Nyní přicházím k ceně cukru.
Nedávno snažil se kol. Adámek pohnutými
slovy vyložiti, že si koalice získala velikou
zásluhu tím, že se vládě podařilo
pohnouti cukrovarníky k tomu, aby neponechali zdražení
cukru v platnosti v plném rozsahu. Již v rozpočtovém
výboru poukázal jsem na to, že by vláda
a vládní většina, jež jen poněkud
dbá své pověsti a své prestyže,
byla nucena postupovati zcela jinak, než učinila tato
vláda a tato většina. Osmička se v přítomnosti
odborných ministrů usnesla, že za žádných
okolností nestrpí zvýšení cen
cukru. Několik dnů na to diktovali cukrovarníci
zvýšení ceny cukru a místo, aby vláda
cukrovarníky donutila použitím všech mocenských
prostředků, které měla po ruce, aby
opět úplně odvolali zvýšení
cen, dříve než se snad někdo pustil
do vyjednávání se zástupci cukerního
průmyslu, jednalo se přes zachování
zvýšených cen s cukerními průmyslníky,
a dnes líčí zástupcové vládních
stran jako ohromný úspěch, že se jim
podařilo pohnouti cukerní průmyslníky,
aby něco slevili se zvýšení cen. Při
tom však zamlčují, jak vysokých částek
vláda musela použíti, aby k tomu cukerní
průmyslníky pohnula. Jak kol. Adámek,
tak také včera pan dr Černý,
snažili se nám vysvětliti, jak velikými
dobrodinci jsou cukerní průmyslníci. Cukrovarníci
nejen že prý nyní nejmilostivěji upustili
od provedeného zvýšení a spokojili se
se zvýšením o 25 haléřů,
nýbrž přinesli prý také státu
a jeho obyvatelstvu ohromné oběti v době
lepší konjunktury a je prý nespravedlivé,
jestliže při poradě o rozpočtu oposice
tvrdila, že cukrovarníci strčili do kapsy ohromné
zisky, neboť prý cukrovarníci věnovali
státu miliardy, čímž bylo umožněno
zaopatřiti lid tohoto státu ve dnech převratových
levnějšími potravinami. Jen těmito dary
cukrovarníků bylo prý možno snížiti
cenu mouky a chleba.
Kol. Adámek poukázal na to, že těchto
ročních 220 milionů Kč bylo darem
cukrovarníků, kteří je věnovali
vládě ne ve formě nějaké nucené
dávky nebo daně, nýbrž ve formě
dobrovolné dávky. Při tom bylo opět
opomenuto prohlásiti, že tato dávka byla cukrovarníky
placena za určitých podmínek a že tyto
určité předpoklady byly, že cena cukru
musí býti zachována, a nebyli to cukrovarníci,
kteří státu poskytli dar, nýbrž
spotřebitelstvo, jež muselo nésti náklad.
Tato dobrovolná dávka cukrovarníků
plynula z kapes spotřebitelstva.
Nejen cena cukru a cla, nýbrž také daně,
jež u nás byly a jsou vybírány, vedou
spolu k tomu, že se živobytí pracujících
tříd v tomto státě zhoršuje.
Také páni z německých vládních
stran žalují na vysoký tlak daní, který
svou politikou spoluzavinili a spoluzpůsobili. Kdo však
nejvíce mají příčinu k žalobám,
to jsou příslušníci dělných
tříd, kteří jako spotřebitelé
jsou ohromně zatěžováni a kterým
daňová reforma nepřinesla vůbec úlevy.
Podívejte se na číslice státního
rozpočtu, na jednotlivé druhy daní, a srovnejte
dávky, jež většinou nese třída
dělnická a z části třída
majetná a budete moci viděti, jak ohromné
břemeno uvaluje se přímými daněmi
na pracující třídu. Při takových
srovnáních dělají to pan ministr financí
a zástupcové vládních stran obyčejně
přirozeně jinak než my. Vyhnou se srovnání
přímých a nepřímých
dávek, srovnání daní spotřebních
a jiných daní. Srovnávají raději
daně obchodní, aniž béřou zřetel
na to, že jimi spolu ohromně trpí spotřebitelstvo.
