Čo sa týka našej obchodnej politiky s cudzozemskom,
len jedno môžem žalostne komštatovať,
že nemáme obchodnej smluvy s takým štátom,
s ktorým sme boli nielen v minulosti, ale aj v prítomnosti
v najlepšom priateľstve a o ktorom môžeme
tvrdiť, že je jediným naším priateľom
a jedine ako taký môže byť, lebo písomné
smluvy môžu byť papierové v tom okamihu,
akonáhle prijde na obeť, akonáhle prijde k
tomu, že je treba sa obetovať za druhého, a o
tom sme sa už presvedčili, že jedine ten národ,
ktorý to učiní, je juhoslovanský národ.
Preto vyslovujem toto stanovisko, že ešte aj na úkor
ústupkov táto obchodná smluva čím
skôr musí byť urobená.
Naše slovenské sťažnosti boly špecielne
ohľadne finančnej politiky. Ja tu len jedno chcem
spomenúť a pribiť, že na začiatku
republiky odborné kruhy a povolané k tomu úrady
a vrchnosti uznaly, aký veľký význam
má dobre vybudovaná sieť železničná
na Slovensku. Aký veľký politický a
hospodárský význam a veľký význam
vojenský má, je vidno z toho, že r. 1920 podaný
bol návrh zákona na tak zvaný investičný
program, na Slovensku vybudovať slovenské železnice
primerane ako to dnešný útvar Československej
republiky potrebuje. Tu v tomto zákone bolo 15 nových
dráh, 15 tratí, spomínaných: Handlová-Horná
Štubňa, Červená Skala-Margecany, Slivnická
Nová Ves-Trebišov, Užhorod-Mukačevo, Mukačevo-Bilki-Hust,
Vsetín-Bilnice-Broumov, Veselí n. M.-Nové
Mesto n. V., Krupina-Zvolen, Jablonica-Plav. Sv. Mikuláš,
Myjava-Brezová, Spojka u Žabokriek, Podolinec-Orlov,
Tvrdošín-Polhora, Karvín-Trličko-Tešín,
dráha sprostredkujúca výhodné spojenie
so severným Slovenskom.
Čo je z toho dnes uskutočnené? Poznamenávam,
že tento program mal prevedený byť do r. 1925.
Dnes už chvála Bohu máme desaťročné
jubileum, máme už r. 1928, a čo bolo z toho
vybudované, každý zná. Takto, pánovia
moji, nerobí sa seriózna hospodárska politika.
O ľudovej strane posmešne povedalo sa niekde, že
sú to politické deti. Povedzme, že my, pravda,
sme nie síce politické deti, ale sme ešte úprimní
ako deti. Mohli by sme povedať, že sme politickí
romantikovia, ale predovšetkým sme úprimní.
Ale majte pravdu, sme deti. Keďže vy Česi ste
otec, keďže Praha je matka, tak vychovajte decko tak,
aby z neho stal sa poctivý statočný a pre
Československú republiku užitočný
muž. Tak ale vážny, múdry otec nevychováva
decko, že mu sľúbi jablko a nedá mu ho,
že mu sľúbi cukor a nedá mu ho, že
mu sľúbi šaty a nedá mu ich, lebo vtedy
ho vychová za lotra, za cigána a možná
za otcovraha. To je na pomyslenie, pánovia moji, robiť
si s decka smiech a komediu. Decko, to je vážna vec.
U jedného Angličana je jeden malý chlapec
ohromne vážna osoba, tak ako ten veľký,
a práve preto Angličan bol nielen dobrým
vychovateľom, ale i dobrým politikom; on s politickým
deckom zaobchodí tak, aby z neho vychoval politického
muža, zralého občana. Tak špatne sa zaobchádzalo
i vo starom Uhorsku, že vyniesol sa zákon a nepreviedol
sa. Vyniesol sa zákon národnostný, ale po
niekoľko desaťročí spal, nebol prevedený,
do života uvedený a takým spôsobom sa
stalo, čo sa stalo. Zákon vynášať
nie je ťažká vec. Zákony vynesú
sa u nás za 5 minút, ale zákony prevádzať,
to je potom úkol tak politika, štátnika, ako
i exekutívy. Tu je veľká chyba, že naše
zákony v minulosti sa neprevádzaly, aspoň
nie poctive a spravodlive. Keby sa boly spravodlive robily a prevádzaly!
