Dnes se dovídám znovu o případu, jenž
rovněž zasluhuje, aby byl veřejně pranýřován,
ačkoliv se přímo nedotýká politické
správy. V posledních týdnech vykonává
se silný nátlak na německé státní
zaměstnance, aby přistupovali k Československému
Červenému kříži. Tak se ukázaly
na př. u poštovních úřadů
v Podmoklech a v Ústí nad Labem a jiných
vyhlášky úředních přednostů,
jimiž se vyzývají všichni poštovní
úředníci a zaměstnanci, aby přistoupili
a jimiž se žádá - dámy a pánové,
neměl bych nic proti tomu, že vyzývají
- ale žádá se, aby úředníci,
kteří se zdráhají přistoupiti
k Československému Červenému kříži,
ústně oznámili své důvody přednostovi.
(Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!) Táži se vás, pánové
s české strany, jaký křik byli byste
spustili ve vídeňské říšské
radě, kdyby některý přednosta úřadu
ve starém Rakousku byl měl tu drzost učiniti
to, co se osmělil učiniti přednosta úřadu
v Ústí nad Labem a v Podmoklech. (Souhlas na
levici.) Ohražujeme se proti tomuto teroru pod pláštíkem
agitace pro lidumilný fond, od jehož správy
jsme my Němci ještě dnes v jubilejním
roku republiky vyloučeni, ale na nějž máme
platiti. (Výkřiky na levici.) Chtěli
jsme s vámi pracovati, byli jsme ochotni přistoupiti
k Československému Červenému kříži,
ale svým neslýchaným stanoviskem jste to
znemožnili. (Posl. inž. Jung [německy]: Tentýž
nátlak vykonává se v jihlavské výtopně
na německé železničáře,
aby posílali své děti do české
školy. Vykonává jej přednosta výtopny
Machan!) Jsem přesvědčen, že by
bylo lze uvésti nejen tyto případy, nýbrž
ještě mnohé jiné, jsem však také
přesvědčen, kdyby dcera presidenta Masaryka,
slečna Alice Masaryková věděla o těchto
věcech, že by se nejen za ně styděla,
nýbrž že by se vzdala předsednictví.
Konstatuji, že za nynější vlády,
tedy ve lhůtě sotva 15měsíční,
byl náš deník "Der Tag" zabaven skorem
na 50 místech. To jest svoboda v republice, tak vypadá
svoboda. Dokonce úřední politická
rozhodnutí, jež vydává vedení
strany, jsou potlačována (Hluk na levici.) a
jest tedy takto stranám znemožněno dorozuměti
se se svými vlastními straníky a s veřejností.
Dodávám, že dokonce zprávy, které
vyšly v jiných novinách a dokonce v úředních,
u nás jen proto, že jsme oposičním časopisem
a že se nechceme ohýbati a plaziti, jsou potlačovány
a zabavovány, dokonce zprávy úřední
československé zpravodajské služby.
Protestujeme proti tomuto pronásledování
a trýznění našeho hnutí, jeho
důvěrníků a jeho tisku. Voláme
k vám totéž, co jste kdysi říkali
ve starém Rakousku: "Nedejme se", jak jste kdysi
volali. Nepoddáme se! - říkáme i my.
(Potlesk na levici.) Ať žije nár. socialistická
strana dělnická, ať žije sudetskoněmecké
hnutí pro svobodu. (Souhlas a potlesk poslanců
něm. strany nár. socialistické.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším naznačeným rečníkom
je pán posl. Jaša. Udeľujem mu slovo.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Poměry
ve sborech stráže bezpečnosti byly naší
veřejnosti málo známy. Nebylo zvykem členů
těchto sborů předkládati své
stížnosti a přání foru široké
veřejnosti a proto mnoho zůstávalo utajeno
před zraky občanstva a bylo všeobecné
míněni, podporované také oficielními
projevy, že všechno je v pořádku.
Tu a tam byli veřejní činitelé voláni
k podpoře oprávněných požadavků
těchto sborů. Konaly se také intervence poslanců
a zástupců organisací u jednotlivých
komisařství i v ministerstvu vnitra, aby zejména
nemožné a přímo nelidské přetěžování
službou bylo odstraněno a aby služební
řád pro tyto sbory byl zmodernisován. Ale
to vše dělo se bezvýsledně.
