Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Slavíček,
dr Buday, inž. Dostálek, Horák,
Stivín, Zierhut.
Zapisovatelé: Chalupník, Ježek.
216 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: náměstek min. předsedy
dr Šrámek; ministři Najman, dr
Nosek, dr Peroutka, dr Spina, dr Srdínko,
dr Tiso, Udržal; za ministerstvo financí
odb. přednosta dr Vlasák a min. rada Lukavský;
za ministerstvo nár. obrany min. rada dr Vorel.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Zahajuji 130. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou udělil jsem na dnešní schůzi
posl. dr Kubišovi pro neodkladné zaměstnání.
Nemocí omluvil se p. posl. Al. Beneš.
Došlo oznámení o změně ve výboru.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Klub poslanců komunistické strany v Československu
vyslal do výboru rozpočtového posl.
Školu za posl. Hrušku.
Místopředseda inž. Dostálek:
Došla naléhavá interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Naliehavá interpelácia posl. Steinera, Majora a
súdr. ministrovi vnútra o rozpustení obecného
zastupiteľského sboru v Madare.
Místopředseda inž. Dostálek:
Došly dotazy. Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Dotazy:
posl. Fedora ministru vnútra o detských prídavkoch
Emericha Toldiho, penzionovaného četníka,
obyvateľa v Nelipine (č. D 1027-II),
posl. Al. Kříže vládě o okolnostech,
které provázejí provedení pozemkové
reformy na arcibiskupském panství v Týně
n. Vlt. (č. D 1028-II).
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Přistoupíme k projednávání
pořadu.
Budeme pokračovati ve sloučené rozpravě
o prvých 2 odstavcích pořadu, to jest:
1. Zpráva výborů soc.-politického
a rozpočtového o vládním návrhu
(tisk 1411) zákona o příplatcích některým
státním a jiným veř. zaměstnancům
ve výslužbě a pozůstalým po takových
zaměstnancích zemřelých v činné
službě nebo ve výslužbě (tisk 1448).
2. Zpráva výborů branného a rozpočtového
o vládním návrhu zákona (tisk 1413),
kterým se mění §§y 2 a 5 zákona
ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích
nárocích bývalých vojenských
gážistů a §§y 3 a 16 zákona
ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n., o změně
některých předpisů o zaopatřovacích
požitcích vojenských osob a pozůstalých
po nich (tisk 1452).
Přihlášeni jsou ještě řečníci:
na straně "proti" pp. posl. Bergmann,
Grünzner, Simm, Pik, Hruška,
Špatný, R. Chalupa, Štětka,
Buříval, Kříž,
Kopasz, dr Dérer, Johanis; na straně
"pro" pp. posl. dr Feierfeil, dr Rosche,
Zeman.
Uděluji slovo prvému přihlášenému
řečníku "pro", p. posl.
dr Feierfeilovi.
Posl. dr Feierfeil (německy): Slavná
sněmovno! Budeme hlasovati pro projednávaný
návrh o staropensistech. Považujeme však za nutné
při tom zcela zřetelně prohlásiti,
že vláda dosti dlouho čekala než začala
splňovati požadavky vytýčené
resolucí z r. 1926, resolucí směřující
k tomu, aby byl předložen jednotný návrh
o pensistech. Byl a jest míněn takový návrh,
který se úplně srovnává s příslušnými
ustanoveními úřednického zákona
z r. 1926. Tedy nehledě k tomu, že toto gesto ke staropensistům
přichází hodně pozdě, že
příplatky jsou jen velice skrovné, že
zpětná platnost nemá začíti
dnem 1. ledna 1927, jak to tak často bylo slibováno,
nýbrž, jak to právě nyní návrh
praví, dnem 1. ledna 1928, prohlašujeme zcela určitě:
V tomto návrhu nevidíme uspokojivého rozřešení
otázky staropensistů a pensistů vůbec,
takové rozřešení uvidíme teprve
tehdy, až přijde návrh, jenž jednotně
upravuje požitky všech pensistů bez zřetele
na dobu, kdy do výslužby odešli nebo byli posláni,
a upravuje je úplně stejně podle zákona
z r. 1926. (Posl. de Witte [německy]: Proč vláda
nepředloží takové osnovy?) Nejsem
vládou, pravím jen, že toho žádáme
a po té stránce budeme uspokojeni teprve tehdy,
až takový návrh bude předložen
a až jej podle této myšlenky budeme moci projednati.
