"Rub medaille. Sotva vyšly formuláře pro
přiznání k dani důchodové,
musí již ministr financí uveřejňovati
uklidňující vyhlášky, zatím
co policie telefonicky hrozí censurou, bude-li o té
či oné pověsti napsána řádka.
Tyto zjevy jsou nesmírně příznačné
pro nervositu, která se zmocnila veřejnosti, jakmile
se jen poněkud seznámila s obsahem nových
daňových předpisů. Ovšem jest
to daleko méně výše daní, jsou
to daleko méně daňové sazby, které
působí takové znepokojení, jako spíše
policejní duch, jímž jest prodchnuto nové
daňové řízení. Poplatník
jest degradován na předmět, na něho
přesunuje se celé průkazní břemeno,
on jest do jisté míry neustále na lavici
obžalovaných při přelíčení
trvajícím celý rok. Jeho kalendář
rozpadá se neustále v celou stupnici daňových
lhůt, které musí přísně
zachovati pod pohrůžkou citelných trestů
a musí vlastně každý den býti
připraven, že pro nějaké opominutí,
nějakou malou nedbalost, ale také z nenávisti
nějakého nerozumného finančního
úředníka sjede trestní gilotina na
jeho šíji.
Nové předpisy vyhýbajíce se liberálnímu
nazírání jako moru, vzbudily, ba musí
vzbuzovati náladu, dýšící nesmírnou
nedůvěrou k finanční správě.
Zvláště venkovské obyvatelstvo větří
dnes v každém kroku finančních úřadů
zákeřnost nebo přepadnutí. Tak lze
také vysvětliti, že fantasie v poslední
době, když se zjistil z nadpisů ve formulářích
pro přiznání k dani zájem berních
úřadů o jisté jednotlivosti, ihned
vyvozovala všude další důsledky, že
se začalo šuškati o novém soupisu majetku
a vkladatelé hromadně spěchali do spořitelen
a ukládali peníze opět do punčoch,
do zásuvek nebo do ciziny, aby je zabezpečili před
zvědavostí a zásahem finančních
úřadů. Tento odliv vkladů není
ovšem nepatrným nebezpečím pro národní
hospodářství, bez toho stále ještě
velmi chudého na kapitál, a ministr financí
nechal si téměř příliš
dlouho na čase, než se odhodlal uveřejniti
v časopisech uklidňující vyhlášku.
Zvláště důležité jest, že
se při tom zmiňuje také o tak zvaném
bankovním tajemství. Upozorňuje, že
peněžní ústavy nejsou povinny podávati
zprávy o výši vkladů, i když vkladatel
nevyplnil své přiznání řádně
a poukazuje při tom na § 301 daňové
novely, který jedná o zachování obchodního
tajemství. Ovšem nebylo by jistě správné,
kdyby se ze znění zákona samotného
chtělo vyvoditi naprosté a neomezené zachování
bankovního tajemství; neboť v onom paragrafu
se praví:
"Šlo-li by o obchodní tajemství, to jest
o skutkové okolnosti, jejichž uchování
v tajnosti jest tak důležitým podkladem činnosti
tázaného, že by vyjevení jich mohlo
činnost v dosavadním rozsahu znemožniti, nebo
aspoň vážně ztížiti, může
býti svědecká výpověď
odepřena."
Na prvý pohled lze poznati, že nikoliv znění,
nýbrž teprve interpretace v tom smyslu, že nezachovávání
bankovního tajemství musilo by ponenáhlu
úplně zničiti činnost bank, vede k
tomu, že se ve zmíněném §u 301
může spatřovati dostatečná ochrana
proti porušení bankovního tajemství,
ačkoliv správněji již v zákoně
měl by býti zakázán dotaz úřadů.
Přes to však zůstává stále
ještě jedna otázka bez odpovědi. Jak
je to s revisními komisemi? Dejme tomu, že banka na
dotazy berní správy o určitém účtu
nebo určitém vkladu - nota bene troufá-li
si - odepře odpověď: ale co udělá,
jestliže se jí posadí do kanceláře
proslavená revisní komise, jak se lidově
říká, daňová čeka, začne
pátrati v knihách a učiní si záznamy?
Může banka kontrolovati, jak se použije nalezeného
materiálu? Má vůbec nějaký
vliv na činnost takové komise?
