Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Vidíme, že za nynějšího režimu není pro zaměstnance peněz, aby se mohlo jich opravdovým steskům a požadavkům vyhovět, za to však utrácí se spousta milionů korun na úplně bezúčelná zařízení, na pokusy, jako jsme toho právě svědky u elektrických zařízení našich lokomotiv. Nevíme, co to bude státi, ale jistě více než sto mil. Kč. (Posl. Sladký: Který se neosvědčil! - Kouří to pořád!) Ano.

Také vidíme, že páni vážně přemýšlejí o tom, aby si ministerstvo železnic postavilo palác. Nevíme, co ten palác bude státi, nedočetl jsem se to v žádném kontrolním účtě, v účetní uzávěrce není o tom ani zmínky, zdali to bude jen z výdajů ústředny ministerstva železnic, či zda ty výdaje poplynou z provozních prostředků, musí-li tedy na§ to vydělávati zaměstnanci, kteří v provozním účtě jsou zahrnuti. Tedy na účelná zařízení není peněz, pokud ovšem mají povahu soc. politickou.

Reorganisace našich železnic je absolutně nutná. Mluvili jsme o té věci již bezpočtukráte při projednávání státního rozpočtu, poukazovali jsme na důležitost reorganisace, vytýkali jsme nesmysl, který spočívá v tom, že ministerstvo železnic je současně úřadem exekutivním, výsostným a dozorčím. Žádali jsme, aby správní sbor ministerstva železnic vypracoval v tom směru určité návrhy. Připomínám, že ta otázka není jen u nás akutní. Pamatuji se na anketu, kterou r. 1909 pořádalo ministerstvo železnic bývalého Rakouska a jíž se zúčastnili také zástupci z Čech, na př. bývalý zemský maršálek království Českého Lobkowitz, zástupci průmyslových a obchodních komor atd. atd. Již tehdy docela určitě a jasně bylo řečeno, že organisace našich drah je nevhodná, že je příčinou častých zmatků a že je třeba naše dráhy přeorganisovati. Převzali jsme v celé podstatě vše tak, jak to bylo za Rakouska, a doposud za těch 10 roků jsme nepokročili. Organisační komise, která při ministerstvu železnic prvním rokem byla zřízena, nepokročila ani o píď dále, ač jsme o to žádali již tehdá, když jsem byl předsedou železničního výboru a kdy jsme naléhali, aby tato komise předložila příslušné návrhy.

Tedy jistě, že neblahý režim je příčinou, že dnes naše doprava a dopravnictví je řízeno od zelených stolů. Řekl jsem již, že pánové, kteří to řídí, nemají zkušeností, jaké by měli míti, aby dovedli vystihnout všechny potřeby provozu a služby. Tyto okolnosti jsou jistě potom podkladem pro tu naši bezpečnost na drahách.

O jiných otázkách promluví další klubovní kolegové, zejména ve příčině finanční a politické.

Mám jedno jediné přání, aby poměry v našem státě vyvíjely se uspokojivě a aby konsolidace v našem státě nenesla se jednostranně jen na účet těch nejnižších zaměstnanců, těch hospodářsky slabých lidí, kteří podle vládní většiny mají jen povinnost pracovat a přinášeti stále a stále oběti. Pochopitelně, jak jsem již v rozpočtovém výboru prohlásil, nebudeme pro státní uzávěrku hlasovat. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Brodecký. Dávám mu slovo.

Posl. Brodecký: Slavná sněmovno! Z prohlášení p. min. předsedy Udržala vysvítá, že vláda s novým premierem chce pokračovati v liniích politiky programu prohlášeného min. předsedou Švehlou. Nechci ironisovati, ale jenom malou připomínku bych přednesl k tomuto prohlášení, a sice že očekáváme aspoň pokračování tam, kde přestal min. předseda Švehla (Tak jest!), to jest, že za posledního ministerského předsedu resp. zástupce min. předsedy Msgr. Šrámka tato vláda nechce bráti odpovědnost a nemíní pokračovati v programu Šrámkově.

