Úterý 29. listopadu 1927

Nás a celou veřejnost musí zajímati, ve prospěch koho se vlastně vylučuje 750.000 duší. Musíme si uvědomiti, že se to bude týkati jak učňů, tak i mladistvých dělníků, dělnic a hlavně domáckých a sezonních dělníků. Tito lidé ovšem pracují za mzdu, a zejména u domáckého dělnictva ukazuji na to, že do výrobních nákladů jest pojistné zakalkulováno, a právem musíme se ptáti a zejména ve výboru položiti otázku nejen navrhovatelům, nýbrž i většině: Budou pánové ručiti za to, že se tím výrobky zlevní, když bude vyloučeno z pojištění 750.000 nejchudších dělníků? Podnikatelé budou laciněji vyráběti, avšak budou textilní fabrikanti, budou-li mladiství dělníci vyloučeni, levněji prodávati, bude výroba zemědělská dodávati laciněji, budou lacinější výrobky domáckého průmyslu? Vidíme, že úspora, která se zde stane ke škodě nejchudších vrstev, nebude plynouti ve prospěch nemajetných, nýbrž majetných, kteří už dnes, jak je známo, pojistné jak nemocenského, tak i invalidního a starobního pojištění do výrobních cen započítali.

Tedy právem říkáme o osnově, že je to čin přímo neslýchaný, který nemůže podpořiti důvěru dělnictva ke státu ani k právním řádům. Je to čin státu nedůstojný a nebezpečný. Kdybychom připustili, že vyloučeno bude jenom 750.000 pojištěnců a že jsou zařazeni pouze v nejnižší pojistné třídě, znamená to, že stát. který v poslední době udělal velmi mnoho ve prospěch bohatých, zabavuje největším proletářům 251,550.000 Kč. které tito pojištěnci na své zabezpečení v invaliditě a stáří již zaplatili.

Tyto dělnické peníze mají tvořiti jakýsi fond, o kterém však vládní osnova nic bližšího neříká, a osoby tyto nebraly by podílu ani na léčebné péči, kterou by z těchto peněz Ústřední sociální pojišťovna prováděla, protože budou z invalidního a starobního pojištění vyloučeny. To by se týkalo zejména domáckých dělníků a dělnic, ale také sezonních dělníků.

Často jsme slyšeli z kruhů zemědělských stesky na to, že v zemědělství je nedostatek pracovních sil. Nyní se zemědělské dělnictvo téměř vesměs z pojištění vylučuje a přímo donucuje, aby v zájmu svého zabezpečení rozmnožovalo řady průmyslového proletariátu. A to zemědělské dělnictvo, které v pojištění zůstane, bude velmi těžce poškozeno ustanovením o znehodnocení naturální mzdy a poškozeno bude tím i provádění léčebné péče pro všechny pojištěnce.

Jaký neblahý vliv bude míti toto ustanovení i na pojišťovny městské, které pojišťují zejména pomocnice v domácnosti, je viděti z následujícího: Okresní nemocenská pojišťovna v Brně předepsala za rok za pomocnice v domácnosti a hospodářskou čeleď na příspěvcích podle nynějšího zákona 2,347.698.60 Kč. Tím, že pojištěnci tito z dosavadní III. a IV. mzdové třídy budou přeřazeni do třídy II., jak to dr Winter již podrobně naznačil, bude činiti předpis u této pojišťovny na stejný počet osob 1,949.547.60 Kč, takže celková ztráta této pojišťovny na pojistném bude činiti jenom u pomocnic v domácnosti a hospodářské čeledi 398.151 Kč na příspěvcích nemocenských. Poměrně ještě větší ztráty utrpí Ústřední soc. pojišťovna na příspěvcích invalidních a starobních, aniž by s tím vládní osnova počítala.

Takový stav jeví se u pojišťovny městské, a jest pochopitelno, že ještě ve větší míře projeví se u pojišťoven venkovských, pojišťujících poměrně větší procento osob, pracujících za naturální mzdu. K jakým katastrofálním důsledkům může na základě tohoto ustanovení dojíti, o tom pravděpodobně navrhovatelé nepřemýšleli. O tom, že by uvážili, jak přímo necitelně poškozují dělnictvo pracující za naturální mzdu, dovoluji si pochybovati. Avšak i kdyby se mé pochyby nepotvrdily, pak svědčí to jenom o třídní zášti navrhovatelů osnovy proti dělnictvu. Je hanbou pro stát, že se vůbec tato osnova mohla zroditi a zejména v resortu ministerstva soc. péče.

