Nyní bych chtěl říci několik
slov k otázce rolnických cukrovarů. Rolnické
cukrovary, vážení pánové, staly
se předmětem velmi častých útoků
a bylo o ně projeveno zejména během rozpočtové
debaty v rozpočtovém výboru mnoho falešných
obav a starostí. Rolnickým cukrovarům byla
často, a to způsobem ne právě nejslušnějším,
vyčítána jejich finanční krise,
nesprávné a neodborné vedení a mnohokráte
jsme četli nebo slyšeli, že rolnické cukrovary
byly uchváceny zemědělskými kruhy
v rámci pozemkové reformy. Tedy, vážení
pánové, útoky vesměs s pozadím
politickým a tendencí stavovsky nepřátelskou.
Ponechávaje výtky tyto stranou, chci pouze konstatovati,
že ani jediný rolnický cukrovar nebyl dosažen
v rámci pozemkové reformy a že všechny
podniky, které se po převratu porolničily,
byly koupeny, a to ne právě nejlevněji. Byly
koupeny ještě v dobách, kdy nebylo nic známo
o rozsahu a hloubce pozemkové reformy, pokud se týče
průmyslových podniků. Nebyly proto rolnické
cukrovary zemědělskými kruhy uchváceny.
Rolnictvo nebylo také při porolničování
závodů vedeno motivy zištnými, nebylo
zde také čeho vyzískati, ježto byly
kupovány závody ponejvíce staré a
nemoderní, které musily býti velikými
náklady teprve rekonstruovány.
Myšlenka porolničovací není nová
a nevznikla také teprve po převratu. Naopak je to
výsledek dlouhé práce a úsilí
po hospodářském osamostatnění
rolnictva z těžkého područí tak
mnohých cukrovarů, v nichž zacházely
s rolníkem způsobem, který často připomínal
doby nevolnictví a poroby. Při celé akci
byl tedy vždy rozhodným motiv čistě
ideální a otázky materielní stály
úplně stranou. A proto právě, že
porolničování cukrovarů stojí
na podkladě ideovém, proto se, vážení
pánové, nemusí nikdo obávat o jejich
osud. Rolnictvo si je zachrání a v největší
části již zachránilo samo. Náš
řepař prokázal zde vysokou stavovskou vyspělost,
hluboké porozumění pro svoji hospodářskou
svobodu a neodvislost. Nepustil svůj podnik ani v nejtěžších
dobách, kdy týž na něho znovu a znovu
činil nároky po stránce hmotné. Rolnické
cukrovary svoji těžkou krisi překonaly a překonají,
jejich rozhodující výhoda před ostatními
cukrovary spočívá v tom, že mají
potřebné množství vlastní dostatečně
zaručené řípy. (Předsednictví
převzal místopředseda Zierhut.)
Dále bych chtěl, vážení pánové,
poukázati k tomu, že celková bilance prvého
desetiletí naší republiky jest ve všech
odvětvích naší státní
správy dobrá a aktivní, což je patrno
nejlépe na poli zákonodárném, kdež
se vykazuje řada obsáhlých a důležitých
zákonů, jejichž význam a cena není
snad zmenšována tím, že některé
z nich nesou na sobě případně stopy
jistého popřevratového, pochopitelně
však zcela přirozeného chvatu.
Republika naše rozřešila řadu velikých
a ožehavých problémů kulturních
cestou demokratického kompromisu a rozřešila
je na svoje poměry dobře. Naše školství
národní, střední, odborné i
vysoké bylo povzneseno na výši, jakou bychom
marně hledali v kterémkoli z nových anebo
nástupnických států, ano školství
naše obstojí i před těžkou konkurencí
velikých kulturních států západních.
Také palčivý problém platů
učitelských řeší vláda
úspěšně a doufáme, že ho
v nejkratší době úplně a příznivě
rozřeší.
Rovněž na poli péče sociální
vykonáno bylo v krátké době našeho
státního trvání vše, co podle
hospodářské síly státu vykonati
bylo možno. Sluší zde vzpomenouti velikých
úlev, které stát přinesl chudému
obyvatelstvu republiky, zlevňovací akce moučné,
značných příspěvků při
nezaviněné nezaměstnanosti, zákonů
ku podpoře stavebního ruchu a dále nejrůznějších
zákonů sociálních, jichž vyvrcholení
dosaženo bylo velikým zákonem o starobním
a invalidním pojištění.
