správy byly spravovány jednotně,
objektivně a spravedlivě, aby naše veřejná
správa byla tím, čím ji nazývají
Němci "Gesetzmäßige Verwaltung" -
správou podle zákona a nikoliv správou podle
politického kabátu.
V těžkých a spletitých poměrech
nynějšího života není již
možno vystačiti se strukturou obcí, jak se
objevuje ve zřízení z let šedesátých.
Je potřebí ji postaviti na nové organisační
principy. Bohužel vidíme, že ministerstvo vnitra
je v této věci naprosto nečinno. Veřejná
správa znamená též řádné
vyřešení otázek personálních.
Já řeknu s těchto míst zcela upřímně,
že celá politika našeho státu, pokud jde
o veřejné zaměstnance dosavadní, jak
ji vidíme v zákonech prosincových a v zákoně
požitkovém, je politikou, která je na úplném
zcestí. Já se pamatuji, že marně varoval
dr Engliš před účinky přímé
a přísné restrikce důchodové
a platové. Naše veřejná administrativa
ani po této stránce osobní nemá řádného
plánu, vidíme to nejlépe na bezhlavosti,
která se tu provádí, systemisace míst
ve veřejné službě. Za Rakouska se říkávalo,
že státní zaměstnanec toho má
málo, ale že to má jisté, čili
kladl se důraz na stabilitu poměrů veřejně
zaměstnaneckých. Ale u nás ten veřejný
zaměstnanec toho má málo a ani to málo
nemá jisté. (Tak jest!) Čili jinak
řečeno, u nás zaměstnanci veřejní
nemají stabilisované své služební
postavení a důsledek je, že tato okolnost nešťastné
systemisace podlomila důvěru úřednictva
ve stabilitu jeho postavení a i důvěru ve
spravedlnost ocenění individuelního výkonu.
Pan min. předseda v dnešní řeči
výslovně prohlásil, že chceme na veřejných
zaměstnancích, aby konali svou povinnost. A má
pravdu. Veřejní zaměstnanci, kteří
nemají práva na stávku, kteří
nemají těch obranných prostředků
jako zaměstnanci soukromí, musí v zájmu
veřejném a státním konati svou povinnost.
Ale na druhé straně musí také stát
konati povinnost vůči veřejným zaměstnancům.
Tedy provádění požitkového zákona
a tyto symptomatické zjevy, o kterých jsem mluvil,
znamenají skutečný rozvrat veřejné
správy. A pokud jde o soudy, četli jsme a slyšeli
jsme dnes, jak věc vypadá. Též včera
v ústavně-právním výboru bylo
jednomyslně usneseno, že poměry jsou tu neudržitelné.
A nyní dovolte, abych se obrátil k zákonu
o přímých daních. Určité
naše kruhy přicházejí s tvrzením,
že u nás je vůbec největší
daňové zatížení, jaké
si můžeme mysleti. Statisticky však věc
vypadá jinak. Podle statistických dat z r. 1927
vidíme, že v Anglii činí zatížení
veřejnými dávkami pro účely
státní a veřejné 1.218 Kč na
hlavu, v Dánsku 870, v Nizozemí 860, ve Švédsku
710, v Norvéžsku 679 Kč. U nás daňové
zatížení činí cca 400 Kč
a odpovídá průměru států
středoevropských.
Zkoumáme-li mezinárodní data o zatížení
národního důchodu daňovými
a komunálními dávkami, vidíme, že
ve Velké Britanii spotřebují veřejné
dávky 22% národního důchodu, ve Francii
17.8%, v Německu 20%, v Italii 20%.
Ministr Engliš ve své rozpočtové
řeči odhadoval toto zatížení
26%, odhadl však národní důchod v celé
Československé republice toliko 60 miliardami, ačkoliv
na pr. dr Hotowetz odhaduje náš národní
důchod 83 miliardami. Tedy naše zatížení
daňové odpovídá asi průměru
středoevropských států, to je asi
20%.
