Posl. Brodecký (pokračuje):... bylo
by na místě doznati si to a odčiniti chybnou
věc dokonale. (Výkřiky posl. Wünsche
a posl. Šafranko.) Nejsme obhájci systému
četnictva, nýbrž obhájci četníků
jako proletářů, sloužících
jako vy pod stejnou knutou! (Potlesk čsl. soc. demokratických
poslanců.).
Nemohu se zbaviti starostí, že tato osnova zhoršuje
dosavadní zákon o četnictvu a jsem přesvědčen,
že se u nás ani ze zkušeností v Rakousku
z poslední doby nijaké ponaučení neodvodilo.
Nutnost odčinění důsledků nesprávného
vyřešení otázky služby bezpečnostní
proti nepříteli vnitřnímu ostatně
vyplývá ze samého zákona o četnictvu.
Zákon č. 299 z r. 1920 udělal z našeho
četnictva obojživelníka horšího,
než jakým bylo četnictvo za Rakouska. My jsme
podřídili četnictvo služebně
politickým správám, ale ponechali jsme jej
v rukou vojensky cvičených důstojníků,
tedy v rukou křiklavě autokratických, které
dnešnímu řádu a duchu dnešní
doby nikdy neporozumějí. My jsme se při tom
neohlíželi na to, že četnictvo musí
býti právní institucí a že tedy
nutně potřebuje právního vzdělání
odborníky, t. j. právníky, kteří
jistě, že by nám lépe vychovali četnictvo
jako sbor obranný proti nepříteli vnitřnímu,
než jsou s to... (Výkřiky v řadách
komunistických poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Brodecký (pokračuje):... četničtí
důstojníci, tedy vojensky vzdělaní
lidé.
Byla v tom veliká chyba. Ulpěli jsme příliš
na tradici a dali jsme si tuto tradici četnickými
důstojníky vsugerovati. Zapomněli jsme tehdy,
že četnická služba nutně musí
se opírati o autoritu. V demokracii není autority
z boží milosti ani autority Jeho Veličenstva.
Autoritou jsou tu jen zákony a zásada "vlády
lidu lidem a pro lid". Zákon o četnictvu nedal
tedy četnictvu oné nutné autority a nedává
m u jí ani tato osnova. Výkonná četnická
služba znovu a znovu bude museti zápoliti s nedostatkem
skutečné autority. Naší povinností
bylo, abychom četnictvu ulehčili tento boj s nedostatkem
autority a zákon o četnictvu podle zásady
demokracie novelisovali. Bohužel, ani tato osnova k tomu
nepřihlíží, hlavně ani ona nedává
legislativě možnost kontroly tak významného
činitele ve státě, jakým přece
- přiznejme si to - má a musí býti
četnictvo. Už z toho důvodu, že vládní
osnova neumožňuje kontroly četnické
služby, měla by ji i dnešní majorita zavrhnouti.
My vidíme pravý opak. Vládní majorita
se spokojí s doporučením p. ministra vnitra
a odhlasuje mu i další znemožnění
kontroly nad svou výkonnou mocí. Zdá se mi
to býti velmi osudným. Četnictvo vykonává
bezpečnostní službu skoro nad celou rozlohou
republiky, neboť obvod policejní činí
jen něco kolem 1200 km, kdežto obvod četnictva
činí 138.000 km. Co do počtu hlav dozírá
četnictvo nad necelými 12 mil. občanů,
kdežto policie jen nad 1,740.000 obyvateli. (Výkřiky
komunistických poslanců.) To nepřešvindlujete!
Nejde vám o nic jiného, než abyste kryli svou
pomoc onomu sboru četnických důstojníků,
který z četnické instituce dělá
to, na co vy si zde zdánlivě naříkáte,
ale co svou akcí podporujete.
Četnictvo dohlíží nad 1,872.000 domy,
policie jen nad 71.870. Význam četnictva ve službě
bezpečnostní nelze proto přehlížeti
a nutno si doznati, že provedení velké řady
zákonů a opatření jest v jeho rukou.