Ministr financí ví velmi dobře, jak právě
revisní komise, zosobněná to nedůvěra
státu k poplatníkovi, velice otrávily poměr
zdaněného občana k finanční
správě. Ale on jest tak zamilován do této
rekvisity zlomyslného daňového absolutismu,
že nebylo možno ho přiměti, aby tyto komise
zrušil. Pokud však nebude vydáno zákonné
opatření, podle něhož bezpodmínečně
platí bankovní tajemství i proti daňové
čece, do té doby sotva lze počítati
s uklidněním, poněvadž, jak se zdá,
duše vkladatelů byla opět jednou pobouřena.
Ministr financí může sice prohlašovati,
že opatření daňové novely sloužila
pouze k povznesení daňové morálky
a pravdivosti přiznání, ale život se
již bere vlastní cestou, a i ten nejhodnější
poplatník se vzpírá, musí-li viděti,
jak mu fiskus neustále nahlíží za nábytek,
za skříně a do všech hrnců.
Zašlo se totiž příliš daleko. Varovali
jsme včas a naléhavě. Přes to však
byl postaven za každého poplatníka strážník;
poplatník ho spatřil a začíná
se vzpírati. Útěk kapitálu jest pak,
jak víme ze zkušenosti, nanejvýš nežádoucím
přímým následkem. F. B."
Tento článek byl od počátku až
do konce prostě zabaven. (Německé výkřiky
komunistických poslanců: Nyní jej zabaví
Malypetr!) Nemyslím. Pane kolego, máte-li pravdu,
pak nás očekávají trpké časy,
velmi trpké časy, snad právě v jubilejním
roce. Nemohu věřiti, že v tomto případě
máte pravdu, poněvadž jest to pouze čistě
vědecky teoretická diskuse, která se musí
dovoliti každému, jak v novinách, tak také
ústně. Domnívám se, že takováto
politická soustava jest naprosto neudržitelná,
že musí dojíti k nápravě. V tomto
směru musíme se vším důrazem
působiti na ministra vnitra i na ministra spravedlnosti,
aby zde udělali pořádek, neboť tyto
poměry jsou neudržitelné. (Potlesk poslanců
něm. strany národní a nár. socialistické.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Hruška. Uděluji mu slovo.
Posl. Hruška: K této předloze mluvili
přede mnou páni ze socialistických stran,
kol. Špatný a kol. R. Chalupa. Velice
se rozčilovali nad tímto zákonem a snesli
zde mnoho materiálu, jímž usvědčovali
buržoasní strany z nespravedlnosti, kterou dělají,
když předkládají parlamentu tento zákon.
Chtěli bychom věřiti, že jejich hněv
proti této předloze jest oprávněný,
ale když víme, že jejich strany po 8 let, co
byly v koalici s těmito buržoasními stranami,
mlčky schvalovaly, že se těmto starorakouským
generálům, kterým mají býti
nyní pense zvýšeny, vyplácelo 24.000
Kč ročně, víme, že tento hněv,
který zde předstírají proti tomuto
zákonu, není upřímný a poctivý.
Když dělali r. 1920 a 1921, kdy byla jiná situace,
kdy nemuselo se tolik dávati starorakouským generálům,
takové ústupky, nemohou se dnes diviti, když
buržoasie, která jest u moci, ještě zvyšuje
tento dosti veliký příspěvek těmto
velkořezníkům o celé desítky
tisíců. Tomu se nemohou divit, obzvláště,
když dnes vědí, že buržoasie od převratu
do určité míry zesílila, a to jejich
pomocí a jejich prací. Proto jejich hněv
není upřímný a poctivý a chtějí
jím jen opět klamat pracující massy,
aby jim věřily, že to myslí nyní
s dělnictvem upřímně. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.) Kdyby posl. Špatný
a ti poslanci socialističtí, kteří
jsou legionáři, zvolili jinou taktiku proti buržoasní
vládě, viděli bychom, že jest to hněv
oprávněný a že to myslí s bojem
upřímně. Kdyby to myslili upřímně,
musili by do okolí tohoto parlamentu zavolat 140.000 legionářů,
kteří krváceli na všech bojištích,
a museli by za pomoci jich vypráskat tuto buržoasní
koalici z parlamentu. (Potlesk komunistických poslanců.)
Ale poněvadž to nemyslí upřímně,
nechtějí voliti jiné methody, a by tuto buržoasní
chásku, která jest nyní ve většině,
odtud dostali.