Podrobněji zmínil bych se jen o zákonech,
jichž úkolem bylo odstraniti krisi bytovou. Bytová
péče, která byla jistě zcela odůvodněna
a která nesla se správnými motivy krajně
sociálními, nesplnila, žel bohu, ani zdaleka
svého poslání, ano minula se mnohdy vůbec
se svým účelem. Nastavělo se na tisíce
domů a domků užitečných, ale
také mnoho budov zbytečných a nepotřebných,
v mnoha případech i architektonicky nemožných.
Než jestliže bytová péče vzdor
všem oprávněným výtkám
a nedostatečnostem přinesla jistý prospěch
a ulehčení, pak tomu bylo pouze a výhradně
v městech, nikoli však na venkově.
Zemědělec neměl, žel bohu, ze zákonů
těchto, kterými věnovány byly k dotyčným
účelům celé miliardy, takřka
žádného prospěchu a jest velmi litovati,
že zákony tyto nebyly na poměry zemědělské
více aplikovány. Vždyť bytová úroveň
zemědělského člověka je v mnohých
oblastech Československé republiky, zejména
pak v krajích pohorských a horských, velmi
palčivým problémem, a bylo by si bývalo
jen přáti, aby i chudému zemědělci
umožněno bylo, aby mohl si také on své
ubohé bytové poměry zlepšiti. Jest se
nutno podívati, vážení pánové,
do chudých krajů našeho státu, jest
si nutno prohlédnouti malé baráčky
domkářů a chalupy mnohých našich
rolníků a seznáte pak, že jsou případy,
kde pět i více generací po několik
století bydlí v opravdové již zřícenině,
která obsahuje nanejvýš jednu obytnou místnost,
jednu světničku, která sousedí bezprostředně
s chlévem, případně se stájí.
Takové poměry, vážení pánové,
nenajdete nikde jinde, než právě zde v těchto
krajinách chudých mezi zemědělci.
Rovněž otázka bytu zemědělského
dělníka deputátníka jest palčivým
problémem celkové bytové krise na venkově.
Zemědělec přirozeně nedoufá
v nějakou podporu státu a rozřeší
si postupně otázky tyto sám, žádá
však toliko, aby mu byla dána možnost nejenom
žíti a pracovati, nýbrž dosíci
za práci svou i přiměřené a
jeho stavu důstojné odměny. (Výborně!
Potlesk.) Neposuzujte, vážení pánové,
zemědělce v celku podle nějakého zámožného
statkáře nebo bohatého rolníka z řepařského
kraje. Dívejte se na kraje chudší a chudé,
na statisíce domkářů a chalupníků
a dojdete úsudku jiného. Uvidíte a poznáte
v mnohých krajích bídu a ubohost, se kterou
nesetkáte se nikde jinde.
Na poli naší veřejné správy jest
se zmíniti ve vší stručnosti o velikém
zákonu, kterým se staví organisace její
na nový, dnešním dobám a poměrům
vyhovující podklad. Zákon o reformě
veřejné správy, který vejde v život
1. ledna příštího roku, jest zákonem
význačného rozsahu a význam jeho bude
občanstvem našeho státu náležitě
oceněn teprve tehdy, až budou poznány prakticky
jeho přednosti. Než již dnes, a to přes
veškerou nebývalou politickou agitaci, ke kteréž
zavdal zmíněný zákon našim oposičním
stranám pochopitelnou příčinu, přijímá
značná část naší veřejnosti
zákon tento sympaticky, podřizuje se i jeho jistým
zdánlivým tvrdostem a vidí v něm bezpodmínečnou
nutnost a podmínku k dalšímu nerušenému
rozvoji naší celkové státní správy.
Je přirozeno, že četné okresy, které
svou poplatností, počtem obyvatelstva, svou polohou
a rozlohou zaručují schopnost samostatného
správního útvaru, budou se domáhati
zřízení samostatných nových
okresních úřadů a bude povinností
vlády, aby v daných případech vycházela
podle potřeby vstříc.
