Aby som mohol byť úprimný, otvorene poviem,
čo je vlastne najväčšia žiadosť
robotníctva. Nezáleží robotníctvu,
nie tým pánom, ktorí po chrbáte robotníctva
dostali sa na moc, ale skutočnému robotníctvu,
na parite a sväzoch, oni naopak rozhodne tvrdia: "Áno,
nech tam prijde zamestnávateľ, aby tam trochu kontroloval
šafárenie socialistov." (Potlesk.)
Toto robotníctvo samo tvrdí: "Áno, sväzy
sa udržiavajú na náš úkor, lebo
sú príliš drahé a my to trpíme."
Tedy robotníctvo nie je ani proti parite, ani proti zrušeniu
sväzov. Dve žiadosti má robotníctvo, a
to: zrušenie karenčnej doby a sníženie
vekovej branice pri starobnom dôchode, a to pri karenčnej
dobe, to som už uviedol, že prečo, lebo najväčšia
časť nemocí je dvoja trojdenná a doteraz
pri trojdennej karenčnej dobe vôbec nič nedostali.
Ďalšia najväčšia žiadosť
je, aby veková hra nica so 65 rokov bola snížena
na 60 rokov.
Vážení pánovia! Všetkých
nás je toto úprimná žiadosť, aby
toto bolo snížené, lebo sami vieme dobre, že
máloktorý robotník pri dnešných
svojích životných pomeroch dožije sa veku
65 rokov a tak on mnohoráz osobne z toho starobného
poistenia nemá nič ak umre bez nápadníkov,
bez potomkov, vôbec i jeho rodina z toho nemá nič.
A skutočnosť je, že dlhé roky platil bez
toho, že by zo starobného poistenia mal nejaký
osoh. Preto práve by to bolo žiaducné. Ale
kde je to nemožné a finančné pomery
to nedovolia, samozrejme že ani my to nemôžeme
uskutočniť a nemožno na nás žiadať
nemožnosť. Keď ste boli vo vláde, dobre
sa pamätáte, že robotníctvo prišlo
s deputáciou a žiadalo, aby veková hranica
z 65 rokov bola snížená na 60 rokov. Sami socialisti,
či národní, či demokratickí
ste hovorili: "Z finančných dôvodov je
to nemožné."
Tedy nežiadajte, čo vy sami ste nevedeli vykonať,
aby sme dnes my vedeli vykonať.
Pánovia, ja nechcem zdržovať, ale pred ukončením
nemôžem sa zdržať, aby som na jedon bolestný
zjav nášho sociálného poistenia a poistenia
vôbec nepoukázal, a to je t. zv. trieštenie
sociálneho poistenia. Tu ste sa mali páni socialisti
lepšie držať, viete! My dnes máme rôzné
kategórie poistení, úrazové, starobné,
invalidné, nemocenské, súkromných
zamestnancov, bratské pokladne a neviem aké iné.
Všetky tieto kategórie sú osobitne vedené.
Majú nákladný úradnícky aparát
a tento úradnícky aparát tvoria vlastne vaší
prívrženci. Preto vy sa staviate proti tomu, aby táto
unifikácia a kodifikácia bola prevedená,
poneváč sú tam všetci zamestnanci najväčšou
mierou direktormi a miestodirektormi. A tí z toho ťahajú
ten osoh a ide to na úkor celého poistenia a na
dávky jednotlivých poistencov. Keďby sa táto
unifikácia previedla, mohlo by sa to s jedným aparátom,
i keď zvýšeným aparátom previesť
a bolo by to lacnejšie než dnes, keď máme
6 až 8 rôznych aparátov a každý
je veľmi draho platený. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Vážení pánovia! Ja som tu už povedal,
že návrh nie je dokonalý, ale čiastočne
finančné pomery a čiastočne dnešné
politické pomery nedovolily, aby sme mohli viac vydobyť.
Samozrejme, že s týmto musíme sa uspokojiť.
Žiaľbohu, ani o jednom zákone nemôžeme
povedat, že tento zákon je úplný, dokonalý,
bezvadný a že sme ho spravili na sto rokov. Samozrejme
každý zákon, keď sa hospodárske
a životné pomery zmenily, musí sa týmito
životnými a hospodárskymi pomery tiež
zmeniť. Tak samozrejme i tento zákon. Ufáme
sa, že časom životné pomery sa prispôsobia
a že sa zlepšia. Pri dnešných pomeroch je
zákon prijateľný a ja môžem povedať
s otvoreným svedomím (Posl. Hlinka: S čistým!),
s čistým svedomím (Výkřiky
komunistických poslanců.), že za tento
návrh bereme zodpovednosť pred slovenským robotníctvom
a že s čistým svedomím budeme za tento
návrh hlasovať. (Výkřiky komunistických
poslanců. - Potlesk poslanců ľudově
strany slovenské.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Schmerda. Dávám mu slovo.
Posl. Schmerda (německy): Kapitalistický
hospodářský řád a vláda
měšťáctva znamená pro dělnictvo
nejen násilnické jeho vykořisťování,
nýbrž stálé ohrožování
jeho živobytí a těžké nebezpečí
pro zdraví celé pracující třídy.
A tak hrají v třídním boji otázky
zdravotní a zajištění pracovní
schopnosti velikou úlohu. Nic není pro dělníka
v kapitalistickém hospodářském řádě
nebezpečnější, než jestliže
nemocí, úrazem nebo stářím
ztratí pracovní schopnost, je-li nezaměstnaností
v dobách krise nebo libovůlí podnikatelů
vyloučen z výrobního procesu. V takových
chvílích vystupují protismyslnost a hluboké
stíny kapitalistického hospodářského
řádu a postihují těžce dělníka
a jeho rodinu, zostřují boj o kousek holého
života a dohánějí statisíce lidí
k zoufalství. Dlouhý, těžký boj
dělnické třídy proti ziskuchtivosti
kapitalistů a jejich hospodářskému
řádu je křížovou cestou, jejíž
tvrdost pociťují dělníci na vlastním
těle. A vede-li třídně uvědomělé
dělnictvo při kapitalistickém hospodářském
řádu boj o zabezpečení svého
živobytí a o zmírnění násilnických
protiv, pak nikoliv proto, poněvadž věří,
že nějakými reformami nebo zajišťovacími
opatřeními mohou býti odstraněny kapitalistický
hospodářský řád a jeho stinné
stránky, nýbrž pouze z toho důvodu,
že sociální politika je částí
proletářského třídního
boje a zároveň jednou z nejostřejších
zbraní dělnických tříd proti
měšťáctvu.
Nebezpečné důsledky nemoci, invalidity, stáří
a nezaměstnanosti hrají však značnou
úlohu i pro kapitalistickou třídu. Jsou momenty
nebezpečí, jež jsou s to, aby, propukne-li
zoufalství trýzněného dělnictva,
otřásly soukromokapitalistickým hospodářským
řádem. A jsou-li kapitalistické strany těmito
poměry nuceny prováděti určitou sociální
politiku, je diktována zájmem soukromokapitalistického
systému a tak upravena, že neruší zásady
prospěchářské činnosti. Sociální
pojištění je právě výplodem
hospodářského systému. Měšťácké
vlády a strany mají na sociálně-politických
otázkách a zvláště na sociálním
pojištění zájem jen potud, aby ne vyžadovaly
peněz, aby nezatěžovaly jejich kapitalistického
hospodářství a aby neomezovaly jejich zisků.
Jejich zdravotní a sociální politika je jen
lidumilným a humanním nátěrem, podvodem,
který provozují jen proto, aby zakryly křiklavé
protivy kapitalistického řádu a aby odvrátily
dělnictvo od třídního boje. Ačkoliv
tato hra je třídně uvědomělému
dělnictvu příliš průhlednou,
podaří se přece jen měšťáctvu
a jeho exponentům oklamati velikou část proletariátu.
A proto je úkolem komunistické strany, aby ukázala
pravý obsah měšťácké sociální
politiky a jejího sociálního pojištění
a aby odkryla jejich třídní charakter.
Vláda měšťáctva a jeho hospodářský
řád má pro proletáře za následek
těžké ublížení na zdraví
a nebezpečí. Pokud je po ruce veliký náhradní
voj pracovních otroků, nestará se, zda úrazem,
nemocí, neschopností k práci, stářím
nebo podvýživou, bídnými poměry
mzdovými nebo nezaměstnaností hynou statisíce
proletářů se svými dítkami.