Z úsporných důvodů mají prý býti zrušeny svazy nemocenských pojišťoven. Kdyby ustanovení toto mělo býti schváleno, pak docílí se tím pravého opaku, neboť svazy přinášejí nemocenským pojišťovnám více hospodářského prospěchu, než kolik činí jejich zatížení svazovým příspěvkem. Namítá se, že nyní, když je zde Ústřední soc. pojišťovna, není existence svazů účelna. To může ovšem tvrditi pouze člověk naprosto nezasvěcený a laik. Pravý opak je pravdou. Prakse ukázala, že zájmy nemocenských pojišťoven a zájmy Ústřední sociální pojišťovny jsou v mnohých směrech naprosto protichůdné, jako na př. u otázky úhrady správních nákladů za provádění invalidního a starobního pojištění a ve všech otázkách ostatních, které věcně náležejí výhradně do kompetence a autonomie pojištění nemocenského a nemají ničeho společného s pojištěním invalidním a starobním. Je vyloučeno, aby Ústřední soc. pojišťovna jako úřad pro celou republiku byla s to obstarávati všechny úkoly, které až dosud pro nemocenské pojišťovny obstarávaly svazy. K jakým škodám by nemocenské pojištění zrušením svazů dospělo, o tom mohu snésti nespočetné množství příkladů.

Ale chci se zmíniti jen o jedné otázce, která bude veřejnost zajímati, poněvadž myslím, že ani v ministerstvu soc. péče si důsledků, které by osnova přinesla, pánové nejsou vědomi.

Zrušení svazů nemocenských pojišťoven navrhované ve vládní osnově mělo by za následek také zrušení lékárny "Život" jako jediné lékárny nemocenských pojišťoven. Tato lékárna dodává léky nemocenským pojišťovnám ve Svazu sdruženým, nalézajícím se v obvodu Velké Prahy. Těchto pojišťoven je 15, z nich 6 velmi silných (okresní pražská, karlínská. vinohradská, I. pražská, strojnická a výčepnická). Všem těmto pojišťovnám dodává lékárna "Život" léčiva o 10 až 20% levněji než ostatní veřejné lékárny. Tato sleva representuje při značných položkách za léčiva úsporu pro příslušné nemocenské pojišťovny, dosahující desetitisícových obnosů. Dále je tato lékárna důležitým činitelem, pokud se týká způsobu předpisování léčiv, protože poskytuje příslušným pojišťovnám směrnice, jež regulují a restringují záplavu cizích a velmi drahých a léčebným efektem ceně neodpovídajících specialit. Tímto nepřímým způsobem ušetří lékárna pojišťovnám také značné částky, nedotýkajíc se tím nijak zájmu pojištěnců.

Tvrdí se, ze má dojíti ke zřízení závodních nemocenských pojišťoven ve velkých průmyslových podnicích, jak to osnova připouští. To je kapitola, o které by se dalo mluviti zejména s hlediska, co byly závodní nemocenské pojišťovny za Rakouska a proč jsme je zákonem z 15. května 1919 zrušili. I to je pro nás jako pro každého svědomitého sociálního politika a národohospodáře - nemusí býti ani socialistou - naprosto nepřijatelné, ale kdo nám ručí za to, že politickými vlivy nebude umožněno i zřizování závodních pojišťoven v malých podnicích? Je tu ovšem otázka hlavní to je, proč mají býti zřizovány závodní nemocenské pojišťovny. Po zkušenostech z dřívějška nelze očekávati nic jiného, než že v těchto pojišťovnách, které budou ovládány podnikatelem, bude se působiti ke snížení nákladů omezováním dávek a léčebné péče, což bude zaměstnavatelům umožněno tím, že vedle jejich rozhodujícího vlivu na správu nemocenských pojišťoven závodních mají stále možnost rušiti pracovní poměr dělníků. Jsou to dále známé "asentýrky" při přijímání do práce a propouštění z práce, methody podnikatelů při vedení stávek a pod. Takové jsou důvody v pro zřizování závodních pojišťoven. Podnikatelům jde o dosažení větší moci nad dělnictvem a nikoliv o prospěch dělnictva v době nemoci. Tak se dělnictvo také na tuto otázku dívá. V této věci uvádím charakteristický případ ze Zlína od Bati. Baťa podal již Ústřední soc. pojišťovně žádost, ačkoli osnova není podána a ještě není zákonem, za zřízení závodní pojišťovny. Baťa již dnes pojišťuje, a kdyby dozorčí orgány konaly svou povinnost, již dávno by Baťa doplatil tamní nemocenské pojišťovně a Ústřední soc. pojišťovně velmi veliké obnosy na pojistném. Dodávám, že je tam pojištěno asi 10.000 dělníků a úředníků, ale tam ztratí nárok na invalidní a starobní pojištění na 3000 mladistvých dělníků a dělnic, kteří, poněvadž jim není 16 roků, pojištění starobnímu a invalidnímu nebudou podléhati.