Při té příležitosti vzpomínám, že min. předseda Švehla míval jeden zvyk při jednání o programech, o otázkách v této sněmovně projednávaných; činil-li totiž prohlášení, neopominul nikdy připomenouti, že toto prohlášení činí nejenom za vládu, nýbrž že to, co slibuje, co smlouvá, smlouvá a slibuje také za svoji stranu, která za tím bude státi. Považuji tuto připomínku za velmi důležitou proto, abychom získali příležitost k dalšímu prohlášení p. min. předsedy Udržala, jak si další sledování linie Švehlovy představuje, zdali v tom dobrém, či v tom zlém slova smyslu a zdali tato vláda chce také převzíti odpovědnost k vyřízení a vykonání toho, co min. předseda Švehla čestným slovem za vládu i za svou stranu k provedení prohlásil a co v dané chvíli v oněch katastrofálních poměrech, ve kterých žijeme, je velmi důležitým činitelem.

Chtěl bych také v úvodu zjistiti - vím, že to nemohu udělati ihned, ale chci aspoň něco učiniti, co by nám snad později zjistilo pravý stav věci - chtěl bych totiž zjistiti, proč námi navrhovaný drahotní přídavek pro státní zaměstnance, který byl na třetím místě jednání soc.-politického výboru a který jsme na první místo nemohli dostati, najednou byl přesunut z třetího na první místo a zamítnut. I když mu byl vystrojen pohřeb první třídy tím, že se to předá vládě, byl zamítnut.

Nenáleží nám, abychom kritisovali vnitřní taktiku stran. Ale dotaz jest jistě možný: Stalo se tak proto, že se agrární straně podařilo přesunouti se svých beder na bedra stran klerikálních všechny protidělnické předlohy? Bylo obmýšleno, aby, než bude Šrámek vystřídán činitelem z agrární strany, udělal ještě to poslední katovo dílo na státních zaměstnancích? A protože se tak stalo, udivuje mne ochota předsedy soc.-politického výboru, že opravdu se přičinil, aby ze hříchů, napáchaných na dělnictvu a malém člověku, nezůstalo k vyřízení pro agrární režim už nic. To poslední vzal také ještě na bedra Msgr. Šrámek.

Drahotní přídavek pro státní zaměstnance je nejenom nutnou potřebou pro zaměstnance, ale je také ulehčením administrativě. Drahotní přídavek má napraviti, co zlého se stalo ukvapením, že byl platový zákon dělán dříve, než poměry k tomu byly zralé. Dovedu pochopiti, že dnešnímu režimu záleželo na tom, aby definitivní platový zákon byl dělán za neomezeného režimu tohoto třídního složení vládního. Dovedu pochopiti obavy pánů, že v případě, až dojde k přesunutí mocenských poměrů, kdy socialisté také budou míti do věci co mluviti, páni by takový platový zákon nedostali pod střechu. Ať je to tak či onak, platový zákon den ze dne se jeví jako dílo ve své podstatě ukvapené, vložené do nezralé doby. Dokud máme notorický pohyb cen životních potřeb, dokud nemáme ceny urovnány a dokud valutární hodnota koruny není skutečnou hodnotou nákupní, nemohou se dělat definitivní platové úpravy, nýbrž mělo býti setrváno u systémů drahotních přídavků. Nestalo-li se tak a není-li vůle měniti tento zákon, pak musí dojíti k nějakému vyrovnání aspoň těch nejhrubších škod u zaměstnanců, vycházejících z disparity naší peněžité hodnoty. Musí prostě dojíti k vyplácení nového vyrovnávacího drahotního přídavku! Je nutno při této příležitosti poukázati, že představitel strany nár. demokratické z řad státních zaměstnanců, člověk, který chodí po schůzích a zvláště před volbami vede parádní řeči pro úpravu poměrů státních zaměstnanců, se dovedl vžíti do programatické úlohy naší "osmičky" do té míry, že v soc.-politickém výboru označil požadavek drahotního přídavku pro státní zaměstnance - přesto, že s ním chodí již několik roků a při všech případech slavnostně tento požadavek proklamuje - za požadavek demagogický, vážně nemíněný, poněvadž prý mu chybí návrh na úhradu. Není pravda, že zde chybí návrh na úhradu. V návrhu, který jsme podali, říkáme, aby byl tento drahotní přídavek kryt z přebytků státního hospodaření. A tyto přebytky jsou zde a byly by zde, kdyby personální politiku dělali u nás lidé, kteří s personálem pracují, kdyby personální politiku u nás nedělali lidé, kteří o personálu a jeho výkonech nemají ani ponětí. Přijdu potom v detailech k průkazu o tom, že tu přebytky aspoň v té míře, jak by bylo nutno na uhrazení drahotního přídavku státním zaměstnancům, resultují i ze samotné úspory na státních zaměstnancích ve smyslu zákona č. 103 a prováděcích nařízení k tomuto zákonu.