My budeme v každém případě vývoj
a potřeby našich nových útvarů
správních v budoucnosti sledovati a budeme míti
odvahu zakročiti v jejich prospěch vždy, jakmile
se potřeba ukáže.
Na poli naší politiky finanční chtěl
bych se zmíniti jen o největším a neobsáhlejším
zákonodárném díle, totiž o reformě
daní přímých.
Reformou touto byly upraveny veškeré naše daně,
tedy zejména daně výnosové, a my doufáme
a jsme přesvědčeni, že účelu
daňové reformy, který spočívá
v tom, aby daňové břemeno bylo v celku sníženo,
aby do daňového systému zavedena byla přehlednost
a jednoduchost, bude dosaženo. Je ovšem nutno, aby daňová
reforma toto své veliké poslání mohla
splniti a aby zejména předpokládané
snížení daní se dostavilo, aby bylo
pracováno na zvýšení daňové
morálky, to jest, aby lid a poplatnictvo vychováno
bylo k tomu, aby přiznání ke své daňové
povinnosti dělalo poctivě. Ovšem bylo by velikou
chybou, aby úbytek daní, který podle daňové
reformy nutně nastane, byl nahrazován zvyšováním
daňových základů pro ukládání
a vyměřování jakýchkoliv daní.
Máme velmi četné a povážlivé
případy, zejména z řad zemědělského
lidu, kdy způsobem opravdu až neuvěřitelným
je daňový podklad, zejména při dani
důchodové u našich zemědělců
zvedán. Upozornili jsme na to včas ministerstvo
financí i příslušné úřady
a prohlašujeme velmi otevřeně, že bychom
podobný postup v daňové politice vůči
zemědělskému lidu dále nesnesli. (Výborně!
Potlesk.)
Ke konci chtěl bych ještě promluviti několik
slov aspoň o nejdůležitějších
a nejvýznačnějších zákonech,
které dotýkají se největší
naší produkce ve státě, totiž produkce
zemědělské. Především
jsou to nesporně zákony o reformě pozemkové,
která správně je označována
za největší naše revoluční
dílo a kterou spravedlivě splněn příkaz
našich dějin, aby půda vrácena a dána
byla lidu. Pozemkovou reformou založeno bylo statisíce
samo statných malozemědělských existencí
na půdě, zmírněn jejich životní
úděl a postavena hráz úplnému
zbídačení drobného zemědělského
lidu. Veliké toto dílo se zdařilo a veškeré
prognosy, že rozdělením velkostatků
snížena bude zemědělská produkce
a intensita a tím ohrožena výživa, ukázaly
se lichými. Drobný zemědělec produkuje
dnes téměř ve všech odvětvích
zemědělské produkce více a v mnohém
směru i dokonaleji, nežli tomu bylo dříve.
Zmechanisovaná výroba zemědělská
na bývalých velkostatcích nahrazena přičinlivostí
a úmornou prací drobných našich zemědělských
přídělců. Jest nyní jen třeba,
aby zaknihovací akce byla co nejdříve provedena
a aby se tím z nynějších majitelů
faktických stali opravdoví majitelé právní.
Konečným příkazem pozemkové
reformy je, aby národohospodářská
politika naše nesla se do budoucna v tom směru, aby
zajištěna byla nejpočetnější
zemědělské třídě, domkáři
a malorolníku, bezpečná existence a náležitá
odměna za jeho těžkou práci na půdě.
V zájmu klidného rozvoje státu je, aby veškeré
problémy zemědělské byly ve státě
našem řešeny vždy objektivně a nestranně
a aby konečně vymizel starý a dědičný
antagonismus oproti zemědělskému stavu. Proto
musí zemědělská výroba, která
je výrobou nejtěžší a nejriskantnější,
býti všestranně zajištěna a nesmí
nadále zápasiti o svoji nutnou ochranu.