V celém boji o sociální pojištění, který trvá již tak dlouho, jak dlouho jest pojištění toto v činnosti, jde buržoasním stranám především o získání rozhodujícího vlivu nad reservními fondy Ústřední sociální pojišťovny. Ústřední sociální pojišťovna vzroste po několika letech na veliký finanční ústav. Náš zákon zaručoval, že tato finanční moc, složená z drobných příspěvků milionů dělníků, bude spravedlivě a ve veřejném zájmu sloužiti nejakutnějším potřebám sociálním i zdravotním. Tím cítily se ovšem dotčeny kruhy bankovního velkokapitálu. Proto vedle vnuceného uložení 30% jmění Ústřední soc. pojišťovny ve státních a veřejných papírech byl vydán zákon o silničním fondu, a tak již celých 50% finančních prostředků Ú. S. P. po dobu celých 10 let jest určeno k jiným účelům, než jakým má sociální pojištění a Ústřední sociální pojišťovna sloužiti. Nadvláda buržoasie nad penězi dělníků se zajišťuje vládní osnovou ustanovením, že 2 zástupci Národní banky a 1 zástupce ministra financí mají ve správních orgánech Ústřední sociální pojišťovny právo rozhodovací a kromě toho ministerstvo financí právo veta. O tom, jak přijdou pojištěnci k tomu, aby bankovní a státní byrokracie rozhodovala, jak zejména nakládati s prémiovými reservami, které podle zákona hradí z poloviny dělníci a z poloviny zaměstnavatelé, co má Národní banka a co stát zasahovati do autonomie Ústřední sociální pojišťovny, snad nám pánové ve výboru také vyloží.

Dělnictvo dovede domysliti význam tohoto útoku. Proto nechť se nikdo nediví, že v boji o sociální pojištění může při neústupnosti vlády jíti o víc, než se vládě zdá a než by bylo státu zdrávo. Žádnými útoky na zaměstnance nemocenských pojišťoven nemůže býti boj, ke kterému se schyluje, oslaben ani oddálen. Ostatně i obsah těchto útoků jest nepravdivý. Tak dochází k tomu, že ministerstvo soc. péče vydává statistiku, z níž jsou zřejmy platy zaměstnanců, avšak osobní list p. ministra Šrámka píše pravý opak toho, co ve statistice jeho ministerstvo uvádí. Podle této statistiky průměrný plat zaměstnance pojišťovny činí ročně 18.786 Kč, avšak tisk p. ministra i ostatních vládních stran píše o celých statisících.

Je smutné, když k obhajobě vládní osnovy nemají vládní strany nic jiného, než falešné a lživé útoky proti existenčnímu postavení zaměstnanců pojišťoven. Agrární "Venkov" dokonce sáhl i k tomu, že i činu nerozvážného mladíka, který zapálil sedlákovi stodolu, použil za argumentaci pro novelisaci sociálního pojištění.

Ve výboru doložíme, jak se kalkuluje v různých podnicích a zejména uvedeme ve výboru, jak se hospodaří v záložnách, spořitelnách a jinde. Zatím se omezuji na toto konstatování. Pan ministr Šrámek také přispěl se svojí troškou do mlýna. Tvrdil, že domáčtí dělníci přišli jej prositi, aby byli zbaveni pojistné povinnosti, ale stal se mu ten malér, že ani ne za týden přišly k němu dvě deputace domáckého dělnictva protestovati proti svému vyloučení. Teď stojí veřejnost před otázkou: Má pravdu ministr soc. péče Šrámek nebo domáčtí dělníci sami? Musím prohlásiti, že p. ministr tvrdil nepravdu, když pravil, že domácké dělnictvo nechce podléhati pojištění. Kdyby šel na př. na Dobříšsko, Chrudimsko, Prostějovsko a dal si svolati poradu třeba indiferentního domáckého dělnictva, přesvědčil by se, zejména se zřetelem k jeho politickému založení, o jaké podnikatele jde a jak si tito dělníci žárlivě své pojištění střeží. O tom budeme podávati doklady ve výboru, jak zejména dělnictvo a ženy utrpí tím, že by byly z pojištění vyloučeny.