Znají jen jediný úkol, jeden cíl:
Zvýšené vykořisťování
a zachování svých zisků. Surové
vykořisťování a racionalisace zvyšují
téměř dvojnásobně počet
úrazů a úmrtí, každý den
a každou hodinu vyžaduje si kapitalistický způsob
výroby obětí v podnicích. Bídné
poměry bytové a životní, drahota a hubená
mzda ničí tuberkulosou a křivicí zdraví
lidu, zkracují dělníku život, přivádějí
choroby a nesmírnou bídu.
Boj proti těmto nebezpečím v kapitalistickém
hospodářském řádu je hospodářskou
a politickou otázkou, otázkou pracovních
podmínek, mzdy, poměrů bytových, zdravotní
politiky, zaopatření v případě
nezaměstnanosti, invalidity a stáří.
V boji o tyto otázky stojí měšťácká
společnost a všechny její strany a organisace
i mnozí zástupcové vědy proti dělnické
třídě. Heslo: "Hospodářství
nemůže snésti těchto sociálních
břemen, nemá-li se shroutiti", je vedoucím
motivem při tvoření všech sociálně-politických
zákonů. Dělník se však musí
brániti proti loupeži páchané na jeho
zdraví a jeho pracovní síle, musí
se brániti proti nebezpečím výroby,
špatných provozoven a bídných bytů,
proti nízké životní úrovni, krátce
proti všem výstřelkům kapitalistického
hospodářského řádu. V kapitalistickém
státě je hlavním úkolem dělníkovým
udržeti si zdraví a pracovní sílu, ale
nikoliv udržení a posílení nynějšího
hospodářského řádu. Nemůže-li
měšťácká forma hospodaření
dáti dělníku to, čeho k životu
potřebuje, ať zhyne. Proletariát má
přece zájem na tom, aby tato forma hospodaření,
jež z něho činí předmět
vykořisťování a otroky kapitalistické
třídy, byla překonána. Proletariát
žádá dalšího vybudování
sociálního zákonodárství, měšťáctvo
pak zrušení. To je ostrý rozpor mezi měšťáky
a dělnickou třídou, který se denně
projevuje a střetá v podnicích, v obcích
a okresech, jmenovitě však při zákonodárství
ve sněmovně.
Tak tedy není nyní projednávaná a
po měsíce chystaná novelisace zákona
o sociálním pojištění ničím
jiným, než pokusem měšťáků,
aby zprostili své soukromokapitalistické hospodaření
břemen sociální péče a aby
přesunuli náklady na dělnictvo. Útok
na sociální pojištění je jen
jedním článkem velikého řetězu
stabilisačního plánu kapitalistické
třídy v Československu, je však také
zároveň v zájmu imperialistické politiky
státu, jenž si zjednává nový
finanční pramen svým vlivem na aparát
sociálního pojištění. Při
žádném zákoně nevidí dělnictvo
tak jasně, jak kapitalistické zájmy srostly
s tímto státem, jako právě při
této novele. Státní aparát a kapitalistická
třída pojí se v jednotný útvar,
jenž se se všemi závadami obrací proti
dělné třídě. Čím
úsilněji se spojuje kapitalistická třída
se státem, tím rychleji se pokouší o
snížení vlivu dělnictva na jednotlivá
zařízení ve státě. A mělo-li
dělnictvo dosud ještě na nemocenské
a sociální pojištění jistý
malý vliv, pak má touto novelou býti ten
malý zbytek vlivu úplně zničen. Měšťáci
se chtějí vší mocí, avšak
také všemi prostředky zmocniti tohoto aparátu
péče, aby pak pomocí jeho mohli lehčeji
rozhodovati proti dělníkům. Pod pláštíkem
několika zdánlivých ústupků,
t. zv. zlepšení, reformistickým socialistickým
stranám podařilo se měšťáckým
stranám provésti své snahy, lup aparátu
sociálního pojištění. A tvrdí-li
reformističtí vůdcové, že v tomto
boji dosáhli svou taktikou značných úspěchů
pro dělnictvo, zamlčují vědomě
opatrně, že pod pláštíkem těchto
úspěchů dali úplně aparát
sociálního pojištění do rukou
měšťáků a že zničili
samosprávu pojištění. Ten úspěch
je tedy velmi pochybný a vymstí se sám na
pracovní třídě.