Pokud jde o reformu daňovou, slibovalo se, že jí
bude uleveno poplatnictvu a zaveden pořádek v přímých
daních. Pan dr Engliš prohlásil, že
při posuzování reformního díla,
to je zákona o reformě přímých
daní, vnucuje se přímo hodnocení tohoto
díla po stránce sociální. Zdůraznil,
že reforma daňová má míti určitou
funkci sociální, že má po stránce
rovnoměrnosti a únosnosti daňové odstraniti
i nespravedlnosti, které se nakupily za dlouhé platnosti
starých zákonů o přímých
daních, zejména zákona z r. 1896. My jsme
však poukazovali již při projednávání
zákona k tomu, že veškeré, snad dobré
úmysly ministra financí zůstanou na papíře,
poněvadž máme velmi kruté ustanovení
o řízení ve věcech finančních
a v řízení trestním. Předpoklady
ministerstva financí skutečně zklamaly a
došlo na to, co jsme tvrdili. A teď přicházíme
k zajímavému zjevu, že strana republikánská,
živnostenská, lidová, nár. demokratická
atd., které hlasovaly pro tento zákon a usilovně
jej hájily, zřizují komise na potírání
tohoto zákona. A víte přece, že před
volbami zemskými sám pan ministr obchodu, který
tenkráte spravoval ministerstvo financí, vydal zvláštní
výnos na všechny berní úřady,
že před volbami do okresů a zemí se
nesmějí vydávati platební rozkazy.
Po volbách se platební rozkazy ovšem už
vydávati mohou.
Když se tedy pánové velmi ostře obracejí
proti tomu zákonu a proti praksi daňové,
musíme říci, že tuto daňovou
praksi provádějí nejen úřady,
ale také ukládací komise. A do těchto
ukládacích komisí - to zdůrazňuji,
poněvadž jde o malé zemědělce
- vysílají své zástupce zemědělské
rady, dále obchodní a živnostenské komory
a jak je známo, v těchto zemědělských
radách a obchodních a živnostenských
komorách nemáme zastoupení my, strany socialistické,
a dík čistě sobecké politice strany
agrární, nemáme zastoupení v ukládacích
komisích. A jestliže tedy doléhá daňové
břemeno velmi těžce na malého zemědělce,
pak se musí tento malý zemědělec poděkovati
pánům ze strany republikánské, kteří
zasedají v ukládacích komisích. (Tak
jest!)
Finanční správa před prováděním
zákona měla si býti vědoma toho, že
jde o ohromný úkol. V Čechách podle
předběžných odhadů musilo býti
zpracováno 867.780 případů daně
důchodové, 410.857 případů
daně výdělkové a na jeden milion případů
daně obratové. A teď co se stalo? Zákon
systemisační zabránil, aby byly přijaty
kvalifikované síly. Celá tato ohromná
agenda dála se silami smluvními, vzatými
pouze na výpověď, které nemají
velikého interesu na jakostní výkon této
věci, ačkoliv samy tyto síly dělají,
co mohou, a důsledek jest, že přímo
proti zákonu nebyly zachovány principy t. zv. vytýkacího
řízení. Podle zákona totiž má
býti vzato za základ každého vyměření
daně přiznání poplatníkovo.
A jestliže nesouhlasí s tímto přiznáním
vyměřující úřad, je
povinen, aby si tohoto poplatníka zavolal a dal mu možnost,
aby námitky, které proti jeho přiznání
má berní úřad nebo berní správa,
vysvětlil, aby nabídl nové průvody,
nové skutečnosti atd.
Toto vytýkací řízení nebylo
vůbec provedeno a důsledek jest, že máme
na desetitisíce re kursů proti výměrům
daňovým, že jsme neskončili depurační
akci ohledně starého zákona a ocitáme
se před povinností provésti depurační
akci ohledně nového zákona. Prakticky to
vypadá tak - je to případ, který jsem
musil prakticky řešiti: takový ubohý
bednář na jednu ruku téměř
chromý, přiznal základ pro vyměření
daně z obratu 2400 Kč a berní správa,
aniž by s ním vůbec mluvila, vyměřila
mu základ z částky 30.000 a teprve když
jsem s touto berní správou handloval, šla ze
30.000 na 20.000, pak na 15.000 a na 10.000 a konečně
na 6000 Kč. Tak to vypadá v praksi!
Chtěl bych ovšem říci jednu věc.
Tento zákon dělala vládní koalice,
a jestliže zákon je krutý, je tím vinna
tato koalice a svědčí o velmi malém
gentlemanství této vládní většiny
a jejího tisku, jestliže udělala špatný
zákon a teď prohlašuje, že ona sice zákon
udělala dobrý, ale to jsou prý ti úředníci,
kteří ten zákon špatně provedli.