Všechny zahraniční státy zlepšují sociálně-ochranné zákonodárství, ale Československá republika za vlády tohoto režimu nedostatečná sociální ochranná opatření odbourává. Činí tak v době dobré hospodářské konjunktury a bohatých podnikatelských zisků. Již přes 3 roky je tomu, co založen byl fond na zabezpečení osob přestárlých, které pro vysoký věk do sociálního pojištění pojaty nebyly. Tento fond je mrtvým kapitálem, zatím co tisíce zestárlých a k práci neschopných dělníků strádají bez ochrany a bez pomoci. Nejen proti zhoršení sociálního pojištění, ale za jeho zlepšení a doplnění zabezpečením přestárlých bude sveden boj veliké a v tomto boji jednotné armády dělnické proti držitelům dnešní pochybné politické moci ve státě. Boj ten nemůže skončiti jinak, než vítězstvím těch, na jejichž straně jest pravda a právo. Třídní boj, který vláda touto osnovou rozpoutala, stane se jí osudným, bude-li i v poslední chvíli přeslechnut hlas, který tak varovně a výstražně, ale i hrozebně v těchto dnech dělnictvo celé republiky pozvedá.

Při této příležitosti, resp. na konec této partie chtěl bych odpověděti p. poslanci komunistické strany kol. Zápotockému, když včera dokazoval, že prý socialistické strany ve věci boje za ochranu hlavních zásad sociálního pojištění musí býti někdy donucovány k nějakým akcím. Pan kol. Zápotocký patrně zaspal minulé události, zejména od r. 1924. Musím odmítnouti, že my bychom potřebovali snad nějakým způsobem hledati iniciativu, poněvadž je známo, že sociální demokracie to byla, která, jak je i dokázáno jejími odpůrci a jak to zejména páni i z pravičáckých stran na schůzích svým nevědomým zaměstnancům tvrdí, se přičinila o to, aby zákon o sociálním pojištění stal se skutkem a že se tak stalo její zásluhou. Víme z historie parlamentárních bojů, že právě ve straně komunistické dlouho páni nedovedli najíti linii v otázce sociálního pojištění. Je známo, že páni nejen nehlasovali pro osnovu, ale je pro ně tragikou. že hlasovali proti ní a že tento zákon teď na schůzích musí hájiti. A není žádnou zvláštností, že se jim při tom stávají tyto maléry: Přijde na schůzi komunistický řečník, ale ten nechrání pojištění - ač my bychom z úst kol. Zápotockého očekávali, že komunistická strana vede frontu v otázce ochrany pojištění. Ve skutečnosti vypadá věc tak, že i komunističtí senátoři a poslanci přijdou na schůze a kaceřují pojištění, nazývají je ohlodanou kostí, zkrátka nechrání žádné zásady, které v zákoně jsou a které mají býti porušeny. Mám zejména na mysli okruh pojištěných osob, pojištění vojáků, vyplácení důchodu po 150 týdnech, placení paritního příspěvku atd. Tedy zde komunisté se učí zejména od sociálních demokratů, jaké zásady a dobré stránky zákon o sociálním pojištění má.

Proto odmítám s tohoto místa nařčení, jako kdybychom se museli nechat komunisty k boji nutiti. A jsem povděčen tomu, že komunisté konečně se naučili vymoženosti socialistů z doby bývalé většiny dnes ceniti a před dělníky hájiti. Je to veliký obrat k lepšímu, zejména na straně těch, kteří tolik otravy a demagogie mezi dělnictvo zanášejí.

A teď k partii o pojištění nemocenském. Jestli jsem v prvé řadě kaceřoval hanlivou osnovu z 25. října, musím se přece jen vrátiti k partii pojištění nemocenského, která se stanoviska sociálního je pro dělníky a chudáky bližší, poněvadž je jimi častěji používána.