Verte mi, že spravodlivosť je taká etická
hodnota, ktorá premôže každého nepriateľa
a zrobí z najväčšieho nepriateľa
spravodlivosťou a láskou svojho priateľa.
Pánovia moji, čo sa nám pripomínalo
a pripomíná? "My vás radi máme,
vy Slováci." Nepovedajte, že nás máte
radi, ale čiňte, aby sme videli, že nás
máte radi. A potom druhé, čo sa nám
pripomína:
Hľadajme to, čo nás spája - a odstraňujme,
čo nás oddeľuje. Ale spája nás
nie len tá železnica, čo vy vybudujete medzi
Moravou a Slovenskom, ale verte mi, že viac nás bude
spájať tá železnica, ktorú vybudujete
na východnom Slovensku, vzdor tomu, že toto východné
Slovensko je vzdialené 700 km. To nás bude viac
spájať, ako akákoľvek iná násilná
spojka. Bude nás spojovať nielen tá cesta,
nielen tá hradská cesta, čo vy vybudujete
medzi Moravou a Slovenskom, ale budú nás predovšetkým
spájať tie cesty, čo vybudujete po celom Slovensku,
kde náš roľník nemôže dostať
sa ku svojmu poľu a nemôže ho obrábäť,
lebo mu voda zavalila cestu. Toto nás bude viac spájať
než všetky iné cesty a železnice.
Ale, pánovia moji, bude nás ešte jedno spojovať
a priblíži nás viac k Prahe, a to nasledovné:
Východné Slovensko, ktoré je najviac roľníckou
oblasťou Slovenska, a Podkarpatská Rus ležia
od Prahy, Plzne, Bohumína, od Mor. Ostravy, od Brna a vôbec
od konzumentských území až 700, 800
ba 1000 km ďaleko, tedy berme priemer 700 km. Naproti tomu
železničný tarif nielen že doteraz bol
o 110% drahší na Slovensku a Podkarpatskej Rusi než
v hostorických zemiach, ale na tú diaľku musí
náš roľník doplácať aj iným
spôsobom. Dnes musíme si vybudovať tarifnú
sústavu iným spôsobom. Keď už nemôžeme
priblížiť prostorove to východné
Slovensko a Podkarpatskú Rus k Prahe a k ostatným
konzumným územiam, musíme hľadieť,
aby sme ich priblížili aspoň iným spôsobom,
a to tarifove. Náš roľník dostáva
za svoj jačmeň o 14 až 15 Kč menej,
než roľník u Olomúca. (Hlasy: Až
o tridsať!) Ja počítam len 14 až 15
Kč, ktorý rozdiel pripadá na železničné
tarify, lebo povedzme i kvalitatívne azda neobstojí
tento jačmeň, keďže na východnom
Slovensku a Podkarpatskej Rusi je trošku semeno degenerované.
A prosím, i na pšenici, na žite a na všetkých
svojích plodinách náš roľník
musí doplácať, na svojom statku, na dobytku.
Pri tom, pravda, ten dobytok ztratí i na váhe, než
sa dostane do Prahy, Brna alebo Plzne, tak že náš
roľník až o 20, 25% musí lacnejšie
predávať a tak horšie obstojí proti roľníkom
v historických zemiach, ktorí sú bližšie
konzumným územiam. A tu práve železničná
politika a tarifná politika musí sa postarať
o to, aby v tomto smere východné Slovensko, Podkarpatská
Rus a južné Slovensko priblížila viac
tej Prahe, musí vybudovať tarifnú sústavu,
ktorá umožňuje, uľahčuje a zmenšuje
dopravu na veľké diaľky. Pri tom, pravda, nech
si železnica potom vyrovná svoje kalkulácie
iným spôsobom, nech potom zdraží dopravu
na kratšie diaľky. Ja som tak ďaleko informovaný,
že toto ide sa akosi zkúšať, ale či
to bude prevedené, neviem, nemám nijakej dôvery
k tomu, že to bude tak prevedené, ač, pánovia,
takým spôsobom by ste priblížili to východné
Slovensko a Podkarpatskú Rus k Prahe nielen teritoriálne,
ale som presvedčený, že tým spôsobom
vykonáte o mnoho viac, že tým i duševne
priblížite východné Slovensko a Podkarpatskú
Rus k Prahe o mnoho viac, ako takými výpoveďmi,
že "my vás radi máme."