Drahotní přídavek musí býti přechodem k nové definitivní úpravě platových poměrů veškerých státních a veřejných zaměstnanců. Není to požadavek demagogický, nýbrž dobrá rada panujícímu režimu, jak se aspoň pro tu chvíli dostati ven z kalamity, ve které se ocitáme právě nesprávnou personální politikou.

Pan min. předseda dr Švehla prohlásil, že zákon a vládní nařízení z něho resultující budou jen tak dlouho platiti, pokud se neprokáže, že systemisací služebních míst je možno upraviti otázku platů takovým způsobem, aby nikdo nebyl poškozen. Pan min. předseda mluvil vždy z přesvědčení, které mu bylo jaksi vsugerováno panem min. radou Fischerem a jeho kompaňony, že zákon č. 103 znamená zlepšení platových poměrů stát. zaměstnanců. Když později pan min. předseda dr Švehla přiklonil se k našim vývodům, když jsme jej přesvědčili, že je paskvilem mluviti o zlepšení při zákonu č. 103, pak se chytili pánové za ním stojící jedné myšlenky, totiž vykládali, že systemisace služebních míst napraví případné chyby a nedostatky zákona. Pak provedli systemisaci. Nedlouho po provedení této provisorní systemisace prohlásil min. předseda Švehla před svědky - a já věřím, že nebylo ani svědků k tomu potřeba, že to dnes dozná sám bez popudu - že systemisace zklamala a že musí býti ihned napravena, ihned od základu znovu provedena. Ona mohla býti napravena, aniž se muselo se zákonnými ustanoveními hýbati. V ustanovení o systemisaci se praví, že služební místa se systemisují podle svého významu a se zřetelem na způsob služby v rámci stanovené normální potřeby sil. Dosti široké určení pro řádnou systemisaci. Koncem r. 1925 po restrikci máme personál restringovaný asi o 11 až 12%. Máme tedy místa služební obsazena velmi spoře, velmi nedostatečně. Chybí nám reserva pro nemoci, pro dovolené na zotavenou, pro mimořádné úkony, pro všechny ty sounáležitosti řádného výkonu státní služby, státní administrativy a služby veřejnoprávní. Kdyby tedy i tyto poměry byly označeny za normální, pak musíme dostati aspoň místa r. 1925 v prosinci obsazená jako místa systemisovaná. A jak vypadá systemisace vedle tohoto skutečného stavu? Bylo žehráno, že se systemisuje podle stavu z r. 1914 bez ohledu na rozmnožení úkolů nové naší administrativy. Toto žehrání bylo předčasné. Bylo systemisováno pod stav z r. 1925. Při jednání o paragrafu systemisač ním bylo neustále vykládáno, že není možno systemisovati místa dvojmo a sice - řekněme - na místo kancelářského úředníka systemisovati pomocný personál, smluvní personál atd. Systemisace vyjadřovala vždycky systemisaci definitivního personálu. Kolik míst bylo trvale obsazeno, tolik míst bylo systemisováno. Naši páni v komisi meziministerské našli nový způsob systemisace. Na místa definitivních zaměstnanců systemisují malé procento definitivních zaměstnanců a větší procento pomocníků a dokonce systemisují i smluvní zaměstnance, neobávajíce se nikterak, že tím vlastně smluvním zaměstnancům dávají charakter zaměstnanců pragmatikálních, ponechávajíce je v nesnesitelné bídě smluvních dělníků. Sněmovna, senát, vláda, ministerská rada, všichni jsme byli klamáni. Byla nám vykládána nepravda. Byly vykládány ústně i písemně falešné dedukce zákona. Něco docela jiného měli v hlavě páni, kteří tyto věci dělali, a něco docela jiného nám říkali. Každý poslanec, který hlasoval pro zákon č. 103 v přesvědčení, že tento zákon znamená zlepšení platových poměrů zaměstnanců, byl klamán a pod tímto klamem pomáhal podvésti také státní zaměstnance. Pravda je to, co jsme tvrdili hned při počátcích, že je to zákon na úpravu platů pouze několika jednotlivcům a že je to zákon na snížení nákladů na personál. Klamem je také - když už upustím od hesla, které zde bylo stále opakováno při zákonu č. 286 "méně personálu, ale lépe placeného" - že úspory provedené na vydání personálním jsou na prospěch státu. Vezmete-li dnes do ruky výkaz o personálním vydání v jednotlivých resortech, vidíte, že vlastně personální vydání, která po restrikci klesala, dnes stoupají a překročila už číselně vydání před restrikcí nejen percentuelně, nýbrž i skutečně. Vidíte, že u nižších zaměstnanců se uspoří 15, 20, 40 až 50% bývalých příjmů, a hledáte-li ty úspory, najdete je nahoře, na nejvyšších místech, spotřebovány v platech nejvyšších úředníků.