Před několika týdny rozdán byl všem zákonodárcům, všem centrálním úřadům a význačným korporacím pamětní spis o kritickém finančním stavu nemocenských pojišťoven, vydaný Pojišťovací Radou.

Tento spis obsahuje podrobná data za prvé pololetí 1926, kdy působil zákon o sociálním pojištění, rozložená v jednotlivé výdajové i příjmové položky. Jsou v něm prokázány všechny důsledky snížení pojistného nemocenského zákonem o sociálním pojištění a zejména rozhodnutím Nejvyššího správního soudu způsobené. Materiál získaný z převážné většiny všech nemocenských pojišťoven je zarážejícího obsahu. Druhé pololetí 1926 končí několika desetimilionovými schodky, a také prvé pololetí roku následujícího není lepší, ba ještě horší. Ze všech okolností vysvítá, že příspěvky v dnešní výměře nestačí na to, aby kryly zákonné dávky pojištěnců. Přicházím tak k absurdnímu faktu, že zákon nařizuje povinné pojištění, zřizuje zákonné nositele pojištění nemocenského a nařizuje jim, co mají pojištěncům poskytovati, ale nestará se o to, aby bylo z čeho nároky tyto krýti.

Nemáme možnosti, abychom prokázali, zda a kde pojistné matematické výpočty selhaly, ale výsledky bilancí za prvá dvě pololetí, pro něž zákonná nová úprava nemocenského pojištění platí, dokazují, že buď selhaly předpoklady pojistně matematické části osnovy zákona o sociálním pojištění, v níž se praví, že při sníženém příspěvku bude docíleno rovnováhy mezi příjmy a vydáními nemocenských pojišťoven, anebo byl tento předpoklad činěn bez vědomí, ba proti vůli pojistně matematických odborníků. Tato okolnost je pravděpodobnější, ježto také prof. dr Schönbaum ve svém posledním veřejném projevu praví, že upozorňoval na to, že hranice 5%, stanovená pro příspěvky nemocenského pojištění v § 159 zákona o sociálním pojištění, nebyla určena na základě odborných úvah, nýbrž že sazba navrhovaná odbornou komisí ve výši 6% byla jednoduše snížena bez slyšení znalců na 5%, při čemž bylo dokonce zapomenuto snížiti přiměřeně dávky nemocenského pojištění, proti čemuž byli bychom se tehdy jistě postavili.

Takový stav kde za půl léta 184 nemocenské pojišťovny vykazují ztrátu více než 54 mil. Kč, kde 149 těchto ústavů při předpisu 225.7 mil. Kč za touž dobu vykazuje ztrátu téměř 46 mil. Kč a při tom vyplatí na dávkách 235.9 mil. Kč, není způsoben nějakou přechodnou krisí.

Nemůže byti ani řeči o tom, že by tento stav byl způsoben vysokými správními náklady. Jen na dávkách vyplaceno bylo více než kolik bylo na příspěvcích přijato. Ani chřipková epidemie v prvních měsících doku 1927 nemohla způsobiti tak katastrofální výsledky. Chyba spočívá v kořenu věci, v malé výměře pojistného.

Z tohoto stavu je možné jenom dvojí východisko, nechce-li se, aby nemocenské pojišťovny dostaly se do situace bankrotáře, který zastavil platy.

Nemocenské pojišťovny nejsou, žel tomu, v postavení, jako veřejnoprávní svazky územní, aby si mohly, nedostává-li se jim prostředků, jako tyto buď uložiti reservu ve vydáních, anebo zvýšiti si daně a dávky jimi ukládané. Jak se to dělá zejména s vydáními, uvedu, až budu mluviti o partii ministerstva zdravotnictví. Zákon stanoví striktně, co nemocenské pojišťovny mají poskytovati, a zákon stanoví též, jak vysokou veřejnou dávku - pojistné příspěvky - smějí vybírati.

Buď tedy zase zákon musí stanoviti, že se dávky nemocenského pojištění sníží, anebo se zvýší - opětně zákonem - pojistné nemocenského pojištění.

Prvá cesta k záchraně nemocenského pojištění - odbourání dávek - je stěží možna. Postavili bychom se proti ní, poněvadž při dnešních cenách životních potřeb není možno snižovati nemocnému dávky, zejména dávky na podpoře. Bylo by ji sice lehko a mnohým vrstvám snad příjemno zákonodárně provésti, ale škody, které by tím vzešly celému národnímu hospodářství, byly by nedozírné. Je jasno, že dávky, které dnes poskytují nemocenské pojišťovny svým pojištěncům, jsou minimem toho, co jim může býti dáno.