Tu pri železničnej otázke spomenul by som ešte
na jedno. Bola vydaná zásada, že štátné
podniky majú sa spravovať ako zárobkový
podnik. (Tak je!) V druhých odvetviach, štátné
lesy a statky, pripomínam, že tieto štátné
lesy a statky veľmi špatne a veľmi zle vynášajú
a že keby sme odpredali len ten dorast, čo máme
na dreve, bez toho, že by sa štát o to staral,
že by mal na to výdavky a investície, že
by platil úradníkov a zamestnancov, vyniesly by
štátné lesy a statky za ten drevový
dorast a árendu, čo by sme za statky dostali, aspoň
štyrikrát toľko.
Ale vrátim sa k železniciam. Tá zásada,
povedám, môže obstáť v druhých
odvetviach štátnych podnikov a musí byť
u pošty, u štátnych kúpeľov - ačkoľvek
tam už nie natoľko - u nejakých druhých
podnikov výrobných v tej Podbrezovej, či
iných nejakých továrňach, len na jednom
poli nesmie tá zásada byť uplatňovaná,
a to sú práve železnice. Lebo železnice
majú sociálny, majú kolektívny a finančne-národohospodársky
vyrovnávajúci úkol, to znamená toľko,
že ja nesmiem počítať, či tu utratím,
že tu nesmiem utratiť, ale ja musím s tým
počítať, že tu musím utratiť,
poneváč to vyžaduje národohospodársky
záujem. Pravda, že pri tejto zásade, že
železnice musia zarobiť na každej čiare,
že musia zarobiť pri každej dodávke, pri
každej dávke a pri každom tovare, naše železnice
nemôžu vykonať úkol, ktorý im patrí,
nemôžu vykonať úkol národo-hospodársky.
A preto my na Slovensku a Podkarpatskej Rusi trpíme tými
ohromnými tarifami, lebo to ide všetko na čistý
zisk železníc. Proti tomu rozhodne musíme sa
postaviť, aby tá zásada bola tak úzkoprse
až ad absurdum prevádzaná.
Ku koncu chcem vám ešte len toto zopakovať. Nehovorte
nám, že my vás, Slovákov, radi máme;
objímajte nás - len nás objímajte,
my to máme radi - ale nielen nás objímajte,
lež robte tieto spojky, ktoré som naznačil,
tie spojky, ktoré nás o mnoho viac spájajú
a priblížia, i vzdor všetkým vzdialenostiam
a priestorovým diaľkám, ako všetky tieto
vaše výpovede, fráze a sľuby, ktoré,
ačkoľvek boly i zákonom sľúbené,
nikdy neboly dodržané. Nech to bude našou zásluhou
pre budúcnosť, pánovia moji. Myslím,
že budeme potom lepšie hospodáriť, lepšie
nažívať. (Potlesk ľudových poslanců
slovenských.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalej má slovo pán posl. dr Jabloniczky.
Posl. dr Jabloniczky (německy): Velectění!
Dostatečně známý způsob, jak
zahroceně proti menšinám zachází
se s tiskovou a shromažďovací svobodou, stěžuje
dokonce i členům sněmovny prováděti
veřejně kritiku vládních opatření.
Jediné refugium řečnické svobody v
republice jest dnes již jen sněmovna, byť i,
následkem zkrácení řečnické
svobody, v omezeném rozsahu. Menšinoví zástupci
musí tudíž použíti tohoto jediného
práva, aby promluvili, nikoli snad aby dosáhli eventuelně
změny zákonných předloh, neboť
tuto naději pohřbili již dávno, nýbrž
proto, aby se mohli sněmovními svými řečmi
svobodně domluviti, byť i par distance, se svými
voliči. Vždyť přihodilo se právě
mé straně v Rusínsku, jež má
dokonce na papíře zajištěnu autonomii,
že byrokracie, vlastním oslněním, jak
se zdá, již osleplá, rozehnala policejní
mocí dokonce i schůzi předsednictva uznané
strany. Ovšem této byrokracii nadržuje se se
shora tím, že se dopřává sněmovně
života právě jen potud, aby jako stroj povolila
nejnaléhavější životní nezbytnosti,
jinak jest však sněmovna odsouzena po celé
měsíce k mlčení a nečinnosti.
