Nás a celou veřejnost musí zajímati,
ve prospěch koho se vlastně vylučuje 750.000
duší. Musíme si uvědomiti, že se
to bude týkati jak učňů, tak i mladistvých
dělníků, dělnic a hlavně domáckých
a sezonních dělníků. Tito lidé
ovšem pracují za mzdu, a zejména u domáckého
dělnictva ukazuji na to, že do výrobních
nákladů jest pojistné zakalkulováno,
a právem musíme se ptáti a zejména
ve výboru položiti otázku nejen navrhovatelům,
nýbrž i většině: Budou pánové
ručiti za to, že se tím výrobky zlevní,
když bude vyloučeno z pojištění
750.000 nejchudších dělníků?
Podnikatelé budou laciněji vyráběti,
avšak budou textilní fabrikanti, budou-li mladiství
dělníci vyloučeni, levněji prodávati,
bude výroba zemědělská dodávati
laciněji, budou lacinější výrobky
domáckého průmyslu? Vidíme, že
úspora, která se zde stane ke škodě
nejchudších vrstev, nebude plynouti ve prospěch
nemajetných, nýbrž majetných, kteří
už dnes, jak je známo, pojistné jak nemocenského,
tak i invalidního a starobního pojištění
do výrobních cen započítali.
Tedy právem říkáme o osnově,
že je to čin přímo neslýchaný,
který nemůže podpořiti důvěru
dělnictva ke státu ani k právním řádům.
Je to čin státu nedůstojný a nebezpečný.
Kdybychom připustili, že vyloučeno bude jenom
750.000 pojištěnců a že jsou zařazeni
pouze v nejnižší pojistné třídě,
znamená to, že stát. který v poslední
době udělal velmi mnoho ve prospěch bohatých,
zabavuje největším proletářům
251,550.000 Kč. které tito pojištěnci
na své zabezpečení v invaliditě a
stáří již zaplatili.
Tyto dělnické peníze mají tvořiti
jakýsi fond, o kterém však vládní
osnova nic bližšího neříká,
a osoby tyto nebraly by podílu ani na léčebné
péči, kterou by z těchto peněz Ústřední
sociální pojišťovna prováděla,
protože budou z invalidního a starobního pojištění
vyloučeny. To by se týkalo zejména domáckých
dělníků a dělnic, ale také
sezonních dělníků.
Často jsme slyšeli z kruhů zemědělských
stesky na to, že v zemědělství je nedostatek
pracovních sil. Nyní se zemědělské
dělnictvo téměř vesměs z pojištění
vylučuje a přímo donucuje, aby v zájmu
svého zabezpečení rozmnožovalo řady
průmyslového proletariátu. A to zemědělské
dělnictvo, které v pojištění
zůstane, bude velmi těžce poškozeno ustanovením
o znehodnocení naturální mzdy a poškozeno
bude tím i provádění léčebné
péče pro všechny pojištěnce.
Jaký neblahý vliv bude míti toto ustanovení
i na pojišťovny městské, které
pojišťují zejména pomocnice v domácnosti,
je viděti z následujícího: Okresní
nemocenská pojišťovna v Brně předepsala
za rok za pomocnice v domácnosti a hospodářskou
čeleď na příspěvcích podle
nynějšího zákona 2,347.698.60 Kč.
Tím, že pojištěnci tito z dosavadní
III. a IV. mzdové třídy budou přeřazeni
do třídy II., jak to dr Winter již podrobně
naznačil, bude činiti předpis u této
pojišťovny na stejný počet osob 1,949.547.60
Kč, takže celková ztráta této
pojišťovny na pojistném bude činiti jenom
u pomocnic v domácnosti a hospodářské
čeledi 398.151 Kč na příspěvcích
nemocenských. Poměrně ještě větší
ztráty utrpí Ústřední soc.
pojišťovna na příspěvcích
invalidních a starobních, aniž by s tím
vládní osnova počítala.
