Chci nyní uvésti několik nejdůležitějších
našich požadavků ochrany mladistvých.
Mají-li se v zájmu učňů odstraniti
tyto nedostatky, které se vyskytují dnes v mnoha
stech případů v malých živnostech,
pak je předně nutno, aby požadavky mladistvých
byly splněny, aby stát začal se zřizováním
inspektorátů mládeže. Tyto inspektoráty
mládeže musí míti za úkol, dohlížeti
stále na tyto závody, a jim musí býti
dán k ruce velký štáb dobrovolných
pomocníků z řad odborových organisací,
z řad mladistvých. Jen tak bude možno, aby
nedostatky pomalu zmizely. Mladiství si stěžují
dále na to, že se často přihází,
že mladistvý dělník bývá
den po vyučení ihned propuštěn a to
proto, poněvadž má nyní mistr mladému
muži platit mzdu tovaryšskou. Tu říkají
mladiství, že by aspoň i u nás k ochraně
těchto vyučených mladistvých dělníků
bylo zapotřebí zákona, který stanoví,
že teprve za tři měsíce po vyučení
smí dojíti k propuštění. Takový
zákon by nebyl žádnou novotou, je již
v Rakousku, kde živnostníci jsou povinni, vyučeného
učně ještě 1/4 roku za stanovenou mzdu
tovaryšskou zaměstnávati. Žádáme
dále, aby dovolená mladistvých byla zachovávána
a aby závody byly pod dozorem. Žádáme
dále, aby dovolené mladistvých byly prodlouženy,
aby mladistvým dělníkům v zájmu
jejich tělesného a duševního vývoje
byla poskytnuta alespoň 4nedělní dovolená
a aby ve spojení s touto dovolenou se přikročilo
k zřizování ozdravoven mladistvých,
aby se dbalo o putování mladistvých na zkušenou
v době dovolené, aby se jim dostalo pokud možno
největších výhod při snížení
jízdy a poskytlo se jim laciné přístřeší.
Živnostenský řád má nutně
zapotřebí reformy i v tom, aby se zrušilo zastaralé
ustanovení, že mistr má kárné
právo nad učněm.
Mladiství sami protestují proti tomu, že mají
býti vyňati ze sociálního pojištění,
protože toto vyloučení je pro ně spojeno
a těžkými nevýhodami v pozdějších
letech a žádají dále, aby se vláda
a státní úřady konečně
jednou cítily povinny bdíti nad tím, aby
osmihodinná doba pracovní platila i pro naše
mladistvé dělníky, bdíti nad tím,
aby naši mladiství dělníci měli
každé sobotní odpoledne a celou neděli
volno. Mladiství žádají dále,
aby pokračovací vyučování bylo
přeloženo na dobu denní, protože jen tak
je možno, aby vyučování, které
k výchově učňů má přispěti,
bylo sledováno v duševní svěžesti,.
Je to několik nejdůležitějších
požadavků, které naši mladiství
vůči státu kladou. Očekáváme,
že pan ministr Šrámek si tyto požadavky
konečně jednou pročte a že nám
poví, co hodlá v nejbližší době
učiniti, aby se ochrana mladistvých dostala kupředu.
Neopomeneme - strana a odborové organisace - pomáhati
mladistvým v jejich boji o ochranu mládeže.
Obracíme se dnes také s veškerou rozhodností
proti úmyslu měšťanských stran
zhoršiti sociální pojištění.
Sociální pojištění je sociální
dílo, které má v sobě mnoho nedostatků,
potřebujeme tedy zlepšení tohoto díla,
musíme však odmítnouti, aby jakýmkoli
způsobem nastalo nějaké zhoršení.
Toto dílo bylo vytvořeno k ochraně pojištěných
a příspěvky, které na toto dílo
se platí, jsou příspěvky pojištěných.
Je nesprávné ve veřejnosti vystupovat s argumentem:
Dělníci platí přece pouze polovinu
příspěvků, proto náleží
jim také pouze polovina správy. Pro koho je pojištění?