Nuže vím, že se po stránce finančně
politické stále prohlašuje, že by to vyžadovalo
miliardové částky. Pravím zcela upřímně,
že mám dojem, jako by touto poznámkou hozenou
do veřejnosti mělo býti veřejnosti
vysvětleno, jakým zatížením jsou
vlastně tito pensisté. Proti tomu protestuji a mimo
to zjišťuji, že příslušné
organisace - a ty by měly býti při podobných
návrzích zákonů vždy slyšeny,
a to bez rozdílu národnosti - vypočítaly,
že tento požadavek nečinil by miliardy, nýbrž
nejvýše 350 milionů. K tomu chci říci:
Stát má právě tak jako každý
zaměstnavatel povinnost, zaručiti lidem, kteří
byli v jeho službách do svého stáří
nebo své invalidity, přiměřený
důchod pro dny stáří nebo invalidity.
To jest prostý sociální, nezbytný
požadavek. Ale chci ještě připojiti, že
to, co stát má dáti pensistům, není
darem z milosti, nýbrž prostým splněním
jeho povinnosti. Dokud pensisté byli v činné
státní službě, bylo jim z jejich požitků
strhováno poměrně vysoké procento,
jež přejímal stát do své správy
s úmyslem, že z toho uspokojí odpočivné
požitky státních zaměstnanců.
Není tedy milost nebo prosba to, čeho státní
zaměstnanci po této stránce žádají,
nýbrž jest to jejich dobré právo, o
něž nemusí prositi, jež naopak stát
sám ze své povinnosti má splniti.
Rád bych také zaujal stanovisko ke tvrzení,
že těmito 350 miliony byl by celý státní
rozpočet nově zatížen. Každoročně,
když jest státní rozpočet předložen,
neschází kritiky a my jsme také po této
stránce nešetřili ani svou kritikou ani svými
přáními. Znovu poukazuji na to, že požadavek
pro vojsko naprosto není v poměru k velkosti státu.
Poukazuji na drahou zahraniční propagandu, kterou
ministerstvo pro věci zahraniční provozuje
na státní útraty, na miliony, jimiž
jest udržován tisk placený ve smyslu ministerstva
pro věci zahraniční, poukazuji na přepych,
daleko přesahující všechnu skutečnou
nutnost, jejž si dovolujeme s českými menšinovými
školami v našich německých územích.
Tu se povolují miliony a miliony na tyto stavby, které
působí často jako stavby na vzdory v našem
německém území. Nebo poukazuji na
naši tak častou kritiku finančního hospodářství
pozemkového úřadu. Rozdíl mezi přejímací
a přídělovou cenou jest 50%, 100%,
ba dokonce 300%, t. j. musí zde býti k disposici
sta milionů. Nelze si naprosto mysliti, že by při
dobré vůli nebylo lze sehnati požadované
částky pro toto sjednocovací zákonodárství
o pensistech bez dalšího zatížení
státního rozpočtu. Chci tedy ještě
jednou prohlásiti: Budeme považovati otázku
pensistů za rozřešenou teprve tehdy, až
bude předložen návrh v tomto smyslu a nabude
platnosti zákona, při čemž pravím
jen toto: Protestujeme proti tomu, kdyby to mělo býti
dále odkládáno ad kalendas graecas, chceme,
aby tento návrh byl předložen urychleně.
Úplně souhlasíme s navrženou resolucí,
která to vyslovuje.
Zvláště chceme z těchto otázek
týkajících se pensistů zdůrazniti
ještě některé momenty, které
naléhavě vyžadují rozřešení.
Jest tu zcela zvláště postavení tak
zvaných restringovaných pensistů, to jest
pensistů, kteří podle restrikčního
zákona z r. 1924 více nebo méně dobrovolně,
ba přímo násilně byli přeloženi
do výslužby. Konstatuji, že jsme nebyli při
tom, když tento zákon byl usnesen, že náš
vstup do vlády nastal zvláště i za tím
účelem, abychom napravili tuto ohromnou křivdu,
pokud jen budeme moci. Bylo řečeno, že to bylo
nutné, poněvadž stát musí šetřiti.