Teprve všeplenární sjezd stráže
bezpečnosti v Praze na Slovanském ostrově,
kde členové byli donuceni k veřejnému
výkřiku nad bezprávím na nich páchaným,
upozornil naši veřejnost v plném rozsahu, že
v tomto odvětví státní administrativy
nejsou všechny věci v pořádku.
Dlužno připomenouti, že ačkoli na sjezd
bylo pozváno ministerstvo vnitra, zemské správy
a policejní komisařství, nepovažovaly
za nutné vyslati své zástupce, ačkoli
jinak neopomenou pilně obesílati veřejné
projevy a dokonce snaží se vnikati i na schůze
plenární i důvěrné i státotvorných
stran - samozřejmě ovšem oposičních.
Ačkoli sbory státní stráže bezpečnosti
jsou organisovány po vzoru vojenském, jsou podle
zákona ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb.
z. a n., sbory civilními. Podle zmíněného
zákona měl býti pro československé
sbory státní stráže bezpečnosti
vydán služební řád, jímž
měla býti upravena též délka
služební (pracovní) doby příslušníků
uniformované stráže, pokud tito vykonávají
exekutivní službu. Řád tento vydán
byl však teprve loni v létě ministerstvem vnitra
pod č. j. 11.607/1927 jako prozatímně bez
data a bez řádného vyhlášení.
Předtím československá státní
stráž služebního řádu neměla
vůbec a služba řídila se zvyklostmi,
převzatými z "Organisations-statut" rakouského,
pocházejícího ještě z minulého
století. Ostatně loni vydaný prozatímní
služební řád pro československé
sbory stráže bezpečnosti je de facto překladem
onoho bývalého rakouského "Organisations-statut"
a nese na sobě všecky znaky reakce, postrádaje
úplně demokratického ducha. Podle svého
označení má upravovati práva a povinnosti
členů stráže bezpečnosti, ve
skutečnosti však o právech, až snad asi
na jeden nebo dva případy, nemluví vůbec.
Poněvadž v onom rakouském "Organisations-statut"
o přípustné délce služební
či pracovní doby členů stráže
bezpečnosti ustanovení nebylo, řídil
se počet služeb řádných zvyklostmi,
potřebou, uznáním jednotlivých velitelů
a jinými nahodilými okolnostmi.
Nikdy však stráž v klidných dobách
v plném míru nebyla zatížena tolika
službami jako nyní. Doby politicky rušné,
pohnuté, bohaté na demonstrace, doby blížící
se válečné konflagraci a doby válečné
si ovšem vyžádaly i na stráži značně
větší intensitu činnosti, což je
přirozené.
Státní správa snaží se pro zvláštní
povahu a důležitost působnosti orgánů
státní policie zajistiti si její síly
pokud možno každé chvíle, to je, aby měla
členy stráže bezpečnosti k disposici
v největším počtu vždy a za každých
okolností. Domnívá se, že cíle
toho dosáhne nejlépe tím, pakli pravidelnou
službu upraví co nejdelší, aniž by
počet stráže dostatečně rozmnožila.
Je to úsporný systém, pro takovou kategorii
zaměstnanectva naprosto nevhodný, nesprávný
a nesociální.
Čsl. státní stráž prohlásila
již mnohokráte, že se nebrání a
nikdy brániti nebude, aby do posledního muže
stála státní správě po ruce
k použití kdykoli, a že jest ochotna nasaditi
pro výkon služby veškeren svůj volný
čas bez omezení, bude-li toho vyžadovati nevyhnutelná
potřeba v zájmu státu a v zájmu udržení
právního řádu. Žádá
však, aby byla v dobách normálních a
klidných upravena její služba pravidelná
lidsky, snesitelně a rozumně, tak, aby si mohla
jako jiní zaměstnanci odpočinouti a načerpati
vždy dosti sil nejen pro službu pravidelnou, ale také
aby právě pro mimořádné výkony
disponovala svěžími silami tělesnými
i duševními. V této příčině
pak čsl. stráž bezpečnosti pro sebe
nežádá žádných výsad,
nýbrž spokojí se, bude-li služebně
zatížena do měsíce pouze tak, jako jiní
veřejní či soukromí zaměstnanci,
resp. domáhá se toho, aby i na ni se vztahovala
ustanovení zákona č. 91 z r. 1918 o osmihodinné
době pracovní.