Ti úředníci nedělají nic jiného,
než že provádějí zákon,
a myslím, že to nemohou tvrditi ani zástupcové
koaliční strany, že by ti berní úředníci
byli samí socialisté.
V souvislosti se zákonem o přímých
daních musím se zmíniti o státní
účetní uzávěrce, která
vykazuje nedoplatek 6.5 miliardy, z čehož připadá
na nedoplatky daňové a poplatkové 5.827,473.976.60
Kč. Tato cifra měla by se ovšem ještě
zvětšiti o cifru přirážek, které
jsou k těmto daním předepsány. Prohlašuji,
že tato cifra je krutou obžalobou nynějšího
režimu, pokud jde o správu finanční.
Je krutou obžalobou proto, že nedoplatky na těchto
daních nejsou nedoplatky na daních důchodových
placených veřejnými zaměstnanci -
těm se to také sráží - ani placených
malými živnostníky nebo malými zemědělci,
ti musí platiti hned a berní úřad
jim nečeká, ale tato ohromná cifra daňových
nedoplatků je cifra, kterou dluhují velké
podniky, velký kapitál, jak zemědělský,
tak průmyslový. Nám jsou přece známy
případy, že velmi dobře fundované
závody odpírají placení daní
a jestliže berní správa chce proti nim ostřeji
zakročiti, tedy provádějí přímo
revoltu tím, že hrozí, že zbaví
tisíce rodin dělnických existence.
V úvodníku dnešního "Venkova"
objevil se článek, který v souvislosti se
živelními pohromami jednal o otázce samosprávných
financí. V tomto úvodníku "Venkova"
se praví, že prý Praha má starostu socialistu.
Plzeň má starostu socialistu, Mor. Ostrava má
starostu socialistu a že prý socialistické
vedení těchto obcí ukázalo se neschopným,
poněvadž prý ne dovede čeliti katastrofě,
která přišla, a prý ty obce a jejich
správy utíkají od zodpovědnosti a
vrhají prý ji na strany občanské a
říkají, že těmito důsledky,
touto bídou ve městech, tou bídou dětí
a rodin jsou prý vinny strany vládní většiny.
Prohlašuji, že strany vládní většiny
jsou skutečně vinny touto bídou, je-li zde,
a sice proto, poněvadž tyto strany vládní
většiny odhlasovaly zákon, na základě
jehož provádění byly seškrtány
všechny položky v samosprávných rozpočtech,
které slouží sociální péči.
Tyto strany odhlasovaly zákon, podle kterého nemají
obce finančních prostředků, odhlasovaly
zákon, podle něhož obce nemohou překročiti
svůj rozpočet a nemohou ani v případech
náhlých katastrof opatřiti úvěrem
prostředky, které by sloužily ke zdolání
těchto katastrof. Jestliže tedy "Venkov"
říká, že zodpovědnost za to,
že po stránce sociálně-politické
nemohou komuny v této době katastrof učiniti,
čeho by bylo třeba, padá na strany občanské,
potom "Venkov" je na správné cestě,
poněvadž odpovědnost za to, že není
možno vybudovati v obcích dostatečnou sociální
ochranu, padá na strany občanské, na strany
nynější vládní většiny,
které tento návrh zákona skutečně
odhlasovaly. (Výkřiky posl. Bergmanna.)
Tedy jestliže se díváme na tuto otázku
zákona č. 77/1927, musíme prohlásiti,
že je naprosto nemožno, aby otázka samosprávných
financí byla i nadále řešena tímto
nemožným a diletantským způsobem.
Při zemském výboru je zřízen
zvláštní fond vyrovnávací, jehož
správa neděje se ani podle nejprimitivnějších
a nejzákladnějších předpisů
národohospodářských a správních.
S práva tohoto fondu děje se podle toho, kdo právě
je referentem o tomto fondu. Tato správa děje se
tím způsobem, že zatím co vydání
na určité věci dávno vžité,
na věci, které se staly již dávno součástí
naší administrativy, se škrtají, nechají
se tam vydání, která slouží výslovně
účelům stranicko-politickým. Žádáme,
aby tento zákon byl novelisován, aby byl vybudován
řádný finanční řád
pro veřejné hospodářství vůbec,
jak jej myslil dr Engliš, a aby se zejména
stala náprava toho, co ve velkých městech,
na př. v Plzni a jinde, se stává nesnesitelným,
aby bylo upuštěno od nuceného zavádění
obecních dávek, kterými se snižuje životní
míra našeho obyvatelstva. (Výborně!)