Vládní návrh zákona č. 1413,
kterým se mění § 2 a § 5 zákona
z 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích
nárocích bývalých vojenských
gážistů a znění §§
3 a 16 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288,
o zaopatřovacích požitcích vojenských
osob a pozůstalých po nich, jest výsměškem,
ba více, jest provokací dělnictva, jest provokací
chudého lidu v tomto státě vůbec.
V 10. roce trvání tohoto prý demokratického
buržoasního státu odvažuje se tato vláda
zvyšovati starým rakouským generálům
pense o celé desítky tisíc korun. Zatím
co dělníci pracují za hanebné mzdy,
zatím co byla nesmírně zvýšena
drahota všech životních potřeb, odvažuje
se vláda k této provokaci. Vojínům
byl drahotní přídavek snížen
o 1 Kč denně, poddůstojníkům
o 2 Kč denně. Stát tímto odbouráním
drahotního přídavku ušetřil na
proletářích ve vojenském kabátě
14 milionů Kč, které nyní dává
vláda starým rakouským generálům,
kteří za války zavírali a věšeli
české rebelanty, zvláště legionáře.
Nemůže býti větší provokace
než ta, které se dopouští dnešní
vláda tímto zákonem proti dělnictvu,
proti legionářům a zvláště
proti válečným poškozencům. Prostí
vojáci byli odkopnuti, desetitisíce legionářů,
celé statisíce válečných poškozenců
byly odkopnuty, aby mohly býti upraveny pense starým
rakouským generálům. Tisíce legionářů
a válečných poškozenců plouží
se ulicemi nemajíce zaměstnání. Hladoví
a otrhaní, bez podpory, beze všech prostředků
umírají podvýživou a jejich nepřátelům,
kteří je dávali na všech frontách
stříleti a věšeti, je zvyšována
pense o celé desítky tisíc korun. To je krutá
ironie u příležitosti desetiletého trvání
tohoto t. zv. demokratického státu. To by si měli
uvědomiti všichni ještě vlastenecky cítící
dělníci.
Protože se zrušuje odst. 3 §u 2 a odst. 1 §u
5 zákona č. 194/1920, pozbývá platnosti
ustanovení zákona, podle kterého mohli býti
tito generálové zařazeni jenom do VI. hodn.
třídy, takže větší pense
jim nemohla býti poskytována. Nyní, protože
tyto paragrafy mají býti tímto zákonem
zrušeny, má ministerstvo nár. obrany možnost
zařaditi tyto i generály do I., II. až V. hodn.
třídy a tak pense těchto starých rakouských
generálů má býti zvýšena.
Rakouských generálů, kteří
mají býti za své služby rakouskému
císaři odměněni nynější
československou vládou, je 173, z nichž 81
bydlí v cizině, ponejvíce ve Vídni.
Jak a komu tato pense má býti upravena, je viděti
ze zákona, který nám byl předložen.
Jeden generál v I. hodn. třídě měl
dosud 24.210 Kč pense, napříště
bude míti podle tohoto zákona 55.008 Kč,
tedy o 30.790 Kč ročně více. (Výkřiky
posl. Kollárikové.) Jiný generál
ve II. hodn. třídě má taktéž
24.200 Kč, napříště bude míti
48.000 Kč, o 23.790 Kč ročně více.
6 generálů ve III. hodn. třídě
v 1. plat. stupnici mělo dosud 24.210 Kč, nyní
bude míti každý 38.208 Kč, t. j. o 13.998
Kč ročně více. 7 generálů
ve III. hodn. třídě v 2. plat. stupnici mělo
dosud 24.210 Kč, příště budou
míti 41.880 Kč, t. j. o 17.670 Kč ročně
více; 15 generálů ve IV. hodn. třídě
v I. plat. stupnici mělo dosud 24.210 Kč, napříště
budou míti 34.236 Kč, t. j. o 10.326 Kč více;
33 generálů ve IV. hodn. třídě
ve 2. plat. stupnici mělo dosud 24.210 Kč pense,
nyní po úpravě budou míti 38.200 Kč,
t. j. o 13.990 Kč více; 25 generálů
v V. hodn. třídě bude míti jako dříve
24.210 Kč a 85 generálů v V. hodn. třídě
ve 2. plat. stupnici bude míti 28.404 Kč, t. j.
o 4196 Kč více oproti dřívějšímu
stavu.
Taktéž pozůstalým po generálech,
t. j. vdovám, kterých je celkem 183, se zvyšuje
pense; místo 12.105 Kč ve III. hodn. třídě
budou míti 19.104 Kč v 1. platové stupnici
a 20.940 Kč ve 2. plat. stupnici. To znamená zvýšení
v 1. plat. stupnici o 6990 Kč ročně a ve
2. plat. stupnici o 8835 Kč ročně více;
ve IV. hodn. třídě v 1. plat. stupnici zvyšuje
se těmto vdovám po generálech pense z 12.105
Kč ročně na 17.268 Kč, t. j. o 5163
Kč více; v plat. stupnici 2. zvyšuje se těmto
vdovám pense o 6999 Kč; 80 vdovám v V. hodn.
třídě ve 2. plat. stupnici zvyšuje se
tato pense o 2100 Kč ročně.
V rozpočtovém výboru podali jsme návrh,
aby byl všem členům rozpočtového
výboru rozdán seznam těch generálů,
kterým se pense upravuje. Tento návrh byl zamítnut
proto, aby se dělníci nedověděli,
koho budou svými penězi vydržovati. Zjistili
jsme však jména některých generálů,
abychom informovali dělnictvo a naši veřejnost.
Tato jména byla již částečně
uveřejněna a jsou to na př. generál
von Ermoli, gen. Cibulka, gen. Lobkowicz, gen. Wenghofer, gen.
Kunz, gen. Reinhardt, gen. Schwarzenberg, gen. Urbar, gen. Zanotoni.
gen. Jelenčič, gen. Haas, gen. Laube atd., vdovy:
Thurn-Taxisová, Cibulková atd. Těmto opravdu
černožlutým generálům jsou zvyšovány
pense, jak jsem již uvedl.
Vedle této charakteristiky je zde několik případů,
jak se chová ministerstvo soc. péče, kde
je ministrem páter Šrámek, k válečným
poškozencům, a jak ministerstvo nár. obrany
k legionářům a jejich pozůstalým.
Chce-li se vláda representovati před cizinou, když
upravuje těmto starorakouským generálům
jejich pense, ať upraví důchod válečným
poškozencům a vdovám po padlých vojínech,
ať již opravdu uvolní těch 130 mil. Kč
přestárlým dělníkům,
na které oni mají nároky, ať upraví
platy státním zaměstnancům, dělníkům,
kteří živoří, a to bude representace
před cizinou. Ale dávati generálům
desítky tisíců korun, zatím co jsou
odmítány vdovy, sirotci a oprávnění
váleční poškozenci, je přímo
zločinná protidělnická politika této
vlády.
Byl jsem několika válečnými poškozenci,
také z řad legionářů, žádán,
abych provedl různé intervence, aby dostali podpory.
Bylo mi také na tyto intervence odpověděno,
ale v těchto odpovědích se zamítají
oprávněné nároky jednotlivých
vdov anebo válečných poškozenců.
Na příklad intervenoval jsem v záležitosti
týkající se jedné vdovy, které
padl syn v legiích v Rusku. Bylo mně odpověděno
toto: Sdělujeme s vámi po vyšetření,
že Antonie Kalinová ze Zvičíny dostává
pravidelnou měsíční podporu 30 Kč
měsíčně z fondu a darů pro
legionáře. (Výkřiky komunistických
poslanců.) Žadatelka prý není z
75% neschopna ku práci, předložila prý
vysvědčení se 60% neschopností a na
základě toho musila býti odmítnuta.
Druhý legionář, který byl 2 roky v
ruských legiích, dopustil se určitého
poklesku. Byl za to potrestán také tím, že
mu bylo odňato volební právo, a to na dobu
3 let. V tomto případě byla mu invalidní
renta okamžitě odňata. Ale, když 7. února
1924 nabyl opět volebního práva a žádal,
aby mu byla renta opět vyměřena, byl odmítnut.
Je to 100%ní invalida, má otevřenou tuberkulosu
a přece byl se svým nárokem odmítnut.
Ministerstvo nár. obrany dluhuje tomuto legionáři
Rudolfu Švestkovi přes 10.000 Kč. Tento legionář
je bez bytu, má několik dětí a nemá
býti z čeho živ. Žádal obecní
zastupitelstvo Prahy, aby mu dalo alespoň koncesi čističe
bot; i v tomto případě byl odmítnut.
Takovýmhle způsobem jedná se s legionáři,
kteří v domnění, že bojují
za svoji vlast, byli ochotni pokládati svoje životy.
Na jedné straně odměňují se
zde úplní nepřátelé dělnictva,
úhlavní nepřátelé - podtrhuji
- legionářů celými desítkami
tisíců korun, na druhé straně oprávněné
požadavky nejsou uznávány demokratickou vládou,
demokratickým ministrem národní obrany. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Mám zde druhou záležitost, která se
týká válečného poškozence,
a to Marie Málkové z Dalčic. Žádá,
aby jí byl ponechán důchod, který
jí byl zastaven, odňat atd. Ministerstvo soc. péče
však vyrozumívá tuto ženu takto: "Ministerstvo
soc. péče zamítlo stížnost Marie
Málkové v Dalčicích do výměru
zemského úřadu pro péči o válečné
poškozence v Praze-Karlíně, poněvadž
dodatečným šetřením bylo zjištěno,
že stěžovatelka má knihovně zajištěný
výměnek, který stačí k její
nutné výživě." A dále je
tento obraz výměnku: "Vzhledem k Vašemu
výměnku není Vaše existence ohrožena.
Nebyla byste výhradně odkázána na
podporu svého syna, kdyby on nebyl nezvěstným.
Váš výměnek činí ročně
3 q žita, 1 q pšenice, 2 q ovsa, 6 q bramborů,
5 kg mouky a hrachu, 2 kopy vajec a 1 kg másla." To
prý úplně stačí, praví
se v důvodech.
Kdyby se tento výměnek prodal, činilo by
to asi 1200 Kč. Za tuto sumu má tato žena býti
živa! Vdově po generálovi nestačí
12.105 Kč ročně, té se přidává
9000 ještě k tomu, aby prý mohla býti
živa, ale ženě, která má celkový
příjem z daru, který jí odevzdává
syn, 1200, nejvýše 1400 Kč, té to úplně
stačí. Tak se měří těm,
kteří tvoří všechny hodnoty ve
státě.
Dále je zde ještě jeden případ,
týkající se legionáře, který
padl na italské frontě. Jeho matka podala si oprávněnou
žádost o podporu, byla však odmítnuta.
Týká se to Anny Ševčíkové
v Dražkově u Strakonic. V důvodech se praví:
"Ministerstvo nár. obrany nemůže Vám
přiznati nárok na důchod předků
po synovi legionáři Františku Šamšulovi,
poněvadž podmínky... atd.... můžete
býti živena svými dětmi, které
Vám mohou tuto výživu poskytnouti."
Takhle se jedná s válečnými poškozenci,
i s legionáři, kteří v domnění,
že bojují opravdu za svou vlast, byli ochotni položiti
své životy! Úhrnem celé vydání
na tyto rakouské generály a vdovy po těchto
generálech a jedné vdovy po četnickém
generálu činí za r. 1928 se zvýšením
7,282.701 Kč. Touto úpravou zvyšuje se tedy
pense těmto generálům o 1,824.906 Kč,
zatím co vdovy po válečných poškozencích
jsou ministerstvem soc. péče odmítány
nebo jsou odbývány nedostatečnou podporou
od 300 do 600 Kč, zatím co celé desítky
a statisíce válečných poškozenců
nedostávají vůbec nic. Vláda zvyšuje
těmto generálům pense o 5000 až o 30.000
Kč ročně, vdovám po generálech
zvyšuje pense o 2000 až 9000 Kč ročně.
Podle statistiky ministerstva soc. péče z 917.535
válečných poškozenců dostává
důchod jen 492.582 válečných poškozenců,
t. j. 424.953 válečných poškozenců
bylo tímto ministerstvem soc. péče odmítnuto
a nedostává vůbec nic. Z válečných
poškozenců, kteří jsou tak šťastni,
že dostávají podporu od státu, jest
opět 60%, kteří dostávají průměrný
důchod od 300 do 700 Kč ročně. To
je podpora, při které pomalu a jistě tyto
oběti války umírají podvýživou.
To je také cílem této vlády, aby co
nejrychleji zbavila se těch, kteří za buržoasní
stát z nevědomosti krváceli. Proto také
v rozpočtu na r. 1928 vláda snižuje vydání
na válečné poškozence o 14 mil. Ministr
financí může míti pro sebe a pro svou
buržoasní třídu odůvodnění,
jaké chce. Může říkati, že
samo sebou i váleční poškozenci umírají,
ale fakt, že 424.953 válečných poškozenců
nedostává žádného důchodu,
nevyvrátí. A na těchto ubožácích
vláda šetří. Těmto je nutno vzíti
ještě to, co jim nestačí, aby mohla
přilepšiti lidským velkořezníkům,
černožlutým rakouským generálům,
kteří vraždili a věšeli české
vojáky. Z těchto případů je
viděti, že vláda nemá prostředků
pro ty, kteří tvoří blahobyt pro její
třídu, a vláda je brutálně
odkopává, zatím co černožlutým
generálům upravuje pense tak, aby mohli úplně
blahobytně žíti. Myslí vláda,
že těmito prostředky nadchne dnešní
armádu, když bývalé vojáky, kteří
krváceli v domnění, že bojují
za svou vlast, takto odmítá? Dělníci,
kteří jsou v armádě a mimo armádu,
jistě si uvědomí, jak se k nim chová
tato buržoasní vláda. Dělníci
si rozmyslí po těchto kopancích, které
jim dáváte, aby bránili vaši vlast,
až ona bude opět v nebezpečí a až
je budete volati, aby vám ji bránili. Dnešní
armáda, složená z velké části
z proletářů a také z velké
části ze synů válečných
poškozenců, se kterými nyní takto nakládáte,
ukáže vám při nejbližší
příležitosti, že není armádou
vaší, ukáže vám, že je na
straně proletářské třídy
- a potom si můžete vzíti ty vaše generály,
které nyní odměňujete, aby vám
chránili vaši vlast. (Tak jest!) Proletářští
vojáci si to s nimi vypořádají zrovna
tak jako s vámi. (Výborně! Potlesk komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Buříval. Dávám
mu slovo.
Posl. Buříval: Slavná sněmovno!
Den 8. února zapsán bude jako černý
den našeho parlamentarismu, neboť toho dne v 10. roce,
jubilejním, našeho samostatného státního
života stírá občanská vláda
poslední zbytky revoluční a odstraňuje
postupně vše, čím jsme žili v době
popřevratové.
Chápete, že naše vzrušení je naprosto
oprávněné, zejména když vidíme,
že vláda zcela, abych tak řekl, zúmyslně
spojuje dvě předlohy, jednu, která má
přinésti určité výhody všem
těm, kteří byli zaměstnáni
v civilní službě, a druhou předlohu,
která bohatě odměňuje ty, kteří
katanským způsobem postupovali proti českému
lidu. (Tak jest! Souhlas poslanců čsl. strany
nár. socialistické) Naše vzrušení
je tedy zcela oprávněné. Náš
odpor ovšem nepatří předloze, kterou
má se dostati malé, neúplné úpravy
poměrů staropensistům, náš boj
namířen je proti předloze, kterou dostává
se zvýšení pensí těm, kteří,
jak jsem řekl, tak nešťastným způsobem
proslavili se proti českému národu.
A je zajímavé, že předlohy v této
osudové chvíli zříkají se někteří
z českých lidí a členů vládní
koalice a vzpírají se převzíti zpravodajství.
Jsou to zejména členové strany národní
demokracie, pp. posl. Špaček a Ježek
(Slyšte!), kteří z pouhého studu
vzhledem k dřívějším svým
prohlášením nechtějí tentokráte
na sebe převzíti odpovědnost za předlohu,
která je tak nespravedlivá a která pochopitelně
vyvolává v českém lidu všeobecnou
nespokojenost a která jistě bude zaznamenána
jako černé dílo těch, kteří
jenom proto, aby vyhověli různým přáním
a diktátům deputací, v nichž se skryli
i generálové, jsou ochotni předlohy odhlasovati.
Ale nejen pánové z národní demokracie
zříkají se povinnosti zpravodajské,
která jim podle koaličního programu přísluší,
jsou zde i jiní lidé, také členové
koaličních stran, kteří rovněž
velmi neradi tuto předlohu zastupují. Viděli
jsme i zřejmé rozpaky při projednávání
této předlohy v rozpočtovém výboru,
stud, se kterým se ujímali slova, nenalézajíce
dostatek důvodů i dostatek slov, aby toto své
jednání omluvili.
Další příznačnou známkou
poměrů je to, že předlohu o generálských
pensích nepodepsal ministr financí dr Engliš,
nýbrž pouze ministr vnitra a ministr národní
obrany, o němž jsme před chvilkou slyšeli,
že byl jedním z těch, kteří kdysi
jako členové české delegace byli podepsáni
na interpelaci Staňkově, v níž
proti vládě vídeňské byly zdůrazněny
všechny případy násilí, způsobeného
rakouskou soldateskou. (Tak jest!)
Ministr Udržal proti své lepší
minulosti dívá se dnes na tuto otázku jako
na otázku prestiže. Snad proto, že je ministrem
nár. obrany, chce ukázati, že mu i na těch
generálech rakouských, kteří spáchali
tolik zla na českých vojínech, záleží,
chce ukázati svoje ledví a chce konečně
také prokázati dostatečně svou sociální
spravedlnost. Jest zajímavé, že nejen ministr
nár. obrany Udržal, ale i předseda rozpočtového
výboru kol. Bradáč má za to,
že předloha o zvýšení generálských
pensí je dílem sociální spravedlnosti.
(Různé výkřiky.) Je to ovšem
zajímavé, jak si pánové tu sociální
spravedlnost představují. Při tom docela
zapomínají, že by bylo snad účelnější,
aby sociální spravedlnost osvědčovali
v jiných, daleko užitečnějších
věcech. Ba mnozí členové i z poslanecké
sněmovny se domnívají, že se nepáše
tak přespříliš veliké zlo, a
jestliže se už přidává těm
generálům, současně spojuje se zvýšení
generálských pensí s předlohou jinou,
která prý přináší tisícům
neobyčejné zlepšení, a to, všeobecně
se praví, o celých 20%, že tedy jistě
je naprosto správné, aby tyto dvě materie
byly slučovány a společně projednávány.
My jsme arciť poněkud jiného názoru,
a z té příčiny vytryskl náš
návrh, aby tyto dvě předlohy nebyly projednávány
společně, nýbrž odděleně
a aby se o nich také odděleně hlasovalo.
Domnívá-li se vládní většina,
že projednávaná osnova o příplatcích
některým státním a jiným veřejným
zaměstnancům ve výslužbě a pozůstalým
po takových zaměstnancích, zemřelých
v činné službě nebo ve výslužbě,
staropensisty, pokud žijí, nebo pozůstalé
vdovy uspokojí, pak se velmi značně mýlí.
Že tomu tak, o tom svědčí resoluce,
přijatá ve výboru soc.-politickém,
kterou se vláda vyzývá, aby s přípravami
pro všeobecný pensijní zákon konala
také přípravy pro definitivní úpravu
odpočivných platů pensistů a pozůstalých,
kteří nepodléhají zákonu č.
103 z r. 1926.
Tedy nový zákon upravuje požitky staropensistů
jen kuse a důvodová zpráva k vládnímu
návrhu 1411 jasně a určitě popírá,
že úplné zrovnoprávnění
pensistů je provedeno. Konečně i z řeči
posl. Roudnického, zpravodaje výboru rozpočtového,
jsme slyšeli, že prý naprosté zrovnoprávnění
staropensistů s novopensisty je přímo nemožná
věc, poněvadž by vyžadovalo ohromných
nákladů. Pan poslanec ve své starosti o státní
finance šel tak daleko, že mluvil o cifře 400
milionů Kč. Avšak tomuto tvrzení pana
zpravodaje Roudnického odporuje sama důvodová
zpráva vládního návrhu. Důvodová
zpráva praví, že naprosté zrovnoprávnění
staropensistů s novopensisty není proto možné,
poněvadž vláda nemá podkladu, vláda
nemůže způsobiti, aby služební
doba všem staropensistům byla propočítána
podle služebních let. A důsledek toho prý
je, že v této věci v duchu požadavků,
které jsme kladli, v duchu všech deputací a
žádostí staropensistů, které
jsou poslancům známy, nemohla vláda vyhověti
a že může přistoupiti jenom k takovému
aktu, který by aspoň v nejhorších případech
usnadnil životní poměry těch, kteří
trpí nejvíce.
Klubovní kolega Bergmann promluvil po stránce
všeobecné o státních pensistech a mně
připadá úkol, abych se zejména zmínil
o železničních pensistech. Mezi železničními
pensisty, vážení pánové a dámy,
jsou lidé, kteří nejsou ani ryba ani rak,
jsou to lidé, kteří utrpěli své
doby úraz. Následkem utrpěného úrazu
dostali pouze úrazovou rentu a nedostali pensi. Mezi staropensisty
u železnic jsou však také lidé, kteří
sloužili za dřívějších dob
u soukromých podniků, u Společnosti severozápadní
dráhy, Jihoněmecké spojovací dráhy,
Buštěhradské dráhy, České
severní dráhy a u všech ostatních společností
drah, které byly v soukromém vlastnictví.
Tito lidé až do r. 1905 neměli vůbec
pensijního fondu a když potom později následkem
zestátnění soukromých drah byli převzati
státem, tedy byli účastni teprve od této
doby členství v provisním nebo pensijním
fondu kmenových linií. Ale mezi těmito staropensisty
jsou také lidé, kteří v každé
této společnosti začali s prvním platem
v částce 26 zlatých ročně,
potom později bylo jim služné zvýšeno
na 576 K a jejich postup byl 70 K za rok; maximální
výše platu, kterého dosáhli u soukromých
společností, činila 900 až 1000 K. S
tím obyčejně šli do pense. Veliká
část těchto lidí žije doposud,
ovšem jak žijí, můžeme si domysliti.
I přes drahotní přídavky, které
se jim jako pensistům daly - dík naší
činnosti, kterou jsme vyvíjeli v dřívější
době - nedosáhli takového platu, aby se mohlo
říci, že pense jejich byla valorisována
aspoň na tolik, aby měli nutné existenční
minimum.
A tu, velevážení pánové a dámy,
mluví-li se tolik o zrovnoprávnění
pensí a budou-li nyní páni poslanci a členové
vládní většiny choditi mezi lid a říkati
jim, jaké veliké dílo ve prospěch
staropensistů vykonali, které vyžaduje opět
částku 67 mil. Kč ze státní
pokladny, maně napadá nás otázka:
Když už se tou otázkou hýbalo a upravovala
se výše nároků těch nejubožejších
lidí, proč se již nepřikročilo
k důkladnému řešení, a to v duchu
zákona č. 103, aby skutečně požívali
rent a pensí, které by aspoň částečně
odpovídaly nynějším drahotním
poměrům? (Výborně!) Tedy nemůžeme
- a já znovu se dovolávám resoluce, která
byla přijata ve výboru soc.-politickém -
býti tak dlouho uspokojeni s vyřízením
této otázky, dokud nenastane naprosté zrovnoprávnění
staropensistů s novopensisty. Pánové cítili
také ve svém nitru, ve svém svědomí,
že zbývá ještě mnoho na vyřízení
otázky staropensistů, a to také vysvětluje
přijetí resoluce, kterou ke zprávě
výboru soc.-politického máme připojenu.
Tak je tomu ostatně také s jinými otázkami.
Řekl jsem, že zejména u železnic to značně
vyniká. Řekl jsem, že mzdy a platy nejstarších
jsou velice nízké a že zejména v důsledcích
neurovnaných poměrů se ukázalo později,
že je zapotřebí, aby se konala sociální
spravedlnost vůči těm, kteří
zůstali zde po starých zaměstnancích
železničních, jimž náležela
pense - to byli především vdovy a sirotci -
jimž se takovým způsobem dostalo možnosti,
aby stali se poživateli darů z milosti.
Nebudu opakovati to, co tak často jsme zde již ve
sněmovně slyšeli. Nebudu líčiti
scény, které se odehrávaly, když přicházely
k nám vdovy a sirotci a konečně také
staří udření železniční
zaměstnanci a oznamovali nám, že mají
pensi nebo rentu ve výši 70, 80 Kč měsíčně,
a probůh prosili, aby se jim aspoň poradilo, jakým
způsobem mají s těmito 70 a 80 Kč
měsíčně vyjíti. (Zcela správně!)
Hrozné srdcervoucí scény to byly. Přikročilo
se ovšem postupně k různým úpravám
ve formě drahotních přídavků,
ale ani to nestačilo, poněvadž to neznamená
příjem, který by odpovídal životním
potřebám. V mnohém případě
jsme viděli, že spousta těchto lidí
těžce pracuje a dožebrává se přijetí
do práce u podniků cizích států,
u podniků soukromé povahy, poněvadž
jim stát nedal možnosti, aby byli za svou dlouholetou,
veřejně prospěšnou činnost aspoň
na tolik podporováni, aby uhájili existenci. Na
to se ovšem dnes velmi rychle zapomíná, právě
tak jako se zapomínalo na to, že zákon restrikční,
který byl přijat r. 1926, nám způsobil
další zlo, rozmnožil totiž počet
těch, kteří šli do výslužby
a které neuspokojil na tolik, aby jim konečně
mohl zaručiti, že s přiznanými požitky
budou moci aspoň poněkud spokojeně uhájiti
existenci. (Předsednictví převzal místopředseda
Slavíček.)