Policejní úřady i ministerstvo vnitra však
se staví v této příčině
na stanovisko naprosto zamítavé. Výkonným
členům stráže, pokud tito konají
exekutivní službu, upírají jakékoliv
právo, aby pro sebe reklamovali nárok na úpravu
délky služební (pracovní) doby podle
zásad zákona o osmihodinné době pracovní.
Úřady tyto vycházejí ze stanoviska,
že sbory státní stráže bezpečnosti
nejsou státními podniky a proto prý že
jejich příslušníci nepodléhají
zákonu č. 91 z r. 1918. Stanovisko mravně
absurdní a nemožné. A toho využívají,
vlastně zneužívají k tomu, že se
snaží z duševních i tělesných
sil členů stráže vykořistiti
co nejvíce, nikoliv však v případech
potřeby, nýbrž i pro službu trvalou a
pravidelnou. Je to jistě pikantní anomalie, když
nedbá zákona o osmihodinové pracovní
době ten úřad státu, jenž je
pověřen bdíti nad zachováním
tohoto zákona. Jistě jsou zvláštní
pocity u strážníka, jenž často
zjišťuje, zda v tom či v onom závodě
osmihodinová doba pracovní se dodržuje, když
si uvědomí, že ve sboru, jehož je členem,
se tohoto zákona naprosto nedbá.
Neplatí-li opravdu zákon č. 91 z r. 1918
pro čsl. státní stráž, nebylo
dosud kompetentním tribunálem rozhodnuto. Avšak
policejní úřady jsou pevně přesvědčeny,
že zákon o osmihodinové době pracovní
je pro policejní stráž nepoužitelný
a proto dávají nově nastupujícím
čekatelům, vstupujícím do kursů
strážních, podpisovati zvláštní
reversy, ověřující domnělou
skutečnost, že zákon č. 91 z r. 1918
na příslušníky stráže bezpečnosti
prý se nevztahuje. Z toho přesvědčení
vyplynula též odvaha stylisovati pro nový služební
řád § 52, upravující délku
služební (pracovní) doby tak, jak zní:
"Služební doba a její předpis.
Pro ustanovení služební doby pro veškeré
orgány vyjímaje gážisty mimo služební
třídy uniformované stráže bezpečnosti
jsou směrodatny všeobecné předpisy pro
státní zaměstnance platné. V době
potřeby jsou všechny policejní orgány
povinny konati službu bez ohledu na služební
hodiny.
Gážisté mimo služební třídy
uniformované stráže bezpečnosti konají
službu zpravidla nepřetržitě po dobu 24
hodin a mají pak volno; v 30 dnech nekonají pravidelně
méně než 13 takových 24hodinových
služeb. Bližší rozdělení služebních
hodin a služby stanoví velitel sboru podle pokynu
přednosty osobního úřadu. Za mimořádných
okolností, dále v době dovolených,
při velkém onemocnění ve sboru atd.,
pak vyžadují-li toho poměry bezpečnostní
nebo jiné služební ohledy, lze tento výkon
dočasně přiměřeně zvýšiti.
Nastupování služby, povinnosti při službě
hlídkové a pochůzkové, služba
na strážnici, povinnosti velitelů stráže,
kontrolní služba, služba pohotovostní
a pravidla pro výkon služby mimo úřední
hodiny v zájmu veřejném i soukromém
vůbec atd. určují se stejným způsobem
jako rozdělení služebních hodin a služby
v duchu předpisu vládního nařízení
ze dne 5. října 1922, č. 295 Sb. z. a n.
Přiměřená odměna za mimořádné
úkony určuje se zvláštními předpisy.
Obdobně upravuje se služba gážistů
mimo služební třídy neuniformované
stráže bezpečnosti."