Takový stav jeví se u pojišťovny městské,
a jest pochopitelno, že ještě ve větší
míře projeví se u pojišťoven venkovských,
pojišťujících poměrně větší
procento osob, pracujících za naturální
mzdu. K jakým katastrofálním důsledkům
může na základě tohoto ustanovení
dojíti, o tom pravděpodobně navrhovatelé
nepřemýšleli. O tom, že by uvážili,
jak přímo necitelně poškozují
dělnictvo pracující za naturální
mzdu, dovoluji si pochybovati. Avšak i kdyby se mé
pochyby nepotvrdily, pak svědčí to jenom
o třídní zášti navrhovatelů
osnovy proti dělnictvu. Je hanbou pro stát, že
se vůbec tato osnova mohla zroditi a zejména v resortu
ministerstva soc. péče.
Z úsporných důvodů mají prý
býti zrušeny svazy nemocenských pojišťoven.
Kdyby ustanovení toto mělo býti schváleno,
pak docílí se tím pravého opaku, neboť
svazy přinášejí nemocenským pojišťovnám
více hospodářského prospěchu,
než kolik činí jejich zatížení
svazovým příspěvkem. Namítá
se, že nyní, když je zde Ústřední
soc. pojišťovna, není existence svazů
účelna. To může ovšem tvrditi pouze
člověk naprosto nezasvěcený a laik.
Pravý opak je pravdou. Prakse ukázala, že zájmy
nemocenských pojišťoven a zájmy Ústřední
sociální pojišťovny jsou v mnohých
směrech naprosto protichůdné, jako na př.
u otázky úhrady správních nákladů
za provádění invalidního a starobního
pojištění a ve všech otázkách
ostatních, které věcně náležejí
výhradně do kompetence a autonomie pojištění
nemocenského a nemají ničeho společného
s pojištěním invalidním a starobním.
Je vyloučeno, aby Ústřední soc. pojišťovna
jako úřad pro celou republiku byla s to obstarávati
všechny úkoly, které až dosud pro nemocenské
pojišťovny obstarávaly svazy. K jakým
škodám by nemocenské pojištění
zrušením svazů dospělo, o tom mohu snésti
nespočetné množství příkladů.
Ale chci se zmíniti jen o jedné otázce, která
bude veřejnost zajímati, poněvadž myslím,
že ani v ministerstvu soc. péče si důsledků,
které by osnova přinesla, pánové nejsou
vědomi.
Zrušení svazů nemocenských pojišťoven
navrhované ve vládní osnově mělo
by za následek také zrušení lékárny
"Život" jako jediné lékárny
nemocenských pojišťoven. Tato lékárna
dodává léky nemocenským pojišťovnám
ve Svazu sdruženým, nalézajícím
se v obvodu Velké Prahy. Těchto pojišťoven
je 15, z nich 6 velmi silných (okresní pražská,
karlínská. vinohradská, I. pražská,
strojnická a výčepnická). Všem
těmto pojišťovnám dodává
lékárna "Život" léčiva
o 10 až 20% levněji než ostatní veřejné
lékárny. Tato sleva representuje při značných
položkách za léčiva úsporu pro
příslušné nemocenské pojišťovny,
dosahující desetitisícových obnosů.
Dále je tato lékárna důležitým
činitelem, pokud se týká způsobu předpisování
léčiv, protože poskytuje příslušným
pojišťovnám směrnice, jež regulují
a restringují záplavu cizích a velmi drahých
a léčebným efektem ceně neodpovídajících
specialit. Tímto nepřímým způsobem
ušetří lékárna pojišťovnám
také značné částky, nedotýkajíc
se tím nijak zájmu pojištěnců.
Tvrdí se, ze má dojíti ke zřízení
závodních nemocenských pojišťoven
ve velkých průmyslových podnicích,
jak to osnova připouští. To je kapitola, o
které by se dalo mluviti zejména s hlediska, co
byly závodní nemocenské pojišťovny
za Rakouska a proč jsme je zákonem z 15. května
1919 zrušili. I to je pro nás jako pro každého
svědomitého sociálního politika a
národohospodáře - nemusí býti
ani socialistou - naprosto nepřijatelné, ale kdo
nám ručí za to, že politickými
vlivy nebude umožněno i zřizování
závodních pojišťoven v malých podnicích?