Legislativa má tedy prvořadý zájem
na tom, jak jsou prováděny její zákony.
Její zájem jí káže, aby dohlédla
intensivně, jak výkonná moc chápe
ducha zákonů. V osnově, žel, zase o
tom nic není. Ba je tam, jak později prokáži,
jasná snaha vymknouti četnictvo vlivům legislativy
a podružiti je jen byrokracii nejhoršího druhu,
t. j. byrokracii četnických důstojníků.
Je to tedy řezání větve, na které
sedíme, a my tu větev odřezáváme
tak lehkomyslně, jako by šlo o pochvalu četnictva,
které dosud konalo svou věc, jak jeho rozum mu kázal.
My, ani četničtí důstojníci,
na tom nijakých zásluh nemáme, má-li
četnictvo dnes už svou určitou autoritu vlastní,
třebas to nebyla autorita demokracie.
Osnova v prvé řadě měla odčiniti
ony neústavnosti, které se vloudily do zákona
o četnictvu v r. 1920. Poukazuji tu na ustanovení
§u 12 zák. č. 299/20, který podřizuje
četnictvo vojenským soudům a vojenskému
služebnímu řádu. Podle posledního
odstavce §u 95 úst. listiny "může
býti pravomoc vojenských soudů rozšířena
na osoby civilní jen v době války, a to jen
pro činy spáchané v této době".
§ 1 zákona o četnictvu výslovně
praví, že četnictvo jest jen "vojensky
organisováno". Ono tedy není vojskem. Není-li
vojskem, nemůže v době míru podléhati
vojenským trestním soudům. My však jsme
četnictvo přes to podřídili v §u
12 zákona č. 292/1920 vojenskému soudnictví
a jsme tedy v rozporu s ústavní listinou.
To měla vládní osnova opraviti. Jak jest
zřejmo z předlohy, neopravuje vláda v tomto
směru nic, ale jde -- jak prokáži -- ještě
dále tím, že zkracuje četnictvo o další
občanská práva.
Každý jiný občan a občanka má
svaté právo oženiti se v 21 letech fysického
stáří. Ústavní listina v §u
126 staví "manželství, rodinu a mateřství
pod zvláštní ochranu zákonů".
Vládní osnova však zkracuje četnictvo
o právo na ženění, vážíc
jej na dovolení. U četnictva tedy bude možno
zabrániti prostým správním rozhodnutím
oženiti se komukoliv po celý život nebo aspoň
po celou služební dobu.
Četnictvo si stěžuje velmi trpce do toho, že
jsme je postavili mimo zákon a řád, že
jsme z něho udělali druhořadé občany.
Jak jsem už v tomto směru prokázal, je to výčitka
oprávněná. Její oprávnění
je dáno i oním kuriosním zkrácením
četnictva o právo volební.
Vládní osnova je však nejen v těchto
směrech neústavní. Ona jest takovou i v jiném
směru v navrhovaném §u 13, kde se praví:
"Zakročuje-li četnictvo semknutě pod
jednotným vedením a velením, platí
o použití zbraně předpisy platné
v tomto směru pro vojsko."
V tomto směru platné předpisy však vy
dal president republiky ve své vlastnosti velitele vojska.
Stalo se to prostým nařízením nebo
rozkazem. Mám dojem, že žádný zákon
nesmí se odvolávati na nějaké nařízení,
nýbrž že musí sám býti takovou
normou, aby byl rámcem pro nařízení.
Opak je ústavní nemožností. Ostatně
se nám velmi lehce může státi, že
některý president vydá daleko přísnější
předpisy v tomto směru a my v tomto zákoně
dáváme svolení k tomu, aby se jich použilo
i pro budoucno. Mám dojem, že vláda právě
pro toto ustanovení tak "fortelně" nechává
projednávati celou osnovu ve spěchu, takřka
na komando. Ostatně vládní nařízení
a také nařízení presidenta republiky
smí býti podle §u 55 úst. listiny vydáno
jen k provedení nějakého zákona, žádný
zákon však se nesmí dovolávati nějakého
nařízení, tím méně ovšem
nařízení budoucího.