Všechny stížnosti v tomto směru zůstávaly
bez výsledku. Ministr vnitra slíbil sice deputaci,
vedené posl. Davidem, nápravu, ale vyšší
úředníci starají se horlivě,
aby pan ministr nebyl žádostmi v tomto směru
obtěžován. Stalo se dokonce, že byl dán
do Brna telefonický rozkaz, aby při tamní
návštěvě ministrově nikdo ze
stráže nedovoloval si stěžovati na dlouhou
pracovní dobu, kdyby se ministr tázal. Nemohou-li
si tedy tito státní zaměstnanci, nejspolehlivější
složka státní administrativy, stěžovati
pánům radům, svým představeným,
ani ministrovi, nezbude nic jiného, než žádati
Mezinárodní úřad práce, aby
působil k tomu, aby také tu byla osmihodinová
doba zajištěna.
Povážíme-li, že na podzim v létě
minulého roku konali někteří strážníci
kromě služby 143 hodin mimořádných
měsíčně - mimo divadel a podobně
- není divu, že zhusta službu konající
zaměstnanec je úplně vyčerpán
a může dojíti k neblahým konfliktům,
které na konec opětně odnáší
strážník.
Znění tohoto paragrafu jest v naprosté negaci
nejen se zásadami zákona o osmihodinové době
pracovní, ale se zásadami humanity vůbec.
Paragraf tento neurčuje maximum délky služby,
nýbrž určuje naopak minimum, pro maximum ponechávaje
otevřené pole a ničím je neobmezuje
vůbec. Zcela v souvislosti s tím praví: "...
a potom má volno..."; neříká
však, jak dlouho má volno. To značí,
že připouští jakékoli služební
zatížení bez jakéhokoliv odškodnění.
Tento poukaz zajisté stačí k odhadu, do jaké
míry jest ustanovení §u 52 služeb. řádu
nedemokratické a nelidské. Než ustanovení
v tomto paragrafu, i když by se úřady držely
zvyklosti 13 služeb 24hodinových za měsíc,
vymezuje vlastně jen službu řádnou,
pravidelnou, jež representuje 312 hodin do měsíce.
Vedle toho však zde jsou též služby mimořádné,
leč povinné, které se jeví v pohotovostech
a které na příklad při demonstracích
trvají často až dlouho do noci, což vedle
13 nocí, v nichž strážník jest
připraven o spánek, znamená ztracenou noc
nebo i několik nocí dalších. Připočte-li
se t. zv. asistence, což jsou rovněž sice mimořádné,
leč povinné služby (při plesích
neb jiných zábavách), pak velmi často
počet povinných mimořádných
hodin služebních překročí do
měsíce číslici 100, takže úhrnný
počet hodin služby, kterou strážník,
nejen snad u sboru pražského, nýbrž i
u sborů mimopražských, venkovských,
jest povinen absolvovati, činí značně
přes 400 hodin za měsíc.
To snad mluví samo a nepotřebuje zvláštního
odůvodňování, pakli postižení
se takovémuto vykořisťování sil
brání a dožadují se nápravy.
Není však třeba sbírati dlouho doklady,
které by takové zatěžování
se strany nadřízených úřadů
kvalifikovaly jako nelidskost, neboť jsou tu po ruce výkazy
o počtu onemocnění, vyskytujících
se v době platnosti 13 služeb do měsíce.
V době po převratu až do konce r. 1924, kdy
počet 24hodinných služeb u čsl. státní
stráže do měsíce činil pouze
12, t. j. 288 hodin do měsíce, byl průměrný
počet onemocnění u jednotlivých oddělení
mizivý. Nyní, kdy jest počet těchto
služeb 13, činí denní průměr
onemocnění často 10 až 15%, ba i více.
Nelze se tomu diviti, neboť takovéto zatížení
lidský organismus těžko snáší,
zvláště když u převážné
většiny příslušníků
stráže jde o organismus válkou oslabený.
Následky ostatně jeví se i jinak. Počet
úmrtí jest značný a počet nutných
pensionování roste vůčihledě.
Nechť jsou příslušné instance donuceny
vydati statistiky a bude hned zřejmo, že se zde s
lidským materiálem náležitě nehospodaří.