Je tu ovšem otázka hlavní to je, proč
mají býti zřizovány závodní
nemocenské pojišťovny. Po zkušenostech z
dřívějška nelze očekávati
nic jiného, než že v těchto pojišťovnách,
které budou ovládány podnikatelem, bude se
působiti ke snížení nákladů
omezováním dávek a léčebné
péče, což bude zaměstnavatelům
umožněno tím, že vedle jejich rozhodujícího
vlivu na správu nemocenských pojišťoven
závodních mají stále možnost
rušiti pracovní poměr dělníků.
Jsou to dále známé "asentýrky"
při přijímání do práce
a propouštění z práce, methody podnikatelů
při vedení stávek a pod. Takové jsou
důvody v pro zřizování závodních
pojišťoven. Podnikatelům jde o dosažení
větší moci nad dělnictvem a nikoliv
o prospěch dělnictva v době nemoci. Tak se
dělnictvo také na tuto otázku dívá.
V této věci uvádím charakteristický
případ ze Zlína od Bati. Baťa podal
již Ústřední soc. pojišťovně
žádost, ačkoli osnova není podána
a ještě není zákonem, za zřízení
závodní pojišťovny. Baťa již
dnes pojišťuje, a kdyby dozorčí orgány
konaly svou povinnost, již dávno by Baťa doplatil
tamní nemocenské pojišťovně a Ústřední
soc. pojišťovně velmi veliké obnosy na
pojistném. Dodávám, že je tam pojištěno
asi 10.000 dělníků a úředníků,
ale tam ztratí nárok na invalidní a starobní
pojištění na 3000 mladistvých dělníků
a dělnic, kteří, poněvadž jim
není 16 roků, pojištění starobnímu
a invalidnímu nebudou podléhati.
V celém boji o sociální pojištění,
který trvá již tak dlouho, jak dlouho jest
pojištění toto v činnosti, jde buržoasním
stranám především o získání
rozhodujícího vlivu nad reservními fondy
Ústřední sociální pojišťovny.
Ústřední sociální pojišťovna
vzroste po několika letech na veliký finanční
ústav. Náš zákon zaručoval, že
tato finanční moc, složená z drobných
příspěvků milionů dělníků,
bude spravedlivě a ve veřejném zájmu
sloužiti nejakutnějším potřebám
sociálním i zdravotním. Tím cítily
se ovšem dotčeny kruhy bankovního velkokapitálu.
Proto vedle vnuceného uložení 30% jmění
Ústřední soc. pojišťovny ve státních
a veřejných papírech byl vydán zákon
o silničním fondu, a tak již celých
50% finančních prostředků Ú.
S. P. po dobu celých 10 let jest určeno k jiným
účelům, než jakým má sociální
pojištění a Ústřední sociální
pojišťovna sloužiti. Nadvláda buržoasie
nad penězi dělníků se zajišťuje
vládní osnovou ustanovením, že 2 zástupci
Národní banky a 1 zástupce ministra financí
mají ve správních orgánech Ústřední
sociální pojišťovny právo rozhodovací
a kromě toho ministerstvo financí právo veta.
O tom, jak přijdou pojištěnci k tomu, aby bankovní
a státní byrokracie rozhodovala, jak zejména
nakládati s prémiovými reservami, které
podle zákona hradí z poloviny dělníci
a z poloviny zaměstnavatelé, co má Národní
banka a co stát zasahovati do autonomie Ústřední
sociální pojišťovny, snad nám pánové
ve výboru také vyloží.
Dělnictvo dovede domysliti význam tohoto útoku.