I v tomto směru tedy osnova opětovně porušuje
ústavu. Tato osnova však se i ústavě
vysmívá. V §u 25 se jí stanoví,
že "zvláštními předpisy upraví
se četnické platy aktivní i odpočivné
a zaopatřovací", což má provésti
ministerstvo vnitra, jak praví čl. III osnovy. Od
převratu do dneška jsme upravili požitky aktivních
četníků zákony čís.
186/1920, 495/1922, 394/1923, 103/1926 a odpočivné
požitky a zaopatřovací pak zákonem čís.
153/1923. Všechny tyto zákony nestojí patrně
za nic, neboť dnes na to bude stačiti ministerstvo
vnitra, aby to udělalo lépe. Četnictvo bude
tedy napříště jediným stavem,
jehož požitky nebudou upraveny zákonem.
§ 6 úst. listiny praví sice, že moc zákonodárnou
vykonává pro celé území republiky
Národní shromáždění. Jak
jest zřejmo, porušuje osnova i toto ustanovení,
neboť ona právě v tomto směru vyjímá
celé území, na němž je četnictvo,
z vlivů zákonodárství, aby toto četnictvo
vydala v moc byrokracie. V tom vidím nejpodstatnější
nebezpečí pro legislativu a nenalézám
dosti slov, abych odsoudil tuto snahu po rozmnožení
moci byrokratismu na úkor legislativy.
Výkonného četníka vidí náš
občan denně. Posuzuje jeho dílo a přenáší
z jeho činů odpovědnost na zákonodárce.
Jak ponese dnešní většina odpovědnost
za toto zbyrokratisování četnictva, je otázkou,
kterou bychom měli velmi vážně uvážiti.
Osměluji se upoutati pozornost na tato několikerá
porušení naší ústavy vládní
osnovou a prosím, abyste na tom projevili trochu větší
účast, než se jí dočkalo četnictvo
za to, že pomáhalo stavěti republiku nenáročně
s obětmi na životech. Porušení ústavy
bylo dokázáno při zrušení volebního
práva četnictva. Postavíme-li četnictvo
i ve všech těchto směrech, jak jsem je naznačil,
mimo dosah ústavní listiny, pak nesmíme od
četnictva očekávati jen obdiv a lásku
k ústavě, ale musíme velmi vážně
starati se o to, aby v četnictvu nenastal pravý
opak.
Vedle oprávněných výtek do formy projednání
a do neústavnosti této osnovy nemohu si však
nevšímati i těch mnohých zvráceností,
které v osnově jsou.
Přihlédnu-li k jednotlivým paragrafům
osnovy, nemohu neviděti, že už § 13 se stará
jen o zostření práva na použití
zbraně. Pravda, nelze dosti přehlížeti,
že ve všech 4 bodech osnovy §u 13 je použití
zbraní četníkem oprávněno.
My jsme dovedli odpovědně odhlasovati už r.
1920 prvé tři body, chápeme také i
ten čtvrtý, to jest onen, který je jedině
nový: "Jestliže nebezpečný zločinec
na vyzvání četníkovo se nevzdá,
nebo se zdráhá opustiti svůj úkryt."
V tom ani s našeho stanoviska, jako spolubudovatele tohoto
státu, nevidíme nijakého nebezpečí,
bude-li tu dosti možnosti kontroly nad použitím
zbraní četnictvem. Bohužel té ani tu
není. Dnes, když četník použije
zbraně, je použití kvalifikováno buď
představenými četnickými nebo vojenským
soudem tak laxně, že žádný četník
nemusí se obávati nepříjemných
následků, když dobře trefil a zabil.