Na námitku, že snad u strážníka
nejde o fysickou práci v pravém slova smyslu, možno
naopak poukázati zase na okolnost, že je nucen svou
službu konati za deště a mrazu, a též
na to, že nynější poměry ho nutí
bydleti často daleko za obvodem města, že jest
podroben přísné subordinaci a hlavně
vydán neustálému nebezpečí
zdraví a života.
Ze všech těchto důvodů je patrno, že
vláda nemůže déle odkládati vypracování
nového služebního řádu, za spoluúčasti
odborových organisací, na moderních, skutečně
demokratických a lidských zásadách.
Zejména nemožné a kruté ustanovení
o 13 službách 24hodinných ve 30 dnech je neudržitelné
a musí býti zrušeno.
Samozřejmá kázeň nemůže
se projevovati nesmyslným přetěžováním.
Vláda, která našla dosti ohledu i k rakouským
generálům, kteří bojovali kdysi proti
nám, a upravuje jim pense, má míti také
spravedlivý ohled k mužům, kteří
dnem i nocí za každého počasí
konají svou těžkou, mnohdy životu nebezpečnou
službu.
Organisace bezpečnostní služby vyžaduje,
aby zákonem byly všechny sbory služeb bezpečnostních
spojeny pod jednotné vedení a velení. Od
takového spojení očekáváme
zlepšení služby bezpečnostní a
splnění závazku, který převzala
vláda v §u 20 novely k obecnímu zřízení,
že převezme veškeré náklady na
veřejnou bezpečnost. Kromě toho je žádoucí,
jak už také bylo vyjádřeno resolucí
našeho klubu, aby vláda vytvořila při
ministerstvu vnitra poradní sbor pro službu bezpečnostní
a v dorozumění s tímto sborem upravila předpisy
a služební řád pro četnictvo
i stráž bezpečnostní. Kromě toho
jeví se potřeba zvýšení strážního
přídavku a řešení bytové
otázky pro tyto zaměstnance, a to výstavbou
obytných domů ze státních prostředků.
Pozornost sněmovny a celé veřejnosti obracím
na těžké postavení exponovaného
četnictva a policie na Podkarpatské Rusi, kde je
velmi mnoho legionářů a kde v komplikovaných
bojích mezi pravoslavnými a uniaty a při
demonstracích při zabírání
půdy atd. došlo často ke krvavým srážkám
a ke zranění četníků i obyvatelstva.
Je třeba zdůrazniti v podkarpatském případě
zvláště tragickou roli četníků,
kteří s obyvatelstvem ve většině
případů cítí a při tom
při konání povinnosti obrací se proti
nim záští obyvatelstva. Na Podkarpatské
Rusi je vzhledem k tomu zvlášť třeba,
aby politické úřady počínaly
si s velkým taktem a opatrností, aby nedocházelo
ke známým smutným případům.
Některé činy policejních úřadů
v poslední době jsou toho rázu, že je
nutno o nich hovořiti. Nejde už jen o husarské
kousky provinciálních policejních radů,
u nichž shledáte někdy naprosté nepochopení
psychologie lidu, ale tu jde o činy orgánů
centrálních, o několik policejních
ostud zahraničního dosahu.
Stráž bezpečnosti má své vedení,
ale toto vedení nedávalo pocitu plné a klidné
bezpečnosti naší mladé demokracii. Demokracii
se po nějakou dobu u nás pod ochranou stráže
bezpečnosti nespalo bezpečně a klidně.
Mnohý demokrat považoval - nespoléhaje se příliš
na tuto bezpečnost a ochranu - za účelné
a prospěšné ozbrojiti se důkladnou holí.
Kdo toho neučinil, vydával se zbytečně
v nebezpečí, že bude nebezpečně
ohrožen nebo zbit, jak jsme viděli při fašistických
násilnostech v případě berounském
a také v případě sázavském,
který dokonce i vládní tisk, favorisující
fašisty, prohlašoval za nepatrnou hříčku,
ovšem s revolvery na ostro nabitými.
V pohnutém období fašistických akcí,
když skoro všechen vládní tisk stavěl
se za Gajdu a div jej neprohlašoval za mučedníka
národního, dostávali jsme informace velmi
povážlivého obsahu o chování
některých vlivných činitelů
naší policie, posilované dokonce otevřenými
pohrůžkami, mířenými na naši
adresu, tedy proti socialistům. Přihlížíme-li
k soustavnému dráždění členstva
stráže bezpečnosti a jeho nelidskému
přetěžování, vznikalo tu bezděky
mínění, že je tu někdo, jenž
na tomto soustavném neklidu a vybičované
nespokojenosti měl a snad ještě má zájem,
aby tu byla připravena vhodná půda, na níž
by vzrušení vyvrcholilo v takových událostech,
jež by poměrům u nás daly nový
směr, příznivý pro snahy násilnických
převratníků.
Konečně bylo tu také zjevné úsilí,
zanášeti uměle do sborů nové
myšlenkové proudy, aby získána byla
sympatie členstva pro temné živly fašistické
a jejich protiústavní činy. Věci byly
již tak daleko, že mentalita fašistického
i vládního tisku projevila ve hlavách jednotlivých
policejních úředníků své
výsledky. Sloupové, kteří mají
republiku a její ústavu chrániti proti všem
převratníkům, se kymáceli. Jak celý
postup a prakse vůči fašistům v republice
ukazovaly, docházelo fašistické hnutí
u velké části vysoké státní
byrokracie někdy zakryté a často i nezakryté
ochrany a sympatií.
Na jedné straně byla prováděna ohromná
bezpečnostní opatření při akcích
dělnických - tak při stávce stavebních
odborů minulého roku strážníci
vysílením a přepínáním
přímo klesali - na druhé straně projevovala
se indolence k alotriím fašistů a veřejnost
se netajila míněním, že tu není
žádoucí objektivity, tím méně
chuti, učiniti převratným choutkám
konec.
Není bez významu, že na veliké schůzi
sborů stráže bezpečnosti byl bouřlivě
vítán posl. Jiří Stříbrný,
jenž má cestu k fašistům dobře
vyšlapanou. Projevily se tam důsledky soustavné
práce. Lidé byli na jedné straně neslýchaně
přepínáni a vyčerpáváni
službou, libovůlí představených
probouzena nespokojenost, a na druhé straně se budily
naděje do převratu, jímž se může
všechno zlepšiti. Poslanci Stříbrnému
dostalo se tam bouřlivých ovací od republikánské
policie nikoliv jako poslanci, jenž pevně stojí
na demokratických principech ústavních, nýbrž
jako stoupenci násilných převratových
plánů Gajdových, usilujících
o změny vnitřních ústavních
poměrů.
Máme svo e mínění, že pražský
arcibiskup nemá zrovna úhlavního nepřítele
právě v Jiřím Stříbrném.
Nemáme té fantasie, abychom si mohli představiti,
jak tento muž vede nová husitská vojska pražská
ze své schůze, aby demolovala palác arcibiskupův,
jejž považovaly bezpečnostní orgány
za nutné chrániti silnou stráží.
Jsme toho mínění, že pan posl. Jiří
Stříbrný není ten muž,
jenž by dopustil ublížiti arcibiskupovi. Ten
může spáti klidně, nemá-li v
republice větších nepřátel. Myslím,
že je to mrháním silami policistů, když
se činí taková opatření proti
muži povahy celkem mírumilovné, jenž arcibiskupovi
ublížiti nedá a svolává svoje
schůze nikoli proti arcibiskupovi nebo konkordátu,
jako spíše aby si vyrovnal osobní účty
s ministrem zahraničí, jak také průběh
schůze potvrdil.
Zatím co policejní orgány zbytečně
obklopují silnou stráží arcibiskupský
palác, jako by Pražané připravovali
proti církevní "vrchnosti" krvavé
povstání, skoro pod okny ministerstva vnitra fašisté
se nerušeně usnášejí na násilnostech
a vytloukají náčelníku gen. štábu
okna jako pomstu za rozsudek kárného výboru
nad degradovaným Geidlem - ostuda, jež je možna
pouze za této vlády, která svým tiskem
a chováním byla největším protektorem
fašismu. Za takové situace nezbude nic jiného,
než aby si exponovaní občané na obranu
proti takovým organisovaným nočním
přepadům dali na noc do oken kulomety. A přece
alotria fašistů se dala čekati s jistotou.
Policejní úřady opětně tu nebyly
na místě, jak se už pravidelně stává,
jde-li o fašisty.
Je to zarážející, když vidíme
na druhé straně, jak ministerstvo vnitra projevuje
všestrannou zvědavost; policejní orgány
snaží se vniknouti i do plenárek a důvěrných
schůzí socialistů a dokonce stíhají
naše kolportéry tisku podle starorakouského
předpisu.
Víme, že ministerstvo vnitra dává si
předkládati informace o jednání obecních
zastupitelstev i v různých zcela zapadlých
vesnicích, chce býti informováno o nejrůznějších
politických událostech, přípravách,
úmyslech a zkrátka o všem. Ale jedna velevýznamná
okolnost mu naprosto unikla. Kdyby u nás bylo došlo
k násilnému převratu zprava, jistě
by bylo došlo přes tyto informace k určitému
překvapení. Orgány ministerstva vnitra nebyly
nejspolehlivějším nástrojem ochrany
republikánské ústavy. Alespoň demokratické
občanstvo nemělo toho pocitu bezpečné
jistoty, že ochrana ústavy a republikánského
řádu je ve spolehlivých rukou. Dnes o fašismu
možno mluviti jako o zjevu minulosti. Ale toto politické
extempore vysokého panstva nelikvidovala ani vláda,
ani dnešní koalice. Obě nemají na likvidaci
této choroby zásluhy žádné. Fašismus
byl by patrně ještě dnes, dík tiché
ochraně měšťáctva, jeho tisku,
i státních orgánů, uplatňoval
své choutky různými výstřednostmi,
kdyby sám lid nebyl zakročil a nelikvidoval důkladně
všechna ta uličnictví hlasovacím lístkem
v obecních volbách. Za to, že dnes přízrak
bláznivého fašismu zmizel, nutno poděkovati
nikoli vládě, nýbrž lidu, jenž
se tu ukázal jako spolehlivý ochránce ústavy,
demokracie a tím i státu a dal tak lekci nejen fašistům,
ale také vládě a dnešní koalici,
jež si fašismus vydržovala na zastrašení
socialistů a svou žurnalistikou i chováním
tuto bublinu na politickém svém močále
udržovala při životě.
Jsme proti zpolitisování sboru stráže
bezpečnosti. Tím ostřeji postavíme
se proti všem snahám tyto organisace zfašizovati.
Zejména stráž bezpečnosti nesmí
býti vydána na pospas politickým rozvratným
snahám a musí zůstati mimo strany, mimo kasty,
nesmí náležeti nikomu kromě republice
a její demokratické ústavě. (Výborně!)
Do oboru policie, stráže bezpečnosti a našeho
četnictva spadají také t. zv. úřední
relace. Dnes je téměř celá úřední
agenda ve svém rozhodování závislá
od výsledku t. zv. úředního šetření.
Každá žádost občana, jež dochází
úřadu, je ve svém obsahu přezkoušena
takovým šetřením. To se koná
pravidelně tak, že záležitost odevzdá
se okresní správou k vyšetření
četnictvu nebo policii. Na bedra četnictva nebo
policie ukládá se vyšetření nejrůznějších
záležitostí ze všech oborů státní
správy. Věci invalidů, důchodců,
stavební, živnostenské, majetkové, vojenské,
politické. Taková šetření rostou
úměrně s rostoucí agendou úřadů
a správy. Právem ty orgány, jež taková
šetření konají, naříkají
už na přetížení. Při takovém
přetížení není divu, že
při neobyčejné různosti vyšetřovaného
materiálu dojde někdy k posudkům ukvapeným
a nespravedlivým. Ale horší, že obsah
takovýchto šetření uchovává
se někdy zbytečně v tajnosti, relace o žadateli
je považována za věc přísně
důvěrnou. Žadatel zřídka dovídá
se, z jaké příčiny jeho žádost
byla zamítnuta. Mnohdy důvod zamítnutí
nesdělí se ani intervenujícímu poslanci
a žadatel i když děje se mu křivda, nemá
možnosti opravnými prostředky dovolati se nápravy.