Proto nechť se nikdo nediví, že v boji o sociální
pojištění může při neústupnosti
vlády jíti o víc, než se vládě
zdá a než by bylo státu zdrávo. Žádnými
útoky na zaměstnance nemocenských pojišťoven
nemůže býti boj, ke kterému se schyluje,
oslaben ani oddálen. Ostatně i obsah těchto
útoků jest nepravdivý. Tak dochází
k tomu, že ministerstvo soc. péče vydává
statistiku, z níž jsou zřejmy platy zaměstnanců,
avšak osobní list p. ministra Šrámka píše
pravý opak toho, co ve statistice jeho ministerstvo uvádí.
Podle této statistiky průměrný plat
zaměstnance pojišťovny činí ročně
18.786 Kč, avšak tisk p. ministra i ostatních
vládních stran píše o celých
statisících.
Je smutné, když k obhajobě vládní
osnovy nemají vládní strany nic jiného,
než falešné a lživé útoky
proti existenčnímu postavení zaměstnanců
pojišťoven. Agrární "Venkov"
dokonce sáhl i k tomu, že i činu nerozvážného
mladíka, který zapálil sedlákovi stodolu,
použil za argumentaci pro novelisaci sociálního
pojištění.
Ve výboru doložíme, jak se kalkuluje v různých
podnicích a zejména uvedeme ve výboru, jak
se hospodaří v záložnách, spořitelnách
a jinde. Zatím se omezuji na toto konstatování.
Pan ministr Šrámek také přispěl
se svojí troškou do mlýna. Tvrdil, že
domáčtí dělníci přišli
jej prositi, aby byli zbaveni pojistné povinnosti, ale
stal se mu ten malér, že ani ne za týden přišly
k němu dvě deputace domáckého dělnictva
protestovati proti svému vyloučení. Teď
stojí veřejnost před otázkou: Má
pravdu ministr soc. péče Šrámek nebo
domáčtí dělníci sami? Musím
prohlásiti, že p. ministr tvrdil nepravdu, když
pravil, že domácké dělnictvo nechce
podléhati pojištění. Kdyby šel
na př. na Dobříšsko, Chrudimsko, Prostějovsko
a dal si svolati poradu třeba indiferentního domáckého
dělnictva, přesvědčil by se, zejména
se zřetelem k jeho politickému založení,
o jaké podnikatele jde a jak si tito dělníci
žárlivě své pojištění
střeží. O tom budeme podávati doklady
ve výboru, jak zejména dělnictvo a ženy
utrpí tím, že by byly z pojištění
vyloučeny.
Všechny zahraniční státy zlepšují
sociálně-ochranné zákonodárství,
ale Československá republika za vlády tohoto
režimu nedostatečná sociální
ochranná opatření odbourává.
Činí tak v době dobré hospodářské
konjunktury a bohatých podnikatelských zisků.
Již přes 3 roky je tomu, co založen byl fond
na zabezpečení osob přestárlých,
které pro vysoký věk do sociálního
pojištění pojaty nebyly. Tento fond je mrtvým
kapitálem, zatím co tisíce zestárlých
a k práci neschopných dělníků
strádají bez ochrany a bez pomoci. Nejen proti zhoršení
sociálního pojištění, ale za
jeho zlepšení a doplnění zabezpečením
přestárlých bude sveden boj veliké
a v tomto boji jednotné armády dělnické
proti držitelům dnešní pochybné
politické moci ve státě. Boj ten nemůže
skončiti jinak, než vítězstvím
těch, na jejichž straně jest pravda a právo.
Třídní boj, který vláda touto
osnovou rozpoutala, stane se jí osudným, bude-li
i v poslední chvíli přeslechnut hlas, který
tak varovně a výstražně, ale i hrozebně
v těchto dnech dělnictvo celé republiky pozvedá.
Při této příležitosti, resp.
na konec této partie chtěl bych odpověděti
p. poslanci komunistické strany kol. Zápotockému,
když včera dokazoval, že prý socialistické
strany ve věci boje za ochranu hlavních zásad
sociálního pojištění musí
býti někdy donucovány k nějakým
akcím. Pan kol. Zápotocký patrně
zaspal minulé události, zejména od r. 1924.
Musím odmítnouti, že my bychom potřebovali
snad nějakým způsobem hledati iniciativu,
poněvadž je známo, že sociální
demokracie to byla, která, jak je i dokázáno
jejími odpůrci a jak to zejména páni
i z pravičáckých stran na schůzích
svým nevědomým zaměstnancům
tvrdí, se přičinila o to, aby zákon
o sociálním pojištění stal se
skutkem a že se tak stalo její zásluhou. Víme
z historie parlamentárních bojů, že
právě ve straně komunistické dlouho
páni nedovedli najíti linii v otázce sociálního
pojištění. Je známo, že páni
nejen nehlasovali pro osnovu, ale je pro ně tragikou. že
hlasovali proti ní a že tento zákon teď
na schůzích musí hájiti. A není
žádnou zvláštností, že se
jim při tom stávají tyto maléry: Přijde
na schůzi komunistický řečník,
ale ten nechrání pojištění -
ač my bychom z úst kol. Zápotockého
očekávali, že komunistická strana
vede frontu v otázce ochrany pojištění.
Ve skutečnosti vypadá věc tak, že i
komunističtí senátoři a poslanci přijdou
na schůze a kaceřují pojištění,
nazývají je ohlodanou kostí, zkrátka
nechrání žádné zásady,
které v zákoně jsou a které mají
býti porušeny. Mám zejména na mysli
okruh pojištěných osob, pojištění
vojáků, vyplácení důchodu po
150 týdnech, placení paritního příspěvku
atd. Tedy zde komunisté se učí zejména
od sociálních demokratů, jaké zásady
a dobré stránky zákon o sociálním
pojištění má.
Proto odmítám s tohoto místa nařčení,
jako kdybychom se museli nechat komunisty k boji nutiti. A jsem
povděčen tomu, že komunisté konečně
se naučili vymoženosti socialistů z doby bývalé
většiny dnes ceniti a před dělníky
hájiti. Je to veliký obrat k lepšímu,
zejména na straně těch, kteří
tolik otravy a demagogie mezi dělnictvo zanášejí.
A teď k partii o pojištění nemocenském.
Jestli jsem v prvé řadě kaceřoval
hanlivou osnovu z 25. října, musím se přece
jen vrátiti k partii pojištění nemocenského,
která se stanoviska sociálního je pro dělníky
a chudáky bližší, poněvadž
je jimi častěji používána.
Před několika týdny rozdán byl všem
zákonodárcům, všem centrálním
úřadům a význačným korporacím
pamětní spis o kritickém finančním
stavu nemocenských pojišťoven, vydaný
Pojišťovací Radou.
Tento spis obsahuje podrobná data za prvé pololetí
1926, kdy působil zákon o sociálním
pojištění, rozložená v jednotlivé
výdajové i příjmové položky.
Jsou v něm prokázány všechny důsledky
snížení pojistného nemocenského
zákonem o sociálním pojištění
a zejména rozhodnutím Nejvyššího
správního soudu způsobené. Materiál
získaný z převážné většiny
všech nemocenských pojišťoven je zarážejícího
obsahu. Druhé pololetí 1926 končí
několika desetimilionovými schodky, a také
prvé pololetí roku následujícího
není lepší, ba ještě horší.
Ze všech okolností vysvítá, že
příspěvky v dnešní výměře
nestačí na to, aby kryly zákonné dávky
pojištěnců. Přicházím
tak k absurdnímu faktu, že zákon nařizuje
povinné pojištění, zřizuje zákonné
nositele pojištění nemocenského a nařizuje
jim, co mají pojištěncům poskytovati,
ale nestará se o to, aby bylo z čeho nároky
tyto krýti.