Odbourání nemocenských dávek znamenalo by ohrožení zdravotního stavu nejširších vrstev, znamenalo by pokles výrobnosti pracovních sil ve státě daných a ohrožení zájmů celonárodních a celostátních.

I kdyby tedy u směrodatných činitelů nerozhodovala potřeba a prospěch pracujících, zaměstnaných tříd, nechť tedy rozhoduje národohospodářský zájem státního celku. S tohoto hlediska je tedy jedině možný prostředek k nápravě - zvýšení příspěvků.

Pan ministr soc. péče a všechna oddělení jemu podléhající a pro něho návrh na novelisaci zákona vypracovávající ponechal tyto uvedené okolnosti naprosto bez povšimnutí. V osnově je ignoruje. Místo aby se vzal zřetel a uváženy byly okolnosti, prokázané pamětním spisem a výroky odborníků, a novelisovala se ustanovení o nemocenském pojištění, jakožto ustanovení těžce poškozující zájmy pojištěnců, zákon ještě přiřazuje celou řadu nových škodlivých ustanovení, z nichž zejména jest uvésti, jak bude nemocenské pojištění poškozeno nižším započítáváním naturálních požitků pro zařazení do mzdových tříd a tím, že celé statisíce pojištěnců budou vyloučeny z pojištění invalidního a starobního a že nemocenské pojišťovny budou nuceny toto pojištění nahrazovati. Přibíjím ignoranci ministerstva sociální péče zvláště na pranýř.

Ke kap. Ministerstva veř. prací chtěl bych ukázati na poměry, které se zejména vyskytují na Příbramsku. Čas je krátký a proto jen konstatuji, že příbramský okres má jediný velký průmyslový podnik a to báňský, doly na stříbro a olovo. Tento okres skládá se odedávna z dělnických obcí. Dnes vedení tohoto státního podniku svěřeno jest bývalému úředníku báňskému ze severu, p. inž. Bartošovi. Je nutno s tohoto místa říci, že režim za tohoto ředitele je více než krutý v příbramském podniku. My se budeme touto otázkou ještě jinak zaměstnávati, ale zatím na adresu ministerstva veřejných prací sděluji, že bude potřebí, aby páni, kteří nesou odpovědnost za tento resort, upozornili pana inž. Bartoše, že nemůže své fašistické choutky uplatňovati tak, jak to dělal až dosud. Upozorňuji na to s toho hlediska, že za jeho krutovlády tamní dělnictvo přímo se bojí některých ze svých zákonem zaručených práv se dovolávati a dovolávají-li se přece, jsou hrozbami a terorem donucováni k odvolávání svých podání. Mám zde doklady, že zejména úředníci, kteří pod tímto ředitelem jsou ve službě, přímo nezákonným způsobem působí na jednotlivé dělníky a dělnice, aby se nedomáhaly svých zákonných práv, zejména tehdy, když se odvolávají k rozhodčímu soudu hornickému. Snad budeme míti možnost ještě o této věci mnohé zde konstatovati. Chci jenom říci, že je to pan vrch. rada Vitouš, který prohlásil jedné dělnici: "To máte tak, jako kdyby na mém statku se kočí se mnou soudil; tak ho vyhodím. Zde je to totéž. Nemůžeme trpěti, aby se s námi někdo soudil." Pan vrchní rada Danielka již dvakráte jí domlouval, aby své podání odvolala, jinak že si škodí a že bude propuštěna z práce.

Konstatuji tyto dva případy jako typický, charakteristický zjev toho, co se dnes ve státě za tohoto režimu děje.