Přirozeně sestavujeme při srovnávání
přímých a nepřímých
daní jednotlivé druhy daní poněkud
jinak, než se obvykle ráčí panu ministru
financí. Podíváme-li se nyní na výtěžek
přímých daní, při čemž
hned chci prohlásiti, že i u přímých
daní máme takové, kterými je zatíženo
dělnictvo, a také takové, jež zcela
dobře mohou býti počítány k
daním nepřímým, shledáváme
podle rozpočtu na r. 1929 daň důchodovou
v částce 1050 milionů Kč, všeobecnou
daň výdělkovou - uvádím ty
částky jen okrouhle - 175 milionů Kč,
zvláštní daň výdělkovou
221 milionů Kč, daň pozemkovou 128 milionů
Kč, domovní daň činžovní
90 milionů Kč, daň rentovou 105 milionů
Kč, daň tantiémovou 12 milionů Kč,
dohromady s doplatky na vybrané daně v částce
19,600.000 Kč, úroky z prodlení 70 milionů
Kč, při těchto přímých
daních výnos 1888 milionů Kč. Při
nepřímých daních vidíme naproti
tomu daň z obratu, včetně podílu zemí,
v částce 1982 milionů Kč, cla včetně
podílu silničního fondu 1200 milionů
Kč, daně spotřební 1689 milionů
Kč, daň z lihu okrouhle 204 miliony Kč, dávky
ze železniční dopravy 806 milionů Kč.
Spočítáme-li všechny tyto dávky,
poplatky z dopravy a jiné, jakož i zisky z monopolů,
při čemž chci prohlásiti, že nejde
o výtěžek, nýbrž o skutečný
zisk, přijdeme na sumu 8.143,640.000 Kč. Srovnáme-li
nyní přímé a nepřímé
dávky, musíme prohlásiti, že v r. 1929
činí podle rozpočtu přímé
daně 18.8%, proti nimž stojí 81.2% daní
nepřímých. (Německé výkřiky:
Slyšte! Slyšte!) Ještě zajímavější
je srovnání, přibéřeme-li k
srovnání číslice z r. 1927, roku před
berní reformou. V tomto roce bylo procento přímých
daní podle státního rozpočtu 22%,
proti němuž stálo 78% na daních nepřímých.
Generální zpravodaj dr Hnídek přiznal,
že skutečný výnos četných
daní je větší, než je uvedeno ve
státním rozpočtu. To víme a nalezli
jsme to přece také potvrzeno při účetní
závěrce za r. 1927, jež nám tentokráte
k naší potěše byla předložena
zároveň se státním rozpočtem
pro r. 1929. Podle účetní závěrky
za r. 1927 mohli jsme zjistiti, že u nepřímých
daní bylo možno konstatovati zcela značný
vyšší výtěžek oproti státnímu
rozpočtu na r. 1927. U daně obratové činil
vyšší výtěžek asi 33,970.000
Kč, u cel 323,959.000 Kč, při cukru 18 1/2
milionu Kč, při dani nápojové 29,314.000
Kč, při dam z masa 4,768.000 Kč, u poplatků
212,000.000 Kč, u tabákové režie 254
miliony Kč. To jsou zcela značné vyšší
výnosy a shledáváme je - což je příznačno
- jen u nepřímých dávek. U přímých
dávek jich v této větší míře
nenalézáme. Vidíme naopak, že na př.
všeobecná daň výdělková
podle účetní závěrky za r.
1927 zůstala pozadu za státním rozpočtem
o 198 milionů Kč, daň pozemková o
70 milionů, domovní daň činžovní
o 12 milionů, daň válečná o
169 milionů. Zvýšení proti rozpočtu
ukázalo se jen při dani důchodkové
18 milionů, u daně příjmové
41 milionů, u úroků 61 milionů Kč,
takže podle účetní závěrky
za r. 1927 mohli jsme zjistiti u přímých
daní menší výnos o 338,146.000 Kč.
Oproti tomu je vyšší výnos u nepřímých
dávek zcela značný. Víme již,
že snížený výnos při nepřímých
daních bylo nutno si vysvětliti hlavně tím,
že předpisy nebyly vydávány včas,
takže příjem nemohl odpovídati. Na druhé
straně víme však také, že ministr
financí, jak nyní přiznal pan generální
zpravodaj, dělal u příjmů, jmenovitě
u nepřímých dávek, rozpočet
velmi opatrně, nejen proto, aby si utvořil zálohy,
nýbrž proto, aby při poradách o státním
rozpočtu neukazoval tak zřejmě, s jak velikými
příjmy se počítá z nepřímých
daní a aby tak příkře neukázal
rozdíl mezi výnosem přímých
a nepřímých daní. Nepřímé
daně znamenají v r. 1929 tím větší
vyšší zatížení obyvatelstva,
přihlížíme-li k důsledku daňové
reformy, jenž je v těchto číslicích
vyjádřen.