Nemáme možnosti, abychom prokázali, zda a kde
pojistné matematické výpočty selhaly,
ale výsledky bilancí za prvá dvě pololetí,
pro něž zákonná nová úprava
nemocenského pojištění platí,
dokazují, že buď selhaly předpoklady pojistně
matematické části osnovy zákona o
sociálním pojištění, v níž
se praví, že při sníženém
příspěvku bude docíleno rovnováhy
mezi příjmy a vydáními nemocenských
pojišťoven, anebo byl tento předpoklad činěn
bez vědomí, ba proti vůli pojistně
matematických odborníků. Tato okolnost je
pravděpodobnější, ježto také
prof. dr Schönbaum ve svém posledním veřejném
projevu praví, že upozorňoval na to, že
hranice 5%, stanovená pro příspěvky
nemocenského pojištění v § 159
zákona o sociálním pojištění,
nebyla určena na základě odborných
úvah, nýbrž že sazba navrhovaná
odbornou komisí ve výši 6% byla jednoduše
snížena bez slyšení znalců na 5%,
při čemž bylo dokonce zapomenuto snížiti
přiměřeně dávky nemocenského
pojištění, proti čemuž byli bychom
se tehdy jistě postavili.
Takový stav kde za půl léta 184 nemocenské
pojišťovny vykazují ztrátu více
než 54 mil. Kč, kde 149 těchto ústavů
při předpisu 225.7 mil. Kč za touž dobu
vykazuje ztrátu téměř 46 mil. Kč
a při tom vyplatí na dávkách 235.9
mil. Kč, není způsoben nějakou přechodnou
krisí.
Nemůže byti ani řeči o tom, že
by tento stav byl způsoben vysokými správními
náklady. Jen na dávkách vyplaceno bylo více
než kolik bylo na příspěvcích
přijato. Ani chřipková epidemie v prvních
měsících doku 1927 nemohla způsobiti
tak katastrofální výsledky. Chyba spočívá
v kořenu věci, v malé výměře
pojistného.
Z tohoto stavu je možné jenom dvojí východisko,
nechce-li se, aby nemocenské pojišťovny dostaly
se do situace bankrotáře, který zastavil
platy.
Nemocenské pojišťovny nejsou, žel tomu,
v postavení, jako veřejnoprávní svazky
územní, aby si mohly, nedostává-li
se jim prostředků, jako tyto buď uložiti
reservu ve vydáních, anebo zvýšiti si
daně a dávky jimi ukládané. Jak se
to dělá zejména s vydáními,
uvedu, až budu mluviti o partii ministerstva zdravotnictví.
Zákon stanoví striktně, co nemocenské
pojišťovny mají poskytovati, a zákon stanoví
též, jak vysokou veřejnou dávku - pojistné
příspěvky - smějí vybírati.
Buď tedy zase zákon musí stanoviti, že
se dávky nemocenského pojištění
sníží, anebo se zvýší -
opětně zákonem - pojistné nemocenského
pojištění.
Prvá cesta k záchraně nemocenského
pojištění - odbourání dávek
- je stěží možna. Postavili bychom se
proti ní, poněvadž při dnešních
cenách životních potřeb není
možno snižovati nemocnému dávky, zejména
dávky na podpoře. Bylo by ji sice lehko a mnohým
vrstvám snad příjemno zákonodárně
provésti, ale škody, které by tím vzešly
celému národnímu hospodářství,
byly by nedozírné. Je jasno, že dávky,
které dnes poskytují nemocenské pojišťovny
svým pojištěncům, jsou minimem toho,
co jim může býti dáno.
Odbourání nemocenských dávek znamenalo
by ohrožení zdravotního stavu nejširších
vrstev, znamenalo by pokles výrobnosti pracovních
sil ve státě daných a ohrožení
zájmů celonárodních a celostátních.
I kdyby tedy u směrodatných činitelů
nerozhodovala potřeba a prospěch pracujících,
zaměstnaných tříd, nechť tedy
rozhoduje národohospodářský zájem
státního celku. S tohoto hlediska je tedy jedině
možný prostředek k nápravě -
zvýšení příspěvků.
Pan ministr soc. péče a všechna oddělení
jemu podléhající a pro něho návrh
na novelisaci zákona vypracovávající
ponechal tyto uvedené okolnosti naprosto bez povšimnutí.