Pracuje, vládne a tvoří zákony nikoli
sněmovna, nýbrž vytvořený zde
cabinet noir, "osmička", jež v dobře
střežených a dobře uzavřených
pokojích, do nichž proniká jen velmi málo
světla svobody, vyřizuje vše ke spokojenosti
politických držitelů moci.
Kdo věří ještě v tomto státě,
že by byla důležita porada o rozpočtu?
Lze zde rozumnými důvody prosaditi změny
v rozpočtu nebo v jiných zákonných
úkonech, jichž by bylo již po rozumu samém
potřebí? Dnes už nikoli. Nepoužívají
proto řečníci rozpočtových
porad k tomu, aby prosadili zlepšení v politickém
životě, nýbrž používají
jich ponejvíce ku propagačním účelům
pro svou stranu. Je-li tomu skutečně tak - a nelze
toho popírati - že ani ministři neshledávají
nutným, aby byli přítomni při poradách
o jejich resortech, nelze se diviti, že trpí vážnost
této sněmovny, neboť, jak se zdá, nebéře
se to se shora se sněmovnou vážně.
Avšak také ze zdola nepočíná
se sněmovna bráti vážně, jak
právě dokazuje brněnský výlet
sněmovního předsednictva na tamější
výstavu, kde bylo odstaveno sněmovní presidium,
tudíž nejvyšší zastupitelství
lidu, v němž má podle republikánských
názorů spočívati nejvyšší
moc, takže, jsouc uraženo, bylo nuceno výstavu
opustiti. Tento příznak musel by přivésti
muže rozumně myslící k rozpoznání
stavu věci a zavdati jim podnět ku přemýšlení.
Vždyť vládnouti nezáleží přece
vlastně v tom, že se obsazují bohatě
dotovaná místa, nýbrž ve výcviku
předvídati události, a jenom toto předvídání
svědčí vlastně o státnictví.
Avšak o tomto předvídání a o
této všeobecné prozíravosti není
ve směrnicích rozpočtových ani v rozpočtových
předlohách jednotlivých resortů žádné
stopy.
Zdá se, že správě státních
financí zcela ušly zejména dvě známky,
které se projevují v hospodářském
životě, totiž předně klesající
tendence vývozního přebytku a za druhé
značné, zpovlovnělé tvoření
se nových kapitálů. Myslel již pan ministr
financí na to, co nastane, projeví-li se tyto známky
v tom, že hospodářská tíseň
přivodí v obchodu s cizinou pasivní bilanci?
Tento stav způsobují dvě falešné
zásady státní politiky, jednak, že všechna
zařízení a státní podniky byly
personálně velmi silně vybaveny z důvodů
národnostních, poněvadž každý
vlastenec musel býti odměněn, a dále,
že bez ohledu na ohlašovaný pacifism bylo zaujato
stanovisko čistě militaristické. Tyto dvě
hypoteky zatěžují velmi silně hřbet
činorodého obyvatelstva republiky a tento falešný
postup, tato falešná zásada musela v nezbytném
důsledku vésti k utažení berního
šroubu nad přípustnou míru. Správnost
tohoto tvrzení potvrzuje okolnost, že na kulturní
potřeby zařazeno do státního rozpočtu
pouze 800 milionů Kč, kdežto militarismus se
svými neplodnými investicemi pohltí okrouhle
1.700 mil. Kč. Lepšího protikladu netřeba
pro udánlivý pacifism držitelů moci
v tomto státě uváděti.
Předanění a způsob, jak se opatřují
podklady pro výměru daní, vedly k jiné
další nepřístojnosti, ku přemísťování
kapitálu do ciziny, a jest to předem ponejvíce
největší kapitál, poněvadž
si dovede daleko snadněji tuto cestu upraviti, než
malí střádalové. Jest to výsledek
zásady, samo o sobě zdravé, zásady
progresivnosti, jež však protismyslným prováděním
jest přiváděna ad absurdum. Právě
ve finančních a hospodářských
otázkách nejsou nic platna hesla. Ozdravení
jest možné pouze ústupem k železným
zákonům národního hospodářství.
Dnes byl by snad ještě možný ústup,
a to spořádaný ústup. Kdyby se však
mělo jednou objeviti pasivum v bilanci zahraničního
obchodu, což není vyloučeno, bude-li dále
pokračováno v politických metodách,
jako dosud, přejde ústup ve všeobecný
útěk s nevyslovitelnými a nedozírnými
následky. Jest naší oposiční
povinností upozorniti na to zejména pana ministra
financí. Je nejvyšší čas vrátiti
se k rozumným hranicím zdanění a zejména
přikročiti již ke zrušení daně
obratové. Svého času byla sněmovna
napálena tím, že daň obratová
byla označována pouze jako přechod a nezbytnost
pro konsolidaci, tato obratová daň byla zavedena
pouze s platností na 2 roky. Později, když
se ukázalo, že obratová daň jest lichvářským
zdrojem příjmů, byl její život
prodloužen na neomezenou dobu. Jestliže stát
a jeho hospodářství jest již konsolidováno,
jak slýcháme o republice od vlády a jejích
panošů, pak jest obratová daň anachronismem.
Také okolnost, že obratová daň, tak
jak jest zavedena, jest zachovávána jako největší
zdroj státních příjmů, nasvědčuje
neklamně, že konsolidace leží ještě
v mlhavé dáli. Symfonie, jež vytrubována
jest o konsolidaci státu uvnitř a na západ,
zejména oproti Francii, vyznívá tudíž
ponejvíce ve falešné tóny, které
nemohou utlumiti ani jubilejní oslavy. Jest to vzhledem
ke konsolidaci při jubilejních oslavách silně
falešný tón, že si sněmovna ani
netroufá konati slavnostní zasedání.
Jest jisto, že by menšiny nerušily těchto
oslav, neboť kulturní úroveň menšin
to vylučuje. Dlužno tudíž předpokládati
jiné důvody pro to, že se zasedání
sešlo. Okolnost, že menšiny nezúčastní
se jubilejních oslav, nemá absolutně rušivého
vlivu na způsob jubilejních slavností, nanejvýše
bude cizina naslouchati. Avšak nelze se diviti, že menšiny,
zejména na Slovensku, nezúčastní se
slavností; slavnosti konati může jen ten, kdo
jest spokojen. Rádi věříme, že
Čechoslováci jsou v tomto státě úplně
uspokojeni, avšak okolnost, že budou do oslav zapřaženi
němečtí a maďarští řečníci,
nemůže oklamati nepopíratelnou skutečnost,
že většina, a to velká většina
menšin, nebude na jubilejních oslavách duševně
zúčastněna, nanejvýše jen očima.
Menšiny nemohou, pokud se proti nim bojuje - a tak tomu nyní
jest - vžíti se do jubilejní nálady.
(Předsednictví převzal místopředseda
Zierhut.) Pouze harmonie duší, kteréž
se však dosáhne pouze skutečným zrovnoprávněním
a dosažitelným pak uspokojením, umožní,
aby se menšiny zúčastnily eventuelních
budoucích státních oslav. Tam, kde jako na
Slovensku, dává se nesčetným menšinovým
příslušníkům v důsledcích
vypovídání do ruky poutnická hůl,
kde statisíce lidí následkem libovolného
provádění zákona o domovské
příslušnosti žijí ještě
v teskné obavě, kde na denním pořádku
jsou ukrutnosti proti kultuře menšin, tam nemůže
zavládnouti jubilejní nálada. To musí
uznati a uzná také každý rozumný
člověk. Menšiny plní svou povinnost
ke státu; aby plesaly, nemají potud důvodu,
pokud se s nimi co do politických práv nakládá
jako s občany méněcennými. Právě
pořadatelé jubilea mohou zjednati nápravu
v tomto směru. Avšak po dobu celých 10 let
trvání republiky nebylo v tomto směru ničeho
podniknuto. Německý generál Hoffmann napsal
o světové válce knihu s titulem "Válka
zameškaných příležitostí".
O politice držitelů moci v tomto státě
mohla by již dnes býti napsána kniha s titulem
"Politika zameškaných příležitostí
vzhledem k menšinám". Zameškaných
příležitostí těžko však
doháněti. Vzpomínám při tom
pouze odpovědi, kterou dali právě Češi
poslednímu ministerskému předsedovi posledního
rakouského císaře, profesoru Lammaschovi,
když jim nabízel, chtěje je uspokojiti, autonomii:
"Jest na to pozdě". Jde-li o stát, kde
jest nutným smír všech jeho obyvatel, pak jest
to právě republika, neboť dějiny zůstávají
bez ohledu na veškeru demokracii nejlepší učitelkou
všech národů. Toto napomenutí nebudiž
právě v jubilejním roce podceňováno,
pochází-li od oposiční strany a nebuďtež
menšiny stálým rozlišováním
co do politických práv důsledně odstrkovány,
poněvadž pozdější sblížení
mohlo by se po případě ukázati opozděným.
Spravedlnost jest dnes více než kdy jindy základem
budoucnosti.
My, jako zástupci našich menšin na Slovensku,
musíme odepříti souhlas se státním
rozpočtem pro naprostou nedůvěru k vládě,
jež není ani s to, aby uskutečnila stěžejní
zásady spravedlnosti. V nedaleké době budou
provedeny volby do zemských zastupitelstev. Půjdeme
do těchto voleb s heslem: Spravedlnost pro menšiny
a tím smír všech národů. Doufám,
že voliči bez ohledu na očekávaný
nátlak dají nám ospravedlňující
odpověď. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Pekárek.
Posl. Pekárek: Vážení pánové!
Většina předcházejících
pánů řečníků zdůrazňovala
významnost projednávání letošního
státního rozpočtu. Mohlo by se ovšem
namítnouti, že období 10 let je v životě
státu poněkud krátkým obdobím,
aby bylo lze pronášeti definitivní úsudky
o naprosto správném nebo naprosto nesprávném
vývoji našich vnitrostátních poměrů,
anebo aby bylo lze činiti naprosto spolehlivé náznaky
vývoje poměrů do budoucna.
Vážení pánové! Jeden fakt musíme
zdůrazniti, uvažujeme-li o významu dnes jubilovaných
10 roků. Je to fakt, že v tomto období došlo
k pronikavým změnám ve veřejné
správě. Došlo přímo k diametrálnímu
odklonu od původně nastoupené cesty hospodářského
a finančního vývoje, došlo k berní
reformě a k reformě sociálního pojištění.
To všechno jsou po mém soudu fakta, jež jsou
dostatečným důvodem, abychom uplynulých
10 let hodnotili daleko významněji, než bychom
mohli činiti, kdyby desetiletý vývoj se byl
děl za poměrů naprosto normálních.
Posuzujeme-li vývoj naší finanční
politiky za uplynulé desetiletí, musíme sledovati,
vážení pánové, vliv a působnost
dvou neobyčejně významných individualit,
jež uplatňovaly se, resp. se ještě uplatňují
ve vývoji naší finanční politiky.
Třeba působnost osobnosti Rašínovy
v mnohém velice citelně se dotýkala stavu,
jménem kterého mám tu čest mluviti,
tož my přece neváháme oceniti významné
Rašínovo působení v tom smyslu,
že nestali jsme se bezmocnou obětí inflační
horečky, kterou zahájila Rakouskouherská
banka tím, že tiskla bankovky nekryté hospodářskými
hodnotami. Ale, pakli se nezdařil úplně plán
Rašínův udržeti kurs popřevratové
koruny na vysoké úrovni, nepřičítám
to snad pochybeným úvahám Rašínovým
o naší hospodářské potenci, jako
spíše tomu, že cizina ne dosti spolehlivě,
ne dosti věrojatně hodnotila naše hospodářské
možnosti a že nás spíše hodnotila
jako součástku hroutícího se středoevropského
systému. Já si vážím zvláště
jednoho momentu v charakteru Rašínově,
že totiž přes přímočarost
své povahy, přes strohost v provádění
jednou vytčeného plánu přece jen,
když viděl obtíže s udržením
vysokého kursu koruny, přizpůsobil se jí
a tak harmonicky spojil svůj osobní plán
s požadavky praktického finančnictví.