A nyní dovolte, abych řekl několik
slov o problému t. zv. zlaté měny.
V časopisech vládních stran se prohlašuje,
že v republice Československé dojde k ukončení
procesu měnového tím, že bude zavedena
t. zv. zlatá měna. Prohlašuji, že tu jde
jen o to, aby dosavadní relace koruny k dolaru byla nahrazena
relací koruny čsl. ke zlatu. Měna československá
stala se nyní určitým abstraktním
měřítkem, které po několik
let je stabilisováno. Tato stabilisace, která nesporně
jest do velké míry zásluhou ministra dr Engliše,
byla provedena po vzoru cizích příkladů.
Mohl bych uvésti celou anglickou literaturu, která
jedná o problému stabilisace měny. Myšlenka
stabilisace měny, t. j. ustálení měny
jako měřítka hodnot byla a je vůdčí
myšlenkou celého našeho národního
hospodářství a tato stabilisace je důsledkem
velmi úporného zápasu hospodářského
o rovnováhu našeho státního rozpočtu.
Je výsledkem tuhého zápasu celého
našeho průmyslu, našeho obchodu o aktivitu platební
bilance. A tato stabilisace měnová jest možná
jen tenkráte, jestli tyto dvě kardinální
podmínky - rovnováha státního rozpočtu
a aktivita obchodní bilance budou zachovány. My
tedy máme tak zvanou regulovanou měnu, měnu,
jejíž stálost orgány státu určitými
zásahy regulují.
Jak to vypadá jinde? V Anglii zavedena byla zlatá
měna hlavně z důvodů prestižních,
aby bylo obnoveno postavení Anglie na mezinárodním
peněžním trhu a vrácen Anglii její
předválečný dominující
vliv. Jaké byly důsledky zavedení tak zv.
zlaté měny v Anglii, to vidíme velmi dobře
na tabulkách anglického exportu, na tabulkách
anglické platební bilance a na tabulkách
nezaměstnanosti. Důsledky zlaté měny
pro celé hospodářství Anglie byly
velmi nepříznivé, znamenaly pokles exportu,
zhoršení platební bilance a stoupnutí
nezaměstnanosti. Francouzský národohospodář
George Gaussel ve velmi obsažné publikaci posuzuje
otázku zavedení zlaté měny v Anglii
a prohlašuje, pokud jde o zavedení zlaté měny
i v Anglii, že nejde o návrat k zlaté měně,
jak byla v Anglii před válkou, že nejde také
o vzkříšení forem, které před
válkou kdysi byly jednomyslně přijímány
ve světě národohospodářském.
Podle tohoto národohospodáře jde o pouhý
příslib do budoucna, je to pouze cesta, kterou se
béře Anglie, aby prostřednictvím tak
zv. dirigované měny, opřené o zlato,
dostala se prostě k měně dirigované,
třeba o zlato neopřené. Jestliže se
podíváte do Německa, vidíte, že
r. 1924 nastal tu naprostý rozvrat měny, že
15. dubna 1924 kupoval se 1 dolar za 4.7 trilionů marek.
Tu přistoupilo Německo k zavedení marky t.
zv. rentové, opřené o reální
hodnoty a dále přikročilo k zavedení
marky zlaté. Co bylo účelem zavedení
zlaté měny v Německu? Účelem
zde bylo zavésti pevné stabilní měřítko
hodnot, a to se mělo státi nejprve navázáním
marky nikoli na zlato, nýbrž na zcela jiné
hodnoty a potom teprve po určitém ukončení
stabilisačního procesu t. zv. rentové marky
došlo se k navázání marky na zlato a
zase ke stabilisačnímu procesu marky zlaté.
Skutečnost nám ukazuje, že jestliže je
vyřešen moment psychologický jak uvnitř,
tak i za hranicemi, to jest, jestliže je důvěra
ke státu, k jeho bilanci a k jeho měně, tedy
není třeba vázati měnu na směnitelnost
za kov. V národohospodářské praksi
máme zajímavý příklad ze Švédska
r. 1916, kdy švédská koruna, a to je velmi
zajímavé, měla silnější
nákupní cenu uvnitř nežli zlato, které
ji představovalo. Čili jinými slovy, jestliže
někdo šel kupovati se švédskou papírovou
korunou, dostal více zboží, nežli kdyby
byl šel kupovati za obnos zlata, který švédská
koruna představovala. Co tím chci říci?