Nyní však víme, že může dojíti
a dojde k snížení břemen jen tehdy,
až se naučíme šetřiti, až
se vše to, co se radí obcím, samosprávným
sborům vůbec, bude dělati v prvé řadě
ve státním hospodářství. Poukázal
jsem již na to, kde se má šetřiti. A podíváme-li
se do státního rozpočtu, zda se zde dělá
pokus šetřiti, kde by se šetřiti mělo,
kde by to stálo za to, musíme na to odpověděti
záporně. Na militarismus je i letos opět
v kapitole národní obrana zařazena částka
1.4 miliardy. (Předsednictví převzal místopředseda
Zierhut.) Při jednání o zákoně
o výzbrojním fondu poukazovali jsme na to, že
těžké bezpráví, které
se páše na lidu, nespočívá v
tom, že se povoluje fond na výzbroj, a že lze
s fondem na výzbroj hospodařiti bez kontroly, nýbrž
v tom, že se tímto zákonem o výzbrojním
fondu zavádí stabilisace vojenských výdajů.
Do zákona bylo pojato ustanovení, že na vojenské
výdaje nemá býti vydáváno více
než 1.4 miliardy. O snížení vojenských
výdajů není řeči. Již
tenkráte jsme řekli, že je nebezpečí,
že tato částka pojatá do zákona
o fondu ozbrojovacím nezůstane jako nejvyšší
částka, nýbrž jako trvalá částka
a že nikdy nesejdeme pod tuto částku. Při
tom musíme prohlásiti, že v letošním
rozpočtu se nevydávají na vojenské
účely jen 1.4 miliardy, v podrobné rozpravě
dokážeme četné jiné částky,
jež vlastně patří do kapitoly militarismu,
jsou však zahaleny pod jiné položky.
Tedy ani řeči o šetření, pánům
ani nenapadá šetřiti. Mluvím-li však
o kontrole nad užitím vyzbrojovacího fondu,
nemohu nechati beze zmínky jednu episodu z rozpočtového
výboru. Jeden z příslušníků
vládních stran prohlásil, že by bylo
třeba, aby vláda podávala alespoň
rozpočtovému výboru zprávu o použití
fondu vyzbrojovacího. (Výkřiky na levici.)
Když jsme při jednání o vyzbrojovacím
fondu ve výboru žádali, aby vláda byla
povinna klásti účty, zamítli němečtí
příslušníci vládních stran
tento náš návrh.
Žádné úspory na poli militarismu, za
to však úspory v jiných oborech. Ve státním
rozpočtu na r. 1929 zůstaly celkem číslice
oproti r. 1928 beze změny až na malé výjimky.
Tu vidíme také, kde se šetří.
Je to zvláště ministerstvo sociální
péče, jehož výdaj pro r. 1929 proti
r. 1928 byl snížen. V r. 1928 vykazuje se 865,804.611
Kč, v r. 1929 požadavek činí 835,261.361
Kč, tedy o 30,543.250 Kč méně než
v r. 1928. A kde se šetří? 24.8 milionů
má být ušetřeno na válečných
poškozencích. Pan zpravodaj a důvodová
zpráva uvedli, že již bylo úspor docíleno,
jak možno viděti z účetní závěrky;
a poněvadž skutečný náklad byl
prý menší než v minulých létech,
mohl býti proto zařazen do rozpočtu požadavek
snížený o tyto částky. My však
víme, že se těchto úspor nedosahuje
úmrtím válečných poškozenců,
nýbrž škrcením prováděným
při péči o válečné poškozence.
