Zpravodaj posl. dr Fritz: Slávna snemovňa!
Osnova tohto zákona je ďalším krokom k
zjednodušeniu práva v našej republike. Čiastočne
zastaralé predpisy rakúske, dosiaľ platné
v historických zemiach a uhorské platné na
Slovensku a v Podkarpatskej Rusi s rôznymi vládnymi
nariadeniami, sú prameňom terajšieho pasového
práva. Bezpochybné je, že svetová vojna
privodila značné zostrenie pasovej policie, čo
zračí sa v pasovej povinnosti pri prekročení
hraníc alebo vo vízach zastupiteľského
úradu príslušného štátu.
Prísné ustanovenia tieto boly síce v dobe
povojnovej postupne zmiernené, nemohly byť však
úplne zrušené nielen z dôvodov bezpečnostných,
ale i hospodárskych a sociálnych. Uvoľnenie
pasovej policie javí sa zvlášte vo zrušení
víz s niektorými štáty, ako Franciou,
Dánskom, Lucemburgskom, Portugalskom a Švajčiarskom,
a pevne verím, že v dohľadnej dobe bude vízová
povinnosť, až na nepatrné výnimky, vôbec
zrušená. Aby tento stav mohol byť predpísaný
a do cestovných pasov náležite zachytený
a aby predpisy o cestovných pasoch boly postavené
na jednotný, pevný, zákonný podklad,
predkladá sa osnova zákona o cestovných pasoch.
Navrhnutý zákon vychádza zo zásady,
že každý, kto hodlá prekročiť
hranice štátu, a to bez rozdielu, či ide o
tuzemského občana, či o cudzinca, potrebuje
platný cestovný pas. Nie je porušením
tejto zásady, lež len prirodzeným dôsledkom
ustanovenia §u 9, ktorý dáva vláde možnosť
zaviesť potrebné úľavy, ak sa vyvinú
pomery v budúcnosti tak, že nebude potrebné
trvať na pasovej povinnosti. Výnimku z tejto zásady
tvorí § 11, ktorý z príčin praktických
poskytuje úľavy v tak zv. malom pohraničnom
styku.
Návrh zákona upravuje ďalej obsah pasov podľa
medzinárodných dohôd v Paríži
dňa 21. októbra 1921 a v Ženeve 18. februára
1926, ku ktorým i náš štát pristúpil.
Určuje príslušnosť československých
úradov vydávať pasy a tou zásadou je,
že pasová policia patrí predovšetkým
do pôsobnosti ministerstva vnútra a ponecháva
ministerstvu zahraničia tak zv. pasy špeciálné,
diplomatické atď.
Všeobecný nárok čsl. občana na
pas však ho aj obmedzuje. Poskytuje opravné prostriedky
občanom proti rozhodnutiam úradov, určuje
ďalej trestné sadzby pasových priestupkov,
prispôsobené sadzbe čl. III o organizácii
verejnej správy. Napokon taxatívnym vypočítaním
zrušuje doteraz platné zákonné normy.
Senát prijal vládnu osnovu a zmenil iba § 1,
rozdeliac tento z dôvodov štylistických i meritórne
na 2 samostatné paragrafy.
Ústavno-právny výbor poslaneckej snemovne
rokoval na dvoch schôdzkach o osnove zákona a prijal
tiež všetky paragrafy tak, ako sa na nich usniesol svojho
času senát. Zmeny urobil len v §§ 7 a
16.
Zmeny tieto, ktoré značia - ako to z nížuvedených
plynie - podstatné zlepšenie pôvodnej osnovy,
sú tieto:
Ustanovenie §u 7, lit. b) bolo zmenené tak, že
slovo "řízení" nahradené
je slovom "vyšetřování" a
obrat: "může býti uložen" obratom
"zákon stanoví". Zmena prvá znamená
nakoľko ide o trestné činy, ktoré stíhajú
súdy - podstatné zúženie pôvodného
návrhu a tým tiež i obmedzenie pasových
úradov, čo sa týka dôvodov, pre ktoré
by mohly odoprieť výdaj cestovného pasu.
Podľa pôvodného návrhu stačilo
totiž na odoprenie vydať pas, ak bolo pasovému
úradu známe, že proti osobe uchádzajúcej
sa o pas bolo zahájené trestné pokračovanie
(řízení) pre trestné činy,
stíhané z úradnej povinnosti, avšak
teraz je treba, keď ide o trestné pokračovanie
pred súdom, aby bolo zahájené trestné
vyšetrovanie, nestačí teda aby bolo zahájené
prípravné vyšetrovanie a stopovanie.
Z tejto zmeny plynie ďalej i to, že trestné činy
súdne stíhateľné, z príčiny
ktorých môže byť odoprený pas, musí
byť zločin alebo prečin a nemôže
to byť len priestupok, lebo pri tomto nie je prípustné
vyšetrovanie. Čo sa týka policajných
a finančných priestupkov, navrhnutá zmena
samozrejme nemá významu.
Druhá zmena spravená v tom istom paragrafe lit.
b) má význam skôr štylistický.
Touto má byť vyjádrené spôsobom
vytvárajúcim pochybnosť, že keď nie
je zákonom ustanovená minimálna pokuta trestu,
ustanovenie tohoto odstavca platí, akonáhle maximálna
sadzba trestu prevyšuje hranice 14 dní väzenia
alebo peňažitý trest 5000 Kč.
Ďalšia zmena urobená v lit. d) §u 7, a to
tak, že záverečné ustanovenie "nebo
jež by mohly padnouti v cizině pravděpodobně
na obtíž veřejné dobročinnosti"
je nahradené stručnejším a presnejším
výrazom: "jakož i světoběžníkům
ze zvyku". Výraz tento vyjadruje úplne to,
čo chce podľa dôvodovej zprávy k vládnej
predlohe zákona vláda postihnúť, lenže
ďaleko presnejší a vylučuje prílišný
extenzívny výklad, tak ako to bolo pri pôvodnom
znení.
V lit. c) tohože paragrafu sú urobené dve zmeny.
Prvá z nich nahrádza výraz "v takové
výši že" obratom: "v poměrně
značnější výši takže"
- dáva administratíve prípadnejšie smernice,
ako posudzovať okolnosti, kedy sa môže pas odoprieť.
Druhá zmena je v tom, že ustanovenie pôvodnej
osnovy je doplnené slovami: "ustanovení toto
neplatí, je-li za tyto daně a dávky dostatečná
jistota". Dodatok tento má jasne stanoviť, že
pas nesmie byť odoprený vtedy, keď je požiadavka
na sročných daniach a dávkach akýmkoľvek
spôsobom zaistená. Môže sa tak stať
na príklad, keď žiadateľ má dostatočný
nemovitý majetok, alebo keď je v zaistenom služobnom
postavení, alebo keď sa zaň zaručí
tretia osoba (banka).
Ustanovenie toto istotne značí podstatné
uľahčenie oproti doterajšiemu stavu, menovite
keď uvážime, že stránka nebude musieť
dokazovať, že nedlhuje dane, ale naopak pasový
úrad môže odoprieť pas vtedy, keď
o tom vie bez dokazovacej povinnosti stránky.
Čo sa týka odstavca č. 2 tohoto paragrafu,
doplnený je týmto stanovením: "Osobám,
chtějícím se trvale vystěhovati, smí
býti pas odepřen též tehdy, neprokáží-li,
že plně vyhověly svým povinnostem ve
príčině daní a veřejných
dávek." Ustanovenie toto je úmyselne prísnejšie,
ako prv spomenuté, a to plným právom, lebo
trvalé vysťahovanie znamená takmer úplné
uvoľnenie hospodárskych vzťahov k otčine,
je teda spravodlivé, aby takýto vysťahovalec
splnil svoju finančnú povinnosť v oči
štátu, poťažne k verejno-právnym
korporáciam. Aby však vo výnimočných
prípadoch nebolo toto ustanovenie pociťované
snáď ako prikruté, je to ustavovanie úmyselne
štylizované fakultatívne.
Posledná zmena je urobená v odstavci 11 §u
16 tým doplnkom, že dňom, keď pasový
zákon nadobudne účinnosti, zrušujú
sa tiež: "nařízení ze dne 22. prosince
1918, č. 87 Sb. z. a n., a ze dne 18. ledna 1919, č.
46 Sb. z. a n., o vydávání cestovních
pasů". Z dôvodovej zprávy k vládnemu
návrhu zákona bolo úmyslom pôvodne
tieto nariadenia zrušiť iba koncom roku 1928, takže
až do tejto doby bolo by vydávanie pasov zásadne
vždy závislé od svolenia príslušného
finančného úradu, čo nemá významu
už i preto, že osnova zákona v §e 7, lit.
e), dáva dostatočnú záruku na obhájenie
oprávnených finančných záujmov
štátu.
Ústavno-právny výbor predkladá takto
pozmenené usnesenie a rezolúciu senátu plnému
shromaždeniu poslaneckej snemovne na schválenie. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášeni řečníci.
Zahajuji proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 30 minutami. (Námitky
nebyly.)
Námitek proti tomu není, navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni na straně "proti"
pp. posl. Klein, Haken a Heeger.
Dávám slovo prvnímu přihlášenému
řečníku, p. posl. Kleinovi.
Posl. Klein: Vážená sněmovno!
Právě v době, kdy se v Praze koná
XVI. vzorkový veletrh, v době zvýšeného
přílivu cizinců, projednávají
zákonodárné sbory osnovu zákona, která
znamená ve své podstatě a ve svých
důsledcích nejen omezování cestování
z Československa do ciziny, nýbrž, jak také
máme obavy, může ztěžovati cestování
cizinců do Československa. Jestliže se právě
dovolávám této časové okolnosti,
dovolte, abych pánům, kteří dnes pro
zákon budou hlasovati, připomenul, že ředitelství
pražských vzorkových veletrhů vydalo
statistiku, podle níž na dosavadních 15 veletrzích
vystavovalo 33.000 firem, mezi nimiž byla značná
část cizinců vystavovatelů vedle úctyhodného
počtu zájemců z ciziny, z čehož
je patrno, že i z tohoto čistě hospodářského
hlediska stává se Praha a Československo
středem, tepnou hospodářského života
v Evropě. Praha stává se místem, kde
je plno nadějí upevniti život hospodářský
a usměrniti konečně celou státní
hospodářskou politiku podle povinností státu
exportního tak, abychom opravdu jednou již mohli se
zadostiučiněním konstatovati, že konáme
politiku dobrou.
Máme-li zaujmouti stanovisko k zákonu o cestovních
pasech, je dlužno především postaviti
otázku, zda je pasů vůbec třeba. My
říkáme: nikoliv! Zkušenosti poválečné
nás poučily, že reelní osoba cestující
za hranice pasu vůbec nepotřebuje a osoba nereelní
také ne, prostě proto, že přechod přes
hranice dovede si obstarati i bez pasu.
Na různých mezinárodních konferencích
bylo jednáno o těchto problémech a r. 1923
na kongresu Mezinárodního sdružení pro
sociální pokrok v Basileji byl to vládní
delegát italský, který doporučoval
místo cestovních pasů mezinárodní
legitimace, které by byly mezinárodně uznaným
dokumentem, při čemž by nebylo také
třeba omezovati dobu takovéto legitimace. Jestliže
by někdo namítl, že vůči osobám,
které se provinily proti státním zájmům
nebo hospodářským zájmům jednotlivých
zemí, je nutno činiti preventivní opatření,
pak odvolání takové mezinárodní
legitimace znamenalo by zostření dozoru nad těmito
osobami, takže by toho účelu, ačkoliv
s tím plně nesouhlasíme, bylo spíše
dosaženo než reglementováním vydávání
cestovních pasů.
Zákon sám po stránce legislativní
znamená zhoršení dnešního stavu.
Zákony platné v historických zemích
i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi
vlastně neznají povinnost cestovních pasů.
Tento zákon již v §u 1 tuto povinnost nesporně
deklaruje, takže i po této stránce můžeme
vlastně zaznamenati zhoršení stavu dosud platného.
Avšak § 9 osnovy ještě více zúžuje
možnost vydávání cestovních pasů.
Dává vládě mandát, aby "nařízením
omezila pasovou povinnost buďto vůbec nebo ve styku
s určitými státy. Vyžadují-li
toho mimořádné poměry nebo důležité
zájmy veřejné, zejména státní
bezpečnost nebo důležité hospodářské
zájmy státu nebo reciprocita vůči
státům cizím, může vláda
nařízením uvolnění toto buď
úplně nebo částečně
opět odvolati." Obsah tohoto ustanovení dokazuje,
že se ho může užíti ve smyslu kladném
i záporném.
S hlediska zaměstnaneckého postrádáme
jako obvykle, aby v těchto důležitých
otázkách byly také slyšeny odborové
ústředny zaměstnaneckých organisací.
Dělníci a zaměstnanci jsou zvláště
interesováni na vydávání cestovních
pasů. Jsou to nejen obchodní cestující,
obchodní zástupci a jednatelé, jsou to i
inženýři, montéři, tedy dělníci,
kteří za svým povoláním cestují
do ciziny a kteří již dnes mají co dělati
s obtížemi, tím více však za platnosti
tohoto nového zákona. Protestujeme proto proti tomu,
že tak důležité disposice dějí
se bez spolurozhodování příslušných
a odpovědných ústředen dělnických.
Platnost cestovních pasů dovoluje § 3, odst.
3 na dobu nejdéle 5 let. Zdá se nám, když
již jsou tak přísné kautely pro vydávání
pasů, že by doba mohla býti jistě delší
než 5 let. Je to úzkoprsost a malichernost, jestliže
někdo prochází takovou trnitou cestu, než
dosáhne cestovního pasu, že se mu ještě
omezuje platnost tohoto důležitého dokumentu.
Postrádáme dále, aby bylo úřadům,
oprávněným k vystavování cestovních
pasů, uloženo ještě do pasu dáti
t. zv. dodatky, je-li pas těmi různými razítky
a visy tak už plný, aby nebylo potřebí
ještě dalších jiných formalit pro
nový pas. Myslím, že tato věc jinak
rázu formálního je velice důležitá
pro toho, kdo cestovní pas potřebuje k výkonu
svého zaměstnání.
§ 7 je nejen po stránce zaměstnanecké,
ale také po stránce politické velmi nebezpečný.
Dává totiž vystavujícím úřadům
právo, aby za určitých předpokladů
odepřely cestovního pasu osobám, proti nimž
je zahájeno vyšetřování pro trestní
činy stíhané z povinnosti úřední,
na které zákon stanoví trest vězení
delší než 14 dní nebo trest na penězích
vyšší než 5000 Kč nebo které
byly odsouzeny pro takové činy, a na nichž
má býti trest vykonán. Zdálo by se,
že je to věc z důvodů mravních
samozřejmá, ale víme, že se může
takové vyšetřování také
vyprovokovati, že prostě nepohodlná osoba bude
stíhána, bude vyšetřována. Postačí
období, které je nutné pro vydávání
pasů, a pak se toto vyšetřování
může prostě zastaviti. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Ale daleko horší s hlediska politického jest
ustanovení téhož §u 7 v lit. d), kde se
praví, že cestovní pas smí býti
odepřen jen osobám, "jejichž cesta do
ciziny mohla by ohrožovati důležité zájmy
státní bezpečnosti, nebo důležité
hospodářské zájmy republiky Československé,
jakož i světoběžníkům ze
zvyku." Tu se, prosím, dává naprostá
volnost nazírání příslušného
úřadu o tom, zdali některá osoba ohrožuje
důležité zájmy státní
bezpečnosti nebo zájmy jiné, zejména
hospodářské. Tedy ponechávati úřadům
na libovůli, aby podle tohoto kriteria posuzovaly, kdo
má nárok na cestovní pas, je tak nebezpečné,
že z důvodů demokracie a z důvodů
politické mravnosti musíme proti tomuto ustanovení
protestovati. Znamená tudíž § 7 ve svém
rozsahu a ve svých důsledcích jen řadu
možností šikanování t. zv. nepohodlných
politiků, nepohodlných dělníků,
funkcionářů odborových organisací
a jiných útvarů, které snad nejsou
dočasnému režimu po chuti.
Již několikrát jsme také protestovali
proti tomu, že vydávání cestovních
pasů váže se na vyřizování
daňových povinností. Zdá se mi, že
není věcí formalit, spojených s vydáváním
cestovních pasů, aby spolu řešily povinnost
poplatníkovu, neboť tuto věc má si vyříditi
příslušný berní úřad,
nebo má o to pečovati berní správa,
aby poplatník svým povinnostem dostál, a
jestliže nový daňový zákon do
příjmu 23.550 Kč znamená automatickou
srážku pro dělníka a zaměstnance,
tedy i toto opatření je naprosto zbytečné.
Potvrzení o tom, že daň má zaplacenu,
již samo o sobě znamená zdržení
dotyčného zaměstnance ve výkonu jeho
zaměstnání a jiné těžkosti,
které se při úřadech objevují.
Tedy zákon o cestovních pasech nemá podle
mého přesvědčení s inkasem
daní nic společného. Resoluce, která
byla ústavně-právním výborem
přijata, nám naprosto nemůže v tomto
směru postačovati.
Pokud osnova opírá se o příslušné
mezinárodní smlouvy, vyslovuji obavy, že ještě
dlouho potrvá, než obsah těchto mezinárodních
smluv bude ve všech státech uplatněn. Nevím,
jestli § 2, který zní velmi konkretně,
že cizinci smějí překročiti hranice
republiky Československé nebo v nich se zdržovati
jen s cestovními pasy, které vyhovují ustanovením
tohoto zákona o pasech cizinců, nepovede k velkým
nepříjemnostem na hranicích. Leckterý
obchodník nebo průmyslník nebo zájemce
o naše produkty, který chce v Československu
nakupovati, bude zdržen na hranicích a bude se zkoumati,
jestli jeho cestovní pas odpovídá všem
těm formalitám, a tak zabijeme pro jednu špatnou
věc deset věcí dobrých.
Upozorňuji na to, že uplatňování
mezinárodních dohod, jak známo, v jednotlivých
státech naráží na určité
obtíže. Ratifikace mezinárodních úmluv
a vtělování příslušných
zásad do národních zákonů je
tak zdlouhavá, že v tomto přechodném
stadiu, než dojdeme k ideálnímu stavu naprosto
jednotného typu cestovního pasu, jistě se
vyrojí řada velmi nepříjemných
důsledků.
Stejně jako v zákonech předchozích,
zejména v zákoně o veřejné
správě a jiných zákonech, které
pokutují a trestají občana, jestliže
je neslušným vůči úřadům
a pod., i v tomto zákoně máme ustanovení
v §u 12, kde je určen trest pro přestupky tohoto
zákona, jakož i předpisů na jeho základě
vydaných, na penězích až do 5000 Kč
anebo trest na svobodě do 14 dnů. Pánové,
když ustanovení o trestu je takřka již
v posledních paragrafech této osnovy a předchozí
paragrafy již beztak znamenají vnášení
nepokoje do řad zejména zaměstnanců
a také nespokojenost s tímto zákonem, a když
si pak přimyslíte všechny ty nutnosti spojené
s vydáváním cestovních pasů,
táži se vás, což se může státi,
aby úřad někoho ještě pak pokutoval
částkou až do 5000 Kč, a bude-li to
ten dělník a zaměstnanec, který nemá
této hotovosti, tedy trestem do 14 dnů? To je pouze
odlesk celkových poměrů, vyvolaných
dnešním režimem, a není pochyby, že
i s tímto ustanovením nemůžeme souhlasiti.
§ 5 dává právo politickým úřadům
II. stolice, že mohou vydávati poukazy na způsob
cestovních pasů osobám bez státní
příslušnosti a těm osobám, jichž
státní příslušnost nelze zjistiti.
Ať chceme nebo nechceme, musíme a jsme povinni přímo
počítati s poměry. Převzali jsme do
dnešního útvaru Československé
republiky nejenom silné minority, nýbrž také
neurovnané poměry o státní příslušnosti.
Slovensko, Karpatská Rus, Hlučínsko a i četné
případy v historických zemích ukazují,
že tisíce a tisíce obyvatelů tohoto
státu nemá svoje státní občanství
v pořádku. Mohlo by se všeobecně tvrditi,
že tento nedostatek tkví právě v ledabylosti
dotyčných úřadů. To vyplynulo
z těch minulých poměrů. Na území
Slovenska a Karpatské Rusi, tedy na býv. území
Maďarska nebylo prostě, já bych řekl,
té zvyklosti, že někdo se staral o své
státní a domovské právo.
Neomlouváme to, ale musíme počítati
se skutečností. Naproti tomu pochopitelně
v nových poměrech se hledí k tomu, aby každý
měl svoje státní občanství
v pořádku. Ale, pánové, kdo měl
co dělati s intervencemi u ministerstva vnitra, aby zakročil
ve věci státního občanství,
dá mně za pravdu, že toto oddělení
ministerstva vnitra úplně zaspalo dnešní
dobu. V ministerstvu vnitra jsou přímo stohy žádostí
o státní občanství. A já tvrdím,
že 90% těchto žádostí je plně
oprávněných, takže není důvodů,
aby ministerstvo vnitra stěžovalo vyřizování
těchto žádostí, zejména dělníků
a zaměstnanců, poněvadž dělníci
a zaměstnanci odnášejí tuto zdlouhavou
manipulaci v ministerstvu vnitra ztrátou své existence.
Pánové, jděte do Bratislavy a kamkoliv a
uvidíte, že u města a u jiných celků
samosprávně veřejných jsou dělníci
30 let a ještě delší dobu zaměstnáni
a nyní jim příslušné korporace
dávají šibeniční lhůtu:
nebudeš-li míti do 3 nebo 6 měsíců
státní občanství, musíš
býti propuštěn. A já se táži,
pánové: Může ten dotyčný
dělník za to, že dotyčné oddělení
v ministerstvu vnitra nefunguje, může on za to, že
jeho žádost správně adjustovaná
a dokonce doporučená není vyřízena?
Prosím, zde mohu uvésti případy ze
Svazu zaměstnanců samosprávných, že
před 4 lety byly podány žádosti zaměstnanci
vodárny a plynárny v Bratislavě doporučené
ministerstvem, které však do dnešního
dne ještě nejsou vyřízeny. A tito dělníci,
jinak věrní občané republiky Československé,
mají poslední lhůtu. Nedosáhnou-li
státního občanství, budou propuštěni.
Oni ani neznají svoji t. zv. domovskou příslušnost
v nějaké obci rakouské, maďarské
nebo jinde a nyní se mají vystěhovati, ale
kam? Je to státní zájem? Ti lidé jdou
za svým chlebem, konají i vůči státu
svoji povinnost. Myslím, že tento zákon i předchozí
předpisy o státním občanství
nijak neposlouží státní resoně
a myslím, že by bylo dobře, aby v tomto směru
nastala důkladná náprava.
Ale je zajímavo, že udělení státního
občanství je spojeno s dávkou z úředních
úkonů a že by i z důvodů fiskálních,
hospodářsky státních stát jen
čerpal, kdyby těch tisíce a tisíce
žádostí bylo vyřízeno. Když
tedy zde zákon o dávkách z úředních
úkonů existuje, pak by konec konců ten každý
žadatel rád nějakým obnosem přispěl
k tomu, aby svou věc měl vyřízenu.
Toho se nedbá a věci se nevyřizují.
Zamítne-li se pak žádost a jdeme-li po stopě,
tedy zpravidla shledáváme, že nebylo vůbec
důvodu, aby se žádost zamítla. Žádosti
zamítají se proto, poněvadž jsou vyhotoveny
tiskopisy; ty se prostě vyplní a žadateli cestou
úřední zašlou. Prosím proto,
aby při této příležitosti otázka
udílení státního občanství
byla také ventilována a adresuji na příslušné
oddělení ministerstva v nitra jménem všech
těch postižených prosbu, aby žádosti
jejich vyřizovalo, a kde není opravdu podstatných
námitek, tož kladně.
Na Slovensku máme ovšem ještě jednu specialitu.
Tam máme zákon t. zv. lex Dérer, zákon,
který dává právo za určitých
podmínek nabýti státního občanství
československého. Úřad nemá
právo odmítnouti takovou žádost, odpovídá-li
jinak příslušným předpisům,
ale přesto vidíme z praxe, že valná
část žádostí podaných
podle zákona lex Dérer není vyřizována,
a že dokonce jednotlivé žádosti proti
duchu a obsahu zákona jsou zamítány. Pánové,
zákon, pokud jde o státní občanství,
nejnovější, vytvořený před
několika lety naším Národním
shromážděním, a přesto tak obcházený,
dokazuje jen, jak je neudržitelná dnešní
praxe ve věci udílení státního
občanství.
Jestliže jsem se dotknul při §u 9, že není
zde umožněna součinnost s odborovými
ústřednami ve věcech nesmírně
důležitých pro zaměstnance, platí
tatáž zásada také u §u 10 a stejně
tak u §u 11, poněvadž zde postrádáme
toho nutného kontaktu.
Otázka vis není přirozeně tímto
zákonem řešena a připomínám,
že když vláda předložila osnovu zákona
o ochraně domácího trhu práce, tuto
osnovu vázala na zrušení vis mezi jednotlivými
důležitými státy, Rakouskem, Německem
atd. Zákon už je v platnosti, ale visa dosud nejsou
odstraněna. V §u 16 se sice také mluví
o vyhláškách ministerstva vnitra, jak budou
visa formálně zrušena, ale pánové,
jestliže jsem začal s tím vzorkovým
veletrhem, pak byste měli slyšeti mínění
cizinců o Československu. Československo
dnes patří mezi nejposlednější
státy, které váží příchod
cizinců na povinnost visovou. Jestliže by snad byly
pochybnosti v tom směru, aby byly odstraněny cestovní
pasy, pak mám dojem, že převážná
většina hospodářsky myslících
lidí u nás stojí na stanovisku odstranění
pasových vis. Jsou to zbytečné šikany,
je to zase zdržování všech praktických
lidí, kteří rychle potřebují
cestovati do ciziny, a myslím, že je nejvýš
na čase, aby se naše vláda odhodlala odbourati
visa se státy, s kterými je to jen poněkud
možno.
Při této příležitosti dovolte
mi ještě, abych jménem obchodních cestujících
a jednatelů v Československu znovu upozornil na
nutnost zjednodušení celních formalit, zejména
pokud jde o odbavování t. zv. vzorkovnic obchodních
cestujících. Obchodní cestující,
který je pionýrem našeho obchodu a průmyslu,
jistě má právo žádati, aby nebyl
zdržován zbytečně na hranicích,
neboť jeho vzorkovnice neznamenají nic jiného
než vzorky našich výrobků, tedy naše
zlato, náš poklad aktivní obchodní bilance,
ale přesto je dohoda na hranicích nesmírně
těžká a tak důležitá funkce,
jako je prodávání našich produktů
za hranicemi, ztěžována. Bylo by tedy jistě
jenom v zájmu věci, kdyby tyto zbytečnosti,
mající snad nějaké oprávnění
několik měsíců po převratu,
ale dnes bez každé podstaty, zmizely.
Pánové, nechci znova opakovat to, co jsem řekl
s tohoto místa, když se projednávala osnova
zákona o ochraně domácího trhu práce.
Reklamoval jsem, aby republika Československá dovedla
v krátké době uplatniti veškeré
zásady zakotvené v usneseních mezinárodní
hospodářské konference v Ženevě.
Upozornil jsem, že to tempo příprav t. zv.
národní hospodářské konference,
která je nám známa jenom v hrubých
obrysech z Poradního sboru pro otázky hospodářské,
je tak vleklé, že máme obavy, že ten celý
elaborát ženevské konference zůstane
pouze historickým aktem a nebude v dohledné době
proveden. I zde bych znovu zdůrazňoval nutnost,
aby veškeré zásady, jež jsou ztělesněny
v resolucích ženevské hospodářské
konference, byly u nás realisovány, aby bylo pamatováno
na to, že republika Československá svým
životem je odvislá prostě od toho, kolik můžeme
exportovat našich výrobků za hranice. Proto
máme býti přímo, řekl bych,
průkopníky všeho zjednodušení pasových
a celních formalit a máme prostě ty šraňky
celní a všechny ty obtíže odstraniti.
Osnova ve svém celku, jak jsem dovodil na některých
ustanoveních, docela přesně se vkliňuje
do všech opatření dnešní vlády,
neznamená pokrok, naopak, znamená nové zatížení
a nové šikanování občanstva,
zejména také zaměstnanectva a dělnictva.
A proto náš klub připravil k některým
ustanovením své opravné návrhy, proti
vládní osnově bude však hlasovati. (Potlesk
poslanců čsl. soc. demokratické strany dělnické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Haken. Dávám mu slovo.