Pro dělníky je a dělníci mají
právo na plnou správu tohoto pojištění,
neboť to, co platí podnikatelé, neplatí
přece podnikatelé z vlastní kapsy, to je
přece pouze zadržená mzda, která nebyla
dělníkům vyplacena. Postavíme se proto
se vší rozhodností proti tomu, aby toto sociální
dílo při svých nedostatcích ještě
bylo zhoršeno. Musím říci, že je
hanbou pro stát, má-li se tento zákon, který
teprve několik měsíců je v platnosti,
zhoršiti. Předloha k novelisaci sociálního
pojištění je otevřené prohlášení
války dělnictvu, je, jak kolega Bechyně
řekl, výjimečný zákon proti
dělníkům a kdyby se vám i nyní
mělo podařit zhoršení prosaditi, tak
vás můžeme ujistiti, že se nebudete příliš
dlouho radovati z tohoto úspěchu, že dělnictvo
již se o to postará, aby zhoršení, zmizelo
a provedla se zlepšení. Musím se také
slovem zmíniti o úmyslu, jak se zamýšlí
naložiti se starými dělníky, vysloužilci
práce, kteří nebyli již pojati do sociálního
pojištění. Byl předložen návrh
zákona, ve kterém jsou renty velmi nízko
stanoveny a výplata rent je vázána podmínkou,
že dělníci jen tenkráte tuto almužnu
mohou bráti, jsou-li v chudinském zaopatření
obcí, tedy požívají-li chudinského
zaopatření od obcí. Jsme toho názoru,
že staří dělníci musí
býti postaveni na roveň s mladšími dělníky,
že pro tyto staré dělníky musí
zbýti více, aspoň tolik, aby mohli svůj
večer života bezstarostně ukončiti.
Mohlo by se nám namítnouti: K čemu potřebujeme
vůbec starobní pojištění, vždyť
starší lidé žijí. Jde však
pouze o to, jak žijí. Ovšem že žijí,
ale pomocí podpor svých rovněž nuzných
příslušníků rodinných,
žijí obecní chudinskou péčí,
z bídné chudinské péče, žijí
z almužny a dílem ze zločinů a berou
si život, když právě se žádné
strany již pomoc nepřichází. Toto zatížení
je národohospodářsky právě
tak veliké jako dobré, vydatné sociální
pojištění.
Po více nežli 2 1/2 roku platí zákon
o státním příspěvku k odborové
podpoře nezaměstnaných. Měli jsme
příležitost za toho 21/2
roku nasbírati zkušenosti a tyto zkušenosti nám
podaly důkaz, že tento systém podpory nezaměstnaných
není pouze nedostatečný, nýbrž
naprosto nepotřebný pro dělnictvo. Tento
systém je nedostatečný v dobách normálních
hospodářských poměrů, ale stává
se to velkým nebezpečím v době hospodářské
krise. Tento způsob péče o nezaměstnané
zatěžuje odborové organisace velmi těžce.
Stát plní jen velmi nedostatečně svoji
povinnost vůči nezaměstnaným státním
občanům, hází velká břemena
odborovým organisacím na krk, které se hroutí
pod těmito břemeny. Měli jsme vloni v řadě
průmyslových odvětví těžkou
krisi hospodářskou a následek byl, že
tisíce lidí přišlo o práci a
že odborové organisace musely vypláceti podpory
až do vykrvácení v zájmu ubohých
obětí hospodářské krise. Máme
dnes svazy, které v pokladnách nezaměstnaných
mají deficity, jdoucí do milionů. Nechci
mluviti o jednotlivých svazech, nýbrž chtěl
bych jen říci, že odborové organisace
tento stav již nesnesou, že se všemi prostředky
zasadí o to, aby tento zákon zmizel, a aby se na
jeho místě zavedlo povinné pojištění,
které pro dělnictvo znamená lepší
formu péče o nezaměstnané nežli
je nynější. Ministerstvo sociální
péče předložilo v poslední
době návrh novelisace zákona o podpoře
nezaměstnaných. Přečte-li se tento
návrh, který prý má přinésti
ulehčení odborovým organisacím a nezaměstnaným,
dojde se k přesvědčení, že tento
návrh je přímou provokací a zároveň
výsměchem odborům. Tato předloha nepřináší
žádné finanční ulehčení
pro odborové svazy, nýbrž ukládá
jim nové finanční oběti. Chci dnes
říci, že konference předsednictev odborových
svazů se strany německé a české
se usnesla, že tuto předlohu s veškerou důrazností
odmítá, že tato předloha za žádných
okolností nemůže se státi zákonem.
Stanovili jsme své požadavky a dokud není zavedeno
povinné pojištění, musí starý
zákon být tak zreformován, aby byl snesitelný
pro nezaměstnané a pro odborové organisace.