Jestliže je vyřešen psychologický moment,
je-li důvěra ve stát a v jeho peníze,
že tento moment sám v důsledku psychologického
stanoviska obyvatelstva má svou stabilisovanou hodnotu,
bez ohledu na to, zdali je podepřen zlatem či nikoliv.
Nesmíme zapomínati, pokud jde o zlatou měnu
a zavedení t. zv. zlaté měny u nás,
že jde o vyřešení státovkového
dluhu a že předpokladem zavedení zlaté
měny bylo by kontrahování zápůjčky
valutové, o které velmi opatrně mluví
sám dr Fousek v "Národních Listech"
ze dne 10. února 1929.
Abych stručně shrnul: Dosavadní měnová
skutečnost nám ukazuje asi toto: Pokud jde o vnitřní
hodnotu měny, tu dochází ke cti do jisté
míry starý kvantitní zákon a t. zv.
zlatá pokrývka zůstává již
skutečně pouhou ilusí. Vnitřní
nákupní hodnota měny pochází
z oné síly, kterou jí dává
stát a nikoliv zlatý plášť nebo
zlatá pokrývka. Pokud jde o navázání
na zlato a směnitelnost, musíme se tázati,
je-li u nás naše měna na zlato směnitelná?
Jakmile se uvolnil obchod s devisami, naše koruna je v zahraničním
styku směnitelná za zlato, poněvadž
je možno opatřiti si za ni devisy a za tyto devisy
je možno opatřiti si zlato. Táži se dále,
zda, - když bankovka byla kdysi směnitelná
za zlato a byl vyřešen, jak pravím, dále
důležitý moment psychologický - chtěl
někdo ve skutečnosti za bankovku zlaté peníze?
Máme příklady, a víme to z dob Rakouska,
že každý dával přednost papírové
dvacetikoruně před zlatou a měl raději
papírovou dvacetikorunu v kapse nežli zlato. Co tím
chci říci? Že otázka navázání
naší koruny na zlato není problémem
aktuelním, ani pokud jde o náš vnitřní
trh, pokud jde o funkci vnitřní naší
koruny, ani pokud jde o funkci v platech zahraničních,
mezinárodních. Ale jestliže se již díváme
na tuto otázku jaksi z prestižních důvodů
a jestliže bychom neměli konec konců námitek
z těchto důvodů proti tomuto formálnímu
převedení, jak je zamýšlí Národní
banka, proti tomu, aby místo relace k dolaru byla vyslovena
relace ke zlatu, jednu věc zde důrazně prohlašuji:
Za nynějších poměrů, jak se utvářely
na mezinárodních trzích, nikdy nemůžeme
připustiti a nepřipustíme, aby se k tomuto
účelu uzavíraly nějaké mezinárodní
zahraniční valutové zápůjčky.
(Výborně!) Nemůžeme to připustiti
z toho důvodu, poněvadž by to znamenalo nové
zatížení ve státním rozpočtu,
a to zatížení eventuelně neproduktivní.
Jestliže pan ministr financí bude hledati úhradu,
jak odstraniti státovkový dluh, který činí,
řekněme okrouhle 4 miliardy, ať p. min. financí
pohlédne k uzávěrce státního
rozpočtu za r. 1927 a ať použije k zaplacení
tohoto tíživého státovkového
dluhu nedoplatků daňových, které dluží
velké závody. Má tam reservu 6 1/2
miliardy, tedy více než dostatek, kolik potřebuje
k zaplacení státovkového dluhu. To by bylo
velice pohodlné řešení, aby tato otázka
- odstranění státovkového dluhu a
zavedení skutečně pružného oběživa
- byla zase řešena jen na úkor jednotlivé
třídy, části národa, aby tato
otázka byla rozřešena zápůjčkou,
jejíž úroky by zase neplatil velký průmysl
a velký kapitál, ale které by ve formě
daní platil malý zemědělec, malý
živnostník, gažista atd. Já prohlašuji
jako stanovisko zásadní, že i když nejsme
zásadně proti tomu, aby formální moment
- navázání na dolar - byl změněn
na jiný moment, na navázání na zlato,
že stavíme se proti kontrahování zahraniční
půjčky, jejíž škodlivost v platební
bilanci jest očividna.