V osnově je ignoruje. Místo aby se vzal zřetel
a uváženy byly okolnosti, prokázané
pamětním spisem a výroky odborníků,
a novelisovala se ustanovení o nemocenském pojištění,
jakožto ustanovení těžce poškozující
zájmy pojištěnců, zákon ještě
přiřazuje celou řadu nových škodlivých
ustanovení, z nichž zejména jest uvésti,
jak bude nemocenské pojištění poškozeno
nižším započítáváním
naturálních požitků pro zařazení
do mzdových tříd a tím, že celé
statisíce pojištěnců budou vyloučeny
z pojištění invalidního a starobního
a že nemocenské pojišťovny budou nuceny
toto pojištění nahrazovati. Přibíjím
ignoranci ministerstva sociální péče
zvláště na pranýř.
Ke kap. Ministerstva veř. prací chtěl bych
ukázati na poměry, které se zejména
vyskytují na Příbramsku. Čas je krátký
a proto jen konstatuji, že příbramský
okres má jediný velký průmyslový
podnik a to báňský, doly na stříbro
a olovo. Tento okres skládá se odedávna z
dělnických obcí. Dnes vedení tohoto
státního podniku svěřeno jest bývalému
úředníku báňskému ze
severu, p. inž. Bartošovi. Je nutno s tohoto místa
říci, že režim za tohoto ředitele
je více než krutý v příbramském
podniku. My se budeme touto otázkou ještě jinak
zaměstnávati, ale zatím na adresu ministerstva
veřejných prací sděluji, že bude
potřebí, aby páni, kteří nesou
odpovědnost za tento resort, upozornili pana inž.
Bartoše, že nemůže své fašistické
choutky uplatňovati tak, jak to dělal až dosud.
Upozorňuji na to s toho hlediska, že za jeho krutovlády
tamní dělnictvo přímo se bojí
některých ze svých zákonem zaručených
práv se dovolávati a dovolávají-li
se přece, jsou hrozbami a terorem donucováni k odvolávání
svých podání. Mám zde doklady, že
zejména úředníci, kteří
pod tímto ředitelem jsou ve službě,
přímo nezákonným způsobem působí
na jednotlivé dělníky a dělnice, aby
se nedomáhaly svých zákonných práv,
zejména tehdy, když se odvolávají k
rozhodčímu soudu hornickému. Snad budeme
míti možnost ještě o této věci
mnohé zde konstatovati. Chci jenom říci,
že je to pan vrch. rada Vitouš, který prohlásil
jedné dělnici: "To máte tak, jako kdyby
na mém statku se kočí se mnou soudil; tak
ho vyhodím. Zde je to totéž. Nemůžeme
trpěti, aby se s námi někdo soudil."
Pan vrchní rada Danielka již dvakráte jí
domlouval, aby své podání odvolala, jinak
že si škodí a že bude propuštěna
z práce.
Konstatuji tyto dva případy jako typický,
charakteristický zjev toho, co se dnes ve státě
za tohoto režimu děje.
A teď ke mzdám dělníků zaměstnaných
u státního báňského podniku
v Příbrami. V tomto podniku nikoho nevezmou dnes
do práce jinak než na smlouvu a jenom dělníky
mladistvé. Při tom těmto dělníkům
platí mzdu 12, 14 až 16 Kč. Uvádím,
že na Příbramsku je dráže než
v Praze. Kdo poměry v tomto okresu zná, ví,
jak dělník zde těžko žije; a jestli
státní správa nechává dělníky,
zvláště dělníky přes 20
až 25 roků staré neb ženaté, pracovati
za 14 až 16 Kč, pak je to dokladem, kam nynější
režim spěje, zejména v oceňování
takového výkonu, jako je práce horníkova
v hloubce šachty 1300 až 1400 metrů, nebo jako
je práce dělníkova na prádelnách
nebo hutích, kde, jak je známo, je práce
mimořádně namáhavá. Tedy jestli
dnes ještě stát tyto dělníky
platí 12 až 14 a 16 Kč, pak se zachovává
hůře, než každý kapitalistický
vydřiduch. Je to jistě k jeho hanbě a já
volám po této stránce po nápravě;
jestli rozpočtová debata může něco
uplatniti a jestli páni z resortu ministerstva veřejných
prací budou chtíti něčeho si všimnouti,
pak prosím, aby z důvodu lidskosti této věci
si všimli.
Kapitola o drahotních výpomocích, resp. o
podporách, půjde ještě do výboru.
Chci jenom konstatovati, že ministerstvo veřejných
prací si tropí blázny jak z výboru,
tak z poslanců, a to nejen oposičních, nýbrž
jak dosvědčí páni ze stran vládních,
také i z nich, tím, že nedovede věc
drahotních přídavků pro provisionisty
a vdovy konečně rozřešiti tak, aby napravilo
křivdy, které bývalá úřednická
vláda na těchto ubohých lidech spáchala.
Při té příležitosti reklamuji
konečně nápravu, podle našich již
před rokem podaných návrhů, jichž
projednání zejména strany socialistické
ve výboru bezpočtukráte reklamovaly.
Nyní několik slov ke kapitole XIX. - rozpočtu
ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy.
Poznamenávám k §u 3, "státní
ústavy", že není nikde uveden počet
ošetřovacích dnů, na jejichž základě
jsou preliminovány příjmy státních
nemocnic a ústavů. Taktéž počet
léčených pacientů chybí, takže
nelze posouditi úměrnost ošetřovací
sazby a nelze zjistiti, jakého nákladu vyžaduje
ošetřování nemocných. v tom kterém
ústavě. O tyto důležité základy
je letošní rozpočet ještě chudší,
než rozpočet roku loňského, podle kterého
jsem upozorňoval, že rozdílnost nákladů
ošetřovacích a různost sazby ošetřovací
v různých nemocnicích je nepoměrná
a všude jiná.
Z letošního rozpočtu nelze vypočítati,
nač přijde ošetřovací den ve
státních ústavech, jen vidíme, jak
řádné výdaje nejsou v žádném
poměru k řádným příjmům.
Překvapující rozpočtový schodek
13 milionů Kč při státní nemocnici
v Bratislavě a v Košicích není nijak
vysvětlen, ač jedná se o více jak
100% rozdíl mezi vydáním a příjmem.
Nejsme pro omezování účelných
výdajů rozpočtu ministerstva veř.
zdravotnictví, nechceme šetřiti na zdravotní
péči, ale chceme slyšeti důvody hospodářské,
zaviňující tyto ohromné schodky. Není
však nutno pro příklady choditi až na
Slovensko, když možno je uváděti u domácích
ústavů. O všeobecné nemocnici pražské
udržuje se pověst, že některým
dodavatelům dluží po mnoho let ohromné
částky za nevyrovnané účty.
Neplacení účtů je zaviněno
nedostatečným vymáháním léčebného,
neboť nedoplatky na léčebném této
nemocnice dosahují částky 30 mil. Kč.
Léčebné není včas likvidováno
a likvidace nedobytného ošetřovného
nejsou včas příslušnými úřady
hrazeny. Za toto hospodářství nemohou korporace,
které posílají do léčení,
a nelze finanční stav všeobecné nemocnice
zachraňovati chystaným zvýšením
sazby z Kč 25 na Kč 30 denně. Dnes totiž
mají noviny zprávu, že ministerstvo veř.
zdravotnictví nařídilo zemské politické
správě. aby zvýšila v pražské
všeobecné nemocnici ošetřovací
poplatky z Kč 25 na Kč 30 denně. Jen nemocenské
pojišťovny by byly postiženy tímto opatřením
v Praze částkou 400.000 Kč ročně.
Uvážíte-li, že nemocenské pojišťovny
již dnes pracují se schodkem, dovedete si představiti,
jakou pohromu by způsobilo u nich toto opatření.
Ale i taxa 25 Kč denně je nepřiměřená
u porovnání se sazbou vinohradské nemocnice,
která činí pouze 20 Kč na téže
ošetřovací třídě a přece
z Karlova nám. na Vinohrady není tak daleko, abychom
si vysvětlili, proč je zde dráže.