Nelze říci, že by v této věci
ve státě našem takových nesprávností
v úředním šetření bylo
shledáno snad více než ve státech jiných,
ale přesto nelze ani k ojedinělým případům
takovým mlčeti. Právě pro přílišnou
důvěrnost takových úředních
relací dochází k nemilým a překvapujícím
případům, kde nejde už pouze o vadné
řízení, nýbrž, jak jsem zjistil,
jde o zúmyslné poškození petenta-občana.
Tak úřední šetření z velmi
zámožného člověka - a mohu posloužiti
kdykoli doklady - učinilo člověka zcela nemajetného
a úřad se nedal přesvědčiti,
teprve až jsem mu předložil důkaz pozemkovou
knihou. Jinde člověk zcela nemajetný a fysicky
naprosto nemožný bez jakékoli lékařské
prohlídky jest označen za úplně soběstačného
a práce schopného. Někdy pouhé zamlčení
důležité okolnosti mělo vliv na nepříznivé
vyřízení žádosti, aktu, v němž
se jednalo o celou existenci dotčeného žadatele.
Znám případ, kde z občana, který
byl naprosto politicky indiferentní, byl v úřední
relaci učiněn bolševik, ale bolševik přímo
s pumami.
Jsou to sice ojedinělé případy, kdy
možno nám zjistiti obsah relace - kolik takových
případů zůstává ukryto!
- a velmi často srovnání obsahu takové
relace se skutečností přivede k zarážejícím
výsledkům, z nichž je zjevno, že se hřeší
na tajnost takovéto relace a udávají se vědomě
věci nesprávné s úmyslem vyrovnati
si účty s nemilým žadatelem.
Poněvadž škoda a příkoří
takovouto důvěrnou zprávou má pro
žadatele a jeho myšlenkový poměr k úřadům
a státu následky velmi nepříznivé,
je tu žádoucí náprava, a tu si představujeme
ve dvojím směru: aby v odůvodnění
rozhodnutí byly žadateli sděleny všechny
důvody, aby mohl použíti opravných prostředků,
a aby také výsledky jednotlivých šetření
byly ve vážných případech skutečně
přezkoušeny.
Pozorné a spravedlivé úřední
šetření a objektivní zpravodajství
bude míti pak v důsledku větší
spokojenost občanstva, vědomí právní
jistoty a kladný poměr ke správě veřejné
a ke státu. Jak důležitá je správa
veřejná, o tom dovolte mi uvésti jen jednu
historickou vzpomínku. Město Luck za války
přešlo několikráte z rukou Rusů
do správy rakouské a naopak. Při politickém
rozhovoru s veřejnými činiteli, členy
obecní a veřejné správy, tázal
jsem se těchto občanů, kde je lépe,
zda v Rusku či v Rakousku, a tito občané
odpověděli: "Když si odmyslíme
válku s jejími průvodními zjevy, má
Rakousko lepší správu a Rusko více chleba."
Přemýšlel jsem o té věci a přišel
jsem k úsudku, že občané zřejmě
kladli znaménko rovnosti mezi tyto dva činitele
veřejného života. Je to doklad, že význam
dobré či špatné správy podceňován
býti nemůže.
Považujeme tuto stručně přednesené
požadavky za důležité a naléhavé
a žádáme, aby jim byla věnována
pozornost, neboť jde tu o zabezpečení spravedlivé
a dobré správy, jež by poskytla také
lidovým vrstvám více právní
ochrany a klidu, než jim poskytuje dnes, kdy protistátní
snahy projevují se nejen v zahraničí, nejen
na straně krajně levých, ale jak případ
posl. dr Tuky svědčí, také
přímo z lavic poslanců vládních.
V první řadě od policejních správních
orgánů a od těch, kteří je
vedou, žádáme a očekáváme,
že budou dbáti zákonů, a to jak o 8hodinové
době pracovní, tak i zákonů ústavních,
a že oni budou především příkladem
úcty k ústavě a právnímu řádu
v republice, již lid projevil už často a důrazně:
aby republika i její správa byla skutečně
demokratickou, a to nejen podle ústavy, ale také
ve svých činech. (Potlesk čsl. soc. demokratických
poslanců.)