V tom je vada. Četnictvo nekoná svou těžkou
službu jen mezi vojskem, nýbrž skoro výlučně
jen mezi civilními občany. Kvalifikovati tedy, zda
to které použití zbraně četnictvem
bylo zákonem odůvodněno, by měly soudy
civilní a ne vojenské.
Vedle této vady postrádáme v osnově
však snahu po humannějším jednání
s provinilci. Chemie a i pyrotechnika dnes už vytvořila
tolik omamných prostředků, smrdutých
pum, pum přivodících slzení atd.,
že by bylo povinností lidsky myslících
státních institucí, aby těchto vymožeností
využily vždy, tedy také i ve službě
četnické. V Berlíně na policejní
výstavě byla dokonce vystavena policejní
pistole, která na několik minut po vystřelení
činila toho, proti komu bylo vystřeleno, dokonale
k odporu neschopným, ponechávajíc jej jinak
úplně zdravým. Konečně máme
i svoji praxi s obušky u policie. Ovšem, jak teď
se dovídáme, obušky se neosvědčily
a mají býti nahrazeny šavlemi.
V praxi četnictvo je hnáno velmi okázale
k tvrdému vystupování proti dělnictvu,
ne však tak proti demonstrantům jiných stavů
a politických barev. Na př. hned ne proti fašistům.
Nevím, pokud na tom jsou vinny zprávy o tom, že
velká řada četnických důstojníků
byla zapsanými fašisty, ale snad i to mělo
nějaký význam.
Vedle těchto nedostatků nutno litovati i toho, že
vládní osnova nehledá prostředky,
jak by čelila poslednímu výnosu maďarského
ministerstva vnitra. Podle úřední zprávy
Četky, uveřejněné dne 23. listopadu
1927 v "Prager Presse", dovolilo maďarské
ministerstvo vnitra všem maďarským četníkům,
aby konali službu v úboru civilním; mimo to
pak zřídilo řadu oddílů četnických,
které jen v civilu budou konati službu. Tím
má býti rozvětvena na našich hranicích
maďarská špionáž do větší
míry než byla dosud. Maďarská vláda
tedy vidí ten ohromný prospěch v bezpečnostní
službě, když ji dá konati nenápadně,
takřka neviditelně. Docílí tím
nejen úspěchu, ale i snížení
risika bezpečnostní služby. I u nás
je to dokázáno. Od převratu nepadl ve službě
ani jeden civilní detektiv, kdežto četníků
v jejich nápadné výstroji padlo, jak vládní
důvodová zpráva praví, už 45.
Podle mých zpráv padlo jich však už 56,
neboť vládní důvodová zpráva
nepočítá ony, kteří zemřeli
následkem poranění na Těšínsku
nebo na Slovensku, ani ony četníky, kteří
zahynuli pod vlakem při výkonné službě,
řadíc tyto poslední patrně k těm
82 sebevraždám, které četnictvo vykazuje,
jako důkaz onoho "správného" systému,
který se nám tak okatě a vtíravě
chválí, aniž by počkal, zda bude z jiné
strany také pochválen.
Ježto však proti našim, křiklavě
od Nového roku přilbou vystrojeným četníkům,
budou no maďarských hranicích státi
maďarští četnici neviditelní, bude
služba našich nejen nezměrně ztížena,
ale jejich osobní nebezpečí zvýšeno.
Ministerstvo vnitra mělo povinnost vyvoditi z těchto
skutečností ony důsledky, které jsou
samozřejmé. Ovšem to není možné
provésti nějakým nařízením.
V civilním úboru službu konající
četník musí býti chráněn
ustanovením o vrchnostenských osobách a takové
ochrany prostým nařízením mu zajistiti
nelze. To se mělo státi zákonem, neboť
jen zákon může někoho kvalifikovati
za osobu vrchnostenskou.
Ježto tyto vypočtené nedostatky jsou příliš
podstatné, nemůžeme hlasovati ani pro tento
paragraf, neboť i jím je porušována ústava,
jak jsem již ukázal.