Tomu dnes nikdo nevěří; jak praxe ukazuje,
byli často na místo takového propuštěného
zaměstnance dosazeni dva nebo tři noví, často
bylo nutno převzíti takového propuštěného
zaměstnance znovu na smlouvu, když onen kolovrátek,
jak se lidově říká, neměl se
tam zastaviti. Šetření se v praxi zcela určitě
neprojevilo. Špatné stránky tohoto zákona
byly pak veřejnosti předloženy velice vyšperkovány,
řeklo se, že se při restrikci bude postupovati
podle hospodářských hledisk, zvláště
prý se bude usilovati, aby zaměstnanci tak brzy
propuštění nalezli jiné zaměstnání.
Musíme říci, že po této stránce
nebylo naprosto nestranně postupováno, ani v tom
směru, že by se bylo vždy přihlíželo
k hospodářskému momentu, ani v tom směru,
že by se byl někdo postaral o to, aby propuštěným
bylo opatřeno jiné zaměstnání.
K tomu se vůbec nepřihlíželo. Naopak,
stávalo se a ještě se často stává,
že když takový propuštěný
zaměstnanec přes hospodářskou krisi,
která již po léta trvá, nalezl vedlejší
zaměstnání, že se pak u něho
užilo onoho ustanovení o pensistech, podle něhož
se tato státní hladová pense zkrátí
ještě o velice značnou částku,
to jest tedy, že tito pensisté nepracují pak
pro sebe, nýbrž jsou nuceni pracovati pro státní
pokladnu.
Pak bych rád zdůraznil ještě jednu okolnost,
právě v této věci. Nový úřednický
zákon z června 1926 účinkuje, jak
známo, se zpětnou platností od 1. ledna 1926.
Nuže jsou sta a sta státních zaměstnanců,
železničních zaměstnanců, učitelů
a řídících učitelů na
našich obecných školách, kterým
podle restrikčního zákona byla dána
výpověď dnem 31. prosince 1925, nebyla jim
však doručena dne 31. prosince 1925, nýbrž
často teprve v březnu, dubnu, dokonce i v květnu
a červnu, t. j. jsou státní zaměstnanci,
kteří konali činnou službu až do
června, a přes to, ačkoliv nový zákon
o státních úřednících
má platiti se zpětnou platností od 1. ledna,
nejsou posuzováni podle nového zákona o státních
úřednících, nýbrž, pokud
jde o odpočivné požitky, nakládá
se s nimi podle zákona restrikčního. To jest
stav, jenž jest přímo pobuřující
a chápeme, že ti, kteří jím byli
postiženi, jsou právem roztrpčeni. Po této
stránce dlužno zvlášť zdůrazniti,
že se podařilo některým lidem, kteří
snad té nebo oné straně jsou zvlášť
příjemní, že toto ustanovení
pro ně bylo zrušeno.
A ještě o něčem rád bych se v
tomto směru zmínil. Bývalí železniční
zaměstnanci ústecko-teplické dráhy
mají právní nárok na tříměsíční
výpovědní lhůtu. K tomu restrikční
zákon u nich nepřihlížel. Jest pochopitelné,
že nyní lidé tím postižení
začínají spor, aby uplatnili svá práva.
Dlužno však litovati, že jest zapotřebí
teprve sporu, aby jejich nezadatelná práva byla
konstatována.
Jiné ustanovení, jež bychom chtěli míti
upraveno při očekávaném všeobecném
pensijním zákonu, jest to, které se vztahuje
na vedlejší zaměstnání státních
pensistů. Jak jsem se zmínil, sráží
se těmto státním pensistům, když
najdou vedlejší zaměstnání, ještě
přiměřeně veliká část
jejich státních odpočivných požitků.
Toto ustanovení musí rozhodně úplně
zmizeti, to jest naším požadavkem.
Jiné ustanovení, o němž očekáváme,
že je nový zákon rovněž úplně
zruší, jest to, kterým se omezuje nebo úplně
zrušuje základní právo každého
státního občana v moderním demokratickém
státě: Právo svobodného pobytu státních
pensistů. Aspoň dokud bude živa nynější
generace, bude tomu tak, že budou trvati nejužší
osobní a rodinné styky mezi nástupnickými
státy, které se utvořily na půdě
starého mocnářství. Víme, jaké
omezování, jaké obtěžování
a jaké hmotné oběti musí snášeti
pensista, chce-li jednou navštíviti blízkého
příbuzného, žijícího v
jiném nástupnickém státě. Toto
omezení jako nelidské musí býti novým
zákonem úplně zrušeno.
Rád bych ještě promluvil ve prospěch
našich zahraničních pensistů, kteří
v době převratu byli již ve výslužbě
a kteří právě touto okolností
stali se pro nás zahraničními pensisty, ale
jsou vlastně československými státními
občany. Kromě všech nepříjemností
a nespravedlivostí, které jinak pensisté
musejí zde snášeti, platí pro ně
ještě zcela zvláštní ustanovení,
směřující zvláště
k tomu, že se jim odnímá velká část
jejich požitků v poměru k požitkům
zdejších pensistů. Návrat na území
československého státu není při
nynějších poměrech možný,
již pro útraty a pro bytovou nouzi, která jest
na celém státním území Československa.
Od tohoto nového návrhu tedy očekáváme,
že i po této stránce přinese uspokojivou
změnu.
A konečně bych rád upozornil na ony oběti
převratu, které před převratem, kdy
existovalo staré mocnářství, byly
v jakékoliv službě starého mocnářství,
ale po převratu nemohly dosáhnouti občanství
v žádném z nástupnických států.
Zcela určitě jednají, abych tak řekl,
všichni kolegové, právě tak jako já,
o určitém počtu takových případů.
A nelze dosíci toho, aby tyto případy byly
uspokojivě rozřešeny, ačkoliv nejsou
rozhodnuty již 7 a 8 let. Osud těchto lidí
bez domova musí se konečně uspokojivě
utvářeti tak, jak to odpovídá humanitě,
aspoň osud těch osob, které usilují
o získání československého
občanství a k nimž československý
stát jako nástupnický stát starého
mocnářství musí plniti povinnosti
starého mocnářství.
Vážení, rád bych to však vzal také
za podnět, abych se krátce dotkl ještě
dvou věcí. Především je to stav
neunifikovaných železničních zaměstnanců
bývalých soukromých drah, na př. ústecko-teplické
dráhy. Sta těchto neunifikovaných podalo
kdysi včas a s poukazem na své nároky žádosti
o unifikaci, ale nedosáhlo jí. Věc bude uspokojivě
vyřešena teprve tehdy... (Výkřiky
posl. Grünznera.) Jsem přesvědčen,
pane kolego, že tomu nebudete odporovati. (Posl. Grünzner
[německy]: Vždyť jste nic neučinili!)
Po léta pracuji o této věci, pane kolego,
a proto ji uvádím i zde při této příležitosti,
aby osud těchto neunifikovaných byl konečně
upraven v tomto smyslu. Musí býti přijato
ustanovení, že tito neunifikovaní... (Výkřiky
posl. Grünznera.) My jsme těchto zákonů
nedělali, my jsme při tom nebyli, byli při
tom marxisté, my jsme při tom, jen když mají
býti zrušeny. Vaši marxističtí
soudruzi, s nimiž se nyní spojujete, usnesli se na
těchto zákonech, my jsme vstoupili do vlády,
abychom je zrušili. (Posl. dr Petersilka [německy]:
A němečtí sociální demokraté
spojují se nyní s nimi!) Oni provedli restrikci
a všechny jiné věci. Pokud jde o tyto neunifikované
železniční zaměstnance, žádáme
tedy ustanovení, jímž by se vyslovila unifikace
a jímž by se ustanovilo, že zákon z r.
1926, pokud se ho ještě neužilo pro unifikované,
má míti pro ně úplnou platnost. (Výkřiky
poslanců něm. soc.-dem. strany dělnické
a něm. křesť.-soc. strany lidové.) Tím
chceme napraviti křivdu, (Výkřiky posl.
Grünznera a Hackenberga.) jež byla spáchána
v době, kdy jsme nebyli ve vládě, kdy však
převládala marxistická myšlenka.
A nyní na konec ještě jinou věc. To
jest tak zvaný kongruový zákon, usnesený
jako dodatek k úřednickému zákonu
z roku 1926, jenž byl usnesen nejen pro katolické
duchovenstvo, nýbrž pro všechna státem
uznaná vyznání. (Výkřiky
posl. Hackenberga, Grünznera, Dietla a posl. Krumpe, dr Petersilky
a Oehlingera. - Hluk.) Od té doby uplynulo více
než půldruhého roku a tento zákon nebyl
ještě proveden. Musíme zde prohlásiti,
že toto věčné odkládání
považujeme přímo za sabotáž tohoto
zákona nebo za prodlení, jehož nelze ničím
ospravedlniti. Vybízíme vládu, aby zvláště
v tomto bodě tuto věc ukončila.
Pánové! Majíce tyto a všechny jiné
požadavky, jež jsem vznesl jménem našeho
klubu, stále před očima a pracujíce
o jejich splnění se vším důrazem,
jejž 13 mužů našeho klubu může
projeviti, a tím napravujíce mnohé, co kdysi
spáchala marxistická myšlenka, budeme pro počátek
hlasovati pro tento návrh. (Potlesk poslanců
něm. křesť.-soc. strany lidové.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Bergmann. Uděluji mu slovo.
Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Již
po řadu let domáhají se naši staropensisté
zrovnoprávnění s t. zv. novopensisty. Kolikrát
za tu dobu měli jsme příležitost jednati
s nesčetnými deputacemi těchto veteránů
státní služby, kolikrát měli
jsme příležitost zúčastniti se
jejich manifestačních schůzí, kongresů
a porad a na těchto veřejných manifestačních
shromážděních vyslechnouti projevy zástupců
stran, kteří nyní vedou tento stát,
kteří nyní tvoří vládní
majoritu! Naslibováno bylo za tuto řadu let staropensistům
velice mnoho. Ale jestliže dnes máme příležitost
projednávati osnovu, která konečně
má prý upraviti poměry staropensistů,
pak nemůžeme se zhostiti dojmu, že tato osnova
je novým příštipkem, který neodstraňuje
bídy našich staropensistů. Proč domáhají
se staropensisté zrovnoprávnění? Nejenom
z důvodů hmotných, z důvodů
mravních a sociálních, ale také proto,
poněvadž předpisy pensijní jsou zastaralé
a panuje v nich chaos, který vede k důsledkům,
že mnozí jednotlivci následkem této
chaotičnosti předpisů bývají
těžce poškozeni a nemohou se dovolati svého
práva a spravedlnosti. Vždyť v naší
republice platí ještě § 5 pensijního
normálu z 20. března 1871, platí zákon
čís. 157 z r. 1866, zákon čís.
74 z r. 1896, vládní nařízení
čís. 77 z r. 1896, zákon čís.
34 z r. 1907, nařízení čís.
65 z r. 1907, konečně zákon z 25. ledna 1914,
čís. 15, a k tomu vydané vládní
nařízení, dále zákon z r. 1919,
čís. 274, zákon čís. 2 ze 17.
prosince 1919, zákon čís. 99 z 3. března
r. 1921, zákon č. 394 z r. 1922, vládní
nařízení č. 34 z r. 1923, zákon
č. 286 z r. 1924 a konečně platový
zákon č. 103.
Všechny tyto zákony, nepočítaje v to
specielní zákony, týkající
se učitelstva a vojenských a četnických
gážistů, regulují otázku pensistů
a jsou buď v plné míře nebo částečně
dnes ještě platnými.
Osnovou, kterou projednáváme, nebude tato komplikovanost
pensijních předpisů nijakým způsobem
odstraněna, nýbrž naopak, touto osnovou ještě
více vyvoláme chaos, protože nedostatky její
vyvolají mnoho nesrovnalostí, které povedou
k nespokojenosti postižených jednotlivců i
celých kategorií.
Sousední státy, Rakousko a Německo, již
zrovnoprávnili staropensisty s novopensisty. My stále
o sobě tvrdíme, že jsme státem hospodářsky
a finančně konsolidovaným. Jestliže
tedy státy, které jsou hospodářsky
a finančně snad hůře na tom než
my, mohly už tuto otázku vyřešiti, jistě
že při dobré vůli bylo by bývalo
možno i v Československé republice konečně
zbaviti se této přítěže a vyříditi
definitivně otázku staropensistů zrovnoprávněním
jich s pensisty novými. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
My jsme však naopak některými zákony
situaci jejich ještě zhoršili. Mám zde
na mysli zejména § 17 zák. č. 286 o
kumulaci požitků, který zabraňuje staropensistům,
aby si mohli, mají-li ještě k tomu fysické
síly, něco poctivou prací přivydělati
k nedostatečné pensi, poněvadž by se
jim tato krátila. Máme dokonce drastické
důsledky tohoto § 17 zák. č. 286. Než
se začal § 17 prováděti, měla
státní administrativa za nedostatku kvalifikovaného
personálu zaměstnány pensionované
profesory a jiné úředníky za určitou
nepatrnou remuneraci měsíční; a když
tento zákon byl vydán, dodatečně byly
jim pense sníženy o tuto remuneraci, a mnozí
z těchto pensistů musili i ze své hubené
pense za 1 1/2 roku tyto
částky vraceti.
Domnívám se, že státní zaměstnanec
má právo na svou pensi proto, že si na ni platí.
Jemu se srážejí pensijní příspěvky
poměrně dosti veliké. Proto má nabyté
právo, aby také bylo postaráno o jeho stáří.
Ale stejně myslím, že má též
právo ten, kdo požívá určitě
pense, má-li příležitost a není-li
lenochem a chce si přivydělati něco, aby
také byl hoden své mzdy, to jest, aby se mu pense
nekrátila.
Rozdíly mezi jednotlivými druhy pensistů
nejsou tak nepatrné, jak by se snad zdálo mnoha
členům tohoto zákonodárného
sboru, kteří do věci nejsou zasvěceni.
Probereme-li 5 hlavních druhů našich staropensistů,
přijdeme k faktu, že ti nejstarší nedostávají
ani 50% té pense, kterou mají nyní novopensisté.
Důvodová zpráva říká
nám, že prý úplné, materielní
zrovnoprávnění vzhledem na různost
personálních norem a poměrů v různých
dobách, v nichž staropensisté aktivně
sloužili, proti normám dnes platným arci není
myslitelné ani proveditelné. Ona také říká,
že není možné ani přibližné
zvýšení na úroveň, vyplývající
z platů zavedených novými zákony,
poněvadž by vyžadovalo vysokého nákladu,
pro jaký nebylo by lze opatřiti úhradu vzhledem
na celkové zatížení rozpočtové.
Přibližný náklad na zrovnoprávnění
všech staropensistů podle zákona čís.
103 a 104 z r. 1926 vyžadoval by asi 352.000 milionů.
Náklad nynější vládní
osnovy činí 67 milionů. Z toho připadne
asi 57 milionů na t. zv. příplatky a asi
10 milionů na t. zv. doplňky. Zákon týká
se 69.952 osob, takže přibližně připadá
na jednu osobu průměrně 951 Kč ročního
přídavku. Když jsme upravovali poměry
pensistů posledně r. 1924 zákonem čís.
287 a 288, byly k tomuto účelu povoleny nové
dávky a poplatky, které byly také zařazeny
do rozpočtu na r. 1927. Byly to příplatky
k jízdním lístkům, jichž výnos
činí 88,800.000, dále příplatky
k telefonním hovorům, jichž výnos činí
26,800.000, tedy v celku 115,600.000. Úprava podle zákona
čís. 287 a 288 vyžádala si nákladu
asi 70 milionů korun, takže by zde ještě
vždycky zbýval obnos 45 milionů, kterého
by mohlo býti použito ve prospěch staropensistů.
Také dávka z úředních výkonů
měla přijíti k dobru staropensistům,
jejíž odhad rozpočtově obnáší
přes 35 mil. Kč, a připočteme-li k
tomu, že zákonem čís. 287 bylo uloženo
staropensistům placení daně z příjmu,
která vynese okrouhle asi 10 mil. Kč, bylo by zde
krytí přes 94 milionů korun. Z toho lze viděti,
že při dobré vůli bylo by bývalo
možno vyhověti ještě některým
přáním staropensistů, zejména
tomu, aby zpětná platnost zákona byla stanovena
od 1. ledna 1927, když platový zákon měl
platnost již od 1. ledna 1926, a staropensistům bylo
oficielními kruhy zároveň také slibováno,
že budou upraveny i poměry staropensistů.
Co přináší osnova staropensistům?
Osnova není žádnou úpravou pensí,
osnova přiznává staropensistům na
jedné straně příplatky, na druhé
straně doplňky, příplatky v nejvyšší
míře až 20% pensijní základny.
A tu by bylo bývalo jistě účelné
a zajímavé, kdyby nám bylo bývalo
ministerstvo financí předložilo jinou statistiku
staropensistů, nežli je předložena v důvodové
zprávě, v níž nemůžeme se
přesvědčiti a dočísti, jaké
jsou hmotné výsledky pro jednotlivé druhy
staropensistů z této osnovy. Bylo by bývalo
dobré, kdyby ministerstvo financí bylo následovalo
příkladu ministerstva nár. obrany (Výborně!)
a bylo vypočetlo, kolik každý jednotlivec
z těchto staropensistů obdrží přídavků
podle této osnovy. A pak bychom teprve byli viděli
ten kardinální rozdíl mezi úpravou
pensí staropensistů civilních a bývalých
rakouských generálů a jejich vdov. (Výborně!
- Potlesk poslanců čsl. strany nár.
socialistické.)
Tím, že příplatky jsou omezeny jenom
pro ty zaměstnance a jich pozůstalé, kteří
byli účastni propočítání
let, nebo kteří mají pensi vyměřenou
podle pensijní základny časovým postupem
nejvýš dosažitelné, nastanou veliké
nesrovnalosti mezi jednotlivými kategoriemi i mezi jednotlivci.
Tak na př. podúředník, který
dosáhl nejvyšší platové stupnice
13, odešel po 40 letech do pense a má nyní
úhrnné pense i s drahotními přídavky
12.210 Kč. Podúředník, který
sloužil jenom 35 let, a jest o jednu stupnici níže,
tedy šel do pense ze 12. platové stupnice, následkem
tohoto příplatku, poněvadž dostane plnou
výši, dohoní podúředníka,
který šel se 40 lety z vyšší platové
stupnice do pense a bude míti s ním stejné
pensijní požitky. Dokonce podúředník,
který šel z 12. platové stupnice do pense a
vysloužil toliko 35 let, bude míti jenom o 71 korun
méně, než podúředník,
který šel ze 13. platové stupnice po 40 letech
do pense. Stejné důsledky objeví se také
u zřízenců i úředníků.
Následky toho, že byli z nároku na tyto příplatky
vyloučeni ti, kteří mají vyměřenou
pensi podle nejvýše dosažitelné základny
časovým postupem, budou u úředníků
takovéto: Úředník kancelářský
skupiny E dosáhl časovým postupem podle starých
předpisů nejvyššího platu VIII.
hodnostní třídy 4. platového stupně
a měl stejné pensijní požitky s úředníkem
bývalé skupiny D i C VII. hodnost. třídy
1. stupně. Následkem toho, že bude vyloučen
tento úředník skupiny E z tohoto příplatku,
zůstane jeho pense nezměněna, nedostane příplatek
žádný, ale ten, který s ním dosud
po celou řadu let měl stejné pensijní
požitky, dostane příplatek v plné výši
20% pensijní základny a rozejde se nyní s
tím, se kterým dosud měl stejný krok.
Stejný poměr nastane také mezi úředníky
skupiny C a D a mezi úředníky skupiny B a
A, poněvadž také úředníci
skupiny D a C, kteří dosáhli pense podle
VII. hodnost. třídy 4. platového stupně,
nedostanou žádného příplatku,
kdežto úředníci skupiny B a A, kteří
dosáhli pense VI. hodnost. třídy 1. platového
stupně, poněvadž u nich byla dosažitelna
časovým postupem v VI./4., dostanou v plné
výměře 20% pensijní základny
příplatku. Následkem této osnovy se
tedy rozejdou úředníci, kteří
po řadu let měli stejnou pensi, čili napácháno
bude mnoho nesrovnalostí.
Ale nastanou zde ještě jiné rozdíly.
Úředník v VII./1. ve skupině D a C
dostane 20%, úředník v VII./2. nedostane
již 20%, nýbrž 17% a úředník
v VII./3. nedostane 20% pensijní základny, nýbrž
pouhé 2.3%. Stejně také vdovy po těchto
úřednících.
Předpis, kterým se vypočítává
příplatek, je velmi komplikovaný, i když
pánové tvrdí, že jest jednoduchý.
Bylo to asi děláno podle německého
úsloví "Warum nicht kompliziert, wenn so einfach?"
Kdyby se bylo řeklo, že se zvyšuje všem
pensistům pensijní základna o 20%, bylo by
to bývalo jednoduché a mohl by se takový
zákon provésti v krátké době
jednoho měsíce. Kdyby se bylo řeklo, že
se všem pensistům přiznává dodatečné
propočítání služební doby
podle příslušného zákona 222
a časových lhůt zák. 541, bylo by
to bývalo ještě daleko snadnější,
než vypočítávati příplatek,
stanovený touto osnovou.