Bylo mnoho vykládáno o veliké šlechetnosti těch, kdož zákon připravovali. Do důvodové zprávy k zákonu bylo napsáno týmiž lidmi, že v normálním případě bude úředník povýšen nejméně dvakráte a dokonce se naznačuje, že kolem 10 let ponejprv ze 7. do 6. třídy a kolem 20 let po druhé. Není to pravda, je to lež. Tážete-li se dnes toho, kdo to napsal, kdo to prohlašoval ve sněmovně, kde vzal podklad pro toto tvrzení, jestli to byl úmyslný klam nebo nevědomý, prohlašuje: to není pravda, to nikde není zaručeno a nemůže to býti zaručeno a nemůže k tomu dojíti. Ale přece to v důvodové zprávě napsal! Tito lidé vykládali, že obětují sami sebe pro úsporu na personálním vydání - a když oni se obětují, musí se obětovati i druzí.

Pánové, krátký přehled o tom, jak byly upraveny platy zaměstnanců - nechci užíti ostrého slova podvod - ukazuje nesprávnost oněch tvrzení, jež nám byla přednášena. V jedenácté platové třídě v prvé stupnici zvyšují se předválečné platy asi 3.3násobkem, v desáté plat. třídě v prvé stupnici čtyřnásobkem, v deváté plat. třídě v prvé stupnici asi 4.1násobkem, v osmé třídě v prvé stupnici 4.3násobkem. v sedmé třídě v prvé stupnici 5.5násobkem, v šesté třídě v prvé stupnici asi 4.6násobkem, v páté třídě v prvé stupnici asi 4.2násobkem a ve čtvrté třídě v prvé stupnici t. j. ve služební třídě ministerských radů 6.5násobkem, tedy vysoké předválečné platy se zvyšují 6.5násobkem! Ze 14.000 Kč předválečného celkového platu čtvrté služební třídy prvé stupnice stoupají pánové nyní na 87.000 Kč!