A teď ke mzdám dělníků zaměstnaných u státního báňského podniku v Příbrami. V tomto podniku nikoho nevezmou dnes do práce jinak než na smlouvu a jenom dělníky mladistvé. Při tom těmto dělníkům platí mzdu 12, 14 až 16 Kč. Uvádím, že na Příbramsku je dráže než v Praze. Kdo poměry v tomto okresu zná, ví, jak dělník zde těžko žije; a jestli státní správa nechává dělníky, zvláště dělníky přes 20 až 25 roků staré neb ženaté, pracovati za 14 až 16 Kč, pak je to dokladem, kam nynější režim spěje, zejména v oceňování takového výkonu, jako je práce horníkova v hloubce šachty 1300 až 1400 metrů, nebo jako je práce dělníkova na prádelnách nebo hutích, kde, jak je známo, je práce mimořádně namáhavá. Tedy jestli dnes ještě stát tyto dělníky platí 12 až 14 a 16 Kč, pak se zachovává hůře, než každý kapitalistický vydřiduch. Je to jistě k jeho hanbě a já volám po této stránce po nápravě; jestli rozpočtová debata může něco uplatniti a jestli páni z resortu ministerstva veřejných prací budou chtíti něčeho si všimnouti, pak prosím, aby z důvodu lidskosti této věci si všimli.

Kapitola o drahotních výpomocích, resp. o podporách, půjde ještě do výboru. Chci jenom konstatovati, že ministerstvo veřejných prací si tropí blázny jak z výboru, tak z poslanců, a to nejen oposičních, nýbrž jak dosvědčí páni ze stran vládních, také i z nich, tím, že nedovede věc drahotních přídavků pro provisionisty a vdovy konečně rozřešiti tak, aby napravilo křivdy, které bývalá úřednická vláda na těchto ubohých lidech spáchala. Při té příležitosti reklamuji konečně nápravu, podle našich již před rokem podaných návrhů, jichž projednání zejména strany socialistické ve výboru bezpočtukráte reklamovaly.

Nyní několik slov ke kapitole XIX. - rozpočtu ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy. Poznamenávám k §u 3, "státní ústavy", že není nikde uveden počet ošetřovacích dnů, na jejichž základě jsou preliminovány příjmy státních nemocnic a ústavů. Taktéž počet léčených pacientů chybí, takže nelze posouditi úměrnost ošetřovací sazby a nelze zjistiti, jakého nákladu vyžaduje ošetřování nemocných. v tom kterém ústavě. O tyto důležité základy je letošní rozpočet ještě chudší, než rozpočet roku loňského, podle kterého jsem upozorňoval, že rozdílnost nákladů ošetřovacích a různost sazby ošetřovací v různých nemocnicích je nepoměrná a všude jiná.

Z letošního rozpočtu nelze vypočítati, nač přijde ošetřovací den ve státních ústavech, jen vidíme, jak řádné výdaje nejsou v žádném poměru k řádným příjmům. Překvapující rozpočtový schodek 13 milionů Kč při státní nemocnici v Bratislavě a v Košicích není nijak vysvětlen, ač jedná se o více jak 100% rozdíl mezi vydáním a příjmem.

Nejsme pro omezování účelných výdajů rozpočtu ministerstva veř. zdravotnictví, nechceme šetřiti na zdravotní péči, ale chceme slyšeti důvody hospodářské, zaviňující tyto ohromné schodky. Není však nutno pro příklady choditi až na Slovensko, když možno je uváděti u domácích ústavů. O všeobecné nemocnici pražské udržuje se pověst, že některým dodavatelům dluží po mnoho let ohromné částky za nevyrovnané účty. Neplacení účtů je zaviněno nedostatečným vymáháním léčebného, neboť nedoplatky na léčebném této nemocnice dosahují částky 30 mil. Kč.

Léčebné není včas likvidováno a likvidace nedobytného ošetřovného nejsou včas příslušnými úřady hrazeny. Za toto hospodářství nemohou korporace, které posílají do léčení, a nelze finanční stav všeobecné nemocnice zachraňovati chystaným zvýšením sazby z Kč 25 na Kč 30 denně. Dnes totiž mají noviny zprávu, že ministerstvo veř. zdravotnictví nařídilo zemské politické správě. aby zvýšila v pražské všeobecné nemocnici ošetřovací poplatky z Kč 25 na Kč 30 denně. Jen nemocenské pojišťovny by byly postiženy tímto opatřením v Praze částkou 400.000 Kč ročně. Uvážíte-li, že nemocenské pojišťovny již dnes pracují se schodkem, dovedete si představiti, jakou pohromu by způsobilo u nich toto opatření. Ale i taxa 25 Kč denně je nepřiměřená u porovnání se sazbou vinohradské nemocnice, která činí pouze 20 Kč na téže ošetřovací třídě a přece z Karlova nám. na Vinohrady není tak daleko, abychom si vysvětlili, proč je zde dráže.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP