Je přirozeno, že se při podobné práci
poškozují nejen kolejnice a železniční
vozy, jichž se v takových případech
používá jako protizávaží,
ale i zboží, které se nakládá.
Tato opatření vyžadují mnohdy námahy
několikatýdenní a spojena jsou arci se značným
nákladem. Z vlastní zkušenosti mohl bych o
tom vypravovati věci přímo neuvěřitelné.
Nemělo by se zapomínati, že význam dopravy
překladištní tkví v budoucnosti, neboť
jest jediným samostatným spojením se Severním
mořem a vykonává i značný vliv
na stanovisko německé říšské
dráhy k našemu vývozu. Nebudeme-li moci naší
plavbou po Labi regulovati průvozní sazby, budeme
do značné míry odkázáni na
samostatnou cenovou politiku německé říšské
dráhy. A tu si dovedete snadno představiti, jak
to bude vypadati.
Nesoustavnost kanalisačních prací na Labi
je výstrahou i pro naše stavby silniční.
Rychle vzrůstající význam silniční
dopravy zastihl, bohužel, naše silnice ve stavu velmi
zuboženém. Zákon o silničním
fondu umožňuje ministerstvu veř. prací
provésti zlepšení naší silniční
sítě v tempu, jež by bylo za normálních
prostředků stanovených rozpočtem nedosažitelné.
Částka 1 miliardy Kč, kterou zajišťuje
silniční fond k těmto účelům,
je zajisté velmi úctyhodnou, leč je právě
tak možno jejím nákladem vykonati dílo
veliké, jako mnoho z ní prohospodařiti nesoustavnou
prací, specielně kdyby na postup prací byly
vykonávány vlivy politické, jak tomu bylo
na př. při postupu prací kanalisačních.
Z toho důvodu bude potřeba, aby ministerstvo veř.
prací hned v prvních zasedáních předneslo
silniční radě, jež je pro hospodaření
se silničním fondem sborem poradním, celý
program výstavby silnic, tak, aby byl přístupen
kritice interesentů nejdůležitějších
a také nejspíše schopných. Stane-li
se provedení určitého programu přesvědčením
všeobecným, bude ochráněno od vlivů
škodlivých a při tom uvidíme, jak velká
část úkolu může býti ze
silničního fondu vykonána a co vedle toho
bude třeba ještě vykonati. Obávám
se, že veřejnost nedosti informovaná domnívá
se, že silničním fondem je vykonáno
vše a že lze očekávati, že jeho nákladem
budou všechny naše nejdůležitější
silniční spoje zlepšeny.
Rekonstrukcí části silniční
sítě pomocí silničního fondu
nebude náš silniční problém rozřešen.
I zde, jako v jiných oborech, objevují se neblahé
rozdíly okresů bohatých a chudých,
které nemohou si udržovati síť svých
silnic ve sjízdném stavu přesto, že
význam silniční dopravy pro hospodářský
život i těchto chudších okresů
neustále vzrůstá. Reforma veřejné
správy musí pamatovati i na tento problém
aspoň potud, aby zorganisovala dnešní silniční
správy a aby v celkový problém našich
silnic všech druhů byl uveden systém rovnováhy
a jednotné vůle. Rovněž bude nezbytně
třeba, abychom co nejrychleji zunifikovali a zmodernisovali
naše zákonodárství silniční
vydáním jednotného zákona silničního
a úpravou silniční stráže.
Generelního plánu je potřebí i pro
soustavnou elektrisaci. Nevím, existuje-li, ale jisto je,
že není veřejně přístupen
a ověřen diskusí všech interesentů
a odborníků. Takový plán musí
především přihlížeti k zájmům
všeobecným, to jest i k podnikům pro výrobu
a dodávání elektrické energie, i když
nejsou rázu všeužitečného, jakož
i k elektrárnám samozásobitelným.
V rámci tohoto generálního elektrisačního
plánu jest ovšem třeba zaručiti dnešní
právo a zásobovací oblast i těmto
elektrárnám, poněvadž to vyplývá
z ústavně zaručené zásady o
nedotknutelnosti vlastnictví a nabytých práv.
Tam, kde se ukládají elektrárnám ne
všeužitečným povinnosti, vyplývající
z pojmu systematické elektrisace, je potřeba,. aby
jim byla propůjčena i práva, jako podnikům
všeužitečným.
Mluvím-li již o činnosti ministerstva veř.
prací, nemohu se nezmíniti o bratrských pokladnách,
jež mají býti podle návrhu zmíněného
ministerstva sanovány jednak příspěvkem
státu, jednak příspěvkem zaměstnavatelů
a zaměstnanců a konečně nezdanitelnou
výrobní přirážkou za ceny uhlí
a všech vyhrazených nerostů. Ministerstvo veř.
prací prohřešuje se zde proti základním
zásadám finančního plánu ministerstva
financí, jež prohlašuje za jednu z prvních
svých etap odstranění nebo aspoň
podstatné snížení obchodových
daní a z nich dojista na prvém místě
daně uhelné. Tíživost 10% daně
z uhlí byla tolikráte prokázána, že
není potřebí se o ní zvláště
zmiňovati. Vždyť jen pro svoji nesnesitelnou
tíživost byla neustále snižována.
Její neudržitelnost prokázala se nejzřetelněji
tam, kde uhlí samo jako výrobek musí konkurovati
s uhlím cizím. Zde již nebylo možno tuto
daň udržeti, poněvadž by se tím
odbyt našeho uhlí v cizině ohrožoval velmi
nebezpečně, a proto bylo vyvážené
uhlí od uhelné daně prostě osvobozeno.
Ještě vloni bylo od této daně osvobozeno
i uhlí, spotřebované při výrobě
železa vyváženého přímo
i nepřímo. jakož i při výrobě
exportního zboží skleněného a
porculánového. A nyní ministerstvo veřejných
prací k této uhelné dani zamýšlí
připojiti ještě zvláštní
výrobní přirážku, a to jednotnou
bez zřetele k hodnotě nerostu a k hodnotě
uhlí, takže na př. u uhlí drobného
nebo prachového a u méněcenného uhlí
z dolů falknovských činila by tato přirážka
téměř tolik, co uhelná daň
sama. Průmysl, potřebující ke své
výrobě hlavně uhlí, byl by tím
zasažen na nejcitlivějším místě,
neboť by se tím jen vystupňovala jeho nevýhoda
vůči výrobě na př. německé,
používající uhlí podstatně
levnějšího. Byť by se i o způsobu
sanace bratrských pokladen názory různily,
v tomto bodě shodují se všechny zainteresované
kruhy, a to jak konsumenti, tak majitelé dolů i
horníci. Všechny tyto tři složky jsou
si vědomy škodlivosti této výrobní
přirážky, vlastně nové obchodní
daně. Doufejme, že tomuto svornému přesvědčení
ministerstvo veřejných prací vyhoví
a nalezne přijatelnější způsob
sanace bratrských pokladen, způsob, který
by nezasahoval tak hluboko do našich hospodářských
poměrů. Nenajde-li, nezbývá, než
krýti úhradu úsporami.
Pan ministr veřejných prací zmínil
se konečně ve svém projevu i o velké
a odpovědné práci techniků a zdůraznil,
že jim připadá nyní nejdůležitější
kulturní poslání. Jako technik děkuji
mu za toto uznání. Leč nemělo by zůstati
jen při krásných slovech. Již proto
měla by býti co nejdříve odčiněna
křivda, která se stala technikům v patentním
úřadě, již byli nespravedlivě
připraveni novou systemisací o samostatný
status, jehož si vydobyli po mnohých bojích.
Leč dost již o státním podnikání.
Není to jistě nejradostnější
kapitola našeho státního rozpočtu, ani
našeho života hospodářského.
Zmínil jsem se na počátku své řeči
o naléhavé potřebě průmyslu
textilního. Budiž mi dovoleno, abych promluvil i o
tužbách některých jiných průmyslů,
pokud mi vyměřený čas dovolí.
Pan ministr zemědělství zabýval se
ve svém exposé v rozpočtovém výboru
naším průmyslem cukrovarnickým. Je to
první oficielní projev o situaci tohoto našeho
nejdůležitějších o průmyslu
a dlužno jej proto s díkem kvitovati. Je však
třeba osvětliti situaci také s jiných
hledisk.
Poslední cukerní konference v Paříži
vyvolala v celém světě veliký zájem
a proto si musíme i my uvědomiti posici našeho
státu v soutěžním zápolení.
Uvážíme-li, že kubánský
cukr, který se umisťuje s výhodou preferenčního
cla ve Spojených státech, přičítá
se k dobru tuzemskému konsumu kubánskému,
je Československo po Jávě největším
exportérem cukru a má na světové úpravě
cukerní otázky největší zájem,
poněvadž je každým zhoršením
odbytových možností poměrně nejvíce
postiženo. Československá výroba byla
kampaní 1925/1926 15,102.295 q, z toho se vyvezlo 10,804.705
q, čili 71.5%, v kampani 1926/1927 10,419.848 q, z toho
se vyvezlo 7,083.278 q čili 68%. A v kampani 1927/1928
dle odhadu 12,700.000 q, z čehož se vyveze 8,500.000
q, čili 66,9%. Z těchto čísel vidíme,
že udržení exportu je pro náš cukerní
průmysl existenční otázkou.
V dnešní těžké světové
krisi hledí všecky státy udržeti svůj
průmysl za každou cenu a pomáhají mu
všemi prostředky, obzvláště zvýšenou
celní ochranou, jen aby se staly soběstačnými.
Tím se na druhé straně obchodní situace
vývozních států přirozeně
dále zhoršuje.
Jednání v Paříži dospělo
sice k určitému výsledku hlavně tím,
že Kuba obmezila svoji výrobu v r. 1928 a ostatní
státy projevily ochotu udržovati svoji výrobu
asi v dnešních mezích, ale to jest spíše
pokus o okamžité udržení tržní
situace než trvalé odstranění krise,
neboť účastníci této mezinárodní
akce Kuba, Java, Československo, Polsko a Německo
produkují jen asi 40% celkové výroby, takže
nemohou světový trh ovládnouti. Akcí
touto se má trhu ulehčiti, avšak cukerní
problém se tím neřeší. Ze všeho
je patrno, že problém výroby cukru stává
se stále naléhavějším a že
státy na ní interesované musí se jím
také samy vážně zabývati.
Jde tu i o naše zemědělství, jehož
dnešní úroveň nedá se bez pravidelného
osevu řepy udržeti. Náš cukrovarnický
průmysl hledí čeliti krisi tím, že
utvořil kartel, aby využil dle možnosti výhody
tuzemského trhu a posilnil tak konkurenční
schopnost při exportu, i aby přizpůsobil
svou vnitřní strukturu novým poměrům,
a to hlavně tím, že ruší přebytečné
závody, čímž svou výrobu racionalisuje
a zlevňuje. To však má smysl, jen bude-li míti
zajištěnu určitou standardní produkci
řepy, k čemuž musí směřovati
i hospodářská politika státu. Nesmíme
si mnoho slibovati od mezinárodní úpravy,
ale musíme si sami utvořiti podmínky bezpečnosti
a stability, které lze dosáhnouti zmenšením
výrobních nákladů a podporováním
exportu.
Pokud jde o výrobní náklady, dlužno
uznati, že vláda hledí v poslední době
určitými tarifními výhodami průmyslu
jeho situaci ulehčiti, avšak bude třeba restituovati
i daň z uhlí, obratovou daň z exportních
obalů a zmírniti podmínky pro úvěrování
cukerní daně, které ukládají
cukrovarům značné náklady. Rovněž
exportním tarifům cukerním musí býti
věnována zbystřená pozornost. Jde
tu nejen o tarify na našich drahách, nýbrž,
a snad ještě více, o tarify mezinárodní.
Dnes se odváží kubánský a javanský
cukr z přístavů na Severním moři
do Švýcar daleko levněji než z našich
rafinerií. Za dopravné z Čakovic do Curychu
při vzdálenosti 661 km platí se Kč
54.36, kdežto kubánský, resp. javanský
cukr dováží se do Curychu při vzdálenosti
900 km za Kč 27.28, s belgické hranice do Curychu
při vzdálenosti 709 km za Kč 24.06 a s holandské
hranice při vzdálenosti 782 km za Kč 27,36
za 100 kg. Jen proto byl náš cukr ze švýcarského
trhu vytlačen. Při naší nepříznivé
vnitrozemské poloze musí se učiniti vše,
aby náš cukr se dostal na světový trh.
Pokládám za svou povinnost, abych při této
příležitosti ještě jednou upozornil
na poslední mezinárodní konferenci v Ženevě,
o níž jsem se již dříve zmínil.
Naši zástupci uplatňovali tam výhradu,
aby se nám ponechala i pro budoucnost možnost zákazu
vývozu řepy, avšak konference výhradu
zamítla. Kdyby se toto usnesení stalo definitivním,
dočkali bychom se toho, že by se z celé řady
našich oblastí vyvážela řepa do
ciziny, neboť v Německu platí cukrovary z výtěžku
ochranného cla za řepu cca 28 až 32 Kč
a v Rakousku cca 27 Kč. Rozdíl proti naší
ceně 18 Kč je příliš veliký,
než aby se německým, rakouským a uherským
cukrovarům nevyplatilo nakupovati řepu v Československu
a vyvážeti ji do Německa resp. do Rakouska
i Uher. Náš průmysl nemůže této
konkurenci čeliti, poněvadž mu není
možno využíti ochranného cla do té
míry, aby byla sjednána parita s Německem
a Rakouskem. Tolik o cukru.
A nyní aspoň stručně o průmyslu
pivovarském, který po těžkých
otřesech doby válečné dospěl
konečně k nutné konsolidaci, ve které
nebude možno ovšem pokračovati, nebudou-li stabilisovány
jeho poměry, ať přihlížíme
již k ceně surovin, k cenám prodejním
a ke mzdám či k veřejným břemenům,
neboť je nezbytně třeba, aby i tento průmysl
po stránce technické dohonil, co bylo válkou
zanedbáno. Proto velmi překvapily zprávy
o připravovaném zvýšení zemské
dávky o 12 nebo dokonce 20 Kč z jednoho hl piva
za účelem sanace zemských financí.
Předválečná výroba piva na
území naší republiky byla v kampani
1912/1913 12,406,502 hl. R. 1922, t. j. v prvním roce po
zrušení vázaného hospodářství,
zbylo z ní sotva 50%, t. j. 6,122.668 hl. Teprve od té
doby vykazuje výroba piva vzestup, až r. 1926 dosahuje
9,712.625 hl. Roční normální vzestup
ustaluje se tudíž na 5%, a zdá se, že
i r. 1927 nebude menší.
Konsumu velmi prospělo zlepšení jakosti piva
na jakost předválečnou, se kterým
současně šlo ruku v ruce snížení
cen, které byly při zrušení vázaného
hospodářství 218 Kč za 1 hl a které
klesly u výčepního piva 10° průměrně
asi na 170 Kč za 1 hl.
Neobyčejný pokles výroby přesto, že
se z 50% postupně zlepšil až na 75% předválečné
výroby, měl ovšem velmi neblahé účinky
na náš průmysl pivovarský, jehož
kapacita již před válkou nebyla kryta odbytem.
Účinky tyto nejlépe se jeví v těchto
cifrách: R. 1913/14 bylo v provozu na území
naší republiky 667 pivovarů. V prvním
roce po zrušení vázaného hospodářství,
tedy r. 1922, bylo jich v provozu ještě 591. Od tohoto
roku počet činných závodů klesá,
však tempem stále hrozivějším až
na 504, tudíž rychleji než při největším
nedostatku surovin ve válce a po válce. Zrušení
vázaného hospodářství uvolňuje
prudkou soutěž mezi pivovary, poněvadž
od r. 1921 malé pivovary do 15.000 hl roční
výroby nepožívají již oněch
úlev, které měly za Rakouska a v naší
republice až do r. 1921.
Poměry tyto zostřeny byly i ztrátou vývozu,
který klesl z 1 milionu na pouhých asi 220.000 hl
nynějšího vývozu.
Tyto poměry vedly k tomu, že značná
část pivovarů malých domáhá
se zavedení progresivní daně z piva po způsobu
říšsko-německém, proti čemuž
navrhují pivovary velké, aby systém státní
daně zůstal zachován a aby jen daňovou
degresí byly malým pivovarům do 15.000 hl
roční výroby přiznány obdobné
úlevy, jakých požívaly dříve.
Ministerstvo financí zaujímá však k
oběma návrhům stanovisko zamítavé.
Průmysl pivovarský sám ujímá
se proto iniciativy a chce, aby dalšímu houfnému
zániku malých pivovarů zabránil a
při postupující koncentraci aspoň
zmírnil největší hospodářské
škody. To jest jeden z hlavních důvodů
dobrovolné kontingentace. Tato ryze svépomocná
akce, při níž nejde o zvyšování
cen piva ani o rayonování, jež při dřívější
ochraně odběratelů tak těžce
nesly hostinské živnosti, směřuje pouze
k zachování malých závodů,
neboť vzbuzuje naději, že by mohla při
klidném vzestupu domácího odbytu poměry
značně zlepšiti. Tato konsolidace byla by však
vážně ohrožena, kdyby ozdravovací
proces přerušen byl zamýšleným
zvýšením zemské dávky, o něž
by se nepochybně zvýšila cena piva, neboť
nelze očekávati ani od hostinských, ani od
pivovarů, že by je mohly nésti ze svého.
Vyplývá to z obchodních výsledků
veřejně účtujících pivovarů,
z nichž nejstarší a největší
vykazují zisk, pohybující se mezi 5 a nejvýše
10 Kč za 1 hl.
Zvýšení ceny piva mělo by však
velmi neblahý účinek i na konsum. Výstrahou
nám mohou býti zkušenosti v sousedním
Rakousku, kde od 1. prosince 1926 zavedena byla nově zemská
dávka z piva, která vedla ke zvýšení
ceny piva o 8 grošů na 1 hl. Až do třetího
čtvrtletí 1926 stoupala výroba piva v Rakousku
v jednotlivých zemích o 7-20% ročně.
Zvýšení ceny piva mělo za následek,
že nejen další stoupání bylo zastaveno,
nýbrž že nastal citelný pokles asi o 6%.
Celková ztráta na konsumu jest tudíž
v Rakousku alespoň 20%.
U nás by byly následky ještě horší,
poněvadž jest pivo u nás nápojem lidovějším
než v sousedním Rakousku, kde se konsumuje mnoho vína.
Kdybychom počítali jen s poklesem 20%, znamenalo
by to ztrátu daní a dávek asi ze 2 mil. hl,
to je 80 mil. Kč ročně. Byl by tedy i pro
finance veřejné výsledek zvýšení
zemské dávky málo příznivý.
Netřeba se šířiti o tom, jaké
účinky by mělo snížení
konsumu na pivovary a na situaci stavu hostinského a jaké
účinky projevily by se i u pivovarského dělnictva.
Tvrdí se, že pivo snese další zdanění
a že byla valorisována sice již daň státní,
nikoli však zemská dávka. To není správné,
neboť lze mluviti jen o převodní dani z r.
1908, t. j. K 1.70, tudíž průměrně
as polovina daně státní. Byla-li tato zemská
dávka proslulým anenským patentem roku 1913
zvýšena na 4 K za hl, nelze toto zdanění
považovati za normální, neboť bylo jen
výrazem zoufalého stavu zemských financí,
což vyplývalo již ze sazby, která státní
daň okrouhle o 20% převyšovala. Uváží-li
se však, že nynější zemská
dávka jest 8 Kč u piva výčepního
a 12 Kč u ležáku, je jisté, že
zemská dávka původní K 1.70 byla valorisována
průměrně šestkráte, což
přibližně odpovídá poměrům
valutárním. Nezapomínejme, že nejsou
tu interesovány jen pivovary a hostinští, ale
především konsumenti a najmě dělníci,
pro něž je pivo příliš důležitou
složkou výživy, než aby zvýšení
jeho ceny zůstalo bez vlivu na otázku mzdovou. Chceme-li
stabilisovati své hospodářské poměry,
musíme se především vyvarovati zvyšování
cen životních potřeb!
Průmysl sladařský, který úzce
souvisí s průmyslem pivovarským a který
se řadí k význačným průmyslům
exportním, postižen byl citelně obratovou daní,
kterou je nucen platiti při nákupu domácího
ječmene, i když tento slouží k výrobě
exportního sladu, neboť jeho německý
konkurent, kterému se tato daň rekofunduje, je tu
ve značné výhodě. Export sladařského
průmyslu jest už dost ztížen značně
k vysokými tarify dopravními, i mělo by se
mu úl ve zmíněné obratové dani
vyjíti vstříc, aby (byla zmírněna
aspoň částečně krise, v níž
se b v poslední době ocitnul. do
Leč porozhlédněme se nyní po průmyslu
o mlynářském, jehož zaměstnanost
se od zavedení stálého cla na mouku nesporně
zvýšila a bude se pravděpodobně i letos
pohybovati s okolo 50% celkové kapacity. Ze zvýšené
zaměstnanosti domácích mlýnů
nelze však usuzovati na podstatně zlepšený
výnos mlýnských podniků, neboť
následkem lepší zaměstnanosti rozpoutal
se ostrý konkurenční k zápas mezi
domácími mlýny, který vedl ke p značnému
snížení cen mouky, takže cla uplatnila
se v cenách mouky jen nepatrným zlomkem. Ačkoli
jsme zemí na import alespoň surovin odkázanou,
stojí naše ceny mouky, směrodatné pro
nejširší kruhy konsumentstva, n podstatně
pod paritou světovou. Obavy, které byly vyslovovány
při zavedení pevných cel, se tudíž
nesplnily. O nezaměstnanosti odborného dělnictva
mlynářského nemůže býti
dnes už ani řeči, což lze rovněž
přičísti na vrub uspořádání
otázky celní, s kterou nadělalo se u nás
tolik zbytečného hluku.
Otázka vývozu má pro průmysl mlynářský
celkem jen podřadný význam, protože
všechny v úvahu přicházející
státy, kam bychom podle přirozené polohy
mohli vyvážeti, mají daleko vyšší
cla a dovedou i jinak svůj průmysl chrániti.
Přes to i vývoz mouky od nás v uplynulém
hospodářském roce stoupl na 43.847 tun z
loňských 3995 tun. Tento značný přírůstek
dlužno přičísti na vrub dovozních
listů, jež umožňují vyvážeti
v tuzemsku ne prodejné druhy mouky, což snižuje
ceny mouky přední u nás bohužel všeobecně
užívané. Proto lze jen litovati, že v
obchodní smlouvě s Maďarskem surovinná
hodnota dovozních listů byla podstatně snížena,
ačkoliv z toho Maďarům nekyne žádný
prospěch. Z téhož důvodu domáhá
se mlynářský průmysl radikální
nápravy co do úpravy dovozních listů
při projednávání smlouvy s Německem,
kde je upraven systém dovozních listů tak,
že následkem odstupňování podle
kvality vyvážené mouky a vyšších
zemědělských cel požívají
německé mlýny daleko větší
vývozní bonifikace. Velmi citelně poškozovány
jsou naše mlýny i tím, že železniční
konsumy požívají bezdůvodných,
vysokých slev dopravních, takže mohou dopravovati
k nám cizozemské výrobky téměř
zdarma na úkor domácí produkce i výnosnosti
železnic. (Slyšte! Slyšte!) Tento protekční
systém měl by už jednou přestati, neboť
podobné úlevy dopravní měly by se
podle vzoru ciziny poskytovati jen výrobkům domácím.
Konečně pokládám za svoji povinnost
zdůrazniti, že náš průmysl mlynářský
nemůže se obejíti bez minimálního
cla, stanoveného na pšenici a žito, již
s ohledem na paušalování daně z obratu,
jež dřívější stav domácí
produkce jen zhoršilo, a že musí toto clo zůstati
při projednávání obchodních
smluv jako krajní mez nedotčeno, nemá-li
náš mlynářský průmysl
upadnouti opět ve vleklou krisi, která by ho byla
málem zahubila.
S průmyslem mlynářským úzce
souvisí průmysl pekárenský, který
již dávno touží po tom, aby jeho poměry
upraveny byly tak, aby mohl cele využíti svého
zařízení, neboť spotřeba topiva
sama o sobě jest při práci nepřetržité
více než o 50% menší, při čemž
lze vyjíti krajně vstříc i požadavkům
konsumentů. Vzpomínám si, že asi před
4 lety nabízely pražské pekárny vládě,
že sleví z ceny pečiva celých 10%,
bude-li jim dovoleno započíti s prací již
o 3. hodině. Tehdy ani dělnictvo nemělo námitek,
ale ministerstvo soc. péče vymluvilo se na
ženevskou konvenci a posunutí práce o 2 hodiny
nepovolilo. Nyní došlo sice ke kompromisu, podle kterého
dovoleno je pekárnám pracovati od 4. hod., leč
ukázalo se, že toto rozhodnutí neuspokojilo
a ani zaměstnavatelů ani dělníků,
neboť nelze pomocí něho docíliti, aby
se pečivo dostalo do rukou konsumentů v době
největší spotřeby, t. j. mezi 6. a 8.
hod. ranní. Doufejme, že za několik let dospějeme
tam, kde jsme mohli býti před 4 roky, ovšem
těch 10% sotva asi ní dostaneme.
Co se týče průmyslu strojnického je
jisto, v že třeba by zaměstnanost všeobecně
stoupla, přece není využito plně kapacity
našich závodů, aniž je záruka,
že tato zaměstnanost bude trvalou. Náš
průmysl, zejména strojírenský a elektrotechnický
zápasí s nebezpečnou konkurence zahraniční,
která, zejména pokud se týče výrobních
nákladů, majíc nižší ceny
surovin, může na zdejším trhu vítězně
konkurovati. Přesvědčivým důkazem
toho jsou dovozní čísla, z nichž vidno,
že za poslední dvě léta bylo dovezeno
do ČSR téměř za 1 miliardu Kč
strojů, i letošního roku dovoz strojů
zůstal téměř na výši roku
loňského - za první tři čtvrtletí
dovezeno celkem za 312,595.000 Kč - ačkoli došlo
k přechodnému zvýšení cel na
některé druhy strojů.
V poslední době domáhá se Německo
nových velkých výhod celních, ačkoli
jsme byli nuceni již Švýcarsku i Rakousku z těchto
cel velmi sleviti. Situace našeho strojnického průmyslu
není tudíž nejrůžovější
i při značné konjunktuře, která
je vykupována - zvláště při vývozu
- cenami, jež často klesají i pod výrobní
náklady a úvěry, jež spojeny jsou obyčejně
s velkým risikem, zvláště v oněch
státech, jež se zdráhají poskytnouti
nám právní pomoc, na př. Polsko. Nebyli-li
jsme až dosud úplně vytlačeni ze světového
trhu, děkujeme to jen své dobré pověsti,
své důkladnosti a solidnosti v konstrukci i v provedení
a svým dlouholetým pečlivě udržovaným
stykům se zahraniční komitencí, která
bohužel velmi často důvěřuje
nám více, než konsumenti domácí,
z nichž mnohým imponuje jen punc ciziny.
Konečně bych rád upozornil na náš
průmysl sklářský jako na průmysl
eminentně exportní, který překonal
v poslední době krisi vyvolanou zvýšenou
soutěží cizích států,
jmenovitě Švédska a Belgie, jež napínají
všechny síly, aby nás ze světového
trhu vytlačily, povolávajíce do svých
moderně zařízených hutí naše
kvalifikované dělníky, z nichž však
mnozí značně zklamáni vracejí
se po krátkém čase domů, ale nikoli
proto, jak jsem kdesi četl, že jich cizina nemůže
potřebovati pro nedostatek samostatné iniciativy,
nýbrž jen proto, že jim dovede velmi rychle a
čiperně odkoukati, čeho dosud nezná,
zvláště co se týče výroby
zboží hromadného, a pak je prostě propustí
jako síly příliš drahé a nepohodlné.
Rovněž dlužno se ohraditi proti tvrzení
vycházejícímu z téhož pramene,
že zástupci našich velikých skláren
souhlasně oznamují, že v se našemu zboží
vytýká v cizině jistá nemotornost,
zejména pokud jde o vzory, umělecké řešení
a výzdobu, jakož i volbu materiálu. Není
také známo, že by naše sklo bylo vytlačeno
ze světového trhu z těchto důvodů,
neboť, jak prokázala nedávná světová
soutěž uměleckých vzorů na výstavě
v Paříži, zachovává si české
sklářství své dobré jméno
a je pro svou kvalitu a uměleckou úroveň
stále hledaným artiklem na světovém
trhu.
Naopak je pravdou, že pokrok v našem sklářství
je žárlivě sledován cizinou, která
jednak přímo špionáží v
našich sklárnách prokázanou, zvláště
však přebíráním našich kvalifikovaných
dělníků se snaží seznati naše
různé výrobní metody. Výtka
šablonovitosti a chudoby motivů je prostě nevysvětlitelnou.
Může se týkati jen odvětví dutého
skla, které, jak všeobecně známo, pracuje
po stránce umělecké podle návrhů
umělců a profesorů na umělecko-průmyslových
školách, nebo čerpá umělecké
podněty z odborných sklářských
škol, jimž se ovšem - a nikoli neprávem
- vytýká, že ulpívají příliš
na určitých formách že neprojevují
onu pružnost, jíž se vyznamenávají
odborné školy belgické a švédské,
věnující všemožnou pozornost novému
užití skla, vybočující ze začarovaného
okruhu váz a nádob. Naše umění
bude se musiti přizpůsobiti praktické potřebě
a uvědomiti si, že se umělecké předměty
trvale nedají vyráběti jen pro státní
potřeby, jako ozdobné předměty ministerstev,
čestné dary nebo čestné ceny.
Je všeobecně známo, že naše veliké
sklárny nešetří nákladů
ani námahy ve zdokonalování své výroby,
že jsou v stálém styku s cizinou a že
úzkostlivě sledují vkus v zemích našeho
odbytu. Kdo uvažuje o našem sklářství,
neměl by přehlížeti, že výroba
našeho sklářského průmyslu tkví
ve zboží hromadném a že na př.
sklářství německé, jež
jistě po umělecké -stránce nemůže
se stavěti na roveň starému tradičnímu
sklu českému, zatlačuje české
sklářství z vedoucího místa
jen levnější výrobou seriovou, kdežto
naše sklářství, vyhovujíc individuelním
přáním ciziny, prokazuje svou skutečnou
elastičnost velmi výmluvným způsobem.
To platí i o zboží jabloneckém, zvláště
o indických skleněných kroužcích,
jež se cizina marně snaží napodobiti,
o čemž svědčí nedávný
úpadek hutě v Durynsku, přivoděný
nezdařilými výrobky.
Sleduji velmi pilně rozvoj našeho sklářského
průmyslu a přesvědčil jsem se častěji,
že v tomto průmyslu mají kvalifikovaní
dělníci stejné vztahy k výrobě
jako jejich zaměstnavatelé. Přesvědčivá
láska k povolání přemáhá
tu mnohdy překážky na pohled nepřekonatelné.
Český sklář je hrdý na svůj
výrobek a majitelé skláren pokládají
za otázku své cti, aby udrželi i povznesli
svou specielní výrobu, vybudovanou na dlouholeté
tradici rodinné.
Tolik pokládal jsem za svou povinnost říci
k obhájení dobré pověsti našeho
průmyslu sklářského, na nějž
můžeme býti stejně hrdi jako na náš
průmysl keramický, najmě porculanářský,
který je rovněž vystaven prudkým útokům
zahraniční konkurence, vymáhající
na svých vládách zvyšování
dovozního cla, což se jí podařilo již
v Anglii, ve Francii i v Rakousku. V poslední době
pokouší se o to dokonce i Holandsko, které
až dosud volalo na všech mezinárodních
konferencích po volnosti obchodu. Je potřebí,
aby se naše vláda důrazně ohradila proti
podobnému postupu a upozornila, že by byla nucena
hájiti zájmy svého průmyslu stejným
způsobem.
Bylo mi možno jen letmo se dotknouti nejnaléhavějších
potřeb a některých bolestí našeho
průmyslu, aniž bych chtěl podceňovati
snahy vlády, která při každé
příležitosti projevuje pochopení pro
otázky hospodářské, cílevědomě
postupuje v řešení hospodářských
problémů mnohdy velmi složitých a poskytuje
dostatek příležitosti interesentům,
aby se mohli vyjádřiti o připravovaných
osnovách i požadavcích cizích států
při projednávání obchodních
smluv. Bylo by nespravedlivo podceňovati anebo dokonce
zlehčovati to, co bylo v posledních letech u nás
vykonáno na poli hospodářském a co
nepřineslo užitek jen našemu mladému státu,
nýbrž i nejširším vrstvám,
a co nesporně přispělo k překonání
krise, ke stabilisaci poměrů, ke zvýšení
zaměstnanosti i k utěšeně rostoucímu
aktivu naší obchodní bilance.
Vývoj hospodářský je odvislý
od práce a prozíravosti podnikatelů a zdatnosti
dělníků, jejichž společné
snahy mohou se arci setkati se žádoucím úspěchem
jen, jde-li s nimi ruku v ruce cílevědomá
hospodářská politika vlády. "Dělejte
nám dobrou politiku a my vám budeme dělati
dobrou valutu," řekl kdysi guvernér naší
Národní banky. Domnívám se právem,
že jsme se nezpronevěřili tomuto heslu, neboť
jinak sotva by byl poklesl počet nezaměstnaných
v posledních dvou letech, podle výkazu z konce září
pouze na 37.634 osob, z nichž prostřednictvím
odborových organisací bylo podporováno jen
9.609 osob. Tolik na vysvětlenou panu předřečníku,
který neměl tato čísla zkonstatována.
Rovněž oficielní sazba úroková
sotva by se byla snížila o celá 2% v posledních
letech, t. j. ze 7% na 5%.
Stavíme na pevných základech a nedáme
se v této práci n kým zneklidňovati,
neboť můžeme již dnes býti uspokojeni
výsledky svého snažení, třeba
by si mnozí přáli, abychom postupovali ještě
rychleji na cestě k životu dob předválečných.
Leč nejsme na světě sami a nesmíme
zapomínati, že 10 let poválečných
podobá se jen jarnímu dnu, který ačkoliv
se v něm vystřídaly mráz, sníh,
bouře i sluneční paprsky, nepřiblížil
nás rázem k létu. Doufejme, že příští
desetiletí bude možno srovnati alespoň s jarním
měsícem. (Potlesk.)