Nehodláme dále připustit,, aby miliony korun
z pokladen odborových, které jsou pro jiné
podpůrné účely určeny, výhradně
se dávaly na podporu nezaměstnaných. V souvislosti
s dobrou péčí o nezaměstnané
je spojen jiný náš požadavek, aby konečně
bylo zřízeno prostředkování
práce a to takové, které odpovídá
zájmům pracujícího lidu v tomto státě
a jež by odstranilo pokořující stav,
že nezaměstnaní musí putovat od závodu
k závodu jako žebráci, aby dostali pracovní
místo. Musí se zavésti nucené prostředkování
práce za přiměřeného spolupůsobení
odborových organisací, kde všechna volná
pracovní místa nutno hlásiti a všechna
volná místa pracovní pouze prostředkovatelnou
práce se obsazují. V souvislosti s tím, chtěl
bych se zmíniti o tom, že odmítáme vládní
návrh stran domácího trhu práce. Tento
návrh by byrokratickým rejdům otevřel
dvéře dokořán. Zaveďte jen nucené
prostředkování práce, odborové
organisace, které budou spoluspravovat, postarají
se o to, aby trh práce byl tak upraven, že domácí
dělníci budou přiměřeně
chráněni. Československo ratifikovalo washingtonskou
smlouvu o osmihodinné době pracovní. Musíme,
bohužel, konstatovati, že úřady, které
nad zachováváním zákona mají
bdíti, naprosto selhávají, neplníce
svoji povinnost, takže se může tento zákon
každodenně podnikateli porušovat. Úřady
jsou slepé, trpí mlčky každé
obcházení tohoto zákona, ba s jejich spolupůsobením
se zákon o osmihodinové době pracovní
porušuje. Viděli jsme v minulých letech, že
pracování přes čas se přímo
skokem vyvíjí, že bez jakéhokoliv odůvodnění
se hodiny přes čas povolovaly, že se odborových
důvěrníků o jejich souhlas vůbec
již nikdo neptá. A to je příčinou,
že počet hodin přes čas rok od roku
roste a že dobrodiní osmihodinové doby pracovní
pro dělnictvo stále víc se ztrácí.
Tak byly roku 1921 77.599 dělníkům hodiny
povoleny přes čas, r. 1923 bylo to 79.606 dělníků,
kteří pracovali 3 mil. 273.645 hodin přes
čas. R. 1924 bylo to již 217.838 dělníků,
kteří pracovali 10,767.822 hodin přes čas,
r. 1925 bylo 244.755 dělníků pracovavších
14,505.292 hodin přes čas a r. 1926 pracovalo 177.877
dělníků přes čas. Zaznamenáváme
roku 1926 pokles. To se vysvětluje tím, že
jsme měli velikou krisi hospodářskou. Vidíme
však roku 1927, že hodiny přes čas se
pohybují skokem nahoru. V prvních šesti měsících
r. 1927 vykonalo 193.061 dělníků 7,248.400
hodin práce přes čas. Z toho připadá
jen na průmysl textilní 128.460 dělníků
s počtem 4,397.760 hodin přes čas. Kdyby
se tyto hodiny přes čas omezily, mohlo by býti
několik tisíc dělníků zaměstnáno.
Chci se nyní obírati některými jinými
otázkami. Jak je to se svobodou dělníka v
tomto státě, s jeho právem na práci,
s volným stěhováním, s jeho právem
na mzdu k uhájení existence. Tato svoboda je šlapána
pod dohledem státních úřadů.
Připomínám, že r. 1918 a 1919 bylo dělníkům
slíbeno, že práce a její vykonavatelé
najdou v tomto státě plné ocenění,
že musí býti postaráno o dostatečnou
ochranu dělníka. Jak to ve skutečnosti vypadá,
chci ukázati na několika případech:
U firmy Wild, textilní továrna v Královci,
vypukla stávka. Stávka byla prohrána, protože
firma měla poboční závod na Moravě
a převzaté objednávky tam mohla vyříditi
a kromě toho se našli stávkokazi. Organisací
byla stávka řádně likvidována.
Domnívali jsme se, že když boj ustal, přestane
i mstivost podnikatelů. Většina dělníků
nebyla již vůbec do podniku přijata, to však
nestačilo pro ukojení pomstychtivosti podnikatelům.
30 dělníků bylo ještě vypsáno
na černou listinu a tato listina byla zaslána všem
místním skupinám a svazům, vyjma průmyslu
porculánovému. Tato černá listina
zní: "Kraj Karlovy Vary Hlavního německého
svazu průmyslníků. Karlovy Vary, 19. října
1927. Věc: stávka Wild, Královec, a Meirlovi
vnuci, Hora Zelená. Ctěná firmo! Stávka
u firmy I. David Wild, vikuňová přádelna
v Královci, jmenovaná firma, u níž od
16. července byla stávka, počala opět
pracovat a to bez jakékoliv úmluvy s odborovými
organisacemi, jelikož se dělníci, omrzelí
stávkou, sami o zpětné přijetí
přihlásili. V následujícím
uvádíme jména dělníků,
jichž opětné přijetí firma odmítla.
Podepsaný kraj Karlovarský Hlavního německého
svazu průmyslníků, sekretariát Dr.
Herget." V listině uvádí se pak
jména 30 dělníků. To je černá
listina, která má sloužiti k tomu, aby se dělníkům,
kteří jinak nic jiného neprovedli,
nežli že stávkovali, kteří použili
v tomto státě zákonem dovoleného prostředku,
znemožnilo přijetí v jiných podnicích.
Tímto černým listem sleduje se úmysl
odsouditi dělníky k hladu a nejtrpčí
bídě. Tu musím říci, že
lidé, kteří jsou schopni takové citové
surovosti a kteří chudé dělníky
na ulici vyhánějí a vydávají
je v šanc hladu a největší bídě,
mají morální jakost zcela bídných
syčáků. Kde zůstává
ministerstvo vnitra, ministerstvo sociální péče
a státní zástupce při ochraně
těchto dělníků! Vezměme případ
ve výšivkovém průmyslu v Kraslicích.
Tamější podnikatelé se dohodli, že
žádným podnikatelem nesmí býti
po dobu 8 týdnů přijat dělník,
který od některého podnikatele odejde. Zjistili
jsme teď dva případy, kde dělnice, která
tři dny u nového podnikatele pracovala a jiná,
která osm dní v novém podniku byla zaměstnána,
byly propuštěny s poukazem, že nelze je nadále
zaměstnávati a že podnikatel, který
by je zaměstnával, musel by zaplatiti peněžní
pokutu. Obě jsou teď bez práce. Taková
ujednání jsou nezákonná, jsou bezednou
podlostí proti dělníkům, znamenají
omezení volného přesídlení,
základním zákonem státním zaručeného.
Kde je státní zástupce, který dělníky
chrání, aby základním zákonem
státním zaručená práva platila
i pro dělníky a byla zachovávána?
Zažili jsme to při stávce v Turnově,
že více rodin za spolupůsobení státní
moci bylo deložováno. 20 četníků
tam bylo, aby zadrželo rozčilené dělnictvo.
To vše se děje v našem státě, kde
se na venek říká, že je státem,
který má nejlepší demokracii, co možná
největší svobodu. Uvedu pouze jeden příklad,
jak se jedná s oprávněnými nároky
dělníků u soudů. Člen svazu
dělníků dřevařských
a soustružnických Schneider žaloval firmu pro
zadrženou mzdu u okresního soudu v Jirkově.
Soud žalobě vyhověl. Když firma přes
to neplatila, vymohl si exekuční rozsudek proti
firmě. Až do dneška nemohla však exekuce
býti provedena. Svaz dělníků dřevařských
a soustružnických, který se obrátil
na soud se žádostí o urychlení exekuce,
obdržel tuto odpověď: "Exekuce nemohla dosud
býti provedena, protože zdejší soud má
od 7. května pouze jeden výkonný orgán
k disposici, který musí kromě toho obstarávati
i dozor nad vězni, službu domácí a pochůzky
jako poslíček. Při nejbližší
služební cestě do místa, kde se zažalovaná
firma nachází, bude exekuce provedena," To
jsou poměry, jaké by se snad našly v Zadní
Indii, nikoli však v právním státě.
Žádáme o zakročení ministra spravedlnosti,
aby tyto pobuřující poměry byly odstraněny
a aby byla též zajištěna státním
občanům práva soudem přiznaná.
Nyní slovo o Léčebném fondu státních
a veřejných zaměstnanců. Před
rokem byl zřízen tento Léčebný
fond pro veřejné zaměstnance, úředníky
a zřízence státní. Měl býti
sociálním dílem pro tyto. Co se udělalo
z tohoto sociálního zřízení
během času? Místo aby se vyhovělo
bez stesků potřebám oprávněných
k nároku, stal se Léčebný fond stálým
pramenem zlosti. Správa tohoto fondu byla v Praze centralisována.
Tato centralisace je snad pro jiné instituce dobrá,
pro zdravotní péči se však nehodí.
V okresích jsou okresní komise, které nemají
žádné pravomoci, které rozhodují
buď o maličkostech neb vůbec o ničem.
Za čas se sejdou, aby diskutovaly, ale rozhodovati může
centrála v Praze. Centralisací správy jsou
okresní komise odsouzeny k naprosté bezvlivnosti
a skoro v každém případě, kdy
uplatňuje pojištěnec svůj nárok,
musí se obrátit do Prahy, aby mu nárok byl
uznán. Tomu nutno přičísti, že
dnes leží v Praze následkem centralisace správy
asi 15.000 nevyřízených žádostí.
Stále musí se intervenovati. Počet urgencí
jde do mnoha tisíců a když se takový
případ vyřídí, znamená
vyřízení velmi často velké
sklamání pro toho, kdo měl nárok.
Je odbyt maličkostí. Pouze příklad:
Úředníku se doporučí odborným
lékařem, aby nosil speciální brýle.
Koupí si tyto speciální brýle za 130
korun. Pak uplatňuje svůj nárok a dostane
konečně po intervenci a dopisu 13 korun uhrazeno.
Jiný příklad: Úředník
potřebuje brýle. Léčebný fond
má směrné ceny pro brýle, které
od optiků jsou stanoveny. Na venkově není
jediného optika, který podle této směrné
ceny prodává. Úředník neví
si rady, nedostane žádných brýlí
za tuto cenu. Napíše centrální správě
a tato mu pošle skřipec. Zdali mu sedí na nose,
vidí-li něco neb ne, to je ústavu úplně
jedno. To jsou ovšem neudržitelné poměry
a žádáme, aby státní správa
konečně v tomto Léčebném fondu
udělala pořádek, aby se skutečně
stal sociální institucí a nikoliv stálým
pramenem zlosti.
Veřejní zaměstnanci, státní
úředníci, formulovali příslušné
požadavky, které jsou vládě známy,
a žádáme, aby těmto požadavkům
bylo vyhověno.
A teď několik slov o pensijním pojištění
soukromých zaměstnanců, zřízenců
průmyslových. Po léta již volají
tito zaměstnanci po reformě pojištění
pensijního. Byla zřízena pro toto reformní
dílo komise, byly zvoleny subkomise a v těchto komisích
se o reformě pilně pracovalo. Ale cele dílo
nejde s místa protože podnikatelé činí
této reformě největší obtíže.
Podnikatelům jde o to, aby se celé skupiny zaměstnanců
z pensijního pojištění vyloučily,
aby pojišťovací prémie byly co možná
nízké a aby se renty snížily. Zaměstnanci
mají se spokojiti se žebráckou rentou. Podnikatelé
tomu brání z čistě sobeckých
důvodů, aby nedoznaly újmy jejich ziskuchtivé
zájmy. Zato se mají zaměstnanci odbýti
nižšími rentami. Zaměstnanci demonstrovali
ve velkých projevech pro své požadavky a zástupci
zaměstnanců vykonali v komisích svoji povinnost.
Co však udělala do nynějška vláda?
Zůstává naprosto nečinnou, pomáhá
přáním kapitalistické třídy
a je k přáním zaměstnanců hluchá.
Žádáme proto, aby spravedlivá přání
a požadavky zaměstnanců v průmyslu,
obchodu, živnostech a dopravě konečně
byly splněny a našly povšimnutí. Tyto
požadavky jsou: Na roveň postavení starých
a nových pojištěnců, zvýšení
výplat pensijního pojištění,
pojmutí skutečného příjmu a
přizpůsobení výplat a nároků
skutečným poměrům a potřebám
zaměstnanců, státní příspěvek
na zvýšení rent, snížení
všech lhůt čekatelských, započítání
služební doby válečné pro, narukovavší
zaměstnance, odstranění nespravedlivých
omezení a tvrdostí nynějšího
zákona jako při rentě vdovské a při
úrazových rentách a j., vybudování
péče zdravotní, pojištění
proti ztrátám pro zaměstnance přesídlivší
do zahraničí uzavřením příslušných
vzájemných smluv se všemi státy. Po
stránce organisační ponechání
zemských úřadoven v jejich dnešním
rozdělení a rozšíření
jejich věcného pole působnosti a obsazení
správních těles volbami. Při nemocenském
pojištění zaměstnanců nesmí
nastati zkrácení nynějších práv.
Je úmyslem zříditi pro zaměstnance
nemocenskou pokladnu pouze proto, aby jejich dosavadní
práva byla zkrácena.
To je pouze několik málo požadavků z
našeho sociálně-politického programu,
o kterých jsem zde mluvil. Náš program je mnohem
větší. Pro uskutečnění
těchto požadavků nasadí dělnictvo
celou svou sílu. Očekáváme však
také, že stát a vláda vykonají
svou povinnost a ukáží, že stát
skutečně si zaslouží titulu moderního
státu. Dělnictvo prosadí přes všechny
překážky krok za krokem své požadavky
i proti vůli měšťanských tříd.
I kdyby se těmto požadavkům činily sebe
větší obtíže, přece přijde
den, kdy silou dělnické třídy boj
o její požadavky skončí vítězstvím.
(Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Stašek.
Posl. Stašek: Slavná sněmovno! Projednávaný
rozpočet ministerstva školství a nár.
osvěty dává mně a straně, již
kladu si za čest zastupovati, příležitost,
abych mohl zaujati stanovisko nejen k rozpočtu samotnému,
ale i k činnosti tohoto ministerstva, i vůbec ke
školským poměrům v Československé
republice. Pokud se týče rozpočtu samého,
vidíme, že proti rozpočtu na r. 1927 značně
stoupl. Osobní výdaje jsou preliminovány
částkou 669,44,0.036 Kč, tedy oproti rozpočtu
loňskému jsou vyšší o 74,617.194
Kč. Výdaje věcné jsou rozpočteny
na 224,432.012 Kč, tedy oproti loňskému rozpočtu
jsou vyšší o 36,872.402 Kč. Celkem jsou
tedy výdaje ministerstva školství pro r. 1928
větší o 111,489.596 Kč.
Jest zajímavo přirovnati výdaje osobní
k výdajům věcným. Poměr tento
jest skoro přesně jako 3: 1. Přírůstek
pak osobních výdajů a věcných
výdajů jest v poměru 2: 1. Uváží-li
se však, že částka 17 1 mil. Kč,
jež jest příspěvkem státu na
živnostenské školství v letošním
rozpočtu, byla přesunuta z výdajů
osobních do výdajů věcných,
potom poměr osobních výdajů k věcným
ještě více se zhorší v neprospěch
výdajů věcných a odpovídá
asi poměru 4.5: 1. Tento poměr, vlastně nepoměr,
je zarážející. Kdyby naše školství
dále kráčelo tímto způsobem,
potom by sotva byl zabezpečen vývoj našeho
školství i vůbec naší národní
kultury. Bude nutno založiti tento poměr výdajů
věcných k osobním na zdravějším
základě tak, aby největší část
rozpočtu ministerstva školství neplynula pouze
na vydání osobní, ale v poměru k osobním
vydáním byla též udržována
vydání věcná.
Přihlížíme-li k jednotlivým titulům
rozpočtu ministerstva školství, chtěl
bych především u tit. 4, který obsahuje
rozpočet pro vysoké školy, zdůrazniti,
že československá strana lidová staví
se proti snahám, jež vycházejí bohužel
i z ministerstva školství, o přeložení
vysoké báňské akademie z Příbramě
do Prahy. Myslím, že ministerstvo školství
má jiné a důležitější
starosti, než sdělávati osnovy zákonů,
jakou jest návrh na přeložení báňské
akademie z Příbramě do Prahy, které
pak působí v obyvatelstvu, jehož opatření
toto se velmi citelně, ba existenčně dotýká,
značné vzrušení, rozčilení
a neklid. Snahy o přeložení báňské
akademie odmítáme z mnoha důvodů,
jež, bohužel, pro krátkost času nemohu
zde vyložiti a rozvinouti. Proto jen krátce pravím,
že důvody, které uvádějí
profesoři vysoké báňské akademie
v memorandu, které nám zde ve sněmovně
bylo rozdáváno, nás nijak nepřesvědčují,
že by přestěhování toho bylo
skutečně potřebí.
Obnos 50 milionů Kč, jehož, jak se uvádí,
by bylo třeba pro přestěhování
a umístění vysoké báňské
akademie v Praze a jenž ve skutečnosti by byl daleko
větší, je dnes pro finanční správu
příliš velikým penízem, než
aby mohl býti věnován na zbytečnou
tuto věc. V Příbrami má báňská
akademie všechnu možnost, aby se udržela na vědecké
výši. V cizině, jako v Německu
a v Rakousku, jsou báňské akademie ještě
v menších městech než je Příbram
a přece mají světovou pověst, takže
na ně přicházejí žáci,
až z daleké ciziny, ba z jiných dílů
světa. Mimo to při celé věci sledujeme
ještě jinou věc, která by měla
býti respektována nejen ministerstvem školství,
ale i celou státní správou, aby totiž
byl již udělán konec nezdravé politice
centralisující všechny podniky ať kulturního
nebo hospodářského rázu do Prahy.
Jaký může býti výsledek této
centralistické politiky? Z venkova zůstane kulturní
a hospodářská poušť s obyvatelstvem
existenčně bídně živořícím
a Praha naroste nám na velikou, neúměrnou
hlavu k malému tělu naší republiky,
hlavu překrvenou, revoluční, nespokojenou
a nebezpečnou pro klidný politický, hospodářský
a sociální rozvoj naší republiky. Z
těchto důvodů lidová strana rozhodně
se staví proti snahám o přestěhování
báňské akademie z Příbramě
do Prahy a žádá, aby ministerstvo školství
tuto osnovu parlamentu vůbec nepředkládalo.
Přicházím k tit. 5, jenž obsahuje rozpočet
pro střední školy. A tu bych si všiml
především obnosu, uvedeného ve státních
příjmech a plynoucího ze středních
škol. Obnos tento činí 7,058.005 Kč
proti obnosu preliminovaném v rozpočtu loňském
3,906,300 Kč. V důvodové zprávě
se uvádí, že zvýšení tohoto
příjmu jest způsobeno vyšším
výnosem školného na školách středních
o 3 2 milionu Kč. Vzpomínám si, když
svého času baron Gautsch jako ministr kultu a vyučování
zavedl nové školné odstupňované
podle velikosti měst 30, 10 a 50 K, na ten veliký
křik a nářek, že podvazuje vzdělání.
My jsme v prvých dnech republiky sice slíbili, že
bude vyučování bezplatné, ale skutečnost
jest jiná. Již za doby rudozelené koalice výnosem
č. 463 z r. 1921 zavedli jsme školné odstupňované
od 100, 200, 400, 800 až 1200 Kč ročně
podle majetkových poměrů žáka
nebo rodičů. Bylo to nikoliv školné,
ale dávka z majetku. Když se proti tomuto odstupňování
zmáhala nespokojenost, bylo nařízením
č. 151 z r. 1926 stanoveno školné za pololetí
200 Kč. Nechci kritisovati toto ustanovení, ale
chci pouze ukázati na jistou slabinu této preliminované
vyšší částky 3,2 mil. Kč.
Považme, že jsme měli k 1. květnu 1927
105.356 středoškoláků. Řekněme,
že se počet r. 1928 zmenší na 100.000.
Odečteme-li od nich 8000 žáků z učitelských
ústavů, zbude 92,000 středoškoláků.
Osvobodíme-li polovinu z nich od školného úplně
a ze zbývajících 46,000 od poloviny, zbylo
by 23.000 platících 200 Kč, t. j. 4,600.000
Kč a 23.000 po 400 Kč, t, j. 9,200.000 Kč,
tedy celkem zvýšení o 13,800.000 Kč.
A i když obnos tento ještě značněji
snížíme, přece zvýšení
školného bude činiti ještě daleko
větší obnos, než jak je preliminován
ve státním rozpočtu. Uvádím
to proto, abych ukázal na malých příkladech,
jak nepřesně se rozpočty sdělávají
a jak je potom možno, že účetní
uzávěrka tak podstatně se liší
od rozpočtů.
Ostatně tato nepřesnost týkající
se výšky školného není jedinou
nepřesností v rozpočtu ministerstva školství.
Tak na př. za prodané tiskoviny na české
technice pražské se již 7 let uvádí
směšný obnos 400 Kč, ačkoliv,
pokud jest mně známo, příjem za tiskoviny
na této vysoké škole činí několik
desítek tisíců. Zde buď kancelář
účet zemské správě politické
ročně nepředkládá nebo předkládá-li
jej, účet se nezkouší, a zkouší-li
se, tedy se nepreliminuje příjem předepsaným
průměrem. Podobně je tomu také s tiskopisy
na universitách, jejichž preliminovaná částka
nijak neodpovídá jak počtu posluchačstva
na universitách vůbec, tak i v poměru k počtu
posluchačů na jednotlivých universitách.
Stejně dalo by se také mluviti o preliminované
částce na kolejné a laboratorní taxy
na technikách. Jsou to, jak jsem řekl, v rámci
celkového 10miliardového rozpočtu celkem
maličkosti. ale i v menších částkách
rozpočet náš má býti přesně
a seriosně zpracován.
A mluvím-li již o této kapitole rozpočtu
ministerstva školství, chci ještě na jinou
věc upozorniti. Dle tabelárních záznamů
k návrhu finančního zákona máme
ve školním roce 1927/28 241 státních
středních škol, 62 ústavů učitelských,
tedy 303 státních škol středních.
Nestátních škol středních a učitelských
ústavů bylo v témž období 73,
tedy celkem 376. Tyto ústavy měly v r. 1926/27 105.356
žáků a 7589 abiturientů. Na vysokých
školách bylo v letním semestru 1926/27 zapsáno
celkem 26.172 posluchačů.
Slavná sněmovno! Proč tuto statistiku uvádím?
Poněvadž poměr absolventů středních
a vysokých škol je značně neúměrný
k počtu obyvatelstva v naší malé republice
a poněvadž z této nadprodukce inteligence vzniká
značné nebezpečí nejen pro tuto inteligenci,
jež nemůže rozhodně u nás nabýti
existence přiměřené jejímu
vzdělání, ale i pro náš stát
vůbec. Považte, prosím, že advokátní
a lékařské komory varují před
studiem právních a lékařských
disciplin. Znalec národního školství
mně nedávno pravil. že 4000 abiturientů
učitelských ústavů je bez místa.
Naši technikové, absolventi vyšších
i vysokých hospodářských škol,
absolventi obchodních akademií atd. nemohou býti
umístěni. V denním tisku čítáme,
že o místa strážníků žádají
i lidé s akademickým vzděláním.
Největší část této studované
inteligence vidí jediné útočiště
ve státní správě. Jak veliký
je sem nával, jest nejlépe zřejmo z toho,
že na př. u úřadů státních
abiturienti rádi přijímají místa,
jež kdysi byla vyhrazena zaměstnancům s nejmenším
školním vzděláním. Člověku
kolikráte srdce pláče nad nedostatkem, bídou
a nemožností tak mnohého inteligenta, existenčně
se uchytiti, a nelze pomoci. O těchto trapných,
a znovu opakuji, pro vývoj státu nebezpečných
záležitostech mělo by ministerstvo školství
mnoho rozvažovati a stav středního školství
regulovati vzhledem ke skutečným poměrům
a potřebě tak, aby nebylo v našem státě
této trapné a tak ohromné nezaměstnanosti
inteligence a toho všeho, co pak z této nezaměstnanosti
plyne. Non multa, sed multum! Nikoli nadbytek škol středních,
nýbrž raději méně těchto
škol, ale řádně vědecky vybavených
s učitelstvem existenčně spokojeným
a žactvem řádně vzdělaným
a dobře vychovaným.
Ostatně tato nezdravá politika školská,
jak se od převratu prováděla, je zřejmá
i z rozpočtu ministerstva školství, a to ve
srovnání rozpočtu středního
školství se školstvím odborným,
jak jest uvedeno v tit. 6. Kdežto náklad na vysoké
školy činí 100 mil. Kč, na střední
školy 203 mil., činí na odborné školy
pouze 100 mil. Kč. Z tohoto obnosu jest věnováno
na obchodní akademie 20 mil. Kč, obchodní
školy 7 mil. Kč, průmyslové a odborné
školy 39 mil. Kč. Připočteme-li k tomu
ještě obnos 24 mil. Kč z rozpočtu ministerstva
zemědělství na zemědělské
vyučování, vidíme, jak celkem neveliké
obnosy jsou věnovány na naše odborné
školství. A přece náš stát
z poloviny průmyslový a z poloviny zemědělský
k svému hospodářskému rozvoji v první
řadě potřebuje odborníky a pracovníky
na poli hospodářském, vzdělané
a vyškolené ve školách odborných.
Proto je nutno v zájmu státním a i v zájmu
našeho dorostu nastoupiti takovou politiku školskou,
jež by své těžiště viděla
nikoli ve zbytečném zřizování
škol středních, jež nám vyrábějí
inteligentní proletariát, nýbrž v podpoře,
rozvoji a pěstování školství
odborného, jež by nám vychovávalo zdatné
a odborné pracovníky pro náš průmysl,
zemědělství, živnosti a obchod.