Zemědělec nežádá, jak jsem již
řekl v rozpočtovém výboru, žádných
darů ani vyčítaných odiosních
subvencí, které nic neznamenají a jsou naopak
jeho velké práce nedůstojné, nýbrž
přeje si, aby velkorysým zásahem státu
umožněny mu byly veškeré vymoženosti
moderní zemědělské techniky, které
by ne jenom zvýšily rentabilitu jeho podnikání,
nýbrž které by chránily také
zemědělce proti nejrůznějším
přírodním katastrofám. Jsou to, vážení
pánové, zejména a především
meliorace a jejich radikální provedení, regulace
toků, zejména menších dravých
bystřin, které každoročně, někdy
i několikráte do roka, způsobují stamilionové
škody na zemědělských kulturách,
a konečně je to rychlé a intensivní
provedení elektrisace našeho venkova. Ani zde však
nežádá, jak jsem již podotkl, vážení
pánové, zemědělec nic mimořádného
a nemožného od státu. Provede si veškerá
tato veliká díla sám, žádá
jen o úvěr při nízké úrokové
míře, jehož opatření nebude činiti
ani v tuzemsku žádných potíží.
Přimlouváme se proto ve směru tomto za brzké
předložení návrhu zákona o velkém
vodohospodářském fondu, který by byl
zřízen podle analogie fondu silničního,
jako se o tom již zmínil v rozpočtovém
výboru p. ministr zemědělství i p.
ministr financí. Jen tato vážná a seriosní
cesta povede ke zvýšení rentability v zemědělství
a jen tak můžeme se přiblížiti
ke kýžené nám soběstačnosti.
Ve směru tomto se nese a pracuje již od počátku
naší republiky politika nejvyššího
administrativního úřadu, jemuž svěřena
je péče o rozvoj zemědělství,
totiž ministerstva zemědělství. Ministerstvo
toto získalo si, vážení pánové,
v oboru tomto zásluh nemalých a je jen nutno je
uznati. Vědecká kapacita mnohých jeho odvětví,
ať jde již o výzkumnictví, povznesení
chovu hospodářského zvířectva,
nebo o potírání nakažlivých nemocí,
práce vodohospodářské všeho druhu
a pod. vzbuzuje opravdový respekt a zaslouženou pozornost.
Také zemědělské školství
naše dosahuje zásluhou ministerstva zemědělství
svého vrcholu. Zemědělská veřejnost
chápe veliký význam odborného vzdělání
a stará se, aby prosperita jeho byla největší
návštěvou žactva z kruhů zemědělských
zaručena. Je s radostí kvitovati, že v kruzích
zemědělských zvítězila zásada,
že jen vzdělaný zemědělec obstojí
do budoucna v těžkém konkurenčním
zápasu, který naše zemědělství
bezpodmínečně očekává.
A nyní, vážení pánové,
obhajoba ministerstva zemědělství. Ministerstvo
zemědělství bylo totiž během
rozpočtové debaty několikráte napadeno
a vytýkáno mu, že je vedeno duchem stranickým,
že sleduje zájmy výhradně buržoasně-agrární
a přezírá potřeby a požadavky
malého zemědělského lidu. Názor
tento je od základu nesprávný. Pravdou je
pravý opak. Postup ministerstva zemědělství
veden byl vždy a ve všech směrech duchem naprosté
demokracie a objektivity. Požadavky drobného zemědělce
byly vždy podle možnosti co nejúčinněji
v mezích rozpočtu honorovány a nepodaří
se nikomu přinésti ani jediného jména
velkého zámožného sedláka, který
by byl v jakémkoliv oboru a k jakémukoliv účelu
obdržel nějakou podporu ministerstva zemědělství.
Není proto kritika tohoto druhu kritikou věcnou
a vážnou, naopak kritikou, která budí
dojem touhy po sensaci. Podobný postup nehodí se,
vážení pánové, do zákonodárných
sborů. Není ku prospěchu vývoje parlamentarismu,
nehledě ani k tomu, že jakákoliv sensace, jakékoliv
tvrzení nepravdy anebo překrucování
pravdy nepůsobí již ani zde, kde s bezprostředním
jejím dojmem se počítá, nepůsobí
však ani v tisku a veřejnosti, kde má býti
dosaženo jejího konečného účelu.
Povznesení naší politické úrovně
prospěje, budeme-li míti méně kritiků
a falešných moralistů a ohlédne-li se
každý, kdo hlásati chce veřejnou morálku,
nejprve na sebe a kolem sebe a upraví si svůj poměr
k morálnímu životu nejprve sám. Morálka
musí býti jen jedna, stejná pro každého.
Není čestné, míti morálku jinou
pro sebe a pro své okolí, a jinou pro svého
politického odpůrce. V tomto směru bude nutno
napravovati mnoho a náprava musí býti radikální
a bezohledná.
Pro rozpočet zde předložený a projednávaný
bude republikánská strana hlasovati a vysloví
tak své vládě důvěru. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Kaufmann.
Posl. Kaufmann (německy): Slavná sněmovno!
Dámy a pánové! První slovo, jež
na příkaz svého klubu pronáším
při všeobecné rozpravě v této
sněmovně, týká se obětí
strašné katastrofy, která od 9. t. m. udržuje
v hrůzném napětí veřejnost
nejen říšského hlavního města
a celého státu, nýbrž daleko za hranicemi
státu. Skláníme se s úctou, vzpomínajíce
na 45 mrtvých, kteří padli na bojišti
práce, kteří se stali obětmi soustavy,
proti které po desítky let co nejenergičtěji
bojujeme a která ve stavební katastrofě na
Poříči jasně ukázala své
kruté a strašné účinky. 45 mrtvých
a kromě toho skoro dvě třetiny tohoto počtu
těžce raněných v nemocnicích,
jež jistě většina z nich opustí
jako mrzáci, částečně, snad
úplně k práci neschopní! Co to znamená,
jak ohromná bolest, jak ohromná škoda, jak
ohromné neštěstí pro postižené
a jejich nejbližší příbuzné,
ale i pro nás a celou naši třídu - to
může posouditi jen ten, kdo viděl, jak po zřícení
této moderní obrovské stavby byla vykopávána
a vyhledávána roztrhaná a rozdrcená,
na kusy rozervaná těla zasypaných dělníků.
A když nic jiného, jedno přece tato katastrofa
zcela jistě ukázala ve strašné určitosti:
Ohromné risiko, které proletáři, dělníci
musejí vzíti na sebe při pracovním
postupu. Sázka je skutečně a opravdu u dělníka
větší než u podnikatele. Sázkou
podnikatele jest zvonívá mince, podnikatel může
jako ztrátu znovu ztratit jen zvonivou minci, ale sázka
přináší mu při výhře
bohatství a blahobyt. U dělníka, jenž
jako risiko sází své zdraví, své
rovné údy, svůj život, jest v nejpříznivějším
případě výhrou ubohý a neradostný
život, ale když prohrává, ještě
bídnější život, často život
bezmocného mrzáka, jenž v nejpříznivějším
případě jest odkázán na blahovůli
a na primitivní dobročinná zařízení
v našem státě.
Tisíce a tisíce jiných průmyslových
dělníků mají se stavebními
dělníky společný osud. Především
jsou to naši otroci dolů, jimž ve frivolní
zpupnosti v době, kdy při neuvěřitelné
pracovní výkonnosti vydělávali něco
nad normální mzdy, byl znovu vržen na hlavu
skoro zapomenutý titul "bursovníci práce".
Tito otroci dolů den co den, když vstupují
do těžné klece, musejí zúčtovati
se životem, a sjíždějíce do hlubin
nikdy nevědí, vrátí-li se opět
na denní světlo za živa nebo jako rozdrcené
mrtvoly. Vedle nich jsou to dělníci v hutích,
dělníci těžkého průmyslu,
kteří stejně jako horníci jsou nepřetržitě
obklopeni těžkými provozními nebezpečími,
kteří rovněž nevědí, nezničí-li
nebo nezmrzačí-li jich ještě před
koncem práce vysoká pec, kupolní pec, tavený
kov nebo obrovský stroj. A vedle nich jsou to nyní
také stavební dělníci, u nichž
na hrozný osud a ohromné risiko této pracovní
skupiny bylo po prvé tak úplně jasně
a zřetelně ukázáno při této
velké stavební katastrofě. O mzdách,
jsou-li poněkud vyšší než normální,
se mluví, o risiku, o nebezpečích, o strašném
okolí, v němž jsou tito dělníci
po celý den konajíce svou práci, o tom ti,
kdož mluví o vyšších mzdách,
obyčejně nemluví. A prohlašujeme-li
dnes, že 50% dělníků z těchto
skupin musí počítati se smrtí nebo
se zmrzačením, že jsou ve chvíli, kdy
vstupují do pracovny, zasvěceni smrti a zmrzačení,
pak nepřeháníme. A vedle těch, které
postihne provozní katastrofa v některém provozu,
máme pozůstalé, ženy, vdovy, sirotky
a staré rodiče dělníků, jež
postihlo neštěstí. A kdo v prvých hodinách
a dnech po zřícení této moderní
obrovské stavby viděl na staveništi příbuzné
dělníků postižených pohromou,
kdo viděl, jak tyto ženy se svými dětmi
tam čekaly, majíce obličeje strhané
bolestí, a prohlížely si každého
mrtvého, jenž byl vynášen a hledaly v
něm toho, jejž ztratily nebo postrádaly, ten
toho nezapomene a ví, že kromě tělesného
poškození, jež postihne dělníka,
jsou mnohem více a bolestněji postiženi nejbližší
příbuzní, jejichž živitel, jenž
pro ně vydělával a je vydržoval, stal
se obětí neštěstí. Strašná
katastrofa na Poříči není v Praze
první. Po měsíce a v poslední době
skoro každý týden můžeme v Praze
zaznamenati pohromy povstalé zřícením,
zhroucením novostaveb. A přes to se nestalo nic,
aby se takovým pohromám zabránilo; ačkoliv
před několika měsíci došlo v
Revoluční třídě k hroznému
zřícení stavby, které tehdy velice
znepokojilo veřejnost a ačkoliv tehdy úřady
pod dojmem této pohromy prohlásily, že učiní
všechno, aby se užilo důkladně bezpečnostních
opatření, můžeme konstatovati, že
přes toto upomenutí zůstalo při slibu,
že se nestalo nic, přes to, že se již takové
katastrofy staly, aby se zamezila další neštěstí,
ještě další větší pohromy.
Na Poříči zuřily nikoliv živelní
události, nikoliv přírodní síly,
jež jsou silnější než lidská
vůle a moc, byly to těžké hříchy
nedbalosti všech odpovědných činitelů,
jež vyžadují dostiučinění
a spolehlivé nápravy, jež vyžadují
vyúčtování od těch, kteří
toto neštěstí přímo a nepřímo
zavinili. Nemáme co činiti se slepou náhodou,
se zákeřností osudu, ani i s podmíněným
zaviněním jednotlivých osob, ve skutečnosti
máme co činiti se so stavou krutého a bezohledného
panování majetných tříd, se
soustavou, ve které jsou nepříznačnějšími
znaky brutální chtíč po vykořisťování
a sociální reakce.
Katastrofa na Poříči jest poslední,
jež projevuje strašné a zjevné účinky
této soustavy. Tato pohroma viditelně a zřetelně
podává celé veřejnosti přímo
jako názorné vyučování účinek
mylného provádění celé naší
bytové politiky, celé bytové otázky
v tomto státě. Bytová otázka má
býti otázkou národohospodářskou,
snad i otázkou lidového zdravotnictví; u
nás jest věcí zisku, věcí lichvářského
ukládání kapitálu. Hrabivost a brutální
egoismus slaví právě v této době
mimořádné orgie. Kapitalistická ziskuchtivost
a vykořisťování se stává,
to můžeme zajisté konstatovati, stále
bezohlednějším, stále brutálnějším
úsilím, aby dosáhlo svých cílů.
A kapitalistické vykořisťování
a ziskuchtivost může se stále bezuzdněji
vyžívati, neboť má přece v nynější
vládní soustavě záštitu, která
ji na všech stranách podpírá. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Česko-německá měšťácká
většina projednala zákonná opatření
bytové otázky úplně jednostranně
a nesociálně, skoro výlučně
v soukromém zájmu držitelů domů
a důchodců z pozemků; zahájila již
jednostranné podporování a obranu v zájmu
držitelů domů a důchodců z půdy,
když počala ještě více rušiti
ochranu nájemníků, beztoho již oslabenou
a zející děrami. Přes to, že
jsme varovali a přes to, že znovu varujeme, chcete
nyní úplně zrušiti ochranu nájemníků,
aniž jste se postarali o vystavění dostatečného
počtu vhodných lidových bytů. Můžeme
si představiti, jaký bude účinek tohoto
nového sociálně zpátečnického
opatření. Držitelé domů, držitelé
starých domů učiní vše, aby ve
chvíli, kdy padne ochrana nájemníků,
v nejkratší době přizpůsobili
své nájemné z bytů nájemnému
v nových domech a držitelé nových domů
budou míti své vysoké nájemné
z bytů zajištěno tím, že nízké
nájemné ve starých domech zmizí. Nastane
ohromné zdražení bytů, mimořádný
vzestup zisku domácích pánů a důchodců
z půdy a nemusíme jíti již daleko, můžeme
již v Praze zjistiti mimořádné, přímo
závratné, fantastické ceny za stavební
pozemky. Na jedné straně stoupající
zisk domácích pánů a důchodců
z půdy, na druhé straně nouze mas trpících
bídu, zhoršení stavu širokých vrstev
dělnictva. Investice kapitálů do domů,
zvýšené ukládání. kapitálu
v domech bude znovu přinášeti zisky a užitky.
Víme, že domácí páni nových
domů počítají s tím, že
v 10 letech budou míti své domy amortisovány
a že si v 10 letech zajistí vysoký důchod.
A v této době, v době zrušování
ochrany nájemníků, přichází
také zrušování stavebního ruchu,
zrušení prvního zákona o stavebním
ruchu, jež umožňoval stavěti malé
byty za pomoci státních peněz. Toto zrušení
zákona o stavebním ruchu má podstatný
podíl na stavebních katastrofách a především
na katastrofě poříčské. Starý
zákon o stavebním ruchu, podle něhož
se namalé byty poskytovaly subvence, byl nahrazen novým
zákonem o stavebním ruchu. Kdyby se byl udržel
starý zákon, bylo by možno vybudovati větší
počet bytů a tím přivoditi vyrovnání
mezi nabídkou a poptávkou, pak bylo by pro další
dobu možno užíváním tohoto zákona
čeliti bytové nouzi. Ale nebylo v zájmu těch,
kdož mají důchod z domů, těch,
kdož mají důchod z půdy, aby tento zákon
byl dále udržen, nebylo také v zájmu
státu, jenž každoročně můžeme
to znovu pozorovati při projednávání
rozpočtu z oficielních a neoficielních částek,
rozpočtených pro jednotlivá ministerstva
- vydává na militarismus znovu 2 miliardy. A pro
stát, jenž na militarismus vydává 2
miliardy, bylo to příliš těžké
břímě, jež mu bylo uloženo starým
zákonem o podpoře stavebního ruchu. V novém
zákoně o stavebním ruchu byly pak subvence
zastaveny, přišla záruka a ručení
státu a dosti dlouhé osvobození od daní
a dávek. Poukazovali jsme tehdy, že tento zákon
o stavebním ruchu nesmí býti krátkým
provisoriem, poukazovali jsme, že musí platiti nejméně
10 let, aby se hospodářství ve stavebnictví
mohlo přizpůsobiti poměrům a aby při
stavbě domů byla zachována ona solidnost,
která jest nutná, což zřetelně
ukázala katastrofa na Poříči. Náš
návrh byl zamítnut, bylo znovu usneseno krátkodobé
provisorium. Následkem toho bylo, že se splnilo naše
proroctví, že totiž musila nastati překotnější
stavba, rychlejší zužívání
materiálu, rychlejší zpracování
stavebního materiálu, tím vyšší
požadavky na výrobu stavebního materiálu
a tím zase zdražení stavebního materiálu.
Sotva se stavební průmysl zařídil
podle nového zákona, vyšlo na jaře tohoto
roku nové provisorium, jež bylo dnem 31. března
1928 vyhlášeno zákonem č. 43 Sb. z.
a n. V tomto provisoriu bylo předepsáno, že
stavby, jež chtějí požívati ještě
výhod zákona, musejí býti hotovy do
konce r. 1928. V tom dlužno jistě hledati podstatnou
část viny na těžké katastrofě
na Poříči. Lhůta, která měla
ještě umožniti, aby stavebník využil
stavebních úlev, činila 9 měsíců.