Chci-li si všimnouti ustanovení novely v §u 24,
musím se ohlédnouti po účelu tohoto
neústavního zkrácení četníků
o lidská práva. Jaký účel má
toto ustanovení? Není v něm nic nového.
To bylo už za starého Rakouska, že četničtí
důstojníci povolovali četníkům
ženění jen s tou, která se jim líbila,
a má tomu tak býti i nadále. Tedy tradice
je v tom. Ale pak je tu povinnost, aby tato tradice byla doprovázena
také takovými ustanoveními jiných
předpisů, jako tomu bylo za Rakouska.
Snad bude slavnou sněmovnu zajímati, konstatuji-li,
že za Rakouska četníci nebyli povinni platiti
alimenty. Nedovolovalo to jedno ustanovení "Gebührenvorschriftu
für die k. k. Gendarmerie", který ke "zvláštní
chvále" četnické správy do dneška
i s tímto titulem je ještě v platnosti. Tuším,
že to bylo ustanovení §u 93 tohoto předpisu.
Toto ustanovení však bylo platovými zákony
a jinakými předpisy zrušeno. Četník
tedy dnes musí platiti alimenty jako jiný občan
a lze mu obstaviti i dvě třetiny požitků
ve prospěch alimentačních povinností.
Ježto tato vládní osnova váže ženění
četníka na zvláštní povolení
jeho představených, je nutno také vyřešiti
otázku, co se má státi a kdo má platiti
alimenty, když četník prosí o povolení
ženění s nemanželskou matkou jeho dítěte
a tohoto povolení nedostane? Kdo v tom případě
bude platiti zaň alimenty? On k tomu nemůže
býti právně nucen, neboť by si chtěl
nemanželskou matku vzíti za ženu, ale nemůže.
Stát zas nemůže býti soudem uznán
otcem a tedy také ne ku placení alimentů.
Matka ovšem má nesporné právo, aby jí
někdo pomohl vyživiti děcko. A žíti
v konkubinátě to jistě nepovznese prestiž
četnického stavu.
Ustanovení tohoto paragrafu tedy nejen ruší
ústavní listinu, ale ono přivodí i
takový právní chaos, že nezbude zase
nic jiného, než vydati nějaké nařízení,
podle něhož četníci nebudou nuceni platiti
alimenty. Tak daleko však v republice as nebude možno
jíti a celá tato otázka je jen důkazem,
jak povrchně se lpí na tradici starých předpisů,
aniž by se domýšlely spojitosti a důsledky.
Četnická správa v tomto směru ulpěla
na tradici jen z toho důvodu, aby četník
byl jen tím závislejší na ní.
Ona jej přijímá, četnický důstojník
jej křtí ve škole četníků
na zkoušku, on jej kvalifikuje, on jej každý
měsíc jednou zkouší a pak navrhuje do
školy hodnostní, on mu dává povolení,
aby se oženil, on jej zapisuje, ožení-li se,
křtí jeho děti, posílá četníka
k superarbitraci a do pense, kdy se mu zachce, trestá jej
podle nejnemravnějšího disciplinárního
řádu v naší republice, kdy chce a jak
chce, neboť ten četník nemá dnes už
žádného práva stížnostního
ani práva na dovolání se omilostňovacího
práva p. presidenta, ba tento četnický důstojník
může četníka propustiti bez pense cestou
disciplinární bez možnosti dovolati se opravy
Nejvyšším správním soudem. I to
je jedním výnosem zakázáno. Četník
už dnes není u nás rovnocenným občanem,
nýbrž stal se nevolníkem, který jest
vydán na milost svým představeným
v každém kroku a ve všem.
My jsme vytvořili v tomto směru kastu nadlidí,
t. j. četnických důstojníků,
a kastu otroků - jinak to nelze nazvati, ať už
se pánové s druhého břehu nad tím
jakkoli pozastavují.
Je sice pravda, že už dnes povolují četnické
instituce ženění četníků,
ač to v zákoně o četnictvu nebylo
a nedalo by se to držeti před Nejvyšším
správním soudem, kdyby došlo ke stížnosti
v případě, že povolení dáno
nebylo. My můžeme však z této dnešní
praxe povolování ženění u četnictva
čerpati poučení, co že máme v
této osnově sankcionovati, uzákoniti. Mohu
konstatovati, že nebylo dáno povolení jednomu
strážmistru k ženění s dcerou čelného
sociálně demokratického funkcionáře,
v jiném případě nebylo dáno
povolení k oženění se s matkou dvou
nemanželských dětí četníkových
proto, že její matka byla kdys r. 1919 potrestána
pro předražování 1 litru kozího
mléka. To bylo ve Slezsku. Na Slovensku pak nebylo povoleno,
aby si vzal četník nemanželskou matku svého
děcka proto, že byla sestrou starosty obce, zvoleného
na program komunistický. V takových případech
bych mohl pokračovati do nekonečna, aniž bych
přihlédl k případům, kde svobodný
staniční velitel sám si chce některou
dívku vzíti a proto ji nedoporučí
za ženu svého podřízeného a tak
zničí štěstí dvou mladých
lidí.
Tohoto ustanovení zneužívala praxe četnických
důstojníků už dnes k politické
persekuci, ke mstě a k ničení důvěry
ve spravedlnost našeho právního řádu.
Ono je ve své podstatě protiústavní,
ve svých důsledcích, jak jsem dokázal,
nezákonné, ono je nejvýš nemravné,
neboť bezúčelně zvyšuje odvislost
podřízeného od představeného,
který tím stává se vládcem
nad lidstvím podřízeného. Proto nemůžeme
ani pro toto ustanovení hlasovati.
Mám-li za povinnost dokázati záludnost vládní
osnovy, pak mohu nejsnáze tak učiniti rozborem §u
25 této osnovy. Podle znění osnovy má
ministerstvo vnitra upravovati platy odpočivné a
zaopatřovací samo prostým nařízením
bez souhlasu vlády, tím méně už
parlamentu. Ministerstvo vnitra uzákoněním
této osnovy se stane neomezeným a také neodpovědným
"chlebodárcem" všech as 11.000 četníků,
ono od nich bude moci požadovati za úpravu i věci
nelíbivé, nebudou-li to i věci nezákonné.
V každém případě nastolí
ministerstvo vnitra vládu protekce a korupčnictví,
jichž obou je u četnictva už dnes více
než je zdrávo a než by při kontrole bylo
možno.
Nastínil jsem už, v čem dnes rozhodují
četničtí důstojníci nad četnictvem.
Uzákoněním této předlohy budou
rozhodovati i o té trpké skývě chleba
rodin četníků a tak z četníka
tvořiti byrokratického sluhu pro všechny případy.
Běda četníku, který se nepoddá!
Toho za Rakouska "dělali mürbe", dnes jej
existenčně zničí.
Ministerstvo vnitra touto osnovou dává nám
však do rukou důkaz, že platový zákon
nebyl dostatečným a dobrým zákonem,
že to byl zákon pro denivelisaci a ne pro státní
zaměstnance nižších kategorií.
Ono zapomíná, že je to velmi účinná
zbraň pro ostatní státní zaměstnance,
když tito právem budou moci poukazovati na to, že
to, co nestačí pro četnictvo, také
nemůže stačiti pro ostatní. Tak smrtonosné
zbraně neměla dávati vláda do rukou
ostatních v době, kdy všechno zaměstnanectvo
jest tak rozhořčeno systemisací a záludným
prováděním platového zákona.
Ale ministerstvo vnitra u četnictva s tímto novým
zákonem také nepochodí. Četníci
mají tak vžitu úctu k zákonu, že
prostě vidí v tom jen labilnost svých požitků,
jak aktivních tak pensijních, když se jen proti
nim uzákoní výjimka takového druhu,
jako je tato.
Mám dojem, že by dnešní většina
neměla býti tak lhostejna k výtce, že
četníci právem nebudou chtíti platiti
srážky do pense, když nevědí ani,
jak ta jejich pense bude někdy vypadati, neboť může
býti každým dnem snížena nebo zrušena.
Musím projeviti velmi vážnou obavu před
důsledky, vidím-li, jak nebezpečně
kluzká je platforma, na kterou se ministerstvo vnitra touto
osnovou pouští. Ovšem jemu jde jen o to, aby
dostalo četnictvo jako odvislého otroka do své
moci, a o to, aby mohlo vyvrcholiti onu nemravnou protekci, která
u četnictva vládne ve směru služebním
i ve směru požitkovém. Některá
ustanovení požitkových předpisů
četnických totiž rozumově bránila
takové protekci. Bylo to hlavně ustanovení,
že vrchním strážmistrem nesmí se
státi nikdo dříve, kdo nesloužil u četnictva
10 let.
To má býti zrušeno, ne proto, aby bylo nahrazeno
lepším, ale jen proto, aby byla otevřena vrata
- ne dvéře - protekci. Ostatně ministerstvo
vnitra - patrně v očekávání
tohoto zákona - to už provedlo nařízením
ze dne 22. listopadu 1927, č. 75.002. Toto nařízení
je sice nezákonné, neboť se odvolává
na § 3 zákona o četnictvu, kterým však
je upravena kompetence ministerstva vnitra jen ve směru
výkonu služby, o počtu četnictva, o
jeho organisaci, nebo jak má býti četnictvo
vycvičeno, vystrojeno a vyzbrojeno, ne však, jak má
býti ta která hodnost upravena. To upravoval zákon
č. 186/1920 a zákon platový č. 103/1926.
Mám úctu před ministerstvem vnitra, ale skutečnost,
že si dovolilo opravovati platový zákon prostým
nařízením, tuto úctu nezvyšuje.
Podle citovaného nařízení budou u
četnictva zavedeny nové "hodnosti", a
to strážmistrů, štábních
strážmistrů, praporčíků
a vrchních strážmistrů, mimo to ovšem
i výkonných důstojníků a důstojníků
správních a účetních. Potud
by to byla konec konců jen formalita, která dokazuje,
jak všestranně ministerstvo vnitra lpí na zřízení
ministerstva nár. obrany, kde tytéž hodnosti
byly také zavedeny.
Ministerstvo vnitra však v tomto nařízení
praví, že s hodností praporčíka
je spojen požitek II. platové stupnice §u 132
platového zákona, čili ono přehlíží
ustanovení §u 137 téhož zákona.
Tam je stanovena podmínka nabývání
hodnosti vrchního strážmistra a také
titul.
Nemůže býti sporu, že zákonem stanovený
titul nemůže býti zrušen nařízením,
i když je vydává ministerstvo vnitra. V tom
však by nebylo zlo celé. Ministerstvo vnitra opouští
linii zákona platového i v tom, že ustanovuje
nové podmínky pro nabytí hodnosti vrchního
strážmistra. Platový zákon stanovil
jen podmínky 10 let služby u četnictva a absolvování
hodnostní školy. Jinak spojil vyšší
příjem vrchního strážmistra s
jeho funkcí staničního velitele. Byla to
tedy odměna za vyšší odpovědnost,
tedy plat funkční.
Nařízením se stanoví, že veliteli
stanic mohou býti i strážmistři, štábní
strážmistři, obojí, i když by měli
hodnostní školu absolvovánu a 10 let služby,
a konečně také praporčíci,
když oboje uvedené podmínky také vykazují.
Tím degraduje práci staničního velitele
na práci nezhodnocenou podle zásady platového
zákona, t. j. zásady, že místa se systemisují
"podle svého významu se zřetelem na
způsob služby". Jistě je to velmi podivné,
a my přijdeme ještě k tomu, že to není
prvním porušováním zásad platového
zákona č. 103, které tu provádí
ministerstvo vnitra, že také u ostatních resortů
je vnucováno meziministerskou komisí takové
porušování zákona na neprospěch
zaměstnanců a na prospěch nové korupce
a nové protekce.
Jestliže ministerstvo vnitra už dnes nezákonným
způsobem porušuje zákony u osob četnických,
jak bude asi vypadati jeho prakse, až bude touto osnovou
oprávněno upravovati platy aktivní a odpočivné
samo, bez kontroly vlády a parlamentu? Kde je tu dodržen
slib vlády, že systemisace všech míst
bude se díti za součinnosti komisí podle
zákona 286/1924? Kde jsou v tom dodrženy zásady
o odměně risika služby, o odměně
vyšších námah atd., jak o nich bylo tak
okázale bájeno, když byl platový zákon
dělán?
Mohl bych přestati na tomto důkazu o tom, že
ministerstvu nejde v této osnově o to, aby četnictvu
nadlepšilo, nýbrž jedině o účin
mravní, t. j. aby četnictvo bylo ve všech směrech
odvislým od byrokratismu. Chci však přesvědčiti
o tom i z prakse starší. Ministerstvo vnitra bylo
zmocněno zákonem o četnictvu č. 299/1920,
aby zákon provedlo. Dodnes nevydalo prováděcího
nařízení, neboť takové nařízení
by musilo vydati ve srozumění s ministerstvem nár.
obrany, a to se nestalo.
Ministerstvo vnitra bylo zákonem č. 186/20 zmocněno
ku provedení zákona. Provedlo jej až nařízením
ze dne 7. října 1921, tedy skoro za dva roky. Ministerstvo
vnitra je dodnes dlužno prováděcí nařízení
k zákonu ze dne 13. července 1923, č. 153,
tedy za 4 1/2 roku nevydalo prováděcího
nařízení k zákonu četnicko
pensijnímu, ač v tomto zákoně je na
16 místech vyzváno, aby otázky upravilo nařízením.
Konečně je ministerstvo vnitra povinno upraviti
vedlejší požitky podle zákona platového.
Hlavně podle §u 148 by mělo upraviti četnický
přídavek na slíbenou výši. Dodnes
tak neučinilo.
Mohu tedy tvrditi, že ministerstvo vnitra mělo dosti
možností, ba i dosti času k tomu, aby provedlo
četnické zákony. Neprovedlo je a nyní
žádá zvláštní zmocnění
k tomu, aby mohlo požitkové poměry u četnictva
upraviti bez kontroly a bez půdy zákonů.
Mám i tu obavu, že nechce tyto poměry upravovati
vůbec a že podrží dnešní chaotický
stav. A o to mu jde asi. (Předsednictví se ujal
předseda Malypetr.)
Uzákoněním této osnovy pozbude četnictvo
i posledního práva, které mu ještě
zbylo. Ono se nebude smět dovolati ani v těch nejkřiklavějších
případech Nejvyššího správního
soudu, aby tak došlo spravedlnosti. Ministerstvo bude oprávněno
všechny požitky upravovati nařízením,
tedy i takovým, jako bylo jedno z několika z poslední
doby, kdy nařídilo četníkům,
aby vrátili omylem úřadu jim přeplacené
požitky až od r. 1920, ač platový zákon
výslovně dovoluje v takových případech,
kdy byly požitky bona fide zkonsumovány, že smějí
býti požadovány nazpět jen za 3 léta
nejvýše, nehledě k ustanovení, které
bylo vždy praktikováno, aspoň ve službách
státních, že omylem úřadu vyplacené
obnosy nemá práva úřad žádati
zpět.
U četnictva nebude platiti vůbec žádná
požitková norma. Aktivní i pensijní
požitky budou labilní. Četníci mají
sice povinnost chrániti právní řád
ve státě, ale ne ten právní řád
svůj; u četnictva to bude právní neřád.
Oni mají touto cestou býti vyučeni nelásce
k zákonům, k jejich ignoranci. V tom je nemravnost,
nebo jak to chce kdo nazvat.