Vytrvalý postup koaličních stran při
novelisaci zákona o sociálním pojištění
je za politických předpokladů rafinovaně
založen, aby masy pracujícího lidu nebyly upozorněny
na pravé příčiny jejich snažení.
To se jí mohlo především proto podařiti,
protože obratným manevrováním zdržela
sociálně-vlastenecké vůdce od větších
bojovných činů. Sociální demokracie
spatřuje v sociální politice hlavní
poslání dělnické strany. V kapitalistickém
státě a při jeho hospodářském
řádu je sociální politika jen pouhou
reformou, vedlejším výtěžkem třídního
boje. Nemění-li se ničeho na základě
hospodářského řádu, nemůže
proletariát dosíci žádného příznivého
výsledku, může dosáhnouti pouze určitého
omezení vykořisťování. Ani v
SSSR není sociální politika cestou, kterou
se může přijíti k úplnému
socialismu, je však jí třeba v přechodné
době. Proto zasazuje KS v Rusku plnou sílu na změnu
hospodaření v průmyslu a obchodu.
Abychom poznali zásady komunistické strany a jejích
vůdců k sociálnímu pojištění
v kapitalistickém státě, je obzvláště
významno, co praví Lenin k tomuto problému
sociálního pojištění v kapitalistickém
státě. Když r. 1912 přistoupila carská
vláda k tomu, aby provedla jakés takés sociální
pojištění v carském Rusku, konal se
v témže roce v Praze sjezd sociálně-demokratické
ruské strany bolševiků, na kterém pravil
Lenin k otázce sociálního pojištění
toto: "1. Část bohatství, kterou dostává
výkonný námezdní dělník
ve formě mzdy, je tak malá, že stěží
stačí k ukojení jeho nejnutnějších
životních potřeb. Proletář je
tedy oloupen o možnost ušetřiti něco ze
své mzdy pro případ ztráty své
pracovní schopnosti v důsledku úrazů,
nemoci, stáří, invalidity a zároveň
pro případ nezaměstnanosti, jež je nerozlučně
spojena s kapitalistickým systémem výroby.
Proto je pojištění dělníků
ve všech uvedených případech jen reformou,
jež je diktována celým nynějším
kapitalistickým vývojem. 2. Nejlepší
formou pojištění dělníků
je státní pojištění, jež
má býti vybudováno na těchto zásadách:
a) musí pojišťovati dělníky pro
všechny případy ztráty pracovní
schopnosti (úraz, nemoc, stáří, invalidita;
u dělnic mimo to v těhotenství a při
porodu; důchody pro vdovy a sirotky po smrti živitele)
nebo v případě ztráty výdělku
v nezaměstnanosti; b) pojištění musí
se vztahovati na všechny námezdní dělníky
a na všechny rodiny; c) důchody pojištěných
musejí býti vypláceny podle zásady
náhrady plného výdělku, při
čemž mají platiti všechny pojistné
příspěvky podnikatel a stát; d) všechna
odvětví pojištění musí
býti spravována jedněmi orgány pojištění
a to na základě a podle zásady úplné
územní samosprávy pojištěných."
Tedy sám Lenin zaujal již v r. 1912 stanovisko k sociálnímu
pojištění a udal dělnictvu směrnici,
kterou se má bráti v kapitalistickém státě
k sociálnímu pojištění. Také
v sovětském Rusku bylo po revoluci provedeno sociální
pojištění a, provedeme-li bilanci posledních
10 let ohledně sovětského Ruska, shledáme,
že resoluce Leninova byla až na jeden jediný
bod plně provedena. Nepodařilo se ovšem ještě
ani v sovětském Rusku poskytnouti postiženému
úplnou náhradu ušlé pracovní
mzdy v případě ztráty pracovní
schopnosti. Jinak však musíme říci,
že Rusko je jedinou zemí, jež vzorně provedla
sociální pojištění, takže
zdravotní poměry se v posledních letech silně
změnily ve prospěch dělnické třídy.
K tomu se ještě zvlášť vrátím.
Projednávaná předloha musela prodělati,
dříve než se dostala do sněmovny, pravou
křížovou cestu. Po měsíce se
čachrovalo za kulisami sněmovny mezi socialistickými
a měšťáckými stranami. Měšťácké
strany se snažily, aby za všech okolností strhly
na sebe sociální pojištění, totiž
jeho aparát, třeba za cenu největších
obětí; snažily se ne o to, aby především
bylo sociální pojištění, jak
se tohoto výrazu často užívalo jako
prostého hesla, zhoršeno, nýbrž aby se,
jak jsem se již zmínil, zmocnily jeho aparátu,
protože to má politický význam pro měšťácké
strany. Při včerejším jednání
o předloze řekl to také klerikální
posl. Petr výslovně, když prohlásil,
že se stále opětně mluví o zhoršení
a přece že zde prý oposiční strany
sedí zcela klidně, protože předloha
neznamená zhoršení, nýbrž protože
novelisace má prý význam politický.
A v tom má pan posl. Petr plně pravdu. Měšťákům
jde především o to, aby zlomili vliv dělníků
na sociální pojištění, na jeho
aparát, a aby jim tento byl vzat. A jestliže byli
nuceni provésti nějaká zlepšení,
aby dělnictvo nepozorovalo tohoto tahu, činí
to jen proto, aby dělnictvo nepozorovalo, o co při
tom jde.
Především o ovládnutí aparátu,
o převalení břemen na pojištěné
a utvoření nové reservy v zájmu imperialistické
politiky státní. A to se měšťákům
plně podařilo tím, že dovedli zdržeti
socialistické vůdce od většího
boje, čímž se jim podařilo udržeti
onu náladu, které je třeba v tomto jubilejním
roce. A tak maskovali novelisaci několika t. zv. zlepšeními.
Jak však ve skutečnosti tato zlepšení
vypadají, ukážeme na několika ustanoveních
tohoto zákona. Především jiným
prohlásil již zpravodaj rozpočtového
výboru, že původní vládní
předloha znamenala pro národní hospodářství
úsporu 79 milionů Kč. Po změně
předlohy soc. politickým výborem činí
prý tato úspora jen 73 miliony, t. j. klesla o 6
milionů. Ačkoliv výpočty, které
přednesl zpravodaj rozpočtového výboru
Adámek, stejně jako zpravodaj Malík,
a dále všechny výpočty odborné
komise Ústřední sociální pojišťovny
a několika odborníků se nedají kontrolovati,
poněvadž při jednotlivých výpočtech
se číslice lišily o 6000 až o 30.000,
pravíme: Přiznávají-li pánové
úsporu 73 milionů pro hospodářství
kapitalistické třídy, pak víme, že
tato t. zv. úspora je značně vyšší.
Jestliže pan posl. Adámek jako zpravodaj prohlásil,
že šlo o to, aby bylo dosaženo úspory, aniž
by tím byla ohrožena zlepšení, prohlašujeme
proti tomu, že t. zv. zlepšení šla pouze
na účet reserv sociálního pojištění,
na účet jeho jistoty. Úsporná opatření
přicházejí vhod především
zemědělcům, průmyslové dělnictvo
bude, jak se říká, dojnou krávou pro
agrární kruhy. (Předsednictví převzal
místopředseda Zierhut.)
Zlevnění pojištění dociluje se
především tím, že se okruh pojištění
pokud možno omezuje. Tak došlo k vyloučení
mladistvých dělníků z pojištění
starobního a invalidního, avšak také
zároveň k vyloučení zemědělských
rodinných příslušníků
z nemocenského pojištění. Zemědělci
si stále stěžují, že na venku nedostanou
pracovních sil, že lidé utíkají
do továren a vyhýbají se zaměstnání
v zemědělství. Právě vyloučení
rodinných příslušníků
zemědělců však ukazuje, že ti pánové
nemají zájmu na zabezpečení zemědělských
dělníků, nýbrž že jim jde
o to, kde jen je to možno, aby se šetřilo na
účet pojištění těchto
osob. Předstírají-li zemědělci
a lidovci, že se zastávají drobného
člověka na venku, ukazuje nám právě
vyloučení rodinných příslušníků
z pojištění u drobného zemědělce
a domkáře, jaká nebezpečí vznikají
pro tuto vrstvu obyvatelstva. Podle starého zákona
museli býti rodinní příslušníci,
jestliže byli zaměstnáni v domácnosti,
totiž ve vlastním hospodářství,
pojištěni. Požívali té výhody,
že v případě onemocnění
obdrželi lékaře, léky a po případě
nemocenské. Požívali dále té
výhody, že v případě nemocničního
léčení byli po 28 dnů ušetřeni
toho, aby sami platili nějaké dávky zemským
fondům nebo léčebným ústavům.
Jak to však bude vypadati po vyloučení rodinných
příslušníků v zemědělství?
Jak známo, obstarává domkář
a malozemědělec pole sám se svou ženou
a se svými dětmi. Takový domkář
nebo majitel pachtovaného pole nemá prostředků,
aby v případě onemocnění některého
člena rodiny platil z vlastní kapsy lékaře
a léky. Obce, u nichž jsou zákonem o finančním
hospodaření obcí příjmy tak
strašně omezeny, šetří na všech
stranách a již dnes odmítají oněm
lidem ve vesnici, kteří mají třeba
jen zcela nepatrný majetek, nechť to jest jen malá
rozpadlá bouda nebo kus najatého pole, vydávati
vysvědčení chudoby nebo nemajetnosti. Tím
bude domkář a rolník nucen, aby přijal
ještě na svůj malý majetek hypotéku,
aby zaplatil lékaře a léky. Ještě
hůře budou však postiženi, jestliže
některý příslušník rodiny,
který podle starého zákona podléhal
pojištění, bude přijat do nemocniční
péče. Známe přece praxi správy
nemocnic. Uplyne-li 28 dnů, po kterých nemocenská
pokladna již neplatí žádných příspěvků,
a nemá-li dotčený dělník peněz,
vyšetřuje se, zda rodiče nebo příbuzní
nemají nějaký majetek, aby za něho
zaplatili nemocniční náklady. Tím
hůře bude však postižen domkář
a malorolník na venku, je-li vůbec z pojištění
vyloučen. Pak musí od prvého dne platiti
nemocniční útraty za své děti
a za sebe sama.
Dále směřuje snaha většiny k
tomu, aby nejen mladiství dělníci byli vyloučeni
z pojištění starobního, rodinní
příslušníci v zemědělství
z pojištění nemocenského a starobního,
nýbrž také, aby i sezonní dělníci
byli omezeni v pojistné povinnosti, když se prohlašuje,
že jen ti jsou pojištěním povinni, kteří
vykonávají zaměstnání pojištěním
povinné po více než 90 dnů v roce. To,
co jsem řekl u rodinných příslušníků,
domkářů a malorolníků, přichází
v úvahu i u sezonních dělníků.
Domkář musí jíti v zimě, chce-li
žíti, na nějakou práci, většinou
na práci lesní. Práce lesní je však
neobyčejně závislá na pohodě
a na sněhových poměrech, neboť dřevo
může býti z lesa sváženo pouze
za sněhu. Nevykáže-li tedy takový dělník
90 pracovních dnů, nebude podléhati pojistné
povinnosti. To znamená, že je citelně poškozen,
když u něho přichází v úvahu
totéž jako u domkáře, že se však
mimo to ještě musí báti, nevykáže-li
90 pracovních dnů, že sice zaplatí pojistné
příspěvky, že však ztratí
výhody pojištění. Dosud měl téměř
každý z těchto domkářů
a malorolníků v zimě své stálé
místo, kde pracoval, kde měl možnost přes
zimu se obživiti. Tím však, že se vyslovuje,
že jen ti lidé jsou pojištěním
povinni, kteří pracují přes 90 dnů,
je ohroženo pro něho také toto stálé
místo pracovní.