Pozdější ukončení stavby způsobilo,
že se na mnoho let ztrácí osvobození
od daní. Musilo tedy nastati přizpůsobení
a již v tom můžeme pozorovati, že se stavební
průmysl stal značně nervosním. Těch
9 měsíců bylo dlužno využíti
a to ve prospěch stavebníků. Jaký
byl následek? Domy, na nichž se dříve
pracovalo rok nebo půl druhého roku nebo ještě
déle, měly a musily býti nyní hotovy
v 9 měsících. Zavedlo se šílené
pracovní tempo, jež znovu zvětšilo nouzi
o stavební materiál a tím znovu zdražilo
stavební hmoty. Dalším následkem bylo,
že se se stavebním materiálem šetřilo,
že se horších jakostí užívalo
jako náhrady za lepší a scházející,
že návrhy musily býti rychleji vypracovány,
že se musily vypracovati ve vší rychlosti, a
že se často nepořizovaly žádné
nebo jen chybné statické výpočty,
že se dostatečně nezkoumala nosnost půdy
pro vysoké stavby v Praze prováděné.
Krátce a dobře všude se projevil škodlivý
účinek pro bezpečnost a spolehlivost staveb.
Pro velký počet staveb, 700 až 1000 v posledním
roce, dlužno konstatovati ještě jedno, že
totiž městský stavební úřad
v Praze a ani jiné úřady nemohly přiměřeným
počtem úředníků opatřiti
své kanceláře a svá zařízení
a proto nemohly vyhovovati zvýšeným příkazům
stran dozoru na stavbu a živnosti. Tak se pracovalo po 7
měsíců od jara letošního roku,
pracovalo se ve dne i v noci bez přerušení,
na mokré betonové opory, na mokrá betonová
díla kladla se nová břemena, nečekalo
se, až se materiál spojí, stavělo se
dále, kladla se další ohromná zatížení
na podklady, které ještě náležitě
nevyschly. A tak můžeme konstatovati, že ze všech
těchto důvodů stále vzrůstal
počet katastrof. Již dříve jsem řekl,
že katastrofa v Revoluční třídě
byla výstražným návěštím;
nebylo ho dbáno. Úřady opominuly učiniti
vše, co měly učiniti, aby se zabránilo
podobnému nebezpečí, jaké ukázala
katastrofa v Revoluční třídě.
Měla býti ihned provedena kontrola všech staveb.
Kontrolní zařízení a kontrolní
úřady měly býti ihned vybaveny, dozor
měl býti náležitě vybudován.
Přibrání stavebních inspektorů
z dělnického stavu mělo býti něco
samozřejmého. Víme ze zkušenosti, že
praktikové, dělníci společně
s teoretiky nebo jinými slovy praktická práce
sdružená s teoretickou vědou byli by podstatně
přispěli, aby dohled na stavby byl přiměřeně
modernisován a učiněn schopným většího
výkonu. To není nový požadavek, voláme-li
po dozorčích orgánech z dělnictva,
jest to starý požadavek, neboť již ve starém
Rakousku jsme žádali, aby živnostenským
inspektorům byli přiděleni asistenti z rukodělníků,
ze zaměstnanců. To by byla bývala nevyhnutelná
nutnost pro stavební dozor. Dělník, jenž
jest v nebezpečí, jenž nebezpečí
zná, ale bohužel je často také podceňuje,
dovede mu však čeliti, zná okolnosti, za nichž
se mu může vyhnouti. Víme však, že
i když sám navrhuje podnikateli, aby se vyvaroval
nebezpečí, podnikatel ho nevyslyší.
A i zde při katastrofě na Poříči
prý dělníci před katastrofou zjistili,
že ve stropě sklepů byly trhliny a i zde prý
dělníci upozorňovali na nastávající
nebezpečí. Ale jako vždy nebylo i zde dbáno
výstrah. Dělník nesmí býti
chytřejší než jeho pán a zaměstnavatel.
Tím spíše musíme trvati na tom, aby
příště byli do živnostenského
inspektorátu do komisi pro dozor na stavbách povoláváni
a ustanovováni znalci z dělníků. Nezáleží
vždy na akademickém vzdělání,
nezáleží vždy na získané
hodnosti doktora nebo titulu inženýra, nezáleží
vždy jen na schopnosti lidí, naopak jest to praktická
dovednost, která nejvíce přispívá
k tomu, aby v takových případech, jako v
tom, o němž zde mluvíme, byly poznány
a zmenšeny chvíle ohromného nebezpečí.