A to, myslím, byl základ k tomu, by upevněna
byla naše koruna bursovně i fakticky. A soudím
dále, slavná sněmovno, že skutečnost,
jak jsme se postupně snažili o překonání
inflační horečky a jak vystřídavší
se u nás jednotlivé vlády a většiny
vládní pracovaly ke stabilisaci naší
koruny, je spolehlivým a kritickým měřítkem
pro oprávněnost těchto většin
a těchto vlád. Již v době, kdy se neuplatňoval
tak silnou měrou ve vládě a vládní
většině t. zv. měšťácký
živel, bylo patrno, že přední podmínkou
stabilisace finančních poměrů je rovnováha
ve státním rozpočtu, souběžně
pak s touto rovnováhou snížení výdajů
na státní správu, ale v souvislosti s tím
i na samosprávu, dále že je nutno upraviti
daňové břemeno tak, aby odpovídalo
hospodářské únosnosti, že je
nutno snížiti výrobní náklady,
abychom byli schopni soutěživosti zejména na
mezinárodních trzích, že tedy předem
je třeba redukovati úrokovou míru. Dále
bylo patrno, že je třeba naše mezinárodní
styky upraviti vhodnými obchodními smlouvami vedle
celé řady jiných opatření,
jež jsou nutna, aby situace v našem státě
se příznivě vytvářela a jež
jsou zejména přirozenými atributy positivního
hospodářského vývoje ve státě.
Vážení pánové! Zřízením
Národní banky jsme dospěli k vrcholnému
orgánu našeho státního finančnictví,
orgánu, který má pečovati o to, aby
byl udržen stabilní poměr naší
koruny k plnohodnotným zahraničním měnám.
Ale já říkám, že kdyby tato působnost
a snaha Národní banky nebyla podložena hospodářskými
výsledky, podmíněnými všemi těmi
okolnostmi, o kterých jsem mluvil, veškerá
její snaha by musila bezpodmínečně
vyzníti na prázdno, a právě v toto
období působení Národní banky
zapadá velmi účelně, znatelně
a významně působení dnešní
občanské většiny.
Výsledky snah této většiny jsou dokumentovány
jedním přesvědčivým faktorem,
ciframi. Myslím, že v životě není
přesvědčivějšího argumentu
než správná cifra a že pochybovati o správnosti
cifer udávaných obchodními a průmyslovými
faktory by bylo velmi na pováženou. Je tedy zapotřebí
bráti ty cifry jako naprosto spolehlivé tím
spíše, jsou-li ještě ověřeny
statistikami odpovědných státních
orgánů. V této mluvě cifer jako živý
obraz na plátně se objevuje postupná realisace
Englišova finančního a hospodářského
plánu. Vážení pánové!
Budiž mi dovoleno konstatování jednoho fakta.
Ode dne, co vstoupil dnešní ministr financí
do občanské vlády, vykládá
se o jeho rozporech s občanskou vládou a s občanskou
většinou. Řekněme, že tyto občasné
rozpory zde byly nebo že zde ještě jsou. Ale
byly-li a jsou-li zde, je to jen důkazem jedné věci,
že naše státní finanční
politika je vedena vyhraněnou individualitou, jež
jde důsledně za plánem, který si vytkla,
který má za dobrý a který také
většinou povolaných činitelů
jako dobrý jest uznáván. Není proto,
vážení pánové, nic přirozenějšího
než že v demokracii, která je uzpůsobena
jako naše, kde zájmy jednotlivých složek
jsou docela jasně a konkrétně vyhraněny,
dochází ke sporům, k neshodám v názorech
při uskutečňování plánu,
který v zájmu dobra celku, celého národa
a celého státu vyžaduje určité
přímočarosti a přirozeně pak
musí tu a tam dotknouti se zájmů těch
jednotlivých složek, jež tvoří
vládní většinu a jež jsou representovány
vládou. Avšak to je zjev přirozený a
nemůže to býti důvodem k argumentování
proti oprávněnosti dnešní občanské
většiny, nýbrž naopak soudím, že
bylo velikým kladem této většiny občanské,
že i přes to, byly-li a jsou-li tyto rozpory, přece
jen tato většina vždy důsledně
prováděla široce založený hospodářský
a finanční Englišův plán.
To můžeme pozorovati po jednotlivých etapách,
že je zde konečná cílevědomá
snaha dospěti k tomu, co je cílem finanční
a hospodářské politiky Englišovy,
aby náš stát v každém ohledu se
vyvíjel tak, že by se stal centrem středoevropského
státního života.