Vy jste však vytvořili také pro domácké
dělníky možnost - to je ta nejnovější
methoda, kterou si vláda připravila - aby v cestě
nařizovací byly určité kategorie a
v určitých krajinách vyloučeny z pojistné
povinnosti. Domáčtí dělníci
jsou jistě nejubožejší z ubohých,
kteří s bídou protloukají život,
jejich týdenní mzda je hluboko pod životní
úrovní, dostávají mzdy 30 až
40 Kč týdně a celá rodina je nucena
spolupracovati. Poukazuji jen na výrobu knotlíků
a kartáčů v Orlických horách,
na domácké tkalce a na jiné kategorie. Poněvadž
však se zastyděli a nechtěli vháněti
tyto dělníky do vzpoury, bylo nalezeno východisko.
Původně měli býti sezonní a
domácí dělníci přímo
ze zákona vyloučeni. Tu ukázala odborná
komise ústřední sociální pojišťovny
jinou cestu. Aby totiž toto křiklavé bezpráví
na pracujícím lidu bylo učiněno chutnějším,
sáhly koaliční strany po posudku ústřední
sociální pojišťovny. Původně
měli býti vyloučeni z pojištění
všichni domáčtí dělníci,
kteří vydělávají méně
než 60 Kč. Nyní nechali v jedné z posledních
schůzí soc.-politického výboru tuto
hranici 60 Kč padnouti, poněvadž se ukázalo,
že podle tohoto nyní platného zákona
a podle novely jsou kategorie, jež dostávají
ještě méně mzdy a přes to jsou
pojištěním povinny. Přenechává
se tedy nařízení, aby určité
kategorie byly vyloučeny. A tak se v mnohých krajích
stane, že budou vyloučeni z pojistné povinnosti
domáčtí dělníci, kteří
patří k určité kategorii nebo nedosahují
určité hranice mzdy. To může býti
v jednotlivých politických okresích různé.
Tak budou na př. domácí tkalci nebo domáčtí
dělníci v průmyslu kartáčnickém
nebo knoflíkářském v pohraničních
krajích politických okresů, kde pracují
pro různé faktory, po několik týdnů
pojištěním povinni a pak budou-li pracovati
pro jiného faktora v jiném politickém okrese,
budou opět z pojistné povinnosti vyloučeni.
Vidíte tu protismyslnost tohoto ustanovení. Když
se soc.-politický výbor po prvé sešel,
prohlásil pan páter Šrámek, nebo
snad to byl klerikální poslanec Petr - jednalo
se tu o domácké dělníky - že
k němu přišla při jednom sjezdu lidové
strany deputace domáckých dělníků,
kteří prý s pozdviženýma sepjatýma
rukama prosili, aby byli vyloučeni z pojistné povinnosti.
Nejsou prý s to, aby s malým výdělkem
30 až 40 Kč mohli platiti pojistné příspěvky.
Místo, aby tito zástupci pravého křesťanství
prohlásili, že je přirozeno, že v takových
případech, kde dělník vydělá
týdně 30 až 40 Kč, je podnikatel nebo
stát povinen platiti za tyto chudáky příspěvky,
našli prosté vyřešení, že
se jednoduše tito dělníci z pojištění
vylučují. To je jediný lék, který
těmto pánům zbývá pro tyto
ubožáky. Víme také, že v daňové
praksi přihodily se případy, že těmto
kartáčníkům a knoflíkářům
v Orlických horách, kteří bydleli
v doslovně rozpadlých domcích, byla daňová
základna za domek oceněna na 17.000 Kč. Procento
onemocnění u domáckých dělníků,
zvláště na tuberkulosu, je vysoké. Co
se stane v případě onemocnění?
Obce odpírají vysvědčení chudoby,
nemají možnosti v důsledku škrtů
v rozpočtech obecních správ po starati se
nějak o tyto lidi. Jsou prostě vydáni na
pospas libovůli obecních pašů a vládnoucích
tříd v tomto státě. Stanou se případy,
kdy obec odepře vydati vysvědčení
nemajetnosti k lékařskému ošetření,
poněvadž ten neb onen má nad hlavou jakousi
prohnilou střechu.
Jak křiklavé jsou poměry léčebné
péče v jednotlivých obcích, chci ukázati
na jednom případě. Malá pohorská
vesnička Klepáčov v severní Moravě
skládá se z několika domků, obyvatelstvo
je nuceno obdělávati kamenitou půdu a tak
se s bídou živiti, je nuceno pracovati v lese a při
příležitostných pracích. Příjmy
této obce jsou tak nepatrné, že v případě,
kdy jeden obyvatel musel býti převezen do ústavu
pro choromyslné, byly výdaje za tohoto jednoho nemocného
vyšší, než celé obecní dávky.
Ošetřovací náklady za tohoto nemocného
v ústavu pro choromyslné činily 17.000 Kč,
obecní příjmy však pouze asi 10.000
Kč. Nyní se tážeme, co se stane v případech
epidemií, kdy je nutno učiniti zdravotní
opatření, jsou-li obce oloupeny o své příjmy
a nemohou učiniti žádných opatření
ve prospěch obyvatelstva? Řekl-li p. páter
Šrámek, že domáčtí
dělníci jej prosili s pozdviženýma rukama,
aby byli vyloučeni z pojistné povinnosti, nechci
říci, že tato deputace snad byla objednána.
Avšak pravda je, že staří dělníci
si po léta platí ze svých nepatrných
grošů, které mají, dobrovolně
pojištění v nemocenských pokladnách,
aby ve svém stáří dostali lékaře
a léky, poněvadž pohrdají tím,
aby dostali bídné a nuzné ošetření
a léky od obcí. 60-, 70a 80letí dělníci
udržují dobro volné pojištění
v nemocenských pokladnách až do konce života,
jen aby měli nárok na dobrodiní pojištění.
Tu chtějí povídati, že nějaká
deputace prosila s pozdviženýma rukama, aby je z pojištění
vyloučili? Bylo-li i tomu tak, bylo pak povinností
tohoto křesťanského pána, pana Šrámka,
aby se postaral o to, aby příspěvky byly
placeny státem nebo podnikateli, kteří žijí
z bídy těchto dělníků.
Zlevnění pojištění bylo dosaženo
vedle vyloučení mladistvých do 16 let vyloučením
zaměstnaných členů rodinných
v zemědělství, omezením pojistné
povinnosti sezonních dělníků a domáckých
dělníků, ještě dále tím,
že zároveň vojíny, za které podle
starého zákona o sociálním pojištění
bylo ministerstvo národní obrany povinno platiti
příspěvky Ústřední sociální
pojišťovně, zařadili do nejnižší
nově utvořené třídy, do třídy
Aa. Co ušetřilo ministerstvo národní
obrany, ukazují nám tyto číslice.
Podle starého zákona mělo ministerstvo národní
obrany platiti ročně na pojistných příspěvcích
asi 16 milionů. Podle nového návrhu, po přeřazení
vojínů do nejnižší třídy,
činí tato částka jen 9 milionů.
To znamená, že ministerstvo národní
obrany ušetří 7 milionů Kč. (Německé
výkřiky: Aby mohlo koupiti nová děla!)
Ano! Děla jsou důležitější
než pojištění dělníků,
kteří byli z podniků, vytrženi a oblečeni
do uniformy, aby sloužili vlasti. Avšak velmi by se
zmýlil, kdyby se chtěl někdo domnívati,
že ministerstvo národní obrany plně
a zcela splnilo před novelisací svůj závazek
k Ústřední sociální pojišťovně.
Ministerstvo mělo by zaplatiti za prvý rok 1926/1927
16 milionů a do dneška ještě asi 2 třetiny.
Z těch 24 milionů, které by mělo zaplatiti,
zaplatilo ministerstvo do dnes za rok 1927 2 miliony a za rok
1928 50.000 Kč. (Výkřiky na levici.) To
znamená, že ministerstvo zůstalo ty peníze
dlužno. Nechceme zkoumati, zda ministerstvo zaplatí
z těchto dluhů úroky. Zůstane-li malý
živnostník, nějaký chudák dlužen
příspěvky nemocenskému pojištění
nebo jestliže některý živnostník,
dělník nebo někdo jiný zůstane
dlužen daně, hned je tu exekuce, tu se zabaví
a vezme tomu ubožákovi, kde jen se co dá vzíti.
Jestliže však ministerstvo národní obrany
zaplatilo do dneška z 24 milionů jen 2 miliony, o
to se nikdo nestará. Zákony se dělají
jen pro jiné. Pro pány, pro vládu však
tyto zákony neplatí. (Výkřiky na
levici.)