Podíváme-li se na minimální platy zaměstnanců, zřízenců a podúředníků, vidíme šestinásobek a jenom stěží docházíme k 6.5násobku. Jak se má nazvati takové jednání, když jeden z nejvyšších úředníků tohoto státu vezme na sebe povinnost, připraviti personální poměry spravedlivě, aby stát bez újmy mohl je snésti, a když tento úředník vykládá ministerskému předsedovi, že on sám má vyrovnávací přídavek jen 3000 Kč? Pan min. rada Fischer nebude nám vykládati, že se nejdříve snížila služební třída a podle té že se zařazovalo. Na jedné straně se to sice tak udělalo, ale na druhé straně se systemisovala spousta míst, která umožnila těmto pánům, že získali téměř 6.5násobek na vysokých platech, zatím co všechno ostatní úřednictvo dostalo jen čtyřnásobek, nanejvýše něco málo přes čtyřnásobek daleko nižších platů předválečných.

Státní zaměstnanci a úředníci, stojící za touto akcí pod heslem denivelisace, kteří vstávajíce lehajíce nadávali na socialistické strany a proklínali je pro socialistickou "nivelisaci", provedenou zákonem 541 a 222, vidí dnes na příkladě zákona č. 103 a na jeho provádění, komu a jakým snahám dělali berana proti socialistickým snahám. Ano, podařilo se snížiti životní úroveň těch nejubožších, s nimi však, tak jak vždy socialisté říkali, snížena byla životní úroveň veškerých úředníků, pokud ne mají to štěstí býti nejméně ministerskými rady a čekateli sekčního šéfovství, kde ovšem nebyla místa restringována, nýbrž ještě rozmnožena. Tam nebyly a nejsou platy každým postupem umenšovány o efekt postupový, tam se postupuje o celou hodnotu. Nikdo nemůže a nesmí vykládati má slova takto pronášená jako nepřejícnost. Ne. Já sám vždy jsem stál a stojím na stanovisku, že tam, kde je potřebí tak vysokého úřadu, jaké máme v mnohých případech, nelze odbýti člověka tímto úřadem pověřeného platem, který tu býval a nutiti ho tak, aby se snažil přijíti do pense a nalezl zaměstnání a lepší výživu v soukromém podniku. Ale, prosím, na účet těch, kteří vůbec nemohou býti živi, nesmí tyto věci býti dělány.

Pánové měli míti odvahu - a v této odvaze jistě by byli podporováni i socialistickými stranami - říci: Za tyto peníze na místě tak význačném a odpovědném nemůže nikdo sloužiti, zde musí býti takové a takové platy! A nikdo by se proti tomu nestavěl. Ale to chytráctví: "My zvýšíme si platy tak, jak zasloužíme, za to však prokážeme úspory dole na zaměstnancích." Takové jednání jest současně zločinem nejen na personálu, nýbrž i na celém našem státě, na celé administrativě.

Nemám možnosti, abych mluvil zevrubně o systemisaci, která měla napraviti nesrovnalosti platové, která je však ještě zhoršila. Musí býti konstatováno: Systemisace prováděná na podkladě tohoto zákona znamená také zproletarisování veškeré učené inteligence u nás v úřadech, znamená zproletarisování středoškolských a vysokoškolských úředníků. Jenom jednotlivci budou zde těžiti, a tito jednotlivci nejsou s to, aby nahradili svou přičinlivostí, kdyby byli sebe schopnější a pracovitější, onu strašnou katastrofu, která nastala prosazením jednotlivých chybných ustanovení tohoto zákona a této falešné systemisace. Uvedu jenom celkové číslice na doklad svého tvrzení:

V ministerstvech systemisována jsou místa služební takto: V 7. platové stupnici jest systemisováno 988 míst, v 6. 906, v 5. 818, ve 4. 653, ve 3. 429, ve 2. 274, v 1. 88 a tři mimoplatové stupnice.

V ostatních úřadech správních, sestavíme-li všechna systemisovaná úřednická místa dohromady, získáváme tento přehled: V 7. ovšem bez vysokoškoláků - 11.462 místa, v 6. - vysokoškoláci jako první - 7638, v 5. 3870, ve 4. 2102, ve 3. 978, ve 2. 348, v 1. 107 a tři místa mimo plat. stupnici. O čem mluví tato čísla? Na základě zákona č. 103 a na základě systemisace musíme očekávati, že na celá leta kupředu středoškolák u nás ztěžka dostane se do 4. a vysokoškolák do 5. a jenom šťastní jednotlivci ze středoškoláků se dostanou do 5. a 4. a jenom jednotlivci z vysokoškoláků do 4. a do 3. - o 2. a 1. plat. stupnici ani nemluvě.

Při tom si připomeňme ona přímo šílená ustanovení k systemisaci připiatá a jejich důsledky! Převod byl proveden na základě nabytého práva. Tento převod není naprosto směrodatný pro kritiku systemisace. Až se vyžijí na systemisovaných místech ti, kteří tam jsou převedeni v důsledku bývalého svého automatického postupu, své vyšší třídy služební nebo vyššího platu, pak nastane katastrofa. Tato katastrofa je dnes zatím tlumena tím, že je tu ono šílené ustanovení, že veškerá místa jsou vázána přebytkem nejenom z nižších, nýbrž i z vyšších platových stupnic.

Chtěl bych uvésti jen malý příklad z našich železnic: Místa v 1. platové stupnici podúředníků, dílenských četařů - to jest jeden příklad ze sta - vázána jsou všemi dílovedoucími převedenými do I. platové stupnice. Vládní nařízení bylo ministerstvu železnic vnuceno. Nemohu věřiti, že by ve strojním a dílenském oddělení v ministerstvu železnic nikdo z těch pánů neznal situaci určité kategorie svého personálu. Do vládního nařízení č. 15, § 89, se dostalo ustanovení, že do I. platové stupnice po propočítání ve 2. se převedou všichni dílovedoucí jako dílenští četaři. Dílovedoucím byl do 1. srpna 1921 jmenován každý podúředník, když - po 16 defin. služebních letech - dosáhl platu 8580 Kč. Po 1. srpnu 1921 bylo toto ustanovení zrušeno a kategorie dílovedoucích nahrazena skupinou podúředníků A. Tedy: V době před převodem podle zák. č. 103/26 stáli vedle sebe v jedné kategorii dílovedoucí, jmenovaní do 1. srpna 1921, a podúředníci skupiny A, jmenovaní po 1. srpnu 1921. Vládní nařízení o této jednotné kategorii nic neví a převádí pouze jmenované dílovedoucí do 1. plat. stupnice podúředníků na místa dílenských četařů. A nyní vidíme zajímavý obrázek: Člověk, který nikdy četu neměl a nikdy četu nebude míti, jest jako dílovedoucí převeden na místo dílenského četaře. Tímto způsobem jest vázáno asi 700 až 800 míst dílenských četařů nečetaři s možností platového postupu na 17.100 Kč, zatím co řada skutečných dílenských četařů, kteří mají po leta četu, vedena jest pod titulem "dílenský" ve 2. plat. stupnici s konečným platem 13.056 Kč. A aby komedie byla úplná, v 1. plat. stupnici dílenský četař má nárok na četařský přídavek 600 Kč ročně, ve 2. plat. stupnici se nalézající četař má však nárok na plat až o 4 tisíce nižší a na četařský přídavek nároku nemá.

Toto má býti nějaký rozum? Takovým způsobem se pánové chtěli dostati z těchto složitých personálních otázek k svému cíli? To jest přece vyložený podvod. Když se dají pánové oslavovati, že udělali kus vědecké personalistické práce, pak lituji jen toho, že všichni dohromady, kteří v praxi luštíme personální poměry, nemáme času pro samé reparace konkrétních případů, způsobené snahami po "odpolitisování železničních zřízenců". Akci tuto vede v posledním čase kol. Ježek jistě chvályhodným způsobem na zásadě: když už odpolitisovat, tak vnutit lidem fašistickou organisaci "nepolitickou", abychom napsali obžalobu proti těm, kdož klamali parlament, proti těm, kdo lhali, kdo uváděli min. předsedu, vládu, ministerskou radu, sněmovnu, senát, celou naši veřejnost vědomě v omyl. Průkazů jo tu ne sta, ale tisíce.

Je opravdu těžko, nemá-li člověk čas, a také to bylo až dosud mluvení k hluchým uším, zde vykládati s odborného hlediska, co zlého se stalo zákonem č. 103, resp. falešnou provisorní systemisací.

Chtěl bych věnovati chvíli výkladu o tom, jak politika personální se zrcadlí v dnešních poměrech a do jaké míry tato politika personální může býti přivedena do souvislosti s dnešními katastrofálními poměry na železnicích. Prohlašuji docela otevřeně a přímo: vím, že neštěstím na železnicích úplně zabrániti nelze, vím, že na železnicích nemohl bych využitkovati dnešní katastrofy mrazové k tomu, abych někoho pro tuto katastrofu obviňoval a z toho dělal důsledky. Tato katastrofa mrazová by byla přišla tak jako tak a není za ni odpovědný nikdo. To platí hlavně žurnalistům naší osmičky, kteří rádi persiflují výroky zde vážně pronesené. Ale jedno tvrzení jako starý odborář si dovolím zde přednésti v plném vědomí odpovědnosti. Přibližně takové mrazové katastrofy jsme prodělali již častěji. Pamatujeme, že železnice musely již zápoliti s takovými katastrofami. Ale že by ty katastrofy vedly někdy k těm důsledkům, k jakým vedou dnes, toho nejsme pamětníky. Když hledám příčinu, proč dnes živelní katastrofy vykonávají takový strašný vliv na celou naši dopravu, přicházím k souvislosti toho stavu, ve kterém dnes železnice jsou, s tím, co v personální politice po zákonu č. 103/26 u nás proti vůli ministerského předsedy, proti vládě, proti sněmovnám bylo děláno jednotlivými úředníky i za očividného lámání vlastního čestného slova min. předsedy těmito úředníky. Dnes vidíme a teprve znovu si uvědomujeme, že železnice jsou nervem celého našeho státního života. Nechci malovati čerta na stěnu. Vážení pánové, kdyby měly mrazy a spojené s nimi účiny trvati ještě týden, 14 dní, vžijte se do té situace, až nebude uhlí, až nebude surovin, až bude zastavena doprava poživatin, vžijte se do té situace, ve které budeme, až se z dopravní kalamity vyvine nutnost zastavení provozu továren a dolování. Všechna námaha zjednati nápravu bude marná. Stojíme tu dnes proti živelní síle téměř bezbranní, poněvadž jsme včas neudělali řádné opatření. Zabránění katastrofy mrazové neleží v silách lidských. To nechci tvrditi já, to nebude také tvrditi nikdo druhý. Ale strašlivé důsledky této katastrofy z velké části odstraniti, jim zabrániti, leželo v rukách lidských. Avšak ty lidské ruce, které byly pověřeny tímto dílem, zklamaly. Lidé pověření uschopněním živého personálu ke zdolání předvídaných i nepředvídaných obtíží dopravy nechali se opěvovati jako velcí duchové, tito pánové uzavřeli se ke zdolání svého velikého úkolu do příšeří svých kanceláří před celým světem. Mohl jim z praktického života radit kdo co chtěl, nikdo neměl pravdu, jenom oni, nikdo věcem nerozuměl, jenom oni. A nyní docházíme k přesvědčení, že věci nerozuměli (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.), že je vláda proto neměla připustiti k takovému znásilňování železničního resortu, který měl přece pochopení pro věc. Dnes ovšem máme již katastrofu, kterou jsem s tohoto místa předpovídal. Bude nám pan min. rada dr Fischer dnes zase vycházeti vstříc se svým jizlivým úsměškem a opovržlivým jednáním, když mu položíme otázku: Kdo bude odpovídati za část viny, kterou nese on na té katastrofě, kterou dnes prožíváme a která, nedej osud, může býti opravdu v nejbližších dnech přímo hrozná pro celé hospodářství a pro celý státní život?

Budete se tázati, jak se dostávám k této příčinné spojitosti? Když mluvil kol. Buříval, vzkřikl některý z pánů kolegů něco o vyšetřovací komisi v Německu. Slavná sněmovno! Nechte si o této komisi něco říci, a ti, kdož to neuslyší, ať to, co řeknu, si přečtou v protokole a budou viděti, jak správně jednají lidé, kteří s posměškem jsou vždycky vítáni, když jdou na tribunu, aby hájili zájem nejen státních a železničních zaměstnanců, nýbrž i zájem tohoto státu v nejkritičtějších jeho dobách.

Před několika dny konala se v této budově v rozpočtovém výboru konference mezinárodního pracovního výboru železničářů. Bylo mluveno o železničních neštěstích, o jich příčinách a o jich odstranění. Z Německa tu byl kol. Jahn. Ve svém referátu podal také zprávu o výsledcích jednání komise, která v Německu byla sestavena z odborníků, ze zástupců organisace a sekčních šéfů, aby pátrala po příčinách železničních neštěstí a po možnostech zamezení těchto neštěstí. Tato komise došla k velmi zajímavým závěrům. Pokud se týče svršků železničních, byly objeveny určité nedostatky a jen zčásti vina na těchto neštěstích spočívala v chybách železničního svršku. Kdo zná svršek železniční stavby v Německu, kdo se dovede na tento svršek podívati odborným zrakem a srovná tento svršek železniční stavby s naším svrškem v Československu, vidí, že u nás by se nemohlo říci, že železniční svršek jest dosti bezpečným proti neštěstím jakéhokoliv druhu. Pokud se týče provozních prostředků, nebyla nalezena komisí v Německu po všem odborném zkoumání téměř žádná vina na neštěstích. Dva velcí činitelé při katastrofě železniční byly tedy v Německu jaksi z obliga. Jak jsme na tom u nás? Naše železnice vedle všech ostatních výkonů a úkonů pro stát, pro hospodářství atd. jsou zatíženy daněmi jako každý druhý a odvádějí přes 800 milionů Kč dopravní daně ročně. Z těchto 800 mil. Kč dostaly naše železnice myslím na letošní rok asi 172 mil. Kč půjčkou na investice. Račte si laskavě uvědomit, že jsme převzali z Rakouska úplně rozbitý park, rozbité tratě, nedostatečné stanice, nedostatek provozního materiálu ve všech směrech, a že investice se nesmějí dělat z výtěžku podniku, nýbrž na dluh. Malá částka, půjčená ministerstvem financí z toho, co železnice vedle ostatních úkonů pro stát ještě odvádí, nepřivede ovšem naše železnice na úroveň německých drah.

Kolega Jahn o vyšetřování komise uvádí dále, že komise tato dochází k zajímavým důsledkům, že na železničních katastrofách v Německu je v prvé řadě vinno opomenutí železničního personálu, a to personálu, který nemá pro sebe omluvu dlouhé služební doby, nýbrž že se jedná o opomenutí personálu, který se nalézal v prvních hodinách služebních.

Odborníkovi je toto zjištění velikým mementem pro naše československé dráhy, pro naše personální poměry. Železniční zaměstnanec, u něhož v Německu mezi nynějším a předválečným platem je rozdíl 35 až 45%, stává se železničářem teprve v pozdějších hodinách služby, kdy ho služba úplně semkne a přinutí ke koncentraci všech myšlenek na službu. Z domova odchází železničář rozhárán, zatížen starostmi o to, co bude zítra a pozítří, z domova odchází neodpočinut, otráven, nemožný a první hodiny ve službě, která žádá na něm celého člověka, celou mysl, nemůže překonati ono strašlivé, které mu je vloženo jeho sociálními poměry do hlavy a do nitra. Pracuje sice, ale pracuje bez ducha, automaticky, jeho myšlenky jsou jinde, jsou u jeho strašlivého sociálního, hospodářského i mravního stavu, kterým trpí nejen on, nýbrž i jeho rodina. A trvá to několik hodin, než se vzpamatuje, než se vybaví ze svých starostí v železniční službě tak, aby přestal myslet jako člověk, jako otec rodiny a soustředil své myšlení na svoji službu, jak to železnice potřebuje. A než se stane tímto lidským strojem, který vykonává instinktivně i automaticky svou službu, to jsou právě chvíle, ve kterých dochází k neštěstím v Německu.