Místo, aby se vyhovělo oprávněnému
požadavku válečných poškozenců
po reformě zákona o válečných
poškozencích: snižování nákladu
tím, že se více než dosud prohlašují
při sociálně-lékařských
prohlídkách váleční poškozenci
za takové, kteří již důchodu
nepotřebují. Také stavební péče
snižuje se o 7 milionů, jako by již nebylo bytové
nouze, jako by nebylo třeba více než dosud
věnovati na tento účel z příjmu
státního. Ale i jinak vidíme v rozpočtu
ministerstva sociální péče zcela zajímavá
data a zajímavé nedostatky. Před nedávnem
vedli jsme boj proti zhoršování a o zlepšení
sociálního pojištění. I komise
odborníků, složená z představenstva
Ústřední sociální pojišťovny,
uznala zaopatření starých osob vyloučených
z pojištění pojetím do pojištění
za možné. Ministerstvo sociální péče
nechtělo o oprávněném a naléhavém
požadavku po pojetí těchto osob do pojištění
ničeho slyšeti a ohlásilo, že ještě
v letošním roce má prý býti tato
důležitá otázka upravena zvláštním
zákonem. Marně však pátráme ve
státním rozpočtu po částce,
kterou by stát zařadil k účelům
zaopatření přestárlých. §
257 zákona o sociálním pojištění
obsahuje pro stát povinnost zařaditi 100 mil. korun
pro účele léčebné péče.
Vládní koalice měla úmysl zprostiti
při novele zákona o sociálním pojištění
vládu, nebo stát, tohoto výdaje ve prospěch
lidu. Nyní nebyla novela přijata tak, jak ji koalice
předložila a zůstává na dále
v platnosti závazek státu nésti část
nákladu na účele léčebné
péče. Marně jsme se při poradách
a při usnášení o rozpočtu namáhali,
abychom docílili, aby alespoň část
této částky byla zařazena do rozpočtu
pro r. 1929.
Stejně to vypadá, odbočuji-li od kapitoly
"sociální péče", s úpravou
požadavků staropensistů. Všechny strany
a také příslušníci vládních
stran došli snad již k přesvědčení,
že posledním zákonem nebyla provedena konečná
úprava požadavku staropensistů a že se
nesluší vyčkávati s konečnou
úpravou, až ti tak těžce poškození
staropensisté vymrou. Avšak přes to, že
nejen u nás, kteří jsme v oposici a tohoto
požadavku se se vším důrazem zastáváme,
nýbrž i u jiných stran, mohlo proniknouti přesvědčení,
že je nutno něco učiniti, marně jsme
se namáhali, abychom dostali do státního
rozpočtu nějakou částku na tento účel.
V kapitole "Ministerstvo sociální péče"
byl také, chceme býti spravedliví a uznati
to, při kapitole péče o mládež
zařazen náklad vyšší o 1 mil. korun.
Uvážíte-li však, co bude na druhé
straně při péči o mládež
použitím zákona o finančním hospodaření
obcí vyškrceno, doznáte mi, že to není
ani kapka na horký kámen, co se má vyšším
výdajem jednoho milionu v péči o mládež
napraviti. Podívejte se v rozpočtech obcí
a okresů na ty škrty a zjistíte, že téměř
u všech rozpočtů samosprávných
sborů byly v prvé řadě škrtány
tyto výdaje na péči. Četné
organisace této péče, jež nemají
běžných, pevných příjmů,
jsou odkázány na tyto podpory a nejsou-li do rozpočtu
zařazeny, jsou nuceny zastaviti svou činnost. Bylo
by povinností státu, aby v tomto směru zasáhl
a musíme prohlásiti, že rozpočet ani
v tomto směru nečiní příslušného
opatření.
Právě před chvílí mohli jsme
slyšeti z úst kol. Adámka, příslušníka
strany lidové, patentovaného křesťana,
že prý útoky, jež přednáší
oposice, jsou nespravedlivé, že to není tak
zlé, jak to líčí oposice. Je-li prý
třeba u samosprávných sborů škrtů,
tedy proto, poněvadž prý se rozpočty
samosprávných sborů zcela libovolně
zvyšovaly, aby se dostaly příděly z
dotačního fondu. To je zakrývání
nepřátelského skutku, které provádějí
příslušníci vládních stran
i v tomto směru. (Výkřiky na levici.)
Povšimneme-li si tedy činnosti koalice, vlády,
jež nám tento státní rozpočet
předkládá k schválení, poněkud
blíže, musíme zjistiti na poli sociální
politiky zpátečnictví, omezování
té trošky sociálně-politických
vymožeností, kterou nám přinesla revoluční
doba, avšak nejen ožebračování
dělné třídy, omezování
sociální politiky, nýbrž také
těžké zpátečnictví na
poli politickém. Budeme míti příležitost
dokázati v podrobné rozpravě svými
řečníky, jak to vypadá se zákonodárstvím
a s prováděním zákonů převzatých
ze starého Rakouska. Chci uvésti jen jeden příklad:
Není to ostuda pro držitele moci v tomto státě,
musíme-li při jubileu desetiletého trvání
tohoto státu prohlásiti, že celá řada
policejních zákonů převzatých
ze starého Rakouska v tomto státě ještě
nejen platí, nýbrž, že se tyto zákony
provádějí zde příkřeji,
než tomu bylo ve starém Rakousku v posledních
desetiletích před převratem? Nechci ztráceti
mnoho slov, a chci ukázati jen na zákon spolkový
a shromažďovací, který nejen ještě
trvá, jak byl převzat ze starého Rakouska,
nýbrž který je u nás mnohem tvrději
a přísněji prováděn, než
tomu bylo ve starém Rakousku. Podívejte se na provádění
censury, trestního zákona tiskového, včera
jsme se opět dožili jednoho příkladu.
Náš ústřední list "Der Sozialdemokrat"
byl včera opět jednou zabaven a pročítáme-li
toto zabavené místo, tážeme se, zda
by to ještě v republice mělo býti možné
a řekneme, že se ani ve starém Rakousku, ani
za války nevyskytovaly takové konfiskace, jako byla
včerejší.
Mluvím-li již o tom, že se nic nezlepšilo,
chci mezi jiným také prohlásiti, že
se dosud nepodařilo proraziti se zákonem o zvláštním
zacházení s osobami v politické vazbě,
ba naopak, i v tomto směru se to zhoršilo proti tomu,
jak tomu bylo dokonce ve starém Rakousku. Byly zvláštní
předpisy pro zacházení s politickými
vězni, třeba ne v zákoně samém,
tedy alespoň podle nějakého předpotopního
císařského nařízení,
jež však u nás v Československu bylo ve
chvíli, kdy byl zaveden zákon na ochranu republiky,
zbaveno účinnosti pro ony osoby, jež byly odsouzeny
podle zákona na ochranu republiky.
Nemáme tedy skutečně příčiny,
abychom byli spokojeni s činností koalovaných
stran, s rozpočtem, který nám předložila
vládní koalice, nýbrž máme plný
důvod použíti příležitosti
jednání o státním rozpočtu
k tomu, abychom této vládě znovu a znovu
vyslovili nedůvěru.
Na konec chci se ještě zcela krátce zabývati
formální stránkou. Pan zpravodaj zdůraznil
ve své zprávě písemně a také
ve svém referátu, jak důkladně byl
tento rozpočet v poradách projednán, že
nebyla omezována řečnická svoboda,
že každý mohl mluviti tak dlouho, jak chtěl.
Zdůraznil dále, jak mnoho schůzí bylo
svoláno a jak dlouho schůze trvaly. Tato statistika
byla nám odevzdána ve zprávě rozpočtového
výboru. Pan zpravodaj musel však sám doznati,
že v budoucnosti bude třeba dáti rozpočtovému
výboru k projednání rozpočtu přece
jen delší dobu, a musel tedy nepřímo
doznati, že jednání bylo rozpočtového
výboru nedůstojné. Ve zprávě
se také uvádí, že se konala 14hodinová
schůze. Neříká se však, že
se týž den konaly dopoledne i odpoledne schůze
rozpočtového výboru a že tedy členové
rozpočtového výboru, kteří
přišli přesně - čemuž ovšem
u většiny vždy tak nebylo - seděli ve
výboru od 9 hodin dopoledne - schůze byla stanovena
na 8 hodin - až do druhého dne do 4 hodin do rána.
Byla to předposlední schůze rozpočtového
výboru, a nejbližší schůze na to
byla svolána opětně již na 8 hodin ráno.
Táži se vás, ve kterém státě
by to ještě bylo možno při projednávání
tak důležitého předmětu, jako
je státní rozpočet?
A nyní několik slov ke hlasování.
Pan zpravodaj prohlásil, že i tentokráte opět
musely býti všechny pozměňovací
návrhy zamítnuty s výjimkou jediného
na změnu finančního zákona, aby se
přišlo s jubilejním darem, který mnohým
ovšem přinese zklamání, aby nebyl rozpočet
přiveden z rovnováhy, a že na druhé
straně byla vládě přikázáním
resolucí dána možnost, aby mohla přihlédnouti
k předneseným přáním. Nemohu
tu minouti tuto příležitost, abych nepromluvil
také několik slov o tomto prazvláštním
postupu. Pan zpravodaj a také různí zástupci
stran většiny prohlásili, že usnášení
se na resolucích je vlastně něčím
zcela bezúčelným, neboť prý se
většina dokonce jednohlasně usnesla na resolucích,
jichž vláda naprosto nerespektovala. Proto prý
se nepokládá za tak důležité,
aby se kladla váha na hlasování o resolucích.
Je prý také nepříjemné, mají-li
býti resoluce odmítnuty. Chápu již,
že by německým a také mnohým
českým příslušníkům
vládních stran bylo nepříjemno hlasovati
pro mnohé resoluce, když k tomu nedostali od Osmičky
schválení. Bylo by jim bývalo také
nepříjemno hlasovati proti nim. Aby se tomu nyní
vyhnuli, zahájili v rozpočtovém výboru
zcela novou taktiku. O resolucích se vůbec nehlasovalo,
nýbrž prostě bylo usneseno, aby všechny
tyto podané resoluce byly přikázány
vládě. Vláda může nyní
s resolucemi dělati, co chce. Táži se: není
to nedůstojné sněmovního sboru vzdávati
se práva jemu příslušejícího
a není to v rozporu se všemi demokratickými
zásadami a se všemi sněmovními zvyky,
přenechává-li se vládě, aby
podle volné libovůle soudila a jednala o přáních
poslanců a stran? Je samozřejmé, že
si na příště takové jednání,
zvláště v plenu sněmovny, při
resolucích k rozpočtu nemůžeme dáti
za žádných podmínek již líbiti.
Nyní přišel rozpočet do sněmovny.
Nemůže rovněž býti řeči
o důkladném projednávání jeho
v rozpravě všeobecné a zvláštní.
Včera se započalo se všeobecnou rozpravou,
jež má býti v pondělí skončena
a hlasování o celém rozpočtu musí
býti skončeno v pátek. V podrobné
rozpravě zbude na všechny kapitoly, jež jsou
spojeny v jedné skupině, pro každou skupinu
nejvýše jeden den. Táži se, kde je zde
možno věcně a důkladně projednati
rozpočet, tím méně, když se přece
všeobecná rozprava spojila s jinou rozpravou, což
nesporně odporuje ustanovením jednacího řádu.
Přihodí-li se v jiné zemi tak smutná
událost, jako je ohromné stavební neštěstí,
jehož svědky jme byli zde v Praze, jež vyžádalo
si oběti as 50 mrtvých, uspořádá
se ve sněmovně dotyčné země
smuteční schůze nebo alespoň promluví
předseda sněmovny v první schůzi plena
ex presidio několik slov politování a soustrasti.
Při takové příležitosti se dále
zaujme stanovisko k tomu, co se přihodilo, ovšem v
jiné formě, než tomu bylo u nás. Nestačí,
že nám pan ministr veřejných prací
prohlásil, jaká opatření vláda
činí nebo zamýšlí učiniti,
aby se takovým případům v budoucnosti
zabránilo. Bylo by bývalo povinností předsedy
vlády, který je zároveň ministrem
sociální péče, aby při takové
příležitosti povstal a prohlásil, co
hodlá vláda podniknouti, aby zabezpečila
patřičnou podporu příslušníků
obětí této katastrofy. Místo, aby
učinil to, co by bývala vyžadovala slušnost,
prohlašuje nám jeden ze zástupců vládních
stran, že vládní strany učinily všechna
potřebná opatření. Omezily se na to,
že se v rozpočtovém a soc. politickém
výboru usnesly na resolučním návrhu.
Místo, aby se zde ve veřejné schůzi
již prohlásilo, že vláda má v úmyslu
vyhověti požadavkům vzneseným v sociálně-politickém
a rozpočtovém výboru, a místo, aby
se byla věc ukončila, jak to předpisují
§§ 64 a 65 jedn. řádu, bylo jednání
o stavebním neštěstí smíšeno
s jednáním o státním rozpočtu.
Nemůžeme jinak, než proti takovému postupu,
na kterém se ráčily strany většiny
v Osmičce usnésti, co nejrozhodněji protestovati.
(Souhlas a potlesk čsl. a něm. soc. demokratických
poslanců.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr Klapka.
Posl. dr Klapka: Slavná sněmovno! V zasedání,
konaném dne 7. září 1928, vylíčil
pan ministr financí několika hesly situaci našeho
hospodářství, měny a financí
a zdůraznil tak nepřímo jednu věc:
souvislost veřejných financí s celkovým
hospodářským vývojem státu.
Charakteristikou dosavadního vývoje dle pana ministra
jsou: Měna je v pořádku a stabilisována,
organisace finanční správy je úplná,
státní finance jsou v rovnováze, národní
hospodářství pracuje v plném proudu,
peněžnictví zůstává pevnou
páteří národního hospodářství.
Jedno jest konstatovati s radostí, že pan ministr
financí dr Engliš zůstává,
pokud jde o naše národní hospodářství,
naprostým optimistou i když nynější
koalice vystřeluje na ministra financí rány
z nejtěžších hmoždířů.
Dovolte, abych prozkoumal ve všeobecné debatě
rozpočtové důvody optimistického nazírání
pana ministra dr Engliše a zjistil, zda jsou opodstatněny
skutečnou národohospodářskou situací.
Předpokládám, že ministr financí
nepatří k těm, kteří - abych
užil slov Lassalleových - chtěli by míti
ze státu pouhého "nočního hlídače".
Tato smíšená kasta vyznavačů
manchestrovského liberalismu v nejprimitivnějším
smyslu je u nás velmi četná; patří
mezi ni jak zástupcové bankovnictví a průmyslu,
tak i ti, kdož hlásají solidaritu a křesťanství
v nebi, nikoli na zemi. Pan ministr náleží
k těm, kteří, jak sám prohlašuje,
stavějí státní hospodářství
- v podstatě solidaristické - na národním
hospodářství individualistickém. A
odtud jeho úsilovná snaha zameziti vše, v čem
by bylo sebe menší nebezpečí pro nynější
řády hospodářské a sociální.
Odtud jeho usilovná a přímo dravá
snaha po expansi obchodní a průmyslové, která
jej nechává slepým vůči problémům
distribučním. Jestliže však ministr financí
hájí velmi houževnatě - a já
mu to nemám za zlé - časopisecky i odborně
své právo k uplatnění svých
národohospodářských názorů
v resortu ministerstva financí, jest jeho povinností,
aby se stejnou houževnatostí uplatňoval své
názory vůči všem činitelům
ve státě. Abych mluvil konkrétně:
staví-li se ministr financí houževnatě
na obranu zákona, kterým se znemožňuje
sociální péče veřejných
svazků, poněvadž prý její expanse
zatěžuje výrobu, jest jeho povinností,
aby se postavil se stejnou odvahou proti cukrovarníkům,
jestliže činí útok na státní
pokladnu. Jsou naši cukrovarníci takovými chudáky?
Jejich uzávěrka - uzávěrka České
společnosti pro průmysl cukerní za 44. správní
rok 1926/27 vykazuje - po odpisech 6,793.034 Kč 30 h a
po dotacích fondů - čistý zisk 5,450.362
Kč 49 hal. Správní rada dostává
tantiému přes půl milionu korun a páni
akcionáři dostávají slušnou dividendu
17 1/2%.
Slavná sněmovno! Věřím, že
ten, kdo je zvyklý na dividendu 17 1/2%,
nerad se spokojí s dividendou 4%. Ale dovolte, je tu stát
a poplatnictvo k tomu, aby tyto dividendy doplňovaly? Pan
ministr financí musí měřiti stejně
bohatým jako chudým a nesmí míti odvahu
říkati nepříjemné věci
jen těm, kdož jsou sociálně slabí,
po případě těm, kdo hájí
zájmy vrstev hospodářsky utlačených.
Je velmi krásné mluviti o stabilisování
měny, o stabilisaci rozpočtu a o aktivní
obchodní bilanci. Ale nesmíme zapomínati,
že tyto výsledky jsou plodem jak kapitálu,
tak práce. A zjišťujeme-li, na čí
zádech se vykonal stabilisační proces v republice
Československé, vidíme, že se tak nestalo
na zádech kapitálu, nýbrž dělnictva.
Naše deflační úsilí měnové
odpykali veřejní a soukromí úředníci
a dělnictvo. Náš rozmach průmyslový
děje se opět na účet této kategorie
lidí. Slavná sněmovno! Náš dělník
jest jedním z nejhůře placených dělníků
na světě. Je hůře placen než
dělník v Rakousku, Italii, Francii, Španělsku,
Švýcarsku, Německu, Anglii, Holandsku, Švédsku,
Dánsku, Norsku a Americe. Německý dělník
má o 3/4 větší
mzdu než dělník československý,
a přece s námi Německo velmi úsilovně
konkuruje. Kde je příčina? V nedostatku racionelní
výroby a moderní organisaci odbytu. Jestliže
sama "Hospodářská politika" v posledním
čísle loňského ročníku
uznala "převážně nízkou
úroveň mezd", mluvila pravdu; a tak skutečně
z velké konjunktury, ve které jsme, dělnictvo
nemá více, nežli že není nezaměstnaných;
že se tedy lidé najedí - ale - jak dále
budu mluviti - špatně najedí.
Pan ministr financí měl by se tedy více věnovati
tomuto problému, který nazýváme distribučním.
Měl by si při sledování národohospodářských
zájmů přisvojiti - snad některými
perhoreskovaný - Wagnerův sociálně-politický
názor na veřejné funkce. "Méně
nerovná distribuce důchodů" učí
své žáky anglický profesor Dalton, "jest
právě tak žádoucí, jako zvýšení
produkce". Jestliže se hlásá průmyslový
mír, jestliže se tvrdí, že s hlediska
hospodářského je výroba - kapitál,
management, práce - jedním celkem, jestliže
se nadšeně komentuje hlasování tří
milionů anglických dělníků
ve Swansea pro průmyslový mír, pak musíme
důrazně hájiti spravedlnost distribuční
a spravedlivý podíl práce výrobního
činitele.
Může se mi namítnouti: zde je stát bezmocným.
Tak mluví paní Třesohlavá v "Národě"
a pan ministr Šrámek, který je rovněž
jen pro zbraň domluvy a dohody. Tak mluví "noční
hlídač" Lasalleův. Ale nesmí
tak mluviti vláda, nesmí tak mluviti ministr financí.
Ministr financí musí si uvědomiti, že
jen spravedlivé, reální mzdy mohou jej ospravedlniti
k potlačení výdajů kolektivně
prospěšných. Jenom tenkráte, byla-li
reálná mzda veřejných a soukromých
zaměstnanců taková, že by mohli z ní
pečovati o veškeré své potřeby
sociální, kulturní a hospodářské,
bylo by možno přikročiti k radikální
redukci těchto výdajů v rozpočtech
veřejných svazků. Ale statistiky dokazují,
že platy a mzdy nejsou dostatečné. Vylučování
položek na chudinství, sociální péči,
zdravotnictví, školství atd. z veřejných
rozpočtů znamená, že omezujeme námezdní
vrstvy na uhájení holé existence. Znamená
však - podvazujeme-li školství, zdravotnictví,
sociální péči - že podlamujeme
zdraví a kulturu národa, znamená, že
se dopouštíme neodpustitelného hříchu
na nejcennějších nehmotných statcích
lidu. Slavná sněmovno! V tom právě
spočívá vada našeho hospodářského
smýšlení, že produktivnost a neproduktivnost
výdaje lišíme podle okamžitého
hmotného zisku. Tak učinil i pan generální
zpravodaj ve výboru rozpočtovém dne 24. září
1928, kde mluvil o šetrnosti ve "výdajích
neproduktivních, nerentabilitních". Kde je
kriterium? Jestliže v Londýně následkem
špatného zásobování vodou umíralo
v letech šedesátých na 10.000 lidí ročně
cholerou a jestliže tato děsná nemoc po vybudování
řádného vodovodu vymizela, šlo o výdaj
"neproduktivní, nerentabilitní?"
Slavná sněmovno! V díle "Handbuch der
Finanzwissenschaft" vykládá náš
ministr financí, jaká má býti hranice
veřejných výdajů. Pokládá
za ni v prvé řadě veřejný zájem,
který má positivně určiti veřejné
podnikání. Co však máme rozuměti
tímto veřejným zájmem? Podle mého
soudu vystupuje v popředí veřejný
zájem a jest povinností státu zasáhnouti
vždy, kdykoli se zneužívá svobody soukromohospodářské
na úkor celku.
Vidíme na stavebních katastrofách, kam vede,
nechá-li se svobodný průběh soukromokapitalistické
dravosti. Dochází k ničení národního
majetku a ztrátě lidských životů.
Tisíce bytů nelze obsaditi pro vysoké činže
a desetitisíce lidí nemá kde bydleti. Může
ještě dnes někdo tvrditi, že není
veřejný zájem v tom, aby velké komuny
koupí stavebních pozemků a stavbou domů
brzdily toto řádění spekulace? Což
budeme vždy váhati s rozhodnutím, co je veřejný
úkol, tak dlouho, až nám budou věci
padati na hlavu?